Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cesta do lví tlamy

Jistě se nikdo nediví, že Katka v noci nešla spát vůbec. Kdo by na jejím místě dokázal usnout! Dala sice rodičům dobrou noc, lehla si, ale usnout nedokázala. Poletí do Egypta! Uvidí zevnitř pyramidy, kam se jen tak někdo nedostane!

Hodiny pomalu odtikávaly čas. Katka se po půlnoci dvakrát zvedla a odběhla si na záchod, i když jen aby vyplnila pomalu se vlekoucí čas. Nemohla přece běhat po bytě jen tak, bez důvodu! Jenže v domě všechno spalo a když se blížila druhá noční hodina, Katka to v posteli nevydržela. Oblékla se, otevřela okno dokořán a se svým teleskopickým koštětem vylétla vzhůru až na plochou střechu paneláku, kde se úderem druhé znenadání objevil velký létající talíř. Přiletěl v neviditelnosti, Jan Hiller nenechával nic náhodě. Katka se odlepila od nástřešní nástavby strojovny výtahu a rychle běžela k letadlu.

„Já věděl, že tu budeš vartovat!“ přivítal ji s úsměvem pan Hiller, když jí otevřel dolní vchod a zval ji dovnitř. „Jestlipak jsi aspoň na chvilku usnula?“

„Nešlo to,“ řekla Katka odevzdaně. „Vy jste snad spal?“

„Taky ne,“ přiznal. „Musel jsem zkontrolovat trasu, nechtěl bych tam narazit na nepříjemné překvapení. Uvědom si, »girolty« má i Afro-indická čaroříše!“

„Podle čeho je poznáte?“

„Jen podle toho, že se jejich piloti rychle pohybují,“ přiznal pan Hiller. „Ale mohu se zato spolehnout, že oni nepoznají náš.“

„Tak jedem!“ vybídla ho Katka, když vklouzla do sedačky vedle pilota Hillera.

„Jedem!“ souhlasil Hiller.

Evropa v noci - skoro bez tmavých míst...

Letoun se zneviditelnil a jako přízrak vzletěl do černé noční oblohy. Současně nabral směr a začal prudce zrychlovat, až světla měst na černém glóbu pod ním začala viditelně rychle odplouvat. Katka se trochu podivovala, jak hodně světel pod nimi ubíhá.

„Ve většině měst v Evropě v noci svítí pouliční osvětlení,“ vysvětloval jí pan Hiller. „Většina elektráren se nedá na noc jen tak vypnout, jen sníží výkon. I v noci svět potřebuje elektřinu, ale obvykle to nestačí, protože elektrárny, až na vodní na přehradách, nemohou výkon snížit pod minimální hranici. Veřejné osvětlení pomáhá překlenout to hluché noční období. Ale protože se svítí skoro všude, orientaci to nepomáhá. Ještě že máme dokonalejší navigaci, nezávislou na nočním osvětlení dole.“

Opustili Čechy, rychlostí družic přeletěli přes Maďarsko a Rumunsko a mířili k Turecku.

„Vyvolej si tady mapu s polohami čarodějů,“ pobídl Hiller Káťu. „Stejnou, jakou tu mám já. I když ji mám nastavenou, aby odlišovala čaroděje barevně podle rychlosti pohybu, pořád platí, že víc očí víc vidí. Kdybys spatřila červeně zbarveného čaroděje a ke všemu rychle se pohybujícího, byl by to pravděpodobně jiný pilot »giroltu«. A tomu bychom se měli vyhnout.“

Katka proto nespustila oči s obrazovky, jenže většina teček, znázorňujících čaroděje, svítila klidnou zelení na znamení, že setrvávají na tomtéž místě. Jen menší množství jich svítilo modře, ale to byli pozdní noční automobilisté, nebo fialově označení letci na košťatech. Těch bylo nejméně, snad jen pár na celou trasu. Ti si vysoko letícího UFO ani nevšimli. Jedinou červenou tečkou zde byli Katka s Hillerem – při daném měřítku mapy se obě jejich tečky slily v jedinou.

Nad Tureckem ale vlétli do oblasti, kde bylo na mapě tolik teček, že se místy slévaly do zelených plošek.

„Afro-indická čaroříše...“ komentoval to Hiller. „Mají tu opravdu hodně čarodějů, zejména jestli si sem přivezli Kameny a Knihy z vykradené Evropy...“

Snížil rychlost, i když letěl pořád nad stratosférou. Červená tečka změnila barvu do fialové. Takových tu bylo víc, nebyli mezi nimi tak nápadní. Ostatně, jak to Jan Hiller říkal, kdo by ve dvě v noci vartoval u mapy? Ale i tak bylo s podivem, kolik fialových teček v Turecku viděli. Že by se turečtí čarodějové tak vyžívali v nočním létání na košťatech? Pohybovalo se jich tu víc než pomalých světélek řidičů automobilů. Nad městem se Katka při pohledu dalekohledné kamery přesvědčila, že automobilů je dole na nočních silnicích víc než kolik je tam modrých teček. Takže většinu pozdních nočních automobilů řídí ne-čarodějové. Koho to čerti nesou jezdit po městě v půl třetí v noci?

»Girolt« se ve stratosférické výšce loudal jako čarodějové dole pod ním na košťatech. Pilot Jan Hiller pozvolna zvyšoval rychlost letu, až na jejich místě místo fialové nakrátko zasvítila červená, pak ji rychle snížil do fialové. Kdo by ve dvě hodiny v noci vartoval u mapy? Jiné pravidlo říká, jakmile prohlásíte, že je něco nemožné, hned se najde nějaký blbec, který to provede. Co když někdo z Viponských čarodějů nemůže spát a jen tak pro svůj plezír kouká do mapy? Nač zbytečně provokovat!

Jenže i čaroděj na koštěti vytáhne při troše snahy rychlost srovnatelnou s malými dopravními letadly a červené označení rychlosti začínalo někde na sedmi stovkách kilometrů v hodině, což bývala slušná rychlost pro vrtulové stíhačky v dobách Druhé světové války. Turecko zůstalo za nimi a »girolt« se vznášel nad kopcovitou krajinou Izraele. Hiller pro jistotu ubral rychlost, aby zlomyslnou náhodou nezasvítil zdejším čarodějům červeně.

„Tady musíme dávat pozor,“ řekl pan Hiller. „Tady není žádný letoun v bezpečí. »Girolt«, ani jiný.“

Nicméně i při rychlosti pouhé vrtulové stíhačky Izrael pod nimi rychle podplul a pan Hiller začal klesat.

Před nimi byl starodávný Egypt, říše faraonů.

Džoserova pyramida - nejstarší v Egyptě (-2600)

Ke stupňovité pyramidě v Sakkaře dorazili za tmy, široko daleko nebylo ani človíčka. Při větším zvětšení mapy spatřili, že se nejbližší čarodějové nacházejí až na předměstí Káhiry, což jim docela vyhovovalo, aspoň jim nebudou koukat na prsty, ale dost blízko, aby jejich světélka ve větším měřítku splynula se světélky místních čarodějů.

„Nejlépe něco ukryješ, když to umístíš všem na očích,“ řekl pan Hiller, když posadil »girolt« přímo na vrchol Džóserovy pyramidy. Nebyl ovšem tak drzý, aby vypnul neviditelnost. Vršek pyramidy měl výhodu, že ho tam nikdo neobjeví. V Egyptě dnes platí zákaz šplhání na pyramidy, ze kterého by si obyvatelé ani čarodějové nic nedělali, kdyby na vrcholu pyramid bylo něco tak zajímavého, aby to stálo za porušení zákazu. Že je na vrcholu Džóserovy pyramidy UFO, to snad nikoho ani nenapadne...

Vchod do pyramidy začínal strmými schody vedoucími pod zem

Vstup do pyramidy uzavíraly dveře zamčené visacím zámkem

„Doufám, že máš s sebou koště,“ ujišťoval se pan Hiller.

„Jistě,“ vytáhla Katka z bundičky své krátké teleskopické.

„Takže jsme na místě a tímto ti předávám velení,“ prohlásil šibalsky pan Hiller. „A měli bychom si asi tykat, nemyslíš? Když už sdílíme takovou neobvyklou výpravu...“

„Děkuji,“ řekla vážně Katka. „Beru oboje. Takže nasedněme na košťata a vzhůru dolů!“

Dvě neviditelné postavičky sklouzly podél stupňů pyramidy až na úroveň terénu.

„Vchod by měl být trochu stranou,“ řekla Katka.

Byl tu. Začínal strmými schody vedoucími do hlubin skály, pokračoval vodorovnou chodbou trochu stranou, ale uzavíraly ho novodobé plechové dveře, opatřené velkým visacím zámkem.

Kdyby nebyli čarodějové, byl by to konec jejich výpravy.

Jenže pravděpodobnost, že čaroděje zastaví dveře, i kdyby byly sebelépe oplechované, závisí od toho, zda jde o »páže« nebo o pokročilejšího čaroděje. Katka sestoupila po strmém schodišti dolů, došla k uzamčeným dveřím – a mžikem jimi prošla. A hned poodstoupila, aby mohl projít i pan Hiller. Tak se za okamžik setkali v dlouhé, úzké a navíc nízké chodbě, vedoucí směrem pod pyramidu. Byla tu tma a kupodivu chlad. Katka si zprvu posvítila kouzlem »riwbir«, jenže pak spatřila na stěně vypínač a chodbu osvětlilo elektrické světlo.

„Chodí sem občas archeologové,“ řekla tiše. „Zavedli sem dokonce elektřinu. Můžeme dál.“

Byla to výhoda, jakou nečekala. Věděla, že je podzemí této pyramidy prozkoumané. Ani zámek na dveřích ji nepřekvapil, ale že bude funkční přívod elektřiny, to byla jedna z mála výhod, které se jim samy nabízely. Nemuseli si svítit kouzly a elektrické světlo vypadalo, jako by tu někdo z archeologů před odchodem prostě zapomněl zhasnout.

Chodbu pod pyramidou osvětlovalo elektrické světlo

Zachovalá galerie v Džóserově pyramidě

Postupovali pomalu, obezřetně. Aby tu na někoho narazili, musela by to být setsakra náhoda. Zamčené dveře by normálního smrtelníka zastavily a i kdyby je dokázal otevřít, nedokázal by je za sebou zvenčí zamknout visacím zámkem. Ten svědčil o tom, že je podzemí prázdné. Katka se zpočátku rozhlížela, jestli tu nejsou sledovací kamery, ale když žádnou nespatřila, oddychla si. Zřejmě to tu nikdo nepovažoval za důležité, aby sem dával drahé kamery. Turisté sem nemají přístup a archeologové už tu všechno zdokumentovali a odvezli do muzea v Káhiře.

„Vypadá to tu opravdu zachovale,“ uznal pan Hiller.

„Takhle zachovale to vypadá i v pyramidách, které nahoře nad zemí vypadají už jen jako kupa kamení,“ přikývla Katka.

„To dělá zdejší sucho,“ soudil pan Hiller. „Venku přece jen působí eroze větru s pískem, když už tu není vodní eroze, ale pod zemí pro erozi nejsou podmínky. Ale nemyslím si, že jsme to sem přišli jenom obdivovat. Co tady vlastně hledáme?“

„Výklenek s portrétem faraona Džósera,“ odvětila Katka. „Ale ten má být až někde vzadu. Pojďme dál!“

Pokračovali dál do hlubin pyramidy. Chufuova pyramida je větší a zvenčí vypadá zachovaleji, uvnitř je však jednodušší. Proti labyrintu pod Džoserovou má jen několik víceméně přímých, i když různě skloněných chodeb. Zdejší chodby tvořily složitější labyrint, tady by se dalo i zabloudit.

Džóserova pyramida - galerie

Dostali se do prostor s bohatší výzdobou omítnutých stěn. Starověcí řemeslníci do malty vkládali zdobné barevné fajánsové destičky. Byly na stěnách, zdobily i výklenky. Neměly takovou cenu jako zlato, ale jejich bezcennost je paradoxně chránila před lupiči. Konečně se Katka zastavila a ukázala do jednoho z mnoha výklenků.

„Tohle má být samotný vládce, faraon Džóser!“ ukázala na bas-reliéf vysokého muže, jehož výšku ještě zvýrazňovala vysoká koruna faraonů.

Údajný portrét faraona Džósera v jeho pyramidě

„Doufáš, že je něco za ním?“ zeptal se Hiller.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Faraon je pouze důležitý orientační bod. Průchod má být stěnou napravo od faraona. V návodu stojí, že je to jistější než odpočítávat výklenky, kdyby se to tu někdo odhodlal zazdít nebo jinak znehodnotit.“

Stěna mezi dvěma výklenky byla celá pokrytá fajánsovými destičkami. Jan Hiller je považoval za pouhou ozdobu, jenže nebylo tomu tak. Katka přistoupila až ke zdobené stěně a rukou setřela prach z několika destiček.

„Sáhni si také!“ vybídla parťáka.

„Jako by mě do prstů bodaly elektrické jiskřičky,“ popsal svůj dojem.

„To není elektřina,“ řekla Káťa. „Ne-čaroděj neucítí vůbec nic. Je to signál pro nás čaroděje.“

„Ale kdo by to sem dával? Už tenkrát?“ divil se Hiller.

„Nezapomeň, že my čarodějové jsme starší než pyramidy,“ připomněla mu. „Takže pozor! Zdejší stěna, to je metr kvalitního vápence! Musíš proskočit nejméně metr a půl. A nejprve počítej do deseti, abych se mohla odklidit dál.“

Zdobená fajánsová zeď v Džóserově pyramidě

Otočila se ke stěně – a zmizela v ní.

Jan Hiller počítal svědomitě do dvaceti, pak se postavil jako Káťa čelem ke zdi a spustil kouzlo »platgaico«. Prostorová fluktuace ho prohodila metrem vápence, za nimiž byla naštěstí prostora se šikmým stropem. Katka už si na ni svítila kouzlem »riwbir«, neboť tady s elektrickým osvětlením nemohli počítat – byli v místech, kam lidská noha již pět tisíc let nevkročila.

Místnost však byla prázdná, zřejmě vyloupená.

„...by mě zajímalo, jak se sem vykradači hrobek dostali,“ řekl s obdivem v hlase k jejich šikovnosti.

„Těžko se sem mohl někdo dostat vápencovou stěnou, to by musel být čaroděj,“ odvětila Katka, ale dál si pečlivě prohlížela stěnu, hustě popsanou sloupci hieroglyfů.

Hieroglyfické varování!

„Co tu máš?“ zeptal se, když viděl, co ji zaujalo.

„Zajímavé,“ řekla Katka.

„Ty to snad čteš?“ podivil se Jan.

„Tak za prvé, jsem historička a mám v sobě knihu »Dějiny Knih a Kouzel«,“ řekla, aniž nakrátko odtrhla zrak od hieroglyfů. „Za druhé, vyvolej si »malasik« neboli »kouzlo překladače«, dej mu parametr »hieroglyfy Egypt« a přečti si to sám. Není to těžké a je to nesmírně zajímavé.“

„Co to vlastně je?“ zeptal se trochu rozmrzele. Ta mrňavá holka s ním jedná jako s nějakým... pážetem...

Ale já přece jsem proti ní páže, uvědomil si najednou. Ta malá holka ví něco, co by mi asi musela dlouho vysvětlovat, ještě že umím jako ona procházet zdmi, jenže ona ví, kde je za metrem vápence dutina, abychom se nezhmotnili v kameni! Až teď mu začínalo zapalovat, že to může být něco opravdu důležitého. Ne, tohle nebude turistická výprava za pamětihodnostmi starověku! Proskočením zdí to dostalo punc vážné akce »jen pro čaroděje«! A nápisy na zdi, byť byly hieroglyfické v řeči starých Egypťanů, nebyly vůbec určené lidem! Vlastně... jejich začátek lidem určený byl. Bylo to důrazné varování vetřelcům, aby okamžitě opustili tato prokletá místa, neboť kdo tu bude pobývat déle než kolik je nutné k přečtení varování, toho stihne tak krutá a pomalá smrt, že bude po celou dobu mučivého umírání prosit bohy, aby už konečně zemřel a měl tu bolest za sebou!

Ono to na vykradače hrobek beztak nefungovalo, pomyslel si. Zloději zpravidla neuměli číst a když se nic nedělo, házeli to za hlavu jako každé podobné bezzubé varování.

Mýlil se. Tohle prokletí nebylo bezzubé! 

„Kam jsi to stihl dočíst?“ vybafla na něho znenadání Katka.

Ukázal jí to přímo na stěně.

Strašlivá varování před pomstou bohů

„Čteš příliš pomalu,“ pokárala ho. „Tady ale opravdu není dobré zdržovat se příliš dlouho. Důležité je to tady! Čti!“

Ukázala mu prstem na kus textu. Hieroglyfickými obrázky, které teď už díky kouzlu »malasik« také četl, zde bylo napsáno:

»Nemáš-li opravdu naléhavý důvod pokračovat, okamžitě opusť tento prostor! Je sem zaměřený paprsek černého světla, aby čtvrt hodiny po narušení tohoto místa sežehl vetřelce. Máš-li ale dostatečně pádný důvod jít dál, pokračuj dva sáhy stěnou stejným směrem.«

„Jestli sem opravdu míří nějaký paprsek »černého světla«, nejspíš radioaktivního záření, máme po čertech málo času. Pojď za mnou!“ spěchala Katka a určitě měla ke spěchu důvod. Tohle očividně nebylo dílo starých Egypťanů, ani faraonova stavitele Imhotepa, tohle vypadalo sofistikovaněji. Jestli to bylo dílo mimozemšťanů, pak nebylo zdravé brát vyhrůžky na lehkou váhu a důvod ke spěchu byl jistě opodstatněný.

Tajné prostory osvětlovalo nepozemské světlo...

Katka proskočila stěnou s hieroglyfy a Jan Hiller vzápětí za ní. Dva sáhy jsou přes tři a půl metru, proto si raději očima nastavil aspoň čtyři metry a odhodlaně spustil kouzlo »platgaico«. Čtyři metry jsou na hranici možností tohoto kouzla, takže ho to hodilo těsně za stěnu do podivného, nepozemsky modravého světla. Koutkem oka zahlédl Katku, krčící se stranou. Viditelně si oddychla, když ho spatřila.

„A teď pojď těsně za mnou a nezdržuj se!“ poručila mu. „V Knize stojí, že tu je ještě nějaká past, nebo »zkouška«! Hlavně tady na nic nesahej! Ta varování jsou myšlená smrtelně vážně!“

Další prostor byl vytesaný přímo do jednolité skály. Stěny kolem nich nebyly z kamenných kvádrů. Pokud to měla být tajná schránka, byla opravdu dobře udělaná, i když se tvářila jako dílo neumělých lidských rukou. Stěny byly křivolaké, hrbolaté, stejně jako strop i podlaha. Schody vypadaly jako ručně tesané do skály, ale nebyly vůbec prošlapané. Půl pátého tisíce let sem nevkročila lidská noha!

Dotkni se mě a zemřeš!

Poslední místnost obsahovala něco podobného sarkofágu, jenže to bylo menší. Dospělý člověk by se tam nevešel, nanejvýš dítě. Hieroglyfický nápis na víku byl poměrně stručný:

»Dotkni se mě a zemřeš!«

„To je dokonce pravda,“ řekla Katka, když si sarkofág ze všech stran opatrně obešla. „Pojď od toho raději dál, Honzo! Není to žádná legrace! Ale je vidět, že se až sem nikdy žádní vykradači hrobek nedostali, to by tu teď ležely jejich vysušené mrtvoly.“

Jan Hiller mechanicky uposlechl, ani na okamžik by ho nenapadlo pochybovat. Katka vytáhla ukazovací magickou hůlku »kérto«, namířila na sarkofág a co nejsilnější telepatií řekla:

»Probuď se, Merani!«

Errata:

19.07.2021 18:22