Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zdislav

Věrka se dohodla s panem Vukem, tetičkou i s rodiči, že bude nějaký čas bydlet doma. Chtěla se věnovat mamince, jenže zrovna teď by se jí víc hodilo »utajené léčení«! Musela si na to pozvat pana Vuka a Jitku s Víťou. Pomoc jí slíbili, zejména když jim v první chvíli od plic vyčinila, že si nevšimli, kde je jejich pomoc potřebná.

„Léčíte udavačku babu Bendovou a tohle je vám putna?“ obula se do nich.

Všichni tři se ale zatvářili tak provinile, že jim to odpustila. Konec konců, nebylo to tak zřejmé a snad to ani nebylo naléhavé, když ji i z nemocnice pustili do domácího ošetřování.

A zatímco se jí kamarádi starali o maminku, ačkoliv ta si toho ani nevšimla, Věrka se zaměřila jinam.

Ve vsi se povídaly neuvěřitelné zvěsti. Hynek Moravec rozpustil partu a jejím členům poradil, aby se přihlásili do oddílu Junáků pana Petráčka. Poslechl ho jen jeden, ostatním to hanba nedovolila, ale parta »Moravcových chuligánů« se skutečně rozpadla. Místo aby se courali po vsi a hledali, co kde vyvedou, seděli všichni doma a zpytovali svědomí. Měli asi proč, všichni toho měli na krku víc než dost, jenže bez svého vůdce Hynka se do dalších lumpáren sami nehrnuli. Možná by jim chybělo krytí od Hynkova otce, možná měli lumpáren už sami víc než dost.

Šlo o to, jak dlouho jim pokání vydrží.

Pan Petráček přírůstek do oddílu uvítal, ačkoliv jeho nováček patřil ještě před pár dny k obávané bandě chuligánů. Napravit se může každý a pan Petráček svému přírůstku věnoval zvláštní péči. Nestačí chytit se jen drápkem, nováček se musí do činnosti oddílu zapojit naplno, aby se nevrátil k Moravcovi!

Věrce se ale potvrdilo, že tetiččina noční můra účinky má. Rozhodla se tedy pokračovat v tom duchu i na větších kalibrech. Musela se proto seznámit s poměry ve městečku, ale všude našla spoustu drobných zvířat, které jí pomáhaly proniknout, kam se jí zachtělo. Ještě že bylo léto a spousta domů měla okna otevřená, aby se vnitřek budov vyvětrával.

Tetička Barča vystupovala jako anděl v bílé říze, spící chválila a připomínala jim, aby neopouštěli cestu řádného života. Věrka vystupovala tu jako ohyzdná démonka, jindy jako krvelačná upírka. Samozřejmě nikdy nešlo o skutečné trápení, jen o snové noční můry, jenže ty stály za to.

Soudní znalec pan Emanuel Neuwirth se dal na pokání a po čtyřech strašlivých nocích sepsal seznam falešných soudních posudků a poslal je v doporučeném dopise soudu s požadavkem, aby ho vyškrtli ze seznamu soudních znalců. Státní zástupce po tom kajícném činu proti němu rozjel kárné řízení, ale vzhledem k invaliditě pana Neuwirtha se omezilo právě na vyškrtnutí ze seznamu soudních znalců, tedy na trest, jaký sám požadoval. Byl by tam beztak k ničemu už vzhledem ke své invaliditě, takže o tolik nešlo.

Pak to ale dostalo obrat! Navzdory dosavadním chmurným lékařským prognózám se začal zdravotní stav pana Neuwirtha po tom kajícném činu neuvěřitelně zlepšovat. Týden po ukončení řízení se mu s pomocí zdravotní sestry podařilo postavit a nohy ho kupodivu unesly, ačkoliv měl dlouhým pobytem na vozíčku zesláblé svaly. Lékaři zprvu nechtěli věřit svým očím, ale pak se vzpamatovali a poslali pana Neuwirtha na rehabilitaci do lázní. Tím mu vysvitla naděje, že se přece jen uzdraví. Soudního znalce už ovšem dělat nemohl a jak se brzy ukázalo, ani po tom netoužil.

Před tou kariérou ho démonka Věrka v jeho nočních můrách varovala. Když se mu ve snu objevila naposledy, sehrála před ním lítostivou scénku, že si kajícným přiznáním napravil takovou část svých vin, že nad ním ztratila moc. Ale vrátí se, jakmile jí poskytne sebemenší důvod! Například kdyby se chtěl vrátit do funkce soudního znalce.

»Každá mince má svůj rub i líc,« varovala ho. »Užil jste si obojí, nepatřičnou moc nad lidmi i bezmoc pod záhrobím. A pamatujte – začnete-li s jedním, přijdu si já pro to druhé!«

Pan Neuwirth si ovšem vybral zdraví a klid před kariérou, která by mu přinesla pokračování pekla na zemi.

Určitě nebylo oč stát!

Soudce Hübner byl těžší případ než znalec Neuwirth, ale ani na něho neútočila Věrka nočními můrami dlouho. Líčila mu ve snech barvitě muka pekelná, která ho čekají za nespravedlivé rozsudky, přičemž si vypomáhala sugestivními představami pekelných výhní a jiných muk, které už na něho čekají.

Soudce se sám mezi lidmi rád stylizoval jako ateista, ale představy pekla a ďáblů byly tak věrohodné, že ho již po týdnu nadobro zlomily. Z posledních sil sepsal doznání, které rozsudky za poslední roky nepřípustně ovlivnil a které by proto měly být revidovány. Teprve když objemný dopis odeslal, dala mu Věrka pokoj. A co víc, když tak ze sebe setřásl břemeno vlastních nespravedlností, začal se i jeho neutěšený zdravotní stav pozvolna zlepšovat.

Věrka neznala »utajené léčení«, ale znala »motýlí efekty«. Nejen, jak vznikají, ale i jak působí a jak je odstranit. Lavalsní imunky nejsou nemoc a dají se po splnění jejich úkolu poměrně snadno zrušit.

Bylo ale jisté, že už svůj úkol splnily?

Věrka soudila, že ano.

Týden po Věrčině návratu domů je v chaloupce navštívila tetička.

„Máte všechno připravené, můžete se stěhovat!“ oznámila Věrce před jejími rodiči.

„Kam stěhovat?“ zamračil se Věrčin táta.

„Do nového bytu na Starém Městě v Praze,“ upřesnila to s úsměvem tetička. „Koupila jsem Věrce dům a jeden byt je tam volný pro vás.“

„Jeden problém s nájemným bytem nám stačil na zbytek života!“ odmítl prudce otec.

„To nebude nájemný byt,“ nesouhlasila tetička. „Věrka vám to neřekla? Dům je Věrčin a vy sami budete ty byty pronajímat!“

„Chcete z nás udělat vyžírky domácí?“ otřásl se otec. Nejspíš si vzpomněl na bývalého domácího, lichváře Vondru. Být jako on... brrr...!

„To bude záležet na vás a na Věrce,“ krčila rameny tetička. „Budete-li nájemníky odírat z kůže, budou z vás vyžírky. Můžete je naopak ubytovat i zadarmo, ale to bych vám neradila, byli byste v Praze jediní a to také není dobré. A konečně, můžete jim činži snížit na tak rozumnou hodnotu, aby ji i oni považovali za levnou a nebudete mít žádné problémy ani s nimi, ani s ouřady.“

„Takže je to pravda,“ vzdychl si otec s výmluvným pohledem na dcerku. „Jenže máma teď nemůže cestovat.“

„Ani to není problém,“ usmála se tetička. „Víte o nás víc než jiní, takže se nebudete divit ani kjodlychu, našemu prostředku rychlého a pohodlného cestování. Máte jednu stanici přímo v bytě a druhou... kromě pevných můžete využívat i poslední novinku, pohyblivou bránu. Vukovi jsem ji kdysi musela vnutit, vy ji jistě oceníte sami. Ještě jsi ji neviděla, že, Věrko?“

„Viděla,“ řekla oslovená. „Pan Vuk tou pohyblivou bránou pozval na doktora Stehlíka Zdislava, aby nám přestal dělat problémy. Od té doby mají aspoň Jitka s Víťou klid.“

„Klid? Od čeho klid?“ zpozorněla tetička.

„Od vědeckého výzkumu,“ doplnila to Věrka. „Od té doby s námi pan doktor Stehlík žádné vědecké pokusy nepodnikal.“

„Vuk že mu ukázal Zdislava?“ vrtěla hlavou tetička.

„A Zdislav měl obrovský úspěch!“ potvrdila to Věrka.

„Co je to za pana Zdislava?“ vložil se mezi ně Věrčin otec.

„Toho ty neznáš, tati,“ mávla rukou Věrka. „To je jen starý tygr, co se kamarádí s panem Vukem. Taky bych si s ním chtěla pohovořit...“

„Nechme toho,“ zabránila tetička dalšímu pokračování vysvětlování. „Jestli je tvoje maminka schopná přejít deset kroků, pozveme ji do nového a jistě lepšího domova.“

„Můžeš přejít deset kroků?“ zeptala se Věrka maminky tak dychtivě, že ta přikývla.

„Tak vstaň a pojďme!“ vybídla ji Věrka.

Tatínek se hned k mamince přitočil, aby jí pomohl vstát, ačkoliv oba netušili, co se na ně chystá. Teprve když se místnost trochu osvětlila modravě svítícím oválem, za nímž byl vidět úplně jiný, světlejší pokoj, došlo jim, že to opravdu nebude obvyklá cesta.

„Pojď za mnou, mami,“ vybídla Věrka maminku a vkročila odhodlaně do modravého oválu jako první.

Rodiče ji následovali sice trochu váhavě, ale přece jen s důvěrou.

Oválem prošla i tetička a když byla i ona na druhé straně, pohybem ruky ovál zhasla.

Pokoj, ve kterém se ocitli, vypadal obyčejně. Otevřenými dveřmi bylo vidět do ložnice, kde stály veliké starodávné dřevěné postele, pokryté pestře potištěným přehozem.

„To všechno je vaše,“ řekla tetička. „Dovolila jsem si byt rovnou zařídit, tedy opatřit nábytkem a vším potřebným. Vypadá to trochu starodávně, ale Věrka už vám jistě vysvětlí, proč nábytek vypadá jako ze starožitnictví a přitom voní novotou.“

Věrčin táta opatrně maminku odvedl do ložnice, odebral přehoz a protřepal peřiny, aby si mohla lehnout.

Otevřeným oknem bylo na pozadí neurčitého městského hluku slyšet štěbetání ptáků. Na dvorku, kam okna z pokoje vedla, rostly stromy, okna stínily kromě protějších baráků i zelené, košaté větve.

Byli opět v Praze.

Tetička je krátce poté ponechala o samotě. Opustila pokoj normálně dveřmi a když ji Věrka vyprovodila až na ulici, zjistila, že to tady zná. Ulice, kde měla dům tetička, se s touto křížila pár bloků odsud. Budou mít tedy k sobě blízko.

Na chodníku se ještě tetička k Věrce otočila a zeptala se jí:

„Co všechno vlastně víš o Zdislavovi?“

Věrka se zamyslela. Vlastně – co o něm ví? Že je to tygr, který žije u pana Vuka v jeho chalupě. Není zrovna obvyklé, aby starý poustevník choval tak cizokrajné zvíře, ale Zdislav pana Vuka poslouchá na slovo, proč ne? Jenže Vincek jí prozradil víc. Jakže to říkal?

»Zeptej se Zdislava, proč se stal tygrem! Bát se ho nemusíš. Ví, že by za další vraždu získal dalších tisíc let v tygří kůži a jemu těch deset tisíc určitě stačilo...«

„Vincek mi tvrdil, že je to snad bývalý člověk, který se stal tygrem za trest,“ řekla tiše Věrka, aby to nedejbože nikdo cizí neslyšel. „To opravdu jde?“

„Jde,“ zamračila se tetička. „Život beze smyslu je opravdu hrozný trest. Příšerný.“

Jenže Věrka si v té chvíli vzpomněla i na to, jak Vincka napomínal v kavárně u Záboje jeden ze starších kriogisů.

»Vincku, pozor, Věrka je pod Barčinou ochranou, víš, co to znamená! Znáš přece Barču! Aby z tebe neudělala buď dva kusy nebo jedno zvíře! Varoval jsem tě!«

„Poslyš, teti, u Záboje Vincka strašili, že bys z něho udělala zvíře, kdyby zapomněl, že jsem pod tvou ochranou,“ popsala svůj tehdejší dojem. „Ty to vážně umíš?“

„Umím,“ přiznala tetička bez vytáčení, i když si Věrka všimla krátkého zaváhání. „Ale jak se to dělá, to se jen tak nedozvíš. To neumí kdekdo a na to by ses musela dlouhodobě osvědčit jako vykonavatel spravedlnosti. Na to si ještě počkáš.“

Dala jí tím najevo, že se bude muset ještě hodně učit. A nejen učit, osvědčit se, to bude jistě těžší než jen zvládnout pár »motýlích efektů«.

„A Vincek... to neumí?“ zeptala se ještě.

„Neumí,“ potvrdila jí tetička. „Přesněji řečeno, Vincek to má přinejmenším na dalších sto let zablokované, protože použil »motýlí efekty« příliš tvrdě a navíc neoprávněně.“

„Jak – neoprávněně?“

„Použil je sice na darebáky, jenže ti zrovna nikoho z nás neohrožovali,“ vysvětlila jí. „Ani nikoho z jeho známých lidí. A to my máme už od dob Atalantixu přísně zakázané.“

„A to si teď sto let ani neškrtne?“ zamračila se Věrka.

„Na běžné zásahy se to nevztahuje,“ ujistila ji tetička. „Naopak, může při nich osvědčit lepší náhled na spravedlnost. Ale holčičko, ptáš se mě na něco, co je dovoleno sotva dvaceti kriogisům na celém světě – a z těch je deset v Indii! Uvědom si, jde o nejvyšší trest, horší než smrt!“

Otočila se a vykročila ke svému domovu. Ale Věrce to nestačilo.

„Proboha, co musel provést Zdislav, aby takový trest dostal?“ vyhrkla.

„Zeptej se jeho!“ ohlédla se ještě naposledy tetička. Pak ale zrychlila krok, zřejmě se na tohle citlivé téma nechtěla bavit. Přinejmenším ne dneska.

„Zeptám se ho,“ zavrčela Věrka.

Následujícího dne se spolu s rodiči věnovali prohlídce nového bytu. Byl již zařízený, proto sem nemuseli stěhovat nic víc než sebe, Ušetřilo jim to plno práce a starostí, zejména když teď maminka musela většinu dne klidně ležet a oba ji obskakovali.

Byt měl proti chaloupce několik výhod. Největší byla vzdušnost a prosvětlenost místností. Malá okénka chaloupky byla výhodná v zimě, kdy jimi neunikalo tolik tepla, ale jinak bylo v sednici stále spíš pološero. A jak maminka trefně poznamenala, sluníčko jí asi nejvíc chybělo, protože stará moudrost praví: »kam nechodí slunce, chodí lékař«.

Druhou změnou bylo, že se přestal starat o vaření tatínek. Beztak mu to moc nešlo. Jídlem se začala zabývat Věrka. Proti tátovým výtvorům to byl obrovský skok v kvalitě. Pochopitelně, v receptářích biroivi byla schraňována jídla nejlepších kuchařů světa za posledních pětadvacet století, mohli mít každé jídlo jen jednou a po několik let by se žádné neopakovalo, jenže rodiče si brzy oblíbili asi tak dvacet různých jídel, která jim Věrka musela připravovat častěji a na experimenty zbylo méně příležitostí.

Třetí změnou bylo, že maminku přestal léčit pan Vuk se svými učedníky, namísto nich k ní začala docházet tetička Barbora. Měla to sem blízko, takže tu mohla být skoro pořád. Na noc kladla Věrce na srdce, aby se ji nerozpakovala telepaticky zavolat, kdyby se jí cokoliv na mamce nelíbilo. Riziko je zkrátka riziko, i když kriogisové již něco stihli napravit.

Přes den ale ponechávala tetička Věrce víc volnosti.

„Nechceš se vypravit za Vukem?“ nabídla jí. „Nechtěla sis čirou náhodou popovídat se Zdislavem? O mamku se neboj, když jsem tady, nic jí nehrozí, léčím aspoň tak dobře jako Vuk. Později na to nebudeš mít čas, až budeš rodičům pomáhat s miminem.“

Věrka si tedy dala říct. Nechala si vytvořit tunel kjodlychu do předsíně Vukovy chalupy a po telepatickém upozornění či dotazu se tam objevila.

Pan Vuk ale tentokrát nebyl nakloněn její zvídavosti.

„Nech ho raději na pokoji,“ poradil jí, když mu přednesla, že by si chtěla popovídat se Zdislavem.

„Tetička mě ujistila, že mi Zdislav neublíží,“ pochlubila se Věrka, že už o tom s někým z kriogisů jednala.

„Neublíží,“ souhlasil pan Vuk neochotně. „Ale uvažovala jsi, jestli neublížíš ty jemu?“

„Tak mi to řekněte vy!“ obrátila se s úsměvem na něho.

„Proč já?“ zamračil se.

„Zajímavé!“ vzdychla si Věrka. „Každý, na koho jsem se obrátila s otázkou na Zdislava, mě odkázal na jeho samotného. Nikdo mi to nechtěl říci sám. Vy jediný jste přišel s tím, abych i Zdislava z otázek vynechala, ale taky mi to nechcete říct. Každý, kdo o tom něco ví, mlčí. Zkusila bych se zeptat přímo Zdislava, ale ani to se vám nelíbí... Od koho se to tedy dozvím?“

„A musíš to vůbec vědět?“

„Ano,“ řekla. „Teď už mě ta záhada nenechá v klidu, dokud se ji nedozvím.“

„No jo, mládě!“ vzdychl si pan Vuk. „Myslíš si, že musíš vědět všechno hned... dobře, pustím tě k Zdislavovi. Ale nečekej, že se od něho dozvíš něco nádherného. Zdislav býval jedním z největších vědců Indie, jenže otočil vědu Aplafů proti lidem. Proto nad ním vynesli ten trest, proměnu ve zvíře, zhoršenou chybějícím smyslem života! Už tak žije pár dlouhých tisíciročí bez naděje na změnu... Před šesti sty lety mě Indové požádali, abych mu poskytl přístřeší daleko od Indie. Tvrdili, že by za mého života měl jeho trest vypršet. Bylo mi ho líto, proto jsem ho vzal k sobě, ačkoliv v Čechách tygři nežijí. Ale Zdislav se choval mírně a rozumně. Dokonce mi několikrát pomohl. Darebáka málokdy zastavíš líčením hrůz pekelných, ale tygří špičáky, pohybující se nepříjemně blízko krku, jsou výmluvné a každý si stisk těch čelistí představí tisíckrát snadněji než nějaké fiktivní plameny pekelné.“

„Já jsem viděla Zdislava jen u doktora Stehlíka, ale ten mi nepřipadal jako darebák.“

„Souhlasím, doktor Stehlík není darebák z přesvědčení,“ přikývl pan Vuk. „Jen vědec, zažraný do problému, který mu nepřísluší. Genetické změny jsou naše doména, prozkoumali jsme je víc než zbytek lidstva. Prygo z našich Studní genetiku mění a dokonce víme jak. Zdislav výzkumy doktora Stehlíka zastavil. Byla jsi přece u toho, když jsem mu podrobně vysvětloval, proč si přejeme, aby toho zanechal. Řekl jsem mu, jaké škody se nám chystá způsobit. Jeho srdcem to nepohnulo, pomohl až Zdislav.“

„Vědecké zaujetí přece není takové darebáctví jako když někdo škodí lidem úmyslně!“ soudila Věrka. „Chápu, Zdislav je tvrdý argument, ale spíš bych schvalovala zastrašování škůdců, zlodějů a vrahů!“

„Vědecké zaujetí přineslo lidstvu největší hrůzy,“ namítl prudce pan Vuk. „Vědci dali lidstvu Hirošimu, napalm, yperit anebo v současnosti Agent Orange. Vedlo i k poloamatérským zásahům do genetiky potravin, které darebáci ve světě nevybíravě prosazují, ačkoliv vědí, že to škodí. Zastavit vědeckého fanatika může být dobrodiní lidstva, kdyby jeho objevy měly přinést lidstvu škodu, nouzi a strádání.“

„Dobře, uznávám, že bylo správné seznámit Zdislava s panem doktorem Stehlíkem,“ připustila Věrka. „Doufám aspoň, že toho opravdu zanechal...“

„Zanechal,“ ujistil ji pan Vuk. „Samozřejmě jsem ho nenechal bez dohledu. Ale nechal toho, to je jisté.“

„To je dobře,“ souhlasila. „Ale mohla bych se setkat se Zdislavem?“

„Neodepřu ti to, ale moc si od toho neslibuj,“ podvolil se pan Vuk.

Pak Věrce otevřel průchod do Zdislavova doupěte přímo za Studnou, v této době prázdnou. Věrka mu poděkovala a vstoupila.

Dveře se za ní zavřely – a zmizely.

Věrka pomalu, rozvážně obešla prázdnou Studnu, pak do ní opatrně nahlédla. Opravdu se podobala obyčejné kamenné studni bez vody, ale Věrka si ji pamatovala, když byla plná. Jen voda v ní asi nebyla. Nevytvářela vztlak, co do ní spadlo, šlo ihned ke dnu. Teď v ní nic nebylo, na dně by si leda zlámala nohy.

Místnost metr za studnou končila, ale stranou byl tmavý kruhový otvor. Byla tam tma, ale Věrka si dodala odvahy, aby do té tmy zavolala:

„Zdislave! Jsi tam?“

Chvíli bylo ticho, pak se ze tmy zvolna vynořila tygří hlava.

»Čeho si žádáš, Věro?« ozvalo se jí náhle v hlavě. Tygr Zdislav zřejmě neuměl mluvit, naštěstí ovládal telepatii.

»Chtěla jsem si s tebou popovídat,« přešla i ona na tento druh dorozumívání.

»Jen tak?«

»Ještě jsem nikdy nemluvila s tygrem,« přiznala, »ale taky by mě zajímalo, co děláš v Čechách u pana Vuka?«

»No tak jsi se mnou mluvila,« odvětil tygr. »Co dál?«

»A taky, jestli bych ti nemohla pomoci, když už jsi pomohl ty mně,« dodala.

»Pomoci – mně?«

Tygří hlava nevyjadřovala žádné city, jen, pokud se jí to nezdálo, koutky tlamy se trochu pohnuly dozadu. Byl to úsměv, nebo úšklebek? Ale v telepatii bylo znát, že se tygr zasmál. Možná útrpně, ale přece. Nějaké zbytky lidských citů mohl mít.

»Třeba,« přikývla. »Nevím sice jak ani v čem, ale to bys snad mohl vědět ty, ne?«

»Ha ha ha!« zasmál se telepaticky tygr, ačkoliv ani teď to nebylo znát o nic víc, než že se koutky jeho tlamy ještě maličko pohnuly dozadu.

»Promiň, děvčátko!« zvážněl vzápětí. »Nechci tě urazit, ani se ti vysmívat, ale čím bys mi asi tak mohla pomoci?«

»Ještě nevím,« odvětila vážně. »Chápu, může to být obtížné. Ale když nezačnu, nic se nedozvím a nic nedokážu. Opravdu bych ti chtěla pomoci. Cítím k tobě dluh, nedávno jsi mi hodně pomohl. Pamatuješ se ještě na toho pana doktora?«

»Aby ne!« Teď to vypadalo, že si dokonce vzdychl. »Mám málo takových prchavých okamžiků.«

»Proč jsi vlastně tady?« vyrukovala na něho s klíčovou otázkou.

»Nikdo ti nic neřekl?« podivil se.

»Všichni se přímé odpovědi vyhnuli,« ujistila ho. »Každý kolem toho chodil opatrně jako kočka kolem horké kaše, ale nic jsem se nedozvěděla. Jen to, že být tygrem je nějaký trest či co...«

»Ano, trest,« souhlasil. »Ani nevíš jak krutý. Nic na tom nemění, že ti, kdo mě k tomu odsoudili, se už sami dávno změnili v prach. Nejspíš jim ani nedošlo, jak dalece to přesáhne horizonty jejich životů.«

»Ale slyšela jsem, že ti to končí,« pokračovala. »Má to být ještě za života pana Vuka.«

»Ano, proto mě poslali sem, do Čech,« souhlasil.

»Staneš se zase člověkem?«

»Ne. Jen mi dovolí skoncovat s prázdným životem zvířete,« odvětil. »Teď to prostě nejde, pak už to bude možné.«

»Jak skoncovat s prázdným životem?« opakovala po něm.

»Jednoduše,« zdálo se jí, že se opět usmál, jenže hodně trpce. »Dovolí mi to zemřít, to teď nedokážu. Ale dovolí mi to na poslední chvíli být lidem užitečný.«

»Jako tygr?« pochybovala. »To bys mohl i teď! U jednání s panem doktorem jsi už užitečný byl.«

»To byla maličkost, prkotina,« odmítl to připustit. »Čím může být užitečný tygr jako já? Rozhodně ne tím, že bych se nechal ukazovat v cirkuse nebo v zoo, to po mně nechtěj.«

»Nevím, čím bys mohl být užitečný jako tygr,« přiznala. »Ale byl jsi přece vědec, ne? Nemohl bys v tom pokračovat?«

»Tos uhodla, nemohl,« zdálo se jí to, nebo opravdu zavrtěl hlavou? »Tygr může být lidem užitečný různě. Například jako kožich. Anebo tím, že zbaví lidstvo několika desítek vší, které lidem pijí krev. Umíš si mě představit v Poslanecké Sněmovně?«

»Že bys vyhrožoval našim poslancům?« Věrku ta představa skoro rozesmála. »Na ty by to nestačilo, ti mají hroší kůži!«

»Kůži mají měkkou jako všichni lidé,« opravil ji. »A nešlo by o vyhrožování, ale jak říkám, o zbavení lidstva pár desítek parazitů!«

Věrce okamžitě ztuhl úsměv na rtech. On to myslel takhle... Pravda, v Čechách by mu spousta lidí i upřímně fandila, jenže poslance chrání ochranka, Parlamentní stráž a kdoví co ještě, tygr je tygr, ale střelné zbraně jsou střelné zbraně, z toho by určitě živý nevyvázl!

Jenže on zřejmě počítá i s tím...

»To bych nechala až jako úplně poslední možnost,« řekla. »Až kdyby mi nic jiného nezbývalo, pak snad...«

»Máš pravdu, bude to poslední možnost,« souhlasil. »Nepopřeš, že by to mělo i smysl. A o to snad jde, ne?«

»Poslyš, Zdislave, když je možné změnit člověka v tygra, proč by nešlo změnit tygra zpátky v člověka?« zkusila to jinudy.

»Vy Češi máte takové krásné přirovnání...« zase jako by se zasmál. »Určitě je dobře znáš... zkrátka... představuješ si to jako Hurvínek válku!«

»Takže mi chceš říci, že to nejde?«

»Tak nějak,« souhlasil. »Čistě teoreticky... ty přece nevíš, jak probíhá přeměna člověka v tygra, že? Vědět to, jistě by ses mě tak... hloupě... neptala...«

»Samozřejmě, kdybych to věděla, neptala bych se tě,« odvětila vážně. »Hloupé by to bylo, kdybych se ptala a přitom to věděla. Zkrátka se pokouším promyslet všechno možné, chápeš? Když vyloučím nesmysly, může mi zbýt i něco proveditelného.«

»Ach... promiň,« rychle couvl. »Nebudu ti to popisovat, to by ti k ničemu nebylo, jen věz, že k tomu potřebuješ čerstvě narozené tygří kotě, které se ještě nerozkoukalo. A už se jako tygr nerozkouká, protože až poprvé otevře oči, otevře je jako člověk v tygřím těle, rozumíš? Čistě teoreticky... by to šlo i s lidským mládětem, jenže to by byla vražda a to by znamenalo zpátky do tygří kůže! Zkrátka to není tak jednoduché, jak si představuješ. Tahle cesta je prostě vyloučená.«

»Dejme tomu,« nedala se odradit. »Ale máš schopnost telepatie, ne? Proč tedy nemůžeš dál dělat vědu? Kdyby něco takového potkalo nedejbože mě, snažila bych se dál se uplatňovat aspoň ve vědě. Nebo to nejde?«

»Tlapama to opravdu nejde,« napřáhl k ní svou obrovskou tygří tlapu.

»Slyšela jsem o handicapovaných lidech, kteří vědecky pracovali i bez rukou,« trvala na svém. »Anebo bys mohl dělat, co já vím, třeba učitele...«

»Mohl bych,« pokýval hlavou. »Ale nestojím o to.«

»To je těžké,« vzdychla si. »Poslyš, opravdu jsou ty lidské ruce tak důležité? Nedaly by se nahradit... třeba gorilíma? Tetička to prý umí, třeba by ti mohla pomoci. Co bys řekl výměně tygří kůže za gorilí?«

Zdislav se zamyslel.

»Možná by to bylo lepší,« připustil po chvíli. »Bylo by to blíž lidem... jen mám takový nepříjemný pocit, že to nepůjde.«

»Proč by to nešlo?«

»Kdyby to šlo, nemusel bych být deset tisíc let tygrem,« odvětil.

»Hele, já o tom nevím skoro nic,« přiznala Věrka, »ale moje tetička tohle podle všeho ovládá, zeptám se jí, chceš?«

»Zkusit to můžeš,« svolil. »I když si od toho moc neslibuj. Poslyš, děvčátko, víš, že jsi první po těch dlouhých tisíciletích, kdo se o mě zajímal? Jo – a ještě Vuk, ten se na mě taky dívá soucitně, ale to je asi tak všechno. Nabídl mi přístřeší a úkryt před lidmi. Do nedávna bych nic takového nepotřeboval, ale jak začaly střelné zbraně...«

»To ještě nikoho nenapadla aspoň ta gorila?«

»Nikoho,« přisvědčil vážně. »Asi to bude tím, že u nás v Indii nejsou tak velké opice. Naše mají příliš malou mozkovou kapacitu. On ani tygr není nic moc, proto mu schválně něco přidali, jinak bych byl pouhým zvířetem a nebyl by to podle nich žádný trest...«

»Aha,« rozumovala Věrka. »Proto nemůžeš dělat vědu?«

»Není to z důvodů kapacity mozku,« ujistil ji vážně. »Tu mi ponechali, abych si mohl vychutnat jejich trest do poslední kapky. Deset tisíc let! Umíš si to aspoň představit? Neumíš, že? Jsi ještě moc malá. Ale možná by mi gorilí kůže přece jen pomohla. Poslyš, co bys řekla tomu, kdybych tě vzal do učení?«

»Ty mě?« zarazila se. »To bys byl můj čtvrtý učitel, mám už tři. Pana Vuka, Vincka a tetičku. Umíš snad něco, co ti tři ne?«

»Ani v Atalantixu jsme nebyli všichni stejní,« řekl Zdislav. »Patřil jsem do party, která žila i pracovala odděleně od ostatních. Jenže pak vypukla válka, Atalantix se potopil a z celé party jsem zbyl sám. A pak ještě to obvinění...«

»Chceš snad naznačit, že tě obvinili neprávem?« podívala se na něho pátravě.

»To ne,« zavrtěl hlavou. »Co jsem provedl, to jsem provedl. A nejspíš bych to udělal i dnes, neboť si i po té době myslím, že jsem nic jiného udělat ani nemohl. Nechme to být, o tom už ani slovo. Ale co by tě mohlo zajímat, bádali jsme o zajímavostech týkajících se Aplafů a co vím, nikdo v tom po nás nepokračoval. Co kdybych tě do toho trochu uvedl a pokračovala bys v tom ty? Případně i se mnou, kdyby to klaplo s tou gorilí kůží!«

»To ještě záleží na panu Vukovi a na tetičce,« uvažovala. »Ale myslím, že by mi to vůbec nevyčítali. Tetičce nevadilo, když mě něco naučil Vincek. Můžu se tedy tetičky zeptat, jestli by to nešlo s tou gorilou?«

»Zeptej se,« přivolil k tomu Zdislav. »Tím nic nezkazíš.«

»Ráda bych, kdyby to šlo rychle,« řekla Věrka. »Nakonec by to nebylo zkrácení trestu, kdybys nemohl být člověkem... jen výměna jedné zvířecí kůže za jinou...«

»Taky si myslím, že by ti dnešní už nemuseli protestovat,« byl znát v tygrově telepatii povzdech. »Ti staří by možná měli výhrady, jenže zrovna ti jsou dnes už jen popel a prach. Zkus to, uvidíme. Ale jestli ti mohu něco poradit, snaž se z tetičky nebo z Vuka vyrazit, aby tě co nejdřív naučili prařeč sryzrav. Budeš ji potřebovat víc než si myslíš.«

»Zatím jsem ji moc nepotřebovala,« řekla omluvně.

»Tak to se právě teď mění,« ujistil ji. »Teď je to pro tebe úkol číslo jedna. Uvědom si, chceš opět navázat na zapomenuté výzkumy staré přes deset tisíc let. Bez sryzravu nepochopíš vůbec nic. A překládat to do dnešních jazyků by byl bez rukou a bez tužky zdlouhavý proces a navíc, překlad by mohl ledacos zkreslit. Uvědom si, u památek na Aplafů záleží na každém slovíčku.«

»Vynasnažím se!« srazila paty jako voják, až ho to dohnalo k náznaku úsměvu.

»Mě najdeš vždycky tady,« řekl suše, aby zakryl úsměv v telepatii. »Nemám kam bych jinam šel.«

Je to dobré, říkala si Věrka. I kdyby jen proto, že si s tygrem tak přátelsky popovídala. Nejenže ji nerozmázl tlapou po zdi, ale dalo se s ním docela diskutovat.

A kdyby se jí podařilo přesvědčit tetičku o té přeměně tygra v gorilu? Byl to jen nápad hozený do diskuse, ale kdyby vyšel, mohla by získat dalšího neobvyklého přítele.

Uvidíme!

Errata:

22.07.2021 13:11