Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spojenci Merani

„Zažila jsem už i horší situace,“ řekla Merani mírnou, skoro laskavou telepatií, když auto vědmy opustilo parkoviště a obrátilo se na cestu do Prahy. Bylo znát, že vlastním hlasem mluví nerada, byla si jistě vědomá toho, že na lidi působí nepříjemně. S přáteli proto raději mluvila telepatií.

„Co chceš dělat?“ zeptala se jí nerozhodně Katka.

„Můžeme ti nějak pomoci?“ zeptal se současně Martin.

„Vidíš – to je ta správná otázka!“ pochválila ho Merani. „Za »Nultou velmoc« jsem se musela prohlásit, abych zchladila drzost Pildroji, ale sama žádnou velmocí nejsem. V nouzi bych si mohla probudit všechny krajanky z naší lodě, spolu bychom tou velmocí byly, ale vyčetly by mi, že jsem to nezvládla sama.“

„Máš přece možnosti...“ začala Katka, ale nedořekla. Také jí bylo jasné, že jeden – ať člověk či mimozemšťan – sám mnoho nezmůže.

„Chcete se přidat na mou stranu?“ zeptala se Merani všech.

Následoval jednomyslný souhlas, jen Kateřina měla pochyby.

„A budeme ti vůbec v něčem platní?“ zeptala se. „I když si občas hrdě říkáme »jarlové«, jsme zatím opravdu jen pážata, bez potřebných znalostí a hlavně zkušeností.“

„Zkušenosti pomáhají řešit jen problémy, jaké už se někdy vyskytly,“ řekla Merani. „Pokud to mohu posoudit, byly situace i jejich řešení pokaždé jiné. Když jsem si prohlížela záznamy, jak jste si poradili se zolgípo Sazgipi a když jsem teď viděla, jak si vedete proti Pildroji, bylo to pokaždé jiné. Totéž se dá tvrdit o situacích, jaké jsem zažila. Asi jediná moje zkušenost, kterou mohu uplatnit univerzálně, říká, že hrubá síla rozhodne až když selže všechno mírnější. Kdo ví? I když není pravděpodobné, že by se Afro-indická čaroříše dala na pokání, úplně to vyloučit nemohu. Mělo by se v nich ozvat naše pravidlo, že čarodějové mají lidem pomáhat, ale jiná zkušenost říká, že by to byl zázrak. A ani zázraky se samy od sebe nestávají, i těm musí pokaždé někdo pomoci. Trochu vás ale potěším. Věnuji vám možnosti, ostatním lidem i čarodějům nedostupné. Bude vám pak lehčeji.“

„Dobře, ale v čem můžeme pomoci?“ starala se opět Katka.

„Například pozorováním,“ řekla Merani vážnější telepatií. „Nemohu mít oči všude, mám také jen dvě. Mohu se telepaticky napojit na lumuximy, ale ne na všechny najednou. Mohu vám ale dát něco podobného »mapě rozmístění čarodějů«, s tím rozdílem, že předměty sledování jsou jiné. Martine, zbytečně po tom ve své paměti nepátrej, není to tam. Napadlo tě aspoň, proč jsou puntíky označující čaroděje zelené? Zelená označuje objekty nejnižšího významu, červená nejdůležitější. Proto barva odlišuje pohyb – červeně vidíš ty nejnebezpečnější, co letí v »giroltu«.“ A barev můžeš mít na té mapě současně až sedm. Je to privilegovaná funkce. »Jarlové« na »Základy kouzel« mají jediný druh objektu – lidi s telepatií neboli »lapikykjou«.

„Co všechno se tím dá sledovat?“ zajímal se hned Martin.

„Spíš se zeptej, co se tím sledovat nedá,“ usmála se Merani. „Nezobrazíš tím mě ani mé kolegyně. Dalo nám práci, abychom se vám lidem nezobrazovaly, stejně jako přimět dějinný modul lumuximů zobrazit i nefixované historické události a k jiným připojit příznak »zobrazovat jen privilegovaným«... Spoustu věcí jsme většině čarodějů nezpřístupnily, ale muselo to být, abyste nám ani sami sobě nedělali naschvály. V tom jste byli vy lidé odjakživa mistři...“

„Snad ne všichni,“ protestovala Katka.

„Ne všichni,“ souhlasila Merani. „Vždycky jen ti nejhorší, kteří pak zneužili, co se zneužít dalo. A konec úvodu, teď se to všechno naučíme.“

Tím pro všechny začala další lekce...

Pozorovací službu nakonec vzali na sebe dospělí. Ředitel školy, učitel Hiller a jeho bratr geolog Hiller si rozdělili hlídky a začali bedlivě sledovat Čechy a okolí. Jistě jim pomůže i Kryštofova a Martinova funkce »vzbuď mě a ohlas mi změnu«, pochválila ji i Merani, ale případná protiakce bude jen na nich.

„A my nic?“ posteskl si Martin.

„Pro vás mám delikátnější úkol,“ řekla Merani. „Ovšem jen když budete ochotní. Nebude to úplně snadné ani bezpečné.“

„Ale to se rozumí, že chceme!“ hlásila se hned Katka.

„Jenže se na to musíte naučit používat »daramild«,“ dodala Merani. „Vím, že ho někteří čarodějové znají. Třeba Zulugach. Nevšimli jste si ho, jak k vám přicházel? Napovím vám. Nejprve to vypadalo, že do místnosti vletěl malý kámen a vzápětí se tam objevil Zulugach. Tomu se říká »daramild«, skok na označené místo. Jenže Zulugach zná jen skok na hmotnou »dunzu«, kterou si musí do cíle vhodit nebo umístit telekinezí »kojmhu«. Asi jste si nevšimli, že vám »dunzu« hodil do bytu skrz zavřené okno a stejnou cestou přiletěl i sám.“

„My měli to okno vždycky otevřené,“ řekla Katka.

„Je to podobné, jako když procházíš stěnou,“ řekla Merani. „Jenže to má delší dosah. Maximální překonávaná vzdálenost odpovídá průměru oblasti, řízené jedním lumuximem, v krajním případě jeden a půl tisíce kilometrů. Nemůžete však překračovat hranice z jedné oblasti do druhé. Když se někde sousední oblasti překrývají, dostanete se do společné oblasti jedním lumuximem, pak přesednete na druhý a pokračujete, nicméně musíte přesedat, přímo to nejde. Nebo aspoň ne jednoduše.“

I Ambíjanské lumuximy mají omezení, pomyslela si Katka. Ale i tak jsou dokonalejší, než všechno, co kdy vymysleli lidé.

Zulugachův způsob využívání »daramildu« byl jednodušší. Nedovoloval skoky na velké vzdálenosti, ale umožňoval vstoupit do domů stěnou místo dveřmi. Meranin způsob byl obecnější. Jako »dunzu« mohl využívat i předměty, označené na mapách, dokonce i nepřátelské čaroděje. Skok se pak uskutečnil stranou a lumuxim se postaral, aby to bylo tam, kde je volno.

A právě to měl být první Martinův úkol. Měl se – neviditelný – vypravit za vědmou Pildroji do generálního štábu.

Martin opustil školu právě když Pildroji přelétávala pobřeží Jadranu. Aby se neobjevil v letadle, zadal si jako doplňující údaj výšku pět set metrů nad terénem, takže se objevil nízko nad mořem. Byl na to však připravený a na teleskopické tyči bekenru pokračoval v letu hluboko pod letícím airbusem. Tak přeletěl hranici českého lumuximu, dostal se pod vliv italského lumuximu a letadlo s vědmou Pildroji, které mu mezitím odletělo dopředu, skokem opět hbitě dohonil.

Když airbus přistál v Římě, Martin také přistál, před letištní budovou se poblíž davu zviditelnil a čekal. Nečekal ale dlouho. Pildroji přestoupila na jiné letadlo a zakrátko byla ve vzduchu. Martin ji pochopitelně následoval. Splést se nemohl. Merani mu vědmu Pildroji označila červenou barvou bez ohledu na rychlost, takže se mu nemohla ztratit. Musel si ale dávat pozor na hluchá místa mezi lumuximy. Letoun s Pildroji se jim nevyhýbal, naštěstí mířil směrem, kde žádná hluchá místa nebyla. Musel jen občas »přesedat«. Většinou nad Středozemním mořem, v neviditelnosti si ho mohl těžko někdo všimnout. Letěl však mnohem déle než při letu z Prahy do Říma a musel dvakrát přejít z lumuximu na lumuxim, než letadlo začalo zvolna klesat na přistání.

Tam Pildroji opustila letištní prostor. Před letištní budovou si vzala taxík a vyrazila po silnici. Martin si v nastavení ponechal výšku pěti set metrů, takže auto sledoval pro změnu shora, jenže přechod lumuximů nehrozil a sledovat taxík z výšky bylo snadné. Pildroji vyjela z města na dálnici a zamířila kamsi do hor. Merani tvrdila, že pojede do jejich »generálního štábu«. Přečetla si to z vědminých myšlenek, takže Martin o cíli cesty nepochyboval. Pořád byl neviditelný, nikdo ho nezpozoroval a pokud ho někdo náhodou sledoval na mapě, neodlišil ho od čarodějů, uhánějících po dálnici. Letěl jen poněkud výš, ale to mapa nezobrazuje. Při letu »na koštěti« se dá dosáhnout rychlosti menších sportovních letadel, auto mu nemohlo uniknout a ještě se stihl porozhlížet po okolní krajině. Líbila se mu. Byla jen mírně kopcovitá, všude byly udržované sady nebo pole, zkrátka bylo znát, že tu žijí dobří hospodáři. Ale na mnoha místech tu byly i vojenské objekty, při cestě minuli dvě vojenská letiště a svrchu viděl i větší množství těžkých hranatých tanků, vojenských aut a obrněných vozů.

Hezká krajina dobrých hospodářů, ale až příliš připravená na válku. To přece musí lidi znervózňovat, mít pořád před očima tanky a jiné bojové příšery, pomyslel si Martin.

Auto sjelo z dálnice a pokračovalo po užší cestě směrem ke kopcům. Až teď se ukázalo, že to nebyl obyčejný taxík. Cestu zde na několika místech přehradily vojenské závory, ale hlídkující vojáci je vždy včas zvedali ještě daleko před taxíkem, takže jimi Pildroji projížděla bez zdržení. Že by tolik hlídek drželi samotní čarodějové? Martin uvažoval, že závory otevírá telepatický příkaz. Mapa ale mezi hlídkami žádné čaroděje neukazovala. Nemuselo to tedy být telepatií. Stačilo by, aby auto s Pildroji sledoval jeden čaroděj v »generálním štábu« a o včasné otevírání závor se staral pomocí obyčejného telefonu. A vůbec tu bylo čarodějů málo!

Martin si zvětšil měřítko. Ano, to bude ono! Vpředu na úpatí kopců byla konečně větší koncentrace zelených světélek. Tam asi bude »generální štáb«. Na obzoru spatřil výstavný zámeček. Ale proč ne? Nemusí být všechny generální štáby světa v podzemních protiatomových bunkrech, podobných Hitlerovu Vlčímu doupěti. Zámeček vypadá na satelitních snímcích civilně, nikde známka důležitého vojenského objektu. Je to inteligentnější maskování než pomocí maskovacích sítí, které se snaží nepřítele zmást, že v daném místě není nic než pusté kopečky. Nakonec – i Hitler skončil v monumentální, ale civilně vyhlížející budově Říšského kancléřství... Podle množství zelených teček je to ale budova s nejvyšším počtem čarodějů široko daleko a jestli někde má být »generální štáb« čaroříše Vipon, bude to nejspíš tady.

Auto zastavilo před honosným vchodem do budovy a Martin snížil výšku letu na dva metry. Byl zvědavý, co se bude dít. Zdálo se mu, že Pildroji nebude jen tak někdo, ale že si jí tady váží. Nepatří nakonec k užšímu velení čaroříše Vipon? Každopádně je její návrat zajímavý. I když zámeček vypadal civilně, vchod nebyl přístupný volně a každému. Byla tu sice velká vrata, aby mohlo dovnitř vjet auto, ale před vozem Pildroji se neotevřela. Čarodějnice musela vystoupit a vejít turniketem, který by Martina dovnitř nepustil. Po dobrém to tedy nešlo, Martin musel použít prostorovou fluktuaci »daramild«. Jak to ale udělat, aby ho hned neodhalili navzdory jeho neviditelnosti? Kdyby na náhodném místě vskočil do budovy, mohl by se stejnou náhodou ocitnout v chumlu lidí, kde by mu neviditelnost nebyla nic platná. Rozhodl se tedy vskočit do budovy půl metru pod stropem, kde se nedá očekávat tlačenice. Nevýhodou bylo, že průčelní okna zakrývaly žaluzie, kterými nepronikalo světlo dovnitř ani ven. Mohl vskočit do úplné tmy stejně jako do oslňujícího světla.

Nakonec se rozhodl proskočit dovnitř čtyři okna od vchodu, kde už snad nebude sídlo nějaké bezpečnostní služby. Tentokrát použil metody, užívané Zulugachem – nejprve vhodil dovnitř svůj neviditelný terčík »dunzu« a až po několika vteřinách proskočil sám. Během té doby se »dunza« jistě dokázala sama vzdálit ode všech překážek, aby mu umožnila bezpečný skok.

Ocitl se ve ztemněné místnosti, kde nikdo nebyl. Jenže než se mohl otočit a hledat další směr průzkumu, místností se ozvalo slabé lupnutí a vzápětí ho cosi tvrdého udeřilo zezadu do hlavy. Čistě reflexivně poslal tím směrem přimražení »plešigó«, jenže hlava se mu točila natolik, že dopadl na podlahu, kde ho vzápětí zavalilo jakési tělo.

Odhalili ho tedy rychle!

Errata:

19.07.2021 18:22