Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tygří vděk

Tygr Zdislav přijal další Věrčinu návštěvu opět ve svém doupěti. Věrka se citelně otřásla při představě, že tak žije už deset tisíc let. A to neměla tušení, jak žil v Indii před Vukem! Za dobu pobytu u Vuka se v Čechách vystřídalo několik dynastií českých králů, vypukly náboženské války husitů, kterým Vuk pomáhal jen opatrně, hlavně aby nevyšlo najevo, že používá prostředky kriogisů ve věci lidí. Vzestup i pád Habsburků nechaly české kriogisy úplně chladnými, proč by to mělo zajímat tygra?

Ačkoliv... sněm kriogisů rozhodl o obnovení českého jazyka a s ním i národa, takže se přece jen nějak angažovali, když bylo národu nejhůř. Kdo z kriogisů byl národním buditelem, případně kdo buditele povzbuzoval a podporoval? Nebylo by od věci někde si to zjistit? Snad si ledacos pamatuje i pan Vuk...

Zdislava se to ale nedotklo. Poslali ho do Čech z jeho rodné Indie, nejspíš aby ho tam uklidili, když se v Indii začaly rozmáhat střelné zbraně a život v přírodě se stával pro tygry příliš rizikový. Nebylo v Čechách tak horko? Nebo se díky nižšímu zalidnění daly lépe zajistit úkryty? Zdislav tedy přijal azyl u pana Vuka, nic jiného mu nezbývalo.

Věrce bylo Zdislava líto. Proto tak uvítala, s čím přišla tetička Barča z Ándrapradéše. Hned mu to také zatepla přednesla.

»Říkáš za dvacet tři let?« opáčil telepaticky Zdislav. »Nepřemýšlel jsem o tom, ale za zamyšlení to stojí. A co ty? Jak by ses na mě dívala, kdybych znovu začínal jako dítě?«

„Já bych ti novou příležitost přála,“ řekla Věrka.

»Vždyť nemáš tušení, oč jde!« zavrčel hlubokým tygřím basem, aby podtrhl to, co řekl v telepatii.

„Představivost snad ještě nějakou mám,“ řekla uraženě. „Myslím si, že bys to měl vzít. Vrátit se k lidské podstatě by bylo lepší než skončit jako zvíře. Uvažoval jsi o tom, že bys na závěr nějak pomohl lidem, ale jako člověk bys měl jistě víc možností a nebylo by to tak zoufale jednorázové!“

»Na rozmýšlení mám pořád ještě třiadvacet let,« odvětil klidně. »Beru to na vědomí a vážím si všeho, co pro mě děláš. Jen si nejsem jistý, zda tohle americké nelidské barbarství tak dlouho vydrží. Každý by se měl otřást odporem při pouhé představě té ohavnosti.«

„Někteří Američané to považují za moderní vědu,“ otřásla se odporem Věrka.

»Jsem velice rád, že ty taková nejsi,« vzdychl si v telepatii. »Ale teď mě zajímá něco jiného. Bychričolo cvoeť vi sryzrav?«

„Vužulu fjyde ižad dydažchu,“ odvětila okamžitě, aby se mu pochlubila, co všechno se s tetičkou mezitím naučila.

„Jde mi to snad dobře,“ dodala k tomu ještě česky.

»Sýselgce, hybula huttů,« pochválil ji Zdislav, očividně potěšený jejími pokroky. »Už brzy to budeš potřebovat.«

„Naučíš mě něco?“ chtěla hned vědět.

»Jistě,« neodporoval. »Ale nejprve ti něco ukážu. Země se dnes o půlnoci dostane do správné orientace ke slunci i ke zbytku vesmíru. Pojď se mnou, něco si spolu vyzkoušíme.«

Otevřel kjodlych a Věrka okamžitě poznala předsíň Vukovy chaloupky. Vstoupila tam tedy a Zdislav prošel za ní.

»Půjdeme zadním východem na dvorek,« určoval směr jejich další cesty.

Vyšli na dvorek, kde způsobili paniku mezi Vukovými slepicemi. Také koza Eliška, jen co se objevila ve dveřích chlívku, okamžitě zmizela v jeho nejtemnějším koutě. Přece jen bylo znát, že tygr nechodí mezi Vukovu zvěř často.

»Naskoč si na mě!« vyzval Věrku.

V první chvíli chtěla projevit starost, aby na něho nebyla příliš těžká, ale tuto námitku spolkla dřív než ji stačila vyřknout. Asi by se jí vysmál, jistě by unesl i několik dospělých. Raději neprotestovala a naskočila si na jeho hřbet. Sedělo se jí pohodlněji než na jelenovi, měl hřbet měkký a porostlý huňatou srstí, hebčí než je krátká srst jelenů.

„Aby nás tak někdo viděl!“ projevila aspoň jinou obavu.

»Celá tato část lesa je bez lidské nohy!« ujistil ji a opatrně natáhl čenichem vzduch.

Došlo jí, že o jeho slovech nemusí pochybovat, zejména když spatřila, jak se vysoko nad nimi vznáší jakýsi pták, kterého na tu dálku nepoznala, ale došlo jí, že je sleduje shora.

Zdislav se s ní rozběhl. Musela se sklonit až k jeho krku a držet se oběma rukama jeho srsti, aby udržela rovnováhu, ale letěli lesem rychleji než na jelenech. Pochopila, že s ní míří na vrcholek nejvyššího kopce v okolí. A skutečně se před nimi za chvilku objevily skály na vrcholku kopce. Zdislav po nich obratně vyšplhal až nahoru a Věrka se opět musela držet vší silou jeho srsti. Naštěstí se nahoru dostali bez nehody, jen se jí trochu zatočila hlava, když si uvědomila, že budou muset ještě tutéž cestu absolvovat i shora dolů.

»Sesedni,« vybídl ji Zdislav. »Že je odsud nejlepší rozhled po kraji?«

„Nejspíš ano,“ souhlasila a sjela z jeho hřbetu. Chvíli se oba rozhlíželi. Odsud byla do velké dálky vidět okolní krajina, byl to podobný rozhled, jako vídala očima vysoko letících racků. Až na to, že stála vedle sedícího Zdislava a mohla si všechno prohlížet v klidu, bez obav, aby na něco nenarazila.

»A teď požádej biroivi o vkryhir!« poručil jí. »Už jsi to někdy držela v ruce?«

Vkryhir bylo »kouzelné sklíčko«, jehož pomocí se daly dělat »efekty motýlích křídel«. Naučil ji to Vincek, ale tvrdil, že je má po každém použití nechat zmizet a v případě potřeby si požádat o nové, aby se nedostalo do rukou nepovolaným, lidem i kriogisům.

„Ano, tím se dají dělat...“ začala, ale přerušil ji.

»A je ti už jasné, proč to těmahle tlapama nejde?« potřásl před ní obrovskou tlapou.

„To máš asi pravdu,“ řekla po krátkém zaváhání. Musela se přece skrz sklíčko podívat na místo, kde se měl vyvolat příslušný efekt a tygříma tlapama se nedalo ani zvednout ze země.

»Nebudu tě učit motýlí efekty, to nechám jiným. Naštěstí se dá vkryhir používat i pro jiné účely. Vezmi jej a podívej se na něco v okolí, třeba na šišky támhle na stromě!«

Byli na nejvyšším místě širokého okolí, takže vrcholky smrků s věnci šišek byly dole pod nimi. Zdislav jí tlapou ukázal na poměrně blízký strom.

„Myslíš označit si je?“ napadlo ji, co asi chce.

»Když to umíš, tím lépe,« řekl. »Vyzkoušej si to pro jistotu, potmě už to nepůjde. Zkus ty šišky spálit, ať máme jistotu, že ti označování jde.«

Poslechla ho a když se v koruně smrku hluboko pod nimi zablesklo a z koruny stromu se do výšky vznesl dým, Zdislav si spokojeně mlaskl.

»To prozatím stačí,« pochválil ji. »Vrátíme se teď do mého doupěte a přijdeš za mnou znovu čtvrt hodiny před půlnocí, platí?«

Přikývla a v té chvíli si oddychla, neboť vedle nich vzplálo modravé kolo kjodlychu. Zdislav zřejmě ovládal pohyblivé brány jen tímto způsobem, k návratu do svého doupěte.

Vrátili se tedy zpátky a Zdislav trval na tom, aby se Věrka vrátila domů. Měla se sem vypravit až krátce před půlnocí.

„Doufám, že mě tetičky na ten výlet pustí,“ vzdychla si.

»Neříkej jim o tom,« poradil jí Zdislav. »Mohly by chtít být u toho. A to bych opravdu nerad. Tobě to ukáži, ale byl bych rád, kdybys to chápala jako tajemství, které by se neměl dozvědět nikdo kromě mě a tebe. Přechovávám je deset tisíc let, ale to ti povím později.«

„To je tak důležité tajemství?“ podivila se.

»Jak se to vezme,« odfrkl si. »Přijď až před půlnocí a sama uvidíš.«

„Dobře, přijdu,“ slíbila mu.

Zmizet v noci z domu nebylo obtížné. Rodiče se i v noci starali o miminko a o Věrce tak nějak předpokládali, že spořádaně spí ve svém pokojíčku.

Co by také dělala jiného?

Věrka ale nemohla ani předstírat, že spokojeně spí. Nejprve vyčkávala ve svém pokoji, ale pak si uvědomila, že při nehybném čekání nejspíš usne a půlnoční setkání prošvihne. Raději opatrně vyšla z domu a chvíli se procházela po nočních ulicích Prahy. Dlouho si jí nikdo nevšímal, ale když už se rozhodovala k návratu domů, potkala policejní hlídku, která nebyla netečná, jako pozdní chodci. Věrka se ale nemínila s policisty vybavovat a prostě jim zmizela. Čgéch se vzdáleně podobá pláštěnce, ale když o něj Věrka požádala a přehodila si jej přes hlavu, změnil se jako některé ryby, náhle vypadal jako stěna za Věrkou, takže policistům v jediném okamžiku zmizela s očí. Policisté byli vyvedení z míry, když se jim znenadání rozplynula před očima, ale v uličce nebylo dost světla, aby ji mohli sledovat podle zbytkových efektů čgéchu. Věrka rychle zmizela do boční uličky a spěchala domů.

Tam si nastavila kjodlych ke Zdislavovi a odhodlaně do tygřího doupěte vstoupila. Tygr už na ni čekal a spokojeně si zívl, když ji spatřil přicházet.

»Můžeme jít,« řekl – a otevřel vlastní bránu.

Věrka pochopila, že se tentokrát dostanou na vrcholek kopce přímo, bez jízdy nočním lesem a hlavně bez šplhání po skalách nahoře. Zdislav tam ponechal poslední nastavení své pohyblivé brány, čímž cestu nahoru podstatně zjednodušil. Oddychla si a prošla kjodlychem hned za ním.

Skála byla tentokrát vlhká, k večeru zřejmě pršelo. Další výhoda kjodlychu! Šplhání po mokrých skalách by bylo jistě nebezpečnější, zejména v půlnoční tmě. Déšť se však už vypršel, obloha byla bez mráčku a úplně tu chyběl pražský světelný smog, byla tu tma jako v pytli a na obloze zářily tisíce hvězd.

»Klouže to tu,« varoval Zdislav Věrku pro jistotu.

„Všimla jsem si,“ odvětila.

»Vytvoř si tedy vkryhir!« pobídl ji.

Poslechla ho, ačkoliv pořád netušila, co s ním.

»Vidíš hvězdy nad námi?« zeptal se jí pro jistotu.

„Vidím,“ ujistila ho. „Máme štěstí, obloha je bez mraků, všechny jasně svítí.“

»To není štěstí,« opravil ji. »Dnes potřebujeme oblohu čistou, proto jsem nechal mraky vypršet, aby nám nepřekážely.«

Zarazila se. Vzpomněla si, jak se ve škole posmívali slovům jedné staré budovatelské písně »poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát«. Zdislav to dokáže, úplný nesmysl to zřejmě není. Ale je to rozhodně nad lidské síly.

»Ty umíš způsobit, aby pršelo?« zeptala se ho pro jistotu.

»Ne, ale pan Vuk mi málokdy něco odepře a ani se neptá proč. Znáš souhvězdí?«

„Moc ne,“ přiznala.

»Ta dnešní se beztak liší od těch, jak jsem je znal já,« řekl shovívavě. »Nehledě na to, že se za tu dobu spousta hvězd posunula. Naše stará souhvězdí se zdeformovala k nepoznání a beztak bych je nemohl použít k orientaci. Nevadí, vezmeme to jinak.«

Ukázal jí tlapou na pár jasných hvězd vysoko na obloze a musela mu opakovat tvar jimi vytyčený, aby se ujistil, že oba mají na vědomí tytéž hvězdy. Až pak ji navedl na jednu slabou hvězdičku na okraji skupiny drobných hvězd.

»Označ si ji vkryhirem!« poručil jí.

Nechápala proč, ale učinila, co žádal. Kupodivu to šlo.

»Teď polož vkryhir na skálu a přikryj jej tímhle!« ukázal jí tlapou na malou mističku.

„Co je to?“ zeptala se zvědavě.

»Fuzyraboň,« odpověděl jí, jenže to slovo neznala, takže jí to nic neřeklo. Raději se dál neptala a vyplnila jeho příkaz.

„Blivanerdů chléďuté vra vtlijydé lagce...“ ozval se v té chvíli tichý hlas. Ne, nezdálo se jí to, skutečně to vycházelo z mističky na skále. A bylo to – v řeči sryzrav!

»Rozumíš tomu?« zeptal se jí Zdislav přísně.

„Nějaké... hlášení pro zmizelé lodě,“ přeložila mu to rychle.

V té chvíli Zdislav pohybem tlapy nechal zmizet vkryhir i s fuzyraboněm.

»Jsou zase o dvě stě světelných let blíž,« řekl spokojeně. »Už je jim rozumět, minule to bylo mnohem slabší. Blíží se.«

„Snad ne – Aplafů?“ pochopila.

»Ano, Aplafů,« přikývl.

Tak tohle bylo Zdislavovo tajemství!

Vrátili se branou do jeho doupěte. Mohli by poslouchat ten hlas dál, ale Zdislav soudil, že by to v této chvíli nemělo smysl.

„Ty už to posloucháš dlouho?“ zeptala se Věrka a pátravě se na něho zadívala.

»Už deset tisíc let,« ujistil ji. »Objevila to naše parta ještě před válkou o Atalantix. Ale neřekla bys, jak těžké je popadnout tlapami vkryhir a fuzyraboň, vkryhir nasměrovat na hvězdu a fuzyraboněm přikrýt. Pokaždé to byla strašná piplačka, než se mi to povedlo. Proto jsem to nemohl zkoušet častěji než jednou za sto let. Beztak to častěji nemělo smysl, hvězdné lodě Aplafů cestují z našeho pohledu pomalu a blíží se neznatelně. Na druhé straně, dvě stě světelných let není od doby Jana Husa tak málo.«

„Jak daleko jsou teď?“ zeptala se zvědavě.

»Zhruba šest set světelných let,« odhadoval to.

„Za šest set pozemských let urazili dráhu pouhých dvou set světelných let,“ spočítala to rychle. „Takže jim k nám zbývá ještě... tisíc osm set let času. Takže se jich my dva nedočkáme...“

»Potíž je, že se k nám neblíží přímo,« dodal. »Ale kdyby se nám podařilo sdělit jim, že jsme tady, mohli by změnit směr a přiletěli by jistě dřív.«

„Myslíš, že bychom mohli...?“

»Celých deset tisíc let jsem nad tím uvažoval,« obrátil se k ní. »Život beze smyslu je nemravný trest, ale já jsem si smysl života našel. Má to jen jednu vadu, sám to nedokážu. Potřebuji lidské ruce. A nemusí být ani moje. Tvé ruce by na to stačily.«

„Potřebuješ jen moje ruce?“ zeptala se ho vážně.

»Ty ruce prostě musí patřit člověku,« upřesnil to tygr. »Ale myslím tím člověka a ne nějakou lidskou zrůdu. Proto jsem rád, že jsem tě našel. Anebo že sis ty našla mě...«

„Fakt myslíš, že ostatní lidé... i kriogisové... jsou zrůdy?“ pochopila to trochu jinak než jak to asi myslel on. Ačkoliv...

»Jsi první, komu deset tisíc let života beze smyslu připadalo nelidské,« řekl Zdislav trpce. »Ostatní to přijali, jako kdyby to bylo v pořádku. Všichni kriogisové!«

„Hodně záleží i na tom, za co byl ten trest,“ odvětila. „I když i tak to bylo nelidské.“

»Před válkou o Atalantix jsem tam žil ve městě Gadeir,« vzpomínal tygr. »Bylo to čistě vědecké městečko, ačkoliv zde sídlila i naše Rada Moudrých. Chybou bylo, že jsme se my vědci příliš nestarali o věci kolem nás a tím méně, co se děje mimo Atalantix. Válka nás zaskočila, ale ještě víc nás udivila neuvěřitelná pasivita našich Moudrých. Když k nám dorazily první houfy uprchlíků, vyprávějících neuvěřitelné zvěsti o krutosti nepřátelských bojovníků, šli jsme se Rady Moudrých zeptat, zda o tom vědí a co proti tomu udělají...«

„Rada Moudrých by o takových věcech vědět měla,“ mínila Věrka. „Jinak by si přece nemohli říkat Moudří!“

»Moudří to ale věděli,« opáčil Zdislav. »Věděli o nich, vždyť posílali nad nepřátelské vojáky na výzvědy zopeegy a věděli o každém jejich pohybu. Ptali jsme se jich, proč tedy ty barbary nezastavili už na šíji, spojující Atalantix s Indií. Odpověď nás ale neuspokojila. Prý nesmíme obrátit prostředky Aplafů proti lidem, tak stojí psáno v biroivi.«

„To jsem slyšela,“ odvětila Věrka. „Ale obrana vlastních životů by ospravedlnila i úplné zničení armád dobyvatelů, ne?“

»Podle našich Moudrých ne,« vzdychl si tygr. »Jediné, co podle Moudrých smíme pro lidi Atalantixu udělat, je dodat jim zbraně na jejich dosavadní úrovni. Sekeromlaty, luky, šípy a štíty. Přitom by stačilo přeletět zopeegy nízko nad nepřátelskou armádou při rychlosti zvuku, tlaková vlna by barbary rozprášila a zahnala na útěk hrůzou, jenže – to by bylo nepřípustné obrácení prostředků Aplafů proti lidem...«

„Takže nechali barbary vraždit,“ dokončila to stručně Věrka.

»Nechali,« přikývl tygr. »Barbaři si neuvědomovali, proti čemu útočí. Viděli jen, jak snadno postupují, vraždí bezbranné lidi a vypalují domy. A právě ta snadnost jim dodávala víc a víc odvahy. Zaplavovali Atalantix jako hejna kobylek. Ale i kobylky by nás nechávaly v klidu, obyvatelé Atalantixu už dávno neseli a nesklízeli, všechno jídlo měli od nás a pole dávno přeměnili v ozdobné parky, protkané cestičkami a potoky překlenutými uměleckými mosty... a jezdci na koních a slonech nenacházeli ani drobné přírodní překážky, aby je aspoň na několik hodin pozdržely...«

„Jak tě tak poslouchám, vaši Moudří si to označení příliš nezasloužili,“ řekla Věrka.

»Já si to dodnes myslím také,« vzdychl si tygr. »Zatímco naši Moudří nutili lidem ruční zbraně, se kterými nikdo neuměl zacházet, navíc směšné proti jezdcům na slonech, ztráceli jsme jedno město za druhým. Prchat z nich museli i kriogisové, ani ti si nebyli jistí životy. A barbaři posílali své nákupčí do okolních zemí. Prodejte nám vozy k odvážení tučné kořisti a jestli chcete, přijďte si také naloupit, je tu toho dost a ti zhýčkaní blbečci se vůbec nebrání!«

„Proto nazvali portugalští námořníci jednoho ptáka »blboun nejapný – didus ineptus«. Taky se nechal bez odporu vybíjet,“ dodala Věrka. „Až nakonec vyhynul a na světě je už jen pár jeho koster v muzeích.“

»Na Atalantixu vyhynula spousta druhů zvířat,« povzdychl si tygr. »Lidé se odnaučili lovit a v parcích žila stáda krotkých jelenů, laní, antilop a okrasných ptáků... snadná kořist pro vykrmování barbarských válečníků!«

„Jak tě tak poslouchám, asi ses proti vaší Radě Moudrých vzbouřil, co?“ domyslela si Věrka, co se jí už nějakou dobu honilo hlavou.

»Nejen to,« řekl Zdislav. »Naše parta v hněvu nazvala Radu Moudrých bandou neschopných kreténů, přesněji fetusja afrpji a obvinili jsme ji ze smrti dvaceti milionů obyvatel Atalantixu... zkrátka tvrdit, že jsme se nepohodli, je slabý odvar toho, co se tenkrát stalo.«

„Ale... za to z tebe nemohli udělat tygra!“ namítla opatrně.

»Co ty víš?« vzdychl si. »Svět není spravedlivý!«

„Svět možná,“ připustila. „Ale kriogisové musí být lepší!“

»Měli by...« opravil ji Zdislav. »Považuješ za spravedlivé, když nebránili barbarům vyvracet nejlepší říši světa, která se mohla a měla stát vzorem pro celý svět?«

„To bych nazvala hloupostí,“ odvětila.

»Já zpočátku také,« souhlasil Zdislav. »Ale u Japonců se dodnes zachovalo přísloví: Chybovat je lidské, ale v poznané chybě setrvat je pitomost nebes se dotýkající. Hloupost je hloupostí, dokud ji někdo nevyvrátí. Pak už se pouhá hloupost stane zločinem.«

„Poslyš, co se tam tenkrát doopravdy stalo?“ obrátila se na něho teď už naléhavě.

»Co ti o tom kdo do dneška řekl?« zeptal se jí tygr.

„Slyšela jsem jen to, že jsi obrátil vědu Aplafů proti lidem,“ řekla. „Za to tě změnili na deset tisíc let ve zvíře. A mělo to být zostřené ztrátou smyslu života, jenže jak jsem dneska pochopila, aspoň tomu ses dokázal vyhnout. Tak už mi konečně řekni, jak to vidíš ty!“

»Už jsem ti jednou řekl, že bych to udělal znovu a jinak bych jednat ani nemohl...«

„Jak to tedy bylo?“ nedala se už zastavit.

»Tak si to sama představ,« zavzpomínal. »Z kvetoucí říše zbývá jen desetina, všude řádí ozbrojené loupežné bandy. Indové, Číňané, Japonci, Mongolové, Peršané, Egypťané, turecké hordy a snad i Řekové... A kdyby jen loupily... jim to nestačí! Každý útok na město i na osamělé sídlo zakončují vyvražděním obyvatel co nejbolestivější smrtí. Nejdřív zabíjejí děti, aby způsobili co největší trýzeň jejich matkám, pak ženy a na konec muže, předtím přinucené bezmocně sledovat, jaká muka se stala jejich nejdražším. Nechala bys to být?«

„Asi ne,“ uznala. „Pochopitelně kdybych měla čím, holýma rukama bych asi také nic nesvedla. Asi bych se pokusila aspoň část lidí odvézt někam do bezpečí, třeba lodí...“

»Naše parta udělala jen co jsme považovali za správné,« řekl Zdislav. »Požádali jsme biroivi o zopeegy, vzlétli jsme a začali jsme Atalantix od barbarů čistit pomocí belazyrů. Ano, bylo to kruté. Lidé, koně i sloni hořeli jako sláma. Neničili jsme ty, kdo se obraceli na útěk ze země, ale neměli jsme slitování s těmi, kdo se obklopovali lidmi jako živými štíty. Rukojmím jsme ale nepomohli. I když jsme pečlivě mířili na barbary, ti je hromadně zabíjeli v odvetu za jejich zabité vojáky. Ale vyvraždili jsme vetřelce ze všech koutů světa tak, že se z toho některá civilizační centra vzpamatovávala celá další tisíciletí.«

„A proto jste použili i nejtěžší zbraně?“

»My?« opáčil Zdislav. »Největší podraz nám přichystala naše Rada Moudrých. Zatímco naše zopeegy pobíjely barbary, usnesla se věhlasná Rada Moudrých zastavit všemi prostředky – nás. Použila proti našim zopeegům čerstvě objevenou funkci uchezemgo. Ta měla původně sloužit k ochraně proti nárazům asteroidů a ani Aplafů nepředpokládali, že ji někdo místo úderu do vesmíru otočí proti zopeegům a tím vlastně proti pevnině. Výsledek předčil i nejhorší obavy. Z našich pěti zopeegů se čtyři změnily v ohnivá oblaka, jen pátý byl stranou a v něm jsem to přečkal i já. Rozptýlená energie se však opřela do geologické kry Atalantixu a zadupala ji hluboko pod úroveň moře, které se tam hned v podobě ničivé vlny tsunami nahrnulo.«

„To pak i vaše Rada Moudrých použila prostředky Aplafů proti lidem, navíc i proti vlastním kriogisům!“ neudržela se Věrka.

»Jistě,« kývl Zdislav. »Ale byl jsem nakonec jediný z naší party, kdo to přežil, zatímco Rada Moudrých přežila v plném počtu. Umíš si představit, jak ten soud probíhal? Určili mě jako jediného viníka katastrofy a následoval exemplární trest. Tisíc let mě pak vystavovali v kleci jako odstrašující příklad! A snížili mi i koeficient stárnutí, abych vydržel naživu déle než kdokoliv jiný! Prý abych si to ponížení vychutnal! Nu což, povedlo se jim to!«

„To ale vůbec spravedlivé nebylo!“ mračila se Věrka.

»Jediné, co mě blažilo, bylo vědomí, že jsem všechny ty nespravedlivé soudce přežil,« ulevil si tygr.

„Jenže ti to nepomohlo,“ politovala ho.

»Však si také dali úžasnou práci, aby pečlivě zahladili všechny stopy a svědectví, které by mohly jejich podlost odhalit. Nikdo už neprokáže, kolik záznamů v biroivi kvůli tomu smazali. Dlouho opakovali, že se záznamy ztratily díky katastrofě, až zájem kriogisů začal postupně ochabovat. Dnes už nikdo neví, jak to vlastně probíhalo.«

„Až na tebe?“ podotkla.

»Až na mě. Kdo by ale věřil usvědčenému a odsouzenému zločinci?« vzdychl si tygr.

„Já ti přece věřím,“ řekla Věrka.

»Pak jsi jediná na světě,« usadil ji. »Nic si z toho nedělej, zvykl jsem si na život v opovržení a beze smyslu. A jestli mi věříš, jsi jediná, kdo mě může potěšit. Vlastně i Vuk mě přijal jen ze soucitu, ale o Atalantixu se mnou nechtěl mluvit. Domnívám se, že si udělal předem obrázek podle zachovalých záznamů. Na žádném nejsem při činu, jsou tam jen pečlivě prostříhané útržky ze soudu, ale vcelku se z nich dá i bez jediného přímého důkazu seskládat kvalitní mozaika mé viny...«

„Jak je to možné?“ vrtěla nedůvěřivě hlavou.

»Měli jen nepřímá svědectví,« vysvětloval jí. »Svědectví o lidském utrpení a zkáze, které mi svědkové připsali s naprostou jistotou. Svědectví Rady Moudrých, která tvrdila, že jsem za potopení Atalantixu zodpovědný, ačkoliv jsem byl v posledním zachovalém zopeegu, který by tu katastrofu ani způsobit nemohl. Všichni ale tvrdili: „Ano, viděli jsme ho u hlavního biroivi, musel to způsobit on. Škoda, že nás nenapadlo pořídit o tom záznam, ale přísaháme, viděli jsme ho tam na vlastní oči.“ Tři sta svědků jednoznačně a jednotně svědčících proti jednomu obžalovanému! A především, hlavní soudci patřili do Rady Moudrých.«

„To by byl ale strašlivý justiční omyl!“ vyhrkla.

»Žádný justiční omyl, zločin!« opravil ji tvrdě. »Soudci pravdu znali, pouhý omyl to být nemohl. Jen zločin, který se však už nedá ani prokázat, natož napravit.«

„Tetička Markéta možná měla pravdu, že bys mohl zanevřít na celý svět,“ řekla Věrka.

»Jakže to říkala?« zpozorněl Zdislav.

„Že by v tobě mohl život v tygří kůži vyvolat touhu po pomstě,“ řekla. „Měla obavy, že bys mohl mít vztek na celé lidstvo, nebo jen na nás kriogisy a když už se nemůžeš mstít svým soudcům, mohl bys ten hněv otočit proti nám, co už dávno za nic nemůžeme.“

»Nebyla daleko od pravdy,« přikývl. »Pomstu jsem v sobě choval dlouho, určitě déle než tisíc let. Jenže mé možnosti byly a jsou prakticky nulové. Ostatně, komu bych se dneska mstil? Ti, kdo mě do tygří kůže dostali, jsou všichni dávno na prach a těm současným mohu vyčítat jen to, že se na mě pořád dívají jako na spravedlivě potrestaného zločince. Jenže i za to se mohu zlobit jen na ty, kdo zfalšovali soud. Ti dnešní jim věří, ale to není chyba, zfalšování bylo přece naprosto dokonalé!«

„Tím víc ti přeji, abys získal novou šanci,“ řekla procítěně.

»Budu ti vděčný,« přikývl. »Zejména když mi pomůžeš. Strašně rád bych se dočkal příchodu Aplafů na Zem.«

„Neměl by ses jich spíš obávat?“ zauvažovala.

»Víš, je o nich psáno, že se žádnými podvody tehdejších lidí nedali ošidit,« řekl. »Už tenkrát samozřejmě narazili na lidi, kterým říkáme křiváci, podrazáci, podvodníci a lháři, v lidstvu jich bylo vždycky dost, ani kriogisům se to nevyhnulo. Jenže Aplafů je prokoukli vždycky. Chci se jim postavit a vyprávět jim svoji verzi katastrofy Atalantixu. Jestli je pravda, co se o nich tvrdilo, měli by mi uvěřit.«

„Jenže se sem dostanou až za dvě tisíciletí...“ namítla...

»Kdybychom jim dali na vědomí, že je tu čekáme, mohli by letět přímo,« upozornil ji na podmínku, kterou přehlédla.

„A ty víš jak jim to dát na vědomí?“

»Ještě ne,« vzdychl si. »Ale s tvou pomocí by to snad bylo možné. I kdybych zůstal ve své tygří kůži a zbyly by mi jen tyhle tlapy.«

„Natož kdyby se nám podařilo získat pro tebe lidské tělo,“ řekla veseleji.

»Nejásej, to není jisté,« krotil její nadšení. »Zbývá mi třiadvacet let nuceného života v téhle kůži. Do té doby se může stát ledacos.«

„Co by se mohlo stát?“ opáčila nevěřícně.

»Mohli by třeba to zabíjení dětí zakázat,« připomněl jí. »Divím se, že to vůbec trpí, je to ostuda celého lidstva!«

Byla to pro ni trochu ledová sprcha. Pak by se ovšem Zdislav člověkem nestal.

„Co bys dělal potom?“ zchladla skoro obratem.

»Zůstal bych tygrem,« odvětil klidně. »Co by mi zbývalo? Jako tygr mám obrovskou výhodu. Můj tygří život nemusí za těch třiadvacet let skončit, to je jen hranice, kdy bych už mohl zemřít z vlastní vůle. Mohl bych tak ale žít dál i dalších deset tisíc let, tohle tygří tělo nemá vůbec zabudované stárnutí, moji soudcové mi tenkrát prokázali úžasnou milost, že bych aspoň po deseti tisíciletích mohl skončit sebevraždou.«

„Proč ale potom stárneme i my kriogisové?“ okamžitě začalo Věrce vrtat hlavou. „Sice pomaleji, ale jistě.“

»Protože život nakonec unaví každého,« vzdychl si Zdislav. »A koho z kriogisů život omrzí, ten obvykle zemře, jenže rychle a bezbolestně. Tak to ustanovili Aplafů, když pro nás začali stavět Studny. Od té doby se to všeobecně chápe jako nejlepší možné řešení.«

„Takže by ses možná dočkal příchodu Aplafů i beze mě,“ vzdychla si.

»Možná,« připustil i tuto možnost. »Ale s tebou se mi snad podaří urychlit to, aby ses jejich příchodu dočkala i ty.«

„Budeme se tedy snažit,“ vzdychla si.

Ještě třiadvacet let tygrem!

Po pravdě řečeno, Věrka si to neuměla ani představit. A už vůbec ne těch deset tisíc, které Zdislav žil do této chvíle. Bylo to mimo hranice jejího chápání. Zkusila si vzpomenout na některé okamžiky vlastního života a zjistila, že si pořádně nepamatuje ani vlastní dětství. Říká se, že každý člověk nejpozději do desátého roku svého věku úplně zapomene všechno, co se odehrálo před jeho druhým rokem, do dospělosti zapomene i to, co bylo před jeho třetím rokem a události před jeho desátým rokem se mu zahalí mlhou zapomenutí.

Aby si někdo pamatoval události staré deset tisíc let?

Také se říká, že si člověk navzdory předchozím poučkám pamatuje obzvlášť silné zážitky i před jeho druhým rokem života. Takovým se pak říká »nezapomenutelné«. Mohla by být takovým nezapomenutelným zážitkem válka spojená s katastrofou rozměru zkázy Atalantixu? Zejména když pokračovala justičním zločinem, který dotyčného odsoudil ke strašlivému, nelidskému trestu?

Věrka se rozhodla ničemu se nedivit. Ale také přestat věřit všem dosavadním pravdám, které se dozvídala od chvíle, kdy se připojila ke kriogisům. Proč se tetička Barča musela jet poradit do Ándrapradéše, jak pokračovat ve Zdislavově věci? Proč tvrdila, že něco takového nemůže v žádném případě rozhodnout sama? Proč se chodí radit do Indie, když i ona patří k nepříliš početné skupině kriogisů, schopných trestat tak nelidskými tresty?

Na druhé straně Věrka cítila, že jedině tetička Barča může Zdislavovi vrátit jeho lidskou podobu. Jen ona má znalosti nutné k přenosu osobnosti mezi člověkem a zvířetem a naopak. Nikdo jiný, ani Věrka, ani pan Vuk nemohou Zdislavovi pomoci. I když není jisté, zda je to ta pravá cesta? Vrátit lidskou podobu... je to opravdu možné jen využitím největší špinavosti pozemské lékařské vědy, potratu nazývaného »parciální porod«?

Ale je to největší špinavost? Nemá současná lékařská věda na svědomí víc zločinů, často cynicky vydávaných za dobrodiní? Co třeba transplantace orgánů? Tvrdí se, že lidem prodlužují život, ale je to opravdu život a ne živoření?

Jediný přijatelný orgán může pocházet od jednovaječného dvojčete. Jedině tam je zajištěna potřebná genová kompatibilita. Všechny ostatní transplantace jsou možné jedině při masivním a doživotním podávání předražených léků na potlačení imunitní nesnášenlivosti, které na druhé straně podporují a často samy vyvolávají rakovinu!

V tomto světle je asi oprávněné použití »lidského odpadu«, jak říkají vražděným novorozencům z potratů, jako výjimečného dárce těla pro tygra Zdislava!

Pravdu má ale i Zdislav. Není jisté, jestli taková zrůdnost přetrvá i po těch třiadvaceti letech, které mu ještě zbývají. Vždyť proti tomu protestují i tisíce aktivistů!

Lidé se utěšovali, že nejhorší celosvětové války se odehrály v minulém tisíciletí a teď konečně skončí! Krutým vystřízlivěním byly dvě krvavé války, rozpoutané hned po začátku nového, podle naivního očekávaní »mírového« tisíciletí.

To nám to tisíciletí smutně začalo!

Lidé jsou zřejmě nepoučitelní...

Zatímco Věrčin otec pokračoval v dálkovém zaměstnání jako dříve na vesnici, maminka měla na starosti především chlapečka Vojtíška a Věrka věnovala největší část svého času učení. Markéta ji učila »utajenému léčení« a současně jazyku sryzrav, od Barči získávala znalosti »motýlích efektů«. Rodiče obě »mladé dámy« poznali z jejich lepší stránky. Markétu jako schopnou porodní asistentku a o Barče věděli, že Věrce koupila tento dům. Když viděli, jak se obě věnují Věrce a jejímu učení, získali dojem, že svěřili dceru do dobrých rukou.

Kdyby tušili, čemu vlastně jejich dceru učí zejména Barča! 

Tetičky se střídaly, Věrka byla proti nim sama. Jednou týdně si však vymínila volno na odpočinek od »tvrdého učení«, údajně aby se mohla trochu projít po Praze.

Tetičkám to tak vyhovovalo a rodiče nic nenamítali. Proč by nemohla mít pro sebe chvilku volnosti? Vždyť její vrstevníci mají víc volna než jen neděli.

Jenže místo toulek po Praze se Věrka vracela do Vukovy chalupy, aby se tam setkávala se starým tygrem Zdislavem. Dvakrát si ještě potvrdili, že tajemná řeč skutečně přichází od hvězdy označené vkryhirem. Bylo to snadné. Označení kterékoliv jiné hvězdy bylo marné. Jen ještě jedna hvězda při označení mluvila, ale ta sotva šeptala.

»Je o dvě stě světelných let dál,« vysvětloval to Věrce Zdislav. »Sledoval jsem ji od doby Jana Husa v Čechách. Aplafů se k nám blíží. Na každé objevené planetě zanechávají základny a vysílají zprávy pro ztracené lodě. Řekl bych, že se jim ve zdejší oblasti vesmíru ztratilo lodí víc, ale ostatní nezadržitelně postupují. Ten postup nemůže být přímočarý, jistě si pokaždé vybírají nejlépe dosažitelný cíl, ale i tak je jen otázka času, kdy k nám dorazí.«

„Očekáváš, že k nám budou přátelští?“ podívala se na něho tázavě.

»Tamti byli,« ujistil ji. »I když je asi pravda, že jsme pro ně jen tlupa hašteřivých opic. Ti první tu ztroskotali a měli pro nás, opičáky, pochopení a možná i jakousi slabost. Nechali nám tu úžasné dědictví, naučili nás plno znalostí. Co s tím naše hašteřivé opice udělaly? Svět je dnes horší než tenkrát, války získávají na krutosti, lidé se zabíjejí ne po tisících, ale po milionech, Atalantix si potopili sami kriogisové ve válce s barbary... a to všechno ve jménu nezasahování proti lidem...«

„Proč tedy nadšeně sledujeme, jak se k nám Aplafů blíží?“ zachmuřila se trochu.

»Jen pro jeden prastarý poznatek, který jsme my opičáci zjistili, když tu s námi byli,« vzdychl si. »Ve starých záznamech, rozuměj, naprosto ve všech, se shodně uvádí, že Aplafů byli za všech okolností spravedliví. Možná byli přespříliš laskaví, ale i když občas někoho potrestali, bylo to vždy za nějaké darebáctví. A nikdy netrestali přespříliš, vždy to museli všichni lidé uznat za spravedlivé. Na to a jedině na to se spoléhám.«

„Dobře, chápu, že se na ně těšíš,“ souhlasila Věrka. „Možná jsou jediní, kdo by tě mohl pochopit. I když se považuji za tvoji tajnou přívrženkyni, mě už jsi přesvědčil... A co dál?“

»Chceš mi pomoci?« obrátil se na ni.

„Že váháš!“ odvětila. „Jen pořád ještě nevím jak!“

»Můžeš pro mě udělat víc než sama tušíš,« řekl vážně. »Vuk by pro mě leccos udělal také, ale mám obavu, že mi tolik jako ty nevěří a v kritický okamžik by to mohl zkazit. Ty se mi zdáš upřímnější.«

„V čem ti mohu pomoci?“

»Chci vyslat směrem k Aplafů odpověď na jejich volání. Popsat jim náš současný svět a vyzvat je, aby přiletěli co nejdřív. Podle toho, co vím o jejich putování, by mohli urychlit přílet tak, aby ses jich dočkala i ty. Chceš mi s tím pomoci?«

„Že váháš!“ opakovala.

»Dobrá, můžeme začít. Připravil jsem pro Aplafů vysílání. Bohužel, jejich dálkové spojovací prostředky neumožňují nic víc než primitivní přenos řeči. A já jako zvíře nemám hlasivky, telepatie se přenášet nedá, takže bys musela mé poselství nejprve převyprávět do řeči sryzrav. Zaznamenáme to a můžeme to vyslat tolikrát, dokud k nám nepřijde odpověď.«

„Tvrdil jsi přece, že jsou šest set světelných let daleko!“ připomněla mu.

»Zřejmě nevíš, že jejich vysílání nenosí elektromagnetické vlny a není omezené rychlostí světla,« opáčil. »To není omezená pozemská technologie! Přenos zajišťují bubliny zkrouceného prostoru daigroty, šířící se jiným než klasickým prostorem. Vzdálenost šesti set světelných let pro ně neznamená šest set pozemských let cesty. V Atalantixu jsme kvůli zkouškám umístili sondu na Jupiterově měsíci Ganymed. Jistě tam je, pochyboval bych ale, že by byla ještě funkční. Odpověď z Jupitera nám přicházela pod jednu vteřinu, zatímco světlo na totéž potřebovalo tři čtvrtě hodiny, je to tedy nejméně dva a půl tisíckrát rychlejší než světlo a to nemluvím o nepřesnostech v rozsahu deseti až tří set procent, kterých jsme se mohli dopustit. Odhaduji, odpověď může přijít do tří měsíců. To snad stojí za to, ne?«

„To by bylo něco jiného,“ zhodnotila to Věrka. „To by stálo za pokus. Co k němu ještě potřebuješ?“

»Naše parta byla v tom směru už dost daleko. Je možné, že se v pamětech biroivi něco z toho zachovalo, i když Rada Moudrých paměti čistila jako rejžákem.«

„Tak co nám brání to tam najít?“

»Moje omezené schopnosti,« odvětil. »Ponechali mi jen nepatrný zlomek schopností kriogisů. Nemám schopnost mluvit, zato se domlouvám telepatií, ale nemohu se vciťovat ani do zvířat, natož do lidí. Mohu biroivi požádat o syrovou hovězí čtvrtku, ale na výběr mám jen čím se běžně živí tygři v Indii, až na lidské maso. Nad to si smím říci jen o to, co mi nejbližší člověk dovolí. Vuk mi odblokoval vkryhir jen když jsem mu svatosvatě slíbil, že neuškodím ani mouše a fuzyraboň jsem si na něm vyprosil, abych mohl poslouchat starou indickou hudbu. Ale když se chci proběhnout volně lesem a potřeboval bych se vcítit do nějakého ptáka, aby mě jistil shora, musím ho pokaždé pěkně poprosit, aby mi ho chytil a předal. Těžko bych před Vukem ospravedlnil, k čemu potřebuji bumyr, abych mu přitom nemusel prozradit všechno. On by se pak chtěl s někým poradit, zda mi to vůbec může dovolit... proto tolik stojím o tebe, chápeš? Potřebuji, abys mi odblokovala pár neobvyklých přístrojů. Tím lépe, když se na tom budeš podílet. Prozradil jsem ti, co to je, protože věřím, že s tím nepoběžíš za autoritami. Myslím tím i tetičky. A nejméně ze všeho potřebuji, aby se to dozvěděli v Ándrapradéši.«

„Nevěříš jim?“

»Ani slovo,« zavrčel tygr. »Za deset tisíc let nepodnikli jediný, sebemenší pokus vyjasnit, co se tenkrát skutečně stalo. Pořád jen omílají kolem dokola původní zprávy, uložené tehdejší Radou Moudrých. Ačkoliv o mně celou dobu vědí, nikdy jim nestálo za pokus vyslechnout mě a zkonfrontovat. Vědí, že mám jiný názor, ale neustále prosazují jen oficiální. Po tom všem jim přece nemohu věřit.«

„Ale co ti ostatní?“ zajímalo Věrku. „Nemůžeš přece nevěřit nikomu na celém světě, to bys byl strašně osamocený!“

»Myslíš, že nejsem?« odpověděl jí otázkou. »To se ví, že jsem sám proti celému světu! Ale dá se to taky otočit, celý svět stojí proti mně. Jenže se to nedá chápat tak, že celý svět má pravdu a jedině já se držím lži! Kvantita ještě neznamená kvalitu a ani milion kriogisů, kteří ani pořádně nevědí oč jde, nemusí mít pravdu proti jednomu vypelichanému tygrovi!«

„Nejsou všichni kriogisové proti tobě,“ namítla. „Stačí jedna výjimka a pravidlo přestává platit, jak říkal už pan Vuk!“

»Pravda,« připustil Zdislav. »Ale v tomto kraji se také povídá, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Jsi jedna jediná.«

„Jedna, ale ochotná pomoci,“ řekla. „Tak konec řečí. Čím začneme?“

»Čím začneme?« kysele se usmál. »Pokusem. Objednej bumyr. Já na tu možnost nemám oprávnění. A je velká otázka, jestli položka v pamětech biroivi po těch čistkách zůstala.«

„Tak to zkusíme,“ řekla Věrka – a objednala bumyr...

Kostky jsou vrženy...

Errata:

22.07.2021 13:11