Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když ne my, tak nikdo!

Podceňovat nepřítele se nevyplácí! Zejména ne takové, co neumí prohrávat a musí být vítězem za každou cenu!

Byli jsme v pohodě, když nás jednoho pozdního odpoledne telepaticky vyrušil Dobryňa, přicestoval za námi na Figrozg.

»Všechno špatně, Vašku!« zahučelo mi v hlavě.

Poznal jsem jeho hlas a vyskočil jsem. Dobryňa snad ještě nikdy nepůsobil dojmem absolutní deprese, ale tentokrát… Co se to děje, že i on?

»V čjom dělo?« zeptal jsem se ho rychle.

»Amerikáni navěrno s uma sošli!« řekl s takovým smutkem v telepatii, až jsem se zachvěl.

»Copak?« odvětil jsem. »Zase provokují? Nedají si říct?«

»Teď už je to jedno,« řekl Dobryňa. »To není provokace, to je sebevražda. Nejen jejich, ale celého lidstva. Odpálili všechny své zbraně Posledního soudu!«

»A sakra!« ujelo mi. »Už to vědí Machjové?«

»Vědí,« přitakal Dobryňa. »Ani oni si s tím nevědí rady! Nařídili nám otevřít vesmírné brány a odstěhovat co nejvíc lidí do Figrozgu. Připrav se, poplach mají i Zeirurbové, pomohou nám, co budou stačit. Ale nevypadá do dobře!«

»Co zatím víme?« zeptal jsem se rychle.

»Slyšel jsi někdy pojem „zbraně Posledního soudu“?« optal se mě Dobryňa.

»Jo,« potvrdil jsem mu to. »Má to být atomová bomba, ze všech stran obalená kobaltem, který se při řetězové reakci změní na radioaktivní izotop Co₆₀. Výbuch ho vynese do stratosféry, odkud se pak rozptýlí po celém světě. Ten izotop se v průmyslu používá k prozařování ocelových odlitků, stačí ho na to nepatrné množství, pár miligramů, a i pak se s ním zachází velice opatrně. Když jsou ho ale tuny a rozptýlí se po světě… ani Machjové si s ním nevědí rady?«

»Nevědí,« potvrdil Dobryňa. »Vypadali jako přešlí mrazem a slibovali, že viníky najdou a připraví pro ně pravé peklo, jenže tím nic nezachrání. Vzpomněl jsem si, že trčíš na Figrozgu, takže jsem ti to přišel říci. Zvedni se a začni stěhovat, koho popadneš. Ale není to snadné, jak si to Machjové a dokonce i Zvozygurové představovali.«

»V čem je ještě problém?« vyzvídal jsem rychle.

»Kdykoliv jsem slyšel o zbraních Posledního soudu,« řekl Dobryňa, »vždycky jsem slyšel dovětek, že se nedopravují na cíl, tedy na území protivníka, neboť je vlastně jedno, kde se na Zemi odpálí. Vyhubí beztak všechny a basta! Jenže Američanům by asi nepřipadalo jako vítězství, kdyby zemřeli jako první! Takže své prskavky dopravili – ne sice na naše území, ale co nejblíž a tak, aby převládající vítr zamořil nejprve nás a Američané by si mohli vychutnat pocit vítězství, než sami zhebnou. Tím nám však skoro znemožnili záchranu lidí.«

»Bestie!« ulevil jsem si.

»Souhlasím s tebou, ale to nám nepomůže,« řekl Dobryňa. »Náš největší problém je, že se vesmírné brány samy automaticky zavřou, když je v jejich okolí velký oheň, povodeň a jiné živly. Radioaktivitu bohužel počítají také. Výsledkem je, že v Indii jsou jen tři fungující brány a v celé Číně jedna. Evropa je na tom lépe, v Polsku fungují tři a v Čechách dvě, teda, pokud ještě fungují. Vytvoř si taky bublinu glychilti a zapoj se do stěhování! Každá přestěhovaná skupinka lidí bude žít a to se počítá! Je ale potřeba mít v ruce indikátor, stačí ruský, Manuscript ho zná pod jménem „ručnoj dozimětěr“ a sleduj co ukazuje. Nepotřebuješ to ani měřit přesně, ale kdyby se rozsvítilo červené světélko, vyleť trochu výš a upaluj pryč, dokud to červené nezhasne! A kdyby ti tak zasvítili lidé, musíš je nechat na Zemi. To není rozkaz, to je konstatování, že zamořený člověk může natrvalo zavřít bránu!«

»No nazdar! A co vy, v Rusku?« zajímalo mě.

»Stěhujeme, jak jinak,« řekl Dobryňa. »Máme nejvíc bran, ale dvěma branami na Sibiři se k nám hrnou Číňané a v Evropě bereme i Poláky a Maďary. To víš, je to na větší dálku, takže je to pomalejší. Až radiace v Čechách uzavře poslední brány, budete muset přes Rusko a až se zavřou všechny, bude se stěhováním konec. Koho nestihneme odvézt, bude mít smůlu. Doporučuji ti vysílat dopředu alkonosty, aby lidi sezvali do větších houfů, pak je rychleji naložíš. Nikdo ať si nic s sebou nebere, nanejvýš jednu tašku na osobu, tolerujeme jen domácí mazlíčky pro děti, ale nic zbytečného! Na víc není čas! A zkontroluj je, ať nejsou zamoření, jinak způsobíš uzavření bran a jen to ztížíš!«

»No potěš pámbu!« vzdychl jsem si. »Kde ještě v Čechách fungují brány, ať je nehledám?«

»Už jen Oldřichova u Slezska a Karlova na Jižní Moravě poblíž Znojma,« sdělil mi rychle Dobryňa. »A kdybys musel létat přes Rusko, vyhni se Ukrajině! Američané měli na pobřeží Černého moře vojenskou základnu a to se ví, odpálili poblíž kobaltovou! Radiace z ní vyřadila brány u Rostova. Takže – hodně štěstí!«²⁶

»Budeme ho potřebovat,« přikývl jsem.

To už jsem seděl v průhledné bublině glychilti a svištěl nad jednotvárnou krajinou Figrozgu.

Slezskou bránu mám blíž, snad ji tady na Figrozgu najdu.

Nevypadá to ale dobře!

Poblíž Oldovy Slezské brány panoval kupodivu čilý ruch. Právě když jsem přilétal, objevila se tu dlouhá bublina glychilti, po přistání na kamenitou půdu pukla a zmizela a zůstala po ní jen skupinka bezradných lidí. Kolem ní se vyrojilo hejno alkonostů, odváděli lidi stranou, k velké obytné bublině velikosti menšího stadionu. Tam se zřejmě o bezradné lidi někdo staral, ale dovnitř nebylo vidět, takže jsem to jenom odhadoval. Tady to zkrátka funguje, když sem přidám ty, co poberu, budou v dobrých rukou.

Vesmírná brána tentokrát nebyla oddělovaná pancéřovými vraty. Úzkou chodbou by trvalo stěhování příliš dlouho. Naplno otevřená brána měla podobu krátkého, ale rozměrného silničního tunelu. Před vjezdem svítilo na portálu zelené světlo, znamenalo to, že je otevřený z našeho směru. Ta signalizace jen urychlovala provoz, zabraňovala, aby se uvnitř střetly dva glychilti proti sobě. Namířil jsem svou bublinu do tunelu a proletěl na Zem. Za sebou jsem ještě zahlédl, jak se červené světlo semaforu změnilo na zelené, i když zatím proti nám nic nepřilétalo.

Rozletěl jsem se co nejrychleji domů. Nikdo by mi nemohl vyčítat, kdybych se nejprve postaral o rodiče a případně i o jejich nejbližší sousedy. S ruským kapesním dozimetrem jsem doletěl k jejich domku. Nikde nic neblikalo červeně, znamenalo to tedy, že sem ještě smrtící radiace nedorazila. To bylo dobré znamení.

V první chvíli mě napadlo zrušit glychilti a doběhnout si pro rodiče, ale včas jsem si to rozmyslel. Nejdu se přece s nimi mazlit jako malý chlapeček, jdu je odvézt do bezpečí, ale s nimi co nejvíc lidí kolem nich. A to znamenalo nezdržovat se. Pošlu do okolních domů alkonosty, vyvolávající, co mají lidé dělat, pak poberu ty, kdo poslechnou a fofrem k vesmírné bráně!

Podle starých pověstí alkonosti líbezně zpívají. No, pokud někomu zní líbezně strohá výzva k evakuaci před katastrofou, je to dokonce možné. Ale je pravda, že lidé o katastrofě už věděli. Dobryňa říkal, že ji Rudolf protlačil do televizních zpráv včetně instrukcí, aby se lidé připravili k evakuaci a zbytečně nezdržovali, až se v jejich okolí objeví »zpívající ptáci« mimozemšťanů.

Cílovým místem bylo náměstí, kde se začali shromažďovat lidé, připravení k útěku před radioaktivní záplavou. Stačilo je trochu usměrnit a když jsem viděl mezi nimi své rodiče, přivolal jsem si je k sobě.

„Seřaďte se, jako kdybyste měli pochodovat čtyřstupem!“ pobídl jsem všechny. „Kufry, nebo máte-li jiná zavazadla, držte tak, aby nevyčnívaly ven. Dobíhá ještě někdo?“

„To půjdeme pěšky?“ ozval se jakýsi otrávený hlas.

„Jistěže ne!“ okřikl jsem ho. „Máme mimozemské letadlo, ale do toho se nenastupuje, to vytvořím kolem nás.“

„Mlč už, hlupáku!“ vykřikl kdosi. „Nepoznáš Vaška?“

Mělo to účinky skoro okamžité. Všichni umlkli a očekávali, co se bude dít.

Nejprve jsem přesměroval alkonosty, aby shromáždili lidi z vesnice, kde jsem začínal s poustevníkem. Byli přece mezi nimi Nováčkovi, rodiče Zdenky. Teprve když alkonostové odlétli, obrátil jsem se ke shromážděným.

„Nu, pajechali!“ řekl jsem a objednal velký glychilti kolem nás všech. Trochu jsem jím zatřásl, což všechny lidi chtě nechtě posadilo, ale pak jsem se rozletěl nejkratší cestou k otevřenému tunelu Oldovy Slezské brány.

Většina lidí překvapením vzdychla, ale zezadu se ozval opět hlas pořád toho samého rejpala.

„Snad neletíme do Ruska?“ vykřikl nesouhlasně.

„Bez obav!“ ohlédl jsem se, ale rejpala jsem mezi tolika lidmi neviděl. Ti lidé si ovšem zasluhují dozvědět se, co se právě děje. Přinejmenším než se soustředím na průlet tunelem, který bude pro velké glychilti těsnější než pro jednomístnou bublinu. Jak ale ten šťoura přišel na Rusko? Snad ne kvůli tomu výroku, připisovanému Gagarinovi? Všichni v tomto glychilti se ocitnou poprvé v jiném vesmíru a v cizím světě! Čekal jsem, že to vzbudí více nadšení, ne takový odpor!

Raději jsem se věnoval rodičům. Až proletíme do Figrozgu, rozejdeme se a nebudeme mít na sebe čas. Zeptal jsem se jen tak přes rameno, co vědí o současné situaci.

„Jen to, co bylo v televizi,“ řekl otec. „Vážně je to tak zlé?“

„Vážně,“ přikývl jsem.

„Co ale chceš dělat?“ zeptal se mě táta.

„To, co dělám,“ odvětil jsem. „Odvážíme hvězdnou bránou do sousedního vesmíru Figrozgu, koho pobereme. Nemáme na to moc času, Američané zamořili svět co nejdůkladněji. Kdo zůstane na Zemi, zemře.“

„Ale proč?“ nechápal táta. „Kdo jim dal k tomu právo?“

„To nemá s právem nic společného,“ řekl jsem. „Američané se už dlouho chovali, jakoby jim svět patřil. Tak dlouho se sami ujišťovali o své výjimečnosti, o svém »božském právu« vládnout, až to přerostlo všechny meze. Nedávno se rozhodli »dát Rusům pořádnou lekci«, nejlépe atomovou, jenže mimozemšťané jim to zatrhli a Američané prohru neunesli. Pochopili, že jejich nadvláda nad světem skončila a rozhodli se svět raději zničit. To je jejich uvažování! Smutné je, že to spolu s nimi odnese pár miliard lidí.“

„Za to by se měli navěky smažit v pekle!“ dodala máma.

„Mimozemšťané těm nejvyšším hlavounům něco takového slíbili,“ ujistil jsem je. „Ale těm milionům mrtvých to nepomůže. My se teď snažíme, aby to vůbec někdo přežil.“

Glychilti se blížilo k ústí tunelu. Svítilo tam zelené světlo, takže jsem zamířil přímo do portálu. Glychilti se tunelem smýkl jako užovka a zamířil k bublině velikosti stadionu, kde přistál. Vzápětí prskl a zmizel. Lidé stáli na kamenité půdě, někteří na ni upadli, jak nezachytili včas rovnováhu. Obloha se zamíhala křídly alkonostů, kteří si přilétli pro další chráněnce.

„Jděte s ostatními,“ pobídl jsem rodiče. „Já musím stěhovat další lidi. Sejdeme se, až to skončí.“

„Najdeme se?“ starala se máma.

„Jistě,“ přikývl jsem.

Než jsem doletěl do vesnice, odbočil jsem ke skále s naším doupětem. Sem by přece byla cesta mnohem kratší a rychlejší!

Jenže poblíž skály se mi v ruce rozsvítila červená dioda na ruském »dozimětrě«. Do skal zřejmě spadl jen nepatrný obláček radioaktivního kobaltu, který se oddělil od velkého mraku. Tento nepatrný prášek však zablokoval moji vesmírnou bránu.

Nestálo by za pokus odmést tu trošku radioaktivního prachu a bránu otevřít? Vždyť ho tu nemůže být mnoho, řádově miligram nebo i méně! Nenašlo by se pár odborníků, kteří by to dokázali? Tím by přece stouply šance lidí v Čechách!

Bylo mi ale jasné, že to je chiméra. Já to dělat nesmím, můj čas pilota glychilti je tisíckrát užitečnější. V případě neúspěchu by to naopak spousta lidí odnesla. A kde teď najdu někoho, kdo by se o to mohl pokusit?

Nechal jsem to být a obrátil jsem se k vesnici. Zarazilo mě však další blikání červené diody. Radioaktivní stín padl na silnici a krajní domy, byl to zřejmě také jen nepatrný mráček, ale světlo diody mě nastražilo.

Vesnice ukázněně čekala na návsi před hospodou. Lidí tu bylo méně než v městečku, poberu je zřejmě snadno.

Jenže se ukázalo, že to tak snadné nebude. Dva manželé se dvěma malými dětmi svítili v dozimetru jako vánoční stromečky.

„Vy čtyři jste radioaktivní!“ oznámil jsem jim. „Takhle vás tam vzít nesmím.“

„Jéžišikriste!“ zmohla se matka dětí na výkřik. „Proč?“

„Jste radioaktivní!“ opakoval jsem jim. „Dám vám poslední možnost. Když svléknete zamořené hadry a řádně se opláchnete, můžete to ze sebe dostat. Kdo tady má nejbližší sprchu?“

Zvedly se dvě – tři ruce.

„Zaveďte je pod sprchu a opláchněte je!“ nařídil jsem jim. „Pro jistotu na ně sami nesahejte, nebo budete radioaktivní! Když přijdete čistí, poletíte s námi!“

„Skočím si domů pro čisté oblečení,“ navrhl muž.

„Blázníte?“ zarazil jsem ho. „Na konci vesnice spadl cípek radioaktivního mraku. Když tam půjdete, zamoříte se ještě víc. Kašlete na oblečení! Lepší je prchat nahý než zamořený!“

„My vám něco nabídneme!“ nabídla se rychle sousedka.

Odklusali, jako kdyby jim za patami hořelo a nebylo to tak daleko od pravdy. Někde nahoře ve stratosféře se teď převalují tuny velejemného práškového radioaktivního kobaltu. Kam tohle nadělení spadne, spálí to všechno živé. Kobalt je hodně tvrdý zářič gama, miligram prozáří i ocel. Jestli mají nešťastníci na sobě jen pár prachových zrnek a podaří se jim je spláchnout, mohou se těšit na Figrozg. Jestli ale těch pár zrníček vdechli nebo spolkli, ani svěcená voda jim nepomůže. I kdybych je na Figrozg přivezl, jen by tam dlouho umírali. To už je lepší, když zůstanou doma na Zemi. Zemřou tu také, ale aspoň doma. Kromě toho by mohli nechtěně zavřít Slezskou bránu a to by jen zkomplikovalo záchranu ostatních.

Naštěstí všichni pochopili, že je třeba spěchat a za chvilku se vrátili. Děti vypadaly v oděvech pro dospělé trošku maškarně, ale nebyl čas shánět jim přiměřené velikosti, stačilo, že nebyly úplně nahé. Nejdůležitější bylo, že ruský »dozimětěr« nesvítil ani neblikal. Všichni čtyři tak sestoupili z hrobníkovy lopaty a mohli se zařadit mezi ostatní.

Nechal jsem je seřadit do čtyřstupu a pak jsem kolem nich vytvořil glychilti. Když jsme se vznesli, protlačil se ke mně skrz ostatní pan Nováček.

„Co je se Zdenkou?“ staral se.

„Nechte se k ní dovést,“ poradil jsem mu. „Zdenka i oba kluci jsou v pořádku.“

„Zdenka má kluky?“ dožadoval se pan Nováček potvrzení. „Ani jste nám to nedali vědět!“

„Nešlo to,“ ujistil jsem ho. „Jsme s nimi od začátku v jiném vesmíru a neměli jsme spojení se Zemí. Možná byste měli kluky od ní převzít a pohlídat nám je, Zdenka by mohla odvážet lidi ze Země. Pár tisíc by jich jistě stálo o záchranu.“

„A nebude to pro ni nebezpečné?“ staral se pan Nováček.

„Zatím to není tak zlé,“ ujišťoval jsem ho. „Pochopitelně si musíme hlídat radioaktivitu, ale v glychilti je nebezpečí menší.“

Přistáli jsme na obvyklém místě, alkonostové si začali lidi jako vždy rozebírat, ale pak jsem objal Nováčkovy a vystartovali jsme za Zdenkou. Než jsme tam doletěli, seznámil jsem ji telepaticky se situací a navrhl jí, aby svěřila kluky svým rodičům a zapojila se do stěhování.

„Nemusíš se toho bát, s dozimetrem v ruce je to bezpečné,“ ujišťoval jsem ji.

Nebyla proti, naopak ji těšilo, že bude užitečná jako v této chvíli každý, kdo uměl používat glychilti. Dohodli jsme se rychle. Nováčkovi se usadili u našich mimin a já se Zdenkou jsme odletěli společným glychilti směrem ke Slezské bráně.

Bude nás víc – víc lidí snad zachráníme!

Našel jsem konečně člověka, který se odhodlal dezaktivovat moji vesmírnou bránu. Hodně by tím urychlil odvoz lidí z Čech, jenže když jsem s ním přiletěl ke skalám, ruský dozimetr nám vzal všechnu naději.

Prve skály trochu problikávaly, teď svítily naplno. Mezitím tu nejspíš spadl další radioaktivní prach a naděje se rozplynula.

Horší bylo, že radioaktivní prach padal i na budovy, silnice, pole, louky i lesy. Když jsme s mým dobrovolníkem vzdali pokus o dezaktivaci skal kolem brány, rozhodl jsem, že spolu naložíme co nejvíc lidí a vrátím ho s nimi na Figrozg. Jenže městečko, kam jsme zamířili, bylo radioaktivní. A nebyl to jen cípek, ale pořádná vrstva. Zářilo to tak, že ještě v tisíci metrech problikávala červená svítící dioda dozimetru a v poloviční výšce svítila naplno a měřič nestačil automaticky přepínat rozsahy.

Těm prvním zamořeným postačilo osprchovat se a umýt se mýdlem pod čistou vodou, těmhle by to nestačilo. Při téhle síle zamoření se dalo čekat, že bude radioaktivní i voda ve vodovodu. Těm lidem nebylo pomoci. Kolem městečka leželi porůznu mrtví alkonostové. Oni vlastně nebyli nikdy živí, ale teď je záření úplně vyřídilo. Nestihli ani svolat lidi a možná to tak bylo lepší. Přinesli by jim falešnou naději a po ní by bylo zklamání ještě horší. Tihle nešťastníci prostě zemřou, nikdo jim nepomůže.

Zamířili jsme jinam. Nedovedl jsem si představit, že by ten zářící prach znenadání pokryl Čechy jednolitou vrstvou. Někde ho prostě bylo víc, jinde méně. Někde pokryl celé město, jinde jen lízl okrajové čtvrti, kde snad postačí mýdlo pod sprchou. Ale museli jsme počítat, že prach padá. Nemůže se přece udržet ve stratosféře věčně.

Další městečko mělo štěstí víc. Táhly se přes ně dva slabší a docela čerstvé pásy radiace. Shromáždili jsme lidi na náměstí, kde místní školník ochotně otevřel školu a zařídil v ní provizorní dezaktivační středisko. Můj dobrovolník začal hloučky obcházet s dozimetrem a odesílal do školních sprch každého, kdo se jevil jako radioaktivní. Navrhl jsem násilím otevřít vietnamský obchod s textilem na náměstí, aby osprchovaní měli aspoň něco na sebe. Z davu se sice ozval protest, že je to nepřípustné znárodňování, ale remcala jsem umlčel návrhem, aby se ti, komu jde o majetek, ihned vrátili domů a hlídali si jej. Ostatní odletí do čistého světa a jistě jim nebude vadit, že tady přijdou o všechno a zachrání jen holý život. Přidalo se ke mně i pár Vietnamců, zřejmě majitelů zmíněného obchodu. Že si nic hlídat nebudou, jen ať už jsme ve slíbeném čistém světě!

Tady se už totiž nic víc než holý život zachránit nedalo.

Při troše smůly ani to…

Dobrovolníci s ruským dozimetrem byl dobrý nápad, který jsem ihned telepaticky rozšířil i ostatním Strážcům. Nebylo nutné vozit je s sebou, v každé skupině se našel někdo ochotný, komu stačilo vrazit do ruky dozimetr a požádat ho, aby prověřil všechny ostatní. Ale jako jiné dobré nápady, ani tenhle už neměl dost času aby se významně projevil.

V Čechách začalo pršet.

Déšť pod radioaktivními mraky nikdy nevěstí nic dobrého. A tohle byl podle očekávání průšvih. Svítící dioda dozimetru se rozsvítila naplno a nezhasínala ani když jsem vystoupal kilometr vysoko. Radiace byla v padajících kapkách. Ty po silovém poli glychilti sklouzávaly, neudržely se na něm, ale déšť přinášel tolik radioaktivity, že jsme všichni museli bez meškání z deště vyletět. Dešťové mraky nás zahnaly z Čech na Moravu a nezasažená část se rychle zmenšovala.

Pak jsem najednou uslyšel v telepatii rachot, jako kdyby padal regál plný železných součástek.

»Zavřela se brána u Znojma!« ozval se mi v hlavě Karlův hlas. »Létejte přes Slezskou bránu! Znojemská už se asi neotevře, prší kolem ní kobalt!«

Krátce poté se ozvaly v telepatii tři další rachotivé zvuky. Naštěstí nešlo o Slezskou bránu, přišlo to z Polska. Radioaktivní déšť zavřel všechny brány v Polsku a Strážci museli s posledními zachráněnými prchat až kamsi do Ruska. Bylo jasné, že mnoho lidí už nezachrání. Slezská brána zůstala nejzápadnější branou v Evropě, ale nikdo jí už neprorokoval dlouhé trvání.

Zdenka u Ostravy narazila na problém a telepaticky si mě přivolala na pomoc. Naštěstí jsem se vracel Slezskou branou pro další skupinu, takže jsem změnil směr a brzy jsem byl u ní.

Problémy dělala jedna poněkud košatější rodinka Cikánů. Zdenčin dobrovolník s dozimetrem zjistil, že jsou radioaktivní, takže je poslal do sprch, jenže všichni odmítli a dožadovali se záchrany bez sprchování. Vykřikovali, že se nenechají diskriminovat a aby svým slovům dodali větší váhu, zmocnili se několika dětí, které drželi jako rukojmí. Cikáni vytvořili obranný kruh, uvnitř držely Cikánky rukojmí a chlapi ozbrojení kuchyňskými noži udržovali odstup od ostatních lidí. Rodiče zadržovaných dětí pochopitelně odmítali bez nich odletět, jenže se neodvažovali vzít si je zpět.

Přistál jsem do mezery mezi Cikány a ostatními lidmi.

„Nezdržujte!“ vyzval jsem Cikány. „Když jste radioaktivní, jděte se osprchovat. Odvážíme jen čisté.“

„My zme čistí!“ vykřikla jedna Cikánka.

„Nejste čistí,“ nesouhlasil jsem. „Jděte se osprchovat, jinak tady zůstanete!“

„To je diškriminácia!“ přidal se statný chlap s kudlou.

„Počítám do tří, buď se půjdete umýt, nebo vás tu nechám!“ dal jsem jim poslední výstrahu.

„A my tých dětí podrezáme!“ vyhrožoval Cikán.

Na potvrzení jeho slov vytáhly nože i Cikánky.

„Nemáme čas na hádky!“ řekl jsem a začal jsem je jednoho po druhém přimrazovat, dříve než se stačili vzpamatovat. Nejprve Cikánky ohrožující zajaté děti, po nich i jejich mužské ochránce. Přimražení se poskládali na zem, jako když se pomalu kácí pytle brambor. Osvobozené děti se rychle rozběhly k rodičům.

„Nalož lidi a leť!“ nařídil jsem Zdence.

Zdenka vystoupila z glychilti, které ji doposud chránilo před napadením, a požádala lidi seřadit se, aby je mohla odvézt.

„Co bude s těmi…“ ukázal mladík dozimetrem na ležící.

„Jsou radioaktivní?“ zeptal jsem se ho.

„Jsou,“ ujistil mě a namířil na ně dozimetr, který začal i na tu dálku červeně problikávat. „Tvrdili, že se sprchovali a je to možné, byli všichni mokří. Jenže svítili dál.“

„Pojď ke mně, ať může Zdenka odletět!“ poručil jsem mu.

Zdence se zatím podařilo vytvořit kolem lidí glychilti, zvolna se vznesla a zamířila směrem ke Slezské bráně. Vytvořil jsem si glychilti jen kolem nás dvou a vyrazili jsme opačným směrem.

„Necháte je tady?“ podíval se na mě mladík tázavě.

„V Čechách a na Moravě zemře do týdne deset milionů lidí na nemoc ze záření,“ řekl jsem vážně. „Radiace nás již vyhnala z Čech a postupuje na Moravu. Nedaleko je poslední otevřená vesmírná brána, až ji radiace vyřadí, budeme prchat přes Rusko. Tím zachraňování skončí. Nemáme čas zdržovat se kverulanty.“

„Nechápu, proč se nechtěli umýt,“ vrtěl hlavou mladík.

„Je možné, že by jim to nepomohlo,“ pokrčil jsem rameny. „Sprcha a mýdlo pomůže jen když je radioaktivní prach zvenčí na kůži a dá se smýt. Kdyby to vdechli, spolkli nebo vypili, měli by to uvnitř a nebylo by jim pomoci.“

„Včera večer pořádali za barákem grilovačku, dělali rámus, že je bylo slyšet z dálky,“ řekl mladík.

„To by leccos vysvětlovalo,“ přikývl jsem. „Grilovačka pod širým nebem, ze kterého padá radioaktivní prach. Dobře se najedli, ale co snědli, to už nesmyjí.“

„A to tam zůstanou jen tak ležet?“ otřásl se mladík.

„Strnulost za deset minut ustoupí,“ ujistil jsem ho. „Ale teď už mohou jen pořádat další grilovačky, nikdo už pro ně nepřiletí.“

„Takže zemřou?“ dohadoval se s děsem v očích.

„Do týdne zemře v Čechách a na Moravě deset milionů,“ opakoval jsem vážně. „A ve světě miliardy. Stihneme zachránit nepatrný zlomeček lidstva a vůbec nemáme zájem vozit do světa Figrozg násilníky. Jen nás zdržují a kvůli nim nejspíš zemře pár stovek potřebnějších lidí.“

„Berete jen Čechy?“ zeptal se mě rychle.

„Bereme jen slušné lidi,“ ujistil jsem ho. „Připletlo se nám mezi ně pár Vietnamců, Číňanů, možná i Ukrajinci.. Ani netuším, kolik jsme už odvezli Cikánů. Rozhodovalo, že se chovali slušně. Tihle… no, byli prostě výjimka…“

„Nechtěl bych být takovou výjimkou…“ řekl.

„Tak nebuďte!“ poradil jsem mu. „Slušný člověk se přece tváří v tvář katastrofě nechová jako vyděrač. Pomůžete mi, když už máte ten dozimetr?“

„No jistě!“ ožil opět zájmem. „Ale dozimetr mi svěřila ta dívka, nestihl jsem jí ho vrátit…“

„Ta dívka je má žena,“ ujistil jsem ho s úsměvem. „Ale nic jí vracet nemusíte, až ho bude potřebovat, dostane další a jistě si najde i jiného pomocníka. V každé skupině najdeme lidi ochotné pomoci. Ale teď pozor, přistáváme. Vidíte ty obrovské ptáky, jak krouží kolem městečka? To jsou naši alkonostové, svolávají lidi. Doufám, že tady to půjde hladce.“

„Kéž by!“ řekl mladík.

------------------------ Poznámky:

  26 V Očakovu na Ukrajinském pobřeží Černého moře (nedaleko od Krymu) si Američané potichu staví námořní základnu. Západní média mlčí, naše se neodváží ani kviknout (2017)

Errata:

11.08.2021 22:27