Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

U Zeirurbů

Zdence se zpočátku nezdálo, že by se měla svěřit čtyřrukým, ale po krátkém telepatickém spojení s Nastasjou změnila názor. Nastasja jí to zřejmě vylíčila v samých superlativech. Nebyl div. V době, kdy měla své poslední potomky, byl na Zemi středověk a rozdíl mezi Zeirurby a pozemskou vědou byl ještě větší.

Nedávno jsme se s některými skamarádili, když jsme se starali o Punťu. To se teď ukázalo jako velice dobré. Zdenka k nim neměla žádný odpor, jen se jí trochu nezdálo, že by se o ni měly starat úplně ne-lidské bytosti. Když se pak k tomu přidal pohovor s Nastasjou, ztratila poslední zbytky obav. Naopak si začala až teď uvědomovat nebezpečí hrozící od zneuznaných elit. I kdyby v tom bylo pouhé lajdáctví, dělo se to v tak velkém měřítku, že se to dalo pozorovat už i ve statistikách. A tam by se jeden, dva či několik málo případů ztratily. Kolik jich muselo být, aby ohnuly i statistické křivky? A kolik už za tím bylo lidského neštěstí? Hu! Raději na to nemyslet! Na druhou stranu – jaképak »nemyslet na to«? Tady se hazardovalo se životy nejmenších a ani lajdáctví to nesmí omlouvat, natož jestli je v tom úmysl!

Jenže Dobryňa měl pravdu. Nebudeme riskovat, svěříme se Zeirurbům a popovídáme si s nimi o tom. Proč máme svěřovat ty nejmenší, bezbranné tvorečky do péče lemplům, kteří se o ně ani nechtějí starat, neřkuli darebákům, kteří jim škodit chtějí?

Když ne my, tak nikdo? Asi by bylo lépe otočit to – když se nechcete starat, jděte od toho!

Popovídáme si nejprve se Zeirurby!

Pak uvidíme!

Dobryňa sice něco hovořil o stanu, který si Zeirurbové ve Figrozgu proti naší bráně postaví, ale když jsme se tam objevili, stan tam sice stál, ale Zeirurbové ho rychle sbalili, naložili nás do průhledné bubliny glychilti a za deset minut nás vyklopili před skupinou bublin, které Zeirurbům sloužily jako obydlí. Pozvali nás tím do svého »střediska mláďat«, kde se už starali o několik desítek vlastních mláďat a jejich rodičů. Nebudou nás odlišovat od vlastních, to vypadalo nadějně.

Naštěstí ani Zdenka, ani já jsme neměli zkušenosti s lidskými porodnicemi, jinak by nám nejspíš vstávaly vlasy na hlavách. Už to, že ve střediscích u Zeirurbů nebyl žádný nábytek! Všechno se odehrává na podlaze. Je ovšem třeba podotknout, že podlahy tady nejsou obyčejné tvrdé plochy jako naše, podobají se spíš měkkým žíněnkám v tělocvičně. Až je skoro škoda po nich šlapat!

Možná bylo dobře, že jsme s lidskými porodnicemi neměli žádné zkušenosti. Zeirurbové měli naprosto odlišný styl. Zdenka se víceméně odevzdaně připravovala na porodní bolesti, jenže ty v režii Zeirurbů neměly místo. A netrvalo to ani příliš dlouho. Ve chvíli, kdy Zdenku zkroutila křeč, ji dva Zeirurbové jemně položili na podlahu a než jsme se vzpamatovali, vytáhli z ní obě mimina. Tak nějak probíhají porody u některých zvířat. Bez velkých bolestí, potichu a v klidu.

Tohle musíme zavést všude!

Pobyt u Zeirurbů byl podobný báječné cizokrajné rekreaci, ale na Zemi se zatím děly věci!

V Polsku otevřeli Strážci Manuscriptů Právnickou školu, kde vyučovali mimozemské právo Machjové. Nebylo tak složité, aby byla k jeho zvládnutí nutná vysoká škola, ale nebylo ani tak snadné, aby si je osvojil kdekdo. Machjové vyžadovali od svých žáků »lapez«, neboli »cit-pro-spravedlnost«. Komu chyběl, tomu šetrně sdělili, aby se věnoval něčemu jinému. Chápal jsem to jako nutnost »talentu« v umění. Opravdu nemělo smysl biflovat se pět let paragrafy a pak soudit třeba i proti nim. Mimozemské právo bylo blíž k umění, zato bylo spravedlivější. Výuka měla také blíž k výchově a cit »lapez« se musel citlivě podporovat.

Machjové se Strážci začali svými »piokja« nahrazovat staré soudce právníky ve většině soudů Polska.

To zase bylo nářků, osočování a stížností! Právníci se tím cítili uraženi, diskriminováni a poníženi. Každý z nich studoval poctivých pět let fakulty – a teď by je měli nahradit holobrádci, kteří měli sotva roční kurs někde u mimozemských housenek?

Jenže v Polsku začaly soudy soudit neporovnatelně lépe než v okolních zemích a bylo mi jasné, že musíme založit podobné školy i v Čechách. Vrátil jsem se aspoň nakrátko do svého zatím opuštěného »doupěte«, abych to mohl probrat s ostatními Strážci. Shodli jsme se, že to bude nutné, ale protože jsem teď byl se Zdenkou a našimi kluky Petrem a Pavlem u Zeirurbů, chopili se toho úkolu Kryštof s Rudou a založili v Českém Krumlově »Českou Školu Lapez« pro výchovu nových právníků.

Nábor studentů zařizovat Rudolf v celostátních médiích, kde se nenechal vyhodit, ani nepřistoupil na formu mastně placeného inzerátu, jak požadovali médiamachři. Jako jsem to dělal kdysi já, prostě je odpojil od vysílání a vložil náš krátký náborový pořad. Na protesty médiamachrů se suše vyjádřil, že tuhle službu mají dělat veřejnoprávní média automaticky, neboť jsou za to placená. Tím to haslo, šmytec a konec. Letmo podotkl, že veřejnoprávní média budou potřebovat podobnou reformu jako práva. Tím ale uvrhl celou mediální scénu do obav a nejistoty.

Díky Petru a Pavlovi proletělo v Čechách mimo nás více událostí. Ačkoliv jsem byl pořád oficiálním mluvčím Strážců, začal vystupovat na veřejnosti i Kryštof. Strážci si uvědomili, že není možné nechávat to jen na jednom, ke všemu na nejmladším. Dali se do toho i oni a brzy bylo znát, že jsou starší, zkušenější, nejsou tak do všeho hrrr a vedou si rozšafněji.

Tím lépe!

Všichni Strážci na Zemi se zabrali do změn, probíhajících na území, které měli pod kontrolou. Zbytek světa řídili Machjové. Nikdo netušil, jak to vlastně dělají, ale nechávali jsme jim volnou ruku. Ostatně nám nic jiného nezbývalo, neboť ty oblasti byly od počátku mimo naši pravomoc. Věděli jsme, že tam lidem bez dětí chybí dlouhodobá perspektiva, ale v současné době si žili lépe než na našem území, takže se tam spousta našich lidí stěhovala »za lepším«. Především od nás utíkaly bývalé »elity«. Nikdo jim nebránil, odjížděli i s veškerým movitým majetkem a zřejmě se jim na vysněném Západě dařilo od počátku dobře, takže nejevili zájem o návrat. Mohli bychom jim vyčítat nanejvýš nedostatek vlasteneckého cítění, ale to jim nevadilo. Pchá!

Ubi bene, ibi patria!²⁵

Ostatně už podle jejich často německy znějících jmen bylo jasné, že vlastenecké cítění k Čechám nebude jejich předností. Dokud se jim u nás dařilo dobře, žili tady, ale jakmile se jim zdálo, že tu bude hůř, opouštěli Čechy jako krysy tonoucí loď.

Povede se jim v jejich nové vlasti lépe? Možná. Ale na jak dlouho jim to vydrží?

Zatím je to netrápilo a nás také ne.

Věděli jsme, že se lidem na Západě daří lépe. V Čechách, na Slovensku, v Maďarsku i v Polsku bylo stále válečné přídělové hospodářství, zatímco v Německu, Francii a severských zemích se měli lépe i migranti, kteří nikdy řádně nepracovali a nepřetržitě žili jen na sociálních dávkách.

Někteří lidé remcali, že by nám bylo lépe v Evropské unii, i kdybychom za to museli platit dětmi. Ale častěji se stávalo, že za tyhle řeči dostávali v hospodách nakládačku. Lidé se totiž už začali dívat dál do budoucnosti. Ano, Němcům se dnes vede lépe, nemusí se starat o děti a hospodářství jim vzkvétá. Uvidíme ale za dvacet let, nebo ještě později! Až současná produktivní generace dosáhne důchodového věku, ale nebude mít komu předat to své vzkvétající hospodářství! Pak to teprve začne jít od desíti k pěti!

V Čechách šlo o to vydržet. Obnovení soběstačnosti není záležitost jednoho roku, ba ani pěti. Zdevastovat pole, vybít stáda užitkových zvířat a uvrhnout zemi do závislosti na dovozu, to šlo tehdejší elitě velice rychle. Prodala do zahraničí co se dalo a ještě se při tom slušně napakovala na úplatcích. A zahraniční vlastníci se s nadšením zbavili konkurence. Francouzi zničili naše moderní cukrovary a pak prodali kvóty na výrobu cukru. Němečtí majitelé propustili dělníky, odvezli z továren stroje a budovy nechali bez lítosti zpustnout. Zahraniční obchodní řetězce zničily otevřenou diskriminací české zemědělské výrobce, aby mohly prodávat své nekvalitní, ale dražší zemědělské produkty.

To všechno teď bylo nutné obnovit, i když elitní manažeři hromadně ujížděli z Čech »za lepším« na Západ.

U Zeirurbů se nás to dotýkalo jen okrajově. Občas jsem se vypravil na Zem, abych si telepaticky povídal s ostatními a nebyli jsme úplně mimo.

Dobryňa a jeho kolegové Strážci to viděli podobně. I Rusko opouštěly jejich »elity«, jenže na rozdíl od našich neprchaly na Západ, ale do Izraele. V západní Evropě se na Rusy dívali jako na Křováky a odmítali je, zatímco v Izraeli byli mezi svými. Izrael byl dnes na Středním Východě jediný stát se stoupající populací, i když přírůstky netvořily děti, ale přistěhovalci. Izrael se jediný rozrůstal a navzdory neutuchajícímu odporu Arabů stavěl další a další nové osady. Že to bez dětí nemá žádnou perspektivu? To zatím nikoho nezajímalo.

Nebo to tak aspoň vypadalo…

------------------------ Poznámky:

  25 Kde je dobře, tam je moje vlast…

Errata:

11.08.2021 22:27