Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na hvězdné lodi

Konstrukce hvězdné lodi Guielke mě ovšem zajímala více než jídlo, takže jsem víc pokukoval po obrazu »fizeru« a přitom poslouchal výklad Surižke, než abych se nimral v miskách.

Hvězdná loď Guielke je stavebnicové konstrukce. Mohla by se bez problémů rozdělit na dvě anebo i více nezávislých částí, schopných samostatné existence. Že se to neděje, je dané tím, že uspořádání »pohromadě« je ve všech směrech výhodnější. Zato při stavbě bylo výhodné montovat menší jednotky a sestavovat je až na oběžné dráze, kam si každý díl doletěl sám.

Základní jednotkou je šestiboký hranol nazývaný »zjiroyr«. Jednotlivé hranoly spojují do »pláství« »zlíbhofů«, které skládají na sebe. Výsledkem je hvězdná loď úctyhodných rozměrů, do níž se vešli všichni obyvatelé planety Daxyrip, když se jejich hvězda začala roztahovat a bylo jasné, že zanedlouho všechny planety pohltí. Naštěstí nešlo o náhlou explozi, ale o jednu z posledních fází životní cesty menších hvězd, mezi něž patří i naše Slunce. Daxyripové měli dost času uvažovat o své záchraně, navrhnout stavebnicovou strukturu lodi, vymyslet propojení jednotlivých buněk, dostatečné množství jich postavit, smontovat a odletět.

Většina základních kamenů lodi »zjiroyrů« je zcela shodná. Tu a tam však v lodi najdete i nestandardní kusy. Třeba »zjiroyr« nazývaný »hangár«. V lodi jich je víc, jsou pochopitelně umístěné na povrchu a slouží jako přístavy pro malá průzkumná a nákladní letadla v planetárních systémech hvězd. Po dobu mezihvězdného letu jsou hangáry nepoužívané, opuštěné a slouží jako skladiště.

Nestandardních modulů »zjiroyr« je ovšem víc. Patří mezi ně moduly energetické, sportovní, bazénové, přírodní, skladištní a řídící velíny. Je jich ale dohromady méně než procento. Surižke mi slíbila ukázat většinu z nich až na energetické, do kterých smí vstoupit pouze odborníci energetici. Je to pochopitelné. Ani na Zemi nepouštějí návštěvníky do nebezpečných provozů. Okolí atomového reaktoru je za provozu nebezpečné i odborníkům, ti však obvykle vědí, kdy je reaktor v klidu a dá se k němu vstoupit. Nepochopil jsem, na jakém principu jejich energobloky pracují, ale to je podle Surižke normální, ona sama to také nezná, jen mě varovala, že k pochopení potřebuji pekelně složitou matematiku, takže i mezi Daxyripy je energetiků hrstka a jsou od ostatních vysoce uznávaní.

Během »pracovního oběda« jsem se dozvěděl užitečných informací víc.

Jednou z nich bylo zdejší počítání času.

Den na planetě Daxyripu býval kratší než den na Zemi. Tito lidé jej dělí na dvě stě deset dílků (opět jejich »magické číslo«), zvaných pogyne – odpovídajících našemu času šest a půl minuty, a ty se opět dělí na dvě stě deset dílků zvaných »buzyňo«, každý má necelé dvě vteřiny, přesněji jedna celá, osmdesát sedm setin. Surižke mě upozornila, že pro mě bude jiné dělení času nejspíš nepříjemné. To je i na Zemi známá věc. Daxyripové dělí den na tři části jako my, jenže po sedmdesáti »pogyne«, každá jejich část má našich sedm a půl hodiny. Je to jistě kratší než osmihodinový cyklus a přizpůsobit se nebude snadné, i když mi Surižke tvrdila, že si na to brzy zvyknu. Obyvatelé Guielke se dělí na tři skupiny, lišící se dobou spánku. Pracují, jedí, spí a odpočívají na střídačku jako naše tři směny a v době spánku si ve svých kójích zhasínají. Pokud budu mezi nimi, měl bych si na to zvyknout co nejrychleji.

Rok na Daxyripu, nazývají ho »cygla«, trval čtyři sta dvacet pět dní, byl tedy delší než rok na Zemi. Je to o pět dní víc než dvojnásobek »magického čísla« dvě stě deset. Rok dělili na pět »tisiroté« po osmdesáti pěti dnech, »tisiroty« na tři »rotyja« po osmadvaceti dnech s jedním přebývajícím dnem, který změnili ve svátek. Jejich »rotyja« odpovídá našemu měsíci, dělili je na čtyři sedmidenní »dókyty«, což je v podstatě náš týden. Na rozdíl od pozemských zvyklostí mají v týdnu čtyři pracovní dny a tři dny odpočinku. Na to, stejně jako na kratší den, bych si jistě zvykl.

Samozřejmě jsem si musel zvyknout i na zdejší délkové míry. Základem je tu nejpřirozenější délková míra ve vesmíru »zhavae«, jedná se totiž o vlnovou délku nejčastějšího prvku ve vesmíru, vodíku. Vyšlo mi, že metr je velice přibližně pět zhavae. Delší jednotky jsou »iolg«, má dvě stě deset zhavae a odpovídá našim čtyřiačtyřiceti metrům a ještě delší »féra«, obsahující dvě stě deset »iolgů«, což znamená devět kilometrů a dvě stě šedesát jeden metr. Naopak menší jednotka je tu »žůru« a ta má, světe div se, zhruba milimetr.

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že z těchto měr budu mít brzy v hlavě dokonalý guláš, ale nemohl jsem přece očekávat, že návštěvníci z vesmíru budou mít stejné měrové a časové jednotky jako Země. Už protože Země si je odvodila od konstant, platných pouze na Zemi a nikde jinde ve vesmíru. A také mi bylo jasné, že tady neuplatním ani pozemské vzdělání. Na Zemi je sice neblahý zvyk uznávat jakákoliv vzdělání včetně pofidérních, ale přece jen, když se doktor teologie, sociologie, politolog nebo gender oborů uchází o místo ve velínu atomové elektrárny, nesmí chápat strohé odmítnutí jako diskriminaci.

I když... mnohé soudy by se tím velice ochotně zabývaly...

Ještě u oběda jsem se zajímal, jestli pro mě nemají nějakou činnost, kterou bych se mohl zabývat. To se ví, nehrnul bych se do velínu jejich energetického modulu, ale něco bych tu asi dělat měl, abych si tu nepřipadal jako parazit.

„Chtěl bych tu být užitečný,“ zdůvodňoval jsem to.

„Jsi náš host,“ řekla mi. „Pro začátek se musíš přizpůsobit našemu rytmu. Pak se pro tebe jistě nějaká užitečná činnost najde. Ale těžko to bude něco odborného. Budeš mít problém vyznat se v našich mírách a ty musí mít odborníci tak nějak v krvi.“

„Rozumím,“ přikývl jsem.

Bylo mi to jasné, ale nechtěl jsem být přítěží. Zpočátku jim mohu být užitečný aspoň jako expert na pozemskou civilizaci.

Uvidíme!

Surižke mě ještě naučila používat zdejší dopravní kabinky.

Uvnitř hvězdné lodi pochopitelně nejsou dálnice, nejezdí tu automobily a dostat se z jednoho konce na druhý pěšky by byl oříšek jako cesta pěšky napříč libovolným velkoměstem.

Dopravu, kromě opravdu krátkých pěších cest chodbami, tady zajišťují »iagymazy«. Podobají se pozemským výtahům, až na to, že jsou v nich sedátka. Ale ne jako v autě a nenastupuje se do nich ze stran, ale zepředu. Na krátké vzdálenosti můžete i stát, ale když víte, že pojedete deset kilometrů, ještě rádi si sednete.

Iagymazy jsou zdejší hromadná doprava. Když si některý »hodinkami fizer« přivoláte, přijede k vám, otevře vstupní dveře a vybídne vás tím k nástupu. Při objednávce je třeba specifikovat, kolikačlenná jste skupina a kam chcete jet. Kapsle »iagymazu« se ručně řídit nedají, což je asi dobře. Usoudil jsem, že je řídí nějaké počítačové centrum. Prý neznají pojem »havárie« nebo »srážka«, automatické řízení je spolehlivější než člověk. Nasednete, dveře se uzavřou a můžete si ze stěn vyklopit sedačky a posadit se.

Při cestách na krátké vzdálenosti se stává, že než se usadíte, nástupní dveře se otevřou a jste v cíli. Tím lépe!

Jízda se totiž od našich pozemských dopravních prostředků liší hlavně tím, že nepozorujete účinky setrvačnosti. Není tu nic, co by vám poskytlo dojem pohybu. Nepoznáte, kdy se kapsle rozjíždí, nehází to s vámi v zatáčkách ani při brzdění, nenajdete tu ani přídržné tyče, charakteristické pro naši hromadnou dopravu. Na kratší vzdálenosti si ani nemusíte sedat. Rychlost dopravy je omezená tím, že se kapsle pohybují ve vzduchu. I tak ale dosahují rychlosti až šesti set kilometrů za hodinu a Daxyripové se ještě omlouvají, že to není víc!

Při naší první cestě mi Surižke chtěla ukázat »bazénový« modul »zjiroyr«, který se podle jejich slov nacházel »nedaleko«, to znamená asi kilometr, jenže o několik pater výš.

»Bazénový zjiroyr« byl větší než jsem čekal. Jeho umělá gravitace směřovala kolmo na gravitaci sousedních »zjiroyrů«, proto sem nevedla žádná pěší cesta. I ze sousedních modulů se sem dalo jedině přijet »iagymazem«, který se na závěr nenásilně postaral o překlopení směru »nahoru a dolů«.

Samozřejmým požadavkem před vstupem do bazénu byla návštěva »hygienického boxu«, zvaného »gunea«. Byla to vlastně další odlišnost proti pozemským zvyklostem, i když se i my před vstupem do bazénů sprchujeme.

Hygienické boxy »gunea« se samozřejmě nejvíc podobají našim sprchovým koutům. Na rozdíl od našich sprch však před vstupem neodkládáte oděv. Prostě vstoupíte dovnitř, jakýsi hlas, podle všeho automatu, se vás zeptá, zda může začít a když přisvědčíte, zavře za vámi vypouklé dveře a vzápětí na vás ze všech stran pustí tenké proudy vody. Ne z jedné sprchové hlavice, jak jsem bláhově čekal, ale tisíce ostrých vodních paprsků ze všech stran. Voda trochu voní – inu, šampón! Již v první minutě ale zjistíte, že to na vás rozpustilo oděv jako by byl z cukru, stojíte tedy nahý, bičovaný ze všech stran vodou, která navíc střídavě mění teplotu od horké po ledovou a naopak. Jen proti obličeji nic nestříká a díky tomu se tam dá jakž takž dýchat. Pak voda přestane tryskat, nahradí ji suchý, teplý vzduch, který vás v minutě usuší a na závěr se vás automat zeptá, zda jdete teprve do bazénu, nebo zda odcházíte. Pokud přisvědčíte, že se chystáte do bazénu, otevřou se dveře, vyjdete ven suchý, ale nahý, na sobě máte jen hodinky »fizer«.

Zarazilo mě, když současně se mnou z vedlejšího »gunea« vyšla i Surižke – a také v Evině rouše. V bazénech tady zkrátka pěstují nudismus. Nu což, babička kdysi říkala »jak jde kroj, tak se stroj« a když jsou nazí všichni, nebudu se přece červenat. Jen jsem se – přece jen trochu diskrétně – zeptal, kde tady mají onu místnost, kam chodívá na Zemi i císař pán pěšky a sám. Surižke se ale jen pleskla dlaní do čela.

„Ach jo, promiň, u vás je to asi jinak,“ začala se omlouvat. „Měla jsem ti to vysvětlit, ale zapomněla jsem... Prostě se vrať do »gunea« a ulev si hned na začátku, nemusíš se bát, voda je tam čistá, neobíhá bez regenerace. Jo – a když řekneš »dost«, můžeš proceduru zkrátit, naopak slovo »ještě« přeruší osušování a zapne další vodní lázeň. Stejně tak si můžeš přát »teplo« nebo »zimu«. Jinak se »gunea« drží standardního postupu. Před odchodem se půjdeme znovu osprchovat a »gunea« na nás nastříká oděv, takže vyjdeme opět oblečení.“

Že je sprchový box kombinovaný se záchodem, to by mě fakt nenapadlo. Přitom jsem si vzpomněl na německé samolepky, údajně vylepované pro migranty: »Nevyměšujte nám ve sprchách!«. Jenže »gunea« jsou na to zařízené, neucpávají se, takže to tu není nic zavrženíhodného. Turecký záchod zkrátka zkombinovali se sprchou a vše je pořád zářivě čisté. Proč ne?

Omluvil jsem se Surižke, vrátil se do »sprchy« a zakrátko jsem přiběhl s využitím zkrácení procedur slůvkem »dost«.

Přiznám se, poprvé to byl pro mě trochu šok, ale zalíbilo se mi to. Zejména ta vodní masáž střídavě horkou a chladnou vodou. »Gunea« je zkrátka vymoženost, které se naše vířivky ani sauny nevyrovnají.

Pak jsme se konečně otočili k bazénu, říkají mu tu »moře«.

Moře na Měsíci sice vypadají jinak, ale moře v Guielke je skoro jako někde u Jadranu. Až na rozlohu, podle ní by to byl jen nepříliš rozsáhlý rybník. Opticky je však mnohem větší. Nejdelší břeh pokrývá písčitá pláž, na ostatních okrajích zdejší »moře« zdánlivě sahá daleko k obzoru, jenže fakticky končí zprohýbanou písčitou kosou, která se už překročit nedá. Dál je to jen iluze.

„Varovali mě, že někteří z vás neumíte plavat,“ obrátila se ke mně, než jsme oba skočili do bazénu. „Nechceš se to naučit? Voda v našem moři je slaná, takže lépe nadnáší. Bez dovednosti plavat o hodně přijdeš!“

„Někteří lidé plavat neumí, ale já ano,“ ujistil jsem ji hrdě.

Takže jsme oba s rozběhem skočili do bazénu z krátkého mola, které končilo nad slušnou hloubkou. Voda tu byla příjemně teplá, jak se v Čechách říká, »jako kafe«. Samozřejmě jsem zkusil její slanost na jazyku a opravdu, byla slaná jako v moři. V tomto bazénu nebylo Daxyripů mnoho, na celý rybník tak dvacet, na pláži dalších dvacet, ale jinde je prý zdejších lidí víc.

Samozřejmě jsem mezi nimi vyčníval. Nejen výškou, ale i barvou kůže a vlasů. Navíc jsem si všiml, že nikdo nemá vousy. Já sice teď také ne, ale oni asi nebudou mít holicí strojky, když je nepotřebují. Byl jsem jediný, kdo tu měl na bradě strniště. Ach jo, časem to také přijde na pořad jednání...

Ale i tak to stálo za to.

Dalším místem, kam mě Surižke následujícího dne zavedla, byl další speciální »zjiroyr«. Patřil mezi »krajinové«, znamenalo to, že v něm byl namodelovaný kus rádoby reálné krajiny. Tenhle však byl větší než »bazénový«, zabíral objem čtyř standardních »zjiroyrů« a byla v něm – zoologická zahrada.

Seznámit se na jednom místě s veškerou zvířenou planety byl sice nesplnitelný sen, nicméně aspoň pokus to byl, asi jako u pozemské zoologické zahrady. Zvířata byla umístěná jako u nás v klecích, za sklem terárií a v nádržích a některá, zřejmě ta krotší, běhala volně mezi lidmi. Nebyla tu ani zdaleka všechna. Spousta dalších druhů cestovala v Guielke jen jako zmrazené zárodky. Daxyripové s sebou odvezli přes sto tisíc druhů a od každého dostatečné minimální množství, aby po oživení nedošlo k jejich degeneraci příliš malým výběrem. Je jasné, že udržovat všechny při životě nebylo možné, takže v zoologických zahradách byl jen výběr. Ale i tak bylo nač se dívat.

Na prohlídku ZOO jsme se vydali časně po ránu. To je na Guielke věc relativní, prostě jsme se dohodli, že mě Surižke ráno vzbudí a půjdeme. Čas tady byl relativní. Bylo nutné, aby se lidé střídali, ale každý si mohl vybrat, kdy bude mít noc a kdy den. Surižke mě přiřadila do »své« časové třetiny a já jsem se jí musel přizpůsobit, ale stejně tak bych se musel přizpůsobit i do jiných skupin, takže i pro mě to bylo jednodušší.

„Tohle »třetinové« dělení platí pro vás trvale?“ zeptal jsem se Surižke ještě během jízdy iagymazem.

„Většinou ano,“ souhlasila. „Ale není to povinné. Občas se stává, že lidé své »časové zařazení« mění. Nejčastěji když se dva lidé rozhodnou založit rodinu, pak si sjednotí i čas. To je přece rozumné, když chtějí žít trvale spolu.“

„A co ty?“ zeptal jsem se jí. „Nechystáš se také »sjednotit si čas« s někým jiným?“

„U mě už to nečekej,“ usmála se. „Jsem »synchronizovaná« už třicet »cygla« na manžela a tři již také samostatné děti. Manžel pracuje v blízkém energetickém »zjiroyru«, já jsem se přihlásila jako »pečovatelka o cizince«, když kapitáni Guielke zjistili, že je zdejší planeta obydlená. Očekávali jsme, že se s vámi dohodneme a že někdo z vás bude na Guielke jednat s našimi »suvregiji« – to je náš nejvyšší poradní sněm. Proto se teď o tebe starám, aby ses na Guielke vyznal.“

Vytřeštil jsem na ni oči. Surižke vypadala na holčičku nejen výškou, ale zdála se mi mnohem mladší než já. A ona už má tři samostatné děti a manžela!

„Poslyš,“ začal jsem po chvilce nesměle. „U nás na Zemi je taková otázka nepřípustná, ale... kolik ti je vlastně »cygla«?“

„My to také říkáme neradi,“ sklonila trochu hlavu. „Vidím, že se v tom moc nelišíme. Ale tady to asi bude potřebné, jinak by sis neudělal správnou představu. Letos mi bylo šedesát »cygla«. Když to vynásobíš poměrem délky našich roků, bylo by to asi šestašedesát vašich let. U nás je to přibližně třetina života.“

Nepotřeboval jsem ani kalkulačku, jednoduché počty mi šly i zpaměti. Šestašedesát pozemských let je třetina, takže se tihle lidé dožívají dvou set našich let. Surižke nevypadá ani na třicet, má mladistvější vzhled než bych jí hádal. Šestašedesát! V tom věku moje babička zemřela! Tady tomu říkají »třetina života«!

Naštěstí jsme právě dorazili ke vchodu do zdejší zoologické zahrady, takže jsme tuhle debatu ukončili. A pak jsem obdivoval zvířata, to také stálo za to! Měli tu opravdu zajímavou sbírku. Některá zvířata se aspoň vzdáleně podobala tomu, co máme na Zemi, ale měli tu i pár dinosaurů, kteří žili kdysi i na Zemi, jenže dávno vyhynuli a dnešních časů se nedočkali.

Zajímalo mě, proč mají zdejší dinosauři úctyhodné pancíře s trny, když tu nejsou predátoři, proti kterým by je potřebovali.

„To máš tak,“ řekla Surižke. „Predátoři mají obvykle větší spotřebu masa, které tu není kde brát. Nemůžeme si je tu zkrátka dovolit a máme je s sebou jen v podobě zárodků. Z téhož důvodu si nemůžeme dovolit chovat zvířata na maso. Ještě tak »hreby«, ti se živí hmyzem, to ještě ujde. Ale velká zvířata, chovaná na maso a na mléko našimi předky, máme také jen jako zárodky.“

„Jak dlouho už je Guielke ve vesmíru?“ zeptal jsem se.

„Pamatuji si na velkou oslavu před dvaceti osmi »cygla«, kdy jsme všichni v Guielke slavili čtyři sta dvacet »cygla« našeho putování vesmírem,“ zavzpomínala si Surižke. „Naši předkové, kteří odlétali od Daxyripu, věděli, že naše cesta bude dlouhá, ale ještě netušili, že od původního cíle jménem Cinoe poletíme dál. O existenci světa Cinoe věděli od začátku, měli s ním kontakty ještě v době, kdy poklidně žili na Daxyripu, jenže když na místě zjistili jejich nestoudné otrokářské požadavky, už jsem ti to přece říkala... prostě si to namířili naslepo do vesmíru a dali otrokářům z Cinoe sbohem.“

Čtyři sta dvacet »cygla«... to je asi čtyři sta padesát let. To není mnoho, zvláště když cestou navštívili jeden obydlený svět.

„Kolik světů jste už navštívili?“ zeptal jsem se po chvilce.

„Brzdili jsme třikrát,“ odvětila. „První zastávka byla u světa Cinoe, kde jsme narazili na otrokáře, s nimiž bychom v jednom světě nemohli žít. Podruhé jsme zastavili u hvězdy, která měla tři planety, jenže žádná nebyla vhodná pro život. Naši předkové dlouho uvažovali, že si ji přece jen přizpůsobí, jenže pak zjistili, že to nemá smysl. Hlavním důvodem k odletu byla hvězda. Naši vědci u ní rozpoznali příznaky konce, začala se již zvětšovat a u tohoto druhu hvězd tento proces končí obvykle tím, že se před úplným vyhasnutím změní v rudého obra. Takže zapnuli motory a odletěli. No a na konci třetího brzdění byla vaše Země. Také tady jsme zprvu předpokládali, že očekávané rozumné obyvatele požádáme o kus pevniny, kde bychom se mohli usadit. Jenže po informaci o »hierarchickém finančním otrokářství« a zjištění, že vás je na Zemi sedm miliard, jsme náš úmysl přehodnotili. Země je tak jako tak přeplněná a nemá cenu zatížit ji ještě víc. Ani nevím, jak byste se tvářili na náš požadavek na kus pevniny. Zdá se, že by nepřišel vhod.“

„Tím si nejsem jistý,“ řekl jsem. „Na Zemi jsou místa málo osídlená, kam byste se v nouzi vešli. Kolik vás vlastně je?“

„Něco přes půl miliardy,“ odvětila. „Přesněji to bude něco kolem šesti set milionů. Uznali jsme, že je to pro vás příliš velká zátěž. Možná bychom mohli naopak Zemi pomoci, kdybychom na Guielke nabídli svobodu vašim otrokům, nejlépe »čistým«, co už nemají žádné další otroky. Co ty na to?“

„Kolik lidí ze Země by se na Guielke vešlo?“

„Moc už ne,“ přiznala. „Už jsme o tom jednali. Ne víc než sto tisíc. Našlo by se jich ale tolik?“

„I na Zemi se najde dost lidí, kteří by šli za svobodou i do vesmíru,“ řekl jsem. „Šel bych také, ale nejsem si jistý, zda se nás těch sto tisíc najde. Většina otroků na Zemi není ani za mřížemi, protože své otroctví milují.²“

„A právě to potřebujeme zjistit,“ řekla. „Dokonce věřím, že bys nám mohl být nejvíc užitečný jako vyjednavač.“

„Váš vyjednavač – se Zemí?“

„Přesně tak. Znáš přece Zemi jako nikdo z nás. Když se teď seznámíš s námi, budeš mít pro vyjednávání lepší předpoklady. A nemusel by sis dělat starost, jestli nám budeš užitečný. Hodně bys nám mohl pomoci.“

Přiznám se, zarazilo mě to. Okamžitě mi vyvstaly v hlavě paragrafy našeho trestního řádu. Vlastizrada: kdo se spojí proti vlastnímu národu s cizí mocností, dopouští se velezrady...

Bezpochyby bych se spojoval s cizí mocností, to by definici vlastizrady splňovalo. Otázkou je, zda by to bylo proti vlastnímu národu, tam by se o vlastizradě dalo úspěšně pochybovat. Nešlo by o úmysl uvrhnout vlastní národ do područí »cizí mocnosti«. Ta to nemá v úmyslu. Daxyripové nepřišli Zemi usurpovat, nehodlají se zmocnit vlády. Dokonce už sami přišli na to, že bude lépe naše odlišné civilizace nemíchat a raději odletí hledat si jiný cíl.

Poškodilo by to ovšem otrokáře, kterým bych odlákal jejich otroky, neboli »levnou pracovní sílu«. Nejspíš by pak museli sami pracovat – nebo aspoň ti na nejnižším stupni hierarchie. Otrokáři však nejsou můj národ. Horší je, že by tomu chtěli zabránit. Mám přece zkušenosti ze země, oplocené ostnatým drátem, kde »pokus o nedovolené opuštění republiky« byl trestným činem se sazbou dvou let za mřížemi nepodmíněně.

Ostnatý drát zmizel, ale je otázka, zda nebude obnovený paragraf o »nedovoleném opuštění republiky«, rozšířený na celý svět... a trestné by pak bylo i napomáhání...

Ano, ale my Češi máme povědomí o tom, že je zločinem naopak trestat opuštění republiky, i kdyby bylo nedovolené. To je přece zločin omezování svobody, popsaný v listině lidských práv!

Uvidíme!

------------------------ Poznámky:

  2 (Aldous Huxley)

Errata:

14.08.2021 09:32