Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Osudový omyl

Martin se zpod cizího těla dostal poměrně rychle. Bylo totiž v důsledku přimražení úplně bezvládné a ke všemu to nebyl velký chlap, spíš nějaký střízlík. V té chvíli se Martin choval jako stroj, vedený utkvělou myšlenkou: nenechat se chytit a když už, pak se nedat lacino. Vytrhl se a vzletěl vzhůru, až se zády opřel o strop, kde se chvilku uklidňoval.

Další útoky však nepřicházely. Že by se tu nacházel jediný protivník, ke všemu vyřazený přimražením? To by byla při vší té smůle aspoň malá, ale potřebná kapička štěstí. Člověk přimražený kouzlem »plešigó« se sám nevzpamatuje. Kouzlo se samovolně rozpadne, ale může to trvat hodinu i tři. Dá se to urychlit pouze protikouzlem, vyslaným jinou osobou. Martin se tedy nemusel bát dalšího útoku zneškodněného nepřítele. Dokonce se mu vrátila drzost, takže vytáhl hůlku »kérto« a rozsvítil si kouzelné světélko »riwbir«, aby se na vyřazeného nepřítele podíval.

Jenže v té chvíli překvapením úplně strnul.

Nepřítelem byla – jeho kamarádka Kateřina.

Samozřejmě ji okamžitě odmrazil. Sletěl k ní, nadzvedl jí hlavu a opatrně ji začal pleskat přes tváře, ale kamarádka byla příliš vyvedená z míry a chovala se zmateně.

„Co tu děláš?“ vyjel na ni.

„Co... co... co se to...“ blekotala nesouvisle. Ležela pořád na podlaze a teď si jenom oběma rukama zakryla obličej.

„Kde ses tu vzala?“ udeřil na ni přísně, aby nepochybovala, že je to výslech.

„Za... za tebou...“ vykoktala.

Prudce se otočil, ale v místnosti za ním nic nebylo, co by je mohlo ohrožovat. V první chvíli si myslel, že je to varování před nebezpečím, ale když tu možnost vyloučil, až pak ho napadlo, co mu chtěla říci.

„Tys letěla za mnou?“ pokračoval tedy ve výslechu.

„Jo,“ vyhrkla lakonicky.

„Ale proč?“ chtěl vědět.

„Chtěla jsem... ti... pomáhat,“ vysoukala ze sebe. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky, nebyla ještě ve své kůži.

„Tobě nedošlo, že to bude nebezpečná výprava?“ vyčetl jí.

„No... právě proto...“ odtušila. „Letěla jsem za tebou, sám jsi mi dělal »dunzu«... akorát teď... nějak mi to nevyšlo...“

„Jo – a srazila ses se mnou,“ pochopil. „Jenže já jsem byl ve střehu a považoval jsem to za útok. Buď ráda, že to bylo jen přimražení! Kdyby šlo opravdu do tuhého, mohl bych použít masomlýnek, a věř mi, mrzelo by mě to víc než tebe! Vždyť už jsi mohla být po smrti!“

„Musím se... rychle... vzpamatovat...“ drmolila tiše, sotva jí rozuměl. „...musím... se... rychle... vzpamatovat...“

Skoro ji neslyšel, ale nebylo to zřejmě určené jemu, to se tak sama povzbuzovala proti šoku, ve kterém byla. Ale bylo to asi účinné, neboť se po chvilce nadzvedla a s jeho pomocí si sedla.

„Tys mi ale dal!“ vyčetla mu.

„Ty mně taky!“ oplatil jí to. „Víš, jak jsem se lekl, že mě odhalili? To si piš, že bych se jim nedal lacino!“

„Kdyby tě přimrazili, na nic by ses nezmohl,“ řekla. „Proto jsem letěla za... za tebou. Počítám, že nikdo ne... nevyřadí dva čaroděje tak snadno jako jednoho. Mohli bychom se podporovat.“

„A místo toho mě jenom zdržuješ!“ vyčetl jí. „A Pildroji mi uteče! Teď už bude podávat hlášení a já měl být u toho!“

„Hele, Marťo, nezlob se!“ přešla do prosíku. „Půjdu tam s tebou, budu dávat větší pozor, teď už se nesrazíme! Kdybych tak blbě do tebe nevrazila, ani bys o mně nevěděl a nedělal by sis se mnou starosti. Neboj se, budu jako myška, nikdo si mě tam ani nevšimne. Zkus dělat, jako že o mně nevíš! Uvidíš, že to půjde!“

„Nejlepší by bylo, kdybys na mě počkala tady,“ rozhodl. „Až se budu vracet, stavím se tady pro tebe. Koukám, že ses už vzpamatovala, tak přestaň blbnout, ty třeštidlo, počkej na mě tady a nevyšiluj! Kdybys použila kouzlo »mrachoc«, sledovala bys mě přesněji a nesrazila by ses se mnou. A už mě nezdržuj! Jdu honit Pildroji, dostal jsem to za úkol od Merani! Nebudu mít čas starat se ještě o tebe.“

Zvedl se a zmizel skokem »daramild« do těsné blízkosti čarodějnice Pildroji.

Kateřina se rychle otřepala.

To víš, budu tady čekat a o všechno přijdu, pomyslela si. Jen si musím dát větší pozor!

Vstala, zneviditelnila se – a skočila za ním.

„Situace v Evropě se od základu změnila, bohužel směrem k horšímu,“ referovala právě čarodějnice Pildroji členům svého generálního štábu. Bylo to sedm zamračených čarodějů, sedících u dlouhého půlkruhového stolu a pozorně poslouchajících. Dva si dokonce dělali nějaké poznámky.

Místnost, v níž se nacházeli, skutečně vypadala jako štáb nějaké armády. Celou jednu stěnu zaujímala podrobná mapa světa pokrytá tisíci barevnými tečkami. Martina zaujala skupina několika červených teček, přesouvajících se po mapě přes Indii směrem k Tibetu. Kdyby to byly »girolty«, mohlo by to znamenat, že letí napadnout velitelství Indicko-asijské čaroříše ve Lhase. Neztrácel čas a spojil se telepatií s Merani, aby ji upozornil na tuhle, podle jeho mínění velice závažnou skutečnost.

»Vím o nich«, ujistila ho však Merani. »Nestarej se o ně.«

Martin se tedy opět zaměřil na Pildroji a na její raport. Lidé zde zřejmě nebyli, protože Pildroji hovořila jazykem »gazlac«, neboli, jak říkala čarodějnice Sazgipi, řečí »moudrých«, »jedinou, kterou se dorozumíš všude«.

„Mezi těmi hlupáky a »ekeidy« jsem nespatřila nikoho, kdo prokazatelně patří k Mankuzgó,“ pokračovala Pildroji. „Avšak je s nimi jiný element. Do jednání se vměšovala osoba připomínající původní Ambíjanky. Pravděpodobně jde o zneužití nestandardní, zapomenuté »formy«, ale dojem vzbuzuje velkolepý a co horšího, ovládá i dosud neznámá kouzla.“

„Nestandardní »forma« Ambíjanek?“ opakoval po ní jeden z těch sedmi nedůvěřivě. „Ale kde by k ní přišli?“

„Podle všeho našli nějaký zapomenutý artefakt v pyramidě v Sakkaře,“ tvrdila Pildroji. „Tam, co nedávno proběhl incident s ilegální návštěvou Evropanů. Tvrdili mi, že z pyramidy odvezli pravou Ambíjanku, jakousi Merani.“

„Prověříme, zda se to jméno někdy objevilo v souvislosti s původními Ambíjany,“ přikývl nedůvěřivý čaroděj. „Podle toho soudím, že odmítli vydat účastníky incidentu. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte,“ potvrdila mu Pildroji. „Falešná Ambíjanka mi přitom tvrdila, že »girolt« pilotovala sama osobně a že se na ni naše zákony nevztahují.“

„Na to bychom se podívali!“ pronesl hněvivě další čaroděj. „Na celosvětovém uznávání našich zákonů musíme trvat.“

„Bude to nutné,“ souhlasila s ním Pildroji. „Ta samozvaná Ambíjanka neuznává ani současnou velmocenskou rovnováhu. Tvrdila mi, když my jsme první velmoc světa, pak ona samotná je nultou, tedy nad námi nadřazenou světovou velmocí.“

„Drzost!“ komentoval to další čaroděj.

„Musím jí ale uznat i neobvyklé znalosti,“ přidala Pildroji další postřeh. „Přesvědčila mě, že umí číst myšlenky. To by pro ni byla v některých případech výhoda. Navíc ovládá psychologické zbraně, dokáže zdeptat sebevědomí, navodit pocit viny a vytvořit poraženeckou náladu. Nejde jen o naše soukromí, ale čtením myšlenek dokáží odhalit všechna tajemství, která se dají tímto způsobem získat. Nepotřebuje ani mučení!“

„Opravdu zajímavé prostředky,“ souhlasil první čaroděj. „Jenže tohle všechno se týká případného vyjednávání, ke kterému ani nemusí dojít, když protivníka hned prvním úderem rozdrtíme na padrť. I když by bylo lepší nejprve vyzvědět její prostředky, ty by se mohly hodit i nám.“

„Musím připomenout její sebevědomí,“ přisadila si Pildroji. „Když jsem jí naznačila, že po porážce rebelů nastolíme na celém světě náš pořádek, odsekla mi, že žádné rebely porážet nebudeme a že nám na to lumuximy nedali. Nevypadla zkrátka z role ani při této příležitosti a jednala, jako kdyby byla pravou Ambíjankou. Vám všem vzkazuje, že je konec válek. Ona se prý o to postará.“

„Jedinci nás ohrozit nemohou,“ odvětil s klidem nejstarší.

„I tak myslím, že se nás bojí!“ přidala se Pildroji. „Tvrdila, že mě pustí jen proto, abych vyřídila její vzkaz, ale já si pořád myslím, že to jen potřebovala nějak odůvodnit, aby hned nepřišla o tvář. Samozřejmě že měla silné řeči i o soudcích, tvrdila, kdo z nich má na svědomí nějaký justiční zločin, přijde o veškerou moc lidskou i čarovnou a bude posledním ze všech, ale to byly jen řeči. Chvástala se, že po zkáze Atlantidy odebrala kouzelnou moc pěti tisícům čarodějů.“

„To asi vyčetla z »Dějin Knih a Kouzel«,“ mínil nejstarší čaroděj. „Je tam o tom zmínka. Dokonce – a o tom už se vedou dlouho spory – ten rozsudek údajně vynesl někdo z Ambíjanů, ale odborníci se zatím shodují, že to bylo jen přenesené z nějakých dřívějších pravidel. Ambíjané přece vyhynuli.“

„Oni ale tvrdí, že ne,“ řekla Pildroji.

„Z toho omylu je rychle vyvedeme,“ řekl nejstarší čaroděj. „Takže abychom to shrnuli... Evropská čaroříše odmítla podřídit se naší Afro-indické, což je totéž co vyhlášení války. Zdá se však, že to udělali na příkaz agentů Indicko-asijské, prokazatelně se tam poslední dobou párkrát objevili. Od Mankuzgó by to nebyl špatný tah. Kdybychom vrhli své síly proti Evropě, vletěli by nám do zad a ještě by tvrdili, že jsme válku zahájili my. A kdyby se k Indicko-asijské Mankuzgó přidala Sibiřská Fasyray, Australská Uveratad a Jihoamerická Gegergok, byli bychom v ohni ze všech stran. Jihoafrická Xoigay a Severoindiánská Keoguas nám slíbily podporu, ale jsou to slabí a navíc nejistí spojenci, slíbili to pod nátlakem a při prvních těžkostech se vzdají.“

„Zato my jsme nejsilnější v historii,“ připomněl mu další.

„Ano, jsme nejsilnější,“ souhlasil nejstarší. „Přinejmenším nám patří pás od severu Afriky po Indii, navíc Severní Amerika i s nejrozvinutější technickou civilizací Spojenými státy, která vojensky ovládá Japonsko, Evropu a oblast na jih od Číny. Její vojenskou moc ovládáme sice neoficiálně, zato pevně. Vládnoucí loutky těch »ekeidů« udělají, co jim nařídíme, i kdyby je to mělo stát životy. Tím spíš, když si myslí, že se všechno děje pro jejich moc a sílu. A přiznejme si, jejich atomové zbraně jsou nejsilnější nejen na světě, ale i v nejbližším vesmíru, i když si ti »ekeidové« pořád myslí, že jim vládnou oni a ne my. Bláhoví!“

„Navíc máme nejvíc lumuximů i telesge,“ přidal třetí.

„To je sice pravda, ale máme také nejvíc pážat,“ připomněl všem ten nedůvěřivý. „Pážata jsou slabá. Chtělo by to počkat, až budeme mít nejvíc »tasgelů« nebo aspoň »zolgípo«.“

„I pážata ovládají ničivá kouzla, kterými mohou v minutě zdecimovat lidské armády nebo úplně vyhladit celé regiony,“ řekl nejstarší. „Navíc jsou strategicky rozmístěná právě v té Evropě, odkud mohou podniknout zdrcující útok jak na Sibiřskou čaroříši Fasyray, tak i na Indicko-asijskou čaroříši Mankuzgó. Potřebují už jen nastartovat lumuximy a na to máme dostatek »jarlů«. Až se celá Evropa pohne na východ, padne Fasyray do dvaceti dnů do prachu a Mankuzgó ji nepřečká ani o dalších dvacet dní. Budeme se starat pouze o čaroděje a naše pážata s jarly v čele zmasakrují »ekeidy«. O takovém vítězství se ještě nikdy nikomu ani nezdálo! Zbývající čaroříše se poddají nebo je také zmasakrujeme, ale já si říkám, že to ani nebude třeba. Až vyhubíme Fasyray a Mankuzgó a s nimi pět miliard podřadných »ekeidů«, nikdo na světě se nám neodváží odporovat. Každý se poddá.“

„Ti v Evropě mi nejdou do hlavy,“ potřásal hlavou opět ten nedůvěřivý. „Nezdá se mi, že by dokázali sami nahodit lumuxim. Viděl bych za tím spíš emisary z čaroříše Mankuzgó. Nebyli ti »Evropané«, co jste tam viděla, na Evropu trochu... exotičtí?“

„Pokud mohu posoudit, ne,“ řekla Pildroji.

„Podle čeho tak soudíte?“ obrátil se k ní nedůvěřivý.

„Dobrá polovina těch, co jsem viděla, byli blonďáci,“ řekla Pildroji. „Takové u Mankuzgó nenajdete. Všichni měli evropský vzhled, to skoro vylučuje Indicko-asijskou čaroříši.“

„Jejich agenti tam byli,“ trval na svém nedůvěřivý. „Když mohli použít »formu« mimozemšťanky, nebyl pro ně přece žádný problém použít podobnou »formu« místního člověka.“

„To by pro nás bylo ještě horší,“ řekla Pildroji. „Musím se také zmínit, že mě tam neposlechla kouzla. Několikrát jsem se je bez úspěchu pokusila uplatnit. Jako kdyby byl místní lumuxim po tuto dobu vypnutý, či co. Kdyby tomu tak bylo, kdyby dokázali lumuxim na určitou, pro ně nejvýhodnější dobu vypínat, bylo by celé toto území pro nás krajně nebezpečné.“

Během tohoto pokračování úvah zdejších čarodějů se Martin rozhodl opět zavolat telepatií Merani. Plány na násilnou invazi Afro-indické čaroříše se mu zdály nebezpečné. Jenže Merani jeho obavy nesdílela.

„Já tu debatu také sleduji,“ ujišťovala ho. „Jak víš, pro mě neplatí fixace událostí do dějin, mohu je sledovat přímo. O těch plánech tedy už vím.“

„Tak na co jsem tu já?“ zamračil se Martin. Uvědomil si, že jeho cesta ztratila opodstatnění. Doufal, že přinese čerstvé zprávy přímo z generálního štábu Afro-indické čaroříše a zatím je tu jen pasivním a vlastně zbytečným divákem, i když nebezpečí cesty se tím nezmenšilo.

„Musela jsem tě tam vyslat pro případ, kdyby se nepodařilo spojení s jejich lumuximem,“ ujistila ho Merani. „Vzpomeň si, jak mi Pildroji vyhrožovala, že se vývoj nezastavil ani u čarodějů a že mohu být nepříjemně překvapená! Mezitím jsem si ověřila, že jejich slibovaný vývoj nespočívá v tom, že by mi odstřihli privilegované funkce lumuximů. Objevila jsem nějaká vylepšení, ale ne tak zásadního charakteru, aby mě nepříjemně překvapily. Ale nestrachuj se, budeš mít významnější roli.“

„Co tady mám dělat?“ zeptal se Martin raději přímo.

„Zjevíš se jim a vyřídíš moje vzkazy přímo,“ řekla Merani. „Nemusíš se toho bát, věřím si, že tě ochráním.“

„To bude ale opravdu »jízda na tygru«!“ hvízdl si Martin.

„Může to tak vypadat,“ souhlasila Merani. „Ale bude to bezpečnější než jízda na kole.“

„Tak jo,“ souhlasil Martin. „Kdy se mám objevit?“

„Dám ti vědět,“ řekla Merani.

Errata:

19.07.2021 18:22