Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

U přátel

Modul »hrujadu« nebyl údajně velký, ale obsahoval kousek pravého lesa, kus pravé louky a úsek říčky, kde ovšem voda tekla pořád dokola. Vždycky když se dostala na okraj modulu, zmizela nenápadně v potrubí a čerpadla ji vrátila na opačnou stranu. Do říčky se jí vrátila jen část, zbytek »vyvěral« na různých místech a vracel se pak do řeky v podobě menších potůčků.

Bylo by to milé, kdyby... kdyby tráva nebyla žlutozeleně pruhovaná a vypadala víc jako pozemská, kdyby se tu dal poznat aspoň jeden strom či keř a kdyby tu nepobíhala zvířata, jaká na Zemi uvidíte jen v horečnatých snech. A bylo tu na můj vkus trochu horko a dusno.

„Vidím, že obdivuješ naši přírodu,“ usmála se Surižke. „Pro vás bychom také vytvořili pár skleníků. A také bychom uschovali co nejvíc vzorků jak rostlin, tak živočichů. Asi těžko všechny, ale našich vzorků máme kolem sta tisíc druhů. Co myslíš? Dají nám lidé svolení nasbírat si u vás takové vzorky?“

„To by jistě stálo za uvážení,“ přikývl jsem. „Ale s těmi vzorky... to opravdu nevím. Nezapomeň, že v celém našem světě o tom budou rozhodovat finanční otrokáři.“

„Můžeme jim nabídnout jako výměnu nějaké technologie,“ napadlo ji.

„Ať jim nabídnete cokoliv, přednostně to změní ve zbraně,“ nedalo mi to a musel jsem sýčkovat.

„Uvidíme!“ usmála se.

Ocitli jsme se zřejmě na konci modulu »hrujadu«. Scenérie sice pokračovala dál, ale byl tu jasný terénní zlom a ve skále před námi byly dveře, jako kdyby tam byl podzemní sklípek.

Tušení mě nezklamalo, dál byly klasické kovové chodby, natřené bílou barvou a pokryté téměř neznatelným geometrickým vzorkem. Daxyripové zřejmě měli obzvláštní zálibu v bílé, i když si jejich průzkumníci na Zemi oblékali zelenější maskáče. To je ale pochopitelné, naši průzkumníci také nechodí do džunglí ve společenském obleku. Tady jsem si ale připadal jako ve hvězdné lodi. A skoro jsem se divil, že mohu kráčet vzpřímeně. Rozměry chodeb měly v poměru k průměrné výšce zdejších lidí rezervy. Zatím měli všichni Daxyripové, co jsem tu viděl, nanejvýš metr padesát, připadal jsem si mezi nimi až nepřiměřeně vysoký.

Surižke mě vedla do dveří, za nimiž byla kruhová místnost. Zdálo se mi to jako plýtvání místem, ale Daxyripové jistě využili všechny nevyužité prostory, pro kritiku jsem jistě neměl důvody.

Kruhová místnost byla plná Daxyripů. Seděli důstojně na nízkých stoličkách a když jsme vstoupili, všichni se dívali jen na nás dva. Nikdo ale nepromluvil ani slovo.

„Tady vám ho vedu,“ oznámila jim Surižke.

„Pojďte tedy mezi nás,“ povstal jeden a ukázal nám na dvě volné stoličky, zřejmě pro nás připravené.

Surižke mě k nim dovedla a ještě mi dovolila, abych si jednu vybral. Pak se sama posadila na poslední volnou. Připadal jsem si mezi nimi jako u rytířů kulatého stolu, až na to, že mezi námi žádný stůl nebyl. Ale líbilo se mi, že mi nabídli místo. Muži mají při jednání sedět, říkal Vinnetou. Výslech vestoje bych sice také snesl, ale tohle bylo příjemnější. Jako kdybych byl jedním z nich a ne cizinec a ke všemu zajatec.

Další plus bylo, že se mi všichni představili.

„Nemusíš nám opakovat nic z toho, co jsi sděloval Surižke o samotě,“ řekl Fuchuyč, který nás pozval do »poradního kruhu«, jak jsem si toto shromáždění v duchu nazval. „Dokonce už jsme stihli vyzkoušet tvůj návrh a oslovili jsme všechny lichotivě jako »vyvolené«. Jak nám ale vysvětlíš, že se tím téměř všichni cítili polichoceni a nikdo to přímo neodmítl?“

„Nikdo to neodmítl?“ podivil jsem se.

„Jen čtyři, s tebou pět,“ dostal jsem odpověď.

Mám tu tedy čtyři spřízněné duše, nejsem v tom sám... Inu, mohlo to být lepší, ale mohlo to být i horší.

„To vám snadno vysvětlím,“ řekl jsem.

„Vysvětluj!“ pobídl mě Richelz, další z Daxyripanů.

„Viděl bych to v rozdílu otrokářství, jaké možná znáte ještě z Cinoe, a zdejším,“ začal jsem. „Budu teď jenom hádat, protože režim na Cinoe neznám a Surižke mi sdělila jen jeho obrysy...“

„Víme, co ti Surižke řekla,“ přerušil mě netrpělivě Richelz.

„Dobře, musím tedy hádat. Starší typ otrokářství se na Zemi udržuje jen na nemnoha místech a provozují to ponejvíce lidé, uctívající Alláha. Je to režim, kde otrokář vlastní otroky, kteří na něho pracují. Otrokář je jejich neomezeným pánem, tedy i pánem nad jejich životy. Když se mu zachce, může své otroky i zabít. Většinou to neudělá, protože by na něho pak nikdo nepracoval, ale často otroky trestá a to i dost krutě.“

„Na Cinoe byli i takoví otrokáři, kteří své otroky hromadně zabíjeli,“ přerušil mě Fuchuyč. „Pochopitelně na to potřebovali víc otroků než jiní, ale zabíjení i jim přinášelo užitek, neboť jiní otrokáři je všemožně podporovali. Zabíjení jim přinášelo jakési nepochopitelné libé pocity, uspokojení či co...“

„Tento jev se vyskytoval i na Zemi,“ přikývl jsem. „Dodnes stojí na více místech římská kolossea, kde se otroci gladiátoři pro zábavu otrokářů navzájem zabíjeli. Ale to je na většině našeho světa už jen dávná historie.“

„Na většině světa... znamená to, že se taková... kolossea... někde ještě staví?“

„Nestaví,“ řekl jsem. „To si mohli dovolit jen velcí otrokáři, byla při tom velká úmrtnost otroků. Dnešní otrokáři se spokojují tím, že se nechávají od otroků živit. Možná by bylo zajímavé srovnat otrokářský systém na Cinoe s Římem, ale na to asi v této chvíli nebude čas. Opakuji, i u nás je to již historie, jen na malých částech Země se pěstuje ještě to původní otrokářství.“

„Takže na většině vašeho světa...?“

„Na většině světa je dnes finanční otrokářství,“ vrátil jsem se k původnímu tématu. „Ale to už není tak jednoznačné, aby byl na jedné straně otrokář a na druhé straně otroci. Proto to někteří lidé za pravé otrokářství ani nepovažují.“

„Je snad možné ještě něco jiného?“ podivil se opět Richelz, ale zdálo se, že vyjadřuje cítění všech, ostatní mu totiž souhlasně přikyvovali.

„Je to možné,“ řekl jsem. „Je to taková... hierarchie.“

Tady jsem se zarazil nejvíc. Pojem »salepote« mi v hlavě vyvstal příliš váhavě. Zdálo se mi, že »salepote« není úplně totéž co »hierarchie«, ale jiný pojem jsem prostě neměl.

„Otrokářská »salepote«?“ podivila se i Surižke.

„Vysvětlím vám to,“ řekl jsem rychle. „Znamená to, že role otroků a otrokářů není jednoznačná. Často bývají otroci současně otrokáři. Mají své vlastní otroky, ale přitom jsou sami otroky těch vyšších. To je ve finančním otroctví zcela běžné. I ti, kdo navenek vystupují jako nejvyšší otrokáři a mají vládu nad celými národy, jsou sami otroky ještě silnějších. Mnohdy už lidé ty nejsilnější ani neznají. To vědí jen ti, kdo údajně vládnou celému světu, neboť jen oni znají své nadřízené otrokáře. Dokonce se stává, že si to ani sami neuvědomují a poznají to až ve chvíli, kdy je nadřízení otrokáři začnou trestat.“

„Velice zajímavý model...“ podotkl Richelz.

„V tomhle systému jsou nakonec otroky skoro všichni, ale je mezi nimi hodně velký odstup. Stává se, že někteří otrokáři, nespokojení tím, že i nad nimi jsou nějací silnější, své otroky bijí, aby sami sobě dokázali svou moc. Pak je pravděpodobné, že jste sem na Guielke přivezli většinu těch »menších« otrokářů, kteří mají pod sebou nějaké otroky – sami je možná nenazývají otroky, jen »podřízené«, ale všichni touží stát se vyššími otrokáři. Pak se ovšem cítí polichoceni zmínkou, že i oni patří mezi »vyvolené« a nikdo z nich to neodmítne. Jak se mi zdá, vzali jste sem jen pět »čistých otroků«, tedy těch, kdo už »pod sebou« žádné otroky nemají. Ostatní jsou otrokáři někde uprostřed »salepote«, ostatně takových je ve světě asi nejvíc. Opakuji, i tito otrokáři jsou sami otroky ještě mocnějších. A každý z nich se v »salepote« snaží dostat na vyšší a vyšší místa, aby měl pod sebou co nejvíc otroků, včetně nižších otrokářů. V našem světě se tomu říká »kariéra«.“

„A je vůbec možné, aby se někdo v takovém systému dostal »výš«?“ zajímala se Surižke.

„Je to možné,“ přisvědčil jsem. „Nejvíc to závisí na těch, kdo jsou v »salepote« výš. Ti totiž mohou se svými otroky dělat cokoliv, co se jim zlíbí. Mohou je povyšovat i ponižovat. Věřím, že někteří z toho mají větší zábavu, než když si podřízení otroci před nimi párali navzájem břicha v kolosseu.“

„Věříš... nejsi si tím ale jistý?“ vyhmátli mě trochu.

„Věřím, neboť to nevím s určitostí,“ odvětil jsem. „Nejsem otrokář, takže ani nemohu vědět, jak se cítí skuteční otrokáři. Jen si to myslím. Může to být i jinak, ale to byste mohli zjistit jedině od těch otrokářů, kdyby se některý z nich uvolil odpovídat vám pravdivě. Mám však tušení, že to nebude tak snadné. Hierarchie nadřízenosti a podřízenosti je skutečnost, ale v naší společnosti se hlásá opak. Říkáme tomu »propaganda«. Hlavní falešnou zásadou je tvrzení, že »všichni lidé jsou si rovni«. Nic není v našem světě pokrytečtějšího! Lidé se nerodí rovni! Kdo se narodí do bláta, může se v nejlepším případě stát otrokářem na nízkém stupínku, ale nemůže být rovný s těmi, kdo se narodí do zlatých peřinek.“

„Hrozný svět!“ řekl Richelz.

„A s tím souvisí i vzorek lidí, který se vám podařilo přinést do Guielke,“ pokračoval jsem. „Kolik lidí jste zajali... pokud to nechcete tajit? A kolik z nich se modlí k Alláhovi?“

„Magické číslo, dvě stě deset⁰⁰¹,“ řekla Surižke. „Potíže jsme měli s osmdesáti šesti.“

„To je nějak mnoho,“ podotkl jsem. „Muslimů, uctívajících Alláha, je na světě něco přes miliardu, to znamená každý osmý. Ale osmdesát šest z dvou set deseti není správný poměr.“

„Asi jsme vás nevybírali rovnoměrně,“ připustila Surižke.

„V našem světadílu je nejvíc křesťanů, ale s nimi se jednat dá,“ tvrdil jsem.

„Tak tomu není,“ odvětila Surižke. „Z vašeho světadílu je tu právě nejvíc potížistů.“

Přemýšlel jsem, jak je to možné. Z Evropy nejvíc muslimů? Pak mi to však došlo. Je to vlastně logické, křesťanská většina se v Západní Evropě zdržuje v bezpečí svých domů a na veřejnosti se ponejvíce drze pohybují »uprchlíci«. »Reprezentativní vzorek« lidí ze Západní Evropy potom vyznává Alláha. Je to smutné, ale reálné. Když vlády všemožně chrání přistěhovalce, původním obyvatelům nezbylo než se stáhnout. Daxyripové by to měli co nejdřív napravit, ale v této chvíli je to, bohužel, tak.

„Vrátil bych se raději k otázce »vyvolených«,“ navrhl jsem.

„Právě jsem tě chtěl o to požádat,“ přitakal Richelz.

„Když si vezmete náš finanční otrokářský systém, pak je asi normální, že se jen pět lidí necítilo polichoceno náznakem, že jsou »něco lepšího« než ostatní. Věřím, že nás, »čistých otroků«, tedy těch, kdo už nemají další podřízené, bude hodně, jenže ani oni nejsou imunní vůči propagandě, že »jsou si všichni rovni«. Značná část ve skrytu duše touží dostat se »nahoru«, kde nebudou jen otroky. Mají to sice marné, nicméně věří-li pevně dlouhodobé propagandě, mohou se i oni, byť falešně, cítit »vyvolenými«. Asi byste se jich měli zeptat na důvod, proč se tak cítí. Někteří vám odpoví, že je to dané od Boha, s těmi, tak jako u muslimů, jen zbytečně ztrácíte čas. V těchto případech – a nebude jich málo – je náboženství něco jako nemoc a těžko se dá léčit. Jiné však snadno zvikláte ve víře, že se mohou dostat »nahoru«. To budou ti, kdo jen přijali propagandu. Nechte je, aby si propagandu sami srovnali se skutečností, v níž žijí. Možná si přece jen nakonec uvědomí, že jsou otroky a nemají jinou cestu.“

„Zkusíme to,“ řekl Richelz. „Děkujeme za upřímnost. Jak se zdá, váš svět nebude tak jednoduchý, jak jsme si představovali. Nejste jako my, ale jak se zdá, nejste ani jako obyvatelé Cinoe. Snad má cenu, abychom se vámi zabývali. Přehodnotíme ale náš systém vyjednávání. Musíme jej přizpůsobit tomu, co jsme se od tebe dozvěděli. Ale řekni mi ještě jedno. Trváš na tom, abyste se všichni tady na Guielke sešli a vystupovali jednotně?“

„Netrvám,“ odvětil jsem. „Nemělo by to smysl. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že vám dělají potíže muslimové. S těmi se nechci dávat dohromady. Nikdy mě nebudou považovat za rovnocenného a kdyby mohli, udělali by ze mě otroka, nebo by mě zabili, jak jim přikázal jejich prorok Mohamed.“

„A ti ostatní?“

„Většina jsou otrokáři na různé výši hierarchie, kteří jsou současně otroci. Upřímně řečeno, nemám chuť spojovat se s těmi, kdo by se i tady na Guielke chtěli dostat »o něco výš«.“

„Opravdu jsi »náš člověk«,“ řekl Richelz.

Porada tím neskončila, ale další otázky se spíš týkaly naší pozemské civilizace. Rozhodl jsem se nic neskrývat. Beztak ani nevím, co mohou případní nepřátelé zneužít. Vojenská tajemství? Neznám. Hospodářská tajemství? Neznám. Utajované státní věci? Neznám. A když něco neznám, nemohu to vyzradit ani nepříteli, natož lidem, které jsem už začal považovat za přátele.

Trochu jsem je asi šokoval, když jsem připustil otrokářské vztahy i v některých extrémních rodinách. Nechtěli mi věřit, že by některý člen rodiny považoval ostatní za své otroky. Přitom je to u muslimů běžné a ani u křesťanů se to nedá úplně vyloučit.

Naopak mě překvapilo, co přivedlo průzkumníky k sopce, odkud mě odvezli až na odvrácenou stranu Měsíce.

Daxyripové mimo jiné Zemi sondovali. Přirovnal bych to k osvětlení neviditelným infračerveným světlem, jenže to nebylo světlo, ale goechlini. Lidé si toho nevšimli, goechlini se žádnými viditelnými příznaky neprojevují, lidstvo tuto technologii nezná, neumí ji využít ani zjistit. Jenže při zkoumání našeho světa jim v Čechách vyvstala velice jasná skvrna v místech, kde byl čedič obklopený porcelanitem – naše sopka. V první chvíli se už těšili, že je to signál myslících bytostí, jenže po přistání zjistili, že jde o přírodní odrážeč goechlini. Je jich ve vesmíru málo, nicméně jsou a tento opravdu nebyl umělý. Přistáli tam náhodou zrovna v době, kdy jsem si tam udělal výlet i já. Česky se tomu trefně říká: »Náhoda je blbec«, ale díky té náhodě jsem na odvrácené straně Měsíce v hvězdné lodi o neuvěřitelném průměru patnácti kilometrů a délky dvaceti kilometrů.

A obývají ji lidé. Sice trochu zelení, nicméně žádné obludy.

A dá se s nimi jednat přátelsky!

Po debatě v »poradním kruhu« mě Surižke, kterou mi podle všeho přidělili k seznamování se zdejší realitou, odvedla do malé komůrky, velké asi jako kupé ve vlaku. Bylo tu lůžko, dokonce ne podle zdejších velikostí, kde bych se nemohl pořádně natáhnout, ale na mou míru, okno do přírody, nejspíš nějakého »hrujadu«, a pod tím oknem stoleček. Opravdu jako ve vlaku. Nad lůžkem byla velká skříň, kde jsem se ke svému překvapení sešel se svými svršky, které jsem měl na sobě v okamžiku zajetí. Všechno bylo čistší než když jsem to tam měl na sobě, takže tu mají něco jako čistírnu nebo aspoň pračku.

Surižke mi ukázala, jak se dá lůžko rozložit na pohodlné křesílko a jak je otočit proti oknu, jak zvětšit stoleček vytažením ze stěny, nebo naopak zastrčit úplně, jak změnit okno na televizor (já tušil, že za stěnou nebude skutečná příroda!) a jak si vybrat, co si chci pustit. Všechno se řídilo maličkým ovladačem, podobným našim náramkovým hodinkám, až na to, že tyhle »hodinky« byly univerzálnější, než jsem si mohl pomyslet. Fungovaly nejen jako naše mobily, ale i jako ovladače zdejších obrazů. Schválně tomu neříkám »obrazovky«, protože to žádné obrazovky nejsou. Malé hodinky »fizer« umí vyvolat velké obrazy prakticky na jakékoliv vhodné ploše. Dá se s nimi i telefonovat, přitom je vidět obrázek volaného v místě, kde by byl u hodinek ciferník, dá se s nimi také fotit a filmovat, přičemž výsledek se dá promítat i na velký obraz.

Trochu mě zaujala možnost přepnout si obraz na kameru, umístěnou v nějakém velkém hangáru. Zajímavý byl tvar zdejších letadel, jedno jsem ostatně už viděl tam u sopky. Byly to zaoblené ploché kvádry široké asi dva metry, vysoké metr a půl a dlouhé různě podle účelu. Nejkratší měly délku dva metry, takže to byly takové kostky, nejdelší, aspoň pokud jsem si všiml, mohly mít asi deset metrů. Všechny letouny měly zepředu stejný profil, což asi bylo důležité u odpalovací šachty, kam se letouny zezadu nabíjely jako torpéda do torpédových šachet ponorek, odkud je vypouštěli do vesmíru. Přilétající letadla přistávala do širokých, zužujících se trychtýřů, které končily opět podobnou torpédovou šachtou, z níž vyjížděly do hangárové haly. Šachty evidentně sloužily jako přechodové komory, ale povoz tu byl hbitější než automobilový provoz na mezinárodní celnici. Letadla sama zajížděla do hlubin hangáru a umisťovala se do vyhrazených stání.

Bylo zajímavé pozorovat je – a to jsem si ještě při tom sám sobě kladl těžko zodpověditelné otázky.

Například – tahle »auta« zjevně odesílají odpalovací šachty do venkovního vakua. Opravdu tyto malé dopravní prostředky dokáží odolávat kosmickému prostoru? Kde je v nich místo pro posádku, motory, palivo a prostředky zajišťující »podporu života« lidí uvnitř? Nemohl jsem si pomoci, ale »lunární modul« naší, pozemské konstrukce byl mnohem větší a to v něm bylo místo jen pro dva kosmonauty, zatímco třetí vartoval ve větší lodi na oběžné dráze. Tahle malá »autíčka« bez kol a bez oken (jistě měla uvnitř »okna« jako v mém »kupé«) se přece odvažovala na Zem, odkud se bez problémů vracela zpátky, zatímco naši kosmonauti potřebovali na odpoutání od zemské přitažlivosti obrovitánskou raketu a když lunární modul splnil svou funkci, odhodili ho jako nepotřebný a vraceli se jen v sestupovém modulu, který by se už od Země na Měsíc vrátit nedokázal. Tahle »autíčka« to dokázala. Nepoužívala raketovou techniku, ale něco efektivnějšího. Jenže právě to bylo hodné obdivu.

A to jsem ještě nic netušil o jejich rychlosti a akceleraci... 

Surižke trpělivě počkala, až se nabažím pohledu na zdejší kosmický přístav (co bych to zapíral, sama mě sem přepnula). Chtěla mi ještě vysvětlit, jak to bude se zdejším stravováním.

Domácnosti ve hvězdné lodi se našim domácnostem příliš nepodobají. Jednou zásadou je společné stravování. Je to logické. Samostatně připravované teplé jídlo by znamenalo příliš velkou spotřebu energie, přímo plýtvání. Společná kuchyně je proto na hvězdné lodi nutností. Při té příležitosti jsem se dozvěděl nějaké nové podrobnosti jak o hvězdné lodi, tak o Daxyripech.

Ve společné jídelně jsme u klasického okénka dostali jídlo. Daxyripové používají jídelní misky a lžíce, neznají ploché talíře ani příbory. Naštěstí nejedí hůlkami jako Číňané, přece jen lžíce je lžíce, na vojně zvaná důvěrně »bagr«. Misky překryté víčky jsou po třech uložené v pletených košíčcích drátěného nosiče se třemi rukojeťmi. Nosí se buď za dvě krajní, nebo za jednu horní. Na jídelní stolek se nosiče dávají doprostřed a misky se vyndávají jen po dobu jídla, prázdné se dávají zpět do nosiče a tak se také vracejí. Hromadné umývání nádobí zajišťuje samozřejmě jídelna, mají na to velké průběžné myčky.

Moje babička mi vštěpovala zásadu: »doma jez co máš, v cizině co ti dají a kdo pro sebe vyžaduje výjimky, je mlsoun«. Držel jsem se toho, kdykoliv jsem se dostal za hranice. Naštěstí jsem nikdy nebyl v takové cizině, kde by mi předložili hada nebo pečený hmyz. Natož živý! Jenže v hvězdné lodi si člověk opravdu vybírat nemůže.

Při dlouhodobých letech, jaký podnikají Daxyripové ve své lodi Guielke, musí být recyklovatelné prakticky všechno. Naše zemědělství je značně nehospodárné, ve hvězdné lodi musí být koloběhy jednodušší. Většina jídla se vyrábí pomocí řas, něco je z kvasinek, část jídla produkují hmyzí farmy a jen malá část se získává z rychle rostoucích bezkřídlých ptáků »hrebů«. U surovin velký výběr není a Daxyripové to dohánějí rozmanitostí úpravy. Maso »hrebů« zásadně nemelou, na něm zvýrazňují jeho původ. Řasy a kvasinky zahušťují, hmyz melou na hnědou hmotu trochu podobnou masu. Jedí tu i hmyz nemletý, smažený či pečený, od červů po velké smažené kudlanky. Naštěstí se i na Guielke najdou »mlsouni«, kterým hmyz zjevně nechutná, takže je pro ně – a pro mě – dost velký výběr jiných pochutin.

První jídlo pro mě ovšem vybírala pomocí »hodinek fizer« Surižke a vybrala dobře, zelené placky s kusem kuřete. Dal jsem si celé stehno (křidýlka na »hrebech« nenajdete). Schválně říkám »kuře«, stehýnko tak nejenže vypadalo, ale mělo i propečenou kůžičku, prostě mňam!

Surižke mě odvedla k jídelnímu stolku pro dva, opřenému o jakýsi sloup (poměrně rozsáhlá jídelna, kam chodilo přes tisíc strávníků, nemohla mít ani u Daxyripů samonosný strop). Na sloupu mi Surižke při jídle »fizerem« promítala nějaký naučný pořad o konstrukci hvězdné lodi. Daxyripové nejedí jako o závod, tady se u jídla volně konverzuje. Místa u stolků je dost, i když jsem viděl, jak si někteří oběd z jídelny odnášejí. Dá se večeřet i v intimním prostředí obytných kupé a možná si někdo nosí jídlo i do práce. Nevím...

Měli jsme zkrátka »pracovní oběd«.

Errata:

14.08.2021 09:32