Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Náprava

Takhle si tedy Věrka návrat do vsi opravdu nepředstavovala!

Po odchodu tetičky nálada ve Vukově sednici ještě klesla. Jako kdyby byla Věrka nakažená malomocenstvím či co, Jitka s Víťou se od ní odtahovali, ani pan Vuk nejevil chuť se jí zastat.

„Asi je nejvyšší čas podívat se za našimi,“ prohlásila Věrka, když už toho měla plné zuby. „Pojďte se mnou!“

Vybídla je schválně, aby otestovala, nakolik se jim odcizila. A skutečně, ani Jitka, ani Víťa se nezvedli ze židlí.

„Jak chcete, půjdu tedy sama!“ řekla po chvilce napjatého čekání, když už bylo jasné, jak se oba dva rozhodli či rozhodnou.

„Ještě je venku světlo,“ zrazoval ji nesměle pan Vuk. „Někdo tě tam uvidí!“

„No tak mě uvidí!“ vybuchla Věrka. „Buď mě nezná, pak mu to vadit nebude, nebo mě zná a v tom případě mu vlezu do hlavy a vygumuju mu do paměti takové okno, že bude přísahat, že v lese nepotkal ani myš!“

„Ty to umíš?“ zeptal se jí zaraženě Víťa.

„To je přece maličkost!“ odvětila Věrka ledabyle, jako by o nic nešlo. Nevšímala si ztrápených pohledů pana Vuka, kterému to nejspíš znělo jako rouhání.

Ale když rozhodným krokem vyšla ze sednice do předsíně a dveřmi ven před chalupu, na vrcholu Infarktových schodů se zastavila a jakmile ji neviděli, rozbrečela se.

Takové přijetí si přece opravdu nezasloužila!

Pak spatřila na větvi Vukovu sojku Hermínku a znenadání dostala nápad. Vcítila se do ní a spolu s ní obletěla chalupu. Ano, byli tady! Hned tři kapitální jeleni se za chalupou tísnili u plného krmítka. Věrka bez ostychu přeskočila z Hermínky na největšího, ovládla ho a přinutila ho co nejrychleji oběhnout chalupu až tam, kde na něho čekala. Hbitě na něho nasedla, v té chvíli jí nevadilo, že nemá sedlo a protože se s ním neodvážila na Infarktové schody, rozhodla se oběhnout chalupu a nejprve po svahu a pak po lesní cestě zamířit do vsi. Jaképak schovávání!

Naštěstí nikoho nepotkala, les byl liduprázdný. Zakrátko seskakovala z jelena na dohled od domku rodičů. Propustila zvíře a poplácala ho po boku, jenže jelen na to nebyl zvyklý a jakmile ho opustila, vzepjal se a rychle odcválal do lesa.

Věrka zůstala stát pár metrů od domova.

Domova?

Je to ještě její domov?

Ale co! řekla si hrdě a vykročila. Uvidíme!

Ale přece jen se jí třásla ruka, když zvonila na zvonek, který předtím na dveřích nebyl. Za její nepřítomnosti se ledacos změnilo. Kromě zvonku přibyly i další drobnosti. Za malými okénky byly nové krajkové záclonky, venkovní zápraží z velkých plochých kamenů bylo vyrovnanější, už se tu nedalo tak snadno zakopnout.

„Hned!“ ozvalo se zevnitř. Věrka po hlase poznala tatínka. Vzápětí se otevřely dveře a táta byl za nimi.

„Ježkovy voči, Věruško!“ vyjekl překvapením. „Ty ses, holka, vůbec nezměnila! Proč ses neozvala dřív?“

„Snad to není Věruška?“ ozval se zevnitř maminčin hlas.

„Je!“ ohlásil ji nahlas tatínek. Pak se opět otočil k dcerce.

„Pojď dál, holčičko naše! Opravdu ses vůbec nezměnila!“ rozplýval se. „Nevěřil bych tomu, kdybych tě teď neviděl...“

„Vysvětlovali jsme vám to,“ připomenula mu to Věrka.

„Vysvětlovali,“ přiznal otec. „Ale nevěřili jsme tomu. Aspoň ne úplně.“

„Tak už pojďte dál!“ ozvala se maminka se sednice.

Věrku napadlo, že by mohla sama přijít, ale nevěděla, jestli jí v tom něco nebrání. Třeba nemůže odejít od plotny, kde se jí něco připaluje! Radši co nejrychleji následovala tátu, který rychle kráčel napřed.

Maminka ale ležela v posteli, postavené vedle pece. Ve Věrce hrklo. Je snad nemocná?

„Mami!“ vykřikla a vrhla se k ní.

„Počkej, nemačkej mě!“ bránila se jí maminka, i když k ní Věrka přistupovala opatrně.

„Mami, co je ti?“ vyhrkla Věrka.

„Mám ležet,“ řekla maminka, ačkoliv tím toho moc neřekla.

„Proč ležet?“ chtěla vědět Věrka.

„Protože... budeš mít brášku,“ oznámila jí maminka. „Jenže je to rizikové a proto ležím. Měla bych správně ležet v nemocnici, ale mají tam plno, tak mě nechali doma.“

„Oni pro tebe nemají místo?“ zarazila se Věrka.

„Mají plno,“ omlouvala nemocnici maminka. „Určitě je lepší ležet doma v teple než se nachladit někde na nemocniční chodbě. Táta mě tu obskakuje...“

„Hele, mami...“ napadlo Věrku. „Co kdybych ti sehnala lepší léčení než v nemocnici?“

„Nech to být,“ mávla rukou maminka. „Už to nestojí za to. Jde jen o čtrnáct dní.“

„To jsem měla vědět!“ zlobila se Věrka. „Vuk léčí s Jitkou a Víťou babu Bendovou, která si to nezaslouží, a tohle mu uniklo? Já jim za to ale něco povím, to si za rámeček nedají!“

„Nech toho, děvenko!“ krotila ji maminka. „Můžeš se místo toho těšit na brášku! Už to víme, bude to chlapeček!“

„No príma!“ změkla Věrka. „Budu se těšit. A měla jsem se raději naučit léčit...“

„Léčit?“ zachytil to otec.

„Jo,“ kývla Věrka. „Neva, učila jsem se něco jiného, uvidíme!“

„Ale ty ses vůbec nezměnila!“ objevila maminka snadno postřehnutelnou skutečnost.

Pak se chvíli dohadovali o tom, že kriogisové opravdu stárnou pomaleji. Ačkoliv jim to už před rokem nejen Věrka, ale i pan Vuk vysvětlovali, teprve dnes na vlastní oči viděli, že to není výmysl a že jejich dcera opravdu nestárne. Vypadala totiž přesně stejně jako před rokem. Pořád stejný třináctiletý žabec.

Maminka si vzdychla. Dlouho se těšila, až dcera vyroste, najde si hodného chlapce a vdá se. Za takové tři roky by se už mohla těšit z prvního vnoučka nebo vnučky, místo toho dcerka zůstala stejné vyžle jako dřív. Navíc jim za dramatických okolností zmizela. Proto se také s manželem rozhodli pořídit si další, dříve neplánované dítě.

„Budu se muset vrátit do Prahy,“ vzdychla si i Věrka. „Tady na vsi by mě mohl někdo poznat a ještě by ho sklátil infarkt. V Praze stačí vyhýbat se našemu bývalému sídlišti. Ale co byste řekli na nápad přestěhovat se se mnou zpátky do Prahy?“

„Už nikdy v nájmu!“ otřásl se tatínek. „V Praze by nás ty hyeny sedřely z kůže! Tady na vsi jsme ve svém a nikdo nám tady činži nezvedá. Můj dům – můj hrad!“

„To by ale mohlo platit i v Praze,“ namítla Věrka. „Tetička Barča mi slíbila, že mi koupí dům na Starém Městě. Rozumíte? Dům v centru Prahy nemůže být chalupa ani rodinný domek, jako na vsi. Já v něm obsadím jen jeden byt. A vás bych tam vzala do nájmu s nulovým nájemným, tedy zadarmo. Nechtěli byste? Rozmyslete si to dobře!“

„Ta... Barbora, nebo jak se jmenuje, přece není tvoje tetička!“ vyčetl jí otec.

„Pokrevně jistě není, je jí pět set let a pamatuje Bílou Horu i popravu českých pánů na Staromáku. Je mojí tetičkou jen tím, že nade mnou drží ochrannou ruku. My totiž musíme na tomto světě držet pospolu, jinak by to nešlo. A vy byste se svezli se mnou. Dál bychom bydleli spolu v jednom domě a zpočátku by ani nevadilo, kdybych bydlela přímo s vámi.“

„Ale co kdybys o ten dům přišla?“ namítala maminka.

„My držíme spolu,“ opakovala Věrka. „Kdyby dům vyhořel, buď mi ho ostatní opraví, nebo dostanu jiný. Ale v Praze je nás víc a tam by nevadilo, kdyby se na tebe navzdory rizikovému těhotenství nemocnice vykašlala. Naši léčitelé jsou lepší a divím se, že pan Vuk včas nerozpoznal, že tu pomoc potřebuješ.“

Rodiče na sebe udiveně pohlédli. Co jim jejich malá dcerka říkala, bylo na její věk až nedětsky obdivuhodné.

„Ta... tetička... má tolik peněz, aby si to mohla dovolit?“ obrátil téma otec.

„Nemá, ale když nějaké potřebuje, sežene je,“ řekla Věrka. „O finance se zkrátka nestarejte, ty nechte na nás.“

„Na tebe?“ podivil se otec.

„Na mě jako takovou jistě ne,“ odvětila klidně Věrka. „Ale naše společenství drží spolu a není bez prostředků.“

„A to máme prodat tenhle domeček a zase se stěhovat?“ mračili se oba. „Přece víš, co se říká! Dvakrát se stěhovat je skoro jako jednou vyhořet!“

„To nebude nutné,“ ujistila je Věrka. „Naopak. Tuhle chaloupku si nechte jako záložní. Já to v Praze připravím, abyste mohli jen nasednout do auta a přijet. Nic si s sebou neberte, nechte všechno tady, jak to tu je, tam se zařídíme od začátku. Sem budete jezdit jen na víkendy. Nebudete první ani poslední.“

„No, jestli to myslíš tak, že nám tenhle domek zůstane...“ rozvažoval otec. „Jen jestli je to, jak říkáš! Jak tě tak poslouchám, chováš se, jako by to bylo hotové. Přitom to vůbec nemusí vyjít.“

„Když to nevyjde, zůstanete tady,“ řekla Věrka.

„Dobře,“ rozhodl otec. „Jestli je to tak, přijď nám oznámit, až to bude. My se budeme pro jistotu dál zařizovat tady.“

„Můžete,“ souhlasila Věrka. „Ale já to při první příležitosti projednám s tetičkou.“

„Opravdu se tam musíš hned vracet?“ snažila se ji přesvědčit maminka.

„Hned ne,“ uklidňovala ji Věrka. „Ledacos umím vyřídit i na dálku. Zavolám tetičce, jak jen to bude možné.“

„Ty máš mobil?“ staral se otec.

„Ne,“ odvětila klidně Věrka. „Ale ovládám telepatii. Mám to jako volání zadarmo a kromě této výhody mě nemůže nikdo ani odposlouchávat.“

„To je dobře,“ oddychla si maminka. „Byla bych raději, kdybys tady s námi zůstala co nejdéle. Ten rok bez tebe byl k neunesení!“

„Promiň, mami!“ zjihla i Věrka, když viděla v maminčiných očích slzy. „Začala jsem si zvykat na jiná časová měřítka a zanedbala jsem přitom vás dva.“

„Teď dokonce i nás tři,“ připomněla jí maminka.

„Na toho malého myslel i pan Vuk,“ ujistila ji Věrka. „Staral se o jeho přijetí mezi nás.“

„Cože?“ strnuli oba rodiče. „Snad bys nám ho nechtěla... vzít?“

„Toho se nebojte,“ ujistila je. „Dřív než za dvacet let to nebude. To znamená, že ho musíte vychovat vy a k nám může jít až pak. Mimo jiné to znamená, že bude v té době vyspělejší než já, protože bude stárnout normálně. Bude vypadat na dvacet a já jen na šestnáct, ale s tím se taky nedá nic dělat.“

„Co s ním chcete udělat?“ zatřásl se mamince hlas.

„Až mu bude dvacet, vezmeme ho k nám. Dřív to zkrátka nepůjde a i tohle je výhoda, jakou mu přece neodepřete! Ani nevíte, jak mě mrzí, že nemohu stejnou proceduru zařídit i vám. Jsme sice Jiní, ale nejsme všemocní.“

„Ale teď zůstaneš aspoň na pár dní u nás, že?“ žadonila maminka. „Neříkej mi, že se teď hned sebereš a zmizíš nám! Ostatně, venku už je tma!“

Byla to pravda, Věrce stačil letmý pohled oknem. Otec mezitím rozsvítil světlo.

„Nebojte se,“ ujišťovala oba rychle. „Mám tady ve vsi ještě nějaké řízení, nemusím se vracet nahonem. Zkusím to s tetičkou sjednat, abyste mohli do Prahy odjet se mnou.“

Pak jim ještě chvíli vysvětlovala, jak je důležité, aby bydlela v Praze. Jednak šlo o to, aby měla anonymitu, jakou tady na vsi prostě mít nemůže. Tetička už přesvědčovala i pana Vuka, aby se odstěhoval a sem do své chalupy jezdil jen občas. A když se zdá, že tu nabídku přijme i poustevník, proč by ji nepřijali?

Maminka se zase vyptávala, jak se jí žilo ve městě. Najisto předpokládala, že ji tetička, či co to bylo za nepříbuznou, aspoň všude doprovázela. A chytala se za hlavu, když jí Věrka klidně vykládala, jak sama večer chodí po ulicích i v místech, kam se někdy bojí vstoupit i policisté.

„Proboha!“ lamentovala. „Tetička nemá ponětí o výchově mladých děvčat!“

„Naopak, mami,“ zastala se jí Věrka. „Jsou dva přístupy. První, nehnout se ani na krok od mladého děvčete, jako jsem já, a vést je za ručičku. Druhý přístup je naučit to děvče, jak se za každé situace ubránit a dát mi důvěru. To tetička udělala a jak vidíš, nikdy se mi za ten rok nic nestalo.“

„To musela být šťastná náhoda!“ vrtěla hlavou maminka za souhlasného a také trochu ustaraného tatínkova přikyvování.

„Žádná šťastná náhoda!“ zamračila se Věrka. „Pár svalovců po mně šlo, ale já se umím bránit! Byli rádi, když se odplazili se zdravou kůží! Uvědom si, mami, já vytuším zlý úmysl vteřinu předem, nikdo mě nezaskočí nepřipravenou. Když na útočníka vidím, během půlvteřiny ho zhypnotizuji, až mi pokorně olíže boty. Kdo by útočil zezadu, dostane ránu, že odletí dva metry! Je to bleskové a obranou je i pouhé pomyšlení na obranu! Spíš budu muset varovat vás dva, abyste se nesnažili o klukoviny, jako je nenadálé zakrytí očí zezadu. Nechci vás potom křísit.“

„Ty nás úplně děsíš!“ řekl zaraženě otec. „To jsi přece tady neuměla!“

„To je tím, že je pan Vuk pacifista,“ řekla Věrka. „Ale vzpomeň si, jak zpracoval ty dvě baby od sociálky i s policajtem! Zhypnotizovala jsem je ještě já, ale nevěděla jsem si s nimi rady, naštěstí pan Vuk přišel co by dup a zatočil s nimi!“

„No právě!“ vzdychla si maminka. „Říkala jsi, že způsobil, aby se všichni tři i s tvou dvojnicí utopili. Ale to snad byl hodně tvrdý trest, ne?“

„Byl,“ přikývla Věrka. „Ale kdyby nezasáhl, už byste mě neviděli. Leda na přelíčení u soudu, kde by vás dva prohlásili za tyrany a úchyláky. S tou nálepkou by vás nikdo nelitoval, vykopli by vás i ve Štrasburku a ještě by vám nádavkem napařili rok vězení nebo dvoumilionovou pokutu, která by vás navěky zazdila pod most. Ještě ty tři litujete? Já myslím, že by vás to mělo z falešné lítosti vyléčit!“

„Třeba by to nebylo tak horké,“ zlehčovala to maminka.

„Hele, mami, ve světě je takových případů tisíce a už se to stává i v Čechách!“ řekla Věrka nedětsky tvrdě. „Ti tři neměli na svědomí jen mě k tomu se ostatně ani nedostali, ale přede mnou odebrali víc těch dětí jiným nešťastným rodičům. To se dnes děje, ne že ne!“

„No dobře, už ti věříme,“ ukončil to raději otec. „Poslyš, už bude pozdě, pojď se ještě podívat na dětský pokojíček. Budeš tam mít větší klid, tady teď leží maminka.“

Věrka dala pusu mámě a odešla s otcem, aby ji zavedl do dětského pokojíku. Byla to původní komora, odkud rodičovskou postel přestěhovali do sednice k peci a místo ní tu stála její stará postýlka, zřejmě přinesená z půdy. Vedle ní ale byla u okénka další malinká dětská postýlka a poblíž ní skříňka s matračkou na přebalování malých dětí.

Rodiče už to tu měli přichystané pro miminko.

„Krása!“ podívala se Věrka na otce nadšeně. „Takže se o ten pokojík budeme dělit. Už jste se s mámou dohodli na jménu?“

„Ještě ne,“ ujistil ji otec. „Smíš se ještě zapojit do výběru.“

„Počítejte se mnou!“ řekla.

Otec Věrku zanechal v novém dětském pokojíčku a odešel.

Jenže Věrka sice ulehla do postýlky, ale nemínila jít spát tak brzy. Nejprve zavolala tetičku, aby se s ní na dálku poradila. Vzhledem k tomu, že o tom kdysi předtím diskutovaly, teď se rychle dohodly. Tetička jí slíbila, že rozjede akci s koupením domu na Starém Městě. Chvíli rozvažovaly i Malou Stranu, ale pak se shodly na tom, že bude lepší, aby měly k sobě blíž, i když tetička trvala na tom, že ve věku kjodlychů je to jedno. Proti Věrčině nápadu vzít s sebou i rodiče samozřejmě také nic neměla, naopak, sama jí ten úmysl schvalovala.

Ani po rozloučení s tetičkou Věrka nemínila spát. Vstala a potichu, aby nerušila rodiče, vyšla z chalupy na zadní dvorek. To ostatně mohla kdykoliv maskovat návštěvou kadibudky, kdyby někoho z rodičů potkala. Nepotřebovala to však, jejím cílem bylo libovolné zvíře, kterého by mohla využít.

Štěstí jí přálo, zakrátko se zmocnila sousedovy kočky a pak už se pomalým, šouravým krokem vrátila do své postele. Mezitím ale s kočkou vyběhla na ulici a pospíchala směrem k bývalé továrničce pana Kuděry, dnes k sídlu rodiny Moravců.

Kočka v noci vidí lépe než lidé, takže zakrátko obcházela rozsáhlou vilu, postavenou ještě před válkou. Dal ji postavit pan Kuděra, byla honosná, jak odpovídalo tehdejší představě bydlení zámožného továrníka. Bohužel si ji dlouho neužil, představitelé nového režimu ho krátce po válce zavraždili. Ve vile byl nějakou dobu učňovský internát pro mladý dělnický dorost, jenže pak se poměry opět otočily a teď vilu obývala rodina Hynka Moravce, který ji i s továrnou hned zpočátku chytře zprivatizoval.

Za socialismu továrnu řídil, takže to přece jen uměl, i když ne tak, jako její zakladatel. Navzdory mnoha uklouznutím se mu nepodařilo zbankrotovat a teď »dával práci« několika desítkám dělníků, kteří museli být rádi, že nějakou mají a pro ni snášeli i Moravcovu šikanu, v jaké se nový pan továrník často vyžíval.

Věrka v kočce nejprve opatrně obešla vilu. Moravcovi si pořídili dalšího psa, tentokrát pitbula, ale nebyl to pes hlídací a už vůbec nehlídal kočky. V noci byl zalezlý v boudě za vysokým plotem, který tu zbyl ještě po prvním psu Tyranovi. Kočce nebyl nebezpečný.

Dole ve vile byly pomocné prostory. Garáž a komůrky, původně určené jako malé byty pro zahradníka, komorníka a šoféra. Teď byly zaplněné různým harampádím, protože nový majitel továrny si na služebnictvo nepotrpěl. Pro jeho rodinu bylo vyhrazeno patro, kde byly pokoje velké a účelně uspořádané.

Věrka s kočkou vylezla na vysokou lípu stojící vedle vily, odkud se dalo přeskočit do některého z otevřených oken. Tady se musela spolehnout na přirozenou kočičí obratnost, ale kočička ji nezklamala. Přeskočila na plechový parapet a hbitě seskočila dolů na podlahu. Pokoj byl prázdný, ale pro kočku nebyl problém vyskočit si na kliku a otevřít si dveře. Prošla do veliké haly, která kdysi sloužila ke shromažďování rodiny u společného jídla a podobných příležitostí a odkud byl přístup do dalších pokojů. Svítila tu obrazovka televizoru se staženou hlasitostí, majitelé ho zřejmě zapomněli vypnout.

Kočičí sluch Věrku varoval před ložnicí, odkud se ozývalo hlasité oddychování starých. Naopak brzy objevila dveře, za nimiž oddychoval mladý Hyneček. Další kočičí skok na kliku u dveří – a ty se pomalu otevřely.

Místnost byla tmavá, ale venku svítil půlměsíc a kočka v tom světle viděla jako ve dne. Stěny pokojíku byly polepené plakáty, mezi nimiž visely nějaké kuše, meče, štíty, ale i moderní samopal. Zřejmě dětské hračky, takové prý podporují a rozvíjejí představivost moderního dítěte. Na posteli se převaloval Hynek.

Věrka v duchu poděkovala kočce, že ji sem donesla a dala jí poslední radu, aby odsud co nejrychleji zmizela. Věděla ale, že to kočka udělá i sama.

Pak přeskočila na spícího Hynka.

Tetička Barča podle vlastních slov často vystupovala jako anděl v bílé říze, spící občas pochválila za něco kladného. Říkala, že se vždycky dá něco najít a připomínala jim, aby neopouštěli cestu řádného života. Pak jen doufala, že to mělo kladné účinky.

To by podle Věrky na Hynka nejspíš neplatilo. Měla výhodu, že se vcítila do spícího, který si neuvědomuje, co se s ním děje. Mohla se tedy nerušeně porozhlédnout po jeho vzpomínkách. Po pravdě řečeno, zažila přitom tak trochu otřes.

Že je Hynek Moravec v podstatě malý darebák, to už věděla z dřívějška. Teď se jí to jen potvrzovalo. Nejen spousta drobných krádeží, ale zejména vandalismus, kdy se svou partou ničili i to, co sami nepotřebovali, jen kvůli čistě škodolibé představě, jak se budou na škody tvářit postižení. Párkrát se stalo, že je někdo při ničení chytil, ale nikdy to nemělo ani pro partu, natož pro Hynka nepříjemné následky. Otec mu sice vynadal, když musel platit škody, ale vynadání se neslo ve stylu:

»Když ses nechal chytit, jsi blbec! Příště si to připrav líp, aby tě nenačapali.«

Takových vyčinění proto pochopitelně ubývalo. Ne že by Hynkova parta přestala s lotrovinami, ale Hynek se rychle učil, jak je dělat promyšleněji, lépe a tím s menším rizikem prozrazení a byť jen formálního trestu.

Co ale Věrkou zamávalo nejvíc byla Hynkova vzpomínka, jak píše udavačský dopis, jak ti noví přistěhovalci ve vesnici týrají svoji dceru...

Takže to byl on! Věru správný synáček svého povedeného otce! Víťa ho už ve škole nepřímo nařkl z udavačství, ale neměl na to důkazy, proto to nemohl vyslovit naplno a Hynek se do něho okamžitě pustil jako do pomlouvače. A ona to byla pravda! Bylo to ostatně logické už v té škole, kdo mohl mít zájem uškodit Věrce i jejím rodičům? Pustil se do nich Hynkův otec, starý Moravec, ale když pohořel, provedl druhý, zákeřnější úder jeho syn.

Udělal to z pomsty, protože Věrčin táta obstál u soudu a pan Moravec se z role žalobce dostal do role žalovaného z podvodu?

Věrka zjistila, že ne. To, že otec neuspěl, přičítal Hyneček zaujatým soudcům. Jakoby ti předtím zaujatí nebyli, když naopak dávali zapravdu panu Moravcovi. Ale Věrka teď zjistila, že mladý Hynek Moravec byl strůjcem i prvního pokusu zničit jejich rodinu. Hynek Moravec starší se do toho totiž pustil na popud svého syna. Ten ho tak dlouho proti Věrce a jejím rodičům zpracovával, až se starý Moravec nakonec rozhodl. To by v tom byl rohatý, aby ty naplaveniny s pomocí známých soudců nezruinoval!

Jenže když jeho známí nečekaně onemocněli a případ převzal nezaujatý soudce, pan Hynek Moravec starší pochopil, že tudy cesta nevede a další snahu napřel k minimalizaci škod z této pře vzniklých. O »naplaveniny« se přestal starat.

Ne tak jeho syn. A jeho plán byl dokonalejší. Stačil mu k tomu jeden anonymní dopis.

Teď ale měla Věrka jeho myšlenky jako na dlani a nahé jako když vznikly. Jenže se nad tím otřásla odporem. Tak ty takhle, hade? Chtěl ji oddělit od rodičů, rozbít její rodinu! Syčák! Možná to dál nedomyslel, ale vždyť ji vlastně před celým světem zabil!

Tetička Barča vystupovala jako anděl v bílé říze, spící pochválila za něco kladného a připomínala jim, aby neopouštěli cestu řádného života.

Věrka se v Hynkově snu změnila v zelenou páchnoucí mrtvolu, která Hynka popadla za krk a začala ho škrtit.

»Myslíš si, že jsi mě zabil, co?« syčela na něho.

Hynek se jí ve snu bránil, ale průběh snu ovládala ona a nedala mu šanci. Nejprve ho ve snu trochu přidusila, pak ho přitiskla do polštářů, až mu lezly oči z důlků.

»Nech mě!« škemral ve snu.

»Myslíš, že ses mě zbavil, co?« deptala ho. »Ano, povedlo se ti to i nepovedlo.«

»Máš bejt mrtvá!« kňoural vyčítavě. »Vrať se do hrobu!«

»Říkám, to se ti povedlo i nepovedlo,« pokračovala. »Jsem mrtvá a nejsem! Jenže jsem tím nad tebou získala strašlivou moc, tak strašlivou, že si to ani představit neumíš, rozumíš, darebo?«

»Jak to?«

»S každým darebáctvím získávám záhrobní právo trošku tě přiškrtit, trošku přimrtvit, zkrátka ti něco málo odvést, rozumíš?«

»O tom jsem nikdy nic neslyšel ani nečetl!« protestoval.

»Co ty jsi vůbec četl, svalovče?« odsekla pohrdavě. »Že jsi o něčem neslyšel, to neznamená, že to neexistuje! Neznalost zákonů neomlouvá a neznalost záhrobních zákonů tuplem ne! Tvá drzost, škodolibost a škůdcovství zkrátka přesáhly všechny meze, rozumíš? A teď tě mám v moci a to ti povím, to zaručeně nepřehlédneš!«

»Nech mě!« bránil se.

»Proč bych tě nechávala na pokoji?« ušklíbla se. »Neměl jsi radost, že Boží mlýny semlely mě a ne tebe? Měl! Jenže to ses spletl! Ano, pro svět jsem mrtvá, ale pro tebe jsem a dál budu setsakra živá! A budu tě škrtit, budu tě soužit, budu na tebe horší než upírka! Ty pijou jen krev, ale já tě budu deptat ještě víc, chápeš? Povedlo se ti zabít mě! Ale tím jsi mi dal moc nad sebou a to se ti povedlo nejvíc!«

»Zmiz a nech mě být! Vrať se do hrobu, slyšíš?«

»To by se ti hodilo!« zasmála se. »A víš, že ani tím, že jsi mě zabil, jsem nezískala nad tebou dostatečnou moc, abych tě směla trápit?«

»Tak jak to, že tu jsi?«

»Protože jsi v tom nepřestal!« zašklebila se mu do obličeje. »Ani ten udavačský dopis nestačil! Tím jsi pohár svých lumpáren naplnil jen o vlásek pod okraj, ale to ještě nepřetekl! Měl jsi podíl na mé smrti, ale ne dost velký! Větší díl měli jiní, jenže ti jsou po smrti, protože toho měli na krku víc, až je to stáhlo na dno rybníka. Pamatuješ se na ty funusy? Jenže tys nepřestal dělat větší i menší lumpárny a tvůj pohár se také naplnil. Dnešním šutrem do okna pana Procházky to přešplíchlo, a jsi jen můj, rozumíš?«

»Jak víš o tom rozbitém okně?«

»Neznalost zákonů neomlouvá a záhrobních tuplem ne!« šklebila se mu do obličeje. »Myslíš si, kdovíjak jsi chytrej, jak to dokážeš nádherně maskovat... jenže nevidíš, kdo čeká na každou kapku z tvého pohárku! Neviděl jsi mě, neslyšel jsi mě, ale já teď, co jsem mrtvá, mám dost času, víš? Čekala jsem jen rok... na tu poslední kapku. A to ti povím, jak já jsem se na tebe těšila! Jak já jsem se těšila, až tě budu smět popadnout za krk, ty skřete!«

Chvíli se zmítal na posteli. Bránil se přízraku, snažil se ho taky popadnout za krk. Měl pocit, že drží něco odporně kluzkého, netušíc, že drží svůj vlastní krk, celý mokrý potem.

»Jen houšť, jen houšť!« povzbuzovala ho ohyzdná, zelená, páchnoucí mrtvola, ležící na něm a svírající jeho krk čím dál víc. »Čím víc lumpáren, tím víc mám síly! Všechno, co teď z tvého poháru přeteče, mi těžce zaplatíš, chlapečku!«

Neměl už sílu a pustil její krk. Současně ten přízrak pustil jeho krk.

»Máš kliku!« zasyčela na něho, že mu to připadalo jako sykot jedovaté zmije.

»Máš kliku!« opakovala. »Tvůj pohár je plný, ale přetekl jen o jedno škodolibě rozbité okno. To je málo na to, abych tě směla uškrtit. Žij tedy! Ale já mám trpělivosti i času dost, víc než si myslíš. Počkám, až co ti přeteče! A možná si toho nastřádám víc, abych tě mohla víc i přidusit. Rozumíš?«

»Ani vrahy nikdo tak nepronásleduje!« bědoval vyčítavě.

»Jenže se ti povedlo zabít i nezabít čarodějnici, hošánku!« zasmála se hodně spatra. »Však jsi to dobře říkal! Ale když jsi tak dobře věděl, co děláš, mohl jsi včas vycouvat! Měl jsi být pěkně zticha jako myška. Ty sis ale nedokázal odpustit ten udavačský dopis a tím jsi to krásně převrátil. Naživu bych nad tebou tu moc neměla, co mám teď! A ty si to teď pěkně do dna vypiješ!«

»Proč zrovna já mám takovou smůlu?« vybuchl. »Říkal jsem to jen tak, nemohl jsem vědět, že jsi pravá čarodějnice!«

»Ale povedlo se ti to!« vysmála se mu. »Smím tě ztrestat za každou kapičku, která přeteče. Tvůj pohár je plný, teď už přeteče všechno, cokoliv zlého vyvedeš. Kdybych tě mohla vzít za krk za tvůj udavačský dopis, to bys teprve lapal po dechu! Jenže zůstal někde hluboko ve tvém poháru, tvoje štěstí! Nevadí, však ty toho zase brzy provedeš dost, abych si na tobě smlsla! Tak jen vyváděj lumpárny, vyváděj! Už teď se na to těším!«

V jeho vědomí se konečně rozplynula, ale vcítěná zůstávala dál. Přestala ho mořit, ale zajímalo ji, co on na to.

»Andělíčku, můj strážníčku...« začal v duchu hledat slova starodávné dětské modlitbičky. Nešlo mu to, nepamatoval si ji. Učila ho to babička a to už bylo dávno.

Vzalo ho to pěkně, když začal s tímhle, pomyslela si Věrka. Mohl by dát aspoň na pár dní pokoj s lumpárnami. Podívám se na něho... řekněme za týden. A pak se uvidí, jestli je možné v dnešní době obrátit hříšníka!

Odtrhla se od něho – a ležela doma na své postýlce. Kočka se už jistě vrátila, kočky se vyznají. A i kdyby jí třeba někdo mezitím zavřel okno, kočka si bude vědět rady. Stačí, aby se k někomu začala lísat...

Tak – a jde se spát!

Errata:

22.07.2021 13:11