Vítej, návštěvníku!

Kvakeři

 Truth seems like hate for those, who hate truth.

 Pravda se jeví jako nenávist těm, kdo nenávidí pravdu.

James Sullivan z města Big Creek měl nábor velice pěkně rozjetý, když ho Američané na Guielke pozvali na »velký sněm«, svolaný do společenského sálu jejich sektoru.

James Sullivan se trochu pozdržel u Daxyripů, neboť s nimi jednal o přizpůsobení televizního vysílání odlišným americkým normám, aby mohl i on začít vysílat pro Američany. Když dorazil na sněm, překvapilo ho, jak na něho všichni napjatě čekají.

„Jaké je hlavní téma sněmu?“ zeptal se nejbližších.

„Návrat na Zem,“ dostal překvapující odpověď.

„Návrat na Zem? Ale proč?“ nechápal.

„Protože nemůžeme být na jedné lodi s neznabohy! To jsou Daxyripové bez nejmenších pochyb!“ dostal odpověď.

„Proč ne?“ nechápal James. „Já bych to naopak chápal jako výzvu! Budeme mít na Daxyripy vliv a můžeme je tak obrátit na pravou cestu Boží!“

„Přesvědčili jsme se, že to nepůjde,“ vystoupil proti němu rozložitý černý kvaker William. „Předtím to byli pohané, uctívali slunce. Když je zklamalo, odvrhli je. Snažili jsme se přesvědčit je o Boží milosti, ale oni jsou příliš zatvrzelí. Odmítli to uznat.“

„Odmítli to uznat?“

„Chtěli po nás důkaz, že Bůh existuje, ale všechny nepřímé důkazy odmítli. Zkrátka ho chtěli vidět.“

„Ale to snad zůstalo otevřené, ne?“

„Ne,“ řekl William. „Prohlásili, že nás Bůh opustil. Kdyby nás neopustil, bylo by to podle nich ještě horší. Pak by musel být sadista, když nechal náš svět dojít do stavu na pokraji katastrofy. Naši představitelé pokračují v cestě do zkázy a Bůh to sadisticky pozoruje. Oni by prý takového Boha uctívat nemohli. Snažili jsme se je přemluvit, že i je Bůh zachránil darováním schopnosti postavit Guielke. Řekli nám, že při stavbě Guielke nehnul prstem, takže mu nemusí být vděční. Odmítají, že každé lidské namáhání je bez Boží pomoci marné. A nejhorší jsou ti, kteří si mezitím přečetli Bibli. Tvrdí, že takový soupis nespravedlností, jaký Bible představuje, vůbec nesvědčí o laskavosti Tvůrce.“

„To je zřejmě jejich názor,“ přikývl James. „Názory se však mohou měnit. Jste tady na Guielke krátce na to, abyste dokázali přesvědčit tolik Daxyripů. Podle mého mínění to bude vyžadovat více trpělivosti.“

„Jenže my jsme se dohodli, že takové kacíře vůbec nemá smysl přesvědčovat. Chceme zpátky!“

„V tom případě ale vaše místa obsadí Rusové!“ varoval je James. „To by vám nevadilo?“

„Nevadilo,“ řekl William. „Chtějí letět dál? Ať letí, beztak skončí v plamenech pekelných! Ale bez nás!“

„Kolik vás chce zpátky?“

„Všichni!“ odvětil William. „I ty přece půjdeš s námi!“

„Proč všichni?“ zeptal se James. „Já s vámi určitě nepůjdu. Věřil jsem, že vám jde o svobodu, ale zklamali jste mě. Bohužel, kontakty s mimozemšťany jsou dnes na Zemi protizákonné a tedy trestné. Vrátíte-li se, půjdete rovnou do vězení.“

„Na pronásledování jsme zvyklí,“ řekl William.

„Přednesli jste to už Daxyripům?“

„S nimi přece jednáš jen ty!“

„Dobře, já jim to řeknu,“ vzdychl si James. „Nemohli jste na to ale přijít dřív? Abych teď, když už není čas, začínal znovu! Dostali jste mě do prekérní situace!“

„Na začínání znovu je pozdě,“ řekl William. „A nemá to ani smysl. Američané s tebou nepůjdou! Řekni těm neznabohům, že chceme ještě dnes zpátky na náš svět!“

„Vyřídím to,“ slíbil James. „Podmínkou Daxyripů je, že se všichni musí rozhodnout svobodně. Proti vaší vůli vás tu nikdo držet nebude. Ale ztrácíte tím jedinečnou příležitost. Zejména vy, Afroameričané! V ruském a českém sektoru není ani jeden člověk jiné než Kavkazské rasy! Samí Slované!“

„Ztrácíme tím příležitost shořet v plamenech pekelných!“ odvětil William. „Chceme domů! A jestli tu zůstanou jenom bílí rasisté, tím hůř! Plameny pekelné ať je pohltí!“

„Jak myslíte,“ pokrčil James rameny...

Fuchuyč jen pokrčil rameny, když za ním James Sullivan přišel se špatnou zprávou, že všichni Američané chtějí ze dne na den zpátky do Ameriky.

„Už jsme o nich mluvili,“ řekl mu Fuchuyč. „Probleskovaly o nich zprávy, že jsou to náboženští fanatici. Sympatické na nich bylo, že se snažili o rovnost lidí, odmítali násilí, vystupovali proti otrokářství, ale nákaza náboženstvím byla silnější než touha po svobodě a spravedlnosti. Jestli chtějí návrat, ať si tedy jdou!“

„Vrátíte je na Zem?“

„Vrátíme,“ přikývl Fuchuyč. „Můžeš jim to usnadnit? Ti, kdo jsou ještě na Zemi, by jim měli pomoci.“

„Vyjednám to,“ slíbil James. „Jenže když se tihle vrátí na Zem, přesvědčí ostatní kvakery, že vy Daxyripové jste neznabozi a že je hřích vám pomáhat. A na Guielke už nedostanu nikoho.“

„A i ty sám se chceš vrátit?“ podíval se na něho Fuchuyč.

„Já ne,“ řekl James. „Já si zdejší svobody vážím.“

„Dobře,“ řekl Fuchuyč. „Zaleť na Zem, promluv si s těmi, co ti dosud pomáhali, a vyzvi je, aby pomohli při návratu těm, kdo se chtějí vrátit. Kdyby někdo ze tvých pomocníků na Zemi chtěl přesto na Guielke, vezmi ho. Ale náboženských fanatiků si už nevšímej.“

„Nebude vadit, kdybych tu byl z Američanů sám?“

„Přizpůsobíš se Rusům nebo Čechům,“ řekl Fuchuyč.

Návrat kvakerů byl jednoduchý. Jejich souvěrci je slíbili skrýt před stíháním, Daxyripové jim to ještě ulehčili, neboť každý kvaker dostal nevelkou cihličku pravého mimozemského zlata ze strategických rezerv Guielke. To jim snad návrat usnadní. Během pobytu na Guielke si totiž všichni pořídili zdejší oblek, bylo to přece tak jednoduché! Zdejší oblečení mělo spoustu výhod, bylo krásně huňaté, takže v něm bylo pěkně teplo, bylo i odolné, takže se jen tak o nějakou hranu neroztrhlo. Jenže zdejší oblek si na Zem vzít nemohli. Jednak by v něm byli příliš nápadní, ale další nevýhodou bylo, že se mimo sprchu »gunea« nedalo svléknout. Sprcha na to měla jakýsi enzym, který obleček bleskově rozpustil, až pak se do vody přidal mycí šampón a na závěr, po vysušení, na člověka »gunea« nastříkala jiný, po zaschnutí odolný obleček.

Jenže byl odolný mechanicky i vůči vodě. Pouhou vodou se smýt nedal a svlékat ho bez sprchy není vůbec snadné. Proto asi jsou sprchy »gunea« součástí každého »bytu«. Obleček se sice dá ostrým nožem rozříznout, ale při násilném strhávání bolestivě vytrhá chlupy, které při »oblékání« svou hmotou zalije. Člověk s chlupatou hrudí nebo nohama by asi ještě dlouho skuvíkal. Neušetřilo by to ani ženy, kdyby se před oblékáním všude po těle pečlivě nevyholily. Naštěstí to je zdejší obyčej, jenže pozemšťané s tím zřejmě nepočítali.

Bohužel to znemožní i typické sexuální hrátky, spojené se vzájemným svlékáním partnerů před sexem. Částečně to nahradí společné sprchování, kdy se oblek na obou zvolna rozpouští, ale každý jistě potvrdí, že to ono vzájemné svlékání nenahradí.

Kvakeři si většinou staré pozemské oblečení neschovávali, takže nebyla jiná možnost, než je na Zem vracet nahé. Pozemští souvěrci jim proto museli zajistit nový oděv. Za to však všichni dostávali odškodnění v podobě zlaté cihličky.

Ani kvakeři neodmítali zlato z rukou neznabohů. Jak se říká od starých Římanů – »pecunia non olet« – »peníze nesmrdí«...

James Sullivan tak zůstal z Anglosasů na Guielke jediný. Vyčítal si, že se nezaměřil na jiný typ lidí, ale když za mnou přišel, že chce ubytovat mezi Čechy, nezklamal jsem ho.

„Asi bys to měl lepší mezi Rusy,“ varoval jsem ho. „Mají snadnější řeč. My Češi používáme některé hlásky, které cizincům dělají obrovské potíže. A bez nich každý pozná, že nejsi Čech. Ačkoliv... i mezi Čechy je plno Slováků. Zůstali v Čechách, když se dělilo Československo.“

„Jenže Rusové byli donedávna naši nepřátelé,“ vysvětloval mi James. „Bylo by mi trapné jít teď za nimi.“

„Však vy jste neměli přátele nikde,“ ujistil jsem ho. „U nás v Čechách jste zaváděli jednu lumpárnu za druhou. Organizaci »Strážců Měsíce« považuji přímo za fašistickou. Ale jak my, tak Rusové víme, že to dělali především vaši papaláši... to je takový pojem, označující vládce, kterým normální lidé nevěří.“

„Mrzí mě to ale,“ svěřil se mi. „Myslel jsem si, že je u nás víc svobodomyslných lidí. Doufal jsem, že aspoň kvakeři nebo Amishové... zbytek Ameriky je tak lačný po penězích, že mezi nimi nenajdeš doopravdy svobodného člověka. A to jsme si říkali »nejsvobodnější národ světa«!“

„Tak jste si jenom říkali,“ řekl jsem. „Ale provozovali jste otroctví i v dobách, kdy v Rusku zrušili i nevolnictví. Posedla vás pýcha. Byli jste vždycky národ nejsvobodnější, nejdokonalejší, nejvyspělejší a všechno nej-... jenže jste světem šířili nesvobodu. Výjimkou byl konec Druhé světové války, kdy jste šli proti ještě horšímu národu, kterým byli tenkrát Němci. Úloha »světového četníka« se vám ale tak zalíbila, že jste ani nepostřehli, kdy jste ji směnili za roli »světového otrokáře«. A možná je lépe, že tu nebudete. Nebyli i ti kvakeři nakažení »vyvoleností«?“

„Ale kdo není nakažený »vyvoleností«?“ namítl.

„Mají to být všichni, kdo jsou tady na Guielke,“ řekl jsem. „I když ani to není jisté. Já doufám, že nebudeme obracet na víru Daxyripy, ale necháme se od nich obrátit na svobodu.“

„Kéž by!“ řekl James.

Odletem Američanů se uvolnilo čtyři tisíce míst, ale lidí na Guielke přibývalo rychle. Rusové i my jsme zachycovali další zájemce po stovkách a navíc jsme se věnovali doplňování rodin.

A kromě toho nás na Guielke začalo přibývat i přirozenou cestou. Přibývaly tu děti a dalo se čekat, že tento růst bude vyšší než jsme očekávali. Na Zemi v Evropě hrozilo některým zemím včetně Čech i Ruska vyhynutí, tady jsme nestačili zakládat další a další mateřské školky.

Uvažovali jsme o tom, že bychom si měli ponechat nějaká místa volná právě pro tento přirozený přírůstek, ale když jsem s tím přišel za Fuchuyčem, potěšil mě.

„My s tím počítáme,“ ujistil mě. „Spočítali jsme, že budete potřebovat rezervu skoro padesát tisíc. Máme ji pro vás.“

„Proč jste nám to ale neřekli hned?“ mračil jsem se, i když mě to na druhou stranu potěšilo.

„Kdybychom vám řekli, že máme pro vás sto padesát tisíc míst, přitáhli byste sem sto padesát tisíc lidí. A pak byste nesměli mít děti, jedině jako náhradu za zemřelé. Jenže vám tady stoupne věk dožití a mnoha ženám by uteklo nejlepší období pro pořízení dětí. Spočítali jsme to raději za vás. Vždyť byste si jako rezervu nechali naprosto nedostatečných pět tisíc míst! Chápeme vás, že nemáte zkušenosti s populační rovnováhou, nám stabilizace na lodi trvala dvě stě let... zkusíme vám v tom pomoci.“

„Díky velice,“ poděkoval jsem. „Budeme mít těch sto tisíc naplněných už brzy. I když jen Čechy a Rusy.“

„Aspoň to,“ řekl Fuchuyč. „Spíš si myslím, že se shodnete, než abyste se dostávali do sporů...“

„Taky doufám,“ řekl jsem.

Errata:

05.09.2021 12:53