Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zvířátka

Už jsme se chystali k cestě na Guielke, když si paní Ludmila starší uvědomila další problém.

„A vezmou mě tam i s pejskem?“ zeptala se mě nečekaně.

A sakra, to nevím, řekl jsem si v duchu. To bude problém. Jak venčit psíka v kosmické lodi? Ale co, jsou tam zoologické zahrady, nějak by se to snad s domácími mazlíčky zařídit dalo. Teď jak to říci, aby to obě přijaly.

„Zavolám si na Guielke,“ rozhodl jsem se. „Ale můj malý komunikátor tam nedovolá, budu muset volat z letadla. Zkusíme vzít pejska s sebou. Mají tam zvířata v zoologické zahradě. Ptali se mě, jestli na Zemi seženou nějaké živé tvory jako vzorky, snad to půjde. Ale jinak si tam nic neberte. Snad se tam snesou nějaké fotografie, ale nic jiného. Žádné předměty, ani památeční.“

„Fotky mám v krabici,“ přiznala paní Ludmila. „Ale jak to tam bude se žrádlem pro Bobinu?“

„Zvykne si,“ věštil jsem.

Bobina byla středně velká fenka neurčité rasy. Lidka pro ni došla do sousedního pokoje, kde doteď ležela. Přišla si ke mně, očichala mi ruku a byli jsme kamarádi.

Navrhl jsem odlet ze dvorku. Paní Ludmila sice tvrdila, že se tam autem zajet nedá, ale když jsem se tam podíval, ujistil jsem ji, že to půjde. Dvorek má výhodu, že si našeho odletu nevšimnou sousedé ani teď ve dne.

Vyšli jsme tedy na dvorek. Paní Ludmila nesla tašku s krabicí fotografií, říkal jsem si, že se to tam někam vejde. Zadal jsem tedy příkaz pro »iagysymal«, aby přiletěl podle současné polohy mého komunikátoru.

V té chvíli to syklo a »iagysymal« stál před námi. Obě dvě strnuly leknutím, Bobina začala leknutím štěkat, ale paní ji rychle uklidnila, že to nic není. Když jsem obě pobídl do otvírajících se dveří, vzpamatovaly se a nastoupily, Bobina se tiskla své paní k noze. Usoudil jsem, že bude lépe zaletět si rovnou na Guielke než se dohadovat na dálku. Zadal jsem let do hangáru a pomáhal jsem pasažérkám vyklopit sedačky, aby nemusely stát. Iagysymal přijal zadání a zavřel dveře, tím jsme tedy odstartovali.

„Nejsou tu bezpečnostní pásy,“ všimla si paní Ludmila.

„Nebudou nutné,“ ujistil jsem ji.

„Ale co když nás zastaví policajti?“ starala se.

„Ani jste si nevšimly, že nejedeme po silnici?“ zasmál jsem se představě, že nás na cestě k Měsíci zastavuje Policie. Zapnul jsem raději přední i zadní obraz. Na zadním se zmenšovala Země, na předním se již pomalu zvětšoval Měsíc.

„Ježíšikriste, my už jsme tak daleko?“ vyjekla Lidka.

„Vidíte to na vlastní oči,“ řekl jsem. „Vy jste křesťani? Já jen, že voláte Ježíše...“

„Ale to já jen tak,“ zčervenala Lída. „Ani nevím proč.“

„A vy jste křesťan?“ podívala se na mě paní Ludmila přísně.

„Náboženství bychom měli zanechat na Zemi,“ řekl jsem. „Daxyripové o ně nestojí. Surižke mi říkala, že u nich zmizely poslední zbytky náboženství, když vědci zjistili, že jejich slunce, po věky uctívané jako »dárce života«, jejich svět brzy spolkne a jedinou záchranou bude stavba Guielke a odlet dřív než to nastane. Daxyripové se zkrátka spolehli na sebe a dobře udělali.“

„Takže jste v náboženství stejná černá ovce jako my dvě,“ řekla spokojeně paní Ludmila. „Asi si budete s Liduškou rozumět.“

„To si povíme někdy jindy,“ slíbil jsem jim. „Protože právě přistáváme na Guielke...“

Přistávací trychtýř nás obklopil tmou, ale pak se kolem nás opět rozsvítilo a byli jsme v hale, kde byl vzduch.

„To už jsme tady?“ podivily se obě.

Na Guielke jsem ihned zavolal »fizerem« Surižke a popsal jsem jí, koho jsem přivezl.

„Jestli sis přivezl partnerku, je to ještě lepší,“ řekla Surižke.

„Ano, ale také její matku a ta má navíc své zvířátko,“ dodal jsem rychle.

„Aha...“ došlo Surižke, že to nebude tak jednoduché. „Asi bude nejlépe, když vás ubytujeme v oblasti, kterou jsme pro lidi ze Země vyhradili. Už je vyklizená, budete tam první.“

Zakrátko k nám přijela a pozvala nás do jejího »iagymazu«. Nejeli jsme daleko – i když při rychlostech zdejší dopravy bych si netroufl odhadnout, kolik kilometrů to bylo. Iagymaz nás vysadil v jiném »zjiroyru«, jako mě ubytovali doteď, ale Surižke nás pak dovedla do větší ubytovací buňky. Budeme mít společný vchod se společným hygienickým boxem »gunea«, ale dál se to rozdělí, paní Ludmila bude mít vlastní »kupé«, já s Lídou druhé větší, a navíc budeme mít jedno »kupé« společné. Další odlišností byl nedaleký »hrujad«, kde by se dala venčit Bobina.

„Nejprve dostanete »fizery«,“ připomněla nám Surižke.

Připnula nový »fizer« paní Ludmile a další Lídě. »Fizery« se nosí na ruce jako hodinky, nesundávají se ani v »gunei«, protože jsou vodotěsné. Hned nás naučila volat se navzájem a spojovat se i s některými Daxyripy, včetně samotné Surižke. Na můj dotaz mi přidala návod, jak volat ze Země. »Fizer« se sice nedovolá až na Měsíc, ale dokáže samostatně požádat o retranslaci »iagysymal«, abych se mohl spojit se Surižke bez nutnosti letět na Guielke.

Paní Ludmila si sotva stačila uložit do skříňky tašku, když pro ni přišli místní lékaři, aby se podívali na její nemocné kyčle. Při té příležitosti měla dostat i řeč Hiďorčoť. Lídě dali na výběr, kdy si bude přát implantaci řeči a Lída to odložila, že teď musí hlídat Bobinu. Když ale paní Ludmila vyšla na chodbu, Bobina se natáhla u skříňky, kde cítila její odloženou tašku, a odmítla odejít.

„Bude tady čekat na moji mámu,“ řekla Lída.

„No tak tu počkáme společně,“ řekl jsem.

„Máš přece na Zemi úkol,“ připomněla mi. „A já bych tam chtěla jít s tebou. Nebudu ti na obtíž, naopak. Znám lidi ve městě a mohu ti s nimi radit.“

„Jak chceš,“ přikývl jsem.

Pak jsme se rozloučili. Surižke doprovázela paní Ludmilu do zdejší »nemocnice« a my jsme měli volno.

„Poletíme na Zem?“ obrátil jsem se k Lídě.

„Přece bys mě tu nenechal!“ usmála se. „Znám na Zemi spoustu lidí, dobrých i horších, určitě ti tam nebudu překážet! Jen co se máma vrátí, vyrazíme, ano?“

„Jsem pro,“ řekl jsem.

Lídina máma se vrátila až za tři hodiny. Nechtěli jsme odejít a nechat tu Bobinu samotnou, raději jsme tu vydrželi. Bobina si nakonec dala říci a opustila věci své paní, neboť neodmítla Lídinu nabídku venčení. Bylo ale vidět, že je to pro ni dilema. Taková nabídka se však neodmítá a tak ji Lída připnula na vodítko a šli jsme »do přírody« do nejbližšího »hrujadu«.

Pro Bobinu to bylo prostě venčení, pro Lídu překvapení. Nečekala, že by ve hvězdné lodi byl takový kus přírody. Zdejší »hrujad« měl jiný ráz než ten, který jsem navštívil předtím. Tady byl prostě les, spousta vysokých stromů, pod nimi tu a tam křoví, shora se k nám nesly zvuky ...ptáci to nebyli, brzy jsem zjistil, že jde o velké netopýry, když se k nám však jeden zvědavec přiblížil víc, zjistili jsme s údivem, že jsou to malí létající dinosauři. Měli dlouhé zubaté tlamičky, ale byli docela krotcí. Jen Bobina na ně pořád vrčela. Držela se zásady »co neznám, to mě asi kousne, radši na to budu vrčet, až to zaženu«.

„Zajímaví tvorečkové,“ řekla Lída.

„Až tady budeme mít víc času, podíváme se do zdejší ZOO, tam teprve uvidíš pořádné dinosaury,“ ujišťoval jsem ji.

Bobině se ale zdejší les nezdál. Jakmile udělala hromádku, chtěla zpátky. Lída byla zvyklá hromádky po fence uklízet, ale než jsme zjistili, jak to provést, vyběhla z křovisek velká ještěrka, zmocnila se psí hromádky a rychle se vrátila do houští.

„Vidíš?“ obrátil jsem se s úsměvem na Lídu, než jsme se obrátili na zpáteční cestu. „Zdá se, že s tím nebudou problémy.“

Cestou zpátky jsme se zastavili ve zdejší jídelně. Našli jsme ji přesně tam, kde jsem ji očekával. Zdejší moduly »zjiroyry« se, až na pár výjimek, navzájem podobaly jako vejce vejci. Objednal jsem dva obědy, podobné tomu, co jsem měl poprvé, to znamená »kuře hreb« s něčím, co připomínalo bramborovou kaši, až na to, že to bylo brčálově zelené. Pro Bobinu jsem objednal menší porci něčeho, co se dost podobalo masu. Bobina to nejprve nedůvěřivě očichala, ale pak se do toho pustila, jen jí za ušima lupalo. Navíc od nás dostala všechny »kuřecí« kostičky a byla nejspokojenější pes v širém kosmickém okolí.

„Co to bylo za maso?“ optala se mě Lída zvědavě. „Bobině se nějak nezdálo.“

„Podle názvu zahuštěný hmyz,“ řekl jsem. „Uděláš dobře, když nebudeš pátrat po původu zdejšího jídla. Když něco vypadá jako hovězí, zaručeně to není hovězí. Kaše, co jsme měli, určitě nebyla z brambor. Nevím jak ty, ale já se vyhýbám jen takovým pochoutkám, ze kterých viditelně koukají hmyzí nožičky. Jediné pravé maso jsou tady »kuřata«, co jsem objednal.“

„Jíst se to ale dalo,“ usoudila. „A nakonec, ani Bobina příliš neprotestovala.“

„Zvykneme si,“ řekl jsem.

Lídina maminka se vrátila, skoro jsme ji nemohli poznat. Místo kolébavé kachní chůze šla skoro normálně. Bobina se k ní ihned vrhla s radostným kňučením, jako kdyby ji rok neviděla, ale paní Ludmila byla najednou plná optimismu.

„Vidím na vás, že jste už nedočkaví a chcete se vrátit na Zem,“ řekla, když podrbala za ušima Bobinu, aby konečně dala pokoj. Fenka se s paní přivítala, ale pak zalezla pod okno jejího »kupé« a jen na nás ostražitě koukala.

„Co kdybych se na Zem vrátila s vámi?“ navrhla nečekaně. „Zdá se mi, že mám nohy v pořádku, chvíli jsem tomu ani věřit nechtěla, ale je to tak! Chci být také trochu užitečná, vezměte mě s sebou na Zem!“

„Nebylo by lépe, kdyby sis odpočinula?“ navrhla jí Lída.

„Neodmítejte mě,“ prosila paní Ludmila. „Myslím, že byste mě měli využít aspoň v našem městečku. Znám tu kdekoho, vím, kdo s námi půjde a kdo bude zásadně proti. To vy mladí ještě neumíte rozpoznat.“

Podívali jsme se na sebe s Lídou – a rozesmáli jsme se.

„Výborně, mami!“ souhlasila Lída. „Líbí se mi, že jsi zase získala chuť do života. Vrátíme se na Zem všichni tři, ale až příště. Nemůžeš tu nechat Bobinu samotnou. Až sem přilákáme další lidi, můžeš jim Bobinu svěřit.“

„Ach, ten pes!“ povzdychla si paní Ludmila. „Když on člověk tu němou tvář nemůže jen tak opustit... Ale víte co? Když mi ze Země zavoláte a zeptáte se mě na někoho z našeho městečka, já vám na něho povím všechno, co o něm vím. A vím toho hodně!“

Mrkli jsme na sebe a přijali jsme to.

Návrat na Zem jsme nakonec posunuli až na večer. Jednak bude víc šero a nikdo si nevšimne našeho příletu, jednak nejvíc se člověk dozví v hospodě a Lída s tím měla víc zkušeností než já.

Přilétli jsme před domek Lídiny máti, protože jsem to místo označil jako »přístav«. Nechali jsme iagysymal odletět, aby se sám zaparkoval do »Brabčí rokle«, a vydali jsme se k hospodě.

„Dám radši hned teď výpověď,“ rozhodla se Lída. „Zdá se mi to čestnější než odejít jen tak. Chápu tě, tebe unesli, nemohl jsi to udělat jinak, ale já to chci řešit férově.“

Zavedla mě tedy dozadu a oznámila šéfové, že končí, neboť odjíždí »mimo republiku«.

„Snad ne s tímhle cápkem?“ podívala se na mě šéfová ne zrovna přátelsky.

„Jo, s tím,“ souhlasila Lída. „Budeme se tam brát.“

„Ale co výpovědní lhůta?“ namítla šéfka.

„Mimořádná situace,“ opáčila Lída. „Nemůžu si dovolit zmeškat odjezd. Nechte si za to, co mi dlužíte na gáži, o peníze mi vůbec nejde.“

„Ten tvůj cápek nevypadá na boháče!“ hodnotila mě šéfová. „Neřeknu, kdyby sis nabrnkla milionáře, ale tenhle smrdí grošem na dálku a kouká mu z bot sláma. Máš ty vůbec rozum?“

„Vy si ho brát přece nebudete!“ sjela ji Lída pohledem.

„Ještě to!“ houkla šéfová. „Tak blbá nikdy nebudu!“

„V hodnocení se zřejmě lišíme,“ konstatovala Lída. „Tady máte klíčky od mého kumbálu nahoře. Už tam nepůjdu, jestli tam po mně něco najdete, je to vaše.“

„No jo, mladá – blbá!“ neodpustila si šéfová. „Však on tě život naučí vážit si dobrého místa!“

„Práce jako práce,“ mávla rukou Lída. „Všude bude chleba o dvou kůrkách! Teď se ještě rozloučím se štamgasty a pak se tu mějte! A nevzpomínejte na mě ve zlém.“

Otočila se a vytáhla mě z kuchyně.

„Nechala jsem jí všechno, co mi dlužila,“ řekla mi.

„Kolik ti toho dlužila?“ zeptal jsem se jí.

„Gáži za půl roku,“ odvětila. „Platila mě minimálkou a ještě byla půl roku s placením pozadu. Ať si to všechno nechá, já teď nebudu peníze potřebovat.“

„Ale k cestě na Guielke bys ji nepřemlouvala, že ne?“

„Tu?“ podívala se na mě vážně. „Ta jede po penězích, pro ni by to tam nebylo.“

Mezitím mě dotáhla do sálu. Byl pochopitelně zaplněný víc než ráno a někteří po Lídě hned chtěli další pivo.

„Dneska neroznáším!“ odmítla je vesele. „Dneska jsem tu jen na pokec. Smíme si přisednout?“

Když dostala svolení, přitáhla ke stolu dvě židle, pro sebe a pro mě. Usadili jsme se vedle sebe a chlapi se trochu rozsadili, aby bylo pro nás místo.

„Víte, my se tady se Zbynďou chceme brát, takže jsem dneska hodila výpověď a jdu se s vámi důstojně rozloučit.“

„Škoda, Liduško!“ hlaholili chlapi.

„A proč zrovna tohohle sušinku?“ nadhodil jeden.

„Do toho mi nekecejte!“ sjela ho hned. „To je moje věc, já dobře vím, co dělám! Hele, Franto, ty už jsi přece ženáč, do mých avantýr ti tuplem nic není!“

„Není, ale budeš nám tu chybět,“ ujistil ji oslovený.

„Jenže chlapi, tam co my dva jdeme, jdeme za svobodou,“ řekla Ludmila vážněji.

„Za svobodou?“ vrtěl hlavou nechápavě František. „Neříkala jsi právě teď, že tam chcete se svobodou skoncovat?“

„Za jinou svobodou,“ řekla Lída. „Svobodou od financí, složenek, dluhů, daní a exekutorů. Rozumíte mi?“

„Svoboda od financí?“ podrbal se František za uchem. „To snad už v Čechách skončilo! A co já vím, komunismus nebudujou ani v Rusku. Dluhy a daně jsou všude na světě, kam byste šli?“

„Z Ruska tam nejspíš bude uprchlíků před daněmi a dluhy nejvíc,“ dodal jsem za Lídu. „Ale Lidka má pravdu. Pravdu máte i vy. Dluhy a daně jsou ve všech zemích světa. Jediná možnost, jak se od financí osvobodit, je přijmout místo na palubě lodi, kde se u posádky nevyžaduje, aby pořád chrastila peněženkou. Jde jen o to, najít takovou loď, ale my jsme ji našli, lépe řečeno, ta loď si našla nás. Chystáme se tedy na plavbu na lodi bez financí. Ať žije finanční svoboda!“

„No jo, ale až ta plavba skončí, vrátíte se zase na zem, ne? A zase budou složenky, daně, dluhy... a občas i ti exekutoři...“

„Nebudou,“ řekl jsem. „Ta plavba není toho druhu. Posádku nenajímají jen na jednu cestu a dost, starejte se sami! Kdo se na té lodi ocitne, nebude mít finanční starosti už nikdy. Navíc tam platí heslo, že jsou si všichni rovni.“

„To jako že poslední námořník může poroučet i kapitánovi, když jsou si rovni, jak říkáš?“

„Když říkám, že jsou si tam všichni rovni, pak to znamená, že tam není žádný »poslední námořník« ani »kapitán«. Nikdo tam nikomu neporoučí.“

„To jako že si kapitán drhne palubu sám?“

„Není tam žádný kapitán,“ opravil jsem ho. „A když je tam potřeba něco udělat, udělá to ten, kdo to umí a má na to zrovna volno a chuť. Prostě se tam najde někdo, komu záleží na tom, aby, obrazně řečeno, paluba byla dočista vydrhnutá.“

„Proboha, co je to za loď?“ vyhrkl Franta. „Co já vím, platí se i na lodích. Prosím, ubytování je společné, lodní strava bývá také v ceně, ale buď patříte do posádky a pak musíte pracovat, až z vás poteče, nebo jste cestující a pak mastně solíte a solíte.“

„Anebo jste na lodi Guielke, kde nesolíte jako mourovatí, ale dostáváte co potřebujete a nic se tam nepočítá,“ řekl jsem.

„To je přece nesmysl,“ řekl Franta. „Taková loď na celém světě neexistuje!“

„Na světě neexistuje,“ souhlasil jsem k jeho zděšení. „Ale přitom je to skutečnost.“

„Týýý brďo!“ řekl jiný chlap. „Poslyš mladej, neviděli jsme tě nedávno v telce? Že ty ses nám sčuchl s emzáky?“

„Bingo!“ usmál jsem se na něho.

„Vážně nás chceš zradit?“ odtáhl se od nás nevrle.

„A koho podle tebe zrazujeme?“ opáčil jsem. „Exekutory? Nikomu jinému to škodit nebude. Mimozemšťané nám vládnout nechtějí a nebudou. Nám nabídli úplnou finanční svobodu. Žádné daně, žádné dluhy, žádné složenky. Ani exekutory tam nemají, ti zůstanou tady a tam na nás nedosáhnou.“

„S tím jdi za Lojzou, ten má zrovna teď nějaké oplétačky s exekutorem,“ navrhl mi František. „Hele, Alois, pojď sem! A fofr! Lída má něco extra pro tebe!“

Od vedlejšího stolu se zvedl zamračený chlap. Znal jsem ho jen od vidění, nechodil do hospody pravidelně. Jestli měl opravdu oplétačky s exekutorem, neměl by asi na hospodu náladu.

„Vo co de?“ zeptal se.

„Jak seš na tom s exekucí?“ zeptal se ho Franta.

„Blbě,“ zavrčel Alois. „Ten hajzl to má pojištěný odshora až dolů. K soudu to prej dát nemůžu, nemám na soudní poplatky. Na soudní poplatky nemám, páč mi zablokoval konto. K čertu se státem, kde mají hajzlové tak nemravný pravomoce a soudy jsou jen pro bohatý!“

„A co bys řekl na návrh nechat všeho a odstěhovat se tam, kam exekutoři a podobná svoloč nedosáhnou?“ navrhl jsem mu.

„Ti dosáhnou všude, nevybereš si,“ řekl Alois.

„Všude ne,“ ujistil jsem ho. „Slyšel jsi o mimozemšťanech? Tam je od našich exekutorů klid, tam totiž nemůžou.“

„No jo, ale já taky ne!“ namítl. „Takže je mi to k ničemu.“

„Ale mohl bys,“ ujišťoval jsem ho. „Já s Lidkou a její matkou tam bydlíme a máme možnost odvézt tam každého, kdo projeví zájem. Nechtěl bys tam jít s námi? Čím nás tam bude víc, tím lépe. Uvažuj! Žádní exekutoři, žádné dluhy, složenky, ani daně!“

„A potřebujou tam vobyčejný šoféry?“ zeptal se mě.

„Šoféry ne,“ řekl jsem. „Nanejvýš piloty. Ale to je tam tak snadná profese, že by ji zvládlo i děcko. Když ti řeknu, že jsem se učil jejich letoun pilotovat půl hodiny a dnes si klíďo troufnu na štreku ze Země na Měsíc...“

„Kruci, nech už toho!“ rozzlobil se Alois. „Jeden by ti až uvěřil, že to myslíš vážně!“

„Ale já to myslím vážně,“ řekl jsem s vážnou tváří. „Když budeš chtít, odvezu tě k mimozemšťanům i s tvou rodinou. Nebo se tam chceš nejprve podívat sám? Vezmu tě tam, za dvacet minut můžeme být zpátky.“

„Ale čím? Čim ča ra ra, čim čim čim?“

„Pochopitelně mám od mimozemšťanů letadlo,“ řekl jsem.

„To bych musel ten tvůj letoun nejdřív vidět!“ řekl Alois.

„Maličkost,“ řekl jsem. „Kdo to chcete vidět, pojďte před hospodu, uvidíte, co jste ještě neviděli!“

Celý náš stůl se zvedl jako jeden muž a šli jsme se na »ten zázrak« podívat.

Jenže když to syklo a stříbřitý zaoblený válec na náměstí otevřel své vstupní dveře, spadly posměváčkům údivem čelisti.

„Tohle že je ten mimozemský zázrak?“ ukázal Alois prstem na iagysymal. „Vždyť je to... prázdný sud!“

„Prázdný sud, který přiletěl, ani jste si nevšimli odkud,“ pokrčil jsem rameny. „Sedaček má osm, jenže jsou teď sklopené. Tak co, chlapi? Kdo se tam chcete podívat taky? Tenhle letoun uveze osm lidí, Lojza bude třetí, pět míst je ještě volných! Nabízím nezávazný výlet na pouhých dvacet minut. Kdo poletíte s námi? Nebo se bojíte?“

Báli se, to se ví, jenže to nikdo nechtěl přiznat, aby před ostatními nevypadal jako zbabělec.

„Počkej!“ přihlásil se Franta. „Říkáš dvacet minut... to by museli být tvoji mimozemšťané někde poblíž.“

„Nejsou daleko,“ přikývl jsem. „Jen na odvrácené straně Měsíce. Musíš si ale uvědomit rychlost tohohle letadla. Neviděli jste ho přiletět, protože přiletěl tak bleskově, že stačí mrknout a je tu. Američané potřebovali na let k Měsíci a zpět osm dní, tohle létá tisíckrát rychleji. Chlapi, kdo ten zážitek odmítne, nezbaví se do smrti přezdívky »srab«!“

Vykročil jsem první a shýbl jsem se, abych mohl nastoupit, Lída hned za mnou. Vyklopili jsme všech osm sedaček a teprve pak jsme se ohlédli, co na to chlapi. Jenže ti stáli pořád tam co předtím, nepostoupili ani o krok.

„Ach jo, to jsem si mohl myslet,“ řekl jsem. „Bejvali Čechové statní jonáci... ale už nejsou! I holka je zahanbí! Pojď aspoň ty, Lojzo! Chceš snad skončit pod mostem?“

„Já teda jdu,“ vykročil Alois. „Já už nemám co ztratit. Pak vám, srabům, řeknu, jaké to tam bylo!“

„Hele, nech si toho!“ okřikl ho František a taky se rozhoupal směrem k iagysymalu. „Jdu taky! Pohlídejte nám v šenku místa u stolu, vrátíme se za chvilku zaplatit!“

Víc odvážlivců se ale nenašlo.

„Tak se tu zatím posaďte,“ nabídl jsem chlapům sedačky.

„Moc pohodlí tu teda není,“ řekl Franta. „Ty sedačky jsou fakt nějak malé, skoro jako pro mateřskou školku. Sedět se snad na nich dá, ale je otázka, jak dlouho...“

„Daxyripové jsou menší než my,“ připomněl jsem mu. „Na pohodlí nekoukejte, letíme jen k Měsíci, ne až k Jupiteru.“

Než se usadili, zapnul jsem obrazovky. Zmenšující se Země na zadní, zvětšující se Měsíc na přední. Lidka už to znala, ale také to ráda znovu pozorovala.

„Pánové,“ obrátil jsem se k našim pasažérům, „všimněte si, že v tomhle letadle nepoznáte, že startujeme. Jako kdyby tu úplně chyběla setrvačnost. Tak létají mimozemšťané.“

„To by nám mohli věnovat i na Zem,“ navrhl Franta.

„Bohužel, nemohli,“ řekl jsem. „Američané by z toho hned udělali nesestřelitelné bombardéry a to by jim umožnilo rozmlátit na cimpr campr všechny, kdo by se jim postavili na odpor. Když si představím miliardy mrtvol, které by přitom zaručeně nadělali, nedivím se Daxyripům, že jim odmítli vyhovět. Takže už asi víte, proč se hned našlo tolik odpůrců, kteří další jednání zablokovali. Málo platné, americká pátá kolona je v Čechách už dlouho.“

„A jak je to s Rusy?“ zeptal se Franta.

„Budete se asi divit, ale velice podobně,“ informoval jsem je o krachu jednání v Rusku. „Také tam se okamžitě zdvihl odpor proti mimozemšťanům. Ne u Rusů, ale u opozičních neziskových organizací, očividně taky pod taktovkou Američanů.“

„A Rusové si to nechali líbit?“ podivil se Lojza. „Vždyť tam je tento... totalitní systém!“

„Asi to není úplně tak, jak nám věší na nos médiamachři,“ pokrčil jsem rameny. „Jsem zvědavý, jak dopadne jednání v Číně. Když jsme odlétali z Měsíce, neměli ještě mimozemšťané z Číny nikoho, kdo by za ně jednal. Měli bychom si pospíšit, než všech sto tisíc míst na lodi obsadí Číňané!“

Dlouho jsme nad tím ale neuvažovali, mezitím nás spolkl přistávací trychtýř a vystoupili jsme v hangáru.

Opět na Guielke...

Cesta do našeho »kutlochu« už byla krátká. Chlapi se velice podivili, když je přivítala paní Ludmila. Navíc chodila i viděla jako za mlada a odložila i nadbytečné brýle.

„Rusové přišli na zlepšováček,“ sdělovala nám hned. „Než aby sem vozili návštěvy nedůvěřivých krajanů, natočili si video, kde ukáží to nejdůležitější. To dokážeš promítnout na nejbližší stěnu a koho to nepřesvědčí, toho nejspíš ani neukecáte. Chcete to video, že? Já už jsem to nadabovala česky.“

„Výborně, mami!“ ocenila to Lidka.

„A já mám ještě jeden nápad,“ pokračovala paní Ludmila. „Měli byste zajít za naší městskou knihovnicí. Určitě má známé v Praze, kde byste mohli získat digitalizované knížky. Už jsem to navrhla Daxyripům a jsou ochotní převést všechno do zdejších formátů. Knížky budou potřebné k udržení češtiny i ve vesmíru. Bez knih tady budeme s českou kulturou nahraní!“

„Dobrý nápad, mami!“ řekla Lidka.

„Tak se, sousedi, podívejte, jak tady žijeme,“ ukázala jim naše tři »pokojíky«. „Možná se vám to tady bude zdát stísněné. Ale byt je tu hlavně k přespávání a na to nepotřebujete obývák jako ratejnu. Nikdo si sám nevaří, na jídlo chodíme do společné jídelny, tam se odbývá i zdejší společenský život. Z nedostatku Čechů chodím zatím k Rusům, těch už je tu několik stovek. Měli byste si ale pospíšit. Daxyripové nám dohromady slibují jen sto tisíc míst a Rusové už si sem zavedli kyvadlovou dopravu.“

„Taky zabereme,“ slíbila mámě za nás Lidka.

Jen jsme nahlédli do společné jídelny. Hlučela tam spousta lidí, ale slyšeli jsme od nich jen ruštinu.

„Jo – a když se vám nepodaří dostat sem větší počet zvířat, nic si z toho nedělejte! Rusové sem už dopravili množství koz, ovcí, drůbeže, dva kravíny a tři hřebčíny. Kdyby bylo třeba, jistě se s námi ochotně podělí.“

„Tak chlapi – slyšeli jste?“ obrátil jsem se na Lojzu s Frantou. „Ještě nám nevěříte? Ještě budete zdržovat?“

„Nebudeme,“ řekl Lojza. „Seberu rodinu a jdeme sem.“

„Já asi taky,“ uvažoval nahlas Franta. „Jen mě zajímá, jestli tu je taky pivo.“

„Zatím není,“ řekla paní Ludmila. „Asi byste sem měli dovézt někoho z »našeho« pivovaru. A kdyby nikdo nechtěl, pak aspoň pár soudků piva. Mimozemšťané se podívají, jak by to šlo udělat uměle. Podotýkám, že Rusům už udělali vodku. Je sice omezená na »stakan« denně, spousta Rusů brblá, že je to málo, ale i za to jsou vděční. Voloďa Iványč mě přemluvil, abych taky ochutnala, jenže na mě byla ruská vodka moc silná a Voloďa ji pak obětavě dopil za mne. Jestli se dostanete na Moravu, přivezte sem nějakou slivovici, Moraváci jistě nebudou proti. Víno už tu je od Rusů.“

„Jestli to stihneme...“ vzdychl jsem si.

„Když mi tu někdo pohlídá Bobinu, půjdu na Zem s vámi,“ slibovala paní Ludmila.

„Tak chlapi – fofrem zpátky, ať nezdržujeme!“ řekl jsem.

Letmo jsme se rozloučili s paní Ludmilou a vyrazili do hangáru.

Ruské video nám jistě pomůže!

Errata:

14.08.2021 09:32