Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kultura

Alois se rozhodl už na Guielke. Popadne manželku, tři děti, babičku a poletí. František tvrdil, že to musí projednat se svou drahou polovičkou, ale vypadalo to tam docela zajímavě a když slyšel, jak hladce paní Ludmilu na Guielke vyléčili, došlo mu, že by to ani pro jeho choť nemuselo být marné. Zřejmě měla i ona nějaké blíže neupřesněné zdravotní potíže.

Alois představoval šest míst, František zřejmě jen čtyři, pokud se nerozhodne přemluvit nějaké příbuzné, což by mohl ostatně i Alois, takže jsem si objednal místo osmimístného dvacetimístný iagysymal. Při cestě na Zem byl sice poloprázdný, ale zpátky už tak prázdný nebude.

Cestu jsem programoval já, ale pod dohledem Lídy, Lojzy a Franty. Přitom jsem jim vysvětloval, co a proč dělám. Příště by mohli letět s vlastními letadly, v hangáru Guielke jich bylo dost. Chtěl jsem zavést »kyvadlovou dopravu« jako mají Rusové.

Do hospody jsme dorazili dokonce dřív než za dvacet minut a vytasil jsem se s videem, aby se podívali i ostatní. Lojza s Frantou jen zaplatili a odešli »pro rodiny«, a ostatní, když to viděli, začali aspoň uvažovat. Zejména když paní Ludmila zakončila ilustrační ruské video vemlouvavým: „Poslyšte, vy Češi, snad nechcete svá místa přenechat Rusům?“

Nakonec se ukázalo, že dvacetimístný iagysymal nebude pro všechny zájemce stačit. Přitom se Lída rozhodla tentokrát na Guielke neletět, aby někdo nemusel celou cestu stát, případně ji strávit vsedě na podlaze. Řekla, že mezitím skočí do městské knihovny popovídat si s paní knihovnicí Kouřilovou. Bude to jen na pár minut, já dovezu zájemce do Guielke a hned budu zpátky, sejdeme se před knihovnou.

Za chvíli dorazil pan Alois i s rodinou. Pan Alois držel za ruku nejmladší holčičku a v druhé ruce držel otlučené pouzdro na housle, ještě s nalepenou žlutou exekutorskou nálepkou.

„Říkal jsi, že tam exekutoři nedosáhnou,“ odvolával se na mě. „Nástroje jim tu nenecháme.“

Jeho vyděšená paní držela, také v pouzdře, klarinet a starší dcera trumpetu křídlovku. Bylo vidět, že je to muzikantská rodina a zamrzelo mě, že jsem všem tvrdil, aby si nic nebrali. Hudební nástroje by tam mohly být naopak velice vítané.

„A nemohli bychom si tam vzít piáno?“ starala se jeho paní. „Víme, je moc těžké, ale... nešlo by to nějak?“

„Piáno se možná do kabiny vejde,“ uvažoval jsem. „Tak si nasedněte, zaletíme tam. Máte pravdu, hudební nástroje nemají pro exekutory žádnou kulturní hodnotu. Pro ně je to jen něco, co se dá výhodně střelit. A možná by se tak dalo mluvit i o knihách.“

„V tom případě máme i my doma spoustu knih,“ přihlásil se Franta. „Když se dá tahat piáno, mělo by to jít i s knihami.“

„Problém je, že tam není na věci místo,“ přemýšlel jsem. „Leda bychom si tam založili kulturní středisko s knihovnou.“

„A to půjde?“ visel na mě očima pan Alois.

„Zkusíme to,“ řekl jsem. „Víte co? Jdeme nakládat!“

Piáno se vešlo dozadu na místo dvou sedaček. Nedělal jsem si starosti s jeho váhou, když iagysymal nevyvine plné zrychlení šesti set Gé, potrvá cesta jen o pár desítek vteřin déle. Hromada pečlivě srovnaných knih zabrala ještě víc, i když děcka se hlásila, že budou raději sedět na zemi, než aby se měly knihy nechávat na pospas exekutorovi.

„Ale je to maličko protizákonné,“ varoval nás Igor, který se nechystal odletět, jen vypomáhal s nakládáním piána, které mělo na sobě pořád žlutou nálepku »Exekučně zabaveno«.

„Čert aby vzal takové zákony!“ odsekl procítěně pan Alois.

„Já jen, že takhle za sebou spálíte mosty a nebudete se už moci vrátit,“ dodal Igor.

„To bysme nemohli ani tak,“ řekl pan Alois. „Beztak nás chce pan exekutor vystěhovat. A přitom nemáme kam. Když si představím, kolik na nás ten syčák vydělá a přitom prstem nehne, nejraději bych ten barák před odletem zapálil.“

„To už by opravdu bylo »maření úředního výkonu«!“ řekl Igor. „A to trestné je. A mohl bys tím ohrozit i sousedy.“

„Kdyby mi sousedi půjčili, když jsem byl nemocný, žádný exekutor by nepřišel,“ řekl pan Alois. „Ale to se všichni báli, že přijdou o pár tisícovek, když natáhnu bačkory! Něco vám povím, chlapi! K mimozemšťanům jdu docela rád. Ty vesmírný potvory mají lepší srdce než devět Čechů z deseti!“

„To snad přeháníš,“ zamračil se pan Igor.

„Obávám se, že nepřehání,“ zastal jsem se pana Aloise.

„Taky bych řekl,“ přidal se Franta.

Nakonec bylo letadlo plné, že tam nebylo místo a některé děti seděly na klíně dospělých. Bezpečnostní pásy naštěstí nikdo neměl, ostatně jsem si neuměl představit, že by měly význam při rychlosti tisíc kilometrů za vteřinu. Musím se Daxyripů zeptat, jak mají vyřešené nebezpečí meteoritů. Sluneční soustava je jich plná, jejich roje mají dokonce jména, určitě o nich věděli, ale žádné varování jsem nedostal. Zdá se, že to iagysymaly řešily bez účasti člověka a vlastně jsem si neuměl představit, co bych s tím měl dělat. Lidské reakce jsou v tomto případě příliš pomalé.

Poprvé jsem také využil dálkového spojení. Oznámil jsem paní Ludmile, že vezu dvacet lidí, spoustu knih, piáno a nějaké další hudební nástroje. Paní Ludmila mi obratem slíbila, že zajistí lidem ubytování a dovezenému materiálu vhodné skladování. Po příletu do hangáru jsem přepnul iagysymal do režimu iagymaz, takže se protlačil až k naší chodbě a teprve tam jsme mohli vyložit náklad.

Noví obyvatelé Guielke si rozdělili úlohy. Chlapi se vrhli na stěhování těžkého piana, jejich manželky si šly prohlédnout nové byty. Zprvu to vypadalo na nepříjemné překvapení, »kupé« se jim zdály příliš malé, ale když se dozvěděly, že vůbec nebudou potřebovat kuchyň a obývací pokoj nahradí společenské prostory, které mohou buď používat společně, nebo si vyhradit diskrétní oddíly a vše je jen otázkou pohyblivých zástěn, došlo jim, že nové byty nejsou vlastně malé.

Děcka si zatím vyzkoušela sestavování zástěn k vytvoření oddělené prostory, kde začala vášnivě mastit propašované karty...

Stěhování skončilo, když se piáno dostalo na místo určení do společenské prostory. Chlapům se podařilo sestavit oddělovací zástěny, aby vytvořily koncertní sál, kde Aloisova rodina z radosti, že unikli z drápů exekutora, uspořádala rodinnou zkoušku na všechny zachráněné hudební nástroje. Ukázalo se, že Alois hraje obstojně na piáno a zbytek jeho rodiny také nestál jen tak...

To už jsem nesledoval. Otočil jsem se a spěchal zpátky na Zem. Zajímalo mě, jak pochodila Liduška v městské knihovně.

Doufal jsem, že dobře...

Přistál jsem nejprve v »Brabčí rokli«, kde jsem zařídil bod »Úschovna« a pak jsem letěl k městské knihovně. Vystoupil jsem, nechal iagysymal odletět do »Úschovny« a pak jsem zamířil ke dveřím do knihovny.

Stěhování piána bylo pomalejší, než jsem čekal, ale stálo to za pokus. Jenže na Zemi už pomalu nastával večer. Naštěstí jsem viděl světlo za okny městské knihovny, snad tam někoho najdu.

Jenže ode dveří knihovny se najednou odlepily dvě tmavé postavy a zastoupily mi cestu.

„Tys mi přebral Lídu!“ vyštěkla na mě jedna postava, podle hlasu nějaký mladý kluk. „Same, na něj!“

V té chvíli se na mě vrhli a dříve než jsem se vzpamatoval, dostal jsem dva příšerné kopance do břicha. Aniž bych si to uvědomoval, aktivoval jsem funkci »plebód« svého »fizeru« pro své nejbližší okolí.

Pak jsem se ale složil a víc nevím...

Probudil jsem se ostrým čpavým zápachem. Současně mě opět zkroutila hrozná bolest v břiše.

„Lež, lež!“ uklidňoval mě dívčí hlas, ale vyzařoval z něj víc neklid než aby uklidňoval. Poznal jsem ale, že je to Lidka.

„Co je?“ zeptal jsem se jí zmateně.

„Lež a nehýbej se, za chvíli tu budou,“ nabádala mě.

„Kdo? A kde to vlastně jsme?“

„V městské knihovně, za dvě minuty sem dorazí záchranáři z Guielke,“ ujišťovala mě. „Přinesli jsme vás zvenku, zkoušely jsme vás oživovat, nejprve samy, pak podle instrukcí z Guielke, ale doktoři tam nakonec rozhodli, že si tě raději převezmou. Máš asi nějaké vnitřní zranění. Jsi strašně bledý, musíš vydržet aspoň ty dvě minuty.“

„Přepadli mě dva gauneři,“ dostal jsem ze sebe, ale každé slovo mě zabolelo někde uvnitř.

„Jo, víme,“ ujistila mě. „Podle všeho jsi je přimrazil, leží tu vedle, ale ti se z toho dostanou sami. Já je oba znám. David je syn mé nedávné šéfové, děsný spratek, a jeho kumpán Sam je vyhlášený rváč. Co vlastně proti tobě měli?“

„Ten David... vyčetl mi, že jsem mu přebral tebe...“

„Tak to kecá,“ řekla. „Nikdy o mě ani pohledem nezavadil, jen když chtěl donést pivo nebo panáky pro svou bandu, ale i pak jsem pro něho byla jen servírka. Přitom je to děsný floutek a říká se, že jede v drogách. Ani bych ho nechtěla a nikdy jsem s ním nic neměla.“

Zvenku se ozvalo známé syknutí. Lidka vyskočila a běžela ke dveřím, aby lékaři z Guielke nehledali, kam mají jít.

Jenže se mi náhle udělalo mdlo a pak už zase nic nevím...

Podruhé jsem se probral pod bílým stropem s typickým vzorkem, jsem tedy na Guielke. Nikdo u mě nebyl, ale když jsem otevřel oči, vynořila se za mnou hlava mimozemšťana. Aha, ti mě asi převzali...

Jenže za malou chvilku přiběhla i Lidka, zřejmě ji zavolali. Vrhla se ke mně, začala mě líbat a přitom brečela.

„Víš, že nebýt Daxyripů, už bych tě neměla?“ vzlykala.

„Co mi ti grázlíci udělali?“ zeptal jsem se. „Pamatuji se jen na dvě kopnutí do břicha, dál nevím...“

„Však to stačilo,“ řekla skrz slzy. „Pak jsi je totiž přimrazil »fizerem«, takže se složili i oni, jenže jim nic víc nebylo. Kdybys viděl, co z tebe vyteklo krve, když se ti Daxyripové dostali do břicha... zachycovali ji do takového průhledného měchu a pak ti ji postupně vrátili do žíly na ruce... bála jsem se, že ta krev není sterilní, ale oni mi řekli, že případnou infekci řeší jinak... ale to ti řeknu, vypadalo to příšerně! Ty dva lumpy rváče oživili snadno, ale nenechali je jen tak utéci...“

„Doufám, že je nechali na Zemi,“ vzdychl jsem si. „Nerad bych se s nimi potkával tady...“

„Jo, nechali je tam,“ přikývla. „Jenže s nimi udělali hned na místě soud, obžalovali je z pokusu o vraždu a odsoudili je... Já jsem všechno překládala, byla jsem tam jediná, kdo zná jak česky, tak hiďorčoť...“

„Na Zemi snad Daxyripové pravomoc nemají,“ řekl jsem.

„Jenže oni tvrdili, že ani pouhý pokus o vraždu nesmí zůstat bez trestu. Neboj se, nezabili je... jen je něčím ozářili, takže jsou z nich teď to... eunuši... Jednak řekli, že jim to sníží agresivitu, ale za druhé, podle nich takoví ani nemají nárok na potomky...“

„Dost drsný trest za jedno kopnutí!“ řekl jsem, i když jsem vnitřně chápal, že by jim to bez trestu projít nemělo.

„To kopnutí tě málem zabilo,“ řekla. „Já s takovým trestem souhlasím. Neměli tě napadat. I kdybys mě Davidovi přebral, neměl to řešit takhle. A ještě si na tebe pozval známou mlátičku Sama, sám by si na tebe ani netroufl...“

„Horší je, že zase nabereme zdržení...“ povzdychl jsem si.

„Jak se to vezme,“ uklidnila se. „Nestarej se o to, místo tebe teď na Zem lítá dvanáct nových posádek, je nás tu Čechů už přes tisíc, zatímco Rusové se zasekli. Vláda Ruska urychleně vydala zákon zakazující občanům jakékoliv styky s mimozemšťany...“

„Od vlády Ruska bych to nečekal,“ podotkl jsem.

„Jo – a Kongres Spojených států odhlasoval úplně stejný zákon pro Spojené státy, není jasné, kdo to od koho opsal. James je teď psanec, ale nic si z toho nedělá. Podařilo se mu přesvědčit kvakery, aby to brali jako kdysi pomoc černochům. Američanů je na Guielke už kolem dvou set. Teď to vlastně nejlépe pokračuje v Čechách. Sice tam hned tři opoziční partaje navrhly prakticky stejný zákon jako vyšel z Kongresu Spojených států, jenže ostatní poslanci to porovnávají se zákonem z Ruska a teď se třeskutě hádají, jestli je to pochlebování Rusům nebo Američanům... No a zatímco se veřejně prospěšně hádají, naše posádky stěhují lidi na Guielke.“

„Sehnali jste někoho z »našeho« pivovaru, jak navrhla tvoje máti?“ zajímal jsem se.

„Nesehnali,“ řekla Lidka. „Pivovarskejm se v Čechách vede až moc dobře, případná cesta do vesmíru nikoho neláká. Bude to asi těžký. Ale nemusíme si zoufat, Rusové už mají i pivo. Pivaři to sice prohlásili za patoky a já s nimi souhlasím, jenže jiní říkají, že v nouzi, »s ucpaným nosem a se zavřenýma očima« se to ještě pít dá. Kdyby nám to nevyšlo, bude na Guielke pivo z ruského sektoru. Rusové mají vodku, pivo i víno – a to není špatné.“

„Ruské pivo – česká ostuda!“ řekl jsem.

„A co naděláš?“ pokrčila rameny. „Můžeme být rádi za to, co se nám zatím podařilo. Máme několik vynikajících kuchařek, spojily se s Daxyripy a vymýšlejí recepty. Budeš se divit, ale mají úspěchy. Až ochutnáš jejich rajskou omáčku, vepřo-knedlo-zelo nebo svíčkovou s knedlíkem, budeš se i za ušima oblizovat!“

„Svíčkovou?“ podivil jsem se. „Ta se snad dělá z hovězího! Kde tady na Guielke seženeš hovězí?“

„Sám jsi mi řekl, ať nepátrám po původu jídel,“ připomněla mi má vlastní slova. „To se ví, že hovězí není hovězí, ale záleží přece i na úpravě. Když se zdejší taky-hovězí správně naloží, máš velký problém rozeznat ho od pravého. Vepřové je z jiného druhu hmyzu, ale chlapi si nad ním taky pomlaskávají. Uvidíš!“

„Nezlob se, ale svíčková pastovité konzistence...?“

„Ale co tě nemá!“ opáčila vesele. „Vždyť i Daxyripové dřív jedli maso! A to se ví, že se s ním nechtěli rozloučit! Jenže když se jim podařilo trefit nejen chuť a barvu, ale mají v mase dokonce i vlákna, potřebuješ opravdu znalce, aby to rozeznal. Jen ti musí být jasné, že tady kuchyně nezačíná krájením masa, ale strojem na jeho syntézu z odlišných surovin... když si však zdejší »maso« porovnáš s pozemským »strojně odděleným separátem«, pak i to »hmyzí maso« jasně o dvě koňské délky vede!“

„Takže jsem zase něco důležitého zaspal,“ vzdychl jsem si.

„Nezaspal, ale málem jsi to nepřežil,“ vzdychla si také. „Já už tě na Zem nepustím. Už jsi toho protrpěl dost!“

„Ba ne, Liduško,“ odporoval jsem jí. „Přece tam půjdu. Mám totiž v »našem« pivovaře známého. Když ho přesvědčím, máme naději na lepší pivo než mají Rusové. A navíc bych tu měl dalšího kamaráda, to se taky cení. Když ho nepřesvědčím, nedá se asi nic dělat a budeme pít to ruské pivo.“

„Taky se to dá pít,“ řekla.

„A ty nemáš na Zemi nějaké kamarádky, které bys sem ráda dostala?“ zeptal jsem se jí.

„Budeš se asi divit, nemám...“ řekla. „Měla jsem jen jednu, jenže když se naši rozváděli, rozešla se se mnou ve zlém i ona. Dodnes mám dojem, že se se mnou kamarádila spíš kvůli tátově kariéře a po jeho odchodu jsem jí už nebyla dost »hóch«. Určitě byla taky nakažená »vyvoleností«. Nechme ji být, nemá to cenu. Tady jsem si našla hned dvě, jak ty říkáš, »spřízněné duše«, mám to tu lepší než na Zemi a už se mi tam ani nechce. Říkám si, že je třeba hledět dopředu a ne dozadu. Musíme si tady vytvořit lepší vztahy než dřív.“

„To ti jen schvaluji,“ přikývl jsem. „Ale já bych se nechtěl jen tak rozejít se všemi. Věřím, že jich ještě pár přemluvím. Jestli mě nebudou potřebovat do některé posádky, poletím sám.“

„Tak to teda ne!“ vzepřela se. „Nejdřív rekonvalescence, a až pak – možná – nějaké cestování!“

„Nechtěl bych, aby kvůli mé neschopnosti zůstali na Zemi moji kamarádi. Samozřejmě jen ti, kdo by o tu cestu stáli, jenže jak já je znám, byli by vhodnějšími kandidáty než polovina těch, kdo už tady jsou. A chtěl bych je, pokud to půjde, vytáhnout ze Země i s jejich rodinami. Slíbený počet míst na Guielke se přitom pořád zmenšuje, nechci zaváhat.“

„No dobře, ale budu létat s tebou,“ ustoupila.

„Beru,“ řekl jsem. „Všema deseti! A poslyš, jak dopadlo tvé jednání s knihovnou?“

„Lépe než bys čekal,“ usmála se na mě. „Paní knihovnice Kouřilová je na Guielke a přemluvila osm dalších i s rodinami. Její známá, paní Františka z centrální knihovny, sjednala možnost pořídit digitální kopie všeho, co dosud stihli naskenovat. Musely kvůli tomu nakoupit nové disky a vše zkopírovat, takže tu máme většinu naší České knihovny v podobě záznamů. Paní Františka je už tady také a přišel s ní i jeden počítačový expert, který teď řeší s Daxyripy jejich dešifrování. Mimochodem, už si můžeš některé knihy objednat.“

„Jak?“ zajímalo mě. „Jsou už převedené do informačního systému Guielke?“

„Budeš se asi divit, neuhodl bys to,“ usmála se. „Představ si, že Daxyripové vyvinuli už kdysi dávno stravitelný papír i čerň, takže si můžeš objednat »duševní potravu« na jedlém papíře. Taková kniha má volnější listy a co přečteš, to můžeš postupně vytrhat a sníst.“

„Konečně stravitelnější čtení!“ řekl jsem nadšeně. „Prosím jednoho Shakespeara se šlehačkou...“

„Jen se směj!“ řekla. „Ale teprve až to uvidíš! Ono to vůbec nevypadá marně! Objednanou knihu dostaneš pokaždé obratem a zaprášené knížky se už nebudou válet po policích... nehledě na to, že na knihy opravdu není v Guielke místo.“

„Už jsi nějakou snědla?“ zeptal jsem se jí.

„Nemám na to čas,“ odvětila. „Ale vypadá to, že se ty jedlé knihy rychle šíří. Už je mají i Rusové a Američané.“

„Američané?“

„Většinou jsou tady kvakeři, ti nemají s válkami vůbec nic společného,“ řekla. „Škoda, že se jim nepodařilo přesvědčit také Amishe, ale ti se nechtěli na Guielke vzdát náboženství.“

„Já bych byl pro náboženskou svobodu,“ řekl jsem.

„Já ne,“ řekla tvrdě. „Na Guielke nebude místo na všelijaké kostely, chrámy ani mešity. Jenže Amishové se nezalekli toho, že by tu nemohli mít kostel. To by ještě překousli. Nevydýchali ale, že na Guielke nebudou »v potu tváře obdělávat pole svá«, protože tu nejsou pole, nebudou zde koně a zdejší zemědělství je vědecky vedená hydroponie. Amishové opovrhují civilizací i na Zemi, na Guielke by byli od srdce nešťastní.“

„Pak ať si zůstanou na Zemi,“ souhlasil jsem.

„Beztak už to nezměníš,“ dodala.

Amishů mi bylo líto. Byli to sice náboženští fanatici, ale tak nějak sympatičtí. Nikoho neusurpovali, nikomu neškodili a díky svému odmítání civilizace nebyli ani ve finančním otroctví. Byli zkrátka svoji. Jenže nebylo jisté, zda by se vyrovnali s tak náhlou změnou, jakou představovala Guielke.

Na Zemi jim bude lépe.

Opravdu jsem si to myslel... 

Errata:

05.09.2021 12:53