Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Učitel Vincek

Věrka odcházela z kavárny spokojeně. Měla proč, jednak se dozvěděla plno zajímavých a užitečných informací, ke kterým se pan Vuk ani tetička Barča nedostali, a přece byly zajímavější než spousty těch, co až dosud považovala za zásadní.

Vypadalo to slibně i do budoucna. Květa jí nabídl, že ji naučí post-hypnotické příkazy, aby se nemusela spoléhat na Vukovu »jemnou techniku« vciťování, kterou by se měla učit až za kdovíkolik let, zatímco post-hypnotické příkazy s podobným výsledkem zvládne za jedno odpoledne. Obzvlášť uvítala pozvání účastnit se sobotních schůzek s touhle partou. Neočekávala, že by každou schůzku strávili jejím poučováním. To bylo jen poprvé, bylo to sice také zajímavé, ale spíš by čekala, že příště bude řeč o něčem jiném, nejspíš současném.

U tetičky očekávala pochopení. Konec konců, i ona bude ráda, když ji nebude mít pořád na starosti. Odpoledne v kavárně bylo bezpochyby užitečnější než bloumání nazdařbůh po Praze.

Večer si u tetičky naservírovala něco mňam a šla rovnou spát. Upřímně řečeno, byla tak nabitá dojmy, že se ani nepokusila udělat si večerní výlet s netopýry, který si plánovala, když tetička odjížděla.

Zítra je den taky!

Ráno Věrka rozvažovala, zda nemá přijít i neohlášená na schůzku další party kriogisů. Mohla by se tak postupně seznámit se všemi, jistě by ji rádi viděli. Pak si ale řekla, nač ten spěch? Postačí, když se mezi ostatními objeví až za týden.

Nejprve dokončí návštěvu všech míst, kam se v Praze nestihla podívat, dokud bydlela na sídlišti s rodiči. Usmyslela si to přece hned na začátku, proč to pořád odkládat? Aby to zase nestihla? Chtěla se podívat do Národního divadla. Toho litovala, když se stěhovali na venkov. Ačkoliv se možná venkované se svými zájezdy dostanou do Národního častěji než někteří Pražáci, kteří to mají na dosah, ale právě proto to tak dlouho odkládají, až je předběhnou i ti venkované...

Konečně se jí podařilo projít pěšky Nerudovkou až nahoru. Od poslední cesty, ještě s tatínkem, se tu moc nezměnilo. Hradní stráž vartovala ve stejných operetních uniformách, navržených divadelním návrhářem, po nádvoří se procházely davy turistů, vylákaných slunečným počasím, všude cvakaly fotoaparáty. Věrku to nechávalo v klidu. Vstoupila spolu s ostatními do chrámu, kde bylo skoro ticho, jen nezřetelný šum od návštěvníků. Všichni jen šeptali, aby ostatní nerušili. Věrka si představila, co by se stalo, kdyby se sem podívala se Zdislavem od pana Vuka. To by nastala panika! Přitom je tygr Zdislav kliďas k pohledání, neublížil by kuřeti, ačkoliv hovězího pokaždé spořádá na posezení pěkných pár kilogramů... Zdislava ovšem živí biroivi, takže nemusí lovit a s Vukovými zvířaty je tudíž zadobře.

Odškrtnu si aspoň jedno splněné předsevzetí, myslela si spokojeně, když beze spěchu scházela po Starých zámeckých schodech dolů na Klárov.

Ano, ale schylovalo se teprve k poledni a polovina neděle byla ještě před ní. Teď by se ráda proletěla s nějakým rackem, jenže neměla kam uklidit vlastní tělo, aby se mohla soustředit na volnost letu. Co takhle jít si někam sednout do kavárny? Ale to by mohla rovnou k Zábojovi!

Dlouho neuvažovala a zamířila tam. Záboj ji samozřejmě pozná, ale nebude se asi divit, když tam dorazí s nějakou pouliční kočkou, kterou pak »jako pustí« zpátky na ulici... Tu si ale musí najít včas, v kavárně už by se po nějakém zvířeti sháněla marně.

Čím víc se blížila k Zábojově kavárně, tím víc se rozhlížela. Jenže zrovna tady se žádná kočičí potvůrka nevyskytovala. Až na dohled od vchodu spatřila nad sebou kroužit racka. Byl na dosah, takže se ho ihned zmocnila a přiměla ho bezúčelně kroužit, aby mohla vejít do kavárny. Zatím se při vciťování vždy znehybnila, ale pan Vuk přece při tom uměl chodit skoro normálně, to by v tom byl čert, aby to taky nezvládla!

Nezvládla to.

Zakopla o práh dveří, mávala rukama jako lyžař-skokan při nečekaném nárazu bočního větru a i když hrozící pád na poslední chvíli vyrovnala, racek se jí vyškubl a zmizel. Když jakž takž obnovila rovnováhu, byl pryč, obloha byla čistá jako sklíčko. Zřejmě se jí skryl za hradbou nejbližších domů.

Zastavila se ve dveřích a rozvažovala, co teď? Ulovit si jiného? Jenže čistá obloha nad ní nebyla v této chvíli vhodným lovištěm. Potřebovala by se aspoň na chvilku dostat do míst, odkud je vidět víc oblohy než v úzké uličce mezi domy, nebo ještě lépe, s výhledem na řeku, kde je větší pravděpodobnost, že nějakého spatří. K řece však bylo daleko, obloha nad uličkou byla úzká a i kdyby se vrátila a ulovila jiného racka, kdo jí zaručí, že se dostane i s vcítěným rackem až do kavárny?

»A hleďme!« ozvalo se v té chvíli ze dveří. »Nejmladší slečna je tu! Co tě sem přivádí, Věrčo?«

Bylo to telepaticky, pro většinu lidí neslyšné. Záboj, kdo jiný? Věrka v duchu zaláteřila. S lovem racků je zřejmě konec. Střežila se ale dát to v telepatii najevo, ať není za nezdvořačku.

»Pachatel se vrací na místo činu,« usmála se raději.

»Jen pojď dál!« zval ji kavárník.

Díky tomu, že jí racek upláchl, měla pod kontrolou své vlastní tělo a zejména nohy. Zamrzela se na sebe, jak mohla na tak nízkém prahu zakopnout, ale to bylo jen pozdě-bycha-honění. Raději se usmála na Záboje, který ji vítal upřímně a rozhodně za její vlastní nešikovnost nemohl, otevřela dveře a vstoupila.

Kavárna byla ze tří čtvrtin plná, ale Záboj ji nasměroval do nejvzdálenější kóje, jako vždy vyhrazené pro štamgasty, v tomto případě pro spřízněné kriogisy.

»Co jsem říkal?« zahlaholil v telepatii, které rozuměli jen ti, pro něž to bylo určené. »Už ji tady máme! Jako na koni!«

Poslední kóje byla tentokrát zaplněná úplně. Sedělo tu šest kriogisů a Záboj mezi nimi neměl ani vlastní židli, jenže dnes obsluhoval více hostů a neměl zřejmě ani čas zdržovat se dlouho s kamarády. Ti se rychle sesedli blíž k sobě a Záboj Věrce donesl novou židli, ačkoliv pro ni zbylo jen místo na rohu stolečku.

„Tak tě mezi námi vítáme, Věruško!“ zahlaholil jako první zjevně nejstarší pán ze všech.

Věrce bylo jasné, že ji znají přinejmenším podle Zábojova popisu. On ostatně naznačoval, že její příchod předpokládal a ostatní na ni včas připravil. Požádala ho tedy o kakao a koláčky a všechno se před ní objevilo, jakmile své přání dořekla.

„Záboj nám sliboval, že přijdeš,“ začal nejstarší z kriogisů, sotva si ukousla první sousto z koláčku a zapila kakaem. „Jak se zdá, zvědavosti máš dost. Může-li tě to utěšit, těšili jsme se na tebe možná ještě víc. Nevítáme mezi sebe nováčky každý rok.“

„Původně jsem to neměla v úmyslu,“ oponovala mu trochu. „Hledala jsem tady spíš klidné místo, kde bych mohla vypnout a nestarat se o okolí. Chtěla jsem si zalétat nad Prahou s rackem. Jistě víte, oč jde.“

„Jo ták... ty jsi zrovna vcítěná?“ zarazil se nejstarší.

„Už nejsem,“ usmála se. „Ve dveřích jsem zakopla a racek se mi vyškubl. Ale když už jsem tu... stejně jsem už včera říkala, že bych se ráda seznámila se všemi, kdo chodí k Zábojovi.“

„Tady bývá často nabito,“ ujistil ji mladší kriogis. Být to člověk, hádala by mu tak pětadvacet, nanejvýš třicet, u kriogisů se ve věkové otázce ještě neorientovala.

„Momentálně mě lidi tolik nezajímají,“ odvětila zdvořile.

„My jsme ale taky lidi,“ protestoval nejstarší z kriogisů.

„Jo,“ přikývla. „Ale jistě uznáte, že ne obyčejní...“

Věrka nedělní návštěvy u Záboje nelitovala. Seznámila se mezi ostatními i s ježatým Vinckem. Byl jí zatím věkově nejblíž, bylo mu »jen« sto patnáct let a stal se kriogisem až po První světové válce. Čechy byly tenkrát plné vlasteneckého nadšení z rozpadu Rakouska a nejinak tomu bylo i s Vinckem. Tou dobou se ale seznámil s podivínem Jindřichem, který jeho mladické vlastenectví krotil. Jindřich už v Čechách zažil několik pádů říší a k existenci Československa byl poměrně skeptický.

„Nebude to mít dlouhého trvání,“ vrtěl hlavou, když mu Vincek nadšeně líčil, jak se po dlouhé době nadvlády Habsburků konečně otevřela před Čechy světlá budoucnost.

„Němci se nikdy nesmíří, že jsme jejich panováním zase opovrhli,“ tvrdil Jindřich.

Diskutoval ale s mladým Vincencem ochotně a jednoho dne mu nabídl sázku, že se do padesáti let Germáni na český trůn s velkou slávou vrátí.

„No jo, ale kdo nás po té době rozsoudí?“ opáčil mladý Vincek. Pochyboval, že se dožije sedmdesáti a tím víc, že tak dlouho vydrží i šedovlasý Jindřich.

Tak se tedy dozvěděl o existenci dlouhověkých kriogisů, současně s nabídkou, aby se jedním z nich stal i on sám. Jindřich mu nezastíral, že být kriogisem není jen výhodné, že to s sebou přináší i nevýhody a omezení, ale ty jeho nový učedník přijal. V té době se aktivovala Jindřichova Studna – po pravdě řečeno, kdyby učedníka nepotřeboval a neměl možnost ho přijmout, nebyl by k němu tak otevřený.

Jindřich vyhrál sázku mnohem dříve než za padesát let, ale velkou radost z ní neměl. A Germáni jeho obavy brzy potvrdili. Stanné právo, popravy, Heydrichiáda.

„Neplaš se, ani oni tady dlouho nevydrží,“ utěšoval Vincka, když si pořád ještě mladičký kriogis při jejich obvyklém setkání stěžoval na tvrdost Němců. „Podle mě příliš zpychli a pýcha je prvním krokem k pádu. Československo vydrželo dvacet let, Germánům dávám nanejvýš polovinu.“

„Vždyť jim patří celá Evropa a chystají se dobýt celý svět!“ namítal Vincek.

„Nepatří jim ani celá Evropa, to se jen tak chvástají,“ mírnil ho Jindřich. „Ukousli si příliš velké sousto a až se jim vzpříčí v krku, udusí je.“

Měl pravdu, nadvláda Germánů netrvala ani deset let. Přesně tolik žádal na počátku své kariéry Vůdce Hitler.

„Dejte mi na deset let Německo a nepoznáte je!“ tvrdil.

Zpočátku mu to vycházelo, Německo se dostalo z krize, stavělo síť velkolepých dálnic, budovalo průmysl, jenže Führer si usmyslil dobýt celý svět a to bylo to i pro Německo příliš velké sousto, ačkoliv se mu podařilo získat spojence do jeho proslulé Osy. Postavit se proti celému světu ale bylo příliš drzé a na konci Führerova desetiletí bylo opravdu těžké poznat Německo v těch ruinách, které z něho zbyly.

„Ještě že jsou ti náfukové Germáni pryč!“ přišel Vincek za Jindřichem, když německá vojska opouštěla Prahu, zčásti po vlastní ose, jak Němci prchali ke Spojencům, zčásti jako zajatci.

„A jsi si opravdu jistý, že to bude lepší?“ sýčkoval Jindřich. „Místo Němců máme Rusy, uvidíme, jestli budou lepší!“

„Proč by nebyli?“ agitoval Vincek. „Horší než Germání docela určitě nebudou. Jsou to přece naší slovanští bratři!“

„Jen aby nám to naši slovanští bratři neosladili víc, než čekáme!“ krotil jeho optimismus Jindřich.

Vincek se tenkrát za slovanské bratry urazil, ale netrvalo dlouho, z kriogisího pohledu pár let, a dal Jindřichovi zapravdu. Po této zkušenosti už jen zpozorněl, když za svým učitelem přišel plný nadšení, že komunisti konečně půjdou od válu.

„A jsi si opravdu jistý, že to bude lepší?“ rýpl si Jindřich.

„Cože?“ zarazil se Vincek. „Opravdu si myslíš, že nám už nebude líp? Bude tu přece konečně svoboda, nechápeš?“

„Svoboda?“ vrtěl hlavou Jindřich. „Pro nás kriogisy se nic nemění. Byli jsme svobodní za Rakouska, ani Germáni s námi nic nesvedli, natož Rusové... ale chceš se vsadit, že bude obyčejným lidem brzy hůř než dneska?“

„Podle čeho si to myslíš?“ ochladl rychle Vincek. Po tolika zkušenostech se už raději s učitelem nesázel, ale začal tušit, že tady někde bude čertovo kopýtko.

A taky že bylo.

Tolik žebráků a bezdomovců, co jich brzy žebralo po ulicích Prahy, nebylo v Čechách ani za starého Rakouska. Na ulicích přibývalo zahraničních automobilů, ale stejně rychle přibývalo nezaměstnaných. Do Čech se vrátili exekutoři, za Rusů naprosto neznámý pojem, založili si vlastní profesní komoru, před kterou se lidé třásli. A jestliže si člověk za Němců ani za komunistů nebyl jistý krkem, v nové svobodné zemi si nikdo nebyl jistý ničím. Dobře se měli jen zloději, čím větší, tím beztrestnější, protože jak pravil svého času gangster Al Capone, úplatky nejsou věcí cti, ale pouze věcí výše sumy. Soudci, kteří si v zemi přisoudili jedny z nejvyšších platů, kradou jako kapsáři, jen se na rozdíl od nich nezahazují s drobnými pod deset tisíc.

„Jak to, že ti to pokaždé vyšlo?“ tázal se Vincek Jindřicha.

„A víš, že nevím?“ zamyslel se trochu Jindřich. „Pozoruj lidi jako já a až získáš dost zkušeností a něco se začne mlít, ono tě to už samo napadne.“

Vinckovi se obrazně řečeno protáhl obličej. »Až získáš zkušenosti« zřejmě úzce souviselo s časem. Jindřichovi už bylo devět set let, zkušeností měl jistě na rozdávání, ale má Vincek čekat taky tak dlouho? Nedaly by se ty zkušenosti nějak urychlit nebo nahradit?

Nezbylo mu ale než poslechnout a pozorovat lidi. Ostatně ani on už nebyl takový zajíc, jako na počátku jeho kamarádství s Jindřichem.

To Věrka byla proti němu opravdu zajíček. Co je to třináct let v životě kriogisa? Věk obvyklý při vstupu do Studny byl mezi dvaceti až třiceti, to mívá i mladý člověk aspoň nějaké životní zkušenosti, aby mohl zodpovědně posoudit tu závažnou nabídku.

Věrka, Víťa a Jitka ale představovali výjimky, jaké nikdo ze všech žijících kriogisů nepamatoval. Sice se něco proslýchalo o podobných výjimkách v Indii, ale to už bylo příliš dávno. Spolu s ostrovem Atalantix se potopilo i centrální biroivi a i když se tenkrát podařilo vytvořit jeho kopii v Ándrapradéši, nepodařilo se tam přenést úplně všechny záznamy z doby před katastrofou. Propadly se s Atalantixem do vln Indického oceánu. Jen úcta k památkám po Aplafů způsobila, že se kopie nejstarších záznamů zachovaly v záložních centrech a daly se rozmnožit.

Vincek zakrátko nové kamarádce pod záminkou neúnosné tlačenice nabídl přesunout se ke stolečku v sousední volné kóji. Ostatní nic nenamítali, takže ho bezelstně poslechla.

„Poslyš, Věrko, nechceš, abych ti dělal na čas učitele?“ navrhl jí, jakmile je od ostatních oddělila zástěna. „Jsem sice z naší party nejmladší, ale ledacos už znám a kromě toho bych ti byl věkem jistě nejbližší.“

„Učitele už přece mám,“ namítla. „Pana Vuka od nás ze vsi, který nás zasvětil ve své Studni, a pak ještě tetičku Barču, u které zrovna tady v Praze bydlím.“

„Já ti je neberu,“ zasmál se trochu. „Ale je mi jasné, že vás pan Vuk učí přesně podle tisíciletých metodologií a spoustu věcí vám buď neřekl, nebo jsi od něho mohla slyšet, že jsi na to moc mladá. Tetičku Barču znám, je modernější, ale i ona ti některé dovednosti zatají. Záboj říkal, že neumíš ani telekinezi. Sice jsi to dokázala obejít vcítěním do racků, ale když neumíš ani tohle, určitě neumíš ani jiné fígle. Mohl bych tě naučit takové, že by i Vuk zíral, až se vrátíš! To se ví, jen když se vrátíš, vesnice pro nás kriogisy nejsou nejlepší.“

„Co bys mě chtěl učit?“ skočila mu jako ptáček na vějičku.

„Třeba tu telekinezi,“ navrhl jí ihned Vincek. „Je poměrně snadná a kdyby ti někdo chtěl něco ukrást, vezmeš si to prostě zpátky a kromě zloděje si toho nikdo ani nevšimne.“

„Ale co ten zloděj?“ starala se Věrka.

„Pokud na něho vidíš, nemáš problém se do něho vcítit,“ ujišťoval ji Vincek. „Chce to jen nařídit mu, aby na všechno zapomněl. Post-hypnotické příkazy jsou tak snadné, že je občas využívají i lidé.“

„Asi to tak snadné nebude, když jsem se dosud se žádným post-hypnotickým příkazem nesetkala,“ řekla skepticky.

„Mezi lidmi to není rozšířené,“ připustil Vincek. „U lidí to umí a používají jen mimořádně nadaní jedinci. Zato pro nás je to snadné. A už ses setkala s člověkem, který by se plnohodnotně vcítil do jiného člověka nebo aspoň do zvířete? To už je pro lidi příliš obtížné, zatímco pro nás...“

„No dobře,“ přerušila ho. „Jak si učitelování představuješ?“

„Když budeš mít zájem...“ začal, ale opět ho přerušila.

„Zájem mám,“ řekla rozhodně. „Ovšem až podle toho, do čeho to budeš chtít zabalit. Jestli ti jde o to, abych šla s tebou...“

„Ale jdi!“ usmál se. „Jestli to považuješ za variantu sbírky motýlů nebo známek, nebo jak se popisují ty odstrašující případy, tak si uvědom, že bych na tu sbírku nalákal leda tvoji prababičku. Pokud k tobě cítím náklonnost, je to jen druhová spřízněnost a stejný návrh bych mohl dát i tvému kamarádovi... jakže se jmenoval?“

„Víťa,“ napověděla mu.

„Navíc tohle učení potřebuje otevřený prostor, tady v Praze nejlépe nějaké náměstí.“

„Staromák by stačil?“ zkrátila jeho vysvětlování.

„Stačil. Tak půjdeme?“

„Půjdeme,“ vstala.

„Poslyš, Vincku!“ napomenul kolegu jeden starší kriogis. „Pozor na to, Věrka je pod Barčinou ochranou, víš, co to znamená!“

„Bez obav!“ zahlaholil Vincek. „Jen jsem slíbil Věrce, že ji naučím telekinezi, aby byla příště připravenější na chmatáky.“

„No dobře!“ spokojil se tím kriogis. „Ale znáš Barču! Aby z tebe potom neudělala buď dva kusy nebo jedno zvíře!“

„Vypadám snad na to?“ opáčil Vincek.

„Varoval jsem tě!“ zahučel kriogis, zatímco Vincek už táhl Věrku z kavárny. Netrvalo dlouho a byli na kraji Staroměstského náměstí.

„Chtělo by to nějakou volnou lavičku,“ uvažoval Vincek.

„Já žádnou nevidím,“ řekla Věrka, když se zběžně rozhlédla.

„To není problém,“ řekl a vedl ji k Husovu pomníku. Dva kroky před nimi se tu náhle objevila starobylá kovová lavička s dřevěným sedátkem. Vincek nabídl Věrce místo a sám se rychle usadil vedle, jako by se bál, že mu to místo někdo zasedne.

„Začal bych raději post-hypnotickým příkazem,“ rozhodl, když oba seděli. „Už umíš vcítění i ovládání, tohle je jen další logické pokračování.“

Štěstí, pokud se to tak dá nazvat, mu přálo, neboť v té chvíli spatřili trojici zřejmě dobře sehraných dívek, sledujících krok za krokem jakousi japonskou turistku. Stačil letmý pohled, aby viděli, jak dvě dívenky kryjí třetí, která Japonce obratně lovila v kabelce. Věrka si všimla, jak se z kabelky k jedné z dívenek rychle přesunul japonský fotoaparát a pak ještě cosi podobného peněžence, ale to už se všechny tři dívky jako na povel obrátily a daly se na dobře organizovaný ústup z místa činu.

„Teď se vciť do mne a sleduj, co budu dělat,“ pobídl Věrku Vincek.

Věrka ho ihned poslechla. A měla co dělat, aby sledovala, co její novopečený učitel dělá.

Vincek se v rychlém sledu vcítil do všech tří zlodějek. Kradla jedna, ale ty dvě jí dělaly zeď a sehraně od ní odebíraly kradené věci, aby se u chmatačky v případě chycení nic nenašlo. Vincek teď ale ty tři postavil proti sobě.

„Daj to sem!“ obrátila se chmatačka na své společnice. Pak jedné z nich vytrhla z ruky fotoaparát, druhé taštičku s penězi a otočila se od nich.

„Si šialená?“ obořila se na ni jedna společnice, zatímco druhá jen nevěřícně zírala, jak jejich parťačka odhodlaně kráčí přímo k okradené Japonce.

„Tohle vám upadlo!“ podala chmatačka svůj lup Japonce, která na ni chvíli nevěřícně zírala, ale pak přijala její legendu o vypadnutí kradených předmětů ze špatně zavřené kabelky a vděčně převzala své věci. Kupodivu nikomu nepřišlo na mysl, že by fotoaparát po skutečném pádu na dlažbu asi utrpěl těžké poškození.

Zatímco si Japonka vděčně ukládala kradené věci zpět do kabelky, společnice zlodějky se rozhodly nenechat si to líbit a když se k nim jejich parťačka vracela, byly by se do ní obě nevybíravě pustily. K tomu však nedošlo. Znenadání se všechny tři obrátily a trochu strnule odcházely.

»A teď pozor, přijde to hlavní!« upozornil Věrku Vincek.

A tak se konečně dozvěděla, jak se vlastně zadává ten post-hypnotický příkaz, jehož účinky přetrvají i když se všechny tři od přímého řízení osvobodí. Jestli to vyjde, zůstane jim na celou příhodu s Japonkou totální okno a navíc ztratí chuť krást.

»Dlouho jim to nevydrží,« komentoval to Vincek. »Ty tři jinou obživu nemají. Nejsou zaměstnané, doteď je živila zlodějna, z toho se samy nedostanou. A my dva nemáme čas, abychom je předělali na poctivé, nehledě na to, že je kvůli pestrým záznamům u Policie široko daleko nikdo nezaměstná.«

»Tak nač jsi to dělal?« odtrhla se Věrka konečně od Vincka, ale v telepatii pokračovala s výčitkami. »Komu prospěje, když jsi jim překazil jednu jedinou krádež?«

»Například té Japonce,« usmál se Vincek. »A pak tobě, jestli jsi ovšem dávala pozor, jak to dělám.«

»Dávala jsem pozor,« ujistila ho zamračeně. »Díky za ukázku, ale měla bych si to teď sama odzkoušet, abych měla víc jistoty, že jsem to pochopila správně.«

»Z toho si nic nedělej,« snažil se ji utěšit. »Nejsi tady, abys napravila všechny křivdy světa. Jednu napravíš a dvacet jiných se odehraje za tvými zády. My prostě nemáme sílu předělávat celý svět. Můžeš být spokojená i s málem.«

„No dobře,“ řekla už zase nahlas. „Slíbil jsi mi ale ještě telekinezi.“

„Jistě,“ přikývl rychle. „Tak se do toho dáme, co?“

Tetička se vrátila již večer.

Kupodivu věděla, čím se Věrka zabývala v době, kdy byla z jejího dohledu. Výuku telekineze schválila a pokrčila rameny nad post-hypnotickým příkazem se slovy, že už se k tomu beztak tento týden chystala, nejde všechno naráz. Jen cosi zavrčela, že se té učitelské úlohy chopil zrovna známý bouřlivák Vincek.

„Hele, teti, pan Milboj Vincka v kavárně u Záboje varoval, že jsem pod tvou ochranou a naznačil mu, že bys ho mohla přetrhnout na dva kusy nebo změnit ve zvíře. Ale Vincek je jako učitel opravdu dobrý, všechno jsem s ním zvládla úplně hravě. Proč ho tak varoval?“

„Aby si k tobě nedovoloval,“ odvětila lakonicky tetička.

„Nevypadal na to,“ namítla Věrka.

„Nevypadal,“ přikývla tetička. „Ale neřekl ti, že už byl třikrát ženatý, co?“

Do Věrky jako kdyby uhodil blesk.

„Cože?“ zakoktala. „Třikrát?“

„Jo, třikrát,“ potvrdila to tetička. „A třikrát rozvedený.“

„Že by byl takový...“ nechápala Věrka. „Vždyť tvrdil, že je mezi námi kriogisy jedním z nejmladších!“

„Tak úplně to pravda není, má už dávno přes stovku a za tu dobu z každé Studně vyšli jeden nebo i dva mladší. Rekord drží Vukova Studně se čtyřmi nováčky, myslím tím vás tři a toho před vámi, ale to už znáš sama zblízka, že?“ zlehčovala to tetička. „A že byl Vincek třikrát ženatý? Jistě jsi už slyšela, jak těžké je udržet manželský vztah déle než dvě až tři století. Abys tedy měla jasno, mezi kriogisy se manželství neuzavírají jako v křesťanské Evropě »dokud nás smrt nerozdělí«, ale podle Japonců »na devět a devadesát let«. U lidí je to téměř totéž, pro nás to má přece jen trochu přijatelnější rozměr.“

„Ale vždyť i manželství uzavřené na devadesát devět let by snad tři rozvody za sto let spolehlivě vyloučilo,“ namítla Věrka.

„Jistě, kdyby šlo o manželství mezi kriogisy,“ souhlasila tetička. „Jenže Vincek si bral normální ženské. Sice je pravda, že u té poslední usiloval, aby dodatečně prošla Studní, ale vybral si špatnou Studni. Ne že by to bylo z principu nemožné, každý z nás může mít vlastní tip na dalšího nováčka, ale musí to ohlásit aspoň dvacet let předem, než si Strážce Studně sám někoho vyhlédne. Ono by to šlo i když si dotyčnou ženu vzal, dvacet let není pro nás ani pro lidi tak dlouhá doba, jenže... Vincek se vždycky stihl rozvést dřív. Pravda, v tom případě nesmí rozvod vyjít na popud kriogise, ale lidem v rozvodu bránit nesmíme, vzali bychom jim naději na jiný, lepší vztah. A u lidí není problém pohádat se, aby druhý utekl s pocitem velkého ulehčení.“

„Hezké je, že se aspoň v jednom případě snažil...“ ocenila to Věrka.

„Ale ve dvou případech se ani nesnažil,“ otočila to tetička.

„Ale tetí... byla jsi už vdaná?“ zeptala se Věrka nevinně.

Tetička se na Věrku zadívala, ale pak pohodila hlavou.

„Byla,“ přiznala. „Dokonce dvakrát. A v obou případech jsme spolu vydrželi poctivých devětadevadesát let, i když Mojmír se poslední dva roky odstěhoval do Zdic a Dobromil si na konci pořídil krejčovský metr a potají ho stříhal jako vojáčci na vojně.“

Věrka ale nechápala co to znamená a tetička jí to musela vysvětlit.

„V minulém století byla v Čechách ještě povinná služba v armádě,“ začala zeširoka. „Jenže armáda měla u nás vždycky pověst něčeho zbytečného. Od doby vojevůdce Jana Žižky byla Čechům armáda jen na obtíž, byla drahá a nikdy nic nezachránila, takže vojáčci považovali dobu strávenou v armádě za zbytečnou ztrátu času. Tak vznikl vojenský rituál »stříhání metru«. Vojáci si koupili plátěné krejčovské metry, každé políčko vybarvili jinou barvou a když jim do konce vojny zbývalo právě sto padesát dní, začal mezi mazáky každodenní rituál odtržení jednoho políčka a tím zkrácení metru i vojny o jeden den.“

„Když metr, tak snad sto dní, ne?“ upozornila Věrka tetičku na drobnou nesrovnalost.

„Krejčovské plátěné metry mají metr a půl,“ vyvedla ji tetička z omylu. „Proto těch sto padesát dní. Rituálů tam bylo víc, byla na to spousta pravidel, já si pamatuji jen něco, Tři sta dnů před civilem vojáci slavnostně zapečetili metry do dřevěných rakviček, pak následovalo slavnostní odpečetění, na blbinky bylo na vojně vždycky času dost.“

„Jak to ale víš ty? Byla jsi snad na vojně?“

„Já?“ zasmála se tetička. „Já ne, ale když jsem Dobromila přistihla při stříhání metru, nechala jsem si to podrobně vysvětlit. Bylo to docela zajímavé. Na Dobromila jsem se nezlobila, po těch devětadevadesáti letech jsem ho chápala. Měli jsme toho nad hlavu oba. Napadlo mě taky si metr pořídit, jenže Dobromil mi vysvětlil, bylo by to neodpustitelné zneuctění. Jednak bych ho musela začít stříhat od prostředka, což se prostě nedělá, za druhé by nebyl předtím řádně zapečetěný ani odpečetěný a za třetí, metr odjakživa nepřísluší stříhat ženským. Od pravých vojáků bych zkrátka sklidila jen těžké opovržení.“

„To by se to museli nejprve dozvědět,“ mínila Věrka.

„To taky,“ přikývla tetička. „Ale já bych k tomu neměla ani správný přístup. Dnešní vojáci metr nestříhají. Povinná vojna skončila, vojáci jsou tam dnes dobrovolně a s radostí, takže se na civil ani netěší a nemají důvod zabývat se stříháním metru. Jsou to profesionálové, slouží v armádě za plat, neboli za žold, takže to jsou, jak se říkalo dříve, žoldnéři. Lidé to ale vědí a zatímco dříve vojáčci často jezdili stopem, prostě si na kraji silnice zamávali na nejbližší auto a to je vzalo aspoň na kus cesty, dnešní vojáci už stopovat nemohou. Nikdo by jim totiž nezastavil. Asi jako dřív nezastavovali důstojníkům neboli lampasákům.“

„A proč ne?“ chtěla vědět Věrka.

„Lidi věděli, že prostí vojáčci jsou na vojně z donucení a že budou strašně rádi, až se vrátí domů a do civilu. Proto jim fandili a pomáhali jim. Kdežto dnešní vojáci, jako dříve důstojníci, jsou na vojně dobrovolně, mají lepší plat než většina lidí a stopovat se v uniformě ani neodvažují, nikdo je ochotně nesveze jako dřív prosté vojáčky.“

„Hmm...“ přijala to Věrka. „A hele, teti, měla jsi... vlastně máš... nějaké děti?“

„Jo, mám,“ přikývla tetička. „Měla jsem je s kriogisy, takže jsem pro ně nepotřebovala ani Studnu. Zrovna tenhle týden jsem byla pomáhat Hynkovi, to je můj syn. Je mu přes dvě stě let, ale je to pořád stejný pošuk jako když byl dítě. Mám ještě starší dceru Markétu, žije na Moravě v Brně, ale ta mě naštěstí potřebuje málokdy.“

„A... v současnosti... nemáš nikoho? Myslím jako přítele...“ vyzvídala dál Věrka.

„Ani ne,“ pokrčila rameny tetička. „Víš, už mi není dvě stě, jako když jsem ještě byla blázen do Mojmíra... s Dobromilem to bylo takové... rozumnější... skončila jsem s ním ještě v dobrém, ale nedá se tvrdit, že bych se do dalšího dobrodružství hrnula. Až to poznáš sama, dáš mi zapravdu. Člověk může mít kupu přátel, a to já mám, ale přátelství nemusí vždycky skončit sexem... to je jen pověra lidí, co nikdy nezažili devětadevadesát let života s jedním partnerem...“

„Takže radši žiješ sama?“

„Kdo říká, že žiji sama?“ usmála se tetička pobaveně. „Kamarádů mám! I kamarádek by se pár našlo, ačkoliv jsou mezi kriogisy v menšině... ostatně se kamarádím i s lidmi, pokud mají o kamaráčoft zájem. A to se ví, mezi lidmi mám spíš kamarádky než kamarády, chlapi se dovedou kamarádit spíš mezi sebou než aby si přiznali, že i ženská může být na úrovni... Nejhorší je, když pochopí, že ta ženská je o třídu výš nad nimi.“

„To chlapi nesnáší, že?“

„To snese málokdo z lidí,“ přikývla tetička. „Jenže ženské z toho obvykle nedělají tak strašnou tragédii.“

„A má nějaké potomky i Vincek?“ napadlo najednou Věrku. „Když už byl třikrát...“

„Nevím o žádných,“ pokrčila rameny tetička. „Neznamená to, že je nemůže mít mimo. My se o své potomky staráme. Kdyby se na někoho provalilo, že nechal své děti růst jako dříví v lese, vysloužil by si opovržlivý odstup od ostatních kriogisů. Ale jinak je to čistě jeho věc, do svědomí mu nikdo nevidí.“

„Už jsem pochopila, že kriogisové nejsou lidumilové,“ posteskla si Věrka.

„Až úplně pochopíš, jak jsou naše možnosti napravovat svět omezené, sebere ti to asi hodně z dnešního elánu,“ vzdychla si tetička. „Skoro si říkám, že je div, že aspoň mezi sebou držíme jakž takž pohromadě. Ale to my zase držíme, aspoň že tak!“

„Aspoň že tak...“ opakovala po ní Věrka zamyšleně...

Errata:

22.07.2021 13:11