Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Strážci Měsíce

 Skutečně efektivní totalitní stát se může udržet,

 bude-li všemocná vláda složená z politických bossů

 a armády manažerů budou ovládat populaci otroků,

 kteří nemusí být za mřížemi, neboť své otroctví milují.

 Aldous Huxley

Kája se v Guielke rozhlédl a nechal se dovézt do ruského sektoru, kde mu Rusové ochotně předváděli své výtvory. Vodka ze pšenice podle něho neměla chybu a pěstování pšenice metodou hydroponie ukazovalo, že to půjde i s ječmenem. Rusové se mu navíc pochlubili pšenicí s ohromnými klasy, kde bylo trojnásob zrn než u běžných odrůd. Kdysi ji vyšlechtili sovětští vědci, jenže měla jednu nectnost – potřebovala čtyřikrát víc plochy na jeden klas, takže se výnosy naopak snížily. U hydroponie však o plochu půdy nešlo a tady se výnosy zvyšovaly.

Škoda, že to nejde i s ječmenem!

Zato s pivem Káju nenadchli. Nevadilo by, že ho zkoušeli vařit z pšenice, ale místo chmele použili jakési hořké výhonky ze zdejších stromů, což rozhodně nebylo to pravé.

„To bych udělal taky, kdybych opravdu nesehnal nic jiného, ale pak bych se za to pivo taky styděl,“ řekl Kája.

Rusové se ovšem za své pivo nestyděli, naopak to nazývali »dostiženijem« neboli úspěchem. Což Káju jen popíchlo, aby se do toho zakousl jako medvěd. Rozdělil v českém sektoru úkoly. Jedna parta se věnuje hydroponii ječmene, druhá sežene žatecký chmel a naučí se pěstovat ho hydroponicky. Pro sladovníky se rozhodl sám dojet do Čech se slovy, že to chce fachmany, jinak to dopadne po-rusky.

A protože nechtěl čekat, až ječmen i slad v hydroponických sklenících vyroste, naučil se pilotovat iagysymal (což potvrdím, není až tak těžké) a zaletěl si s největším iagysymalem na Zem. Nejen pro kamarády, ale i pro suroviny.

Na Guielke se nestěhovali jen nešťastníci pod exekucemi, kteří neměli ani vindru, případně lidé zatížení hypotékami, kteří také žili od výplaty k výplatě. Po finanční svobodě toužili i lidé, kteří hospodařili »přebytkově« a měli na svých kontech rezervy. A protože je na Guielke nepotřebovali, věnovali je ochotně »pro humanitární účely«, jako byl počáteční nákup chmele a sladu pro rozjezd PČPG neboli Prvního Českého Pivovaru na Guielke.

Karel se ze Země vrátil s plným iagysymalem. Na Guielke dovezl rodiny tří svých kamarádů, zvědavých na mimozemšťany, ale ještě víc na mimozemský pivovar. Kromě nich dovezl pár tun nákladu – plné pytle sladovnického ječmene a lisovaného chmele, jiný se tak nahonem nedal sehnat. Karel tvrdil, že postačí a šel si pro radu k Daxyripům, jak nejlépe zařídit vlastní pivovar. Kdo ho sledoval, tomu bylo jasné, že jde za tím cílevědomě a že se určitě nespokojí takovým »dostiženijem«, jako Rusové.

Já jsem teď cesty na Zem nepodnikal. Lidka mě nemusela hlídat jako »můj osobní strážce«. Nespokojili jsme se totiž tím, že jsme bydleli spolu, ale uspořádali jsme si malou, útulnou, téměř »komorní« svatbu. Samozřejmě na ní museli být i Kája s Dankou, našlo se i pár dalších svatebních hostů. Lojza se svou hudební rodinou nám zahráli. Mezitím si našli na Guielke další »spřízněné duše«, ale na svatbě hráli jen oni. Aby neurazili některé členy své velké kapely, odmítli všechny a prohlásili, že »na komorní svatbě přece nemůže hrát symfonický orchestr«.

Paní Ludmila se hned po svatbě od nás odstěhovala. Prohlásila, že nás klidně bude navštěvovat přes celý český sektor, ale tchýně má být od mladých co nejdál. Matematicky řečeno, obliba tchýně je přímo úměrná čtverci vzdálenosti od ní. Druhý důvod jejího stěhování se jmenoval pan Bohuslav, ke kterému se stěhovala, neboť uznala dceřino naléhání, že ještě není tak stará, aby si nemohla někoho najít ke společnému životu.

Takže jsme se nakonec vzali... ono je asi nejlepší, když oba berou jeden druhého jako toho k sobě nejvhodnějšího a nekoukají výš (německy »hóch«). Kdo se i po svatbě rozhlíží po »lepším«, je nejspíš »nakažený vyvoleností«, myslí si, že on si »zaslouží někoho lepšího« a nebude spokojený ani s královnou krásy.

A takoví snad na Guielke nejsou...

Český parlament nakonec »prohlasoval« zákon, zakazující pod trestem veškeré styky s mimozemšťany. Postavil je na roveň velezradě včetně výše trestů, stejně jako to udělali Američané, po nich Rusové a pak »přirozeně« všechny státy světa, na velmocích nějak závislé. Zákon proti mimozemšťanům nepřijaly z velkých států jen Čína, Indie a Malajsie, z malých zemí všechny islámské, které mimozemšťany neuznávaly a považovaly je podle Koránu za démony, s nimiž pravověrný muslim nejedná. I Daxyripové se na Zemi lépe zorientovali a rozhodli se, že tyto země už neosloví. Indii odmítli kvůli přetrvávajícímu kastovnímu systému, Malajsii kvůli islámu a Čínu kvůli »vedoucí roli Komunistické strany«.

V okamžiku, kdy český Parlament přijal na nátlak velmocí onen zákon, Češi na Guielke na množství jasně vedli a ten náskok už nemohl nikdo překonat. Podle databáze nás bylo pětapadesát tisíc, tedy nadpoloviční většina, Rusové tvořili až početně druhou národnost a Američané se svými třemi tisíci byli jen menšinou.

Protimimozemský zákon nás ale zabrzdil i v Čechách. Lidé se báli s námi byť i jen promluvit. Dalo se to pochopit. Kdo se hned nerozhoupal a neodletěl i s rodinou na Guielke, dostal se do konfliktu se zákonem. Pravda, zpočátku to všichni odpovědní hezky česky švejkovali, jenže v Čechách se znenadání vyrojily neziskovky, financované Američany, které po »zločincích« začaly aktivně pátrat. Nejprve je jen udávaly na Policii, ale když jejich manažeři zjistili, že Policie »boj za čistotu Země« tak jako většina Čechů švejkuje, vzaly si do hledáčku Parlament, nasadily své aktivisty do většiny partají a nakonec Parlamentem protlačily zákon, který přiznal aktivistům »Strážců Měsíce«, přímo řízeným velvyslanectvím Spojených států, pravomoci vyhrazené dosud jen Policii. »Strážci Měsíce« získali právo kontrolovat občany nejen na veřejnosti, ale i v domech a bytech, podezřelé osoby zatýkat a vydávat soudům Spojených států, neboť justice České republiky není dostatečně uvědomělá, jak v plamenném projevu k českému Parlamentu prohlásil americký velvyslanec.

Panečku, to to vzalo obrat!

Atmosféra v Čechách houstla a začala připomínat neblahý Protektorát. Aktivisté »Strážců Měsíce« byli brzy obávanější než svého času gestapo. Procházeli se po českých městech s modrými páskami s bílou hvězdou na rukávech, chovali se vyzývavě a lidé se jim vyhýbali. Symboly »MWFPE«³ budily hrůzu, zvláště když se ukázalo, že zatčené neposílají k soudům do Spojených států, ale do koncentračního tábora Guantanámo, kde je mohou věznit celá desetiletí i bez soudu, jak je u Američanů zvykem.

Když jsem se to dozvěděl, požádal jsem Surižke o slyšení před »poradním kruhem« Daxyripů. A také jsem téměř okamžitě dostal pozvání do jednoho »zjiroyru« v centrální oblasti Guielke. Daxyripové už správně tušili, o čem s nimi chci jednat, ale sami se rozhodli počkat, až o tuto poradu požádáme my.

Tohle už chtělo protiakci...

Nevelký iagysymal nečekaně přistál na nádvoří Pražského Hradu. Vystoupili jen dva lidé – já a Daxyrip Fuchuyč. Třetí člen naší výpravy Žavido zůstal v iagysymalu a staral se, aby nedošlo k jeho poškození. Na nádvoří se totiž trvale procházela hlídka od »MWFPE«, což zajišťovalo, že nádvoří i nejbližší prostory budou zcela prázdné od turistů.

V okamžiku, když se zde objevil náš iagysymal, se k nám »Strážci Měsíce za čistou Zemi« rozběhli a za běhu vytahovali z pouzder pistole. Jenže deset metrů od nás je cosi odpružilo zpět, jako kdyby narazili do neviditelného nafouknutého balonu.

Silové pole »sislaku« chrání iagysymaly i při jejich rychlém letu ve vesmíru. Zpočátku je slabé, pak prudce zesiluje. »Strážce« to odhodilo ještě jemně, jenže ti neváhali a začali střílet. Kulky se cestou o neviditelnou stěnu prudce přibrzdily a začaly cinkat na dlažbu nádvoří. Já s Fuchuyčem jsme si jich nevšímali, kráčeli jsme až tam, kam turisty nepouštějí, k prezidentově pracovně. Bariéra »sislaku« zablokovala dveře za námi a jemně odsouvala stranou všechny, kdo se nám chtěli postavit do cesty. Tak jsme došli až na místo. Před prezidentovou pracovnou se nám postavila jeho ochranka, ale ani jejich střelba neměla výsledek.

Vtrhli jsme do prezidentovy pracovny a přimáčkli polem »sislaku« k zemi dva chlapy jeho ochranky, kteří ho chtěli před námi zachránit a vyvést druhými dveřmi.

„Jdeme jednat!“ oslovil jsem zkoprnělého prezidenta, neboť ho jeho vlastní ochranka při pádu strhla k zemi.

„Jednání s vámi je ale protizákonné!“ opáčil.

„Budete první v historii lidstva, kdo odmítne parlamentáře,“ řekl jsem. „Vždycky byli přece chránění!“

„To není pravda,“ řekl prezident a opatrně se narovnal.

„Ale já nevím o tom, že by někdo napadl parlamentáře!“ opáčil jsem.

„Mladý muži, máte obrovské díry ve znalostech pozemské historie,“ odvětil. „Parlamentáři nebyli ani zdaleka nedotknutelní! Mohu vám vyjmenovat nespočet příkladů z historie, kdy skončili špatně. Britové byli pověstní tím, že domorodcům parlamentáře vraceli rozsekané v koších. Napoleon Bonaparte, abychom zůstali v Evropě, při jedné příležitosti parlamentáře prostě zajal a změnil v rukojmí. Je toho víc, nestačila by na to kniha!“

„Jenže dneska je to válečný zločin,“ namítl jsem.

„Za ty bývají souzeni jen poražení,“ usadil mě. „»Vítěze nesoudí nikdo« a »běda poraženým« říkali už staří Římané.“

„Když je to tak, budete tedy poražený,“ ujistil jsem ho.

„To už jsem,“ řekl prezident. „Nevidíte? »Strážci Měsíce« hlídkují i na Hradě a když mě obžalují z vyjednávání s vámi, i já se nejspíš postěhuji na Guantanámo.“

„Prohlásíme »Strážce Měsíce« za fašistickou organizaci,“ sliboval jsem mu.

„To nepomůže, protože ji řídí Američané,“ pokrčil rameny. „I kdybyste jim všechny poskoky postříleli, najdou si brzy jiné.“

„Daxyripové jsou ze Země zhnusení,“ řekl jsem. „Chystají se odletět dál do vesmíru. Nechte nás aspoň v Čechách rozhlásit, že mezi nás vezmeme lidi, kterým se dnes na Zemi vede špatně a chtěli by se vymanit z finančního otroctví. Je jich na Zemi dost. Odletíme s Daxyripy a zajistíme slušný život všem, koho s sebou vezmeme.“

„Poradím vám,“ řekl prezident. „Jděte vyjednávat přímo do Spojených států. Když uspějete tam, tady vám natáhnou červený koberec, kamkoliv se hnete. Jinak by se mohlo stát, že na vás tady v Čechách budou střílet. Pravomoci už na to mají.“

„S tím už začali,“ informoval jsem ho. „Ručních zbraní se nebojíme, umíme zastavovat i kulky. No dobrá, není to ve vaší moci, trápit vás nebudeme. Rozhodne se to tedy jinak. Ale musím vám s politováním oznámit, že Země přichází o jedinečnou šanci, jaká se nebude jen tak opakovat.“

„To je mi jasné od začátku,“ přikývl. „A je mi to líto. Tady na Zemi po vašem odletu zůstane utužený represivní režim. Asi by bylo lepší, kdyby sem mimozemšťané nikdy nezavítali!“

„Asi by bylo lepší, kdyby Daxyripové hned po svém příletu zadupali do země místa, jako je Pentagon a všechna trochu větší vojenská velitelství. Teď už to ale nemá smysl, nenávist prorostla celou pozemskou společností jako rakovina. Upřímně řečeno si oddychnu, až odletíme.“

„Udělejte to,“ poprosil prezident. „Odleťte a bude tu klid.“

„Největší klid je na hřbitově,“ řekl jsem.

Vrátili jsme se stejnou cestou. Nevšímali jsme si střelby, ta nás nemohla ohrozit. Když jsme došli k iagysymalu, informoval nás Žavido, že se mezitím několik komand pokusilo iagysymal zničit nebo aspoň poškodit, ale silové pole »sislaku« vše odrazilo včetně větších, podle jeho popisu protitankových střel.

Chcete válku? pomyslel jsem si. Mohli byste ji mít! Zřejmě ale nevíte, do čeho jdete!

Během dalších osmi minut jsme přistáli v hangáru Guielke a zahájili další poradu »poradního kruhu«.

„Asi to bez demonstrace síly nepůjde,“ povzdychl jsem si. „Dělají si z nás jen psinu.“

„Co si pod tím představuješ?“ zeptal se mě Fuchuyč.

„První krok – nálet na Guantanámo a osvobození vězňů,“ řekl jsem. „Na stráže použít neškodné přimražení »plebód«. Část vězňů asi půjde s námi, zbytek Čechů, pokud nebudou souhlasit, vrátíme do Čech.“

„S tím můžeme jedině souhlasit,“ řekl Fuchuyč.

„Druhý krok – nálet na Bílý Dům ve Washingtonu, zajetí amerického prezidenta a jednání s ním na Guielke, tak aby viděl, že je opravdu na Měsíci. Vymoci odvolání zákona a rozpuštění »Strážců Měsíce« na nevelkém území Země, nejlépe v Čechách. To území prohlásit za neutrální, i kdyby jen na pár desítek dní.“

„Nevím jestli uspějete, ale zkusit to můžete,“ řekl Fuchuyč.

„Třetí krok – oznámit lidem v Čechách zrušení zákona a to, že mají poslední příležitost získat poslední volná místa na palubě Guielke. A pochopitelně pobrat všechny zájemce.“

„To budou odpůrci sabotovat... ale zkusit to můžete,“ řekl s pochopením Fuchuyč.

„Čtvrtý krok – pokud to v Čechách neuspěje, stejně, jenže důrazněji, jednat s Moskvou. Moskvu snad neřídí Američané.“

„To není jisté, ale budiž,“ přikývl Fuchuyč a dodal: „A pátý krok – odlet z Měsíce do vesmíru. Když selžou předchozí kroky, nic jiného nám ani nezbývá...“

„Nejspíš je to tak,“ vzdychl jsem si. „Pak bude platit staré české přísloví: »Komu není rady, tomu není pomoci.«“

„A protože my nic lepšího nenavrhujeme, můžete začít,“ dal nám Fuchuyč volnou ruku.

Dobře, začneme...

Náletu na Guantanámo se účastnila celá eskadra.

Byl jsem v třetím iagysymalu, ale neřídil jsem. Jen jsem použil příkaz »Mulpeji« zaměřený na předcházející iagysymal. Bez tohoto příkazu se nedalo létat hromadně, člověk nemá dost rychlé reakce, ale s ním jsme se po startu udrželi pohromadě a společně jsme doletěli k cíli.

Pod námi byla zátoka Guantanáma a zakrátko se nám vstříc vznesla spousta svítících šňůrek – střely protiletadlových kanónů. Po chvilce se k nim přidalo několik větších rachejtlí, základnu zřejmě chránily střely Patriot, ale nic až k nám nedoletělo. Střely se zastavovaly a padaly bezmocně dolů a bylo jich méně a méně, jak Daxyripové umlčovali protiletadlové střelce. Na vedoucích iagysymalech byly totiž silnější a lépe zaměřovatelné »plebódy«, které obránce základny jednoho po druhém měnily ve spáče.

Pak teprve došlo na pěchotu. Ale ani mariňáci neměli proti »plebódu« šanci, ohniska odporu jedno po druhém umlkala a celá základna se měnila v palác Šípkové Růženky.

Pak nastala naše chvíle. Slétli jsme dolů do »vězeňského campu« a vyburcovali vězně. Byli již většinou vzhůru a napjatě sledovali náš souboj s obránci. Sdělili jsme jim, že jsme přiletěli, abychom je osvobodili. Kdo má zájem připojit se k Čechům na Guielke, toho tam hned odvezeme, kdo o to nestojí, toho vrátíme do Čech. Muslimové mají smůlu. Museli by se vzdát Alláha, protože přicházíme z Měsíce od Daxyripů.

Muslimové na to podle našeho očekávání reagovali pádem na zem hlavou směrem k Mekce a překotným modlením, zůstali stát jen Češi. Byl jsem sice připravený vzít i muslimy, kdyby před tímto koncentrákem dali přednost mimozemšťanům, ale nedělal jsem si iluze, že by toho některý využil.

Pak jsme se snesli dolů a začali jsme otevírat klece. Měli jsme na to »chumažgy« rezonanční tavičky kovů, výhodnější než autogen. Vždycky se jen lehce zablesklo a část mříží, zpravidla v místě dveří, se prostě vypařila. Při tom jsme se vítali s krajany, kteří se sem dostali díky »Strážcům Měsíce«. A teprve tady jsme získali přehled, jak byli ti udavači úspěšní. Postupně jsme naložili skoro tři sta vězňů z Čech. Všem jsme samozřejmě slíbili, že do Guielke dovezeme i jejich rodiny. A upřímně jsem se divil, když dva z nich projevili zájem vrátit se do Čech.

První krok byl tedy za námi, ale byl to teprve začátek.

Uvidíme, jak to půjde dál.

Krok číslo dva byl přinejmenším stejně obtížný. Dalo se na prstech spočítat, že Američané budou Washington bránit zuby nehty a že si prezidenta nenechají jen tak zajmout, ale podařilo se nám to kupodivu hladce. Nejspíš proto, že Američané takovou drzost ani ve snu nečekali. A bylo to jednodušší než Guantanámo, protože nám Daxyripové v Bílém Domě přimrazili všechny naráz jedinou silnější dávkou »plebódu«.

Pak to ale byla trochu fuška. Když jsme vbíhali do památné budovy, odnášeli jsme každého, na koho jsme tam narazili. Nejen prezidenta, ale všechny jsme z budovy vytahali daleko do parku a pokládali je na trávník jako když dělají myslivci na konci honu »výřad« ulovené zvěře, zajíců a bažantů. Odlišného zacházení se dočkal jen prezident a jeho rodina, které jsme rovnou naložili do iagysymalu, ale ani pak jsme nepolevili ve vynášení ostatních. Až jsem se divil, jak to probíhalo klidně. Jenže i to se dalo vysvětlit. Překvapivý zásah »plebódu« nedovolil obráncům vyvolat poplach a mobilizovat posily, takže jsme v klidu a pohodě všechny odnesli daleko mimo budovu. Museli jsme to udělat, dohodli jsme se totiž s Daxyripy na pořádné demonstraci síly. Když byla budova zcela prázdná a všichni do posledního kuchaře byli naskládáni v řadách v parku, udeřili do ní Daxyripové silovým polem.

Bílý Dům se úderem změnil v placku. Silové pole »sislaku« nedovolilo ani vzniknout oblaku prachu, jaký by zákonitě vznikl, kdybychom budovu odstřelili trhavinou. Stavební materiál pole zadupalo do rozdrceného protiatomového krytu pod budovou až na úroveň okolního terénu. Půdorys zůstal zachován, ale budova sama – prostě zmizela.

A pak, než se okolí bývalého Bílého Domu vzpamatovalo, jsme prostě zmizeli. Funkce »mulpeji« zachovává formaci i při vesmírném letu, takže všechna naše letadla zmizela v jedné jediné vteřině. Na Zemi ve Washingtonu zůstal půdorys Bílého Domu a řada vyrovnaných spáčů, mezi nimiž chyběl prezident.

Vzbudili jsme ho až na Guielke...

„Co to má znamenat?“ rozčílil se prezident, sotva poprvé otevřel oči.

Musel samozřejmě pochopit, že nesedí v Oválné pracovně. Kolem bylo prostředí Guielke, bílé stěny a strop, pokryté jemným geometrickým vzorkem. Ani na okamžik nemohl zapochybovat, kde se nachází. Při jeho probuzení asistovali lékaři Daxyripové, na první pohled odlišní od lidí Země, a za »oknem« byla typická Měsíční krajina, osvětlená sluncem.

„Jste naším zajatcem,“ odpověděl jsem mu.

Byli jsme tu jen dva lidé, já a Lidka, zatímco Daxyripů zde bylo šest. Ti však s ním jednat nechtěli, nechali to na nás.

„To je bezprecedentní!“ vykřikl zlostně.

„Jistě, bezprecedentní,“ souhlasil jsem s ním. „Ale není to úplně poprvé, co se ten, kdo rozpoutal a prohrál válku, ocitl před soudem vítězné strany.“

„O jaké válce mluvíte?“ vyhrkl.

„O té, kterou jste proti nám zahájil, vážený nepříteli!“ řekl jsem. „Nezačal jste sice leteckými údery, jak je u vás zvykem, ale museli jsme z Guantanáma osvobodit skoro tři sta zajatců, takže o zahájení války, navíc bez jejího oficiálního vypovězení, není ani nejmenších pochyb. Zahájil jste proti mimozemšťanům válku, teď se budete zodpovídat před soudem. To je vše.“

„Já jsem žádnou válku nezahájil!“ trval na svém.

„Ne?“ trochu jsem se ušklíbl. „A co váš zákon o zákazu jednání s mimozemšťany? To byl snad přátelský akt?“

„Do toho mimozemšťanům nic není!“ namítl. „Na svém území si můžeme přijímat zákony, jaké chceme!“

„Na svém území si dělejte, co se vám zlíbí,“ souhlasil jsem. „Ale vy jste ten zákon vnutili všem ostatním zemím našeho světa a to už nebylo na vašem území. A fašistické bojůvky v Čechách řídilo přímo vaše velvyslanectví, to těžko popřete. To vy jste se vměšovali do cizích záležitostí a když jste prostřednictvím svých velvyslanectví začali zatýkat a věznit lidi jiných zemí, pochopili jsme to jako nepřátelský akt. Proto jste teď tady, před soudem!“

„Jakýpak soud?“ odfrkl si pohrdavě. „To jste snad vy?“

„Ne, to jsou všichni Daxyripové,“ ujistil jsem ho. „Zkuste se trochu usmát, ať si vás mohou prohlédnout. Jste totiž v záběru kamer, i když žádné nevidíte!“

„To je nepřípustné!“ rozčiloval se.

„Vy si na svém území dělejte co chcete, ale tady jste na území mimozemšťanů a vaše zákony zde neplatí,“ upozornil jsem ho. „Tady se bude jednat podle jejich zákonů!“

„No tak mě třeba pověste!“ vybuchl.

„To zrovna jejich zákony nedovolují,“ opáčil jsem. „Tresty smrti považují za vrchol barbarství. Že je používáte, svědčí jen o vás a vaší civilizační úrovni.“

„Tak co se mnou chcete dělat?“ zarazil se.

„Vrátíme vás na Zem,“ odvětil jsem klidně. „Nejspíš i na území Spojených států. Víte dobře, že si z vašich leteckých sil nic neděláme, nemohou nás ani škrábnout a kdyby se nám postavily, hrozilo by největší nebezpečí jen lidem dole na zemi. Ale nejdřív dohodneme mírovou smlouvu, kde se zavážete, že proti nám ve světě nehnete ani prstem.“

„My ale máme zájmy po celém světě!“ namítl.

„Celý svět vám nepatří,“ usadil jsem ho. „Na vašem území si dělejte, co se vám zlíbí, ale zbytku světa se vyhýbejte.“

„Proč se ale mimozemšťané vměšují do lidí?“ zeptal se.

„Proč se Američané vměšují do lidí jiných zemí?“

„Ale to je přece pořád na Zemi!“ zdůvodňoval si to.

„Jenže je to proti vůli většiny lidí těch zemí,“ ujistil jsem ho. „Až na pár vašich dobře placených agentů vás nikde na světě nemají v lásce. Máte své zájmy všude? Mimozemšťané mohou stejným právem tvrdit, že mají své zájmy v nejbližším vesmíru.“

Postupně vyčerpal argumenty až nakonec prohlásil:

„Tak rovnou řekněte: Co chcete?“

„Mír,“ odvětil jsem. „Ale ne takový, jaký máte na mysli vy. Žádné další válečné akty. Úplně vyklidíte střed Evropy, přesněji Českou republiku. Počítejte s tím, že Daxyripové budovy vašeho velvyslanectví převálcují stejně, jako převálcovaly Bílý Dům.“

Na stěně se na místě Měsíční krajiny objevil obraz Bílého Domu po naší akci. Byl to jen půdorys, stranou leželi vyrovnáni v řadách všichni jeho obyvatelé. Prezident visel na tom obraze očima s pocitem hrůzy. Bomby by také dokázaly budovu srovnat se zemí, ale ne tak čistě. Netrčely tu do výšky žalující trosky zdí, budova byla hladce zarovnaná s okolím.

„A co ti mrtví?“ ukázal na obraz.

„To nejsou mrtví,“ ujistil jsem ho. „Když jsme pořizovali ty obrázky, všichni spali, stejně jako vy sám. Vy jste se probudil až na Měsíci, oni už jsou jistě také vzhůru. Nikomu jsme nezkřivili vlas na hlavě. To vaši mariňáci nesvedou, po nich zůstávají tisíce a někdy i miliony vdov a sirotků.“

„Dobře, chcete vyklidit nějakou Českou republiku,“ přijal to ještě s ulehčením. „Ale my tam máme tajná zařízení. Jejich demontáž a odvoz bude nějakou dobu trvat.“

„Opustíte Českou republiku takovou rychlostí, jako by tam řádilo zemětřesení sedmého stupně,“ opravil jsem ho. „Zařízení ve vašem velvyslanectví nebudete zachraňovat, mimozemšťané je zaválcují do země i s budovou. V Bílém Domě jsme si dali práci s ujištěním, že tam nezůstal nikdo živý. U budov velvyslanectví si tu práci dávat nebudeme. Budou předpokládat, že tam nikdo živý není a po jejich odletu tam opravdu nikdo živý nebude.“

„Doufám, že je to všechno?“ opáčil prezident.

„Odvezete si do Spojených států i všechny kolaboranty,“ pokračoval jsem. „Myslím členy neziskové organizace »Strážci Měsíce za čistou Zemi«. Jsou to sice Češi, ale podařilo se vám je najmout na vaše špinavé úkoly, odvezte si je tedy. Kdo z nich tam zůstane, bude považován za velezrádce.“

„To nejsou naši lidé,“ odvětil. „Nemáme o ně zájem.“

„Jen si je hezky odvezte!“ trval jsem na svém. „Že to nejsou vaši lidé? Nejsou to rodilí Američané, ale jsou – nebo byli – ve vašich službách. Jestli je hodíte přes palubu, přijdete o čest.“

„A to už je všechno?“ zeptal se netrpělivě.

„Skoro,“ řekl jsem. „Území České republiky prohlásíte za neutrální a každý Američan i držitel vašeho pasu bude považován za špiona. Tím naše podmínky končí.“

„To by ještě šlo,“ oddychl si. „Teď to ještě musím protlačit přes Kongres...“

„Doporučuji vám, zavezte členy Kongresu před Bílý Dům,“ poradil jsem mu. „Oni pak budou vstřícnější.“

„To asi budou,“ řekl pomalu a fascinovaně se díval na bílý půdorys Bílého domu na obraze.

I druhý krok nám vyšel...

Třetí krok se měl odehrávat v Čechách.

Jeho uskutečnění se iniciativně chopili Daxyripové. Udělali něco, co by mě prostě nenapadlo. Vytvořili na Guielke televizní studio, jehož výstup hodlali v Čechách rozšířit místo originálního vysílání České televize. Po nás chtěli vymyslet pro lidi v Čechách pořady, které by jim vysvětlily, co se kolem nich děje.

Bylo to vlastně nejlepší možné řešení. Dokud médiamachři o mimozemšťanech lhali až se z obrazovek prášilo, lidé se báli. Stačilo jim předvést, že život na Guielke není život ve vězení, ale může být docela příjemný, ukázat lidem mořské bazény, krajinné moduly »hrujadu« a pohled do některé ze ZOO, kde byla k vidění i velice exotická zvířata včetně dinosaurů. Měli jsme tu i vlastní ZOO pro pozemská zvířata, jen jich nebylo tolik. Především zde byla naše obvyklá hospodářská zvířata jako koně, krávy, ovce, kozy, vepříci a drůbež. Na »poradním kruhu«, kterého jsem se neúčastnil, naši zástupci prosadili chov kuřat na maso společně s ptáky »hreb« a chov vepřů na maso. Daxyripové uznali, že vepři i kuřata jsou dostatečně rychle rostoucí tvorové, kteří by mohli náš jídelníček vylepšit, takže jsme zavedli chov slepic a vepřů. Koně a krávy jsme umístili do zoologické zahrady, kde se ovšem na koních dalo sportovně jezdit. Daxyripové nám rovněž pomohli zamrazit zárodky, které si vezmeme do vesmíru. Až najdeme vhodný svět, budou se nám hodit.

Ale hlavním lákadlem měla být finanční svoboda. Guielke nezná dluhy, hypotéky, složenky, finanční úřady ani exekutory. Nikdo tady nemůže skončit pod mostem, nikdo tu nemůže být ani okraden, kriminalita je na Guielke nulová. A dávali jsme Čechům na uváženou, jestli právě tohle není největší výhodou.

Nikdo vás tu neokrade! Na Guielke se žije poctivě!

Pravda, pro některé to bylo naopak odstrašující. Na Guielke se nekrade – ale co s lidmi, zvyklými krást? Pro ty je nejlepší, aby zůstali tam kde jsou!

Populárně naučné pořady jsme střídali s náborovými. Jen ať se lidé zamyslí nad naší nabídkou! Nebude se opakovat! A počet volných míst na Guielke nezadržitelně klesá!

Jakmile jsme naše studio vypnuli, objevilo se opět vysílání původní České televize. Její komentátoři naše vysílání prohlásili za pirátské, protizákonné, porušující autorská práva a navíc lživé. Jenže bylo vidět, že lidé už České televizi nevěří. Kdekoliv jsme vyhlásili odvoz zájemců do Guielke, našli jsme na tom místě pár stovek lidí. Poprvé se na ně vrhli policisté a chtěli je zatýkat, ale přimrazili jsme je a v nejbližším dalším vysílání jsme je varovali, aby se těm místům ve vlastním zájmu vyhýbali – ledaže by sami měli zájem o odlet. Pak ale ať přijdou v civilu a beze zbraní, jinak ať počítají s trestem. Američané už nad nimi ruce držet nebudou, ti před mimozemšťany couvli, když jim mimozemšťané srovnali se zemí Bílý Dům ve Washingtonu.

Kromě nás začali na Zem vysílat i Rusové. Měli to horší, ruská Duma zákon proti mimozemšťanům ještě nezrušila, i když už o něm znovu jednala. Voloďu Smirnova napadlo promítnout na zasedání Dumy video o převálcování Bílého Domu až na úroveň okolního parku. Na Rusy to udělalo velice podobný dojem jako na Kongres Spojených států, který dal zlikvidovat velvyslanectví v Praze a jeho agendu převést do Vídně a do Berlína. Moskvy by se to zdánlivě netýkalo, ale ruská Duma postavila mimo zákon neziskové organizace financované ze zahraničí, čímž v zárodku udusila již vznikající »Lunarnyj Storož«, zakládaný podle vzoru »Strážců Měsíce« v Praze.

Důsledkem bylo, že z Ruska opět začali přilétat lidé, kteří toužili po životě na Guielke. Jejich proud byl silnější než z Čech.

Počet volných míst se zatím pomalu, ale jistě snižoval.

Dvacet tisíc míst se smrsklo na patnáct.

Krátce poté až na deset...

------------------------ Poznámky:

  3 MWFPE = Moon Watch For Pure Earth = Strážci Měsíce za čistou Zemi

Errata:

05.09.2021 12:53