Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Lákavá nabídka

Zpět Obsah Dále

Ačkoliv se tetička na Vincka ani na Věrku nezlobila, pro jistotu aspoň zběžně s Věrkou všechno znovu probrala. Pro Věrku to bylo opakování již probrané látky, pro tetičku ujištění, že ji její chráněnka opravdu ovládá. A hned si to vyzkoušely. Vciťování se dá zkoušet i na krysách, ale u post-hypnotických příkazů nezbývá než vyzkoušet je na lidech, aťsi by měl pan Vuk proti tomu nesouhlasné připomínky.

Zopakovaly si večerní výlet kolem vykřičených domů, kde si jako předtím vyslechly několik peprných poznámek. Proti minulému výletu tu byl ale podstatný rozdíl. Každý, kdo na ně pokřikoval, ať už dámy-nedámy nebo jejich pasáci, se jim vzápětí uklonil a vlídným hlasem, hodně kontrastujícím s předchozím pokřikem, se oběma pokorně omluvil. Svědkové této proměny, včetně několika opravdu náhodných chodců, jen třeštili oči.

Jenže kdo se postižených opovážil zeptat, co ta pokorná omluva znamenala, dočkal se nanejvýš ostrého odmrštění. Žádná z postižených si nepamatovala, co před okamžikem dělala.

Věrka si toho užila víc než předtím s Vinckem. S Vinckem to mělo možná příchuť zakázaného ovoce, ale s tetičkou to bylo legálně a neměla černé svědomí, že by před ní něco špatného tajila. Čisté svědomí je také hodnota, uvažovala.

„Když už jsme u toho, probereme si i »tušivo«,“ rozhodla tetička, když spolu opět kráčely pustou uličkou večerní Prahy.

„To je co?“ chtěla hned vědět Věrka.

„To je...“ zarazila se tetička a zřejmě hledala, jak to slovo nejlépe popsat. „Když chce člověk provést nějakou prudkou akci, pár vteřin před ní, někdy jen dvě, jindy i dvacet, se psychicky připravuje. Doktoři by mu v té chvíli mohli změřit zrychlený tep, nepatrné rozšíření zorniček a nejspíš by se to hodně projevilo i na encefalografu, prudce totiž stoupne psychická aktivita. Tak silně, že to zaznamenají i citlivější lidé. My kriogisové umíme být ještě citlivější, ačkoliv ne pořád. Dá se to ale poměrně snadno vyvolat. Podobá se to vcítění do neexistujícího objektu, v praxi postačí, když se pokusíš vcítit do nejbližšího světelného zdroje. Ve dne to může být libovolný záblesk, odlesk slunce a když nic nenajdeš, zkus se vcítit s přimhouřenýma očima přímo do slunce. V noci opět stačí libovolný záblesk, na volném prostranství postačí libovolná lampa a v nouzi i hvězda. Vznikne slabší pocit vcítění, který můžeš snadno upozadit a nebude ti překážet ve vciťování do dalších zvířat, případně i lidí. Něco jiného je, když se ve tvém okolí někdo chystá k nějaké rozhodné akci. To pocítíš skoro jako vzdálené zabubnování, někdy slabé a sílící, jindy překvapující a ostře nasazené. Neznamená to, že se někdo chystá útočit na tebe, ale obecně. Když se chalani v hospodě kočkují, je to jako sólo na bicí u moderní kapely, někdy máš chuť si až zacpat uši. Ale vytrhne tě to z nevšímavosti a to je účel. Stačíš přehlédnout situaci, vyhodnotit, zda ti nehrozí nějaká újma a většinou stihneš i zareagovat a chystané akci předejít. Zkus si to!“

Věrka si to tedy zkusila, jenže byly právě v uličce samy a nic se nedělo. Nechala tedy »tušivo« aktivní a šly dál. Nečekala ale dlouho a povšimla si, jak jí v hlavě začínají dunět a bubnovat malé bubínky.

„To není proti nám,“ vysvětlovala jí rychle tetička, která to také zaznamenala.

Věrku ale zajímalo, co to tedy je, takže naléhala, aby obě zrychlily. Tetičce se to rovněž hodilo a proto přidaly do kroku, až se ocitly na malém náměstíčku.

Tam se jako dva koně vší silou kopali dva černoši. Nebylo patrné, proč se tak rvou, ale útočili na sebe s takovou razancí, až krev stříkala. Přihlížející se jen klidili z jejich blízkosti, nikdo se je nepokoušel uklidnit nebo odtrhnout od sebe, aby snad také neutržili nějakou nebernou. Nebylo oč stát.

„Nezpacifikujeme je?“ navrhla rychle Věrka tetičce.

„Chceš?“ optala se jí naopak tetička.

„Jistě, vždyť by se snad zmrzačili!“

„Dobrá, vciť se do toho vpravo a donuť ho skočit dozadu!“ poručila jí tetička.

Věrka ji poslechla, jenže ve chvíli, kdy se do mohutného chlapa vcítila, dostala strašný kopanec do obličeje, až jí samotné přelétly před očima jiskřičky. Vzpamatovala se a donutila chlapa odskočit z posledních sil dozadu. Bylo to opravdu z posledních sil, neboť chlap se jí vzápětí ztratil. Vlastníma očima pak viděla, jak se zhroutil na dlážděný chodník.

„Ach, promiň, nestihla jsem to,“ omlouvala se tetička Věrce za to, že začala druhého černocha pacifikovat až když svého soupeře knokautoval.

„Nestalo se mu něco?“ starala se Věrka.

„I kdyby, rvali se už když jsme je chtěly zastavit, my dvě za nic nemůžeme,“ pokrčila tetička rameny. „Oba jsou to gauneři, hádali se o to, kdo z nich má na tomhle náměstí prodávat heroin a kdo se má klidit jinam. Jako dva kohouti na jednom smetišti, ale lidem v Praze jsou na obtíž oba.“

„Já jsem myslela, že to jsou nějací studenti,“ přiznala Věrka. „V Čechách přece černoši běžně nežijí, ještě tak na vysokých školách...“

„Tihle jsou starší, než odpovídá studentskému věku,“ ujistila ji tetička. „Ten, kterého držím já, v Praze kdysi studoval, ale školu nedokončil, když zjistil, že na heroinu vydělá víc než běžně vydělávají inženýři. Nechal tedy studia a od té doby si v Praze žije jako paša.“

„Gauner!“ zhodnotila ho jedním slovem Věrka.

„Ten tvůj není o nic lepší, taky jede v drogách!“ srovnala je tetička. „Hele, už se ti probírá, skoč do něho a nedovol mu pokračovat ve rvačce!“

Věrka ji poslechla. Omráčený černoch už se malátně zvedal z chodníku, ještě nebyl schopný žádné větší akce. Jeho sok nad ním stál jako socha – tetička mu zabránila, aby si do bezvládného kopal, ale držela ho v pasivitě očividně proti jeho vůli.

„Co s nimi uděláme?“ zeptala se Věrka. „Když je pustíme, vrhnou se na sebe!“

„To byl přece tvůj nápad, zastavit jejich rvačku,“ usmála se tetička. „Tak teď vymysli, co s nimi!“

„Oddělila bych je aspoň pěti ulicemi, aby se sem nemohli vrátit,“ uvažovala Věrka.

„Tím ničemu nezabráníš, oba se sem vrátí,“ připomněla jí tetička.

„A co jim dát silný post-hypnotický příkaz, aby na tohle náměstíčko zapomněli?“

„Post-hypnotické příkazy to umožní, jenže oni nezávisle na nich brzy sami dojdou k názoru, že je tohle náměstí z hlediska drog výhodné. A pak se tu opět potkají.“

„A co je přesvědčit, aby své spory propříště neřešili rvačkou?“

„To by bylo opravdu těžké,“ uvažovala tetička. „Oni se živí prodejem drog. Dealer, který není ochotný se o výhodné místo porvat, je mezi ostatními předem odepsaný. V jejich branži jsou rvačky ještě poměrně slabým prostředkem. V jiných zemích světa se tihle maníci neperou, ale rovnou střílí a vyhazují do povětří.“

„Ach jo!“ vzdychla si jen Věrka.

„Kdybys je chtěla opravdu zpacifikovat,“ navrhla tetička, „mohla bys je teď dovést na letiště, koupit jim letenku někam do Tramtárie, posadit je do letadla a nechat je, ať se s tím sami nějak vyrovnají.“

„To se mi moc nezdá,“ vrtěla hlavou Věrka. „Dejme tomu, že ho takhle někam pošlu. On tam nasedne do letadla opačné linky a je zpátky v Praze.“

„Dá se to udělat i tak, že ho donutíš po zakoupení letenky zahodit peníze, kreditní karty i mobilní telefon do nejbližšího koše a pošleš ho tam opravdu s holýma rukama. Když nebude mít na zpáteční linku peníze...“

„...tak si dojde na český konzulát a požádá je o pomoc,“ doplnila ji Věrka.

„Víš, Věruško, nejlépe bude, když je propustíme a necháme je jednat, jak budou sami chtít,“ řekla s povzdechem tetička.

„Ale to se zase na sebe vrhnou!“ namítala Věrka. „A co když si opravdu ublíží?“

„Tak bude v Praze aspoň nějaký čas o dva drogové dealery míň,“ usmála se trochu trpce tetička. „Jeden bude zneškodněný v nemocnici, v horším případě na krchově, druhý v kriminálu. Uvědom si, nemá to řešení. Lidem uškodíš v každém případě. Když pomůžeš těm dvěma, aby se vzájemně nepomlátili, uškodíš naopak těm, kterým oni prodávají své zboží. Všechny gaunery beztak nezpacifikuješ. Abys některého, jak se lidově říká, vrátila na správnou cestu, musela by ses mu věnovat rok, možná i déle. I kdyby se ti to podařilo, jeho místo okamžitě zaujme jiný. Je jich v Praze víc než nás kriogisů, všechny nepředěláš. Správnější by bylo vzít oba na nádraží a hodit je pod nejbližší přijíždějící vlak. Jsou to škůdci, zasloužili by si to. Možná bys tím pomohla pár feťákům, než si najdou jiného dodavatele. My to ale nesmíme udělat, takže chceš-li mít čistší svědomí, že pro ně uděláš aspoň něco, odvedeš teď toho svého o dvě ulice dál, aby na sebe neviděli. Ale necháš ho být a jestli se otočí a půjde si to sem dokončit, bude to jeho věc.“

„To je ale cynické,“ mračila se Věrka.

„Cynické je podle mě naopak pomáhat gaunerům,“ namítla tetička. „Jakkoliv to teď vypadá, že by si mohli ublížit, napadali se jen beze zbraní a to není tak zlé. Až budou držet v rukou pistole, bude hrozit větší nebezpečí nejen jim, ale i přihlížejícím.“

„Odvedu toho svého aspoň za nejbližší roh,“ slevila Věrka.

„Jestli to tvému svědomí pomůže, prosím,“ nenamítala už tetička. „Když mu přidáš post-hypnotický příkaz, aby zapomněl na poslední hodinu, možná zapomene na tenhle spor. Ale jestli je to spor staršího data, přestaneš se mezi ně vměšovat, i kdyby jim bylo souzeno vzájemně se zmrzačit. Jsou to gauneři a žádnou charitu si nezasluhují.“

Dohodly se tedy, ale mezitím pohodlným krokem obešly oba zápasící a pokračovaly dál směrem z náměstíčka.

Věrčin černoch se mezitím otřepal, ale otočil se a zdánlivě lhostejně se vydal za nimi. Přihlížející již ztratili o oba duelanty zájem a přestali si jich všímat. Tetiččin černoch zůstal na místě bitky sám. Mohl by se považovat za vítěze, ale stál na místě nehnutě jako tělo bez duše. Tetička si nedala práci, aby ho nutila něco předstírat kromě strnulosti, tak obdivované v muzeích voskových figurín.

Za nejbližším rohem na sebe obě mrkly a obě současně se od vcítěných obětí odtrhly. Ani tetička, ani Věrka nezapomněly na post-hypnotický příkaz, kterým poslední události z jejich paměti vymazaly. Na náměstí už neviděly, ale Věrčin černoch sebou trhl, protřel si oči, pak chvíli vzpomínal, kde je, jak se sem dostal a co vlastně chtěl dělat předtím. Pak se rozhoupal a pokračoval v chůzi opačným směrem od místa boje. Je možné a dokonce velice pravděpodobné, že se brzy opět dostane do sporu se svým konkurentem, ale to už proběhne bez zásahu dvou kriogisek, které jejich dnešní bitku ukončily.

Tetička s Věrkou zamířily domů.


Věrka si začala zvykat na největší paradox kriogisů už u pana Vuka. Oproti ostatním, dalo by se říci »normálním« lidem mají úžasné možnosti a nevídané prostředky, na druhé straně je ale nemohou a často jen nesmějí používat.

Jak říkala tetička, a teď už se to Věrce ani nezdálo cynické, na to, aby kriogisové napravovali všechny křivdy světa, nemají dost sil a hlavně, je jich příliš málo. Neplatí to jen dnes, ale už před nějakými deseti tisíci lety, když ještě lidstvo nemělo nic než luky, šípy a oštěpy, zatímco kriogisové mohli spalovat armády a potopit kontinenty. Už tenkrát se ukázalo, že síla vlastně nic neřeší a po ničivé válce, ve které zahynuli obyvatelé Atalantixu, ačkoliv se nacházeli pod ochranou kriogisů, se ti zbylí rozhodli tvrdě omezit jakékoli zásahy do chodu dějin lidstva. Nejen ochranné, ale zejména ničivé. Silou nic nevyřešili, tak se aspoň soustředili na jiný úkol. Udržet povědomí o Aplafů až do jejich návratu na Zem.

Od zkázy Atalantixu se mezi lidi vměšovali minimálně, prakticky jen tam, kde jim lidé vědomě i bezděčně překáželi nebo dokonce škodili. Ale bylo znát, že všude, kde kriogisové smějí proti gaunerům zasáhnout, činí tak se zvláštní chutí. Vždyť i pan Vuk, známý svým úzkostlivým postojem k dodržování Kodexu kriogisů, s gustem ovlivňoval lidi, chystající se škodit Věrce. Neváhal dokonce povolat si na to specialisty na »motýlí efekt« a ty nejhorší sprovodil ze světa na místě sám. I když to vypadalo jako obyčejná havárie.

Odesláním Věrky na zkušenou k tetičce do Prahy, ji vytrhl z klidného vesnického prostředí a aniž to, navzdory svému věku a zkušenostem ve vé odloučenosti tušil, vystavil ji tetiččině vlivu.

Kdyby tak ještě věděl, že tetička občas ostatním kriogisům vypomáhá i v záležitostech, spojených právě s oním obávaným »motýlím efektem«... 

Tetička se k Věrce chovala zdrženlivě a nezmínila se jí, že je tou specializací proslulá nejen v Praze, ale i ve značném okruhu kolem Čech... Což Věrka naštěstí nevěděla.

Asi by se víc vyptávala...


„Budeš tu zase nějakou dobu sama,“ oznámila tetička večer »neteři«. „Zavolali mě až do Polska, do Wroclawi. Pojedu tam zítra ráno a zdržím se tam... odhaduji to na dva dny...“

„Šla bych zítra do Zábojovy kavárny,“ navrhla Věrka. „Bude tam další parta kriogisů, aspoň je poznám.“

„Jdi,“ schválila jí to tetička. „Seznámit se s ostatními nemůže být nikdy na škodu.“

Tím měla Věrka po starosti, co si počne s volným časem. A že ho bude mít tentokrát víc než jindy, bylo znát už z toho, jak se tetička tvářila vážně, když jí to sdělovala. Ale ještě než vhupsla do postele, nedalo jí to, aby se nepokusila telepaticky si brnknout o Vincka. Neočekávala, že by už spal a také se jí hned ozval.

„Jdu zítra hned po ránu k Zábojovi,“ sdělila mu. „Tetička odjíždí na dva dny.“

„Príma!“ odvětil Vincek. „Doufám, že máš zájem dozvědět se něco zajímavého!“

„Že váháš!“ ujistila ho.

Tím měla vlastně zajištěno, že zítra bude u Záboje i Vincek a něco nového ji naučí. Od Vincka mohla čekat, že se nebude rozpakovat učit ji i věci, které by se jí pan Vuk rozmýšlel svěřit s odkazem na to, že je na to ještě mladá. Vinckovi to nevadilo, tetička se nad tím taky nerozčilovala, nanejvýš ji zkontrolovala, aby to uměla pořádně. Co by si přála lepšího?

Starému panu Vukovi by vstávaly šediny na hlavě, kdyby věděl, co všechno se jeho nejmladší žačka už naučila a k čemu se ještě chystá...

Věrce ani nepřišlo na mysl, že se ji už dlouho nesnažili telepaticky zavolat Víťa s Jitkou ze vsi. Buďto měli tak zajímavý a nabitý program, nebo na ni prostě zapomněli, jak to v takových případech často chodí... Pravda, ani ona se o spojení s nimi moc nesnažila... Párkrát to zkusila, ale necítila žádnou odezvu, natož telepatické spojení.

Nebudou si mít co vyčítat...


Vincek ji u Záboje netrpělivě očekával. Neseděl s ostatními kriogisy v oddělené kóji na konci sálu, ale hned u dveří, aby ji viděl, jakmile vstoupí. Hned na začátek si přiložil prst na ústa a naznačil jí, aby mlčela.

„Chtěla bych poznat kriogisy z pondělní party,“ namítala.

„S těmi se ještě uvidíš tolikrát, až tě to bude mrzet,“ mávl rukou. „Jenže je mezi nimi Svantovít a ten by neváhal poslat za námi nějakého ftáka, aby sledoval, jestli neprovádíme alotria.“

„My přece neprovádíme žádná... ta... alotria,“ namítla.

„Ale chceš se přece naučit něco, co by tě Barča naučila tak za dvacet až padesát let, a to ještě kdoví jestli...“ snažil se úspěšně vyvolat její pozornost.

„Něco nového?“ zbystřila uši, protože skoro šeptal.

„Uvidíš, jestli se nám povede nepozorovaně vyklouznout,“ kladl si podmínku.

Raději přestala protestovat a spolu s Vinckem opustili nepozorovaně kavárnu u Záboje. Vincek ji rychle vedl uličkami doleva, doprava, kličkoval a přitom se opatrně rozhlížel. Ne po lidech, ale po obloze. Věrce došlo, že se nejvíc obává ptáků. Některý by je mohl sledovat.

„To je to tak... tak strašné, že by nás neměl nikdo z kriogisů vidět?“ zeptala se Vincka.

„Strašné?“ ušklíbl se. „Ani ne, Barča to umí taky a mnohem déle než já anebo i než můj učitel. Ale neříká se to na potkání kdekomu, ani kriogisům ne.“

Dostali se až do parku, kde touhle dobou nebyla kromě nich živá duše.

„Tak poslyš, na to, co tě teď naučím, nestačí naše mutace, jako na vciťování, ovládání zvířat i lidí,“ začal, když se spolu s Věrkou posadili na opuštěnou lavičku.

„Co k tomu ještě potřebuji?“ pochopila Věrka. „A oč jde?“

„Zapamatuj si dobře název téhle věcičky,“ řekl.

Trochu si od ní odsedl, aby mezi nimi vznikla mezera. V té chvíli se na fošně lavičky objevilo skleněné kolečko, zasazené do zlaté obroučky.

„Tohle je vkryhir, pochází ještě od Aplafů,“ zdvihl opatrně sklíčko a podal ho Věrce.

„A k čemu to je dobré?“ zeptala se.

„Je to děsně zábavná hračka,“ řekl. „Sama o sobě je zcela neškodná, jenže je to vlastně zaměřovač podobný ukazovátku górchy. Něco jako u dnešních počítačů myš.“

„A co se s tím dá ukazovat?“

„Strašně moc věcí,“ ujišťoval ji. „Tímhle můžeš zadávat biroivi příkazy, které bez vkryhiru prostě nepřijme. Jistě by mohlo plnit příkazy i bez této věcičky, umí přece sledovat směr pohledu, jenže staří Aplafů asi chtěli úplně vyloučit možnost neúmyslné manipulace, například ve snu. Ty příkazy jsou totiž... řekněme hodně silné... proto bys vkryhir neměla vůbec nosit u sebe. Kdyby ses dostala do situace, kdy ho budeš potřebovat, prostě o něj biroivi požádej a po použití ho znič pomocí dešadé, víš přece, jak snadno to biroivi umí...“

„Co to tedy umí?“ chtěla vědět. „A proč na to nestačí ukazovátko górchy?“

„Škála příkazů pro vkryhir je poměrně široká a všechny ani neznáme,“ pokračoval ve výkladu Vincek. „V Ándrapradéši pořád ještě objevují další. Tvrdí, že je každý další objev víc udiví a vyděsí. Od górchy se to liší dosahem. Vkryhir účinkuje od obzoru k obzoru, górchy sotva obsáhne větší místnost. Ale začal bych tím jednodušším a neškodnějším.“

Pak Věrce ukázal, jak se s tou věcičkou zachází. Když ji přirovnal k počítačové myši, bylo to hodně vzdálené přirovnání, Vkryhirem se dalo dívat jako pouhým sklíčkem, ale při pohledu na vzdálený cíl se obyčejné sklíčko změnilo ve výkonný dalekohled. Biroivi zřejmě aktivně spolupracovalo s vědomím člověka. Nebyl problém označit mu bod, stejně jako obkroužit větší oblast.

„Krok číslo jedna je označit cíl,“ vysvětloval jí. „Krok číslo dvě je určit, co se má v tom místě udělat. Některé příkazy je vhodné dělat jen na vzdálených objektech. Tímhle totiž kdysi vedli kriogisové války o Atalantix, jestli víš, co to znamenalo...“

„Slyšela jsem o tom,“ řekla Věrka vážně. „Ale pokud vím, kriogisové se tenkrát slavně zařekli, že to už nikdy nepoužijí...“

„Máš pravdu,“ přikývl až nezvykle vážně. „Některé příkazy použít nesmíš. A když, tak jen v malém a rozhodně ne proti lidem. Podívej se například na racka, co krouží nad námi. Objeď ho očima a až ti zasvítí žlutě, zadej telepaticky příkaz »belazyr«, ať vidíš, co to umí!“

Věrka ho opatrně poslechla. Označit letícího ptáka jí šlo na první pokus, ale nad příkazem trochu zaváhala. Co to udělá? Ale co, mávla nad tím v duchu rukou, je to jen pokus, uvidíme!

Když si ale to klíčové slovo pomyslela, strnula hrůzou.

Ve výšce nad nimi se ostře zablýsklo. Pták se proměnil v ohnivou kouli a pak v obláček černého dýmu, stoupajícího rychle vzhůru. Krátce poté nad nimi zahřmělo, to sem dorazily vzniklé zvukové efekty. Jako kdyby nahoře nad nimi explodoval dělostřelecký granát.

„To snad ne!“ vykřikla tlumeně. „Vždyť ho to... zabilo...!“

„Byl to jen racek,“ uklidňoval ji Vincek. „A všimla sis, že dolů nespadlo ani peříčko? Všechno naráz shořelo a vypařilo se. Kdybys tak nedejbože označila dopravní letadlo, což by šlo, i když létají mnohem výš, byla by to větší pecka, ale taky by dolů nic nespadlo. I největší jumbo-jet by zmizel bez sebemenší stopy! To ale nikdy nedělej! Sundat letadlo i s lidmi, stala by ses v té chvíli hromadnou vražednicí.“

„A tohle se taky dělo v Atalantixu?“

„Tam přišly ke slovu i mnohem těžší prostředky,“ přikývl vážně Vincek. „Ale to ti povídám, zkoušej si to jen na malých objektech! Nikdo si nevšimne, když zpopelníš šišku na stromě. V městském hluku si nikdo nevšimne ani zpopelnění racka. Ale větších objektů si raději ve vlastním zájmu nevšímej.“

„Já to radši vůbec zkoušet nebudu,“ zarazila se Věrka.

„Proč ne?“ ušklíbl se Vincek. „Klidně si to vyzkoušej, ať máš představu o tom, co je to biroivi. Ale zacházej s tím opatrně. Tohle je tisíckrát horší než krabička sirek u stohu slámy a jak víš, sirky dětem do rukou nepatří.“

„A co kdyby to někdo přece zneužil?“ napadlo ji. „Co ti dává jistotu, že to proti lidem nepoužiji třeba zrovna já? Všichni mi ještě říkají dítě a těm přece sirky do rukou nepatří!“

„Ať tě to ani nenapadne!“ varoval ji Vincek. „Použití vkryhiru posuzuje soud kriogisů velice přísně a belazyr patří mezi obzvlášť zapovězené prostředky! Ale já si myslím, že ty nejsi z těch, kdo by to zneužil. Máš Vukovu školu a Vuk byl v tomhle směru vždycky hodně přísný.“

„To bych považovala za velice nejistou záruku,“ namítla.

„Já taky,“ souhlasil. „Pro jistotu ti řeknu něco pádnějšího. Zneužití vkryhiru, zejména kdyby došlo k zabití člověka, by se neutajilo. Brzy by ses mohla těšit na soud. Ne na soud lidí, ale kriogisů. A ten je, věř mi, přísnější!“

„Přísnější?“ podivila se a trochu ji to i pobavilo. „Co si mám pod tím představovat? Třeba trest smrti, který už lidé ve spoustě zemí zrušili? Některým lidem přece nepřipadá ani smrt tak zlá, proto páchají sebevraždy a jsou i sebevražední atentátníci, kteří přitom úmyslně zabíjejí co nejvíc lidí kolem!“

„Znám přísnější trest než smrt,“ otřásl se Vincek a zvážněl. „Třeba život beze smyslu, který se nedá ukončit.“

„Život beze smyslu?“ podivila se. „A nedá se ukončit? To snad ne, každý přece může vlastní život ukončit, kdykoliv chce! I když ne každý to dokáže...“

„To je právě to,“ řekl Vincek temně. „Ne každý to dokáže... A co když máš tak silný pud sebezáchovy, že ti sebevraždu ani jiné šílenosti prostě nedovolí?“

„To snad ani není možné,“ ohrnula ret. „Vždycky se dá...“

„Na to se zeptej Zdislava, až se vrátíš k Vukovi!“ poradil jí chmurně.

„Zdislava?“ podivila se. „Myslíš snad Vukova ochočeného tygra?“

„Jo,“ podíval se na ni tak vážně, až se otřásla. „Zeptej se Zdislava, proč se stal tygrem! Bát se ho nemusíš. Kdyby ti jednu ubalil, rozmázne tě tlapou po nejbližší zdi, jenže on má tak silný pud sebezáchovy, že se ti neodváží ublížit. Protože ví, že by za další vraždu získal dalších tisíc let v tygří kůži a jemu těch deset tisíc určitě bohatě stačilo.“

„Cože?“ Věrka ztuhla jako špalek.

Pravda, nad tím se dosud nezamýšlela. Proč pan Vuk ve své chalupě chová něco tak podivného, jako ochočeného tygra? Pan Vuk je sice podivín, ale že by měl jeho tygr takový původ? Proč se stal tygrem...? Tisíc let v tygří kůži za vraždu... vlastně ne jeden, deset tisíc let v tygří kůži... proboha, vždyť je to víc, než co se dožívají kriogisové! Život beze smyslu, který nemůže ukončit ani sebevraždou, ani tím, že by spáchal další zločin a doufal v trest smrti... místo kterého by přišlo jen dalších tisíc let toho nekonečného trestu...

„Promysli si to doma,“ vytrhl ji Vincek z přemítání, které u Věrky vedlo jen ke stále strašlivějšímu poznání... jestli je něco horší než smrt, pak by to bylo právě tohle...

„Dáme si radši další příkaz,“ naléhal na ni Vincek. „Slibuji, nebude tak drsný!“

„To doufám,“ otřásla se Věrka a vytrhla se tím z chmurného přemítání. To si ale bude určitě pamatovat. Vincek měl pravdu.

Tenhle trest může být horší než smrt!


Tetiččina návštěva Wroclawi se protáhla na čtyři dny, ale Věrka je všechny využila jen s Vinckem. Ale čím víc ji učil, tím byla zachmuřenější.

Kde vlastně přišel Vincek k těmto vědomostem? Vždyť za jejich použití hrozil trest horší než smrt? Teprve teď, ačkoliv jen v malém, získala správné představy o hrůzách, odehrávajících se před tisíciletími v Atalantixu. Teď získala schopnosti způsobovat i ty nejhorší katastrofy, jenže s vědomím, že je za žádnou cenu způsobit nesmí.

„Proč mě to vlastně učíš?“ zeptala se Vincka přímo.

„Neříkej, že tě to nezajímalo!“ odvětil Vincek.

„Zajímavé to je, ale sám jsi přece říkal, že sirky dětem do rukou nepatří!“

„To máš pravdu,“ přikývl klidně. „Ale řekl bych, že nejsi takové dítě, jako jsi byla ještě před týdnem. Tyhle znalosti změní lidi k nepoznání a kriogisové nejsou nic jiného než mírně odlišní lidé. Za poslední týden jsi zkrátka vyspěla. Ne tělesně, máš pořád tělo holčičky, ale vsadím boty, že jsi dnes rozumově i psychicky vyspělejší než univerzitní profesor na sklonku bohaté kariéry.“

„A tohle jsi vážně chtěl?“

„Jistě,“ přikývl. „Asi ti to připadalo jako šok, ale určitě jsi přitom pochopila víc než za svůj dosavadní život. Necítíš to tak?“

„Byl to šok,“ přiznala. „Ale ty jsi dopředu nevěděl, co to se mnou udělá?“

„Věděl,“ přikývl vážně. „Tenhle šok by tě čekal dříve nebo později tak jako tak,. Můžeš být ráda, že už to máš za sebou. A řekl bych, že to lépe sneseš už v prvním století, než kdyby ses to dozvěděla po první stovce. Naivně by sis myslela, že všechno víš, všechno znáš a tím větší šok by ti ty vědomosti způsobily.“

„Jsou kriogisové, kteří se to dozvěděli až po první stovce?“

„Jednoho máš před sebou,“ ušklíbl se. „Dozvěděl jsem se to nedávno. A zamávalo to se mnou víc než teď s tebou, to mi věř!“

„To tě tedy lituji!“

„Nemusíš,“ ušklíbl se. „I když mi trvalo dlouho, než jsem se s tím vyrovnal.“

„A teď to odvedeš mně, která jsem ti nic neudělala?“ načuřila se trochu.

„Co bych ti odváděl?“ usmál se potutelně. „O to mi nejde, jen jsem tě seznámil s prostředky, které se používají, ale moc se o nich nemluví. Až na belazyr, ten je tak nápadný, že se používat nesmí. Teď znáš pár prostředků, kterým se trochu zjemněle říká »motýlí efekt« a o to mi šlo. Je nás málo, kdo to umíme použít.“

„Ale »motýlí efekt« se přece používá proti lidem!“ ztuhla.

„Ne všeho, jen toho, co je dostatečně nenápadné, aby nejen lidé, ale ani kriogisové nic nepoznali,“ upřesnil Vincek. „Jestlipak to víš, proč tvoje tetička odjela do Polska? Nejspíš ti řekla, že si ji tam někdo vyžádal k pomoci, ale neřekla k jaké, nebo se pletu?“

„Nepleteš,“ zahučela nespokojeně. „Ale do toho mi přece nic není.“

„Není,“ připustil Vincek. „Ale měla bys to vědět. Barborka je totiž známou odbornicí na »biologické motýlí efekty« a jestli si ji pozvali, pak se vsaď, že to ve Wroclawi někoho setsakra mrzí.“

„Že by tetička někoho... zabila?“ zděsila se Věrka upřímně.

„Na to by ji nevolali z takové dálky,“ pochyboval Vincek. „Za tím bude jemný zásah. Někdo po něm skončí na invalidním vozíčku, navíc němý, nebo tak nějak. Barča zná spoustu citlivých míst, kde stačí málo. »Motýlí efekt« se podobá akupunktuře, až na to, že jde o úplně protichůdný jev než u léčení.“

„Úplně mě děsíš!“ otřásla se Věrka.

„Poslyš, Věruško, nejsi žádné batole,“ obrátil se k ní Vincek. „Vždyť jsi pochopila, že my kriogisové nejsme žádní lidumilové. Prosím, nesmíme lidem škodit bez příčiny a navíc se příčina musí vztahovat k někomu z nás, takže vzdáváme pomoc utlačovaným a potřebným, pokud to jsou lidé. Kodex neumožňuje libovolné použití síly, protože toho kdysi někteří zneužili a největší smůlou je, že to byli kriogisové. Další problém je, že se lidé proti nám staví nepřátelsky. I kdyby za tím byla jen lidská závist, bylo by to na pováženou, jenže lidé se proti nám staví nepřátelsky i když naši podstatu nerozpoznají a nevědí, že jsme »jiní«. Příliš často se musíme bránit bezdůvodné lidské zlovůli, vždyť i ty s tím máš zkušenosti, slyšel jsem, že tě chtěli bez důvodu odebrat rodičům.“

„Nejenže chtěli, už by to udělali,“ přidala Věrka. „Jenže neměli tušení, že proti nim nebudu já, ale pan Vuk! A ten s nimi příšerně zametl!“

„No vidíš! Kdyby lidé věděli, jak strašlivé prostředky proti nim máme, možná by nás obcházeli uctivým obloukem, jen aby o nás nezavadili.“

„Anebo by se na nás vrhali tím víc,“ nadhodila Věrka.

„I to je možné,“ připustil Vincek. „Někteří se k nám chovají jako kdyby věděli, že proti nim to nejhorší použít nesmíme.“

„A většina kriogisů to neumí, musí na to volat specialisty na »motýlí efekty«,“ vzdychla si Věrka. „Jenže ti specialisté ty prostředky použít mohou a dělají to.“

„Dělají to,“ souhlasil Vincek. „A děláme to rádi. Nejprve se musíme ujistit, že stojíme proti skutečným darebákům, ale pak zasahujeme s chutí. Vynahradí nám to pocit bezmoci ve většině ostatních případů, kdy proti křivdám zasahovat nesmíme.“

„I pan Vuk ty dvě baby sociálky utopil i s policajtem a měla jsem dojem, že to udělal s chutí! I bez »motýlího efektu«, jen pouhým vcítěním! Zasahovat proti darebákům zřejmě mohou všichni, i když ty nejhorší prostředky neznají!“

„Vuk »motýlí efekty« ovládá,“ ujistil ji Vincek vážně. „Vuk je Strážce Studny, ti znají víc než ostatní! Jenže je tu ještě jedna podmínka. Nikdo je nesmí použít ve vlastním zájmu, pokud nejde o bezprostřední ohrožení jeho života. Proto si musel i Vuk zavolat k provedení někoho jiného! To je totiž jedna z mnoha pojistek proti zneužití.“

„Našemu doktorovi hrozil Zdislavem! A ani Zdislav nevypadal, že by mu to vadilo!“

„Zdislavovi se nediv!“ ušklíbl se Vincek. „Pro toho to byl vzácný okamžik, kdy měl aspoň prchavý pocit užitečnosti, v jeho postavení to mělo cenu zlata.“

„Užitečný byl,“ přiznala mu Věrka, ale pak se zamračila. „Jenže pak přišly ty baby... a od té doby jsem oficiálně mrtvá!“

„Z toho si nic nedělej, to je u nás skoro běžné,“ utěšoval ji Vincek. „Ale když se zařadíš mezi nás, specialisty na »motýlí efekty«, na některých darebácích si občas taky smlsneš!“

„Poslyš, z čeho bereš jistotu, že se mezi vás zařadím?“ naježila se. „Co když to tvrdě odmítnu? K tomu mě přece nikdo nutit nemůže!“

„Nikdo tě k tomu nutit nebude,“ přikývl. „Ale nezažila jsi ještě tu bezmoc při setkání s lidskými hyenami? Takový okamžik, kdy bezděčně zatínáš pěsti a kdybys mohla... jenže ty teď smíš sem tam nějakou tu křivdu ztrestat a i když o tom nemůžeš sama rozhodovat, smíš to legálně užít jen na vyžádání jiného kriogise a ještě si musíš ověřit oprávněnost jeho požadavku, vsadím boty, že se tomu nebudeš zpěčovat. Už protože si můžeš být jistá, že tě nikdo nezavolá kvůli nějaké prkotině!“

„Myslíš, že mě kvůli tomu taky někdo zavolá?“

„To se rozumí!“ ušklíbl se Vincek. „Je nás mezi kriogisy vzácně jako šafránu a i když tě někteří zpočátku nebudou brát vážně, časem se taky dočkáš!“

„Jenže...“ zamyslela se, „používání »motýlích efektů« se podle mě nepříjemně podobá opovrhované »práci« kata!“

„Podobá,“ připustil Vincek. „Jenže bych k tomu nepoužíval slovíčko »kat«, když je tu mnohem vhodnější výraz »popravčí«.“

„Já mezi katem a popravčím žádný rozdíl nevidím,“ mračila se. „Vždyť je to totéž!“

„Já v tom rozdíl vidím,“ nesouhlasil Vincek. „Katů je mezi lidmi spousta. Když o tom uvažuješ, katem je kdejaký sprostý vrah, často jsou to i vojáci, zejména když zabíjejí lidi za peníze. Mezi lidmi je zvykem dávat mezi ně rovnítko. Žoldák rovná se kat rovná se vrahoun. Ale ono je to maličko odlišné. Vrah je člověk, který zbaví jiné lidi života z vlastní vůle a obvykle proti veškeré spravedlnosti. Kat i žoldák také zabíjejí lidi za peníze, jenže ne z vlastní vůle, ale na příkaz. A i u vojáků se dá odlišit obránce vlasti od útočníka na cizí půdě. Obránce častěji chápeme, útočníky žoldáky odsuzujeme. To jsou závažné rozdíly, ne?“

„No, rozdíly mezi útočníkem a obráncem bych pochopila,“ přiznala Věrka.

„A právě tak odlišujeme i popravčí od katů,“ pokračoval Vincek. „Popravčí jedná »po právu«, jen naplňuje spravedlnost. Když Vuk »po právu« popravil zločinecké úřednice od sociálky, musel to později obhájit před ostatními kriogisy. Když ale popsal, oč tenkrát šlo, všichni mu to uznali.“

„Takže i použití »motýlích efektů« musíme před ostatními kriogisy obhájit?“

„Jistě,“ přikývl Vincek. „Proti lidem jsou tu i další rozdíly. U lidí plní popravčí vůli soudců, ale sám do toho nemůže mluvit, i když chápe, že popravuje nespravedlivě. Ale když někdo zavolá tebe, musíš se seznámit s podstatou každého případu a kdybys uznala, že nejde o naplnění spravedlnosti, máš nejen právo, ale i povinnost odmítnout. Naše poprava je služba spravedlnosti, bez ní se jedná o vraždu a to je nebetyčný rozdíl!“

„Pojem »justiční vražda« ti nic neříká?“ vyjela na něho znenadání.

„Říká,“ kývl s pochopením. „Tady narážíme na nedostatek češtiny. Popravčí má naplňovat spravedlnost, jednat »po právu«. Jenže u lidí jsou právo a spravedlnost pojmy zcela odlišné. Právo v pojetí právníků bývá nespravedlivé až běda. Všechno poměřují zákony, vyhlašované mocnými, ačkoliv i naplňování tyranských zákonů je zločinem. My se nesnažíme dodržovat lidské zákony s jejich nespravedlnostmi a řadou děr, umožňujících šikovným darebákům beztrestně proplouvat justiční džunglí. Jak často je justice proti gaunerům bezmocná, když využívají děr v zákonech, nebo i čistě formálních chyb! Nad takovými rozsudky pak jen nevěřícně vrtíme hlavou. Chceš nějaké příklady?“

„Máš nějaké?“ zeptala se zvědavě.

„Jistě,“ přikývl. „Tak třeba: šerif ve Spojených státech zastavil auto kvůli dopravnímu přestupku, jenže přitom zjistil, že řidič převáží drogy. Právník ale dosáhl osvobození lumpa, neboť šerif podle jeho názoru zatkl jeho mandanta neoprávněně. Měl právo stíhat ho za dopravní přestupek a k zatýkání kvůli drogám neměl původně žádný důvod. A soudce na základě toho darebáka osvobodil. Nepřipadá ti to jako pořádná facka spravedlnosti?“

„To se snad stalo v Americe, ale ne u nás!“ namítla.

„Tak tedy u nás,“ vzdychl si Vincek. „Názor českého právníka zní: Policie nemůže stíhat zloděje, protože i zloději mají nárok na přiměřený zisk!4 Připadá ti to snad rozumnější?“

„O tom jsem slyšela, ale měla jsem dojem, že se autor toho nesmyslu právnickým vzděláním jen chlubil,“ přikývla.

„Nechlubil, byl to skutečně právník,“ řekl Vincek. „Někteří už jsou prostě taková... hovada! Nebo si vzpomeň na rozčilování politiků nad »nezákonnými odposlechy«, ačkoliv jsou většinou podle zákonů, které oni sami schválili. Když je Policie jednou za čas použila proti nim, hned je oheň na střeše!“

„Jo, toho jsem si taky všimla!“ přikývla.

„S odposlechy je stejná potíž jako s přiznáním,“ pokračoval Vincek. „Obojí se dá snadno zinscenovat a zfalšovat. Jak často se dříve používala a dodnes používají přiznání vynucená násilím nebo psychickým terorem? Katastrofou je, když taková přiznání vedou až k drakonickým trestům smrti, aby se po letech zjistilo, že byli zavražděni nevinní. Všimni si, že neříkám »popraveni«, ačkoliv justiční vraždy bývají vždy provedeny »podle platného práva a zákonů«.“

„Myslíš, že se to u nás stát nemůže?“ znervózněla Věrka.

„Jistěže může,“ opáčil. „Ale je to nepravděpodobné. Jednak máme povinnost prověřit, zda je všechno spravedlivé. Normálně nevstupujeme lidem do vědomí, ale při zjišťování zločinů je to přímo naše povinnost.“

„To se mi už stalo,“ vzpomněla si Věrka. „Když na nás vletěly baby od sociálky, chtěla jsem je zastavit a vcítila jsem se do nich. A hned mi bylo jasné, že jim nejde o mé dobro, jak nabubřele oficiálně vyhlašovaly. Pan Vuk jim pak také vstoupil do vědomí a pak rozhodl, že si takové hyeny ani nezaslouží žít a dopadlo to s nimi zle.“

„Tím Vuk splnil podmínku, že musí být vědomí zločinců prověřené nejméně dvakrát nezávisle na sobě,“ přidal svou trošku Vincek. „Poslyš, Věrčo, budeš umět metody, jaké neovládá ani většina kriogisů. Jak hodně ti bude proti mysli, kdybych tě zapsal na seznam nás, co máme oprávnění k »motýlím efektům«?“

„Abych měla taky zabíjet?“ otřásla se.

„To není podmínkou,“ připomněl jí. „Účelem není smrt delikventa za každou cenu, jen jeho zneškodnění. Vzpomeň si, jak dopadli ti, kdo se chystali škodit tobě a tvým rodičům!“

Věrka si vzpomněla, co jí kdysi říkal pan Vuk. Zejména že je to »lavalsní« a dá se to odvolat, kdyby se ukázalo, že to splnilo účel. A že »motýlí efekt« není trest za zločiny, jen zabránění darebákům páchat další. Není to smrt a když se postižený obrátí a svých činů upřímně lituje, dá se to i odvolat.

„Asi nebudu proti,“ vzdychla si. „Poznala jsem už dost nespravedlností a podrazů. Jen bych si vymínila, aby to nebylo hned. Jednak zdaleka neumím všechno a za druhé, chtěla bych si to ještě pořádně promyslet.“

„Vždyť říkám, že jsi za tento týden rozumově i psychicky vyspěla!“ usmál se na ni Vincek. „Tohle totiž byla ta správná odpověď! Jen mezi námi, čekal jsem, že si to budeš chtít ještě pořádně promyslet, tohle se přece nedá přijmout jen tak, z hodiny na hodinu! Ale čím víc nad tím budeš přemýšlet, tím spíš to přijmeš. Tak tedy přemýšlej! Až se rozmyslíš, znáš moji lavititju a můžeš mě telepaticky zavolat, i kdybys byla kdovíjak daleko!“

„Nebude ti vadit, když si to proberu i s tetičkou?“

„Naopak!“ usmál se. „Barča patří mezi nás už dlouho a ani bych se nedivil, kdyby tě chtěla přilákat mezi nás i sama! Zkus o tom teď přemýšlet, tím nic nezkazíš.“

„Budu o tom uvažovat,“ slíbila mu.

 


------------------------ Poznámky:

  4 Pozor, i tento právní názor se v Čechách objevil! Máme zkrátka i "právníky" z Plzně...

Zpět Obsah Dále
Errata:

22.07.2021 13:11