Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Překvápko

Pan Vuk ani nejevil známky překvapení, když ho Věrka požádala, jestli by ji a ovšem i ostatní z trojice svých učedníků mohl konečně začít učit pradávnou řeč sryzrav. Čekal to, jen asi ne tak brzy. A když Věrka trvala na svém, že už se začala se slovy této řeči sama potýkat při vyučování u tetičky, takže je nejvyšší čas začít s tím pořádně, přislíbil jí, že se do vyučování vejde i výuka cizímu jazyku.

A ne ledajakému! Jestli se dá nějakému jazyku říkat »cizí«, pak to platilo o sryzravu. Všechny cizí jazyky jsou původem ze Země, jen sryzrav pocházel z nepředstavitelných dálek vesmíru.

Věrka však opět narazila na nepochopení. Pro Víťu s Jitkou nebylo učení sryzravu tak nutné. K výuce »utajeného léčení« nic takového nepotřebovali a Věrce se nepodařilo přesvědčit je o jeho důležitosti. Rozhodli se pozvat jako rozhodčího pana Vuka, který se ovšem postavil za Jitku s Víťou, načež Věrka přizvala k jednání i tetičku s tím, aby ihned přišla k Vukovi.

„Oč jde, mládeži?“ zeptala se Barča, jakmile se objevila v sednici.

Zasvětili ji tedy do svého sporu, ale tetička to rozhodla snadno a rychle.

„Už jste se ve výuce beztak rozešli,“ prohlásila. „Je asi nesmysl trvat na jednotném učivu. A navíc, Věrka teď bude beztak víc u nás než na vsi. Já bych vás oddělila úplně. Sryzrav zná v Praze kdekdo, utajené léčení umím učit i já, nepochybuj, Vuku, o mých schopnostech!“

„To bys je ale příliš brzy rozdělila!“ nesouhlasil pan Vuk.

„Rozdělila je už sociálka,“ připomněla mu tetička. „Co tady zachráníš? Z Věrky určitě nebude nový Strážce Studny, proč ji nenecháš nám? Dva učedníci ti i tak zbudou!“

„Chtěl jsem, aby zůstali nejlepšími přáteli!“ namítl pan Vuk.

„Co tomu může bránit?“ opáčila tetička. „Vlastně jen to, že Věrka tak jako tak nemůže pobývat svobodně na vsi, neboť by ji tu poznali. Navrhla bych naopak, abys je na prázdniny poslal do Prahy. Obvykle tomu bývá naopak, Pražáci se tou dobou stěhují na venkov, ale tohle bych viděla reálněji. Tvoji učedníci se beztak musí otrkat ve větším městě a Věrka jim u nás může dělat průvodce.“

„Hurá!“ komentoval to jednoznačně Víťa.

Jitka to sice tak jednoduše neviděla, nemohli však tetičce upřít její největší argument. Věrka už ve vsi volnost pobytu opravdu neměla.

Vypadalo to na rozchod...

Věrka se od pana Vuka do Prahy vracela společně s tetičkou, takže nešla přímo domů, ale k ní. Využila toho a hned spustila o Zdislavovi. Nápad s přeměnou na gorilu si ponechala až na závěr, začala o tom, že by ji Zdislav mohl učit zapomenutou pradávnou vědu.

„Aha, odtud vítr fouká se sryzravem!“ došlo tetičce a zamračila se. Zdálo se ale, že proti tomu nic podstatného nemá, takže Věrka popsala tetičce celou svou návštěvu v tygřím doupěti a ještě zatepla vyrukovala i se svým gorilím nápadem.

„A on ti řekl, že si to představuješ jako Hurvínek válku...“ zasmála se tetička, ale hned nato zvážněla.

„To je příliš vážná otázka, než abych to mohla rozhodnout sama,“ řekla zamyšleně. „Byl by to zásah do spravedlnosti starých Indů a ti dnešní by to mohli cítit jako znevážení.“

„Cožpak si Zdislav nevytrpěl dost?“ tvrdila Věrka. „A jaké znevážení? Gorila pořád ještě není člověk! A kromě toho tvrdil, že se svou partou bádali nad něčím, v čem pak už nikdo celých deset tisíc let nepokračoval.“

„Chápu,“ souhlasila tetička. „Ale nečekej, že to rozhodnu. Na to bude nutná cesta do Ándrapradéše a jednání s jejich představiteli. Naopak jazyk sryzrav tě mohu začít učit od zítřka, budeš-li to cítit jako nutnost.“

„Budu,“ potvrdila jí to Věrka odhodlaně. „Proč ne už dneska?“

„To se dozvíš ještě včas,“ ujistila ji tetička.

Jenže v té chvíli je vyrušila nečekaná návštěva. Tetička návštěvy nemívala, tahle byla tím výjimečnější. Ale nebyla ani nevítaná.

„Pojď dál, Markéto!“ přivítala návštěvnici Barča.

„Seznamte se,“ navrhla hned v předsíni. „Tohle je moje nová svěřenkyně Věrča a tady vidíš, Věrko, moji starší dceru Markétu. Bydlí v Brně, ale přijela nám pomoci.“

„Už se stalo,“ usmála se Markéta. „A je to chlapeček, jmenuje se Vojtíšek!“

„Takže máš, Věrko, brášku!“ upřesnila tetička Barča, co to má znamenat.

Věrka zůstala, jako by vedle ní udeřil blesk. Tomu se říká překvápko! Současně pochopila, proč tetička nepředpokládá začít výuku jazyka sryzrav už dnes. Dnes to asi opravdu nepůjde!

„Já mám – brášku?“ opakovala, jako kdyby potřebovala ještě jedno ujištění.

„Jistě!“ usmála se na ni tetička. „Abys věděla, Markéta je odbornice na domácí porody, proto jsem ji k tomu přizvala. Myslím, že si teď akorát podáte ruce a ty poženeš domů, ne?“

„No to se ví!“ vyhrkla Věrka.

„I my si máme hodně co povídat, že, Markéto?“ obrátila se pak tetička na dceru.

Věrka si tedy podle tetiččiny předpovědi krátce potřásla rukou s Markétou, ale víc už se nezdržovala a vyběhla na ulici.

To je teda překvápko! uvažovala. Vždyť to měla máma spočítané až na zítřek!

Jenže tyhle výpočty bývají až příliš často zatížené nějakou chybou. Den sem, dva dny tam, to tady nehraje žádnou velkou roli a spoléhat se na ně je značně ošidné.

Nebo to tetička přesně věděla předem, ale místo aby to řekla Věrce, pozvala si na ten den dceru z Brna? A Věrku nechala klidně odejít za panem Vukem... pravda, Věrka by u toho nebyla žádným přínosem ani pomocí, spíš by se jim pletla...

No nic, hlavně že mám brášku! A pan Vuk mu už sjednal Studnu, takže se časem přidá k rodu kriogisů. I když bude v té době vypadat starší než Věrka. Život zkrátka přináší kotrmelce a někdy i zábavné kameňáky.

Ale teď už fofrem domů!

Miminko bylo malé, červené a scvrklé, ale pro maminku bylo nejkrásnější ze všech na světě. Věrka nadšení rodičů pro krásu miminka nesdílela, ale nechtěla mamince kazit radost, proto je také nahlas obdivovala. Připadalo jí to pokrytecké, ale sama to omlouvala »milosrdnou lží«. Nechtěla přece maminku zarmoutit, aby jí na rovinu řekla, že se jí bráška zrovna moc nezamlouvá.

Až trošku vyroste, bude jistě hezčí, utěšovala se v duchu. Tohle nějak přečkáme a pak už to s ním bude zajímavější.

Místo toho uvažovala, jak hodně nezdvořilé bude žádat zítra po rodičích svolení k návštěvě tetičky. Vyučování jazyku sryzrav ale považovala za důležitější než obskakování miminka, které teď beztak jen leželo a většinu času prospalo.

Tetička to naštěstí Věrce v největší míře usnadnila. Ráno se přišla i s dcerou Markétou na miminko podívat. Bylo to nutné, hlavně musely připravit hodnověrné zdůvodnění domácího porodu. Lékaři to přijímají neradi. I když Markéta měla doklady odborné porodní asistentky, musela si připravit výmluvu, že porod přišel tak náhle a proběhl tak rychle, že ani nestihli zavolat záchranku. Bylo to tím snadnější, že si nemuseli vymýšlet. Stačilo popsat všechno tak jak se to stalo. Maminka přiznala, že to proběhlo rychle, hladce a bez velkého trápení. Kriogisové měli i tohle lepší než zbytek lidstva.

Návštěvnice pak ponechaly rodiče s miminkem a přesunuly se s Věrkou do obýváku, kde vypukla další porada, co bude dál, jenže se už netýkala Věrčina brášky. Ten teď potřebuje jen čas, aby vyrostl, do té doby bude s rodiči a v jeho záležitostech není co řešit. Horší problém ale přinesla Věrka. Barča se rozhodla navštívit Ándrapradéš a projednat Zdislavovu záležitost s jejich autoritami. Očekávala, že vyjasnění postojů všech stran tam bude chvíli trvat a zatím svěřila Věrku Markétě. Pak odešla bránou Věrčina kjodlychu, kterou si přesměrovala za svým známým do Ándrapradéše.

„Budeme se učit jazyku sryzrav spolu,“ usmála se Markéta na Věrku. „Moc bych ale ráda, kdybys mi jako Barče říkala »tetičko«. Doufám, že s tím nebudeš mít problém? Na sestřenku jsem přece jen starší. Bílou Horu sice nepamatuji, ale dobu Temna ano.“

„Když si obě uvědomíme, že jsi moje tetička asi stejně jako Barča, musí nám být jasné, že se to nemusí lišit,“ usmála se Věrka.

„A už ses učila »utajenému léčení«?“ chtěla si nejprve ujasnit nová tetička Markéta.

„Ještě ne,“ zavrtěla hlavou Věrka.

„Dobře, budou to dvě mouchy jednou ranou,“ rozhodla tetička Markéta. „Začnu tě učit »utajenému léčení« rovnou v jazyce sryzrav, tak se budeš souběžně učit oboje, jen sryzravu věnujeme zpočátku víc času, dokud se neprokoušeme přes základy.“

„Ale pan Vuk učí Jitku s Víťou »utajenému léčení« česky?“ podivila se Věrka.

„Když je to učí v češtině, asi ví proč,“ odvětila Markéta. „Tak by ses ale sryzrav nikdy nenaučila. Budeme se spolu učit v řeči sryzrav všechno a jenom tak se něco naučíš!“

Věrce nezbylo než přiznat Markétě pravdu.

Nastane jí tedy éra sryzravu...

Jednu maličkost, netýkající se ani sryzravu, ani léčení se ale Věrka od »tetičky« Markéty dozvěděla jen jako mimochodem.

Týkala se bran kjodlych. Stačilo, aby se před tetičkou podivila, že tetička Barča použila její bránu k cestě do Indie.

„Obecně se dá použít každá brána ke spojení s kteroukoliv branou,“ vysvětlovala jí Markéta. „Ale prakticky to při běžném používání není možné. Stanic kjodlych dnes ve světě pracuje pár tisíc, umožňují jednak propojení mezi sebou, dále s pevně nastavenými cílovými body a občas i s pohyblivou bránou, ale pro praktické používání se v nich zafixují nejčastěji používané cílové body a s těmi se každá stanice propojuje.“

„Takže i moje brána umožňuje cestovat až do Indie?“

„To umožňuje každá,“ přikývla Markéta. „Barča si ji nastavila na známou protistanici, protože byla nedočkavá a nechtěla se zdržovat.“

„Takže má brána kjodlych je nastavená do Ándrapradéše?“

„Dokud nepožaduješ jiný cíl, bude pořád mířit do Ándrapradéše,“ potvrdila jí tetička. „Kdybys chtěla, mohla by sis teď tohle nastavení zachovat, přidělit mu jméno a v budoucnu ho používat, jako to dělá Barča. Chceš si to vyzkoušet?“

Věrka byla samozřejmě pro a Markéta ji to naučila. Nejprve před ní zafixovala spojení do Ándrapradéše pod jménem »Ándrapradéš«, pak nechala Věrku, aby si je uložila pod jménem »Indie«, pak spolu s ní vytvořila pohyblivou branou spojení na náhodně zvolený dvorek na Vinohradech a aby to spojení zapsala pod jménem »Vinohrady«.

„Takhle bys ale brzy zahltila adresář své brány,“ řekla na závěr. „Takže se naučíme tato místa i mazat.“

Smazala určení cíle jménem »Ándrapradéš«, pak požádala Věrku, aby smazala své cíle.

„Nemohla bych si tam »Indii« ponechat?“ smlouvala Věrka.

„Když ti to Barča dovolí, klidně,“ řekla Markéta. „Ale přebírat nastavení považujeme za nezdvořáctví a to jistě nechceš, že?“

Věrka tedy se zavrčením zrušila nastavení brány jménem »Indie« a pak i »Vinohrady«.

„Ale je to užitečné,“ řekla, ačkoliv z jejího hlasu čišelo zklamání.

„Přimluvím se za tebe u Barči,“ těšila ji Markéta, když to zpozorovala. „Možná tě někdy vezme s sebou. Jenže jak se chceš v Ándrapradéši domlouvat? Indové mezi sebou hovoří zásadně anglicky, jenže v Ándrapradéši kraluje jazyk sryzrav. Asi by bylo lepší, kdybychom se my dvě věnovaly další lekci, ne?“

Věrka živě souhlasila. Tuhle řeč bude určitě potřebovat. Přinejmenším s tygrem Zdislavem.

Anebo v cíli, označeném jako »Yndie«. 

Který – jaksi – zapomněla smazat... 

Věrka toho večera nemohla dlouho usnout.

Ilegálně získané spojení do Ándrapradéše ji nermoutilo. Cítila, že porušila nařízení tetičky Markéty, která přece požadovala její smazání. Z toho si starost nedělala. Větší vítr měla ze setkání se Zdislavem.

Proč se jí nabídl za učitele? Možná to bude pro něho aspoň nějaké vytržení či zpestření z trestu, ačkoliv mu to smysl života nemůže nahradit. Horší by bylo, kdyby se chystal nějak jí ublížit anebo ji zneužít.

Co je ona proti němu? Nezkušený, naivní žabec, navíc už zřetelně opožděný ve vývoji, takže pořád vypadá jako když jí bylo dvanáct. Kdyby nevěděla, čím je to způsobené a že se to časem srovná, byla by z toho určitě nešťastná. Ještě že už nechodí do školy, jako Jitka s Víťou, kdoví, jak se na ně dívají spolužáci!

Přitom ale tak nějak cítila, že se Zdislava bát nemusí.

Pravda, byl to pořádný exemplář tygra bengálského, to se jen tak nevidí! Ale choval se mírně jako beránek. Bylo znát, že v něm ještě lidskost úplně neumřela. A když se jí sám tak ochotně nabídl, bylo by hloupé bez příčiny odmítnout. Určitě jí neublíží!

Jiná věc je, čemu ji chce naučit. Věda se dá využít i zneužít. Ale utěšovala se, že to přece bude záležet na ní. I kdyby ji naučil něčemu škodlivému, nemusí to přece používat. I »motýlí efekty« může umět aniž by jimi někomu ublížila!

Uvidíme, opakovala si, než konečně usnula...

To se ještě ukáže!

Když žijete v prostředí, kde neuslyšíte jinou řeč než cizí, je to zpočátku hrozné, ale pak se uchytíte a začnete si zvykat. Je to podobný šok, jako když někoho hodíte do řeky, aby se naučil plavat, ale bývá to účinné. Tak tomu bývalo, když si v pohraničí Češi s Němci na čas vyměňovali děti »na handl«, aby se onu cizí řeč naučily. Oddělením Čechů od Němců po Druhé světové válce »handly« dětí přestaly. Na obou stranách hranice jsme o hodně přišli, i když to oddělení bylo v dané době nutné.

Teď bydlela s Věrkou »tetička« Markéta, která nepromluvila jediné slovo česky, pokud to nebylo naprosto nutné k vysvětlení nějakého nového slova. Věrka rodiče poprosila, aby tento způsob výuky cizím jazykům nenarušovali, takže se od sebe oddělili – Věrka se s Markétou uzavřely ve Věrčině pokojíčku a s rodiči se scházeli jen u jídla.

Výuka jazyku sryzrav tak pokračovala rychle a souběžně s tím se Věrka učila »utajenému léčení«, kde rychle doháněla náskok Jitky a Víti u pana Vuka. Pan Vuk totiž děti učil jen po odpolednech, zatímco Markéta byla s Věrkou po celé dny.

Rozruch ale vyvolal návrat tetičky Barči.

Přišla nečekaně odpoledne bránou do Věrčiny předsíně a hned zamířila do pokojíku, kde svým příchodem přerušila výuku. Zprávy z Ándrapradéše měly rozhodně přednost.

„Tak mládeži!“ začala.

U Věrky bylo to oslovení přirozené, ale Barča stejně oslovovala i svoji dceru, která už ledacos pamatovala. Nikdo se ale nad tím nepozastavoval.

„Jednání v Ándrapradéši můžeme považovat za úspěšnější, než jsme všichni doufali,“ přešla ihned k jádru věci. „Společenská Rada mě ujistila, že Zdislavův trest má podle jejich záznamů skončit nečekaně brzy, už za třiadvacet let. Ale co je důležitější, může skončit přeměnou v člověka.“

„Proč mu tedy říkali, že se změnit v člověka už nikdy nemůže?“ zamračila se Věrka.

„Protože v té době, kdy mu trest určili, nebyla jiná možnost, než vzít právě narozené dítě a »přenést« jeho osobnost do něho. To by sice technicky šlo, ale chápali to v té době jako vraždu, takže jediná milost měla spočívat v uvolnění pudu sebezáchovy. Prostě počítali s tím, že jako tygr nakonec spáchá sebevraždu.“

„Dneska už přenesení osobnosti do dítěte vražda není?“ přidala se s pochybami k Věrce i Markéta. „Vždyť je to skoro totéž!“

„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny Barbora. „Dá se říci, že vědci a zejména lékaři ztratili ke Zdislavovu štěstí část lidskosti. Slyšeli jste už někdy termín »částečný porod«?“

„Myslíš tu americkou ohavnost?“ otřásla se Markéta.

„Já jsem to neslyšela,“ hlásila se rychle Věrka.

„Buď ráda, je to děsná nechutnost,“ obrátila se k ní Barča. „Jenže teď mi nezbývá než ti to vysvětlit. Lékaři v Americe přišli na obzvlášť odporný způsob potratu. Vyšli z jejich pokřivených zákonů, které tvrdí, že nenarozené dítě ještě není člověk a potrat není vraždou. Japonci, i my kriogisové, naproti tomu považují za člověka už embryo. Japonci dokonce ani věk člověka nepočítají od narození, ale od početí. Je to časově poměrně malý rozdíl, co je devět měsíců proti lidskému věku, ale velice významný, neboť i Japonci považují potrat za hnusnou vraždu bezbranného dítěte.“

„Američané ne?“ vyhrkla Věrka.

„Ne,“ přikývla vážně Barča. „Z toho vyplývají »částečné porody«. Dítě nechají matce donosit a v okamžiku porodu mu ještě v matce nabodnou hlavičku a odsají mozek. Tím je zabijí, jenže podle jejich zákonů dítě před narozením není člověk, takže to za vraždu nepovažují. Kdyby to lékař udělal až po narození, hrozilo by mu jako vrahovi elektrické křeslo, jenže zabití dítěte v matce je podle právníků v pořádku, ačkoliv jde o časový rozdíl pouhých několika minut a často jen vteřin.“

„Ohavnost!“ komentovala to Věrka s odporem.

„Americké právo má těch ohavností víc,“ podotkla Barča. „Spravedlnost nejvíce závisí na právnících. Vychytralý právník svého klienta ochrání i před trestem za vraždu. Dokonce už projednávali zákon, podle kterého by měli být lidé s majetkem nad osm milionů dolarů beztrestní. Ten zákon sice neprošel, to by asi bylo příliš, ale pozoruhodné bylo zdůvodnění předkladatele. Ušetřilo by to daňové poplatníky zbytečných soudních nákladů, neboť za celou dobu existence Spojených států nikdy neodsoudili jediného zločince s majetkem nad osm milionů. Dobře placení právníci je vždycky ze všeho vysekali.“

„Nejspíš zákon smetla právnická lobby,“ podotkla Markéta. „Neodsoudili sice žádné zločince s majetkem nad osm milionů, ale kolik právníků se na tom napakovalo?!“

„Takže zpátky ke Zdislavovi!“ obrátila téma Barča. „Můžeme udělat jedno: zabránit některému z těch »částečných porodů« a donutit zúčastněného lékaře i vcítěním proti jeho vůli dovést porod do normálního konce. Když pak vražděné mimino nahradíme jeho kopií, získáme dítě, které smíme použít pro Zdislava. Jak se říká v Čechách, vlk se nažere... budou mít mrtvé dítě i bez nabodnuté hlavičky, lékař dostane falešné vzpomínky, jak to zjistil těsně předtím, takže je nechal normálně porodit, je to i pro ně přirozenější, ačkoliv ty hyeny žádné svědomí nemívají...“

„A to už nebude vražda?“ otřásla se Věrka. „Mně to připadá pořád nechutné. S gorilou by to bylo jistě čistší!“

„Ohrožených goril ti není líto?“ rýpla si do ní Markéta.

„Líto je mi Zdislava,“ vzdychla si Věrka.

„Autority Ándrapradéše se o to dlouho přely,“ pokračovala tetička Barča. „Byla u toho Společenská Rada i Vědecká Rada. Nakonec se všichni jakž takž shodli na názoru, že osobnost toho dítěte tak jako tak nevznikne. Buď ji nahradí Zdislav, nebo skončí v odpadkovém koši. Míchat se do těch ohavností nesmíme, ale tady půjde o jednoho z nás a to už je zásah dovolený. Můžeme to tedy zkusit, Ándrapradéš protestovat nebude.“

„Zbytek trestu se promíjí?“ zeptala se k upřesnění Markéta.

„Samozřejmě ne,“ opáčila Barča. „Můžeme se do toho dát až za třiadvacet let, až Zdislavovi regulérně vyprší trest.“

„To už jistě vydrží,“ mínila Věrka. „Půjdu mu to říct, aby měl aspoň nějakou radost.“

„Něco takového říkal i Dobromil,“ usmála se Barča. „Jen trošku ostřeji.“

„Jak ostřeji?“ nechápala Věrka.

„On tvrdil: tohle každý správný voják vydrží i metr pod vodou,“ usmála se Barča.

„No jo, vojáci, to byl celý Dobromil,“ ušklíbla se Markéta.

„Nech na hlavě, Dobromil se mnou vydržel až do konce manželského závazku, ne jako tvůj táta!“ sprdla Barča dceru.

„Kdybys byla na oba mírnější...“ nedala se zastavit Markéta.

„Ještě řekni, že jsem je omezovala nebo nějak usurpovala!“ vyjela Barča.

„Nechte toho,“ okřikla je Věrka. „Po delším přemýšlení jsem se rozhodla odložit veškeré soudy, dokud sama nezískám zkušenosti a pochopím, co to obnáší. Teď bych se ale ráda vrátila ke Zdislavovi. Dvacet tři let je proti těm deseti tisícům, co už protrpěl, vážně prkotina. Ale naděje na život člověka je přece velké povzbuzení, ne? Nejraději bych mu to šla říci teď hned.“

„Když se na to podíváš z jiného úhlu pohledu, on tím vlastně získá!“ zamyslela se i Markéta. „Nejprve žil život člověka, kriogise ve staré Indii. Trestem mu ho sice zkrátili, ale pak žil jako tygr desetkrát déle než je běžný život kriogisů. Přežil své současníky, soudce i přátele. Teď získá dalších tisíc let kriogise. Není to nakonec nezasloužená odměna?“

„Život beze smyslu není život,“ otřásla se Věrka.

„Taky si to myslím,“ přidala se k ní Barča. „Hádám, když dostane nový život a novou příležitost, bude se snažit, aby jeho druhý lidský život smysl měl. Proti všem ostatním má výhodu, byl už tenkrát vědcem. Bude-li v tom pokračovat, může nás všechny udivit už jako batole. Pokud všechno nezapomněl.“

„Leda by v něm život v tygří kůži vyvolal touhu po pomstě,“ nadhodila Markéta.

„Po pomstě?“ zasmála se Barča. „Komu by se měl mstít, když všechny své současníky, přátele i nepřátele, přežil, že z nich nezůstal ani popel a prach?“

„Mohl by mít vztek na celé lidstvo,“ pokrčila rameny Markéta. „Nebo jen na nás kriogisy a když už se nemůže mstít svým soudcům, mohl by ten hněv otočit proti nám, co už dávno za nic nemůžeme.“

„Nedělej z něho pitomce!“ okřikla ji Barča. „Nač pomsta, když od nás dostane nový život? To by byl vrchol nevděku!“

„Nevděk světem vládne!“ citovala Markéta staré úsloví.

„To platí, co já vím, o lidech,“ namítla Barča. „U kriogisů nevděk nenajdeš. Natož aby nám vládl.“

„Takže já jdu dneska večer za Zdislavem,“ rozhodla se Věrka. „Máte něco proti tomu?“

Tetičky ale nic proti té cestě neměly.

Errata:

22.07.2021 13:11