Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Diplomaté

Mé seznamování se životem na Guielke probíhalo úspěšně. Naučil jsem se zvládat běžné problémy i bez Surižke: orientovat se podle piktogramů ve svém »zjiroyru«, stravovat se samostatně v jídelně, využívat společné hygienické kabinety »gunea«, jezdit »iagymazy«. Znamenalo by to, že mě může Surižke přestat učit základům.

Docela mě potěšilo, jakým způsobem Daxyripové vyřešili dávný problém všech pozemských mužů – holení. Nevyhnulo se to ani Daxyripům, ale vyřešili to úchvatně.

Během sprchování požádáte »gunea« o »niradé« a nastavíte dlaň. Automat vám do ní chrstne špetku speciálního krému, tím si natřete tváře i s vousy a necháte chvilku působit. Poté spustíte pokračování a sprcha vám s tváří odplaví krém i s vousy. Nikdo tu nemusí chodit zarostlý jako barbar, leda by to sám tak chtěl. Proto jsou všichni Daxyripové vždy tak hladce oholení! Proč ne?

Jednoduché, prosté, účinné – a dokonce příjemné.

Nejdůležitější vyučování se týkalo ovládání univerzálních osobních mobilo-počítačů »fizerů«. Zdejší »fizery« nahrazují naše televize, počítače, tablety a vůbec všechno, co může něco zobrazovat. Jejich malá obrazovka je vhodná nejvýš na zobrazení obličeje volajících, jenže umí vytvořit i veliké obrazy na nejbližší vhodné ploše a ty dokonce vypadají plasticky. Omlouvám se, ale nevím, jak to dělají, principy jsem nepochopil.

Nešlo ale o způsob vytváření obrazu, spíše o obsah. A tomu by mohl pozemský internet jen tiše závidět. Tak především: na Zemi velkou část obrazovek zabírá nevyžádaná reklama. Tady se člověk dozví opravdu jen to, co ho zajímá. Přes obrazovky se zde vyučují žáci a učitelé je jen trochu korigují. Přes obrazovky si zdejší vědci vyměňují výsledky své práce. Vědecké výsledky tu eviduje »nefyrde«, jakási obdoba naší Wikipedie, až na to, že zde musí být poznatky označené stupněm věrohodnosti, od pouhých hypotéz po ověřená fakta za kterými si vědci opravdu stojí. Nikdo tu nic neutajuje. Asi to bude tím, že ústředním motivem vědecké databáze je spolupráce a ne konkurence.

Napadlo mě, jak nádherně bych se tu cítil, být pozemský špion, takový James Bond. Tady byly všechny vědecké výsledky nehlídané, veřejně přístupné na »nefyrde«... stačí ofotit a...

Potíž by byla, že James Bond by tomu nerozuměl. Mohl by to nanejvýš ofotografovat a donést ke zkoumání pozemským vědcům, ale co s tím, až by nad tím věhlasní vědátoři nechápavě kroutili hlavami? Představte si, že přeskočíte v čase za některým věhlasným pozemským vědcem z dob Rudolfa Druhého. A zkuste mu vykládat o světelných diodách a plochých LCD obrazovkách. Dejme tomu, že se před vámi nezačne hned křižovat a projeví skutečný zájem, potíž je, že prostě nepochopí a nemůže pochopit vědu počátku jednadvacátého století, chybí mu totiž matematika a neví vůbec o elektřině. A tak to bude s více vědeckými obory. Odborník na výbušniny vydal kdysi posudek, že »ta prskavka na stožáru obsahuje tak malé množství trhaviny, že bych ten výbuch klidně sledoval z bezpečné vzdálenosti dvaceti metrů«. Prostě nepochopil, že posuzuje první atomovou bombu na světě a ve vzdálenosti dvaceti metrů od ní by se při výbuchu úplně vypařil, tak jako se vypařil ocelový stožár, na němž bomba explodovala.

Nejsem vědec a matematika Daxyripských vědců mi vůbec nic neříká, naštěstí nejsem ani James Bond, abych se zbytečně snažil »krást« zdejší vědecká tajemství. Jsem obyčejný člověk ze Země a můj největší přínos může být úspěšné vyjednávání mezi vesmírnými návštěvníky a našimi představiteli.

Takový úkol se rád pokusím nezkazit.

Poslední důležitý výcvik jsem dostal pod vedením Surižke v řízení »iagysymalu«. Čekal jsem, že to bude složité aspoň jako řízení amerických lunárních modulů, ale nebylo to tak zlé. Řízení totiž opět spočívá v co nejpřesnějším určení cíle letu a nechává se na inteligenci samého »iagysymalu«, jak se tam dostane. Nastavit cíl pomocí »fizeru« by dokázalo snad i dítě.

Co mě však opravdu překvapilo, byla hbitost těchto letadel. Zkoušel jsem to pod vedením Surižke zprvu na odvrácené straně Měsíce a nestačil jsem se divit. Řízení vypadalo následovně: měl jsem třeba v úmyslu doletět ke kráteru na obzoru. Vynechám fakt, že na Měsíci je obzor blíž než na Zemi, ale podle Surižke to má být na Zemi podobné. Nejprve nastavím stereoskopické zobrazení na dalekohled a skály na obzoru si přiblížím na dosah. Do obrazu umístím malou červenou tečku a vyjádřím přání letět tam, kde je tečka. Obraz se v té chvíli přiblíží – a jsme tam. Nepozoroval jsem rozjezd ani brzdění a když jsem si uvědomil, že to netrvalo ani vteřinu, vyšly mi obludné hodnoty přetížení, jakému bychom byli vystavení, kdyby stejnou hbitost měl zajistit raketový motor. Samotná Guielke má prý sice akceleraci jen poloviční, ale jen tak bylo možné, aby uprostřed sluneční soustavy na dohled od Země a Měsíce měla docela slušnou kosmickou rychlost a pak zničeho nic měkce přistála. Všichni kosmičtí odborníci očekávali obludný náraz, gejzír prachu, plynů a trosek – a ono nic!

„Jak dlouho trvá »iagysymalům« cesta odsud z Měsíce na Zem?“ zeptal jsem se Surižke.

„Je-li cíl na viditelné straně, jeden a čtvrt »pogyne«,“ dostal jsem odpověď. „Nepočítám zaměřování, to obvykle trvá déle. »Iagysymal« nesmí vletět příliš rychle do vzdušného obalu Země, mohl by se přehřát.“

»Pogyne« je našich šest minut. Znamená to, že cesta na Zem z Měsíce trvá jen osm a půl minuty. A při plynulém rozjezdu a brzdění s akcelerací šesti set Gé bude maximální rychlost v řádu tisíců kilometrů za vteřinu. Pozemská kosmická technika zkrátka nesnese srovnání s technikou Daxyripů. To spíš můžete srovnávat povoz tažený párem rozvážně kráčejících volů s kamionem, na plný plyn uhánějícím po dálnici.

Při přibližování k neznámému kosmickému tělesu se musí dodržovat větší opatrnost. Jenže Země už není neznámé kosmické těleso a charakteristika vzdušného obalu Země je známá. Mohu tedy určit i některé místo na Zemi a »iagysymal« tam bezpečně doletí. Nastavit cíl by dokázalo snad i dítě.

Jediné, co tu chybí, je opium našich motorkářů, »požitek z rychlosti«. V »iagysymalu« si rychlou jízdu nevychutnáte. Než se nadějete, jste v cíli. Jedině let Země-Měsíc a naopak může být zajímavý. I při něm však chybí pocit změny setrvačnosti.

Země se vám jen rychle zvětší před očima.

Poslední poradu jsem měl s »radou starších«, jak jsem si je sám pro sebe nazval. Mezi Daxyripy je dotaz na věk považován za impertinentní otázku a vzhled u nich klame. Zkrátka jsem si řekl, že tahle parta je »rada starších«, i kdyby všichni vypadali jako školáčci. Stáří se tady neprojevuje dlouhými vousy a bílými vlasy, to patří na Zem.

„Chceme současně vyjednávat s více oblastmi Země,“ řekli mi na úvod. „Ohlásíme se jako přátelská návštěva, to už naši lidé zařizují. Vás pošleme ke středisku vlády nejbližšímu místu tvého původu. Jmenuje se »Praha«, upřesnění necháme na tobě. Poletíte tam tři, Dychmůn, Žavido a ty. Dychmůn bude za všech okolností v »iagysymalu«, Žavido tě bude doprovázet. Radit se tedy budete jen vy dva.“

„Můžeme letět,“ přikývl jsem.

„Před odletem se přestroj,“ krotil mé nadšení Daxyripan Ragurch. „Umíš si představit nějaký slavnostní oblek? Přebarvi si tak »ufrid« a Žavido tě napodobí.“

Znamenalo to navštívit »guneu«, pořádně se vysprchovat (to nikdy neškodí) a před vytvořením obleku žádat o nestandardní barevné schéma. Dá se to zadat i uvnitř, »fizer« je vodovzdorný, dotykovou obrazovkou může být kterákoliv rovná plocha – i když všechny vnitřní plochy jsou v »gunea« válcovité, nevadí to.

Šel jsem se tedy přestrojit. Po zkráceném sprchování jsem se nechal vysušit a pak přišlo určení barev. Navrhl jsem pro sebe světlemodrou košili, jako kontrast hnědou kravatu, přes to černé slavnostní sako a kalhoty. Tvar saka jsem musel jen naznačit světlejším okrajem, ale podařilo se mi zadat i knoflíky u košile i u saka. Když jsem se prohlédl – místo zrcadla jsem si na stěnu »gunea« dal promítnout svůj vlastní virtuální obraz (podobal se obrazu v zrcadle, jenže nebyl zrcadlově obrácený), usoudil jsem, že by to mohlo stačit a nechal jsem se takto obléci.

Že je ten oblek z jednoho kusu, dalo se rozpoznat teprve zblízka, ale domníval jsem se, že to postačí. Daxyripové by jistě dokázali vytvořit i pravý společenský oblek, ale i tohle vypadalo slavnostně a vhodně k takovému setkání.

Z kabinky »gunea« jsem vyšel jako skutečný diplomat, ani na hladké oholení jsem nezapomněl. Ze sousední kabiny ale v té chvíli vystoupil i Žavido – slavnostní oblek mu seděl, měl ho jen proporcionálně menší. Žavido ho ovšem nezadával, jen převzal mé barevné schéma.

Tak – a nasedli jsme do »iagysymalu«. Dychmůn už seděl vpředu, bude tedy řídit. Žavido se posadil za něho a mě nabídl místo vedle Dychmůna. Trošku mi zatrnulo. Vracím se na Zem jako pachatel na místo činu, ve společnosti dvou mimozemšťanů, které považuji za své přátele. To by mě předtím nikdy ani ve snu nenapadlo. Ale je to tak a musím se snažit.

Těsně před odletem nám Dychmůn na stěnu promítl obsah vysílání České televize, kde zjevně dezorientovaný komentátor ohlásil, že do Čech míří první »přátelská mimozemská návštěva« v historii Země, ale nic víc nevěděl. Nakonec jakž takž vykoktal, že návštěvu v Čechách přijme prezident republiky, ale tím jeho informace skončily. Především neřekl, kde nás bude prezident očekávat. Hodně by nám to pomohlo.

Přenechal pak slovo jakémusi odborníkovi na vesmírné lety, který začal spekulovat, kde asi tak mohou návštěvníci z vesmíru být, když řízení letového provozu zatím přítomnost cizích objektů nad územím České republiky nezaznamenalo.

To už se nám Měsíc za zadním oknem – samozřejmě jenom obrazovkou – rychle zmenšoval a Země naopak začala růst. Bylo to pozorovatelné opravdu pouhým okem. Mezitím jsme sledovali »odborný výklad«, občas přerušovaný živými vstupy.

Jenže než odborník skončil, byli jsme na dohled Prahy a už jsem poznával jednotlivé orientační body. Dychmůn mě nechal zaměřit poslední úsek letu. Vybral jsem si Hradčanské náměstí před vstupem do Pražského Hradu, kde se objevilo nejvíc diváků. Bylo znát, že je nikdo neorganizoval, přišli sami, ale nebylo jich tolik, kolik by odpovídalo významu očekávaného jednání.

Objevili jsme se úžasným švihnutím.

V jednom okamžiku nic nenapovídalo, že se má vzduchem něco blížit, pak jsme najednou vystupovali proti Matyášově bráně z »iagysymalu« k nelíčenému úžasu přihlížejících. Přílet byl tak efektní, jak to šlo, a okamžik, kdy jsme vystoupili, tak bleskový, že to nejspíš nikdo nenatočil, i když mobilní telefony měl v rukou každý druhý.

„Přišli jsme podle ohlášení,“ oznámil jsem přes zesilovač hlasu. Bylo to jako přes megafon, jen bez viditelného megafonu.

Hodnou chvíli se nic nedělo. Hradní stráž se ve své kukani ani nepohnula, zvědavci kolem nás utvořili půlkruh, ale drželi se raději dál. Což o to, já jsem vypadal jakž takž pozemsky, ale Žavido působil mimozemsky na první pohled.

Čekali jsme pár dlouhých minut, než se k nám z Matyášovy brány přihrnul chlapík, kterého jsem neznal, ale který se k nám hlásil jako ke starým známým.

„Prezident vás očekává, pojďte, zavedu vás tam,“ oznámil přece jen slavnostnějším tónem.

„Už nás čekají,“ přeložil jsem to Žavidovi.

A vykročili jsme.

Nikdy dřív jsem se nedostal do takové blízkosti prezidenta jako dnes. A nikdy dřív jsem na něho neměl příležitost promluvit. Na to musí našinec přiletět až z odvrácené strany Měsíce...

Uvítání bylo trochu formální, prezident se nejprve zeptal, kdo vlastně jsme a jménem koho mluvíme, pak teprve se zeptal, co nás přivádí.

„Hovořím za lidi civilizace Daxyrip,“ odpověděl jsem mu. „Zastavili se ve Sluneční soustavě na cestě vesmírem. Hvězdná loď Guielke je právě ta Davidsonova kometa, která nedávno tak vyděsila lidstvo. Lidstvo se ji sice pokusilo zničit a vyslalo proti ní tři atomové střely, ale Daxyripové to správně pochopili jako pokus o záchranu Země před zkázou z asteroidu. Střely sestřelili protimeteorickým dělem, takže nebezpečí nehrozilo ani jim, ani Zemi. Hvězdná loď Guielke v současnosti spočívá na odvrácené straně Měsíce a obyvatelé mají zájem seznámit se s lidmi Země.“

„Ale vy sám vypadáte pozemsky... až na oděv...“ vystihl mě prezident. „A mluvíte česky, jste snad Čech?“

„Máte pravdu, jsem Čech,“ přitakal jsem. „Přijal jsem však pohostinnost Daxyripů na jejich hvězdné lodi a nabídl jsem jim své služby jako překladatel a prostředník. Proto mě tu máte.“

„Dal jste se do jejich služeb...“ začal prezident zamyšleně. „Víte ale, že »kdo se spojí proti vlastnímu národu s cizí mocností, dopouští se vlastizrady...«?“

„Ten paragraf znám,“ přikývl jsem s úsměvem, který měl ale kyselou příchuť. „Bezpochyby se spojuji s cizí mocností a to by mohlo naplňovat definici vlastizrady. Chybí však podstatný detail. Muselo by to být proti vlastnímu národu. Jenže ani já, ani Daxyripové nemíníme uvrhnout žádný národ Země do područí »cizí mocnosti«. Daxyripové nepřišli Zemi vládnout. Sami říkají, že bude lépe naše civilizace nemíchat. Jsou příliš odlišní, než aby to dělalo dobrotu. Na druhé straně se je snažte pochopit. Cestují vesmírem podle našeho počítání už pět set let. Země je jejich třetí zastávka, na předchozích neobjevili podmínky vhodné k životu. Země ty podmínky má a Daxyripové jsou cestováním unaveni. Chtěli by si na Zemi pronajmout vhodné území, kde by si mohli postavit odpočinková centra. Původně dokonce uvažovali požádat o území pro kolonizaci, ale od toho upustili. Země je přeplněná a jich je půl miliardy, tolik lidí navíc se na Zem nevejde. Žili by tedy ve své hvězdné lodi a na Zem by se jezdili jen rekreovat.“

„A proč raději nezůstali doma?“ zeptal se mě prezident. „Co je vlastně hnalo roztahovat se a hledat kolonie ve vesmíru?“

„Slunce, pane prezidente, jejich slunce,“ řekl jsem. „Začalo se nezadržitelně zvětšovat, jak to u některých hvězd bývá. Když jim došlo, že je slunce spolkne, postavili si záchrannou hvězdnou loď, naložili všechny obyvatele a vydali se do vesmíru v naději, že najdou domov jinde. To není roztahování, to je záchrana před katastrofou. Takový důvod jim přece musí uznat každý!“

„Dobře, dobře, to jim uzná každý,“ přikývl prezident. „Ale vy jste přece Čech, znáte naše poměry. Jak velký prostor, myslíte, bychom jim mohli pronajmout? Vždyť v Čechách jsou vesnice nalepené jedna na druhé, cedule konce jedné je na témže sloupu s cedulí počátku další. Pamatujete se ještě na český odpor proti migrantům? Nezlobte se, ale tohle nevidím dobře!“

„Není migrant jako migrant,“ odvětil jsem. „Tihle by k nám nešli za lepším a Češi by se o ně nemuseli starat. Na Guielke není žádná kriminalita, neznají nemoci, zásobovali by se sami, jediné, co potřebují, je trocha místa na slunci. Myslím, že i v Čechách by se dalo najít dost volného místa. Co například bývalé vojenské prostory? Třeba Brdy nebo Doupov? Po jejich příchodu můžeme úplně zrušit armádu, protože Čechy už nikdo ohrožovat nebude.“

„Jak to myslíte?“ zamračil se prezident.

„Jak to říkám,“ odvětil jsem. „Daxyripové se mohou stát zárukou míru v Evropě i ve světě. Připomenu vám, jak dopadly pokusy o atomové bombardování Davidsonovy komety? A byla to špička pozemské techniky! Myslíte si, že se někdo na Zemi opováží zahájit válku, když budou Daxyripové proti?“

„Takže se chtějí vměšovat do našich věcí?“ opáčil.

„Jistě,“ odvětil jsem. „Zabrání i atomové válce, i kdyby ji někdo jiný chtěl zahájit. Techniku na to mají, jen armádu ne, ale nepotřebují ji. A lidstvo si konečně oddychne!“

„Počkejte! O tomhle přece nemůže rozhodovat jedna malá zemička, tohle by se mělo projednat přinejmenším v OSN!“

„K tomu jistě časem dojde,“ přikývl jsem. „Daxyripové by se měli stát členy OSN, dokonce bych čekal, že se stanou členy Rady bezpečnosti s právem veta.“

„Nevím,“ odvětil prezident. „Logiku to má. Ale věřte, pane vyjednavači, zkušenému člověku. Mimozemšťané se nedostanou ani do OSN, natož do Rady bezpečnosti!“

To mě ovšem zarazilo.

„Myslíte?“ zkusil jsem ho v jeho názoru zviklat.

„Myslím si to,“ přikývl. „Kdyby šlo jen o mě, byl bych pro. Ale na hlasy malých zemiček se v té organizaci nehledí. Hlavní slovo tam mají velmoci a vsadím své boty, že tomu zabrání.“

„Zabrání?“ podivil jsem se. „Jak?“

„Jednoduše,“ odvětil. „Až mimozemšťané podají přihlášku, použijí proti ní právo veta.“

„Jenže tím na sebe mohou přivolat sankce,“ opáčil jsem.

„Sankcí se na tomto světě nikdo nebojí,“ řekl prezident.

„Bude nutné zařídit, aby se jich báli,“ řekl jsem smutně.

„Na to si rád počkám,“ řekl prezident.

„Dočkáte se,“ ujistil jsem ho.

Kolem zaparkovaného »iagysymalu« se zatím shromáždila nepříliš velká demonstrace, zhruba kolem dvou set lidí. Bylo tu mnohem víc reportérů, kamer a kolem postávalo i pár policistů. Ale podle narychlo spíchnutých transparentů nebyli demonstranti mimozemšťanům nakloněni. Překládal jsem Žavidovi namátkou ty největší transparenty. Naprostá většina jich byla anglicky, jen pár jich bylo česky.

Ty nejsprostší jsem ani nepřekládal, ale Žavidovi se nelíbily ani ty slušnější.

„Co proti nám tak najednou mají?“ zeptal se mě.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny.

Demonstranti se před námi rozestupovali, nechtěli nás asi lynčovat, i když bych se nedivil ničemu. Kdyby to vypadalo pro nás nebezpečně, bránili bychom se. Žavido směl na nejbližší demonstranty použít přimražení »plebód« a když na to přijde, mohl přimrazit všechny na celém náměstí včetně policistů, kteří měli dbát na udržování pořádku, ale nestarali se o to.

Zatím to však nebezpečně nevypadalo. Nebylo mi příjemné, když jsem vzadu v davu zahlédl velkou dřevěnou šibenici, zřejmě uchystanou pro mě, ale dav zatím projevoval bojovnost jen slovy. Nezpomalovali jsme tedy a kráčeli jsme k našemu »iagysymalu«, kolem něhož byl také poměrně velký volný prostor.

V té chvíli se ke mně přitočil jakýsi reportér s mikrofonem, sledovaný chlapem s velkou kamerou.

„Vy jste přece Čech, že?“ oslovil mě reportér. „Co říkáte na názory našeho národa?“

„Kterého národa?“ zeptal jsem se ho. „Angličanů nebo snad Američanů? Aspoň podle těch nápisů...“

„Českého národa,“ upřesnil to rychle reportér.

„Tady přece moc Čechů není,“ odvětil jsem. „To by musely být všechny transparenty české a kromě toho chápu jen to, že zde mimozemšťané někomu vadí. Nechápu ale proč. Tihle lidé nevědí oč jde a nemají nejmenší důvod protestovat.“

„Stačí, že tu nechtějí mimozemšťany!“ řekl reportér.

„To právě nechápu,“ opáčil jsem. „Proč je tu nechtějí? Co jim zlého udělali?“

„Chceme si vládnout sami!“ vykřikl na mě kdosi z davu.

„Vládněte si tedy sami!“ odpověděl jsem mu. „Nikdo vám vládu nebere! Mimozemšťané nepřišli Zemi dobývat, vládnout tu nechtějí a nebudou. O čem je tahle demonstrace?“

„Aby už konečně mimozemšťani vypadli!“

„Jak mají vypadnout, když tu ani nejsou?“ odpálil jsem ho. „V Čechách jsou jen dva vyjednavači, dělám jim tlumočníka, to je všechno. A navíc jsme na odchodu – pardon, na odletu.“

„Táhněte domů, zmetci!“ křičela jakási tlustá aktivistka.

„Vždyť už jdeme,“ uklidňoval bych ji, kdyby to šlo. Byla však pořádně rozparáděná než aby zmlkla.

„Už abyste odletěli!“ pokračovala.

„Proč jste přišli zrovna do Čech?“ křičela jiná, mladší. Byla by hezčí, kdyby jí z obličeje nevyzařovalo tolik nenávisti.

„Ta paní má ale pravdu,“ zastal se jí reportér aniž by čekal na mé stanovisko. „Proč jednáte jen v Rusku a u nás?“

Ejhle, začínalo mi svítat.

Daxyripové začali jednat jen tam, kde našli aspoň jednoho otroka. Proč jen v Rusku a u nás? Řekl bych, že to byla náhoda. Zajali nás celkem dvě stě deset. S muslimy nebyla kloudná řeč, vrátili je na Zem. Mimozemšťané v Koránu nejsou, muslimové tedy s nimi jednat nebudou. Zalezlí Evropané nechali volné pole uprchlíkům, takže teď neměli na Guielke nikoho. Daxyripové postupně vraceli i jiné, když se ukázalo, že patří mezi otrokáře. Jen pět nás odmítlo lichotky, že jsme »vyvolení«. Někdo z nás byl zřejmě Rus a Daxyripové začali jednat nejprve s Čechami a pak s Ruskem. Na Zemi to někdo bleskově vyhodnotil ve smyslu »se Západem nejednají, jednají jen s Rusy, jsou to nepřátelé lidstva, pryč s nimi!« Podle mého mínění to bylo nehorázné.

„To se dá snadno pochopit,“ odpověděl jsem reportérovi hodně nahlas. „Mimozemšťané na Zemi oslovili nevelký vzorek lidí. Byl jsem mezi oslovenými a nabídku Daxyripů jsem chápal jako pokus o navázání přátelských vztahů. Takže jsem první, kdo má čest tlumočit jednání mezi Daxyripy a lidstvem. Muslimové odmítli jednat, neboť v Koránu není zmínka o mimozemšťanech. Daxyripové tedy s nimi jednat nebudou. U Anglie a Spojených států mimozemšťané zřejmě teprve hledají vhodné tlumočníky. Daxyripové mají jednotnou řeč, takže je logické, aby se pár lidí ze Země naučilo jazyk mimozemšťanů než aby se mimozemšťané učili tolik jazyků, co jich na Zemi je. Jak ale asi víte, Američané se jen neradi učí cizí jazyky. Až několik Američanů naučí mluvit, začnou jednat i s nimi. Pokud mezitím jednání neztroskotají na pitomcích, kterých je tahle demonstrace plná!“

„Proč ty dobré lidi urážíte?“ ohradil se ihned reportér.

„Oni si začali!“ odsekl jsem. „Nevidíte všude kolem tolik nenávisti a urážek? Ani je mimozemšťanům nechci překládat!“

„Ti lidé přišli vyjádřit svůj názor!“ zastal se jich reportér. „Na to přece mají právo!“

„Já taky!“ odpálil jsem ho. „Když tvrdím, že demonstranti jsou pitomci, pak to mám setsakra dobře podložené! Poslyšte, vy hlupáci! Mimozemšťané se nikde vnucovat nebudou! Když je tu nechcete, odletí a už se sem nevrátí. Uvědomte si ale, co jsme od mimozemšťanů mohli získat! Když odejdou, nedostaneme nic. Rusové je neodmítnou, slíznou všechnu smetanu a naše republika zůstane zaostalou, barbarskou zemí na úrovni Angoly. A budeme za to vděčit vám, pitomcům!“

„Neurážejte naši vlast!“ řekl nenávistně další demonstrant. „Už pro vás chystáme šibenici za podporování cizáků!“

„Já vlast neurážím, to vy jí škodíte, barbaři!“ odsekl jsem.

Demonstranti mě ale neslyšeli, přesněji řečeno, nechtěli mě slyšet. Jakmile jsem promluvil, začali pískat a křičeli si dál svoje.

„Kolaborante!“

„Zaprodanče!“

„Vlezdoprdelko!“

„Zalezte do černých děr a už nevylézejte!“

Další nadávky jsem nemínil poslouchat.

„Vracíme se,“ řekl jsem suše Žavidovi.

Během tří vteřin jsme oba nasedli a v další vteřině jsme se i s »iagysymalem« vřízli do mraků.

Demonstrace tím pozbyla smysl.

Vyjednávání v Moskvě však dopadla k mému překvapení skoro stejně. Ruský prezident řekl vyjednavačům téměř totéž co český prezident nám. Prohlásil, že on sám by jistě hlasoval pro přijetí Daxyripů do OSN, ale je si jistý, že by ostatní země Rusko přehlasovaly, případně by použily veto.

Mezitím se před Kremlem shromáždila stejná demonstrace odpůrců mimozemšťanů jako v Praze. To nevypadalo na náhodu.

Daxyripové po návratu delegace z Moskvy uspořádali na Guielke shromáždění, které mělo dosavadní neúspěch zhodnotit. Tam jsem také poprvé spatřil ostatní pozemšťany, žijící na lodi. Ani mě nepřekvapilo, když tři z pěti byli Rusové z různých koutů Ruska. Překvapil mě až pátý člen naší pětice, Američan. Konečně jsme se seznámili! A docela jsme se přitom navzájem překvapili.

Voloďa Smirnov pocházel z Rostova na Donu, Igor Strelcov ze Sibiře kdesi u Kemerova a Vasilisa Zaňskaja žila nedaleko od Moskvy. Dorozuměl bych se s nimi nejen pomocí jednotné řeči Daxyripů »hiďorčoť«, ale i rusky. S Jamesem Sullivanem jsem si ale musel povídat jen »hiďorčotěm«. Mluvil nějakým americkým nářečím, kterému jsem nerozuměl. Zkoušel jsem to na něho, ale moji »Oxford English« zase nechápal on. Nakonec jsme se shodli na »hiďorčoťu«. Ovládali jsme zdejší řeč nejlépe a byla pro nás pět jediná společná.

„Na demonstraci před Kremlem byli jen opozičníci,“ tvrdila Vasilisa. „Normálním Rusům by Daxyripové nevadili. Tihle byli určitě navedení Američany!“

„Taky se mi zdá, že i v Praze to někdo zorganizoval příliš rychle,“ připojil jsem se k ní. „Většina transparentů byla anglicky, reportérů tam bylo málem víc než demonstrantů, to spíš opravdu ukazuje na Americké velvyslanectví. Páníčkové pískli a mopslíci ihned ochotně panáčkovali.“

„Taktéž si to myslím,“ přikývla Vasilisa. „Co kdybychom před dalším jednáním preventivně »plebódem« přimrazili jejich ambasádu?“

„Počkal bych na Jamesovo jednání v Bílém Domě,“ řekl jsem. „Po něm se může všechno změnit.“

„Leda k horšímu,“ sýčkoval James. „Našemu prezidentovi nevěřím ani pozdrav!“

„To se ale divím,“ řekl jsem. „O vás Američanech se říká, že jste jediný národ světa, který slepě věří vlastní propagandě.“

„A u většiny je to tak,“ řekl James. „Jenže my kvakeři jsme byli vždycky rebelanti. Už v době Otců zakladatelů jsme pašovali otroky z Jihu na Sever. Lincolnovi se do osvobozování otroků vůbec nechtělo, pořád měl řeči, že to tak Bůh zařídil, lidé do toho nemají zasahovat, ale otočil, když se ukázalo, že svobodní černoši bojují za věc Severu mnohem nadšeněji. Pak ho všichni velebili, jako kdyby válka Severu proti Jihu byla jen pro jeho vznešené ideály. Lincoln by ale pro ideály nehnul ani prstem.“

„O kvakerech jsem zato slyšel, že si některých ideálů váží,“ řekl jsem uznale.

„Život bez ideálů je široká cesta do pekla,“ řekl James.

„Jen bych dodal, že vy Američané jste samý ideál, ale pak vezmete pušky a jdete zotročovat jiné národy,“ rýpl jsem si, ale Jamese se to nedotklo.

„A u většiny je tomu tak,“ opět souhlasil. „My kvakeři proti tomu odjakživa protestujeme. A Amishové taky, dokonce už nás kvůli tomu ani neberou do armády.“

„Čert aby se ve vašich sektách vyznal!“ řekl Voloďa.

„Nevzývej pána tmy, nebo zapláčeš!“ varoval ho James.

„Uvidíme, jak dopadneš v Bílém Domě!“ řekl Voloďa.

„Taky by mě to zajímalo,“ přiznal James.

Dopadlo to přesně tak, jak James sýčkoval. Jednání v Bílém Domě bylo ze všech nejkratší. Prezident Spojených států vyjádřil ochotu poskytnout Daxyripům malou rezervaci kdesi v Nevadské poušti, James měl dokonce nepříjemný dojem, že by to bylo na bývalé americké jaderné střelnici, zamořené od pokusů, navíc si za to vyžádal tajemství pohonu Daxyripských letadel, umožňující bleskurychlé přelety kolem celého světa.

„Daxyripové zvažovali, že pro lidstvo začnou provozovat rychlé a přitom levné aerolinie,“ nadhodil James.

„Vy mi nerozumíte,“ řekl prezident Spojených států. „Pro nás nejsou žádné aerolinie zajímavé. Chceme to tajemství!“

„Chcete postavit bombardéry a vyhrožovat celému světu?“ odhalil James nejspíš jeho plány.

„Do toho vám nic není, chceme zkrátka to tajemství,“ trval na svém prezident.

„Daxyripové nechtějí, aby jejich technika sloužila válce,“ ujistil ho James. „Provozovali by pro vás aerolinie třeba zdarma, ale nikomu neumožní získat vojenské výhody nad zbytkem světa. Nepřejí si podporu válek.“

„Ať tedy táhnou odkud přišli!“ vykřikl prezident Spojených států. „Obejdeme se i bez nich! Našim vědcům stačí vědět, že je něco takového možné, aby za tím šli. Tajemství superrychlých letadel objevíme i sami, bez vás!“

„Jak chcete,“ ustoupil James s přikývnutím Vebróta.

Pozdravili chladně prezidenta a obrátili se k odchodu.

„Moment!“ pokusil se je prezident zadržet. „Vy jste, pane Jamesi Sullivane, pořád občanem Spojených států. Zatýkám vás pro velezradu!“

Do Oválné pracovny vběhlo policejní komando a namířilo na Jamese revolvery. Jenže v té chvíli se všichni policisté svalili bezvládně na podlahu.

„Tak dopadnou ti, kdo nerespektují diplomatickou imunitu vyslanců Daxyripů!“ řekl nahlas James a dodal: „Nejsou mrtví, za půl hodiny se proberou a budou v pořádku.“

Pak už vyšli nerušeně ven k čekajícímu iagysymalu. Cestou na ně zahájili palbu ostřelovači ze střechy Bílého domu, ale kulky se neškodně zastavovaly ve vzduchu krok od obou vyslanců. Zato na střeše se znenadání zhroutili tři ostřelovači a měli velké štěstí, že nespadli až dolů.

„Doufám, že si to budou pamatovat,“ kvitoval to spokojeně James. „Možná by potřebovali i silnější lekci!“

„To snad není třeba,“ uklidňoval ho Vebrót, jeho parťák při jednání, „Ale snad jim dojde, že tenhle přístup nikam nevede.“

„Myslíš, že po tomhle budeme s nimi ještě někdy jednat?“ obrátil se James na parťáka Vebróta.

„Zkusíme to,“ řekl mimozemšťan.

Errata:

14.08.2021 09:32