Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarádi

Na to, že jsem měl zemřít, jsem se rychle vzpamatovával.

Ještě že Lidka nepodlehla naléhání knihovnice Kouřilové, která chtěla v prvním úleku zavolat sanitku. Daxyripové to stihli až z Měsíce dřív a nezbylo jim než potvrdit, že bych zemřel, než by pozemská sanitka dorazila. Čeští zdravotníci v rámci úspor tak dlouho rušili záchranné stanice a prodlužovali »dojezdovou dobu« sanitek, až se stalo, že do mnoha míst sanitka ani nemůže přijet včas. Naše městečko je od nemocnice vzdálenější, takže sem mohu místo sanitek jezdit rovnou pohřebáci. Ale i kdyby mě dovezli do nemocnice živého, neměl bych na Zemi ani zdaleka vyhráno! I Daxyripové se mnou měli dost práce! Doktoři na Zemi by zapsali do protokolu »zranění neslučitelná se životem« a tím by to pro ně skončilo. Pro mě ovšem taky.

Byl jsem ale naživu a rychle jsem se zotavoval. Namísto tekuté stravy mě začala Lidka krmit kuřaty, ale nevyhýbala se ani novým pozemsky vyhlížejícím jídlům. Musel jsem potvrdit, že svíčková na smetaně je mňam, i když skutečné maso ani smetanu neviděla ani z dálky. Ochutnal jsem i »maďarský guláš« a navrch jsem si dal »ruské pivo«. Guláš neměl chybu, ale pivo... no, pít se dalo. Ale jak kdosi trefně poznamenal, jen »s ucpaným nosem a se zavřenýma očima«.

Lidka však trvala na tom, že se ode mne nehne ani na krok. A nebyla daleko od pravdy, když tvrdila, že je už pro mě Země nebezpečná. Vláda Spojených států vydala mezinárodní zatykač na Jamese Sullivana pro zločin velezrady Spojených států, což by měl Interpol okamžitě odmítnout, protože se vyžaduje vydání pro zločin, který není v jiných zemích trestný. V paragrafech to sice většina zemí má, ale týká se to výhradně vlastních občanů. Dá se dokonce předpokládat, že velezrada Spojených států je v Rusku nebo v Číně hodnocena spíš kladně a naopak. Rusko sice takový přešlap neudělalo, nicméně i tam zavedli trestní řízení proti všem »velezrádcům Ruska« jejichž jména znali. Igor Strelcov i Vasilisa Zaňskaja museli počítat se zatčením, kdykoliv by se objevili na území Ruské federace. Jenže v Rusku »operovalo« osm dalších nezávislých posádek a ti, kdo se ocitli na listině trestně stíhaných osob, se prostě přestali na Zem vracet. I na Guielke se pro ně našla užitečná práce a ve výletech na Zem je zastoupili mladší, ruské policii ještě neznámí lidé.

V Čechách zatím nikdo žádné trestní stíhání nezahájil. Nic nás tedy neomezovalo. Jen jsme si přáli, aby se naši poslanci co nejdéle o kritický zákon hádali. Čím bouřlivější debaty, námitky a obstrukce, tím lépe pro nás. I když nám bylo jasné, že ten zákon nakonec naší Sněmovnou projde, velvyslanectví Spojených států už začínalo být netrpělivé. Odkládat návštěvu Čech mohlo být z tohoto hlediska už teď nebezpečné a já jsem se rozhodl na nic nečekat a půjčil jsem si osvědčený autobus. I když se chystáme přesvědčovat jednoho člověka, nevíme, kolik jeho příbuzných se s tím sveze.

„Ale nikam nepůjdeš beze mne!“ vymínila si Lidka. „Jsem teď tvůj osobní strážce, jasné?“

„Hlavně mě nech mluvit,“ usmál jsem se.

Zvonek byl slyšet až venku.

„Nejsme doma!“ ozvalo se zevnitř. Jenže pak se domovní dveře přece jen otevřely. Karel jen potvrdil svou pověst šprýmaře.

„Proboha!“ vytřeštil na mě oči, když mě spatřil. „Jsi to ty, nebo mám jenom vlčí mhu?“

„Myslím, že bys mě mohl poznat,“ řekl jsem. „Tolik jsem se snad nezměnil. Zato ty jsi teď zarostlý jako Tolstoj!“

„Poslyš, vsadili jsme se s mojí ženou, že jsi byl nedávno na Pražském Hradě s nějakými zelenými mužíky,“ začal Kája na uvítací řeč trochu neobvykle. „Danča tvrdila, že se krutě mýlím, že to není možné. Vyhrál jsem nebo prohrál?“

„Vyhrál,“ ujistil jsem ho. „Nepozveš nás dál? Tady venku to není vončo!“

„Jen pojďte!“ ustoupil, abychom mohli vejít. „Poslyš Zbynďo, snad sis už konečně nenašel holku?“

„Nenašel,“ řekl jsem zarytě. „Lidka si našla mě. Zatím jsme neměli čas na svatbu, ale jedeme teď ve všem spolu.“

„Konečně!“ neodpustil si Kája.

Zavedl nás do obýváku, kde jeho manželka Dana, pohledná blondýnka, krmila dva malé špunty. Čtyři a dva roky, odhadl jsem je. Už ale dojídali, takže nastal odchod do koupelny a stůl jsme po nich obsadili my. Danka jen v rychlosti otřela desku, kde kluci trochu nabryndali... v tomhle věku je to normálka...

„Pozveš mě na tu veselku? Ocenil bych, kdybys měl pro nás dvě místa, já teď ve všem jedu spolu s Dankou. Děcka na tu dobu dáme k babičce...“

„Pozvu tě rád, ale má to, hochu, menší zádrhel,“ řekl jsem. „Připravte se na delší štrapáci. Bydlíme totiž na odvrácené straně Měsíce u těch zelenovlasých mužíčků... Zelenovlasých žen je tam taky dost, zhruba polovina... Projevíte-li souhlas, zavezu vás tam. Viděl jsi aspoň náš odlet z Hradu?“

„Nejsem si tím jistý,“ zavrtěl hlavou. „Viděl jsem, jak jste nastupovali do takového obřího granátu bez oken, ale najednou jste byli pryč, ani jsem si nevšiml, kdy jste odlétali.“

„Ale tak jsme opravdu odlétali!“ ujistil jsem ho. „Uvědom si, televizní přenos, to je vlastně film. Na jednom okénku jsme ještě byli, na druhém už jsme byli úplně mimo zorné pole kamery. Lítáme totiž děsně rychle. Umíš spočítat rovnoměrně zrychlený let k Měsíci v trvání osmi minut? Vyjde ti šest set Gé. Kdyby to nebylo dovnitř precizně kompenzované, rozmačkalo by nás to na kaši. Takhle můžeš letět ve stoje a bez přidržování. Ale to není všechno. Já bych vás tam chtěl pozvat natrvalo. Co kdybyste se tam přestěhovali jako my?“

„A máte tam pivovar?“ opáčil.

„To je to, nemáme,“ řekl jsem. „Ale pivo tam chceme, jenže jak asi víš, legální dovoz ze Země není v současné době možný. Potřebujeme někoho, kdo se v tom vyzná, aby pivovar založil. No a tak jsem si vzpomněl na tebe, víc fachmanů ani neznám.“

„Ale já mám pivovar tady,“ namítl.

„Jo, máš,“ řekl jsem. „Ale je vás pivovarskejch v Čechách jako much a kdykoliv tě někdo nahradí. U nás na Měsíci bychom si tě jinak vážili! Neříkám, že to bude snadné, ale pro fachmana by to nemělo být neřešitelné.“

„Ale jak je to u vás s tím pivovarem?“ zeptal se. „Vykládáš mi to, jako kdybych tam měl přijít a začínat na zelený louce. A to víš, už vidím ty stovky přesčasů... a já bych si chtěl taky užít dětí, zrovna teď jsou v nejroztomilejším věku... Založit pivovar, to není jen tak! Normálně to trvá pár let a pak se to ještě musí usadit, než se to vyprofiluje...“

„Tak úplně na zelený louce by to zase nebylo,“ ujistil jsem ho. „Rusové už si tam pivovar založili. Je jich tam víc, takže už mají vlastní vodku, šampaňské i pivo. Nám chybí fachman, který by to dal dohromady. Přiznám se, ruské pivo mi nechutná. A je to tak trochu ostuda, že Rusové pivo mají, sice jen patoky, ale Češi nemají nic. Takže bys tam jel zachraňovat čest českých sládků...“

„To je slovo do pranice!“ uznal. „Jenže pivovar, to není jen pár várnic! Jak je to tam se surovinami? Seženete chmel a slad? Kvasnice nepočítám, ty se množí samy, ale máte tam snad lány sladovnického ječmene?“

„Lány ne, ale jsou tam hydroponické skleníky,“ řekl jsem. „Rusové tam zkouší pěstovat pšenici, říkají, že to jde. Totéž bych řekl o ječmenu i o chmelu. Nezastírám, že je to výzva, ale pokud se to povede, bude tam spousta vděčných chlapů.“

„A jak je to tam s dětmi?“ otočil téma hovoru. „Jak je to tam se školami? Máte tam vůbec školy?“

„Budeme je mít lepší než na Zemi,“ ujistil jsem ho. „Zatím tam samozřejmě nic není. Pár ženských si tam zařídilo něco jako mateřské školky, daly děcka dohromady a střídají se. Pro děcka je lepší, když jsou pohromadě, ženské mají víc volna. Učitele pro nižší stupně máme, v tom se ničeho neobávám. Ale vyšší stupeň vezmou do rukou mimozemšťané a děcka budou mít lepší školy než v Harvardu nebo v Oxfordu.“

„Mimozemské školy?“ zarazil se. „To vypadá zajímavě!“

„Mimozemšťané počítají s tím, že my, starší pozemšťané, už jejich vědu nezvládneme,“ opakoval jsem, jak mi to nedávno vysvětlovala Surižke. „Jsme příliš v zajetí pozemské vědy. Pořád uvažujeme v našich měrných jednotkách. Daxyripové neměří ani délky v metrech, ani čas ve vteřinách, mají úplně odlišné i ostatní měrné jednotky. Na jejich lodi ale budeme závislí na jejich vědě, mají ji zkrátka vyvinutější. My, pozemští inženýři, jsme pro ně nuly, ale naše děti by se mohly Daxyripům vyrovnat a zvládnout mimozemskou vědu a techniku. Jen v některých specifických oborech, kam podle mě výroba piva patří, mohou být na úrovni i naši fachmani. Mimozemšťané pivo neznají, vyniknout tam můžeš už teď. Tebe by to nelákalo?“

„Čoveče, když mi to tak krásně maluješ, zaujalo by mě to. I když s pivovarem... nevím, nevím... na rovinu ti řeknu, že na to nemám. Mám hypotéku jako hrom a nemohu se už zadlužovat ani trošku. A takový pivovar, to chce miliony.“

„V tom tě potěším ještě víc,“ řekl jsem. „Na Guielke nemá dluhy nikdo. Daxyripové nám všechno poskytují jako nezištnou pomoc méně rozvinuté civilizaci. Na pivovar nebudeš potřebovat žádné miliony. Jen nějaké nákresy, které snad zvládneš, oni ti to podle nich udělají. Hele, když to zvládli Rusové...“

„Ale co bude s tímhle naším barákem?“ staral se.

„Tam ho samozřejmě potřebovat nebudeš,“ ujistil jsem ho. „Ubytování je tam zdarma, jsme na jedné lodi. Když to tu opustíš a přestaneš platit hypotéku, banka na tebe určitě pošle exekutora. Ten všechno zabaví a prodá, ale tebe se to nedotkne. My všechny, kdo se tam stěhují, varujeme, aby nelpěli na majetku. Všichni se tam stěhují jen s tím, co mají na sobě. Výjimkou jsou hudební nástroje, ty tam mohou být užitečné, případně rodinné fotografie a jiné podobné památky, ale nic objemného. Zpočátku si tam lidé brali i knihy, jenže těžko budeš mít nějaký unikát, většina knih už tam je. Abys tomu rozuměl – nikdo nemá knihy doma. Když si chceš nějakou knihu přečíst, objednáš si ji a dostaneš ji. Aby se knihy nikde nehromadily, tisknou se na jedlém papíře jedlými barvami a po přečtení se prostě snědí.“

„A co kdyby se mi některá kniha opravdu zalíbila?“

„Žádný problém, objednáš si ji znovu.“

„A pak ji zase musím sníst?“

„Když se ti knihy přejedí, dones je do zoologické zahrady. Zvířátka si je taky ráda »přečtou«.“

„Tam jsou i zoologické zahrady?“

„Je jich tam víc,“ ujistil jsem ho. „A mimozemšťané nám pozemšťanům tolerují i běžné »domácí mazlíčky«. Samozřejmě ne nebezpečné. Žádné masožravé obludy, ani jedovaté hady nebo pavouky, maximální velikostí je pes vlčák.“

„Domácí mazlíčky nemáme, ale musím brát v potaz naše dva roštáky,“ uvažoval Kája.

Mezitím přišla z dětské ložnice jeho choť. Přisedla si k nám a chtěla vědět, o čem je řeč.

„Lákají nás všechny k mimozemšťanům,“ ohromil ji Karel a několika větami ji seznámil se situací, aby byla »v obraze«.

„Kolik je tam takových dětí, jako naše?“ chtěla vědět Danka.

„Nemám přehled o všech, ale českých dětí je tam zatím asi stovka, už je jich na docela slušnou školu,“ ujistil jsem ji.

„A to se jejich mámy nebály?“ zeptala se.

„Nebály,“ přikývl jsem. „Některé tam šly z donucení, tady na Zemi se jim nevedlo dobře. Umíte si snad představit, jak se tu žije, když má rodina na krku několik exekucí...“

„To snad u nás nehrozí,“ odrazila mě.

„Pak k nám přišlo několik dětí s jejich matkami, které byly zaměstnané jako knihovnice,“ pokračoval jsem.

„To taky není náš případ,“ řekla rychle.

„A pak tam máme pár takových, co tam šli dobrovolně,“ doplnil jsem. „Jednak protože budou u mimozemšťanů, jiní tam šli za větší svobodou. Chtěli se zbavit otroctví peněz. Nejsou tam žádné daně, dluhy, složenky, bankéři a exekutoři. Poslední možný důvod je, že mimozemšťané mají i lékařskou vědu obecně dál než je naše. Pár lidí tam uzdravili z nemocí na Zemi neléčitelných.“

„To by mohl být důvod i pro nás, ne?“ obrátila se Danka na Káju. „Kdyby tvoji máti uzdravili, byl bys jim jistě vděčný.“

„A vezmou ji tam?“ obrátil se Kája opět na mne.

„Pro nás je výhodné brát tam rodiny i s příbuznými,“ ujistil jsem ho. „Čím tam bude nás Čechů víc, tím lépe.“

„A mohl bych tam i já někoho zlanařit?“ zajímal se Kája. „Vím o pár odbornících, kteří by se tam jistě dobře uživili. Znám se s pěstiteli chmele...“

„Výborně!“ ujistil jsem ho. „Takoví tam budou vítaní!“

„I kdyby jich bylo... trochu víc?“ sondoval opatrně.

„Podívej se, Kájo,“ řekl jsem, „mimozemšťané tam pro nás rezervují celkem sto tisíc míst. Musíme se ale o ně podělit s Rusy a s Američany. Jakmile bude těch sto tisíc zaplněno, řeknou nám »Konec – a dál ani nohu!« A teď si představ, nejvíc je tam nás Čechů! Rusům i Američanům házejí jejich vlády klacky pod nohy v podobě zákonů, zakazujících jednání s mimozemšťany. To nás Čechy zatím netrápí, takže tam směle lákáme další. Přednost mají ti, kdo mají na Zemi nějaký finanční problém. V Čechách to jsou hlavně exekuce, u Rusů i u Američanů je to podobné, ale není to podmínkou. Zatím místa jsou. Ale podle mého mínění by nebylo špatné, kdyby tam nás Čechů bylo nejvíc. Rozumíš?“

„A proč tam nejsou i jiné národy?“ zeptal se mě.

„Některé národy to prostě odmítly,“ řekl jsem. „Například mohamedáni se s mimozemšťany nesnášejí. Prý nejsou v Koránu, tudíž to jsou démoni a s těmi oni nejednají. Když se Daxyripové poprvé objevili u Země, posbírali tady dvě stě lidí jako »vzorek«. Mimochodem, patřím mezi ty první. Jenže to vzali v jakémsi pásu od Sibiře přes Evropu po Ameriku. A co se nestalo? Větší část Evropy je zamořená muslimy, původní Evropané se bojí vycházet z domů, Daxyripové tak »náhodným výběrem« získali především muslimy. Ti ale s nimi odmítli jednat, proto je museli postupně vrátit. Výjimkou jsme my Češi, Rusové a Američané. Jenže když jsme začali v Evropě jednat s Prahou a Moskvou, postavil se proti mimozemšťanům celý zbytek Evropy jako jeden muž a pak už se nedalo jednat nikde.“

„Nedalo se to včas napravit?“ vrtěl hlavou Kája.

„Vždyť se na Zemi nevyznali!“ připomněl jsem mu. „Kdo s nimi odmítli jednat, neměli pro ně žádnou cenu. Vraceli je proto a jednali s těmi vstřícnějšími. Nemohli vědět, že jsou muslimové v Evropě cizinci. A když se ukázalo, že my Češi s Rusy zaplníme vyhrazené místo sami, neměli Daxyripové důvod s jinými národy jednat, zejména když je všichni odmítali! Někteří z náboženských důvodů, jiní kvůli Moskvě. Jejich škoda!“

„To vypadá zajímavě,“ podotkl Kája. „Ještě tak vědět, proč jsou k nám mimozemšťané tak vstřícní, proč nás zvou k sobě!“

„Daxyripové tvrdí, že Země je na pokraji katastrofy zvané »nukleární Apokalypsa«,“ vzdychl jsem si. „V tom mají, bohužel, pravdu. Možná to Země přežije, ale kdyby se měli lidé na Zemi vyvraždit, pak Daxyripové chtějí, aby to přežila aspoň malá část pozemské populace. Sto tisíc lidí je právě tak dost na to, abychom nezdegenerovali. Proto nás zvou k sobě.“

„Kdyby nám uzdravili moji matku, byl by to sám o sobě důvod dát se k vám,“ řekl Kája za souhlasného přikyvování své ženy Danky. „A kdybychom přibrali ještě pár příbuzných z její strany, třeba rodinu její sestry... a já bych zkusil přemluvit pár svých známých...“

„Jenže tu máme hypotéku,“ připomněla mu Danka.

„Kašlete na ni,“ poradil jsem jí. „Vždyť je to obojek otroka, nechat se takhle přivázat k majetku! Každému říkám: Vezměte si tam jen rodinné album fotek, domácí mazlíčky, hudební nástroje a tolik příbuzných, kolik se vám podaří přesvědčit. Zbytek nechte na Zemi! Přijdete o to, ale nic z toho tam nebudete potřebovat.“

„Máme tu nechat i skoro nové auto?“

„Jestli ho nechceš prostě vyhodit, někomu ho daruj,“ radil jsem mu. „Jednak ho na Měsíc nedostaneš a za druhé, co by sis tam s ním počal? Chceš snad jezdit po měsíčních kráterech? Jen tak pro zajímavost, jejich hromadná doprava jezdí rychlostí šesti set kilometrů v hodině, to je rychlost malých tryskáčů. Auta tam nevystačí s dechem.“

„To je asi pravda,“ přikývla Dana.

„Tak co? Plácneme si?“ nastavil jsem ruku.

„Tak jo!“ řekl Kája.

Errata:

05.09.2021 12:53