Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nultá velmoc

V nastalém tichu bylo nejhlasitějším zvukem ostré cvaknutí kliky u dveří. Trhlo to všemi, nejvíc vědmou Pildroji. Kdo ještě seděl, ten vstal. Dveře se otevřely a do sborovny pomalu vkráčela mimozemšťanka Merani.

„Jen seďte!“ pokynula všem. „Ty se také posaď, Pildroji! Netušila jsi, že tvá kouzla nebudou v Evropě fungovat, co? Ale já dobře vím, jaké jsi zkusila použít. Na to jsme vám je ale nedali!“

„...kdo je to?“ vyhrkla Pildroji zděšeně.

„Merani,“ odpověděla jí lakonicky Katka.

„To si říkáš »jarl« »Dějin Knih a Kouzel«?“ vyčetla vědmě Merani. „Měla bys mě poznat! Když už ne jménem, aspoň musíš uhodnout můj původ, když tak trváš na své urozenosti.“

„Ale Ambíjanky přece vyhynuly!“ vyhrkla Pildroji. Zřejmě dobře pochopila, co Merani je, jen se pořád bránila přijmout to.

„O tom tvrzení se dá úspěšně pochybovat, Pildroji,“ usmála se znatelně Merani. „Pak mi dovol, abych se ti představila, ostatní mě tu už znají. Jsem Merani, velitelka Ambíjanské hvězdné lodi, určené k roznášení vědy po vesmíru a k podpoře civilizací, které naší úrovně ještě nedosáhly. Hvězdné lodi, která před třemi sty osmdesáti osmi tisíci pěti sty novoluními přistála na tomto světě a objevila na něm život, pyšnící se rozumem... nebo se tím ve své nezměrné pýše chlubícím...“

„Ale jak to, že jste nevyhynuly?“ nevěřila Pildroji ani svým očím. Musela ji přece vidět, ale bylo toho na ni očividně moc.

Merani se zastavila na dva kroky od ní a měla před sebou všechny přítomné zástupce pozemského rozumného života.

„Bezmála dvě tisíciletí jsme se pokoušely ovlivňovat život na Zemi přímo,“ řekla Merani. „Jenže během té doby jsme došly k nepříjemnému závěru, že to nestihneme. Lidský život je krátký, lidé se musí znovu a znovu učit, co předchozí generace objevily, na další rozvoj máte příliš málo času. Ani s naší pomocí byste to nestihli. My žijeme déle a navíc si umíme vracet mládí, ale tohle bylo i nad naše možnosti. Pomoc tomuto světu jsme završily vytvořením elitní vyvolené podmnožiny, které jsme daly všechno potřebné, aby v rozvoji lidstva pokračovala.“

„No a pak jste přece měli vyhynout!“ vyhrkla Pildroji.

„To by snad bylo příliš kruté, nemyslíš?“ opáčila Merani. „Všechny jsme se chtěly dočkat doby, až lidstvo začne rozvíjet nejen svoji, ale i naši, Ambíjanskou úroveň. Proto jsme se ve své hvězdné lodi zbavily hmotných těl, abychom přečkaly všechna období vašeho vývoje.“

„A co tedy děláš tady?“ vyhrkla nepřátelsky Pildroji.

„Předvídaly jsme, že se vývoj vašeho druhu může zamotat,“ odvětila Merani. „V krajním případě byste mohli zničit celý svět – a máte už k tomu pěkně nakročeno – a pohřbít veškerou zdejší civilizaci. Částečně se vám to už podařilo, neříkej, že nevíš vůbec nic o osudu vašeho civilizačního střediska »Atlantis«. Proto jsme se rozhodly rozdělit se. Většina zůstala v bezpečí naší hvězdné lodi, dokonale ukryté před zdejšími drzými opicemi, které si hrdě říkají »Homo sapiens«, i když by je lépe vystihovalo tisíckrát výstižnější přízvisko »Homo militaris«²⁵. Tři z nás jsme se ukryly ve vašem dosahu a daly jsme vám možnost požádat nás o pomoc, kdyby se ukázalo, že vývoj nezvládáte. A že to bylo správné rozhodnutí, to se už nejednou ukázalo. Při prvním vzkříšení mě zástupci vašeho druhu zavolali pozdě. Válka o Atlantis probíhala plnou silou a v mé moci bylo jen omezit zkázu, aby nezachvátila celý svět. Zachránila jsem váš druh, ale Atlantida zkáze podlehla. Vaše civilizace se vrátila do doby kamenné, zbyly vám jen pověsti o »Zlatém věku lidstva«, nejvíc zpochybňované těmi, kdo tu zkázu přežili, i když se na ní sami podíleli.“

„Tím chceš říci, že tě tahle... banda... vzkřísila podruhé?“ rozhlédla se Pildroji po přítomných zlým pohledem.

„Tahle »banda«, jak ji pohrdavě nazýváš, za neutěšený stav vašeho světa nemůže,“ odvětila Merani. „Na rozdíl od tvé bandy, která svět s jistotou posunuje k sebevraždě. Myslíte si, že budete vládnout? Neodpustitelná chyba byla, že vaši předkové »pověsti o Atlantidě« tvrdě zatajovali, neboť z nich bylo jasné, co vedlo k její zkáze. Asi jsem měla mezi vámi vydržet déle, ale i nám odtikává nepříjemně čas, i já se chci dočkat skutečného rozvoje tohoto světa. A protože mé první útočiště v Atlantidě podlehlo zkáze, vyvolila jsem si další místo.“

„V Egyptě?“ vyhrkla Pildroji.

„Ne, v Indii,“ upřesnila to Merani. „Od Atlantidy to nebylo daleko, udělala jsem si krásný úkryt v hrobce jejich významného vládce Kamrapradéše... lidské kroniky už ho zapomněly a hrobka se také zhroutila... Indové mě vzbudili včas, tam jsem ještě dost životů zachránila, ale moc nechybělo a ostrov Lanká by skončil jako Atlantis... Další úkryt jsem si vytvořila na Kavkaze... taky už není... lidské stavby skoro nic nevydrží...“

„Takže tvůj úkryt v Egyptě byl zatím poslední?“ zeptala se Pildroji nepříliš nadšeně.

„Byl poslední,“ souhlasila Merani. „Prozrazený úkryt je ale pro mě bezcenný, vracet se tam nebudu. A když už jsem vzhůru, musím se postarat, aby i další ukrývání mělo smysl...“

„Chceš se snad mezi nás vměšovat?“ zabručela Pildroji.

„Co jiného?“ opáčila Merani. „Trochu se porozhlédnu, jak to vypadá, ale všechny příznaky potvrzují, že mě Kateřina probudila právem a snad i včas. Váš současný svět moji pomoc potřebuje.“

„Chceš narušit velmocenskou rovnováhu?“ vzpamatovala se už zase Pildroji a její hlas byl opět sebevědomý jako předtím.

„Čemu vlastně říkáš »velmocenská rovnováha«?“ ušklíbla se Merani. „Situaci, kdy má vaše strana převahu a může si dělat, co se jí zachce? To není správná definice rovnovážného stavu. Já takový paskvil neuznávám.“

„My vládneme první velmocí tohoto světa!“

„V tom případě se rychle naučte respektovat nultou velmoc tohoto světa,“ řekla Merani. „Mě.“

„Nultá velmoc?“ zasmála se nervózně Pildroji. „Vždyť se na sebe podívej! Jsi mezi námi nejmenší, nahá a nemotorná!“

„Naše kůže oděvy nepotřebuje,“ opáčila Merani. „Ještě tak k výstupu z hvězdné lodi do kosmu... kolikrát jsi ty vystoupila do kosmu? Já už to ani nepočítám. A jestli máš za ideál krásy svého svalnatého černého otroka, pak máme i odlišné představy o kráse. Jen tak mimochodem, »Dějiny Knih a Kouzel« považují otroctví za zločin! Nepodařilo se vám to začernit, tak to aspoň zlehčujete jako »překonaný idealismus«! A co se týče nemotornosti? Podívej se na sebe! I k obyčejnému létání potřebuješ koště nebo tyč!“

Pildroji na to neřekla nic, ale Merani pokračovala:

„Nad zdejšími šelmami jste nezvítězili díky větším tesákům a svalům. Vás vždycky chránila ta šedivá hrouda neuronů v dutině lebeční. A pak to, že jste spolupracovali. Jen v tlupě jste se mohli odvážit na obludy, které s vámi boj o život prohrály. Jenže dnes se mlátíte mezi sebou ne po jednom, ale po milionech! Tituluješ se »jarl Dějin Knih a Kouzel«, ale víš, co je psáno na jejich titulní straně? »Tatufal lony sabůcych« – vraždit nikomu nedovolte! Proč jste lidem umožnili spáchat Hirošimu? A bylo toho mnohem víc!“

„To si ale lidé udělali sami!“ opáčila Pildroji uraženě.

„Neříkej, že by to dokázali bez vás!“ udeřila na ni Merani hlasem, ze kterého všem naskočila husí kůže. Katka si všimla, že Merani použila synchronně s hlasem telepatii. Účinky se násobily a schoulili se všichni. Nejen Pildroji, proti které to bylo namířené, ale i ti, kdo se mohli cítit nevinní.

„Ustanovili jsme vás správci našeho odkazu,“ pokračovala Merani svým drsným hlubokým hlasem násobeným telepatií. „Co jste s ním udělali? Atlantis vyhlazená a potopená do moře. Všude rozplevelená krutost, kamkoliv se podíváš. Stamiliony mrtvých, válka stíhá válku. Nejvyspělejší země vedou darebáci beze stopy cti v těle a čarodějové zpovzdálí tahají za nitky svých loutek a ten chaos řídí. A to má být náš odkaz? Styďte se!“

„Až porazíme rebely, bude na světě ráj!“ ujistila všechny Pildroji, ale znělo to opět falešně. Katka si rychle položila otázku, co bude znamenat ta »porážka rebelů«? A hned si na ni sama dala odpověď. Podle dosavadních zkušeností jen další haldy mrtvol. Nejen na straně rebelů, ti se budou bránit, až jim půjde o životy.

„Nebudete žádné rebely porážet,“ řekla Merani mrazivě. „Na to jsme vám lumuximy nedali. Poslyš, jak se probírám tvou pamětí, zjišťuji, že jsi pěkná mrcha! Specialistka na rozeštvávání lidí, že? Tuhle poštvat nějakou sektu, tam způsobit katastrofu, ze které obviníte někoho, kdo to neudělal... A po vítězné válce už nikdo viníky neztrestá... Dávno bys zasluhovala pořádný trest!“

„Ty mi čteš myšlenky!“ zaječela Pildroji. „Nerespektuješ moje soukromí! To je nepřípustné!“

„Umím to,“ řekla Merani s klidem. „A pomáhá to. Vy lidé býváte vynalézaví, když jde o lumpárny. Lhaní vám jde lépe než něco poctivého. Měla bys s tím přestat, nejpozději hned. Naštěstí už vím, co jsem chtěla vědět, ukončeme to. Vrátíš se ke svým, do vašeho generálního štábu... Fuj, vojensky organizovaná čaroříše, to je úplně nejhorší! Ale já už vás tomu odnaučím. Vyřídíš jim, že je konec válek, pak někam zalezeš a nebudeš se ukazovat. Jinak tě čeká nejhorší trest pro čaroděje. Doživotně přijdeš o schopnost ovládat kouzla. Je s tím spojené i zkrácení života, přestala by ses zkrátka odlišovat od milionů... Po zkáze Atlantidy to postihlo pět tisíc čarodějů, nebyla bys první ani poslední. Jasné?“

„Ještě že uznáváte imunitu diplomatů!“ zavrčela Pildroji. „Přece jen se nás bojíte! Ale stíhané obžalované mi nevydáte, co? Víte aspoň, jak jsem ty zdejší nuly varovala?“

„Drzost ti nechybí,“ řekla Merani. „Vzhledem k tomu, co už jsem si přečetla ze tvých myšlenek, ti samotné musí být jasné, že další justiční vraždy nepřipustím! Ten »girolt« jsem řídila já. Nade mnou pravomoc nemáte, jasné? Soudcům vyřiď můj vzkaz: Nesuďte, ať nejste souzeni. Kdo z nich má na svědomí nějaký justiční zločin a bude ve funkci, až to u vás začnu čistit, přijde o veškerou moc, lidskou i čarovnou. Bude posledním ze všech, jasné? A že bych se vás bála? Kdybyste sem přiletěly tři, vrátila by se jen ta s nejmenší vinou. Naštěstí pro tebe jsi přiletěla sama a někdo musí donést můj vzkaz do vašeho štábu!“

„Nemysli si,“ řekla pyšně Pildroji. „Vývoj se nezastavil ani u nás čarodějů. Možná budeš nepříjemně překvapená!“

„To už jsem!“ řekla zamračeně Merani. „A hned dvakrát. Poprvé stavem světa, podruhé tvou drzostí. Tenkrát v Atlantidě mě jinak uznávali! Jenže už to bylo natolik rozjeté, že to neuměl zastavit nikdo. Kdežto ty... hanba mluvit! Jestli máte takových jako ty většinu, bude to pro vás hodně drastické!“

„Drastické? Jistě, ale pro vás!“ odsekla Pildroji.

„Víš co?“ rozzlobila se Merani. „Máš pět hodin na opuštění Evropy. Jestli tě potom objevím kdekoliv v Evropě, a to i v Itálii, na Sicílii nebo v Řecku, tedy na území, na které si děláte falešný nárok, pak jako čarodějka okamžitě skončíš. Jasné?“

„Neuznávání diplomatické imunity je jako vyhlášení války Afro-indické čaroříši!“ vybuchla Pildroji.

„Žádné vyhlášení války,“ řekla Merani. „Odepření pomoci těm, kdo ji zneužijí, nic víc. A teď upaluj, utíká ti čas!“

Pildroji se rozzlobeně zvedla a nikým neprovázená odešla. Ještě ve dveřích se ale otočila a objela všechny hůlkou »kérto«. Nic se ovšem nestalo.

Vyjednávání tím ale skončilo.

------------------------ Poznámky:

  25 Člověk válčící

Errata:

19.07.2021 18:22