Vítej, návštěvníku!

Vyjednávání

Merani se pozastavila nad tím, že je českých čarodějů příliš málo, i když mají v záloze již několik desítek Knih bez noviců. Matinka se jí proto snažila vysvětlit, že přijímání noviců není tak snadné, jak se to řekne. Byla by neodpustitelná chyba věnovat tyto možnosti někomu, kdo je časem zneužije. Merani to ovšem pochopila a nabídla se, že zájemce prověří. Umí přece číst lidem myšlenky a pro dobrou věc této výhody s radostí využije. Jde jen o to, aby k ní přicházeli lidé, kteří by se chtěli a mohli stát »dobrými čaroději«.

Ani při tomto plánování však nespustili ze zřetele blížící se »návštěvu« z Afro-indické čaroříše. Podle mapy šlo o jednotlivce, mohl však s sebou mít družinu ne-čarodějů. Od letiště neodlétal »na koštěti«, ale neopouštěl silnice a pokračoval nejspíš autem. Možná měl v Praze pomocníky, ale mohl jet klidně i taxíkem.

„Chtěla bych, aby mě hned zpočátku neviděl,“ měla Merani přání, které jí okamžitě splnili. Přesunuli ji do jednoho z kabinetů a návštěvu chtěli uvést do sborovny jako nejvhodnější místnosti k jednání. Kabinet pro Merani ochotně poskytla Matinka a dala jí tak příležitost seznámit se se školními biologickými sbírkami, což Merani ocenila jako pozornost, i když tvory tohoto světa znala za tisíce let pobytu mezi lidmi víc než důkladně.

Auto s »návštěvou« se však blížilo rychle a když dorazilo do městečka, zpomalilo a nakonec zastavilo na náměstí.

„Půjdu jim naproti,“ řekla Katka, ale učitel Hiller s jejím návrhem nesouhlasil.

„Půjdu tam já s panem ředitelem,“ prohlásil. „Návštěvu má uvítat někdo oficiální. Kdybys tam šla ty – a nepochybuji, že by sis pospíšila – návštěva by se mohla urazit, že ji vítají děti. My sice víme, že jste z nás nejdál, ale oni to zcela jistě nevědí.“

Kateřině nezbylo než to uznat. Její vítání by mohli návštěvníci chápat jako dvojitou urážku – aby je vítalo dítě a ke všemu žena! Být návštěvníkem Arab, mohl by to být také konec vyjednávání. Kdoví, jaké pradávné předsudky ještě mezi čaroději Afro-indické čaroříše panují! Projevila aspoň obavu, aby nezvaná návštěva neublížila uvítacímu výboru, ale Merani je rychle rozptýlila.

„Vím o vaší úpravě s »předslovem«,“ ujistila je. „Možná by to stačilo, ale pro jistotu jsem vložila do řetězu zpracování kouzel sebe. Žádné kouzlo v tomto lumuximu se neprovede, dokud je neschválím. Tak jsme to měli zařízené zpočátku, když jsme učili první lidi kouzlům. Někdy se prostě spletli, ale někdy se už tehdy pokoušeli škodit svým bližním a v takových případech jsme je z řad čarodějů vyřazovali.“

To byla dobrá zpráva a přinesla všeobecné uklidnění, ale přece jen byli všichni mírně napjatí, když ředitel s Hillerem vyšli ze školy a mířili na náměstí k zaparkovanému vozu návštěvníků.

Jak se zachovají? A co s nimi, kdyby se ukázalo, že přišli s tomahawkem místo kalumetu?

Naštěstí se ukázalo, že návštěva opravdu přišla vyjednávat. A světe div se, vyjednávačem byla žena! Nepatřila k Arabům, to už by bylo příliš nepravděpodobné, ale příjemné překvapení bylo, že to nebyl válečný jestřáb, jakého očekávali. Nejdůležitější bylo, že přišla v míru. Zdůraznila to již při prvním uvítání na náměstí a zopakovala to, když ji ředitel s učitelem Hillerem přivedli za ostatními do sborovny.

Vypadala sice odpudivě, ale to bylo podle Zulugacha dané neustálými příbuzenskými svazky v Afro-indické čaroříši. Vzhled jí ale všichni rádi odpustili, hlavně že chce jednat. Netrvala ani na jazyce »gazlac«, uměla kouzlo »malasik« a dorozuměla se česky.

Na češtině ale umíněně trvala Katka. Ostatním se to zdálo nezdvořilé, ale nikdo ji neokřikl. Tušili, že k tomu má důvod.

„Kdyby česky nerozuměla, mohli bychom se shodnout i na jiném jazyce,“ řekla Katka. „Ale první návštěva z Afro-indické čaroříše prohlásila češtinu za jazyk hlupáků a tohle je příležitost, jak tu urážku napravit.“

„Kouzlo »malasik« ovládám,“ podívala se návštěvnice na Katku pátravě. „Jestli se vám to zdá lepší, můžeme hovořit česky. Ale nejprve mi dovolte představit se. Jsem vyšší vědma Pildroji a zastupuji zde zájmy čaroříše »Vipon«.“

Jedinou zdvořilou možností bylo představit se také, proto všichni popořadě řekli svá jména.

„Nejsem diplomat, jsem vědma,“ řekla pak Pildroji. „Nemá cenu chodit kolem problému jako kočka kolem horké kaše, říkáte to tak, ne? Půjdu tedy hned k věci.“

Diplomat tu nebyl nikdo a jít k věci by bylo rozumné, takže nikdo neprotestoval.

„Dnes ráno, ještě před rozedněním, váš letoun, podle všech známek »girolt«, narušil naše hranice v Egyptě,“ začala vědma Pildroji. „Zatím nevíme, co tam posádka pohledávala, ale odmítla při odletu uposlechnout výzvu našeho hlídkového letounu, aby se vzdala a přistála na vykázaném letišti. Místo toho náš hlídkový letoun napadla a zničila. Žádáme vás, abyste vydali pilota vašeho letounu našemu soudu. Zaručujeme mu advokáta a spravedlivý soud, ovšem musím připomenout, že náš soud již jednání vašeho pilota kvalifikoval jako úkladnou vraždu pětičlenné posádky našeho hlídkového letadla. Narušení našich hranic je jen drobnou přitěžující okolností tohoto zločinu.“

„Berete to příliš jednostranně,“ namítla Katka. „Narušení hranic je snad zločin? V tom případě jej právě pácháte i vy!“

Vědma Pildroji ji zkřísla pohledem a obrátila se na ředitele.

„Převzali jste snad americký zvyk, že se škvrňata pletou do hovoru dospělým?“ zavrčela nepřívětivě.

„Ne, my cizí zvyky nepřebíráme,“ ujistil ji ředitel.

„Tak zařiďte, aby vaši spratci mlčeli!“ vyzvala ho suše.

Bác ho! Vědma Pildroji skutečně nejednala diplomaticky! Hned na začátku tohle? Byla opravdu od rány.

„Jenže v této místnosti jsme si všichni rovnoprávní,“ nedal se ředitel. „Kateřina je naše odbornice na egyptologii. Její svědectví může být velice důležité.“

„Svědectví nedospělých nemá u soudů žádnou váhu proti svědectví dospělých,“ řekla vědma Pildroji upjatě.

„To možná platí u vás,“ řekl klidně ředitel. „U nás má váhu každé svědectví.“

„Zločin se stal na našem území a budou o něm rozhodovat naše soudy!“ uťala jeho argument vědma.

„Bylo to jinak, než jak to popisujete,“ řekla Kateřina. „Stalo se to nad mořem a tam pak spadly trosky vašeho letadla. Hlídkový letoun nás nevyzýval, abychom se vzdali, ale bez varování použil »rodzot«, kterým se nás pokusil sestřelit. Střílet začal on.“

„Svědectví nedospělých u našich soudů nestačí,“ opakovala vědma Pildroji. „A jestli i tohle dítě bylo na palubě »giroltu«, je jen dalším zločincem. Pouhé narušení našich hranic je zločinem, postačujícím k vynesení trestu smrti. A svědectví odsouzeného je už vůbec nepřípustné!“

„V tom případě stejný zločin právě pácháte vy!“ opakovala Kateřina s trochou škodolibosti, jak vědmu nachytala.

„To nelze srovnávat!“ opáčila povýšeně vědma. „Mě chrání diplomatická imunita. Násilí proti diplomatům bývá uznávaný důvod k vypovězení války a nepomohli by vám ani vaši ochránci z Indicko-asijské.“

„Žádné násilí proti vám nemáme v úmyslu,“ ujistil vědmu učitel Hiller. „Ale musíme se pozastavit nad vaším požadavkem. Zdejší právní řád výslovně zakazuje vydávat někoho do zemí, kde soudy ještě používají trest smrti. Zejména, když je odsouzený již předem, bez soudu, jak jste se právě prořekla.“

„Nic jsem neprořekla!“ odmítla vědma. „Náš soud vynáší rozsudky vždy po právu! I pochybovat o tom je trestné!“

„U vás je trestné pochybovat o rozsudcích?“ divil se Hiller.

„Zejména vynesených předem?“ doplnila Matinka.

„Pochybování snižuje vážnost soudů,“ upřesnila jim vědma důvod trestnosti tohoto »zločinu«.²³ „Nevztahuje se to jen na naše příslušníky, ale na celý svět. Je to menší zločin, umožňuje uložit jen pokutu, nicméně pochybnosti jste vyslovili. Hodláte zaplatit, nebo to chcete popřít? To bych vám neradila, naše jednání se dá vyvolat před soudem ze záznamů dějinných modulů lumuximu.“

„Pak se ale dá z těchto záznamů vyvolat i skutečný průběh incidentu u Egypta,“ podotkla Matinka. „Co uděláte, až se ukáže, že se všechno odehrálo jinak, než nám tady tvrdíte?“

„Naše soudy už záznamy posoudily,“ tvrdila vědma. „Mohu to potvrdit. A mé svědectví váží víc než svědectví vaší bandy!“

„Takže víte, kdo všechno byl v posádce našeho letounu?“ zeptala se jí Kateřina, neboť jí došlo, že vědma o posádce nic neví. Do letadla nastupovali v neviditelnosti, jen letadlo bylo viditelné, takže z přímého pozorování nemohl nikdo zvědět, kolikačlennou posádku »girolt« má. Kdyby Pildroji věděla o Merani, nechovala by se asi tak sebejistě.

„Jistěže to víme,“ ujistila všechny vědma. „A proto žádáme vydat pilota toho »giroltu« našemu soudu.“

„Vaše záznamy jsou nespolehlivé,“ řekla Kateřina. „Chcete vydat vašemu soudu pilota, ale žádný pilot tam v té době neseděl! Kdybyste ty záznamy opravdu poctivě prohlédli, věděli byste, že naše letadlo nemělo pilota, ale pilotku.“

„Snad ne tebe, ty pidiženo?“ zasmála se vědma zle.

„Ne, já »girolt« pilotovat neumím,“ odvětila vážně Kateřina. Spolkla přitom i urážku, že ji ta megera nazvala »pidiženou«. Na svůj věk byla přece dost vytáhlá! A kdyby ta potvora věděla, kdo v kritické době pilotoval! To by asi hovořila jinak!

„No tak nám vydáte pilotku!“ změnila požadavek Pildroji. „Pilot nebo pilotka, to ze záznamů dějinných modulů lumuximů neurčíte, když i ženy dnes nosí kalhoty a krátké vlasy.“

Sama měla na sobě kalhotový kostým, ještě že aspoň vlasy měla dlouhé, špinavé a rozcuchané. I když se takovými hřívami chlubí i chlapi... a Arabové zase chodí v podobných pytlích, jako jejich manželky. Liší se jen jejich barvou a zahalováním obličejů.

„Trváme na vydání celé posádky, která protiprávně vnikla na naše území v Egyptě,“ opakovala umíněně vědma. „Navíc na pokutě za zpochybňování spravedlnosti našich soudů.“

„Vaše požadavky nemůžeme uznat,“ trvala na svém Kateřina. „Říkáte, že pohlaví se nedá určit, když ženy nosí kalhoty a krátké vlasy. Z toho je jasné, že nevíte vůbec nic, jinak byste věděli, že naše pilotka žádné vlasy neměla a pilotovala bez šatů. A přestaňte se už ohánět záznamy dějinných modulů lumuximů! Máte smůlu, i my o nich leccos víme. Proces fixace trvá celé novoluní, takže váš soud dnešní záznamy k dispozici neměl a pokud soudil bez důkazů nebo podle falešných záznamů, je zpochybňování soudu na místě. Celý váš požadavek je od počátku lživý!“

„Vaše pilotka že řídila nahá a s vyholenou hlavou?“ vyjekla vědma. „To je podle našich zákonů další přestupek! Nikdo nesmí vystupovat na veřejnosti nahý! Fuj, jaká hanba a perverze! Za to byste měli zaplatit další pokutu!“

„Co máte pořád s těmi pokutami?“ ztratila Katka trpělivost. „Za prvé – nejste oprávněná tady cokoliv vyžadovat, nejste tu na svém území. Za druhé – při naší cestě do Egypta jsme i my měli nárok na diplomatickou imunitu, jeli jsme tam přece vyjednávat.“

„To je lež!“ vybuchla vědma. „Předem jste se neohlásili, tak jakápak imunita? Za druhé, s nikým z nás jste ani nejednali, ani jste to neměli v úmyslu. To byste přiletěli oficiálně jako já sem. Kdybyste se oficiálně ohlásili, my bychom vás stejně oficiálně odmítli, protože k jednání musíte mít přinejmenším titul blikirče neboli barona a na to vám chybí urozenost. Už to, že s vámi jednám, je pro vás nezasloužená pocta! Takže jste byli v Egyptě pokoutně, což je dostatečný důvod k popravě všech účastníků tohoto hrubého narušení.“

„Neměli jsme důvod ohlašovat se,“ řekla bojovně Kateřina. „O vás totiž nešlo, neměli jsme v úmyslu jednat s vámi! Beztak nás považujete za neurozené a přiznáváte, že byste nás oficiálně odmítli. Jednali jsme s někým jiným, takže vám do toho nic není, nebylo a nebude.“

„A vy jste se nám také oficiálně neohlašovala,“ připomněl jí ještě učitel Hiller. „Takže – jakápak imunita?“

„Kromě toho vám musím připomenout ještě něco,“ dodala Kateřina poslední argument. „Musíte přece vědět, že pyramidy jsou, řečeno současným jazykem, světové kulturní dědictví. Od dob jejich stavby jsou nedotknutelné ve smyslu zákazu poškozovat je, upravovat a omezovat přístup k nim. To musí vědět každý znalec »Dějin Knih a Kouzel«. Byli jsme tam pouze využít našeho práva. V tom nám nesmíte bránit a narušení vašich hranic je z tohoto pohledu jen nejapná a neudržitelná záminka.“

Vědma Pildroji jen zalapala po dechu a pár dlouhých vteřin se z toho vzpamatovávala.

„Holčičko, jsem mimo jiné »jarl« »Dějin Knih a Kouzel«!“ snažila se ji ohromit. „To bych o takovém zákazu musela vědět!“

„Zřejmě jste na to ještě nenarazila,“ pokrčila Katka rameny. „Jestli máte Knihu v hlavě, mrkněte se na to. Kapitola »Chráněné památky«, podkapitola »Pyramidy Egypta«, odstavec »Přístup lidí a přístup čarodějů«. Klidně tu chvilku na vás počkáme.“

„Mě nebude nějaký spratek poučovat!“ vybuchla vědma.

„Pak vás o to požádám já,“ promluvila skromně Stehlíková, učitelka dějepisu. „Jsem druhý zdejší »jarl« přes »Dějiny Knih a Kouzel«. Podívejte se tam, kam vám ukázala Katuška, prosím.“

„Druhý zdejší »jarl«?“ nadskočila vědma. „Pak mi zavolejte toho prvního! Mám nárok jednat se špičkami, ne s druhořadými!“

„První »jarl« je právě Katuška,“ ujistila ji jemně učitelka.

„Nezletilá prvním »jarlem«?“ vybuchla opět vědma. „To snad nemyslíte vážně?“

„Myslíme,“ odvětila tiše Stehlíková. „Víte, my uznáváme víc vědomosti než urozenost. Katuška je náš »jarl« na »Dějiny Knih a Kouzel« nejdéle z nás a ví toho bezesporu nejvíc. Přiznám se, tyhle podrobnosti o pyramidách mi také nějak unikly.“

„Takže to tam není?“ chytala se toho vědma jako stébla.

„To neříkám,“ odvětila Stehlíková. „Jen to, že jsem takové podrobnosti do této chvíle neznala. Nikdo nemůže znát všechno a není hanba přiznat, že mi něco uniklo. Ale schválně jsem se tam teď podívala a je to tak, přesvědčte se sama, milá kolegyně!“

Vědma cosi zavrčela, čemu nebylo rozumět. Pak se jakoby zaposlouchala, zjevně se tam šla podívat. Ale nebylo jisté, že ji to donutí vycouvat.

„Ono to tam do dneška opravdu nebylo,“ šeptla potají Katka učitelce Stehlíkové. „Jenže Merani má na to privilegia... Dějiny ani ona opravovat nemůže, ale pravidla měnit smí.“

„Jo tak?“ odpověděla jí rovněž šeptem učitelka. „Víme, že nás poslouchá, ale že by byla až tak pohotová?“

„Nepodceňujte ji,“ varovala Kateřina učitelku.

Jenže to už se vědma Pildroji probírala z transu. Než by ale přiznala, co se mezitím dozvěděla, vyjela si opět na všechny.

„Když jste tak přesvědčení o své pravdě, proč se zdráháte předstoupit před náš soud?“ trvala na svém. „Kdyby se vaše verze prokázala, nemáte se přece čeho bát!“²⁴

„Jenže vaše soudy už ty nesmyslné záznamy posoudily, jak jste sama řekla,“ opáčila Kateřina. „Byla jste u toho, potvrdila jste jejich závěry. A vaše svědectví váží víc než naše svědectví. Váš soud tedy bez důkazů předem rozhodl o naší vině. Nezlobte se, to nemohl být spravedlivý soud! A tvrzení, že se nemáme čeho bát, je v tom světle dvojnásob lživé. Máme dobrý důvod pochybovat i o vašem soudu. Pochybovat o soudech, které soudí bez důkazů, to u nás není žádný zločin.“

„Ale u nás to zločin je!“ trvala na svém vědma.

„Jenže my pochybujeme tady, u nás,“ řekl s úsměvem učitel Hiller. „Podle našich zákonů to trestné není. Naopak, máme na to právo. A je to obvyklé ve většině světa, jinak by nikde nemohlo být možné odvolání proti špatnému rozsudku.“

„Naše zákony musí platit po celém světě!“ vyštěkla vědma. „Naštěstí máme sílu vynutit si je všude na světě!“

„Naštěstí nemáte sílu vynutit je všude,“ opáčila Kateřina. „Na území Indicko-asijské čaroříše je neuznávají, to vím od »tasgela« Zulugacha. Na území Evropy nebudou platit také. Budou tu platit naše zákony. A budou určitě podobnější těm Indicko-asijským.“

„To si jen myslíte!“ vybuchla vědma. Postavila se, vytáhla z kostýmu hůlku kérto a bleskurychle jí objela všechny přítomné.

Jenže pak strnula leknutím.

Nic se totiž nestalo.

------------------------ Poznámky:

  23 Pojem "soudcovská mafie" je i v Čechách trestný, neboť "snižuje vážnost české justice". Naši soudci jsou přece spravedlnost sama...

  24 Obvyklý argument, předpokládající absolutní spravedlnost soudců, o které se nediskutuje, a to i u soudů, které mají ke spravedlnosti daleko.

Errata:

19.07.2021 18:22