Adam a Eva

Pro zajatce byl upraven provizorní zajatecký tábor na jihovýchodním pobřeží ostrova Lanká. Nebyl to zajatecký tábor jako v dobách pomzemských válek, spíš šlo o sídliště. Zajatci tu nebyli hlídáni, utéci však neměli kam – a vlastně ani proč.

Přepravy zajatců se účastnily stovky letadel i narychlo upravených autobusů. Některé patřily hvězdoletu, jiné byly vypůjčené ze Země. Jednání o umístění zajatců bylo krátké. Prostě jsem Organizaci spojených národů oznámil, že zabavuji s okamžitou platností celý ostrov, tak jako tak rezervovaný pro mimozemšťany, kam se dosud nikdo z nich nenastěhoval. Všichni kolonisté zatím osídlovali Madagaskar, protože se jim aspoň zpočátku žilo společně lépe než kdyby se rozdělili na malé hloučky.

Neprotestoval nikdo. Když se totiž lidé dozvěděli, že zde mají být umístěni zajatí Omíorové z další hvězdné lodi a že je vlastně konec s hrozbou nové invaze, vypukla na celé Zemi obrovská radost. Lidé už byli připravení na nejhorší a proto se radovali a v nadšení splnili veškeré naše požadavky.

Přiznám se, neváhal jsem této situace jaksepatří využít. Spolu s Monikou jsem při této příležitosti osobně zavítal na Zem a Spojeným národům jsem oznámil, že bude potřeba na Zemi poskytnout životní prostor už nejenom hrstce bývalých otroků z naší, ale teď i tisícům dalších z druhé hvězdné lodi. Pro ně by prostory dříve vyhrazené pro mimozemšťany nestačily. Požadoval jsem proto, aby jim bylo dovoleno osídlit společně se zbytky Australanů také Austrálii. Ti tu žili jen porůznu ve všelijakých skrýších, protože Austrálie byla Omíory během invaze téměř dokonale vyvražděna. Bylo proto rozhodnuto, že se v Austrálii může usadit kdo chce – lidé i mimozemšťané. Lidé si mezitím zvykli na Ghoaveriňany, Murkwairy, Raxeny, Xítiany a další, kteří začali nejen osídlovat Madagaskar, ale také cestovat po celém světě. Když se ukázalo, že se dá s mnohými mimozemšťany vyjít po dobrém, ba dokonce že mohou být dobrými sousedy i společníky, když se v mnoha městech zprvu jen na krátkou dobu, ale později i natrvalo usadili výteční kuchaři z planety Xítió, lidé se přestali zuby nehty jejich pobytu bránit. Mimozemšťané spolu se svobodou získali větší sebevědomí, ale nikdy se nechovali zpupně. Opičkovití mimozemšťané z daleké planety Xítió na rozdíl od pozemských opic (i mnohých lidí) nekradli a nikdy nikomu neublížili. Podobně dobře se dalo vycházet i s Ghoaveriňany, Murkwairy, Raxeny a dokonce i se šupinatými ještěrovitými obyvateli planety Rhora-moantu. Ti by sice mohli lidem ze Země svou medvědí silou ublížit a několik takových případů se opravdu stalo, vždy se však prokázalo, že Rhora-moantové byli lidmi buď napadeni, nebo přinejmenším vyprovokováni. Naštěstí pro bezproblémové soužití různých ras původní Um-lusíté zůstali na hvězdné lodi a na Zem se dostali jenom mladí, vychovaní Monikou a doktorem Pattersonem. Vzbudili sice svým exotickým mravenčím zjevem patřičnou pozornost, ale byli stejně mírní jako ostatní a s pozemšťany vycházeli po dobrém.

Také na druhém hvězdoletu byla pestrá směsice ras. Byly tu sice jiné bytosti než na naší lodi, se všemi jsme se však rychle dohovořili a spřátelili. Když jsme je po ovládnutí lodi shromáždili do velkých sálů a oznámili jim svobodu, zpočátku nám nedůvěřovali, ale pak nastala obrovská radost. Skupina lékařů s doktorem Pattersonem a Monikou zajistila, aby i zdejší dětská zóna pokračovala v činnosti, zaměřené na „výrobu“ a později i výchovu dětí. Vzhledem ke zvyklostem Omíorů ponechávat naživu jenom muže-otroky by bez jejich úsilí všechny tyto hvězdné rasy brzy vyhynuly.

Po několikerých dlouhých diskusích s místními odborníky – otroky se všichni rozhodli, že trochu ovlivní zárodky, uložené ve strojích na výrobu dětí, aby se narodilo mnohem více děvčátek, aby ženy nebyly na Omíorském hvězdném letadle příliš úzkým profilem. Ve strojích byly uloženy i zárodky dětí Omíorů – a také jim naši lékaři trochu pozměnili počty ve prospěch děvčátek. Uvažovalo se, že snad převychováme i některé zajatce... Podle mě to však nebylo pravděpodobné – předělat jednoho dospělého je tisíckrát pracnější, nežli dobře vychovat stovku malých dětí.

Jedna z ras otroků na druhém hvězdoletu byla dokonce tak podobná lidem, že by snadno mohlo dojít i k záměně. Stavba jejich těla, vlasy a barva kůže nejvíc připomínaly dnes už vzácné Indy. Těch se zachránil po celém světě jen zlomek z původního počtu, podobně jako bylo málo Číňanů. Bohýzlové však nebyli lidmi v pozemském slova smyslu. Vnitřní orgány měli trochu jinak uspořádané, neměli vůbec játra, zato měli dva žaludky a jeden miniaturní elektrický orgán, jenž jim doma na jejich planetě sloužil k vyhledávání elektrických živočichů. Bohýzlové, ačkoliv byli lidem Země tak podobní, nemohli mít s nimi v žádném případě děti – což v prvních dobách zapříčinilo i několik desítek zklamání, když se do sebe zadívali mladí lidé odlišných vesmírných ras. Bohýzlové se pak už díky svému elektrickému orgánu v tomto směru nikdy nemýlili a aby dalším případům zklamání předešli, naučili se nevtíravým způsobem dávat najevo pozemšťanům svou odlišnost, kdykoli hrozila záměna. Ukázalo se také, že Bohýzlové mohou být nejlepší lékaři nejen pro sebe, ale pro všechny ostatní rasy. Když první z nich dostali rychlokurs biologických věd, věnovali se dalším výzkumům a brzy sami přišli na to, jak by mohli svůj elektrický orgán využít k diagnostice a k léčení nemocí. Mohli pak léčit mnohem efektivněji než lékaři jiných ras. S Bohýzly se dobře spolupracovalo a brzy jsme na našem hvězdoletu vyvinuli na podobných principech přístroje, které po vhodném zaškolení zvýšily diagnostické možnosti i našich lékařů. Lékař může být dobrý i bez speciálních přístrojů, ale dobrý lékař má s nimi lepší podmínky k práci.

Dva ukořistěné hvězdolety ovšem znamenaly zmnohanásobení výrobních a zejména obranných možností. Pokud by sem teď přiletěl osamělý hvězdolet, mohli bychom ho sevřít do kleští a vyzvat ke kapitulaci – samozřejmě jen tehdy, kdyby selhala osvědčená diverzní akce přímo na místě. Fernando se stal hrdinou nejen mezi Omíory. Prohlásil, že je ochoten kdykoliv to zopakovat – zejména proto, že se přitom nikomu nic zlého nestalo, ani otrokům, ani jeho krajanům. Bylo neuvěřitelné, že během našeho přepadení nebyl nikdo zabit a kromě pokoření otrokářů byla výsledkem jen záchrana tisíců otroků, mnohdy už dávno předem odsouzených k popravě a ke snědení.

Samozřejmě mi skončilo i velice napjaté období, kdy jsem často nespal starostmi; navíc jsem absolvoval další životu nebezpečný pobyt v jiném čase, který mohl tentokrát skončit katastrofou. Pro mě proto nastal čas povinného odpočinku. Kromě plánování využití druhého hvězdoletu jsem zase pomáhal Monice. Rozhodli jsme se sloučit naši dětskou zónu s další dětskou zónou na druhém hvězdoletu, což ovšem znamenalo, že jsme tam museli od nás přestěhovat všechny děti. Jenom tam totiž byly dosud v chodu všechny „stroje na děti“ a ty jsme stěhovat nemohli, neboť byly plné živoucích zárodků. Všichni lékaři měli tedy práce nad hlavu, ačkoliv jim v tom pomáhali další čerstvě školení lékaři a biologové. Mezi nimi byli na prvních místech Fernando a Miriam, první Omíorové, kteří už dorostli do věku, kdy by se mohli podrobit strojovému učení. Oba se rozhodli vystudovat lékařství a věnovat se výchově stovek a tisíců dětí ze všech možných ras...

Jak se ten svět mění...!

Monika však už neměla dost času na odchování a výchovu nových dětí v druhém hvězdném letadle.

Na hvězdoletu Omíorů se stal div světa. Poprvé v dlouhé historii těchto kolosů se tady narodily dvě malinké děti jinak než z nestvůrných strojů. Byla to událost, na kterou se sešli všichni lékaři, kteří se až dosud starali o děti v dětské zóně. Začalo to večer – a k ránu už Monika šťastně spala mezi našimi dvěma malými uzlíčky, Adámkem a Evičkou.

Spěte klidně, děti naší nové, vesmírně promíchané kosmické civilizace...

Errata:

11.08.2021 22:29