Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rozhodnutí

Občas jsme se s Lídou na Zemi zajímali o dění v sousedních zemích. Všimli jsme si, že se vztahy Čechů s okolními zeměmi zvolna, ale nezadržitelně zhoršují. Němci neustále tvrdili, že Češi získávají od mimozemšťanů pokročilé technologie nespravedlivě a že by se měli se svými sousedy rozdělit. K tomu se ochotně přidali i Poláci a Maďaři.

Zajímalo mě, kolik je dnes na Guielke Slováků. Po dohodě s Daxyripy jsme tedy uspořádali »sčítání lidu«, kde měl každý kromě jiných otázek zodpovědět i dotaz: jakou máte národnost?

Výsledek však – aspoň podle mého mínění – neodpovídal skutečnosti. Rozdělení národností Čech – Rus zhruba odpovídalo stavu zaplnění českého a ruského sektoru, ale zarazilo mě, že jen dva uvedli jako národnost »Slovák« a tři »Ukrajinec«.

Zopakovali jsme tedy »sčítání« s důraznou připomínkou, aby se příslušníci jiných národů nesnažili svou pravou národnost zapírat a přidali jsme možnost uvedení více národností u lidí ze smíšených vztahů.

Až teď se objevily i jiné národnosti. Přibyly česko-německá a rusko-ukrajinská, nějaké česko-slovenské, někteří se přihlásili i k národnosti moravské, kuriozitami byly národnosti běloruská, polská, srbská, řecká a kazašská. Slováků bylo v českém sektoru pořád nějak málo.

Až mi to nakonec došlo. Většina Slováků do Čech přišla za snadnější kariérou. Proto jich bylo tolik i v českém Parlamentu, dokonce i ve vládě. Jenže ti praví svobodomyslní Slováci zůstali na Slovensku. Bohužel neměli na Guielke zastoupení, takže také na Slovensku zůstali.

Nu což, bude jim tam jistě lépe, řekl jsem si.

Netušil jsem, jak krutě se mýlím... 

Do naplnění limitů zbývalo ještě asi dva tisíce lidí, když se stala nepříjemná věc. Spojené státy vyhlásily Daxyripům válku.

Přesněji řečeno, žádnou válku oficiálně nevyhlašovaly, ale jak je jejich zvykem, rovnou a bez vyhlašování války zaútočily co největší silou, jakou jejich technická úroveň dovolovala. Poslaly na Guielke tři střely s nejtěžšími termonukleárními hlavicemi, jaké dokázaly dopravit až k Měsíci.

Daxyripové ovšem nepřestali pozorovat okolní vesmír a na různé meteorické údery byli připravení. Menší kamínky odhodilo silové pole »sislaku«, na velké kameny měli protimeteorická děla »eynuhig«. Ta samozřejmě americké střely rozstřílela, bohužel až příliš blízko od Guielke, neboť se na poslední chvíli vynořily za okrajem Měsíce.

Povrchové vrstvy Guielke zachytí i mnohem nebezpečnější záření. Nešťastnou náhodou se však v kritické době v kosmickém prostoru poblíž nacházelo osm výletních iagysymalů. Ani já jsem na počátcích pobytu neodolal výletům nad měsíční krátery, pro nováčky to byla vynikající atrakce. Ani obludný termonukleární výbuch nemohl iagysymaly ohrozit mechanicky, i většinu záření povrch pohltil, nicméně jeho část, především neutrony, výletníky ozářily. Vyřadily z činnosti i řízení iagysymalů, takže zvládly jen dosednout na povrch Měsíce a vysílat o pomoc.

Daxyripové ihned zahájili záchranné akce a brzy dopravili ozářené iagysymaly i s posádkami do hangárů, kde se posádkám neprodleně věnovali jejich lékaři. S neutronovým ozářením se za celou cestu nesetkali a neměli vypracovaný postup záchrany, ale zkusili co uměli. Jenže posádka iagysymalu, který se v okamžiku výbuchu nacházel nejblíž, dostala příliš velké dávky ozáření. Než zabraly podané léky, devět lidí – osm Čechů výletníků a jeden Daxyrip pilot – na ozáření zemřeli.

To už se ani jinak než válka nazvat nedalo...

„No jo, Američané! Těm je to podobné!“ komentoval jsem to. „Víc by mě zajímalo vědět, jak se strefili přímo proti Guielke! Je přece schovaná za okrajem Měsíce, tak daleko žádnou sondu nemají. Jak mohli vědět, kam mají mířit? Jestli to nevytáhli až teď z kvakerů!“

Bohužel to bylo víc než pravděpodobné. Stačilo by, aby jim padl do rukou jediný, kdo si pozici Guielke pamatoval. Kvakeři sice s armádou obvykle nespolupracují, ale Američané používají tak drastické vědecké mučící metody, že z každého vytáhnou co potřebují. Na území Spojených států je mučení zakázané, ale to je pokrytecký alibismus. Od toho přece mají mučírny v celém světě, od Guantanáma po Polsko. Nejsou na jejich území, ale slouží jim a vedou je zásadně Američané. Stejně tak používají na hodně špinavé akce najaté bojovníky jako Blackwater a jiné. Mohou pak pokrytecky tvrdit, že jejich armáda je neuvěřitelně čistá.

Pokrytci!

„Ukončete dovoz Čechů,“ obrátil se na mě Fuchuyč. „Tady už je to příliš nebezpečné. Odletíme jinam.“

„Vážně chcete odletět?“ zeptal jsem se ho.

„Co jiného?“ opáčil Fuchuyč. „Tady to nemá smysl. Příště použijí něco ještě mohutnějšího a nakonec by mohli mít úspěch.“

„A vy jim to ani neodvedete?“ podivil jsem se.

„Nač?“ pokrčil rameny Fuchuyč. „Jaký smysl by mělo zabít jim devět lidí na oplátku? A těžko by to postihlo pravé viníky. Co by si z toho dělali?“

„Asi nic,“ přisvědčil jsem. „Ale jestli teď odletíte a nehnete proti nim prstem, strašně tím poškodíte ostatní země. Čínu, Indii, Rusko a další. Víte, jak příšerně se začnou Američané vytahovat?

»Podívejte se! I mimozemšťany jsme zahnali na zbabělý útěk! Jsme opět nejlepší, nejrozvinutější a nejsilnější!«

Uvědomujete si, jak budou řádit, když nad sebou nebudou mít nikoho, kdo by se jim mohl postavit? Zničení Bílého Domu je na nějakou dobu proměnilo v nevinné ovečky. Řekl bych, že by bylo dobré něco jim odvést. A nejlépe to doprovodit vysíláním ve stylu »už nás nebavíte, žít s vámi by bylo peklo, odletíme hledat příznivější svět – ale na závěr si vypijte menší odplatu!« – a buď bych jim zaválcoval do země Pentagon, nebo jiné vojenské velitelství. Jednak by jim to sebralo vítr z plachet, jednak by to nejspíš postihlo právě ty, kdo za všechno mohou a konečně, oslabilo by to Spojené státy, aby si nemohly vyskakovat na ostatní země. Můžete si říct, že odletem bez odplaty nic neztratíte. Souhlasím, ale zkazíte to jiným!“

„Poradíme se o tom,“ slíbil. „Ale lety na Zem ukončete!“

„Smíme dát lidem na Zemi »poslední šanci«?“

„Ano, ale opravdu poslední!“ požadoval.

Znamenalo to, že Daxyripové budou o tom jednat. Ale také, že je konec s náborem. Musíme si pospíšit, abychom stihli odvézt aspoň jednu, poslední skupinu.

Neotálel jsem, zavolal ostatní a sestavili jsme naše poslední televizní vysílání.

„Daxyripové se rozhodli odletět do vesmíru! Kdo se ještě chcete přidat k naší skupině, nezaváhejte! Máme posledních tisíc míst, poslední den a nebudeme na nikoho čekat! Zítra v poledne přiletíme naposledy! Nezaváhejte! Vezměte rodiny, děcka a hurá na shromaždiště! V Praze je to Letná, v Brně náměstí Svobody, v Ostravě Masarykovo náměstí a v Plzni náměstí Republiky. Kdo zaváhá, nikdy se do vesmíru nepodívá! A také varujeme každého, kdo by tomu chtěl bránit! Máme povoleno použít sílu i na obranu našich příznivců. Pohleďte, co přimělo Spojené státy ustoupit!“

Následovalo video o zničení Bílého Domu ve Washingtonu. Doufal jsem, že zapůsobí, jako zapůsobilo na americký Kongres i na ruskou Dumu. Věděli jsme, že Voloďa Smirnov, Vasilisa Zaňskaja i Igor Strelcov chystají podobné video, ale mají to pořád těžší než my, lidé se v Rusku víc bojí. Věděli jsme ale, že máme poslední příležitost i my. Pak už nic nebude. Odletíme.

Ježkovy zraky, my se přece chystáme odletět do vesmíru!

To ale bude »skok do prázdna«!

Poslední »nájezd« do nitra Čech!

Mobilizovali jsme na to všechny, kdo uměl řídit iagysymal. Museli jsme pobrat všechny, kdo se k nám chce přidat. Právě protože to je poslední cesta, nesmíme nikoho zklamat.

Nalétával jsem na Letnou. K mému velkému zklamání tam moc Čechů nečekalo. Ten hlouček se vejde do iagysymalu, proč přilétáme se třemi?

Slétl jsem k nim a otevřel dveře.

„Nastupovat!“ vyzval jsem je. „A co že je vás tak málo?“

„Ono je těžké se sem dostat,“ řekl jakýsi mladík, který si vedl za ruku dívku. Měl na oku parádní monokl, jako kdyby se právě popral, ale dělal, že si toho nevšímá. „V ulicích jsou hlídky demonstrantů a nikoho sem nepustí.“

„Vždyť jsem je varoval!“ vybuchl jsem.

Zavolal jsem druhý iagysymal, řízený kamarádem Frantou. Slétl dolů a také otevřel dveře.

„Tyhle snad pobereš sám, ne?“ řekl Franta vyčítavě.

„Pober je ty, jdu podusit zdejší žáby na prameni,“ řekl jsem mu. „Nějací pitomci tady drží hlídky, aby sem nikdo nemohl!“

„Vždyť jsme je varovali!“ zavrčel Franta, ale pak čekajícím pokynul, aby si nastoupili.

Iagysymaly se pohybují příliš bleskově než aby na to mohl někdo reagovat. Když jsem naletěl na skupinku, která blokovala ulici Milady Horákové, ocitl jsem se znenadání přímo před nimi. Samí mladí kluci, ozbrojení baseballovými pálkami. Drželi jimi v šachu několik skupinek, které by chtěly projít na shromaždiště, ale netroufaly si přes tyhle ranaře.

Varoval jsem vás, pomyslel jsem si. Ale co s nimi? Měl jsem tisíc chutí do nich drcnout silovým polem »sislaku«, až by odlétli dvacet metrů vzduchem a přistáli z výšky na dláždění, ale včas jsem si to rozmyslel. To by nejspíš polovina z nich nepřežila. Stačilo by, aby dopadli na hlavu, chytat bych je nemohl. Raději jsem je na poslední chvíli skolil pomocí osvědčeného »plebódu«. Poskládali se jeden přes druhého a tím přestali blokovat ulici.

„Pojďte si nastoupit!“ vyzval jsem naše příznivce.

Nabral jsem plný iagysymal, ale hned jsem se ke Guielke neobrátil. Místo toho jsem se rozhodl zkontrolovat ostatní boční ulice. A udělal jsem dobře. Ve všech bočních ulicích jsem narazil na hlídky demonstrantů, blokujících ulici. Jenže jsem se pokaždé před nimi objevil tak nečekaně, že se nestačili stáhnout do vchodů nebo za roh. »Plebód« je zlikvidoval rychle, jenže ti, koho tihle ranaři nechtěli pustit, začali pro své protivníky volat sanitky.

„Nechte je ležet a utíkejte!“ volal jsem na ně. „Nic jim není, jen jsem je omráčil! Proberou se za půl hodiny i sami!“

Pak jsem se opět vznesl a přeletěl k další boční ulici, kde se všechno opakovalo s tím rozdílem, že jsem neztrácel čas dalším zbytečným přemýšlením. Prostě jsem hlídky skosil »plebódem«, pobídl čekající, aby už se nezdržovali a letěl jsem dál.

Než jsem oblétal všechny boční ulice, omráčil jsem skoro pět set »mládežníků«. V jednom případě jsem se ale zdržel víc.

„Pomozte mi ho naložit!“ požádal jsem své pasažéry.

Šlo o mladíka, možná studenta, který měl na rukávu pásku s bílou hvězdou na modrém pozadí. MWFPE – Moon Watch for pure Earth, Strážce Měsíce pro čistou Zemi.

„Chcete ho vzít s námi?“ zeptal se mě nerozhodně jeden z mých pasažérů. „Tvrdili jste, že lidi berete jen dobrovolně!“

„Tenhle není náš,“ řekl jsem. „Podle pásky patří k fašistické organizaci a na Guielke poletí k výslechu. Dohoda se Spojenými státy říká, že členové téhle bandy měli být odvezeni do Ameriky! Že tu zůstal, je porušení dohod Američany. Potom ho zase vrátím sem, do Prahy, podle toho, jak ho posoudí Daxyripové.“

Pak už nikdo neprotestoval a mohli jsme odletět.

Zdrželi nás ale pěkně!

Poslední den jsme překročili stotisícový limit o dva tisíce.

Ukázalo se, že stejnou »poslední šanci« dostali i Rusové a obě skupiny ji využily naplno. Přišel jsem s tím trochu kajícně za Fuchuyčem, ale měl pro to pochopení.

„Zavedete si aspoň dvouleté omezení na porodnost dětí,“ řekl mi. „A nemusí to být hned, stačí v průběhu desetiletí.“

To snad nebude tak těžké, pomyslel jsem si.

Posledním restem ze Země byl můj zajatec. Podle průkazky člena MWFPE se jmenoval Daniel Schwarz z Prahy. Znamenalo to, že si ho Američané s sebou neodvezli.

Výslechu zajatce se účastnil kromě mě celý »velký poradní kruh« Daxyripů. Nejvíc je zajímalo, kdo celou akci organizoval. Ale průběh výslechu ponechali na mně, očividně od toho dávali ruce pryč.

„Jsme svobodní lidé!“ trval na svém Daniel. „Demonstrovat je naše právo!“

„Demonstrovat smíte,“ řekl jsem. „Ale nesmíte napadat jiné lidi, když s vámi nesouhlasí. Proč jste jim bránili v průchodu? Připomínám, že baseballové pálky nejsou v Čechách chápány jako sportovní nářadí, ale zbraň. Baseball se běžně v Čechách nehraje.“

„To jste sto let za opicemi!“ prohlásil Daniel. „Máme dvě baseballová družstva!“

„Baseballová družstva to jsou na baseballovém hřišti, ale jakékoliv použití těch holí proti lidem je zkrátka použití zbraně.“

„Nevidím důvod, proč bychom si nemohli na zápas přinést vlastní nářadí,“ trval na svém Daniel.

„Tak jinak,“ obrátil jsem. „Co znamená páska fašistické organizace, kterou jste měl na ruce?“

„Strážci Měsíce nejsou fašisti!“ protestoval.

„Ale jsou,“ odpálil jsem ho. „Udávali jste lidi, pak jste je dokonce zatýkali a odváželi za hranice. Z Guantanáma jsme jich osvobodili tři sta. To je, jestli se nemýlím, čistá vlastizrada.“

„I na to jsme měli právo!“ opakoval Daniel.

„Jaké?“ zeptal jsem se ho.

„Dbali jsme na dodržování zákonů České republiky,“ trval na svém Daniel.

„Zákony České republiky zakazují vyvážet české vězně za hranice,“ upozornil jsem ho. „Každé vydání českého občana za hranice proti jeho vůli je trestný čin »zavlečení do ciziny«. Vaše organizace má těch zločinů na krku tři sta. To už je organizovaný zločin. Co kdybychom vám vyměřili dvacet let ve věznici na této hvězdné lodi?“

»Na Guielke není žádná věznice,« připomněl mi Fuchuyč, ale řekl to jazykem hiďorčoť, takže tomu zajatec nerozuměl.

»Já to vím, ale on ne,« odpověděl jsem mu stejnou řečí.

„To by byl trestný čin »zavlečení do ciziny« od vás!“ bránil se Daniel. „Na to nemáte právní nárok.“

„Nehledě na to, že se chystáme odletět,“ doplnil jsem. „To bychom vás museli pustit v kosmickém prostoru pár světelných let od Země, kde nemáte šanci přežít, i kdybychom vás posadili do záchranného člunu. Jednak neumíte řídit a za druhé, bylo by to od Země příliš daleko.“

„Na to nemáte právo!“ trval na svém Daniel zděšeně.

„Za znemožňování záchranné akce vás ale potrestat smíme, to už nepopřete,“ ukončil jsem výslech. „Co byste řekl trestu »vykastrování«? Na Zemi se používá také, sice jen mezi muslimy, ale to už se dá chápat jako běžný pozemský trest.“

„To si nedovolíte!“ řekl pevně. „To by bylo násilí proti Američanovi! Jsem americký občan, mám americký pas.“

„Jenže tenhle paragraf nemá žádnou váhu na hvězdné lodi Guielke, na které se nacházíme,“ odpálil jsem ho. „Kromě toho nás tady na Měsíci Američané bez vypovězení války napadli. Podle »kosmického práva« nám to dává volnou ruku k popravě všech občanů útočníka, přistižených mimo území mateřského státu. Vykastrování je vlastně ještě hodně humánní.“

„Vy zrůdy nebeský!“ zaťal Daniel pěsti, ale zhadrovatělé nohy mu nic víc nedovolily.

„Myslím, že to mohlo stačit,“ přerušil mě Fuchuyč česky. Musel se naučit česky docela nedávno, s námi dosud mluvil jen jazykem hiďorčoť.

„Je jasné, že patří k té teroristické organizaci,“ pokračoval, aby mu zajatec rozuměl. „Vrátíme ho na Zem, nač se s ním ještě špinit. Odvezte ho tam, ale cestou se zastavte v Americe. Odplatu za jejich útok necháme na vás, lidech Země. Předem souhlasíme se vším, co jste nám navrhli. A zajatce vezměte s sebou a ukažte mu to. Doufám, že zkrotne a to bude stačit.“

»Nic víc?« zeptal jsem se jazykem hiďorčoť.

„Bude mu to stačit,“ opakoval Fuchuyč.

Následující čtvrthodina byla až příliš hektická.

Letěl jsem v osamělém iagysymalu, kde se mnou byla jen Lidka a Daniel Schwarz, kterému ochromení nohou nedovolovalo ani se hnout. Seděl na malé sedačce a oběma rukama se jí držel, aby nespadl. Rozsvítil jsem nejen čelní a zadní, ale navíc dvě boční obrazovky, až to vypadalo, že jedeme v autě. Pan Schwarz se tak mohl kochat neuvěřitelně rychlým přeletem z Měsíce na Zem a následně i skokem nad území Spojených států.

„Před námi je město Washington,“ ukázal jsem dopředu.

Charakteristický pětiúhelník Pentagonu, rychle se zvětšující na přední obrazovce, se brzy nedal přehlédnout. Nalétl jsem na něj kolmo shora a zapnul »sislaku«.

Obrovská budova se z našeho pohledu příliš nezměnila, jen se trochu srovnala. Ani oblak prachu se nezvedl, pole »sislaku« všechno utlumilo.

Teprve pak jsme se přesunuli trochu stranou, abychom si ze strany prohlédli výsledek. Zboku to vypadalo úplně jinak. Stěny se zamáčkly do podkladu a ploché střechy se na ně složily. Pod Pentagonem zřejmě byly rozsáhlé protiatomové bunkry. Silové pole »sislaku« je prolomilo a i když do nich namačkalo veškerý materiál nadzemní části stavby, nestačilo to k zaplnění zhroucené podzemní části. Místo charakteristické budovy tu znenadání byla velká pětiúhelníkovitá mísa. Místy ze země vyrazily proudy vody z popraskaných podzemních potrubí. Mísa se zřejmě brzy změní v malé, útulné jezírko.

Tušil jsem, že budova nebyla prázdná, ale obyvatel uvnitř mi líto nebylo. Kdo vyšle proti nepříteli termojadernou bombu, žádný soucit si nezasluhuje.

„Vy jste...“ zděsil se Daniel, „...vy jste zničil Pentagon!“

„To byla odveta za atomovou raketu, vyslanou Pentagonem proti hvězdné lodi Guielke,“ doplnil jsem ho. „Válku začali oni, jen je nelitujte!“

Prudce jsme vzlétli do výšky a chvilku jsem se orientoval. Pak jsme zamířili něco přes tisíc kilometrů na severozápad.

„To město před námi je Denver,“ ukazoval jsem mu.

„Snad ho nechcete taky tak... rozdrtit...?“

„Město je před námi naprosto bezpečné, civilním obětem se vyhýbáme,“ ujistil jsem ho. „Ale ta hora před námi se jmenuje Cheyenne Mountain a je v ní ukryté vrchní velitelství NORAD amerických sil.“

Vyčnívající ostroh byl skutečně provrtán bunkry, nacházelo se v nich centrální velitelství amerických vzdušných sil. Přiletěli jsme nad ni tak prudce, že si nás nejspíš nikdo ani nevšiml. Ale pak... pak to teprve stálo za to.

Použil jsem desetkrát silnější úder než do Pentagonu a hora se během dvou až tří vteřin zhroutila sama do sebe. V jedné chvíli tu stála, vysoká a majestátní, ale v následujícím okamžiku byla na jejím místě rovina pokrytá nadrobno rozdrceným štěrkem.

„Jak vidíte, Američané přišli o své velitelství,“ ukázal jsem výsledek Danielovi i Lídě. „Ovšem odplata za naše mrtvé postihla jen vojáky. Na rozdíl od Američanů civilisty nevraždíme.“

„To by snad mohlo stačit,“ řekla Lidka. Byla pobledlá, jistě si dokázala představit, co se dělo uvnitř budov Pentagonu i uvnitř zdejší hory. To nebylo devět obětí, jako na Měsíci! Obě lokality byly plné vojáků. Jestli tam byli formálně i civilní zaměstnanci, pak i oni sloužili armádě a podíleli se na jejich akcích. Bylo to však hodně drastické. Ne jako v Hirošimě a Nagasaki, ale také to stálo za to.

„Ano, bude to stačit,“ souhlasil jsem. „Američané milují »udělování lekcí« jiným, jenže to přitom vždycky odnesou tisíce nevinných. Aspoň jednou za čas je třeba udělit lekci naopak jim. Bez nevinných civilních obětí, zato s větším počtem spravedlivě potrestaných viníků, než se kdy povedlo Američanům při jejich trestných výpravách. Odvezeme teď ještě pana Daniela do Prahy a vrátíme se na Guielke.“

Iagysymal se vřízl do oblohy a prudce oblétl Zemi.

„Měli bychom takhle zadupat do země sídlo vaší organizace – jakže se jmenovala? »Strážci Měsíce«?“ popíchl jsem Daniela.

„To by byl válečný zločin!“ vyhrkl. „My nejsme vojáci!“

„Udávání i zatýkání vám šlo dobře, že? Ale jak jste chtěli dosáhnout na Měsíc, vy domýšlivče? To mohla zkusit jen velmoc! Ta to zkusila a má teď příležitost toho litovat. Daxyripové ale rozhodli, že vám, vy sketo, nesmím dát ani ránu pěstí. Řekli, že postačí, co jste viděl. Ale to vám povím, než doopravdy odletíme, zalezte jako krysa někam do kanalizace a nevylézejte! Jestli vás ještě jednou v Praze potkám, budou se na vás pak turisté chodit dívat jako na abstraktní fresku na stěně nejbližší budovy.“

„Už ho nech,“ zastala se ho Lída. „Už má dost!“

Měla asi pravdu. Ze suverénního »Strážce Měsíce« byl jen raneček neštěstí.

Vyklopili jsme ho před vrátnicí nemocnice v Krči a předali vrátnému, ať mu zavolá pohotovost. Pak jsme nasedli a nabrali kurs Měsíc – Guielke. Jestli po té ukázce Američané nezalezou, pak už jim asi není pomoci!

Naštěstí pro ně odlétáme...

Errata:

05.09.2021 12:53