Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Šance

Vyhodnocení neúspěšného jednání ve Washingtonu prošlo vcelku klidně. Až jsem obdivoval trpělivost Daxyripů.

„Zkusíme to ještě jednou,“ navrhla Vasilisa. „Ale jsem pro nenadálé přimražení celé demonstrace.“

Daxyripové s tím kupodivu nesouhlasili. Napadlo mě, že se nechtějí vměšovat do čistě vnitřních záležitostí Ruska, jenže tak to přece nebylo. Demonstrace byly proti Daxyripům, takže se jich přímo týkaly.

„Nechceme žádné použití síly,“ rozhodli nakonec.

„I když proti nám Američané sílu použili?“ zeptal se James.

„Přestaneme s nimi jednat,“ odpověděli mu Daxyripové. „Budeme jednat jen s těmi, kdo mají na jednání zájem.“

„To ale uškodíte tisícům poctivých Američanů, kteří mají smůlu na špatnou vládu a na vlastní neurvalce,“ řekl James.

„Tak tomu nebude,“ řekl za všechny Fuchuyč. „Přestaneme jednat s vaší vládou. Tebe znovu vyšleme jednat do vaší země, ale už jen s těmi, kdo by chtěli navštívit Guielke jako přátelé.“

„Myslíš ty, které tady Zbyněk nazval »finančními otroky«?“ stočil svůj pohled na mne.

„Říkal jsi, že vy kvakeři jste kdysi pomáhali na svobodu černým otrokům,“ rýpnul jsem si do něho.

„Ano, jenže to byli skuteční otroci,“ namítl James. „Pojem »finanční otroctví« je přece něco úplně jiného!“

„Mohlo by to kvakerům zabránit pomáhat takovým?“ zeptal jsem se ho. „Vždyť je to také otroctví, jen jiného druhu.“

„Možná,“ řekl James. „Ale musel bych se vrátit neoficiálně, potají a navázat spojení s ostatními kvakery.“

„A co ti v tom brání?“ pošťuchoval jsem ho.

„Museli by s tím souhlasit i Daxyripové,“ dal si podmínku.

„Souhlasíme,“ řekl rychle za všechny Richelz. „Umožníme ti dálkové ovládání »iagysymalu«. Dopraví tě na Zem a vrátí se na Měsíc. Když o něj požádáš, přiletí si zase pro tebe.“

„Nebylo by lepší, kdyby zaparkoval někde na oběžné dráze kolem Země?“ navrhl James. „Osm minut je úžasná rychlost na pozemské poměry, ale moc dlouhá, kdyby mi hořela koudel...“

„Vaši krajané kontrolují prostor kolem Země,“ upozornil ho Fuchuyč. „Iagysymal by neunikl jejich pozornosti. A na oběžné dráze by na něj mohli snadno zaútočit.“

„Tak jinak,“ navrhl James. „Dalo by se zařídit, abych mohl váš »iagysymal« zaparkovat v nějaké dobré skrýši dole na Zemi? Vím o jedné jeskyni, odkud by mohl přiletět do několika vteřin!“

Daxyripové se zamysleli.

„To by asi šlo,“ usoudili po chvilce.

„V tom případě se hlásím na podobnou akci v Čechách,“ přihlásil jsem se. „Vyhledávat zájemce a posílat je na Guielke se přece dá stihnout i v přestávkách mezi oficiálními jednáními!“

„Zkusit to můžeme,“ přivolil nakonec Fuchuyč. „Rusů by se to pochopitelně týkalo také,“ dodal, když pohlédl na Rusy, kteří se chystali vyskočit hned po mně.

„Půjdeme tedy na to,“ řekl James.

Na další výlet na Zem jsem se musel lépe připravit.

Jednak jsem dostal osmimístný »iagysymal«, kdyby se mi podařilo někoho přemluvit k cestě do Guielke. Dále jsem dostal osobní zbraň. Na Zemi byla nálada na pokraji lynčování, James zažil už i střelbu. Daxyripové neměli pistole, pušky, ani granáty, ale neměli ani holé ruce. Nedostal jsem ale nic nového, jen mi ukázali, co ještě dokáže »fizer«. První funkcí bylo ochranné pole, odpuzující veškeré rychle se blížící předměty. Nebyla to špatná ochrana! James nám nadšeně popisoval, jak se kulky zastavovaly dvacet centimetrů před ním. Druhá funkce zvyšovala elektrický odpor elektrolytů. Vyřadí to baterie, u živočichů nastane výpadek přenosových vlastností nervů. Výsledkem je úplné uvolnění až zhadrovatění svalového napětí, když jsou zasažené jen končetiny, nebo neodolatelná ospalost až bezvědomí, je-li zasažený mozek. Také šikovná obrana! Nezabije, jen protivníka vyřadí z boje.

Kromě toho jsem se rozhodl obléci si své staré šatstvo, abych nebyl nápadný. Znamenalo to donést si je před »guneu«, po důkladném vysprchování odmítnout oblečení a po opuštění hygienické kabinky se obléknout do pozemského.

A pak už jen vyzvednout si v hangáru »iagysymal« spolu s posledními dobrými radami na cestu, nasednout a nechat se katapultovat do vesmíru. Na Zemi bude v Čechách časné ráno, to snad ještě nikoho nepotkám.

Let Měsíc – Země v trvání osmi minut! Komu by se o tom před příletem Davidsonovy komety zdálo! Ono se to nezdá, ale znamená to rozjezd do půli cesty zrychlením šesti set Gé až do rychlosti tisíc kilometrů za vteřinu a pak druhá půlka letu stejně ostrého brzdění. Přitom by se uvnitř dalo stát bez přidržování. Který pozemský letoun tohle dokáže?

Čechy byly ještě pod obzorem, ale stačil mi druhý skok ve výšce tří set kilometrů nad povrchem Země a pode mnou se objevila známá Česká kotlina.

Teď najít místo, kam by se dal uložit »iagysymal«...

Ještě na Guielke jsem o tom uvažoval. V první chvíli mě napadlo zaparkovat letadlo do kráteru naší sopky, ale včas jsem si uvědomil, kolik lidí se tam objeví a jak rychle by to místo přišlo o své tajemství. Pak jsem si vzpomněl na lepší úkryt. Jako děti jsme tomu místu říkali »Brabčí rokel«, byl to nepříliš velký zářez do svahu, ohraničujícího údolí říčky. V době průtrže mračen se tudy valil kalný potok z polí nahoře nad údolím, ale většinu roku tudy voda netekla a celá »Brabčí rokel« byla zarostlá šípkovými keři. Kolem rostly vysoké a rozložité stromy, zakrývající rokli shora. Snad jednou do roka se tu objevili myslivci při honu, jinak sem nikdo nepáchl. Co by tady kdo hledal?

Nalétl jsem do rokle ze strany pod koruny stromů a nechal jsem »iagysymal« vmáčknout do šípkového houští. To bylo ono! Shora ani ze stran mohl člověk stát deset metrů odsud a nespatřil by ani záblesk světla na lesklém povrchu »iagysymalu«. Možná by bylo lepší natřít letadlo maskovacím nátěrem, ale teď nebyl čas na tyto úvahy. Zanesl jsem místo do paměti řídícího systému včetně trochu komplikovaného příletu a odletu (nelze odletět jen tak kolmo vzhůru, udělalo by to nápadnou díru do korun stromů), pak jsem vyletěl ze skrýše a mířil domů. Jeden skok přibližovací, druhý upřesňující – a vystupoval jsem přímo před svým domem. »Iagysymal« poté odletěl – jen to trochu syklo a byl pryč, letěl se sám »zaparkovat« do »Brabčí rokle«, zatímco jsem stál před hlavními dveřmi a lovil z kapsy klíče.

Zase doma!

Očekával jsem, že si mého příletu nikdo nevšimne a nejspíš tomu tak bylo. Přílet, vystoupení a odlet prázdného »iagysymalu« proběhl ve dvou vteřinách, aby to někdo zpozoroval, musel by se dívat celou tu dobu sem. Jenže nikdo tu nebyl, nikdo to neviděl.

Takže – jde se domů!

Dopisní kastlík přetékal dopisy. Jakmile jsem jej odemkl, vyřinulo se mi všechno, tak tak jsem to postačil schytat. Budu se na to muset podívat.

Odemkl jsem a vstoupil. Předsíň byla cítit zatuchlinou, ale to se vyvětrá. Takže rovnou do kuchyně, podívat se na poštu.

A hned první dopis s hlavičkou mého podniku. No jo, to se dalo čekat! Výpověď z důvodů neomluvené absence! A hned pod tím další lejstro od podniku! Výpověď snad nestačila? Byl tam jen požadavek na vrácení poslední, »omylem zaslané« výplaty. To se vlastně taky dalo čekat. Ostatní už důležité nebylo, většinou šlo o reklamy. Přece jen je výhodné nechat za sebe platit banku. Ať žije SIPO a trvalé příkazy! Tady se překvápko neskrývalo.

Jsem doma! Můj dům – můj hrad!

Zapnul jsem raději počítač a usedl k němu, podívám se na stav mého konta. Mrknutím jsem zkontroloval poslední výpis – je to dobré, mám ještě rezervu, i když »omylem zaslanou výplatu« odešlu zpět do účtárny. Nebyl jsem na Guielke tak dlouho, aby mi dluhy narostly a abych měl exekutorskou nálepku na dveřích i na všem uvnitř.

Zatím je to dobrý...

Časný ranní přílet měl výhodu v tom, že mě nikdo neviděl přilétat, ale nevýhodu, že jsem musel přečkat mrtvé dopoledne. Byl jsem na Zemi – a to legálně. To nesporně převažovalo.

V prázdném domě ale nemělo smysl čekat. Uspořádal jsem své náležitosti, na dálku zaplatil pár složenek, ani jsem nemusel chodit na poštu, vyvětral jsem dům, pak jsem opět pevně zavřel okna, zamkl hlavní dveře a vyrazil »do města«. Tak se tady říká cestě na náměstí, kde jsou soustředěny všechny důležité obchody, pošta a ouřady. Měl jsem přitom dobrý pocit, že mám všechno v pořádku vyřízené a nemusím spěchat. Můj návrat vypadal, jako kdybych se vrátil po obyčejné dovolené. Jistě, až na tu výpověď ze zaměstnání, ale s tou jsem beztak počítal, nerozházela mě.

Došel jsem na náměstí a zamířil k nejbližší hospodě. Neměl jsem iluze, že by byla plná, hlavní nápor začne až odpoledne, ale přece jen tam mohlo pár lidí být. Nemínil jsem tam obědvat, měl jsem s sebou na cestu několik trvanlivých svačinových dávek, jak je na Guielke zvykem u sond do okolního vesmíru, ale dám si asi pivko. To jediné mi vlastně na Guielke chybělo. Nejsem opilec ani pivař, jedno pivko po obědě mi na den stačí, ale přece jen, je to naše národní tekutina, stejně jako na Moravě slivovice...

Vešel jsem do sálu. Jak jsem čekal, byl tu obsazený jediný stůl, ale místo u něj nebylo, musel jsem se spokojit se sousedním prázdným stolem. Ale než jsem dosedl, přiběhla ke mně mladá číšnice Lidka s dotazem, co si dám.

„Jednu místní desítku,“ přál jsem si.

Máme totiž nedaleko pivovar a je rodáckou ctí dát si aspoň jedno »místní«. Já u ní obvykle zůstanu, borci pivaři si jich dávají podstatně víc, ale dát si tu cizí pivo patří mezi neklamné příznaky cizáků. Patrioti jsou zkrátka všude.

Lidka mi okamžitě donesla čerstvě natočený půllitr.

„Nedáte si něco k jídlu?“ zašveholila.

„Na to je brzo,“ odvětil jsem.

„Kde jste byl, pane Zbyňku?“ zeptala se mě. Rozhlédla se po sále a když ji nikdo nepřivolával, přisedla si ke mně. „Nějak jsem vás tu dlouho neviděla.“

Jo, to máš pravdu, děvče, pomyslel jsem si. A kdybys znala pravdu, to bys teprve koukala...

„Byl jsem trochu dál,“ uspokojil jsem její zvědavost.

„Slyšela jsem, že jste zmizel po anglicku,“ vyzvídala dál. „Prý jste přestal chodit do zaměstnání. Sháněli vás i tady.“

„Jo?“ projevil jsem zájem. „A kdo?“

„No, z vašeho zaměstnání,“ odvětila. „Vypadali dost nevrle, nepohádal jste se tam nakonec?“

„To tedy ne,“ povzdychl jsem si.

Byl jsem vždycky příliš skromný ...otrok... Nehádal jsem se v práci ani jinde, nežádal jsem vyšší plat, jako jiní, takže jsem byl ze všech kolegů nejhůře placený... není divu, že se po mně sháněli. Museli za mě přijmout jiného a za můj plat těžko sehnali stejného hlupáka...

„A já už jsem se bála, že jste se odstěhoval,“ vzdychla si.

„Zatím ještě ne,“ opravil jsem ji. „Kam bych se stěhoval, mám tu přece domek po rodičích.“

„Domek...“ pokrčila rameny, „ten se dá dneska výhodně prodat, to je maličkost. Bytů je málo, když si dáte inzerát...“

„Nechci nic prodávat,“ řekl jsem. „Nestojím o peníze.“

„To je hezké, skromnost se cení, ale někde člověk bydlet musí,“ rozumovala. „Dneska se dá bydlet někdy i pod mostem, doufám, že to není váš případ,“ podívala se na mě pátravě. „Kde jste celou tu dobu byl? Lidi říkali, že jste asi v Německu, tam by vás zaplatili desetkrát líp než tady.“

„Možná,“ řekl jsem. „Ale nejde mi o peníze. Nikdy mi o ně nešlo. Víc si cením svobody.“

„Když někdo musí bydlet od mostem,“ řekla Lída, „má víc svobody než ostatní, jenže to je jen svoboda zemřít hlady...“

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale protože nevím o zemi, kde by vzduchem létali pečení holubi, nebude asi ta svoboda pod mostem ta pravá. Všude se musí člověk snažit a všude narazí na nějaká omezení. Ale přece jen jich je někde víc a jinde míň.“

„Vy chcete někam odjet?“ podívala se na mě dychtivěji než dosud. Že by ji to opravdu zajímalo?

„Tak nějak,“ řekl jsem.

„A opravdu se vám tam chce?“ zeptala se mě.

„Mám tu domek po rodičích,“ připomněl jsem jí. „I když, jak říkáte, ten se dá prodat... a když ne prodat, tak třeba někomu potřebnějšímu darovat...“

„Cože?“ vytřeštila na mě oči. „Darovat? Potřebnějšímu? Vy se vážně chcete odstěhovat?“

„A kdybych se odstěhoval?“ opáčil jsem. „Komu bych tady chyběl? Možná jsem trochu chyběl v práci, byl jsem tam ze všech kolegů nejhůř placený, ale jistě si už za mě našli náhradu, zpátky tam nepůjdu. A když člověk není vázaný na zaměstnání, má jistě větší volnost.“

„Chyběl byste mi,“ řekla najednou.

„Vám?“ zarazil jsem se. „Vždyť jsem nepatřil mezi vaše nejlepší hosty! Když už jsem se tady zastavil, tak jen na jedno »místní«, popovídat si s chlapama a pryč! Vám že bych chyběl?“

Lidka, smíšek zdejší hospody. Docela pohledná brunetka se souměrným obličejem, všichni chlapi se za ní ohlíželi, takže jsem nevěřil svým očím, že by stála zrovna o mě. Předpokládal jsem, že už má dávno nějakou známost. Ledaže by se s někým rozešla a začala se rozhlížet po jiném. Nezajímal jsem se o ni, neboť jsem si říkal, že na tuhle kočku nemám. Proč zbytečně zkoušet kyselé hrozny...? Uměl bych si ji představit i v bouráku s prachatým kulturistou. Ale že bych jí chyběl zrovna já?

„Třeba jo,“ řekla. „Nikdy jste se tu neopil, nikdy jste neměl pod čepicí, říkali, že jste svobodný... Pořád jste svobodný?“

Poslední otázku řekla naléhavě, jako by to myslela vážně. Kdyby jí šlo o krátkodobý flirt, nemusel by jí vadit ani ženáč.

„Pořád,“ řekl jsem. „Dnes víc než dřív. Přestal jsem chodit do zaměstnání, beztak mě špatně platili, ale o peníze mi nešlo...“

„Dobírali si vás, že ani holku nemáte,“ přidala k tomu.

„Nemám,“ přikývl jsem. „Řídím se podle veršovánek své prababičky.“

„Jakých veršovánek?“ zajímala se hned.

„Co mi předříkávala prababička, když jsem byl ještě malý,“ řekl jsem. „Opravdu jsem to ale mohl ocenit až když jsem je začal trochu víc chápat.“

„Pamatujete si je ještě?“ vyzvídala.

„Snad,“ řekl jsem. „Počkejte si, třeba si ještě vzpomenu...“

„Vzpomeňte si...“ poprosila.

„Tak tedy...“ dal jsem se umluvit...

„Kterou si vzít za ženu? Bohatou?

Pro peníze když si člověk děvče béře, ten si pomůže!

Krm ji třeba marcipánem,

nech ji chodit v atlase,

ona přec ti řekne po čase:

Já tebe udělala pánem!

Tak tedy chudou?

Chudičké si děvče vzíti,

to nemůže také býti.

Ať si srdce radost cítí,

náš svět to tak nechce míti.

Dříve nežli zajíček

musí býti trávníček...

To se ví, bylo toho víc. Hezkou či ošklivou, pracovitou či línou... na všech bylo něco dobře a ještě víc špatně. Hezkou aby si člověk zamkl pod zámek, jinak mu za ní budou chodit sousedé. Pracovitá bude muže neustále honit z práce do práce, líná bude mít domácnost horší než u Cikánů... bylo to dlouhé veršování...“

„A co když ten zajíček má svůj vlastní trávníček?“ pokusila se o novou veršovánku.

„V poslední době jsem byl rád, že jsem sám,“ řekl jsem.

„A kdybyste nebyl sám?“

„Měl bych víc starostí, než jen o sebe.“

„Ale nebyl byste na ně sám!“ namítla.

„Poslyšte, Ludmilo, co máte za lubem?“ podíval jsem se na ni jinak, neboť se mi zdálo, že tím něco sleduje. „Chtěla byste snad se mnou chodit?“

„Chtěla,“ sklopila oči. „Byla bych si nafackovala, když jste mi najednou zmizel. Chyběl jste mi. Vynadala jsem si mockrát, že jsem předtím nenašla odvahu... Ještě že tu zase jste!“

„Ale já se zase chystám zmizet a nejspíš napořád,“ varoval jsem ji. „Našel jsem si jiné, trochu vzdálenější místo.“

„A vezmete mě tam s sebou?“ vyhrkla.

Ta holka to myslí vážně, došlo mi. Což o to, jak se říká, ve dvou se to lépe táhne, ale Guielke je odloučenější pracoviště, než je v našem světě zvykem... Možná uteče, až se to dozví. I když se mi zdálo, že by Lída šla se mnou třeba i na Měsíc. Nikdy by mě ale nenapadlo, že první, koho budu přemlouvat, aby se mnou opustil tenhle svět, bude zrovna ona...

„Není to tak jednoduché,“ zkusil jsem ji varovat.

„Je to v Německu?“ zeptala se mě. „Já ale umím německy a jistě si i tam nějakou práci najdu!“

„Není to v Německu,“ řekl jsem. „Je to dál.“

„Umím trochu i anglicky,“ řekla. „Ale i kdyby to bylo až ve Španělsku, naučím se i španělsky.“

„Je to ještě dál,“ řekl jsem. „Vzal bych vás tam, ale řekněte mi, koho máte ještě tady, v Čechách? Rodiče, příbuzné...“

„Řeknu, ale jen když mi budeš tykat,“ usmála se.

Když mi Lída navrhla, abych si s ní promluvil jinde než tady v šenku, souhlasil jsem. Odběhla tedy dozadu do kuchyně, ale obratem se vrátila. Bez krajkové zástěrky, kterou tu měla jako uniformu, zato v civilních šatech. Zřejmě se pro dnešek úplně uvolnila ze šichty.

„Pojď se mnou!“ vybídla mě. „To pivo jsem už zatáhla.“

„Tos nemusela,“ řekl jsem, ale hněvat jsem se na ni nemohl.

Vytáhla mě z šenku a vedla po schodech nahoru. Měla tu pro sebe malou komůrku, skoro stejnou jako mám na Guielke. Vtáhla mě dovnitř a pečlivě zavřela dveře.

„Je v tom ještě nějaký zádrhel, že?“ posadila se na pohovku a přitáhla si mě vedle sebe. „Nemáš třeba nějaký hendikep?“

„To sice ne, ale není to se mnou jednoduché!“ řekl jsem.

„Jinou holku nemáš, viď že ne?“ ubezpečovala se hned.

„Nemám,“ přikývl jsem. „Ale jestli si se mnou chceš něco začít, měla bys vědět všechno. V Praze pro mě chystají šibenici.“

„Cože?“ vytřeštila na mě zděšeně kukadla.

„Abys věděla všechno,“ pokračoval jsem neúprosně, „Jsem hostem mimozemšťanů a jednám za ně. Nedávno jsi mě mohla vidět i v televizi. Tlumočil jsem v Praze na Hradě pro delegaci mimozemšťanů.“

„Ježíšikriste!“ vyhrkla překvapeně. „Je to možný?“

„Nedíváš se na televizi?“ zeptal jsem se jí.

„Ne,“ řekla. „Já televizi říkám »debilizátor«.“

„To jsme tu dva,“ přikývl jsem. „Mohla jsi mě tam poznat, ale jestli nesleduješ zprávy, neviděla jsi mě. Nevadí. Takže další zvěsti: bydlím v hvězdné lodi mimozemšťanů. Kdybys chtěla jít se mnou, vzal bych tě tam. A přiznám se, docela rád. Ne že bych se doteď pro tebe soužil, prostě mě ani nenapadlo, že bys mohla mít o mě zájem, ale když už, musela bys tam jít se mnou. Proto se ptám, koho tady v Čechách máš? Rodiče, příbuzné... nabídl bych jim to totiž také.“

„Mám tady ještě maminku,“ řekla tiše. „Myslela jsem, že bych ji jezdila navštěvovat i ze Španělska, ale... kde vlastně jsou, ti mimozemšťané? Slyšela jsem o nich jen strašlivé fámy!“

„Guielke, hvězdná loď mimozemšťanů, leží zaparkovaná na odvrácené straně Měsíce,“ řekl jsem. „Nedávno se o ní ve světě hodně mluvilo, říkali jí Davidsonova kometa. Má víc než patnáct kilometrů v průměru, dvacet kilometrů délky a žije v ní přes půl miliardy lidí. A v poslední době i já. Poslyš, tobě by nevadilo žít s tak obyčejným člověkem, jako jsem já?“

„No... obyčejný moc nejsi,“ řekla. „Kdo tady může tvrdit, že žije u mimozemšťanů? A jsi snad pořád ještě inženýr, ne?“

„Tituly u mimozemšťanů neplatí,“ ujistil jsem ji. „Inženýr je u mimozemšťanů méně než »vzorný žáček mateřské školky«. Tam jsem docela obyčejný pozemšťan.“

„Já taky nejsem nic světoborného,“ řekla sebekriticky. „Pro tebe bych mohla mít význam jako holka, co tě chce. Není lepší být obyčejný člověk, než honit se za penězi a tituly?“

„Nemohla jsi to říci lépe!“ ujistil jsem ji. „Mimozemšťané mají také raději »obyčejné lidi«, kteří nikomu nevládnou a nikoho neokrádají. Ale vraťme se ke tvé mamince. Šla by tam s námi?“

„To jsi tak žhavý vzít si mě tam i se svou tchýní?“

„Každý dobrý člověk tam bude vítaný,“ řekl jsem.

„Máma by tam ale nešla,“ řekla vážněji. „Máma je trop na nohy, sotva chodí.“

„Tím spíš,“ řekl jsem. „Když si ji vezmou do péče jejich doktoři, bude brzy chodit jedna radost! A víc příbuzných nemáš?“

„Mám – i nemám,“ řekla. „Já s nimi nemluvím. Táta se dal s mámou rozvést, místo aby jí pomáhal, když začala mít problém s kyčlemi a celé jeho příbuzenstvo je děsně nafoukané. Oni jsou »někdo« a my jsme pro ně »póvl«. S tebou by se ani nebavili.“

„Vnucovat se jim nebudu,“ pokrčil jsem rameny. „O takové ani mimozemšťané nestojí. A co tví příbuzní z matčiny strany?“

„Ty bys byl strašný inkvizitor,“ vzdychla si. „Nevidíš, jak jsou mi takové otázky nepříjemné? Ale dobře, chceš upřímnost, máš ji mít. Do mého příbuzenstva z matčiny strany udělala příliš velkou díru válka. Většina zmizela v německých lágrech a už se nevrátila. Je to příšerné, když stačí, aby se člověk špatně narodil a už to je důvod, aby zemřel...“

„Aha... původ...“ došlo mi. „Někdo je na svůj původ tak pyšný, až všechny ostatní považuje za »póvl«, jindy může tentýž původ znamenat jízdenku do transportu smrti... a co ty sama? Jsi na svůj původ hrdá, nebo se za něj stydíš?“

„Neřeším to,“ řekla. „Odmítla to řešit už máma. Kašleme na původ, kašleme na náboženství! A proto nás zbytek příbuzenstva považuje za černé ovce.“

„Víš co?“ řekl jsem. „Zaveď mě za svou mámou. Nabídnu jí stejnou cestu jako tobě.“

„K mimozemšťanům?“ zeptala se.

„Jo, k Daxyripům,“ upřesnil jsem to.

Setkání s Lídinou maminkou bylo poměrně krátké. Nebyla to ještě příliš stará paní, jak jsem čekal, ale měla velké problémy s kyčlemi. Chodila jako kachna a delší chození jí působilo bolest. Přivítala nás vřele, hned nám nabízela kávu a odkudsi vyštrachala sušenky. Když jí Lidka vysvětlovala, že chce se mnou odjet hodně daleko, ale ji chceme vzít s sebou, podívala se na mě udiveně.

„Vy jste si tedy moji Lidušku vyhlídl?“ zeptala se mě.

„Spíš ona mě,“ řekl jsem. „A má štěstí, jsem zrovna volný, bez závazků. Jenže se chystám na dalekou cestu, kterou nechci, ani nemohu odložit nebo zrušit. Jediná možnost je, že vezmu Lídu s sebou. Pak se mi ale zmínila o vás a proto se chci zeptat, šla byste s námi?“

„Myslím, že ne,“ odpověděla po chvilce. „Podívejte, jsem už přece jen starší a navíc nemotorná. Na nějaké dlouhé cestě bych vám jen překážela. A kromě toho už jsem závislá na lécích. To by při dlouhé cestě představovalo neřešitelný problém. Tady je mám jakž takž jisté.“

„Nemáte pravdu,“ přerušil jsem ji. „Tam, kam se chystáme, je lékařská věda na vyšší úrovni. Je docela dobře možné, že vás tam závislosti na lécích zbaví a nebudete ani nemotorná. Mohla byste tam začít úplně nový život.“

„Na to jsem příliš stará,“ řekla paní. „Nechci kazit šanci dceři, ale nechci být jako železná koule na její noze.“

„S tím nesouhlasím,“ řekl jsem. „Podívejte, mám možnost vzít tam víc lidí. Podmínkou je, že si tam budou všichni rovni, to znamená, že se nikdo nebude vyvyšovat nad jiné. A jak mě právě vaše dcera přesvědčila, vy tu podmínku neporušíte.“

„Možná,“ řekla paní. „Ale takových tam bude i tak většina. Proč byste se se mnou zdržovali?“

„To není zdržování,“ namítl jsem. „Lidka mě ujistila, že jste z celého jejího příbuzenstva nejvhodnější. Bez vás by tam byla příliš osamělá.“

„Možná máte pravdu,“ zamyslela se. „Naše příbuzenstvo je ...tak nějak moc »hóch«. Nás dvě už dávno považují za uschlou větev našeho rodu.“

„Už proto byste měly vy dvě držet spolu,“ vyčetl jsem jí.

„A kam se vlastně chystáte?“ projevila konečně zvědavost.

„Zatím na Měsíc,“ řekl jsem. „Časem nejspíš ještě dál. Ale je i v našem zájmu, aby tam takových, jako jsme my, bylo víc. Mám za úkol najít v Čechách, případně i v okolí, co nejvíc lidí, kteří by byli tak nějak... spřízněné duše, rozumíte?“

„Nerozumím,“ posteskla si. „Jestli je to jen na měsíc, proč s tím děláte takové orace?“

„Vidím, že mi nerozumíte,“ přikývl jsem. „To není měsíc času, ale Měsíc, nebeské těleso. Sháním lidi, kteří by byli ochotní osvobodit se ze Země a odejít k mimozemšťanům.“

„K mimozemšťanům?“ rozšířily se jí oči údivem.

„Máte proti nim něco?“ usmál jsem se.

„Nic,“ odvětila. „Spíš bych si myslela, že mimozemšťané budou mít něco proti nám. Koukala jsem v televizi na tu ostudu, s jakou je naši aktivisti přivítali.“

„Mimozemšťanů se to dotklo jen málo,“ řekl jsem. „Nevadí jim, že je tu nechceme. Sami říkali, že by nebylo dobré míchat naši civilizaci s jejich. Naše civilizace pořád ještě válčí a všechen pokrok promění ve zbraně. To se mimozemšťanům nelíbí, raději odletí jinam. Chtějí ve vesmíru objevit neobydlený svět vhodný k životu, aby se tam mohli usídlit.“

„Tak jak to, že vás chtějí vzít s sebou?“ zeptala se trochu podezíravě, jako kdyby mě načapala při falši.

„Nevadí jim lidé, kteří se nevyvyšují nad jiné,“ řekl jsem. „Ti by Daxyripům nevadili. Kdo se nevyvyšuje nad jiné, těžko kvůli tomu povede války. Nabídli nám až sto tisíc míst na palubě jejich lodi pro ty, kdo by se chtěli osvobodit ze Země.“

„Jak to myslíte, »osvobodit se ze Země«?“

„Myslím tím finanční nesvobodu,“ řekl jsem. „Na Zemi jsme všichni otroky peněz, u mimozemšťanů jsme svobodnější. Lidí, kterým se otroctví peněz nelíbí, je na Zemi víc a já mám teď za úkol vyhledávat je a přivážet je na Guielke.“

„A kolik jich už máte?“ zeptala se mě už opět s úsměvem.

„Zatím jednu. Vaši dceru,“ odvětil jsem.

„Takže dvě,“ opravila mě.

Errata:

14.08.2021 09:32