Vítej, návštěvníku!

Dikčertu

Omíorský hvězdolet proťal dráhu Marsu a rychle se blížil k Zemi. Jeho rychlost se snížila na pouhých několik desítek kilometrů za sekundu – byla sice pořád mnohem větší, než je rychlost komet v perihéliu, ale vzhledem k rychlostem, jaké jsou nezbytně nutné pro překonání mezihvězdných dálek, už to bylo jen pomalé loudání.

Dosud jsme nezachytili žádné jeho vysílání. Teď už bylo vidět, že se k nám blíží obrácený stále stejnou stranou – možná měl zapnutý gravitační štít a nejspíš na nás mířil strašlivými emitory kyfoje, nejsilnější zbraně ve vesmíru. My jsme také nevysílali. Jenom ať si naši protivníci také nejsou ničím jisti. Odhadoval jsem, že se Omíorové nejprve pokusí dozvědět, co se tu stalo. Kdyby se rozhodli vypálit, nic by nás nezachránilo a Zemi jakbysmet, ale to by nejspíš udělali už z dálky. Tím by nic nezískali a já jsem spoléhal právě na jejich zvědavost – a hamižnost.

Připravovali jsme se zatím na setkání. Teď už Omíorové asi věděli, že náš hvězdolet je nějakým způsobem poškozený. To muselo být v elektronických dalekohledech jasně patrné už z jejich vzdálenosti. Nevěděli však, jaká je příčina a co se děje uvnitř.

Měl jsem připraveno několik variant jak se zachováme, až bude hvězdolet na dosah. Žádná však nepočítala s bojem obou hvězdoletů proti sobě. Tady by měli všechny výhody na své straně Omíorové, proto jsme se ani lodí neotáčeli do bojové pozice. Bitva by nutně zničila Zemi; kromě toho jsem docela nevěřil štítům. Kyfoj mohl vypálit, i když ze sedmi emitorů fungovaly jen tři. Měli jsme emitorů pět, takže jsme tuto zbraň použít mohli – ovšem pěti sedminami její účinné síly. Zatím jsem nevěděl, kolik emitorů potřebuje nutně štít a pokud by nepotřeboval všechny, nakolik se zmenší účinnost, když dva chybí. V každém případě jsme nesměli vyprovokovat boj hned z počátku. Kdyby se Omíorové rozhodli, že jim žádné nebezpečí nehrozí a otočili se k nám bokem, mohli bychom se pokusit o překvapivý úder, ale na to jsem se nechtěl spoléhat. Omíorové byli profesionální válečníci, ti by snad takovou školáckou chybu neudělali.

Místo toho jsem si připravoval jiné vybavení. A spolu se mnou se chystal – Fernando, nejstarší z mladých Omíorů.

Věděl jsem, že Fernando strávil po osudném rozhovoru se mnou nejhorší noc svého života. Večer se mu ani nepodařilo usnout a nakonec odešel do společenské místnosti pro větší děti, kde zkoušel pomocí svého náramku zjistit od hlavních počítačů vše co se mohl o hvězdné lodi dozvědět. Až k ránu tam na chvíli usnul, ale brzy se zase probudil. Pak se asi přece jen rozhodl a vydal se k pokojům, kde jsem bydlel já spolu s Monikou.

Byl jsem na to připraven. Ani já jsem celou noc nespal, ale ne proto, že bych sám nemohl usnout. Očekával jsem, že krutá pravda Fernanda pořádně zdrtí a byl jsem celou noc připraven, že přijde za mnou – nebo možná za Monikou, která pro všechny děti od začátku představovala náhradní mámu. To se opravdu k ránu stalo – a když Fernando viděl, že na něho čekám, domyslel si, že ani já jsem kvůli jeho trápení dnes v noci nespal.

„Moc jsem o tom všem dnes přemýšlel, Honzo,“ řekl mi, když jsem ho přivítal. „Zdá se mi, že máš pravdu. Nezáleží na tom co bylo, to už nemůžeme změnit. Budeme se teď muset snažit žít tak, aby nám nikdo nemohl říkat bestie.“

„Přesně tak to tvrdím od začátku,“ usmál jsem se na něho. „Když budete žít jako lidé, nikdo proti vám nebude nic mít. Časem budete žít i na Zemi se všemi ostatními a nebude mezi námi žádných rozdílů kromě fyziologických, s nimiž se ovšem nedá nic dělat..“

„Dobrá – ale mě napadlo něco dalšího,“ pokračoval hned Fernando. „Ty jsi mi tu pravdu neříkal jen tak – říkal jsi, že se na mě chceš v něčem spolehnout.“

„Ano, Fernando,“ přikývl jsem. „A tato záležitost je moc vážná. Podívej se!“

Ukázal jsem mu elektronicky zvětšený obraz blížícího se hvězdoletu a vysvětlil mu, že na této lodi přilétají právě jeho krajané, nejspíš aby zničili Zemi a zejména všechny vzbouřené otroky.

„Pokud zvítězí vaši krajané, pak jen ty a tvoji kamarádi z rodu Omíorů máte naději přežít, i když ne všichni – tvým kamarádkám nejspíš hrozí stejně krutá smrt jako nám, bývalým otrokům.“

„Já vím – a ty teď asi očekáváš, že ti pomohu proti svým krajanům...“ řekl Fernando potichu. „Samozřejmě, kdybych byl stejná bestie jako jsou oni, přidal bych se k nim a možná bych byl i hrdý na to, že patřím k mocnému národu, jemuž se nemůže postavit nikdo ve vesmíru... Jenže já cítím, že právě oni představují strašné zlo. A tomu by se konečně měla postavit hráz. Poslyš, Honzo, mám jednu hroznou obavu. Nemáme moc naděje, že bychom proti nim něco svedli, viď?“

„Podle čeho tak usuzuješ?“ podíval jsem se na něho.

„Přiznej se, že pro tebe muselo být hrozné žádat o pomoc právě mě – který pocházím také z tohoto rodu!“

„No, máš pravdu, raději bych takové trampoty řešil sám,“ přiznal jsem po krátkém přemýšlení. „Ale nejde o to, že jsi Omíor. Tady vůbec nejde o konflikt v rovině mezi lidmi Země a lidmi z Omíoru, spíš o setkání se zlem bez ohledu na jeho původ. Jak víš, nikdy jsem nebyl proti spolupráci různých ras. Není mi proti mysli žádat o pomoc tebe a tvoje kamarády – je mi poněkud nepříjemné zatahovat do nebezpečí děti. Raději bych počkal až dorostete, víš přece, jak nerad jsem ti říkal tu krutou pravdu o tvých krajanech.“

„Ale vypadá to, že nemáš zrovna na vybranou,“ řekl na to mladý Omíor.

„Máš pravdu, moc prostoru k manévrování nemám,“ přikývl jsem. „Víš, oni budou lepší válečníci než my a přemoci je rovnými zbraněmi nemůžeme, to bychom nejspíš prohráli. Jen jednou jsme to zkusili. Dvanáct mých kamarádů to stálo život a nakonec jsem uspěl zase jen díky svým zbraním.“

„A jak si vlastně představuješ postavit se jim, když ne stejnými zbraněmi?“

„Máme snad jednu možnost,“ řekl jsem. „Kdyby došlo k boji hvězdolet proti hvězdoletu, nemáme proti nim šanci. Mnohem lepší vyhlídky máme, kdybychom se pokusili vyjednávat. Při té příležitosti bychom se mohli dostat dovnitř jejich hvězdného letadla. A tam...“

„Já vím – bude se přesně opakovat situace z vaší vzpoury. Zabiješ všechny svou zbraní, jako jsi zabil mé krajany na téhle lodi...“ trochu se zachvěl.

„Když to jinak nepůjde...“ přikývl jsem.

„Ty si snad myslíš, že by to mohlo jít i jinak?“ podíval se na mě překvapeně.

„Mám nápad,“ řekl jsem, ale ne moc jistě.

A pak jsem mladému Omíorovi svěřil plán, který měl přemoci jeho krajany, plán neznámý Radě obrany, který předpokládal dobrovolnou spolupráci jednoho Omíora, ochotného pomoci nám i proti svým vlastním krajanům...

Fernando ani nemrkl, ale když jsem skončil, klidně se na mě podíval a řekl:

„Kdyby to vyšlo jak myslíš, bylo by to lepší než vyvraždit celou posádku. Ale jestli to nepůjde, nebudu ti zazlívat, když je všechny pobiješ...“

„Teď už to ale nebude jenom moje záležitost,“ řekl jsem. „Když máme jít do tak riskantní akce, musíme být zajedno ve všem. Pokud se mnou půjdeš, musíš vydržet, i kdyby ti tvoji kamarádi vyčítali zradu vlastní krve...“

„Nebudou mi vyčítat zradu,“ opáčil Fernando pevně. „Já přece nepůjdu proti svým krajanům, ale proti bestiím, co zradily lidskost. Zabíjely přece i ženy vlastní krve. Vždyť stejná smrt hrozí i mým kamarádkám – dokonce i Miriam. Víš, Honzo, my dva už jsme si řekli, že až dorosteme...“

Podíval se na mě trochu zaraženě, jako kdyby právě řekl něco, co říci nechtěl. Ach tak, Miriam! Dívenka se zelenou hlavinkou bez vlasů a s třema očima, která se mladému Omíorovi musela jevit jako nejkrásnější stvoření na celém světě... Miriam byla velice citlivá a uznával jsem, že i ona má dobré srdce; Monika to o ní říkala také – ale toto děvče z rodu Omíorů bylo ještě mladé, vždyť v době vzpoury, která jí určitě zachránila život, byla pouhé miminko.

„Také si myslím, že budete muset ještě trochu vyrůst,“ usmál jsem se na něho povzbudivě. „Zvláště Miriam je pořád malá holčička, i když mě samotného brzy přeroste. Doufám, že vydržíte ve svém předsevzetí; byl by to pro mě a zejména pro ostatní lidi důkaz, že i Omíorové mohou mít i jiné city než nenávist, pýchu a sobectví...“

Druhý hvězdolet Omíorů zaparkoval na oběžné dráze kolem Země, jen o něco dál, než byla dráha naše. Ačkoliv byl dosah omíorských vysílaček jistě větší než jsou rozměry hvězdných soustav, začali z druhé lodě vysílat až teď. Jejich vysílání obsahovalo pouze strohé příkazy. Posádka naší lodi se měla ohlásit a vysvětlit své dlouhé odmlčení. Vysílání bylo jenom zvukové, bez obrazu. Kdosi v něm sám sebe označoval titulem „Velký admirál“ a prohlásil se za našeho vysoce postaveného nadřízeného.

Na všechny otázky odpovídali jen naši Omíorové. Kromě Fernanda se k nám přidal jeho nejlepší přítel Michael, jehož Fernando zasvětil do skutečného stavu věcí a přivedl již plně rozhodnutého. Oba na výzvy svých krajanů odpověděli, že na hvězdné lodi Jedničce se stala biologická nehoda, při níž zahynula celá dospělá posádka. Přežily jen děti, ale mají problémy se všemi nezbytnými agregáty.

Na dotaz z hvězdoletu Dvojky Fernando upřesnil, že na Jedničce není nikdo nemocný, nejspíš proto, že si mezitím všichni přeživší vypěstovali dostatečnou imunitu. Nabídku, že druhá výprava vyšle na Jedničku komando expertů, kteří hvězdolet prohlédnou a asanují, oba Omíorové svorně odmítli. Tvrdili, že mají určité koridory asanované, což zatím stačilo; ale za jiné prostory se rozhodně ručit nedá a nejméně ze všeho za imunitu návštěvníků. Snad by bylo lepší, kdyby se naopak delegace dětí z Jedničky vypravila na Dvojku a projednali spolu vše co bude třeba. Dva až tři lidi bude zajisté možné zbavit sebemenších stop bakterií, aby nemoc neohrozila i druhou výpravu.

Experti z hvězdoletu Dvojky se dlouho radili. Při větším zesílení bylo slyšet, jak se tam hádají. Jedni dlouho vykřikovali, že je jim to podezřelé. Pochybovali, že by byli na Jedničce opravdu takoví nanuci, aby si nevěděli rady. Kdosi tvrdil, že „tam byl přece biologem Wigarrna, ten by se snad nedal zaskočit nějakými ubohými baktériemi“. Z hlasů jiných expertů však zaznívaly obavy. Wigarrna byl podle nich excelentní biolog a když ani jeho vědecká sláva nezaručila úspěch, byla to pro mnohé známka skutečného nebezpečí.

Nakonec se experti na druhém hvězdoletu dohodli, že přijmou naši delegaci na své lodi, ovšem všichni musí být stále oblečení a nesmí za žádných okolností rozepnout skafandry dřív, než skončí pořádný bakteriologický průzkum. To byla přesně ta situace, jakou jsme potřebovali vyvolat. Fernando s Michaelem dohodli, že na Dvojku odletí delegace v jediném malém pečlivě vydezinfikovaném letadle, všichni budou oblečeni ve skafandrech a tyto nesejmou, dokud biologové Dvojky nedají dobrozdání, že žádné nebezpečí nehrozí. Jak bude probíhat jednání, kdo uvede hvězdolet do chodu a co se bude dít, až budou oba hvězdolety v pořádku, tyto otázky bylo rozhodnuto odložit na pozdější dobu.

Zatímco se Omíorové připravovali na naši návštěvu, my jsme se naposledy radili co dál. Já jsem trval na svém plánu, ačkoliv mě všichni zrazovali. Znamenalo to, že poletím s Fernandem k našim nepřátelům. On bude vyjednávat a připoutá na sebe pozornost Omíorů, zatímco já se po jejich hvězdném letadle porozhlédnu. Samozřejmě jsem měl v záloze urychlovač času, ale o tom pořád vědělo jen málo lidí: Džataši, Monika a Šantaj – a také Fernando. I on měl urychlovač a v případě, že můj plán selže, se měl pokusit o zneškodnění co největšího počtu svých krajanů a zejména umožnit výsadek našich letadel.

„Neměl bys tu výpravu nechat někomu jinému?“ ptala se mě Monika. Odvedla si mě stranou, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Komu, prosím tě?“ podíval jsem se na ni tázavě. „Kdo tu kromě mě umí zacházet s urychlovačem?“

„Třeba já – nebo Džataši...“ navrhla nesměle.

„Ty jsi v osmém měsíci, neblázni,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ty si opravdu myslíš, že bych tě pustil místo sebe? To je naprosto vyloučeno. Džataši to sice umí s urychlovačem, ale ten by dokázal jenom to samé co minule – sekat hlavy našim nepřátelům. Já mám tentokrát lepší plán.“

„Tobě hrozí mnohem větší nebezpečí než komukoliv jinému,“ řekla Monika. „Já jsem ti to nechtěla říkat, ale – moje krysy...“

„To už přece vím,“ pohladil jsem ji po vlasech.

„Víš jen, že jim urychlování zkrátilo život, ale nevíš jak hrozným způsobem,“ rozvzlykala se. „Já jsem to viděla, bylo to příšerné!“

„Jestli vyjde můj plán, nebudu ve zrychleném čase déle než den – a to snad vydržím. Kdyby mi to nevyšlo, musel bych použít původní variantu – a ta by mi trvala asi pět až deset dní. To se pořád dá vydržet, ne?“ uklidňoval jsem ji.

„Pokusné krysy se totiž – zbláznily!“ řekla Monika potichu. „Zčistajasna začaly jedna druhou hryzat, kousat, navzájem si rozervaly krky a pokud byly samy, ukousaly si pracky, prostě amok, tropické šílenství. Když jsem jim zabránila, aby si ublížily, chvíli se vztekaly a pak upadly do apatie a už se nikdy neprobraly. Pošly hladem nad plnými miskami, aniž by se pokusily sežrat jediné zrníčko.“

„Ty si myslíš, že by mě mohlo potkat totéž?“ trochu jsem úřece jen zvážněl. „Byl jsem pod urychlením dlouho, ale nikdy jsem takové příznaky nepociťoval.“

Trochu mě při jejím líčení zamrazilo v zádech. Stát se mi něco takového, byl by s námi všemi konec. Šílenství – aspoň bych porubal pár Omíorů mimo plán, ale apatie by byla ještě vážnější. Představil jsem si, jak nepohnutě ležím na podlaze v nějaké chodbě, kolem mě spousta Omíorů, kteří si mě chtějí zaživa upéci – a já nejsem schopen se bránit...

„Myslíš, že krysy a lidé jsou v tomhle stejní?“ zeptal jsem se Moniky.

„Dobře, povím ti všechno,“ řekla potichu. „Při urychlení dochází k velice rychlému vnímání různých podnětů, přicházejících z okolí. Je to podobný jev jako rychlé učení pomocí strojů xonthí. Já jsem například byla ve zrychleném čase spolu s tebou jenom krátce, ale od té doby si velice ostře pamatuji každý okamžik – a byly to vskutku zážitky na celý život.“

„Já si také pamatuji všechno, co se mi přihodilo v době urychlení...“ potvrdil jsem jí zamyšleně. „Pro nás to mělo velkou výhodu, stačilo nám mrknout se na plánek hvězdoletu a pak už jsme mohli jít najisto, pamatovali jsme si podrobně umístění každého Omíora podél naší trasy... Dodnes naprosto přesně vím, kde jsem tenkrát koho zabil...“

„A v tom je právě to nebezpečí. Jak víš, inteligence krys a jejich mozková kapacita není malá, aspoň ve srovnání s jinými zvířaty,“ pokračovala Monika. „Během urychlení se kapacity jejich mozků překročily dokonce i nejobyčejnějšími podněty – jako střídáním světla a tmy, kdoví, možná i zvukem vlastního dechu. Krysy neměly dostatečnou rezervu mozkové kapacity a zbláznily se asi jako lidé, úmyslně předávkovaní učením. A uvědom si, že jsi téměř úplně vyčerpal rezervy, když sis dal do hlavy nalít kurzy počítačové techniky... Neměla jsem ti to vůbec dovolit, měla jsem poslechnout Sengöho...“

„To ovšem mění situaci,“ zvážněl jsem. „Jak myslíš, že jsem na tom teď?“

„Pamatuješ, jak se ti ještě nedávno třásly ruce? To byl jeden z příznaků, že jsi na samé hranici. Když ses věnoval dětem a odpočíval, zřejmě jsi získal trochu času. Některé informace se stačily přestěhovat do dalších vrstev mozku, takže jsi opět skoro normální, ale to tě nesmí mýlit. Jsi v těsné blízkosti celkové katastrofy, rozumíš?“

„No nazdar,“ povzdychl jsem si. „Ale kdo by tam měl letět za mě? Džataši? Ten se ve hvězdném letadle vyzná, ale s většinou agregátů zacházet neumí – a můj plán je přece založen na jejich podrobné znalosti. Ty tam jít nemůžeš, kdoví, co by to udělalo s tebou – a s našimi dětmi. Kdo mi zbývá? Fernando – ale to je Omíor a i když mu věřím, bude tam přece se mnou, někdo musí udržet pozornost jeho krajanů. I tak si dělám výčitky, je to ještě dítě. Moniko, miláčku, všechno, co je potřeba, umím jen já a nikdo na celém světě mě právě dnes nenahradí, rozumíš? Nikdo! Vím, udělal jsem hroznou chybu, neměl jsem se stát nenahraditelným, měl jsem počítat s tím, že mě sklátí infarkt nebo mrtvice, ale teď je pozdě honit bycha! Neúspěch by znamenal takovou katastrofu, jakou by Země nejspíš nepřežila!“

„To je strašné,“ přikývla. „Vždycky jsem věřila, že nikdo není nenahraditelný – jenže dnes jsem přesvědčena, že ty jsi opravdu výjimka. Ale co teď? Náhradníka neseženeme, ze všech lidí by tu byli dva až tři, kteří by snesli – každý sotva tři čtvrtiny tvých znalostí, aby měli aspoň nějakou rezervu pro pobyt v jiném čase.“

„Vidíš, nemáme jinou možnost,“ řekl jsem už zase skoro klidně. „A kromě toho bych jim mohl dát jen obecné povědomí o tom, co je třeba udělat. Na to je pozdě, poletím tam tedy sám, ale budu se snažit všechno skončit tak rychle, jak to jen bude možné.“

„Bůh s tebou, Honzo,“ řekla Monika. Oči měla plné slz, ale políbila mě a pak jsme spolu šli k ostatním. Opravdu jsme už neměli jiné východisko – a ona to věděla stejně jako já.

Nezbývalo nám nic jiného než riskovat.

Vyletěli jsme s Fernandem podle dohody v jednom letadle. Ostatní zůstali na hvězdné lodi v napjatém očekávání věcí příštích. Bylo více než pravděpodobné, že o nás dlouho neuslyší, za předpokladu, že naše mise bude probíhat úspěšně. Pokud by Omíorové naši lest prohlédli, situace by se nejspíš změnila skokem a to tak rychle, že by si to těžko někdo na našem hvězdoletu uvědomil. Byla to hra va bank, ale nemohli jsme si vybírat – karty byly rozdané předem a teď šlo jen o to, kdo lépe využije trumfů ve svých rukou.

Cesta k nepřátelskému hvězdoletu netrvala dlouho. Vstříc nám vyletěl jiný letoun, ale jen proto, aby nám ukázal, kam máme přistát. Pokud měl hvězdolet nepřátel obdobné vnitřní uspořádání jako náš, což bylo pravděpodobné, byli jsme navedeni do obzvlášť vzdáleného přístavu, odhadem jako naše Osmička. Odtud to do středu lodi bude daleko, ale já jsem se domníval, že vzdálenost snad nebude rozhodovat.

Zacvakli jsme letadlo do stejných držáků jako na našem hvězdoletu. Také přechodová těsnění byla naprosto shodná a těsnila zřejmě dobře. Přesto jsme vyšli ve skafandrech na chodbu – kde nikdo nebyl.

V té chvíli vyšlehly plameny. Já jsem takřka instinktem zapnul urychlovač, ale když jsem zjistil, že skrz skafandr nic z těchto plamenů neproniká, zase jsem urychlovač vypnul a uklidňoval jsem Fernanda, že jde nejspíš jenom o poněkud razantnější metodu dezinfekce. A skutečně, plameny kolem nás hučely hrozivě, ale když už nám začalo být uvnitř skafandrů horko, náhle ustaly. Stranou se otevřely dveře a naproti nám vykročili čtyři Omíorové ve skafandrech. Oba nás postříkali sadou několika druhů vodiček – zřejmě z nás měly jakékoliv nebezpečné zárodky spláchnout nebo jinak zničit.

„Pojďte za námi,“ vyzvali nás potom. Otočili se a my jsme je chtěli mlčky následovat. Omíorové se však rozdělili, dva kráčeli před námi a druhá dvojice za námi – jako ozbrojená eskorta, doprovázející zajatce.

Vstoupili jsme do velínu přístavu. Tam už byli připraveni další, všichni ve skafandrech. Fernandovi nabídli pohodlné křeslo; přitom zjistili, že já nejsem rodilý Omíor a nastalo nevraživé okukování a poznámky ve smyslu, že velitel výpravy takovou nehoráznost určitě nenechá jen tak a že by asi bylo nejlépe toho otroka někam uklidit.

Fernando však trval na tom, že zůstanu s ním. Tvrdil, že on teď zastupuje velitele Jedničky hvězdoletu a že si na svého asistenta zvykl tak, že si do svých pravomocí nenechá mluvit nikoho – snad možná admirála... Pohodu to nepřineslo, ale jinak to nešlo, byl jsem tu vlastně nejdůležitější osoba, i když oficiálně bylo jednání čistě Fernandovou záležitostí a mě všichni začali ignorovat.

Konečně přišel další Omíor oblečený v červeném skafandru a doprovázený pěti dalšími. Červená barva znamenala vysokého hodnostáře, možná se jednalo o velitele druhé výpravy nebo dokonce o Velkého admirála? Nu což, uvidíme.

Hned z počátku Fernanda pokáral, že neprojevil dost úcty k veliteli. Podle jakýchsi řádů měl vyskočit z křesla hned jak jeho nadřízený vstoupil.

Fernando se ohradil, že žádné řády nezná a tudíž nemůže vědět, co se má v takovýchto případech dělat.

„Jak je to možné?“ pištěl jeden z pobočníků velitele.

Fernando klidně poznamenal, že dosud nedostal žádné vojenské vzdělání, což je pochopitelné, když na Jedničce není v současné době nikdo, schopný takové vzdělání někomu dát. Velitel Dvojky to uznal, ale nepříliš ochotně. Hned také dal pokyn, aby se připravili biologové-učitelé, neboť toto opomenutí bude třeba co nejdříve napravit.

Pak Fernanda pokáral, že vzal s sebou na jednání otroka, protože – asistent neasistent, otrok musí nejpozději do skončení tajného jednání zemřít.

Fernando na to klidně prohlásil, že otroků má zatím dost a dole na planetě jich je ještě mnohem víc. Bylo vidět, že se dokázal vžít i do role bezcitného pána, ale také jsem na něm viděl, že mu ta role moc nesedí.

Další hovor jsem totiž nesledoval. Jakmile skončilo první oficiální přivítání a vyšel najevo můj pozemský původ, Fernando mi lehce pokynul a já jsem padl k zemi, jako bych se neodvážil v přítomnosti pánů pozvednout ani hlavu.

Tento nehybný postoj však už byl falešný.

Na podlaze čelem k zemi jsem totiž neležel já, ale pouze prázdný skafandr. Já sám jsem se urychlil, vysvlékl se, naaranžoval skafandr do stejné podoby a nikým neviděn jsem prošel otevřenými dveřmi do nejbližší chodby. Pak jsem pokračoval jen tak daleko, až jsem narazil na prvního Omíora, vycházejícího z boční místnosti. Aniž stačil mrknout, složil se bezvládně na podlahu a já jsem ho vtáhl zpět do místnosti. Nebyl mrtev, jenom uveden do bezvědomí paralyzátorem, to mi však stačilo. Za okamžik jsem si z jeho ruky odřízl náramek a připojil jej k minipočítači, jež jsem si nesl v batohu na zádech. Na analýzu poškozeného náramku potřeboval jen okamžik. Pak jsem opět vyšel na chodbu a postupoval dál do centra hvězdné lodi. Všechny dveře se přede mnou otevíraly včetně kovových vrat oddělujících zóny, neboť můj vlastní náramek teď používal veškeré pravomoce, šifry a kódy, ještě před chvilkou patřící omámenému Omíorovi.

Jako nepředstavitelně rychlý neviditelný přízrak jsem pronikal dál a dál do hlubin hvězdného letounu. Nikde jsem se nezdržoval. Oba hvězdné letouny byly shodné, bylo tu tak mnoho stejných prvků, že jsem se mohl orientovat jako u nás. Ke středu lodi jsem měl něco málo přes tři kilometry, což nepředstavovalo velkou vzdálenost, pokud mě budou poslouchat dveře jako dosud. Dalo se ovšem očekávat, že zóna u centra nebude přístupná komukoliv.

Musel jsem se vyhýbat desítkám Omíorů, ale nikomu z nich jsem neubližoval, i když by pro mě bylo velice snadné srazit hlavu každému koho potkám. Proti jejich zabíjení bylo mnoho dobrých důvodů. Především jsem dal prve Fernandovi slovo, že nebudu zabíjet zbytečně. Za druhé jsem se tady nesměl ničím zdržovat – podle toho co jsem věděl od Moniky, šlo o vteřiny a hru s časem bych mohl snadno prohrát. Pak bych se změnil v ubohého idiota a všechno by bylo zbytečné. Třetím dobrým důvodem bylo, že jsem nechtěl vyvolat předčasně poplach, aby Omíorové nezačali vraždit otroky jako na našem hvězdoletu.

Kromě Omíorů tu byly samozřejmě i jiné bytosti, dalo se čekat, že to budou otroci. Nikdo z nich se nepodobal rasám otroků v našem hvězdoletu. Nejspíš byli ukořistěni na jiných světech. Pochopitelně, vždyť i za naším hvězdoletem zůstalo jenom množství naprosto zničených, neobyvatelných planet. Nemohl jsem tu tedy očekávat lidi ze zničených planet Xítió nebo Um-lusít, zato tu byly desítky jiných bytostí – až jsem skřípal zuby, když jsem si uvědomil, kolik planet v okolním vesmíru už asi Omíorové zničili. A kolik takových hvězdných lodí právě roznáší smrt a zkázu dalším nešťastným rozumným bytostem ve vesmíru?

Brzy jsem narazil na obtížnější překážku.

Samozřejmě – zónové dveře centrálního úseku mě odmítly poslechnout, jak jsem očekával. Neměl jsem však čas čekat, až tudy někdo půjde. Vytáhl jsem opět svůj zvláštní meč, vyválcovaný ze ztuženého staniolu. Madgéš tím vynálezem kdysi opovrhl, ale už během první vzpoury nám dovolil vysmát se všem pevně uzavřeným dveřím. Během okamžiku jsem prorubal dostatečně velký obdélník do stěny. Roztlačil jsem vyříznutý plát, na okamžik se zpomalil a teprve když veliký obdélník opustil své místo, opět jsem se urychlil. Při první vzpouře jsme během čekání jedli, teď jsem raději opustil nebezpečný čas a přečkal všechno v relativním bezpečí normálního času.

Kdoví zda si Fernando vůbec všiml, že s ním už nejsem... V reálném čase zatím mnoho času neuplynulo, moje počítadlo ukazovalo devátou sekundu, ale věděl jsem, že mi čas ubíhá mnohem rychleji než Fernandovi. Už teď jsem v nebezpečném čase pobýval déle než hodinu. Proti plánu jsem se nepatrně zdržel omámeným Omíorem, jenže to nebylo v urychleném čase a bylo to naštěstí méně nebezpečné.

Pak jsem se otvorem ve stěně protáhl do centrální zóny a ve chvilce jsem byl v hlavním velínu hvězdné lodi. Ani tady jsem se nesměl zastavovat. Urychlení času mělo hodnotu čtyři tisíce devadesát šest, zajišťovalo mi bleskurychlé jednání, ale čas přece jen ubíhal a musím jej využít – za chvilku se budu muset na delší dobu zpomalit a to už musím mít dostatečný náskok před poplachem, který určitě vypukne!

Do hlavního velínu lodi jsem vtrhl, aniž by si mě tu kdo z Omíorů všiml. Měl jsem na paměti slib daný Fernandovi a Michaelovi – že nebudu zbytečně vraždit, kdekoliv to půjde nenásilnou cestou. Bez tohoto slibu bych možná vytáhl svůj meč a usekal všem hlavy, takto jsem musel použít jiné, méně krvavé prostředky.

Na rozdíl od první vzpoury jsem měl dokonalejší vybavení, nerušeně, bez neustálého stresu dlouho předem připravované. Předně miniaturní kotoučovou pilku s tvarovanými přídržkami; chtěl jsem Omíorům rozřezat a sejmout s rukou jejich osobní náramky. Nejprve jsem musel oběhnout velín a jednoho po druhém paralyzovat. Ten okamžik byl z celé akce nejhorší, když jsem někoho paralyzoval, nemohl jsem být sám urychlený a byl jsem vystavený stejnému útoku z jeho strany i ze strany ostatních. Nebylo to však tak nebezpečné jako v době první vzpoury, kdy mě Omíorové málem paralyzovali a kdy jsem unikl osudu jen o vlásek. Dnes jsem měl náramek vybavený detektorem paralyzačních vln a kdyby je zjistil, sám by okamžitě zapnul urychlovač času a pak by se snažil zapínáním a vypínáním znemožnit synchronizaci paralyzačních vln. Ale v takovém případě by mi nezbylo nic jiného než – meč do ruky a všem hlavy dolů!

Moment překvapení byl ale na mé straně. Než se Omíorové vzpamatovali, leželi porůznu na zemi bez vědomí, zatímco já jsem jim docela v klidu přímo na rukou přeřezával a snímal jejich osobní náramky.

Odzbrojení osazenstva velínu proběhlo hladce. Na mé straně byl i slabý hluk, který tu zpočátku panoval. Já jsem se pohyboval neslyšně, ale těla Omíorů nepadala k zemi tiše, aby si toho ostatní nevšimli, kdyby byl v sále klid. Snadnost této akce mi dodala kuráže. Nastoupila další fáze bleskové války uvnitř hvězdné lodi protivníka. Na rozdíl od své dosavadní činnosti jsem věděl, že teď už naprosto jistě poplach vznikne.

Přímo na hlavní řídící pult jsem opatrně položil svůj malý počítač, připravený a nabitý potřebnými programy. Ještě jednou jsem obešel nejbližší chodby vedle velínu, abych případně zneškodnil každého, kdo by měl šanci dostat se sem dříve než za dvacet sekund po vyhlášení poplachu. Našel jsem dva takové a paralyzoval je. Pak jsem se postavil doprostřed velínu a aniž bych se zpomalil, namířil jsem na počítač komunikační paprsek svého náramku.

Nad počítačem vyvstala zdánlivě líně a neochotně silueta virtuální klávesnice – ve skutečnosti blikla ihned, ale já jsem byl urychlen tak, že mi i reakce počítače připadaly pomalé.

Zadal jsem první příkaz. Speciální vysílač v mé ruce jej rychlým sledem laserových impulsů předal do snímače, namontovaného na počítači. Vymyslel jsem to sám a byl jsem na ten vynález patřičně pyšný. Umožňoval mi řídit neurychlené počítače i v urychleném čase. Tyto stroje byly jako jediné při nepoměru časů dostatečně rychlé, abych s nimi mohl komunikovat na úrovni.

Miniaturní počítač se pak připojil k řídícím subkanálům centrálních počítačů hvězdné lodi a jeho procesor zahájil nelítostný útok kamsi do hlubin primárních kontrolních programů. Během osmi sekund – dvou tisícin reálné sekundy – jsem na virtuální obrazovce spatřil výsledek. Bylo to slovo, jaké se nevyskytuje ani v řeči Omío, ale které pro mě bylo důležitější, nežli sáhodlouhé proslovy mnoha řečníků.

Gawanapartox!

Několikrát jsem si je přečetl a abych si byl jist, že je nezapomenu, zapsal jsem si je nesmytelnou tužkou na hřbet ruky, ačkoliv jsem si vždycky pod urychlením pamatoval kdejakou maličkost. Toto slovo jsem totiž musel vyslovit já, nikoliv počítač. Součástí klíče byla podmínka, že jej vysloví živá bytost. Pak teprve jsem zpomalil a pečlivě jsem toto slovo vyslovil.

Jakmile jsem pronesl poslední hlásku klíče, opět jsem se urychlil a bleskovým snímačem jsem zadal další povely. Můj malý počítač musel proniknout do tajných programů základní logiky počítačové sítě a adaptovat je podle jiných programů, dlouho předtím pečlivě připravovaných.

Na našem hvězdoletu by se to už stát nemohlo. Když jsem promýšlel možnost podobného zákeřného útoku, jaký použil Peppino, postaral jsem se, aby už nikdo jiný takový úspěch neměl. Jenže tady byly programy ve stejném stavu jako před mými úpravami a počítač v nich mohl řádit podle libosti. Za normálních podmínek by základní řídící programy ani tady nestrpěly tak drsné zásahy do struktury dat, jenže byly na nepatrný okamžik ochromené generálním RESETem počítačového systému, vyvolaným s úmyslem zabránit centrálním programům, aby samy sebe po několik milisekund bránily.

V této chvíli jsem se nesměl zpomalit. Musel jsem napjatě čekat na okamžik, kdy mě bude třeba. Čas se přitom vlekl, zdánlivě příliš pomalu. Věděl jsem, že tato fáze bude nejdelší, ale právě teď jsem nemohl nic dělat. Závod s časem pokračoval – kdo bude rychlejší? Já a počítač, anebo přeplnění mých posledních zbývajících rezerv?

A najednou na virtuální obrazovce, nehybně se vznášející nad počítačem, blikla další zpráva. Opět jsem se krátce zpomalil a rychle ale zřetelně jsem vyslovil další slovo, jaké se rovněž v řeči Omío nevyskytuje.

Dikčertumenetekel!

Ano, na tuhle chvíli jsem čekal. Druhé klíčové slovo bylo právě tak důležité, vlastně důležitější než původní. To bylo od této chvíle naprosto nepoužitelné, nové klíčové slovo je v základních řídících strukturách nahradilo. Od této chvíle řídící systémy lodi Omíorů poslouchaly jen mě – a nikoho jiného.

Svůj malý diverzní počítač jsem pak opatrně uložil do spojovací šachty mezi velínem a centrálními počítači, do míst, kde unikne pozornosti Omíorů. V případě zadání nového klíče by obnovil strukturu základních řídících programů, jenže podle vzoru nevlídného k rodilým Omíorům. I kdyby nevím jak zoufale předělali řídící programy ve svůj prospěch, jediné slovo by v jediné sekundě jejich práci zmařilo. Uhodnout klíč, sestavený z pozemských slov, bylo pro Omíory nemožné. Pokud by použili počítače jako já, dostali by se jen k původnímu, už neplatnému heslu. A navíc, můj malý počítač by ani nedovolil obnovit programy podle jejich původních schémat, ale opět jedině podle mých nových plánů.

Tak – a je to! V případě úspěchu jsou od této chvíle všechny dveře průchodné pro otroky, ale nedobytné pro jejich původní pány. Ti se už nedostanou ke zbraním a pokud budou mít jen své náramkové paralyzátory, nebudou nikomu smrtelně nebezpeční. Ani teď jsem se nezpomalil, šlo přece už jen o poslední sekundu, během níž jsem se stihl vrátit do velínu Osmého přístavu.

Když jsem se tam zpomalil, roztřásla mě strašná třesavka, ale nebylo to ani obávané šílenství, ani apatie, vnímal jsem a myslel pořád normálně. Závod s časem jsem vyhrál – i když jsem už zřejmě nebyl zcela v pořádku... Strašně se mi třásly ruce, před očima jsem měl rudá a fialová kola a sotva jsem se držel na nohou...

Fernando musel zatím vyslechnout první část ostré výtky Velkého admirála a současně kapitána hvězdné lodi. Ten se pořád ještě rozčiloval nad tím, jak si mohl Fernando dovolit tu drzost – vzít si s sebou na tajná jednání otroka!

Byl to pohled pro bohy, jak ten náfuka zalapal po dechu, když jsem se náhle objevil vedle svého pána bez skafandru, obrátil se k němu jako ke kolegovi a bez ohledu na předpisy bitevních lodí Omíorské flotily jsem mu klidným hlasem sdělil, že už nemusí pokračovat v šaškování, protože máme hvězdolet plně pod kontrolou!

Dalším šokem pro Omíory bylo, když Fernando z jejich rodu po těch slovech vyskočil a radostně mě objal. Kromě Moniky on jediný věděl o nebezpečí, které mi hrozilo v urychleném čase a když jsem se v pořádku vrátil, bylo mu jasné, že můj plán vyšel, k žádné katastrofě nedošlo, Omíorové zůstanou naživu, já se nestanu idiotem a on sám – vrahem.

Jako jsem dal slib jemu, že jeho krajany ušetřím jak jen to bude možné, tak dal on slib mně, že on sám své krajany – až na malé děti – zabije, kdyby se mi něco během akce přihodilo. I on měl ve svém náramku zamontovaný urychlovač a byl odhodlán jej použít. Takhle to ale bylo mnohem lepší a Fernando měl z toho upřímnou radost.

Dva – tři Omíorové po nás ihned napřáhli ruce, aby nás na místě paralyzovali. K jejich obrovskému šoku jsme nepadli bez vědomí k zemi, jak najisto očekávali. Namísto toho všichni nechápavě zírali na své ruce, odkud zmizely všechny jejich otrokářské náramky, vybavené mnoha privilegii i vmontovanými paralyzátory. Bez nich byli všichni bezbranní, vždyť by se před nimi neotevřely ani obyčejné dveře, průchodné pro pouhé otroky! Náramků i jiných zbraní jsem je pro jistotu zbavil předtím než jsem se vydal do nitra jejich hvězdné lodě, aby neublížili Fernandovi – zajímavé bylo, že si toho až do této chvíle nikdo nepovšiml.

„Jste našimi zajatci!“ oznámil jsem zděšeným otrokářům, neschopným slova ani jakékoliv akce. Pak jsem přistoupil ke komunikačnímu pultu a přivolal jsem posily, aniž by se mi v tom kdokoliv pokusil zabránit – tak byli všichni vyvedení z míry. Až pak se na mě někteří vrhli, ale pohrozil jsem jim stříbrným mečem. Ačkoliv jsem se sotva držel na nohou a za jiných okolností bych mohl u těchto kosmických válečníků s obyčejným mečem vyvolat leda útrpný smích, byla to teď jediná použitelná zbraň v místnosti a získala si okamžitě náležitý respekt – zvlášť když jsem pro výstrahu jediným švihnutím přesekl už vyřazený zobhyr přímo v ruce jakéhosi zkoprnělého pobočníka.

O čtvrt hodiny později do zdejšího přístavu dorazilo dvacet letadel z našeho hvězdoletu. Nikdo je ani cestou, ani během přistávání neohrožoval, ochromená loď měla zablokované přístavy a její zbraně, řiditelné z velína, své pány neposlouchaly. Velín se brzy zaplnil ozbrojenými otroky ze všech možných ras, kteří sem přišli, aby odvedli přemožené otrokáře do našeho hvězdoletu – do zajetí.

Když převzal velení slaboučký Džataši a osobně dirigoval své svěřence z přepadových komand, Veliký Admirál se nakonec neudržel a pokusil se na něho zaútočit aspoň holýma rukama. Než však kapitánovy strašlivé drtící pěsti mohly dopadnout, Džataši se ráně nepochopitelně bleskově vyhnul a jiný otrok Pierre, mladičký, jenže z rodu třímetrových Um-lusítů, popadl útočícího Omíora a holýma rukama ho zkroutil tak, že k jeho zkrocení ani nepotřeboval další prostředky.

Po zajetí generality bylo celkem snadné vypořádat se i se zbytkem posádky. Hvězdoletem skoro bez odporu postupovali ozbrojení otroci. Krátce před nimi prolétla místnostmi a chodbami neviditelná, neslyšná smršť, jež otrokáře zbavila všech zbraní i náramků. Bez nich nemohli sami ani projít nejbližšími dveřmi. Tuto smršť tvořili jen dva lidé, Džataši a Fernando, kteří společně odzbrojovali Omíory, aniž by někomu z nich fyzicky ublížili.

Já jsem se této druhé smrště už neúčastnil. Byl jsem na tom tak zle, že jsem si nedovolil zapnout urychlovač ani na tisícinu sekundy. Byl jsem jako vymačkaný citron a věděl jsem, že nejsem k ničemu – naštěstí mě nikdo nepotřeboval. Odletěl jsem prvním letadlem naloženým zajatci na náš hvězdolet, kde už dávno všichni upřímně jásali.

Až na Moniku. Ta zůstala nepřirozeně vážná. Samozřejmě chtěla především vidět mé ruce. Pravda, třásly se mi tak, že jsem se nemohl ani najíst, podlamovaly se mi nohy, cítil jsem se slabý jako po dlouhé nemoci, ale byl jsem naživu, vnímal jsem normálně – a urychlovač jsem už nemusel zapínat, dalo se tedy čekat, že se všechno časem napraví.

Při jídle jsem všem líčil, jaké to bylo na hvězdoletu, odkud teď karavany letadel stále přivážely stovky zajatců. Přitom se mi udělalo mdlo. Patterson a jeho doktoři mě odnesli na lůžko, Monika mě tam objala a dlouho mi brečela v náručí. Všichni ji utěšovali, i když pravou příčinu jejího pláče nechápali. Jistě si mysleli, že je to přecitlivělost, jaká by v jejím stavu byla docela normální. Ona, já a snad ještě Fernando jsme však věděli, že jsem na poslední chvíli – po kolikáté už – unikl zubaté s kosou. Tentokrát by mi nezabila tělo, ale duši... což by nebylo lepší...

Všichni Omíorové skončili stejně jako jejich velitelé, včetně nejdůležitějšího z nich, Velkého admirála. Pozavírali jsme je do ubikací, přeměněných v provizorní vězení. Odtud byli po malých skupinkách odváděni a nakládáni do podivných, pro ně nezvyklých letadel. Věděli, že tentokrát prohráli, poznali, že je odvážíme někam pryč ze svého hvězdoletu a poplašeně se rozhlíželi do všech stran, ale východisko z této situace nenacházeli. Otroci své bývalé pány netrýznili ani nezabíjeli, ale v jejich sveřepých tvářích bylo jasně napsáno: Zanechte vší naděje!

Errata:

11.08.2021 22:29