Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výlet na sopku

Svět se po týdnu neuvěřitelného napětí pomalu uklidňoval.

Milionáři, stejně jako šlapky v ulicích, se přestali ohlížet po noční obloze a věnovali se své obvyklé výdělečné činnosti.

V posledních dnech ještě všichni s napětím sledovali Měsíc, kde se mělo odehrát poslední dějství toho dramatu, obludný úder patnáctikilometrového kosmického tělesa. Očekávalo se, že náraz takové síly vymrští do okolního vesmíru obrovský gejzír prachu, trosek a jiného materiálu. Podle odhadů vědců by měla větší část trosek spadnout zpět, ale část mohla dopadnout i na Zem. Tam by to už nebyl úder obrovským kladivem do skořápky zemské kůry, ale jen drobný deštík meteoritů ke zkrášlení naší noční oblohy.

Jiná teorie předpokládala, že přeměnou kinetické energie v teplo vznikne v místě dopadu lávové jezírko, vyplňující kráter. Tak je přece zformovaná většina kráterů na Měsíci – okrajový hřeben, vyplněný hladkou plochou.

Náraz se však odehrál na odvrácené straně Měsíce a na přivrácené straně k Zemi se vůbec neprojevil. Žádný gejzír plynů a prachu, nic. Mnoho hvězdářů, profesionálů i amatérů, napadlo zaměřit se na laserové odrážeče, nechané na lunárních modulech projektu Apollo. Očekávali, že se na nich projeví měsícotřesení vyvolané nárazem, ale kde nic, tu nic.

NASA dostala od Kongresu mimořádný příspěvek, aby v co nejkratší době připravila novou expedici »Lunar orbiter«, která znovu zmapuje odvrácenou stranu Měsíce a s využitím výsledků předchozích expedic odhalí všechny změny na jeho povrchu. To však už většinu lidstva přestalo zajímat. Armageddon nebude – tak co? Teď už je to záležitost vědců...

Jako žák šestého ročníku základní školy jsem si kdysi se dvěma spolužačkami udělal výlet na sopku. Odpadla nám totiž poslední odpolední hodina a většina školáků se rozhodla nečekat na linkový školní autobus, ale jít domů pěšky. Velká tlupa se brzy rozpadla na menší a menší skupinky, až jsem šel jen se dvěma spolužačkami. Už ani nevím, co jsme spolu řešili, ale školy se to rozhodně netýkalo. No a mezi řečí Zdeňku napadlo, že si uděláme malý výlet na sopku. Byla to jen malá odbočka a slibovali jsme si od toho, že si nasbíráme krásné barevné sopečné kameny. Jednalo se o porcelanit, což sice není vyvřelina, ale jde o přetavené jíly, které se dostaly do styku s pravým čedičovým magmatem. Sopka jich byla údajně plná, takže jsme si na ni udělali odbočku.

Výprava na sopku tehdy dopadla dobře, přinesli jsme domů pár pěkně zbarvených kostiček, porcelanit se snadno láme po vrstvičkách, zkrátka nastala spokojenost. Z poškozování chráněné památky jsme si tenkrát moc nedělali, porcelanitový lom dole pod sopkou byl jistě větším zásahem, i když byl již dávno uzavřený.

Jak se říká, pachatel se často vrací na místo činu. I když už nejsem školák, napadlo mě zopakovat si výlet na sopku. Člověk si rád připomene některé příjemné stránky svého života. Nedávno jsem tak navštívil chalupu, kde kdysi žila babička s dědou, jenže tam mě návštěva zklamala. Chalupu obývali nějací Pražáci, byli tam jen o víkendech, celou ji »vylepšili«, že jsem ji skoro poznat nemohl, ale co hůř, pod strání býval krásný romantický rybníček, spíš taková vesnická požární nádrž, kdysi plná hus a kachen. Z té mezitím obec udělala »plnohodnotnou« požární nádrž tím, že ji vybetonovala, zvýšila hráze a postavila je rovněž z betonu, čímž z romantického venkovského rybníčku udělala masivní betonové monstrum, navíc obehnané drátěným plotem. Husy ani kachny už na něm neplavaly. Co mám povídat – zklamání...

Sopka mi proto měla hlavně spravit náladu. Vyrazil jsem odpoledne a zakrátko jsem vystoupal k obnaženému kráteru sopky, kde byly tenkrát dostupné porcelanitové kostky.

Tentokrát už jsem je nepáčil ze skály, i když by to jistě šlo jako kdysi. Sopka je přírodní památka a z mánie mít z každého navštíveného místa nějaký suvenýr... no, sebekriticky se musím přiznat, nevyrostl jsem z toho. Naposledy jsem si přivezl domů pár kamínků z chrámu Abu Simbel, z Luxoru a z pyramid v Gíze, ale v tom jsem nebyl sám, jak jsem pozoroval, ostatní účastníci toho zájezdu si podobné »památky« v těch místech nasbírali také.

Suvenýry v podobě fotografií zkrátka málokdy stačí...

Mít doma maličký kamínek z Egypta je ovšem něco jiného než mít podobné šutry z kdejakého vršku v Čechách. Vyplácí se uschovávat opravdu jen skvosty. Kamínek z Egypta, jiný kamínek z pláže v Bulharsku, kamínek z Atlantického pobřeží v Anglii... to je ta správná exotická romantika.

Neodolal jsem však a usedl na přírodní kamennou lavičku, na které jsme si tenkrát s holkama dělili kořist. Muselo to být spravedlivé dělení a když se ukázalo, že počet barevných kostiček není dělitelný třemi, musel jsem se vrátit do kráteru a ještě jednu kostičku ze zvětralé kamenné stěny vypáčit.

Když jsem tak chvíli seděl a vzpomínal na zašlé časy, ozval se z kráteru podivný šum a hluk. Podobal se sršení elektřiny, ale byl na elektřinu dost silný. Pro pět ran, tam přece nic elektrického nemá co dělat? Tím víc mě to ale zajímalo. Kdyby se poblíž táhlo vedení vysokého napětí, nechávalo by mě takové sršení klidným, ale v této chráněné krajinné památce?

Vstal jsem z kamenné lavičky a obrátil jsem se k cestičce do kráteru. Byla trochu zarostlá, ale zřetelná, jistě se sem občas vypravili místní »na výlet«. Zakrátko jsem došel až k místu, kde se přede mnou objevil výhled na samotný kráter sopky.

A tam jsem ke svému údivu spatřil ty tři podivné školáky.

Stáli u plechového válce se zaoblenými konci, velkého asi jako mikrobus nebo dodávka, jenže bez oken a bez kol. Zrovna jsem si říkal, jak to sem vlastně dostali, když jsem si všiml jiného detailu, ještě zajímavějšího.

Ti tři se od normálních školáků lišili víc než bylo obvyklé. Všichni tři byli oblečení do jednoduchých šedozelených obleků, jenže měli světle zelenou pleť a tmavozelené vlasy.

V první chvíli mě napadlo, že tu naši filmaři něco natáčejí. Nejspíš nějakou pohádku z vodnického prostředí. Ale proč tady, na vrcholu sopky? Spíš bych to pochopil dole u řeky.

Jenže v té chvíli se mi pod nohou uvolnil jakýsi kamínek, strhl další a výsledkem byl rachot několika padajících kamenů.

Tři vodníci ke mně otočili hlavy. To se ví, nechtěl jsem jim vlézt do záběru kamery a zkazit scénu, udělal jsem k nim jenom omluvné gesto.

Jenže v té chvíli se mi zatočila hlava – a víc nevím...

Errata:

14.08.2021 09:32