Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Guielke

Probudil jsem se zachumlaný v huňaté kožešině, nebo co to bylo. Ležel jsem na zemi v nějaké místnosti, zalité světlem tak, až jsem musel mhouřit oči.

„Už se probouzí!“ zaslechl jsem. Ten hlas vlastně řekl »Manůzo«, jenže to slovo mělo smysl »Probouzí se«, o tom jsem nepochyboval. Pootočil jsem tím směrem hlavu, ale musel jsem si zaclonit oči, okolní světlo mě oslňovalo.

A pak jsem je konečně uviděl. Bylo jich pět, byli oblečení do jednoduchých sněhobílých obleků, měli světle zelenou pleť a tmavozelené vlasy a byli velicí opravdu jako školáci... z páté až sedmé třídy základní školy. To už ale na filmaře nevypadalo.

„Vy tam! Co jste zač?“ zeptal jsem se jich tiše.

„Hiďorčoť!“ napomenuli mě, abych mluvil jejich nářečím.

„Juvni beď?“ vyhověl jsem jim.

V té chvíli jsem si teprve uvědomil, že jim nejen rozumím, i když neřekli ani slovo česky, ale co víc, i já na ně mluvím řečí, kterou jsem do dneška zaručeně neznal.

„Camkab Daxyrip,“ odpověděli mi. „Vždyť už to víš, jen si vzpomeň!“

Tedy – neřekli to česky, ale rozuměl jsem jim. Jsou ze země zvané Daxyrip... a v té chvíli mi doskočilo, že taková země není nikde na světě! Myšleno na »našem« světě, na Zemi! Pocházejí z jiného světa, z vesmíru! Mimozemšťané!

Proboha – ale jak to, že jim rozumím? V té chvíli mi to ale došlo. Věděl jsem to, jen jsem si to do této chvíle neuvědomoval. Použili na mě něco... vyučování ve spánku... na Zemi se tomu říká, tuším, »hypnopedie«, asi to bude něco sofistikovanějšího... ale... zkrátka umím jejich řeč. Stejně tak jsem si »vzpomněl«, kde vlastně jsem.

V Davidsonově kometě! Jenže tihle »školáci« jí neříkají Davidsonova kometa, pro ně je to Guielke. Záchranná hvězdná loď, na které opustili svět zvaný Daxyrip, který... který zřejmě propadl zkáze, či co...

A nejsou to žádní školáci. Daxyripové jsou zkrátka menšího vzrůstu než my. Což jim neubírá na inteligenci, když dokázali postavit hvězdnou loď o průměru patnácti kilometrů.

Proto nenastal na odvrácené straně Měsíce ten očekávaný náraz, gejzír prachu a trosek! Daxyripové s lodí přistáli »měkce«, bez nejmenších problémů. Jistě s tím souvisí i poslední změna kursu! Neodchýlila je exploze »Ruského medvěda«, směr letu si zkrátka změnili sami.

A všechny tři pozemské střely, vyslané proti Davidsonově kometě, rozstřílely »eynuhigy«, protimeteorická děla, ochraňující Guielke před srážkami větších kalibrů.

A já jsem tu – jako zajatec!

Mým probuzením skončila »směna« lékařům, kteří se o mě starali v době mého bezvědomí – spánek by byl pro tento stav příliš eufemistický výraz. Přivolali zkrátka jiné, aby se začali mou osobou zabývat. Výslech měl spíš formu pohovoru a víc jsem se dozvěděl, než kolik informací ze mne vytáhli. Netahali je ze mne nátlakem ani násilím, odpovídal jsem jim ochotně a sám.

Jejich dotaz na tři atomové střely, vyslané naproti Guielke s úmyslem jejího zničení, jim jen potvrdil, co sami předpokládali. Obyvatelé Země si Guielke spletli s kosmickým tělesem, které je ohrožovalo, tím se dal tento útok vysvětlit přirozeně. Bránili jsme zkrátka svůj svět před zničením. Daxyripové to tak chápali hned od počátku a nedělali z toho útok proti myslícím bytostem.

Za mé násilné zajetí se mi omluvili a bylo na mně, abych to uznal. Nebyl jsem sám. Jejich průzkumníci zajali a dovezli sem víc lidí, prakticky ze všech světadílů až na Antarktidu, kde žádná trvalá lidská sídla neobjevili. Musel jsem pochopit, že každý jiný přístup by byl zdlouhavější a hrozilo by při něm více nebezpečí nepochopení, než když ze Země prostě unesli pár zajatců, s nimiž se následně snažili spřátelit. Bylo to tak jistější a uznal jsem, že i vhodnější, i když se to přímo týkalo i mě. Musel jsem uznat, že se o mě starali nesrovnatelně lépe než je obvyklé v pozemských zajateckých táborech.

Dozvěděl jsem se, že celou dobu, co se Guielke nacházela ve Sluneční soustavě, se marně pokoušeli s lidmi Země navázat spojení. Marně vystřídali všechny druhy komunikace, které sami znali a používali. Nenapadlo je ale použít elektromagnetické vlny, rádio, televizi ani radar, ba ani nejjednodušší způsob signalizace světelnými záblesky. Odpověď samozřejmě nepřišla, protože naše věda nemá o »goechlini« ani ponětí a komunikaci jejich pomocí neznáme. Je to asi jako pokus o rádiovou komunikaci s národy, které znají jen kouřové signály.

Došlo mi, že asi nemá smysl pochybovat o podstatně vyšší úrovni Daxyripů než nás, lidí Země. Stačilo jim málo. Někdo ze zajatců se zmínil o rádiových a televizních vlnách a Daxyripové konečně dokázali rozšifrovat pozemské rádio i televizi. Dokonce umístili mezi pozemské televizní satelity na stacionární oběžné dráhy své přenašeče, zachycující pozemské rozhlasové a televizní vysílání. Ty je převádějí na signály v goechlini a posílají směrem ke Guielke. U přijímačů teď sedí několik tisíc Daxyripů a snaží se pochopit smysl našeho vysílání, jenže málo platné, nejjistější bylo zajmout pár desítek domorodců, naučit je jazyku Hiďorčoť a pak se jich přímo zeptat.

Ještě předevčírem bych byl prvním z lidí, komu se podařilo dostat na odvrácenou stranu Měsíce. Předběhla mě jen nepatrná hrstka těch, které ze Země unesli o pár hodin dřív.

Jenže když jsem se s pomocí zdejších lékařů posadil a pak i postavil na vlastní nohy, dupl jsem si a musel jsem pochybovat, že jsem opravdu na Měsíci. Žádné vyvrácení tohoto faktu se však nekonalo. Jen jsem se dozvěděl, že Guielke má umělou gravitaci, shodnou s gravitací světa Daxyrip. Od pozemské se liší na třetím desetinném místě, tedy něco kolem procenta, a to už od pozemské tíže neodliším. Hned mi ale nabídli vyzkoušet si stav beztíže, případně sníženou gravitaci. Není pro ně problém nastavit tyto hodnoty v některém modulu Guielke, sami si beztíží, stejně jako snížené nebo naopak zvýšené tíže rádi užívají.

Zajímalo by mě to, ale více jsem se zajímal o své krajany, rovněž unesené na Guielke. Kdo to všechno je? Neměli bychom se sejít a pak vystupovat jednotně?

Byl to ale první případ, kdy mi, byť se zdvořilou omluvou, odmítli vyhovět. Trvali na tom, že nás budou udržovat odděleně právě abychom se nemohli chovat jednotně. Nakonec jsem uznal, že to byl ode mne hodně pošetilý nápad.

Později jsem sám nechápal, jak mě taková hloupost mohla vůbec napadnout? 

„Vybrali jsme vás úmyslně z různých koutů vašeho světa,“ řekli mi omluvně, „abychom získali více odlišných pohledů na váš svět. Jsme rádi, že jste každý jiný a že se neovlivňujete.“

„Tomu bych rozuměl,“ přikývl jsem. „Ale přece jen by mě zajímalo, jak se projevují ti druzí. Nemyslím, že by mě ovlivnili, jen mě to samotného zajímá.“

„Svěříme tě naší odbornici,“ řekl mi jeden z nich. „Předem tě ale varuji, nesnaž se proti ní použít násilí. Nemáme to rádi.“

„To by mě ani nenapadlo,“ odvětil jsem.

„Tři z vás už to napadlo,“ vmetli mi do tváře.

A sakra, pomyslel jsem si, co to bylo za hulváty? Pravda, zajali nás... násilím to sice nebylo, ale dobrovolně také ne, bylo v tom nějaké uspávadlo, ale omluvili se mi, já jsem omluvu přijal, tak jaképak další násilí?

„Ujišťuji vás, že nepatřím k lidem, kteří násilí používají,“ řekl jsem. „Nemusíte se mě obávat.“

„Tím lépe,“ odvětili. „Chovej se tedy mírně.“

Tři pak odešli a zanechali mě o samotě s jejich vědkyní. Pravda, byla menší postavy, ale neměla už vzhled školačky. Při pohledu na ni mi bylo jasné, že se nám zdejší lidé podobají více než dostatečně. Nepochyboval jsem, že to jsou savci jako my.

„Poslyš, máte přece jména... jak se jmenuješ?“ zeptala se mě zdánlivě bez souvislosti.

„Můžeš mi říkat Zbynďo,“ řekl jsem. „Jistě i ty máš nějaké jméno, abych ti tak mohl říkat...“

„Říkají mi »Surižke«,“ přistoupila na vzájemnost. Měla asi pravdu, když se lidé znají a mohou se oslovovat jménem, jedná se jim jistě lépe.

„Máte ve vašem světě opravdu odlišné typy lidí,“ řekla mi Surižke. „Lišíte se více než jsme očekávali a než se dá rozumně vysvětlit. Vzhledem, převažující barvou kůže, i názory. Nejprve se tě tedy zeptám, uměl bys nám některé odlišnosti vysvětlit?“

„Přiznám se, nemusím rozumět všemu,“ omlouval jsem se předem. „Něco snad vysvětlím, záleží ale na tom, oč se jedná.“

„Máme problémy s jednou skupinou vašich lidí,“ přiznala. „Chovají se divně a přitom všichni stejně. Odmítají s námi mluvit a při každé příležitosti na nás bezdůvodně útočí. Když je necháme o samotě, jednají značně nelogicky. Často se svinou do klubíčka, tlučou hlavami o zem a cosi vykřikují. Implantovali jsme jim tak jako tobě jazyk Hiďorčoť, ale i když nám rozumějí, hovoří pořád jen svým jazykem. Navíc opakují pořád dokola skoro totéž. Nic kloudného jsme se od nich ještě nedozvěděli.“

„Tomu bych, doufám, rozuměl,“ odvětil jsem. „Neopakují nejčastěji slovo »Alláh«?“

„Opakují,“ přisvědčila. „Co ještě o nich víš?“

„Z těch už asi těžko něco dostanete,“ potřásl jsem hlavou. „Splňujete totiž představy jejich náboženství o zlých bytostech, takže vás považují za zlé démony. Teď budou jen neustále vzývat své božstvo Alláha, aby je od vás ochránil a osvobodil. Jejich náboženství jim zakazuje jakýkoliv styk s démony, tedy i s vámi.“

Při těch slovech jsem se párkrát zarazil. Nebyl jsem si jistý, zda tihle lidé budou vědět, co je to »náboženství«. Ale měli pro to výraz ve svém jazyce, nezbylo mi než spoléhat se, že mě pochopí. Kde odpovídající výraz neměli, musel jsem zůstat u našeho. Znali slova jako »náboženství«, »démon«, »božstvo«, ale neměli žádný výraz pro jméno »Alláh«. I když – to je vlastně jméno a jména se obvykle nepřekládají...

„Jak nás může jejich náboženství označovat za démony?“ nechápala Surižke. „Nedivila bych se tomu, kdyby se ve vašem světě nacházely typy nám podobné a přitom zlé. Jenže ve vašem světě jsme žádné takové zlé lidi nenašli!“

„No právě!“ opáčil jsem. „V jejich »svaté knize« Koránu není nikde ani zmínka o lidech z hvězd se zelenými vlasy. Jenže jejich víra praví, co Korán nezná, to musí být od démonů. Mohli byste jim být podobní jako vejce vejci, jestliže nepocházíte ze Země, ale z hvězd, musíte být buď Alláhovi andělé, nebo démoni. Jejich představě andělů zjevně neodpovídáte, takže jejich logika říká, že musíte být démoni. A s démony oni jednat nebudou.“

„Říkáš, že z nich nic nedostaneme?“ zesmutněla trochu.

„Silně o tom pochybuji,“ řekl jsem. „Tohle jsou fanatici. Jakmile si vezmou do hlavy, že narušujete jejich Korán, nebudou se s vámi bavit o ničem. Nanejvýš na vás budou útočit a zkoušet, jak by vám uškodili. Jejich víra jim to dokonce přikazuje.“

„V tom případě bychom je raději vrátili na Zem,“ vzdychla si. „Jejich další pobyt na Guielke potom nemá smysl.“

„Taky si to myslím,“ přikývl jsem. „Ale pro jistotu si to nechte potvrdit od jiných. Nebylo by dobré rozhodovat se podle ojedinělého názoru. Dejte si však pozor na fanatiky. Jejich víra je v našem světě rozšířená a vyznávají ji lidé rozdílného vzhledu.“

„To už jsme zjistili,“ souhlasila. „Díky za vysvětlení. Máte tu víc takových náboženství?“

„Máme,“ přikývl jsem. „A nemusí to být jen náboženství. Na Zemi je víc nebezpečných skupin. Spolehlivě je poznáte, když jim zalichotíte, že jsou nejlepší, nejdokonalejší a vůbec vyvolení k vládě nad ostatními. Do téhle skupiny vlastně patří i vyznavači Alláha. Ti také tvrdí, že jedině oni jsou Alláhem předurčeni, aby vládli světu. Vyznavači Alláha to však dotáhli do krajnosti. Kdo nechce uznat jejich nadřazenost, toho musí zabít, tak chce Alláh. Jiní »Vyvolení« jsou přesvědčeni jen o tom, že oni jsou nejlepší a proto budou nade všemi ostatními vládnout.“

„Ti už nechtějí ostatní zabíjet?“ nadhodila.

„Ne,“ odvětil jsem. „Těmhle stačí, když ze všech ostatních udělají ...otroky...“

A sakra, pomyslel jsem si. Vždycky když potřebuji nějaký výraz z jazyka Hiďorčoť, který jsem ještě neslyšel a nepoužil, pomyslím si pozemský, nejlépe český výraz a v hlavě mi vznikne jeho ekvivalent v jazyce Hiďorčoť. To znamená, že Daxyripové znají význam slova »otrok«. Rozhodně by nebylo záviděníhodné padnout do rukou vesmírným otrokářům!

„Otroky?“ pozastavila se i ona nad tím slovem. „Vy snad ještě znáte otroctví?“

Řekla to ale s takovým despektem v hlase, až jsem se otřásl.

„Stejně, jako to slovo znáte i vy,“ vrátil jsem jí to s gustem.

Zarazila se, ale po chvilce přemýšlení se trochu usmála.

„V našem světě jsme něco tak odporného nikdy neznali,“ řekla. „Setkali jsme se s tím až ve světě »Cinoe«. Zpočátku jsme se těšili, že nám obyvatelé Cinoe přenechají nejméně osídlenou pevninu a my tam zakotvíme, jenže pak jsme se dozvěděli, co se skrývá pod pojmy »otrok«, »otrokář« a »otroctví«. Představitelé toho světa by nám dali svolení k usídlení, jenže k tomu připojili podmínku, že jim budeme dodávat otroky z našich řad. Z Cinoe jsme nakonec uprchli.“

„Nebyli jste technicky dokonalejší?“ zeptal jsem se.

„I technicky, ale ještě víc morálně,“ přikývla. „Právě proto jsme tam nemohli zůstat!“

„A nemohli jste své převahy využít, abyste ten otrokářský systém rozvrátili a otroky osvobodili?“ zkusil jsem provokovat.

„Uvažovali jsme o tom,“ řekla. „Napadlo nás osvobodit je. Jenže to prostě nešlo. Oni sami svůj systém považovali za jediný možný. Nejen otrokáři, ale i otroci. Rozumíš tomu? Právě otroci nejvíc odmítali svobodu. Nabízeli jsme některým, že jim naopak nabídneme část Guielke a odvezeme je jako svobodné někam, kde nebudou otroky. Odmítli to.“

Vzpomněl jsem si na útlou knížečku od Svatopluka Čecha »Písně otroka«. Vrcholem zotročení je tam, když otrokář může svým otrokům vydat zbraně a pošle je, aby za něho umírali. A oni jdou za něho hrdě prolévat svou i cizí krev, na závěr mu přinesou usekané hlavy nepřátel, naloupenou kořist a odevzdají mu zbraně. Ano, to je to pravé zotročení!

A co jiného jsou hrdinské činy našich vojáků, ať bojují na kterékoliv frontě? S hrdostí bojují za svého pána... ať už si říká císař, král nebo prezident, prolévají za něho krev, na závěr mu přinesou kořist, snad jen ty hlavy ne, ale u muslimů jsme se ani tomu naučili nedivit, a nechají se odzbrojit... Čest výjimkám, co bojují za vlast, tedy za své rody a rodiny – ale rozhodujícím okamžikem je i zde konec války, kdy i oni odevzdají zbraně, aby se nechali opět zapřáhnout do chomoutu...

Kdo brání skutečně jen svou vlast a má doma zbraně, kdyby je k tomu potřeboval? Švýcaři? Nebo Američané? Jak dlouho jim to však vydrží? Vždyť se po celém světě vede trvalá kampaň proti majitelům zbraní! Američany bych ostatně nazval otroky, i když mají doma několik útočných pušek a revolverů. Jsou totiž otroky peněz, hypoték a složenek a pokud se chopí zbraně, jdou vystřílet nejbližší školu nebo supermarket, protože už ani nevědí, kdo je doopravdy zotročuje...

„Nebudete to mít asi snadné ani s námi,“ řekl jsem opatrně. „Některé naše národy pořád provozují původní otroctví, s jakým jste se setkali na Cinoe. S těmi těžko najdete společné cíle. Ale na Zemi dnes máme i otroctví vyššího typu než to původní. Je to otroctví peněz, zotročuje lidi spolehlivěji než okovy. Výsledek je však ještě smutnější. I u nás lidé milují své okovy.“

Myslím, že jsem to řekl tak smutně, až to bylo znát.

„Co jsi ty?“ optala se mě netrpělivě. „Otrokář nebo otrok?“

„Otrokář rozhodně ne,“ otřásl jsem se odporem. „Spíš jsem jako většina lidí otrok. Nejsem z těch, kdo své okovy milují, ale na Zemi nemáme na výběr. Vzpoury otroků proti pánům končily pro otroky vždy špatně. Nepatřím však ani k těm, kdo odmítnou nabízenou svobodu. To je teprve pravý vrchol otroctví.“

„Takže – kdybychom ti nabídli svobodu na Guielke, přijal bys ji?“ podívala se na mě pátravě.

„Sám ne,“ řekl jsem. „Člověk sám není nic. My říkáme, že člověk je tvor společenský. Muselo by se nás sejít aspoň nějaké minimální množství. Ale věřil bych, že se na Zemi najde dost lidí, kteří by šli za svobodou i do vesmíru. Pak bych šel s nimi.“

Chvíli mlčela a zřejmě usilovně přemýšlela.

„Jsi opravdu náš člověk, Zbynďo. A díky ti za otevřenost. Na Cinoe jsme si těch nepříjemných příznaků všimli až po desítkách dní. Ty jsi nám je nezatajil už prvního dne. Jak jsi to říkal o těch otrokářích? Že jsou »nejlepší, nejdokonalejší a vůbec vyvolení k vládě nad ostatními«? Zkusíme to. Zalichotíme všem, koho na Guielke máme, a uvidíme.“

„U muslimů vám to nepomůže,“ upozornil jsem ji. „Jakmile ve vás vidí démony, odmítnou i lichotky.“

„Díky za varování,“ řekla. „Cítíš se dost silný, abys šel? Nemusím požádat o sníženou gravitaci?“

„Nemusíš,“ zhoupl jsem se v kolenou, abych se ujistil, že mě nohy v nejbližší chvíli nezradí. „Sníženou gravitaci bych si někdy rád vyzkoušel, ale teď na to asi není čas.“

„Pojď tedy za mnou,“ vyzvala mě a vykročila.

Stěna se před ní rozevřela – a dál byla krajina skoro jako u nás, v Čechách. Zelené kopečky, v údolí klikatící se říčka...

Vykročil jsem za Surižke.

Errata:

14.08.2021 09:32