Merani

Dotkni se mě a zemřeš!

Jan Hiller očekával ledacos, ale tohle určitě ne.

První změna nastala, sotva to Katka dořekla. Osvětlení této ponuré kobky se plynule proměnilo, z nepozemsky namodralého světla se stalo nepozemsky žlutozelené. Vypadalo přívětivěji, ale ne o mnoho. Jenže to byl jen detail proti tomu, co se dělo dál.

Na sarkofágu vyvstala žlutozelená mlha a v ní se zhmotnilo nevelké tělo podivného ležícího tvora. Leželo nehnutě vteřinu, dvě... deset...

Pak se ten tvor nadechl, otevřel oči a vyskočil na nohy.

»Opravdu máte dost dobrý důvod budit mě?« obrátil se pak telepaticky na Káťu s panem Hillerem.

Merani

»Myslíme si to, Merani!« odvětila stejnou telepatií Katka.

Ambíjanka Merani byla mimozemšťanka, vysoká přibližně stejně jako Katka, takže si obě koukaly s očí do očí, ale trochu zavalitějšího těla, navíc s tlustým ocasem. Tvary jejího těla byly však uměřené a nevzbuzovaly by žádné posměšky.

»Ty jsi ale teprve dítě!« řekla Merani opět telepaticky.

»Na to nehleď,« řekla Katka. »Knihami se zabývám nejdéle z naší party a mám s nimi nejvíce zkušeností.«

»Nejdéle ze všech?« podivila se Merani.

»No, víš, v Evropě donedávna žádní čarodějové nebyli,« snažila se jí to Katka objasnit. »Naštěstí jsme našli jednu Knihu a ta nás přijala. Proto jsem v Evropě nejstarší čarodějnicí. Ti další jsou sice dospělí, ale bez nás dětí by se z nich čarodějové nikdy nestali.«

»Zajímavé,« řekla Merani. »Ještě zajímavější je, že je to nejspíš pravda. Stačí nechat si v hlavě promítnout rozmístění lidí s »lapikykjou«. Jsou tu místa, kde je jich přebytek a naopak, jsou místa, kde jako kdyby byla poušť.«

»Na velké části našeho světa jsou pouště,« připustila Katka.

»Evropa je celá jedna poušť?« zeptala se Merani.

»Poušť ne, ale Knih je tam příliš málo,« odvětila Káťa.

»To by nemělo být,« nesouhlasila Merani. »Mám chuť jít se na to osobně podívat.«

»To ještě není to nejhorší,« řekla Katka. »Kvůli tomu jsme sem nepřišli. Mnohem horší je, že se náš svět potácí na samé hraně nejhorší možné války.«

»Války?« nadskočila Merani. »A vy, naši chráněnci, tomu nebráníte? Nechcete – nebo nemůžete?«

»Obávám se, že někteří z vašich chráněnců k chystané válce sami vydatně přispívají,« řekla Káťa smutně. »Nás, co se nám to nelíbí, je hrstka a ti nejhorší nám ještě odnášejí Knihy, aby byli co nejsilnější a mohli si dělat ve světě co chtějí.«

»Jako před Atlantidou...!« vzdychla si Merani. »Uznávám, tohle je dostatečně pádný důvod, abych se mezi vás vrátila. Říkáš, že jste z Evropy? Půjdu tam s vámi a podívám se, co se dá dělat. Snad není pozdě, jako bylo pozdě u Atlantidy!«

»Máme na vrcholu této stavby neviditelný girolt,« řekl něco konečně i Hiller. »Pojďte, budete u nás vítaným hostem.«

»Půjdu s vámi,« souhlasila Merani. »Přesvědčili jste mě, že je to nutné a já pomoc ve vážných případech neodmítám.«

»Ale pozor na sousední komnatu,« varovala ji ještě Katka. »Je tam připravená past na vetřelce.«

»Vím o ní,« roztáhla Merani papulu do úsměvu. »Jste ale pod mou ochranou, nebojte se. Vyznám se tu lépe než vy.«

Kateřině se to nezdálo. Ano, Merani to tu znala z doby stavby pyramidy. Ale říkala si, že bude asi překvapená, až vyjdou ven. Džóserova pyramida vypadá dnes zvenku jako hromada kamení, kdežto za doby faraona Džósera to byla novostavba, která neměla v celém světě obdoby. Pět tisíc let přece jen něco znamená! Krom toho Kateřině došla další nesrovnalost. Jestliže Merani uložili do Džóserovy pyramidy v době stavby, tedy před rokem dva tisíce pět set šedesát před začátkem letopočtu, kde byla předtím? Podle »Dějin Knih a Kouzel« vyhynuli Ambíjané před sedmadvaceti tisíci lety, jenže mezi tím schází dvaadvacet tisíc let. Kde byla Merani v této neuvěřitelně dlouhé době?

»V Atlantidě, pak v Indii a nějakou dobu u Sumerů,« řekla Merani s úsměvem – zřejmě zachycovala i Kateřininy nevyslovené myšlenky. »Potíž je v tom, že žít tak dlouho opravdu není možné. Váš mozek umožňuje žít nanejvýš pět set let, po této době se přeplní a není schopný dalšího vývoje. Máme prostředky, jak to částečně obejít, možná už jste se s tím setkali. Když se měníte ve zvířata nebo v jiné tvory, musíte mít uschovanou »formu«, abyste se mohli vracet do předchozí podoby. Kdybyste ji ponechávali stále stejnou, budete se neustále vracet do stejného těla a zdálo by se vám, že vlastně nestárnete.«

»Ano, to jsme poznali,« souhlasila Katka. »Dokonce jsme si říkali, že bychom tak mohli žít věčně.«

»Ano, teoreticky můžete žít věčně,« kývla Merani. »A bylo by to tak, kdyby nedocházelo k přeplnění mozkové paměti. Jenže za pět set let svou paměť přeplníte a ta vás zradí. Budete pak žít dál v mladém těle, ale nebudete schopní pamatovat si nic nového, nebudete poznávat nikoho ze svého okolí, budete žít neustále jen minulostí a to není život, ale velice smutné živoření. Vaši lidé této meze často dosahují i dřív a jestli se s těmi případy setkáte, dáte mi zapravdu. Ani my s tím nic nesvedeme.«

»Jo, my tomu říkáme Alzheimer,« přikývla smutně Katka.

Sen o věčném životě prostřednictvím uschovaných »forem« se jí právě rozplynul, i když si říkala, že ani pět set let není málo. Byla přece na samém začátku života a pět set let bylo dál, než si uměla představit. Ale kapacita paměti...

»Poslyš, Merani, nezkracuje nám to i borcuš²²?«

»Zkracuje,« přikývla Merani. »Každá Kniha tak o padesát let. Proto jsme naše vědění rozdělili a vám jsme zakázali více než dvě Knihy za život. Jenže na vaši psychiku je i čtyři sta let příliš mnoho. Teď jsi mládě, ale za tři sta let je každý člověk vašeho druhu životem tak unavený, že po delším životě netouží. Někteří jedinci to vydrželi kolem devíti set let, dva snad až tisíc, ale i ti nakonec potvrdili, že je to nad lidské síly. A to i když celou tu dobu nepoznali skutečné stáří. Ti, kdo stárli přirozeně, byť trochu pomaleji, ztráceli životní elán ještě dřív. Tři sta let je na váš rod dost, věř mi.«

»Vy jste ale proti nám dlouhověcí, nebo ne?« nadhodila tázavě Katka.

»Náš mozek má životnost asi tří tisíc let,« přikývla Merani. »Dva tisíce let jsme lidem pomáhali nepřetržitě, ale nepodařilo se nám pozvednout lidskou společnost na přijatelnou úroveň. Pak jsme to vzdali a rozhodli jsme se vývoj neurychlovat. Řekli jsme si, že se postupně vyvinete sami, jen to bude déle trvat. A měli jsme pravdu. Vývoj lidstva pokračoval dvaadvacet tisíc let a jak se zdá, dodnes nejste na úrovni, kam jsme vás chtěli dostat.«

»Aha,« řekla Katka. »Takže jste nevyhynuli, ale uvedli jste se do nějakého čekání, něco jako zimní spánek některých našich zvířat, jestli to správně chápu...«

»My jsme se vzdali vlastních těl úplně,« řekla Merani. »To není zimní spánek, to je úplné odhmotnění. Prostě jsme nechali zaznamenat nejen naše tělo, ale i naši paměť a v případě potřeby si necháme vytvořit úplně nové a s obnovenou pamětí je necháme oživit. Jenže to má i nevýhody. Jednak v době, kdy nežijeme, o ničem nevíme a můžeme být při probuzení hodně překvapení. Mě například po prvním probuzení nemile překvapila zkáza naší základny v Atlantidě, vlastně i s Atlantidou. V době, kdy žijeme, se nám paměť sice pomalu, ale přece jen zaplňuje. Proto musí být každé probuzení co nejkratší a nemá cenu probouzet se zbytečně. Chceme lidem pomáhat tak dlouho, dokud nevyvinete společnost podle našeho vzoru. Zatím se vám to moc nepodařilo a jak vidím, vzbudili jste mě právě kvůli nějakým problémům. To se rozumí, pomohu vám, ale budu vzhůru jen po nezbytně nutnou dobu.«

»Pojďme tedy ven,« navrhl netrpělivě pan Hiller.

»Půjdeme, ale nebudeme se vracet cestou, kterou jste sem přišli,« rozhodla Merani. »Tu past jste mezitím probudili, tudy to prostě nepůjde. Naštěstí je odsud více východů...«

Vedla je klikatou chodbou do hlubin Džóserovy pyramidy. Chodba byla osvětlená mimozemským namodralým světlem, ale bylo vidět všechno, aby neklopýtali a nenaráželi. Výška chodby odpovídala výšce dospělého člověka, nebyla tedy určená jen pro Ambíjanky. Nacházeli se ale v prostorách, které Kateřina neznala, neboť ani v Knize »Dějiny Knih a Kouzel« nebyly uvedené.

»Je docela problém přinutit dějinný modul, aby něco vůbec nezaznamenával,« řekla s úsměvem Merani. »Tohle bylo opravdu nutné udržet v tajnosti, jinak byste to brzy objevili a nejspíš také zneužili. Nezlobte se, ale některé naše prostředky vám lidem ještě svěřit nemůžeme. Zkáza Atlantidy byla dostatečnou ukázkou.«

Pokaždé je trochu zaskočilo, když jim odpovídala na něco, na co se nezeptali, protože jim to nepřipadalo vhodné a neodvážili se na to zeptat. Ale poměrně rychle si oba zvykli, že jim Merani čte myšlenky. Neměli chuť něco před ní skrývat, takže jim to ani příliš nevadilo.

Podzemní chodbou šli poměrně dlouho. Nebyla přímá, ale zvolna klesala hlouběji a hlouběji, přitom se vlnila jako užovka, i když pořád oscilovala kolem hlavního směru. Dávno už opustili půdorys Džóserovy pyramidy a teď si to rázovali hluboko pod pískem pouště. Konečně dosáhli nejnižšího bodu a chodba začala zase stoupat.

»Jak se tak dívám, východ se nám trošičku zavalil,« řekla po chvilce Merani. Zřejmě se nějak podívala ven, což nebylo nic divného. Jak sama říkala, »dějinný modul« zaznamenává obrazy z dějin světa sám, bez spoluúčasti lidí. Jako kdyby měl všude po světě rozmístěné kamery. Prostředky pro záznamy měl asi všude, i když žádné nebyly vidět. Zřejmě to nějak šlo i na dálku.

»Nevadí, zával proskočíme,« uvažovala telepaticky Merani.

Východ z Tetiho satelitní pyramidy

Měla pravdu, nebylo to ani příliš daleko. Ocitli se v jakési narychlo vyčištěné chodbě a za provizorními dveřmi, zamčenými velikým visacím zámkem, který byl mezerou vidět i zevnitř. To už nepředstavovalo žádný problém a za chvilku se spolu vynořili z útrob nedaleké satelitní pyramidy Tetiho. Venku už bylo světlo, i když slunce ještě nevyšlo nad obzor.

„U Džóserovy pyramidy je nějaký rozruch,“ upozornil své společnice pan Hiller.

Měl pravdu. Nedaleko pyramidy přistával vojenský vrtulník a vchod, kterým nedávno Katka s Honzou vstoupili, se hemžil muži v maskovacích uniformách.

„Asi budeme mít problém,“ zachmuřil se pan Hiller.

»Proč?« usmála se Merani. »Neumíte let v neviditelnosti?«

Zkusili se tedy zneviditelnit a Katka s Honzou roztáhli svá teleskopická »košťata«. Merani žádné neměla, ale ukázalo se, že jí bohatě postačí stabilizace pomocí dlouhého ocasu. Trojice se vznesla od Tetiho pyramidy a zamířila k vrcholu Džóserovy, kde celkem bez problémů nastoupila do »giroltu«.

Okamžik pravdy nastal, když pan Hiller zrušil neviditelnost »giroltu«, neboť, jak řekl, nastupovat do neviditelného stroje je obzvlášť těžké, ne-li nemožné.

První nastoupila Merani, po ní Katka a nakonec pan Hiller. Trochu se ale zakabonil, když viděl Merani usedat do pilotního sedadla, kde bylo jeho místo.

»Nechte mě řídit,« požádala ho mimozemšťanka. »Dlouho už jsem s tímhle nelétala. Nebojte se, umím to.«

Jsou to jejich letadla, připomněl si pan Hiller. Kdo by měl s nimi umět létat, když ne oni? I naši jarlové jsou proti ní pážata!

„Jak myslíte,“ pokrčil tedy rameny a spokojil se vedlejším sedadlem. „Budu vás navádět, kam poletíme. Nezapomeňte, že v dobách faraona Džósera naše zemička ve středu Evropy ještě neexistovala. Naše města jsou z vašeho pohledu velice mladá.“

„Nepodceňujte mě,“ promluvila Merani – česky.

Oba, Kateřina i Jan, na místě ztuhli. Mimozemšťanka měla neuvěřitelně hluboký hlas, nehodící se k jejímu drobnějšímu tělu.

„Když jsme procházeli tajnou chodbou mezi pyramidami, věnovali jste se nanejvýš starostem o to, jak nezakopnout a kde vyjdeme na povrch,“ pokračovala tím basem. „Já jsem mezitím studovala naše záznamy z »Dějin Knih a Kouzel«. Troufnu si teď tvrdit, že vaše reálie znám dokonaleji než vy sami. S Katkou jsme si teď asi rovnocenné. Ona zná možná lépe současnost, já znám lépe minulost. Mohu už uzavřít vstup?“

Její znalost češtiny mohla a nejspíš asi byla daná kouzlem »malasik« neboli »znalost všech jazyků«, kouzla, které umožnilo Katce číst v hrobce plynně hieroglyfy. Merani vlastně stačilo jen určit správně jazyk.

„Už jsme tu,“ ujistil ji pan Hiller. „A měli bychom rychle zmizet. Ti dole si nás všimli a nevypadají zrovna přátelsky.“

Na okolních obrazovkách bylo vidět, že na úpatí pyramidy nastal velký rozruch. Vojáci si jistě až teď všimli létajícího talíře na špičce pyramidy, který se jim znenadání objevil. Podle všeho si ho mnozí zpočátku ani nevšimli, ale někdo je asi vyburcoval, neboť se teď pozornost všech upínala ke »giroltu« pana Hillera. Uvnitř mimozemského letadla žádné zvuky neslyšeli, ale spatřili, jak některým ozbrojencům odlétávají od hlavní plamínky.

Vojáci na UFO stříleli.

„Bláhoví!“ zhodnotila jejich snahu Merani. „Oni si myslí, že uspějí s těmi drobnými kovovými fazolkami! Když »girolt« vletí kosmickou rychlostí do zchlazeného mraku plného ledových krup, bývá to pro ochranné pole »kluapusé« větší zátěž.“

»Girolt« si výstřelů dole nevšímal a plavně se vznesl do výšky. Merani nezamířila do Čech oklikou přes Izrael, ale obrátila se nejkratší cestou, což bývá přímka procházející startem a cílem. Teď už jim zřejmě přestalo záležet na dalším utajení.

Přednost měla rychlost návratu.

------------------------ Poznámky:

  22 Borcuš = nalévání knih do hlavy

Errata:

19.07.2021 18:22