Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dvojí život

Věrka si teď připadala jako dvojice úplně odlišných dívek.

První byla poslušná dcera svých rodičů a žákyně tetiček, sama si připadala jako hodný doktor Jekyll. Druhá byla jako jeho protipól Hyde, spolu s odsouzeným zločincem tygrem Zdislavem se podílela na něčem nelegálním. Kdoví, co z toho může vzejít? Proč vlastně věří Zdislavově verzi katastrofy Atalantixu? Není naopak pravda, že ji tenkrát způsobili zločinci a Zdislav byl mezi nimi? A co když mu dnes umožní získat nějaký vynález zkázy, kterým to zopakuje?

Jenže Zdislavova verze vypadala věrohodně. A v současné době se opravdu snažili zachycovat signály blížících se Aplafů. Kdyby se jim podařilo navázat s nimi spojení a přiměli je změnit směr jejich postupu vesmírem, aby k Zemi dorazili mnohem dřív, nebyl by to naopak pro všechny přínos?

Jediné, v čem se mínění Zdislava shodovalo s míněním ostatních kriogisů, se kterými se doposud setkala, bylo tvrzení, že Aplafů byli tenkrát navýsost spravedliví a je tedy pravděpodobné, že takoví budou i jejich krajané, až přiletí k Zemi.

Jenže hodnocení jejich příletu se už teď začalo lišit.

Tygr Zdislav tvrdil, že se spravedlnost Aplafů projeví nejen jeho rehabilitací, ale i zásadním převratem vztahu společenství kriogisů k většinové lidské civilizaci. Tvrdil, že se to autoritám z Ándrapradéše nebude líbit, ale také, že je to jejich vina. Chovali se po celou dobu od zkázy Atalantixu nespravedlivě a měli by to pocítit. Škoda, že si spravedlnost nevychutná i tehdejší Rada Moudrých. Pro tu to bude jen dodatečné odsouzení.

Pan Vuk, tetičky a kriogisové v Praze se příchodu Aplafů obávat nemuseli. Dát se oklamat není spoluvina a dávný justiční zločin byl tak důkladně zosnovaný, že byl opravdu věrohodný. A kdo by se staral o odsouzeného zločince?

Starali se hned dva, pan Vuk a Věrka. Pan Vuk Zdislavovi čistě ze soucitu poskytl poměrně bezpečný úkryt v Čechách, ale nevěřil mu, Věrka jako jediná na světě uvěřila, že Zdislav není zločincem, ale obětí. Jakmile tu verzi připustila, dostalo všechno poněkud jinou, drsnější tvář. Zdislav tvrdil, že za katastrofou stojí Rada Moudrých, která událost vyšetřovala, zfalšovala a otočila.

Je to vůbec možné?

Ale je! Konec konců častým trikem zločinců je svést vlastní zločin na někoho jiného a ještě si pořádně smlsnout na jeho potrestání. Kolik už bylo od té doby podobných případů?

Věrka se zpočátku Zdislava bála. Ale když si společně s ním ověřila, že mu jde opravdu jen o Aplafů, uklidnila se. Věděla ale, že se pomoc Zdislavovi některým kriogisům nemusí líbit. Možná to je ilegální, ale Věrka to jako zločin necítila.

Dokonce ani jako chybu.

Krátce po návratu od Zdislava se jí tetička Barča zeptala, jak si popovídala s tygrem?

„Šlo to,“ pokrčila rameny Věrka. „Jen jsem očekávala větší nadšení, když jsem mu řekla o tom, že by mohl získat »odpad z částečného porodu« a tím lidské tělo.“

„On snad nadšený nebyl?“ zpozorněla tetička.

„Je to skeptik, tvrdil, že se to americké barbarství nemůže dlouho udržet,“ řekla. „Než mu vyprší trest, začnou se »částečné porody« trestat jako vraždy dětí a tahle šance padne.“

„V tom může mít pravdu,“ zamyslela se tetička. „Dokonce už krátce zakázané byly, ale ve Spojených státech se proti tomu postavila velice mocná lékařská lobby a prosadila legalizaci.“

„To říkáš jen ty,“ vzdychla si Věrka. „Zdislav je pesimista.“

„V tom případě by tato možnost padla,“ pokrčila rameny Barča. „Můžeme si jen říci, že jsme pro to udělali co se dalo.“

„Ale mně je Zdislava líto,“ řekla Věrka. „Mohl by získat smysl života!“

„Možná,“ zamyslela se tetička. „Ale bude asi lepší, když to padne. Víš, nechtěla jsem ti to říkat, ale Zdislava provází ještě z Indie těžké varování. Je prý nebezpečný. Asi bude lepší, když ho už nebudeš navštěvovat.“

„Mohla bych ho aspoň občas potěšit?“

„Radši ne,“ zavrtěla hlavou tetička. „Na okamžik jsme mu přinesli zrnko naděje, ale tím horší to bude, až o ni zase přijde. Nech ho být, nestojí ti za to!“

„To říkáš ty? Vždyť jsi sama přišla s tou největší nadějí!“

„Možná to byla chyba,“ řekla tetička zamyšleně. „Svatý František z Asisi říkal, že je chyba dávat dvakrát šanci zločinci. A to Zdislav je, i když nám může být líto, jak dopadl.“

„Takže jsi zásadně proti tomu, abych za ním občas zašla?“ ubezpečovala se Věrka.

„Jsem,“ přikývla tetička. „Bude to tak bezpečnější. Uvědom si, je to, či to docela určitě byl, hromadný vrah. Nezaslouží si tvou pozornost ani soucit. Nech ho být!“

„No dobře,“ vzdychla si Věrka.

Jenže v té chvíli měla pocit, že v ní začala převažovat její druhá tvář. Je to Jekyll, nebo Hyde? Jistá si tím nebyla.

Věděla jen, že nepřestane.

Několikrát se Zdislavem nasměrovali bumyr na hvězdy, aby k nim vyslali Věrkou namluvené poselství pro Aplafů. Pak se však museli obrnit trpělivostí. Podle Zdislava jsou daigroty více než dvoutisíckrát rychlejší než světlo, ale ani taková rychlost není nekonečná. Kam poletí světlo šest set let, tam to daigrotům potrvá pořád ještě čtvrt roku. Připočtěme cestu v opačném směru... a jistě i nějaký čas, než si Aplafů jejich vysílání všimnou a než na ně odpoví... zkrátka budou další půlrok poslouchat jen stejnou monotónně opakovanou výzvu pro zmizelé lodě. Mezitím Země urazí půl oběhu kolem Slunce, čímž se ocitne na opačné straně za ním, což nějakou dobu jakoukoliv komunikaci znemožní. Zdislav dávno věděl, že se signály z vesmíru nedají zachytit po celý rok. Takže reálně mohou něco čekat nejdříve za tři čtvrti roku...

Nevadí, první část snad jakž takže zvládli, i když Zdislav ještě mlel cosi o tom, že ani hvězdy nestojí na místě a za pouhých deset tisíc let se souhvězdí, obsahující blízké hvězdy, k nepoznání rozejdou. Ani zaměřování příjmu podle obrazu hvězdy na obloze není přesné, jenže daleko větším problémem bude vysílání, neboť cílová hvězda se mezitím může přesunout. Na to asi zaměřovač vkryhir nestačí, o kratším dosahu hůlky górchy ani nemluvě. Chtělo by to vymyslet něco přesnějšího.

»A ty to sestavíš,« řekl Zdislav Věrce. Ta jen obrátila oči ke stropu, ale neprotestovala.

Bylo možná zpozdilé svěřit vývoj tak sofistikované novinky patnáctileté holce, ale Zdislav neměl na vybranou. Sám nemohl v tom směru pohnout ani prstem, vždyť žádné neměl. Soudci mu nezajistili nic víc než holé přežívání, jeho možnosti byly příliš omezené. Ačkoliv Věrka patřila u kriogisů mezi nováčky, měla vše, co jemu chybělo. Zůstával jen duchovním otcem »projektu Aplafů«, Věrka se jen přizpůsobovala. A je třeba přiznat, že se přizpůsobovala důsledně. Z každého týdne teď strávila tři dny s tetičkou Barčou, další tři dny s tetičkou Markétou a jen jeden den se Zdislavem, ale u něho postupovala nejrychleji.

Vytvořit něco, co v biroivi nebylo, je velice snadné, pokud se jedná o homogenní předmět. Krychle průzračně čisté soli je učil vytvářet už pan Vuk. Není těžké ani přizpůsobit si něco, co už v biroivi je, ale nevyhovuje jen v maličkostech. Ale vytvořit něco úplně nového, případně si přizpůsobit něco, co ještě nikdo nezkoušel, to už problém je. A velký. Zdislav tvrdil, že v biroivi určitě musí být prostředky k mezihvězdnému spojení. Aplafů přece létají mezi hvězdami dávno. Problém byl najít to. Největší potíž byla v tom, že v biroivi toho bylo příliš mnoho. Hledání příslovečné jehly v kupce sena byla proti tomu maličkost. Takže vlastně nezbývalo než vymýšlet něco, co už dávno vymysleli jiní, jen díky tomu, že neznali správný název.

Zdislav si nechal od dětí líbit skoro všechno...

Pokaždé, když už byla Věrka z nezvyklé zátěže utahaná, Zdislav jí navrhl, aby si trochu odpočinula, nejlépe probíráním seznamů biroivi. Pořád byla naděje, že tu objeví hotové, co zatím spolu pracně vymýšleli.

„Tomu říkáš odpočinek?“ podívala se na něho vyčítavě, když jí to navrhl poprvé. „To je přece skoro stejná námaha jako sestavování součástek!“

»Ale jiného druhu,« trval na svém Zdislav. »Lépe by sis odpočinula jen u štípání dříví. U toho se nemusí myslet vůbec, stačí aby ses sama nesekla.«

„Máš drsné představy o odpočinku,“ zavrčela na něho, ale dál neodporovala a poctivě probírala seznamy.

Byly ostatně zajímavé. Se zobrazením neznámých položek jí pomáhal bedakr, který na její žádost zobrazil položku seznamu buď na nejbližší stěnu, nebo když poblíž vhodná stěna nebyla, jako například v lese, i jen tak ve vzduchu. S bedakrem se poprvé setkala již krátce po »utopení« ve studni pana Vuka. Od té doby se s ním naučila zacházet a teď jí významně pomáhal. U většiny položek jí k vyřazení stačil letmý pohled na obraz. Drtivá většina totiž byla jídlo ve všech možných provedeních. Jakmile spatřila cokoliv ležícího na talíři, případně nalitého v pohárech, sklenicích a džbáncích, nemusela mít pochyb, až na okamžiky, kdy se jí nad zobrazenými pochoutkami natolik sbíhaly sliny, že se rozhodla je ochutnat. Tygr proti tomu neprotestoval, ačkoliv to bezesporu zpomalovalo prohlížení. V »kuchařce«, neboli seznamu biroivi, bylo položek několik miliard a jen jejich prohlížení jistě zabere několik let času. Minuta sem, minuta tam...

Z jeho hlediska – sto let sem, sto let tam...

Věrka pro Zdislava pracovala jediný den v týdnu, v neděli. Častěji to nešlo. Obtížně by to zdůvodňovala tetičkám i rodičům. Tetičce Barče přikývla, že návštěv u Zdislava zanechá a maminka špatně nesla, že má dceru v domě a přitom ji vidí jen zřídka...

Občas se do toho pokoušela zasáhnout. Vtrhla do Věrčina pokojíku, přerušila vyučování s tetičkou a požádala dcerku, aby »na okamžik« pohlídala brášku, než si skočí na nákup.

Věrčiny i tetiččiny námitky, že nepotřebuje nakupovat, když jí Věrka rychle a zdarma pořídí všechno, co potřebuje, stereotypně odrážela, že tohle mohou oni, ale normální rodina se prostě musí chovat normálně a nákupy k tomu patří.

Tetička Markéta to připustila a od té doby trpěla i občasné přerušení výuky, aby se mohla Věrka věnovat malému Vojtíškovi a maminka nákupům. Usoudila navíc, že přestávky prospívají hned v několika směrech. Jednak si při nich Věrka duševně trochu odpočine od vědy, navíc pěstuje sourozenecký vztah k bráškovi, což pomáhá slepit její rozklížené rodinné prostředí. Dosud přece všichni kriogisové vyrůstali až do své dospělosti v klasických rodinách, kde se zformovala jejich osobnost. Kriogisové si pak vybírali z celé populace jen nejlepší jedince, aniž by se sami zatěžovali elementární výchovou. Jistili se tím i před případnými neúspěchy na tom poli. Do dospělosti se totiž projeví většina charakterových vad, které by byly u kriogise na překážku.

Kriogisové si zkrátka z lidské populace vyzobávali jen to nejlepší s odůvodněním, že nemohou výhody dlouhého života a hlavně přístupu k vymoženostem biroivi poskytovat kdekomu, kdo by toho mohl zneužít. Některé skupiny, dokonce celé národy, vylučovali na principu »kolektivní viny«, na způsob »prvotního dědičného hříchu«.

Bylo to oprávněné? Zdálo se, že ano. Těmi opatřeními se nejspíš dařilo chránit společenství kriogisů před nákazou nemoci, zvané »Vyvolenost«, ať jednotlivců, skupin, nebo celých národů. Národ, který ve své historii projevil pohrdání okolními národy, neměl dnes mezi kriogisy ani jednoho zástupce.

Podařilo se tím ale zažehnat všechna nebezpečí?

Atalantix byl jasnou výstrahou.

Jitka, Víťa a Věrka byli výjimkou. Nejen z toho pravidla, ale i tím, že je Studna upravila všechny tři najednou. Jenže se ukázalo, že se jejich výchova u kriogisů musí proti dosavadní praxi změnit. Narazil na to už pan Vuk, tetičky měly proti němu jen jednu výhodu.

Byly předem varované.

Jak panu Vukovi, tak tetičkám však v dané chvíli nezbylo nic jiného než improvizovat. Chyběly jim zkušenosti. Odjakživa, u kriogisů to znamenalo pětadvacet tisíc let, přijímali za nováčky prakticky hotové osobnosti, se kterými se dalo rozumně jednat. Měli na to své postupy, ověřené tisíciletími. Ale už pan Vuk je musel měnit. Některé znalosti musel odsouvat na později a místo nich učil jiné. Porušil tím osvědčenou návaznost, což čas od času napravoval. Ve stejné situaci byly i tetičky. Ale zatímco pan Vuk jakž takž zvládal dvě venkovské děti, dvě tetičky si teď s jednou Věrkou neporadily.

Brzy došlo i na Věrčiny neděle.

Maminka opatřila lístky na nedělní představení Národního divadla a požádala Věrku, aby na odpoledne a večer převzala do své péče brášku.

„Už jsme s tátou nebyli v divadle, ani nepamatujeme,“ řekla jako zdůvodnění. „Neboj se, bude to opravdu výjimečně. Krmit Vojtíška dudlíkem umíš, přebalování ti taky nedělá problém, proč bys to nezvládla? Pomoz trochu mamince!“

„Říkala jsem, že v neděli nebudu doma!“ vrčela Věrka, ale pak přece jen přikývla, že brášku pohlídá.

„Ale jen večer, až půjdete do divadla!“ vymínila si.

V neděli ale zmizela jako vždycky a ustaraná maminka se po ní hned po obědě začala shánět. Věrka však nebyla ani u tetiček a protože neměla mobil, nebyla vůbec k sehnání.

„Musíme jí pořídit mobil,“ rozhodla maminka za tatínkova mlčenlivého souhlasu.

Věrka se naštěstí doma objevila na poslední chvíli, zrovna když rodiče začali uvažovat, že nechají drahé lístky do Národního divadla propadnout.

„Říkala jsem, že ho pohlídám až večer!“ bránila se Věrka, když jí maminka rozzlobeně vyčítala nedodržení slova. „Tak jsem tady. A jak vidím, Vojtíšek spinká, tak o co jde?“

Naštěstí měli rodiče nejvyšší čas k odchodu, aby začátek představení stihli, takže Věrka výčitkám protentokrát unikla.

Horší bylo, když se rodiče po návratu z divadla sháněli nejen po Věrce, ale i po malém Vojtíškovi. Nebyli doma a protože dole nechyběl kočárek, nemohli být ani na procházce.

Maminka ve zmatku a na pokraji pláče vyběhla na ulici. Tatínka nechala hlídat doma, kdyby se Věrka přece jen vrátila, sama pospíchala za tetičkou Barčou, jestli nejsou Věrka s Vojtíškem u ní.

„Vůbec tu nebyli,“ ujistila ji tetička, když ji vyslechla, oč jde. Působila takovým klidem, že maminku trochu uklidnila.

„Už je na cestě domů,“ ujistila ji tetička. „Bude doma dřív než vy.“

„Jak to můžete vědět?“ nadskočila maminka.

„Bavím se s Věrkou telepaticky,“ řekla jí Barča. „Vynadala jsem jí, proč není doma, ale ujistila mě, že se z procházky vrací i s Vojtíškem. Dříve než dojdete domů, budou tam oba jako na koni.“

To bylo slovo do pranice! Věrčina maminka na nic nečekala, rychle se s tetičkou Barčou rozloučila a spěchala domů.

A skutečně! V dětské postýlce tam klidně spal malý andílek Vojtíšek a Věrka právě vysvětlovala tatínkovi, že bráškovi procházka jedině prospěla.

„Kde jsi s ním byla?“ udeřila na ni maminka, jen co vstoupila do dveří.

„Na procházce!“ odvětila klidně Věrka.

„Tak navečer, vlastně na noc?“ schytala hned další výtku.

„Necourali jsme v ulicích, ale lesem,“ ujistila ji Věrka. „Lesní vzduch mu svědčil víc než městský smog!“

„Kde máš tady jaký les?“ vyjela po ní okamžitě maminka.

„Nehubuj ji,“ zastal se dcerky táta. „Byla s Vojtíškem u vesnice, tam co bydlí ten potrhlý poustevník. Určitě tam je zdravější prostředí než tady!“

„Proboha!“ zmohla se maminka na vydechnutí.

„Před chvilkou se vrátili,“ potvrdil tatínek. „Otevřel se podobný modravě svítící ovál, jako když jsme cestovali ze vsi sem. Byl za ním les, takže si Věrka určitě nevymýšlela.“

„Kočárek je dole, nepoužitý!“ namítala chabě maminka.

„Měla jsem na Vojtíška košík,“ obrátila Věrka její pozornost vedle dětské postýlky, kde na zemi ležel košík na přenášení dětí, schopný zastat i úlohu autosedačky.

„Kdes ho vzala?“ zavrtěla maminka nevěřícně hlavou.

„V obchodě,“ ujistila ji dcerka.

„Kolik stál?“ pokračovala maminka ve výslechu.

„Nic,“ pokrčila rameny Věrka. „Tam jsem si ho prohlédla a vložila do pamětí biroivi, teď už mi stačí přát si ho. Víš přece, že my Jiní nic nekupujeme!“

„No jo, já zapomněla...“ uklidňovala se pomalu maminka. „Uneseš ho aspoň?“

„Nepochybuj!“ ujistila ji dcerka. „Nenesla jsem ho těch sto kilometrů v ruce! Do lesa nad naší vsí je odsud pět kroků, když máš k dispozici kjodlych...“

„Dobře,“ zklidnila se maminka úplně. „Ale takhle na noc jsi ho tam tahat neměla. Proč jsi s ním nešla dřív?“

„Kdo říká, že jsem nešla dřív?“ usmála se Věrka. „Vyrazili jsme, jakmile jste vytáhli paty z domu! A to bylo ještě vidět. Vojtíšek až na dvoje krmení a troje přebalování všechno prospal, v tom tichu a na čerstvém vzduchu není divu...“

„No dobře,“ vzdychla si maminka. „Ale mohla jsi předem říci, že se chystáš na výlet tak daleko!“

„Jo – a vy byste mi to zakázali!“ opáčila nesouhlasně Věrka. „Musela jsem vás ujistit, že je to bezpečné a to šlo jedině tím, že jsem tam Vojtíška prostě vzala. Teď už to víte a snad už nebudete proti, až ho tam příště vezmu zase!“

„Ale jak to, že se touláš kdesi po lese za vesnicí, když sis vymínila toulky po Praze?“ všiml si pro změnu otec jedné menší nesrovnalosti.

„Protože je tam čistší vzduch!“ odvětila Věrka. „Zvlášť když to musí vydržet i mimino. Snad nechcete, abych s ním chodila zaprášenými ulicemi?“

Tím všechny námitky jednu po druhé odstranila a rodinný klid se zdál být zajištěný.

Pro tentokrát...

V následujícím týdnu Věrka bez jediného slova odmlouvání hlídala brášku Vojtíška ještě třikrát. Narušilo to sice vyučování, ale obě tetičky měly velké pochopení.

Když ale v neděli tatínek přinesl další lístky, tentokrát na koncert, Věrka se zamračila.

„Neděle mám mít přece volné!“ prohlásila.

„Ale Věruško!“ zkusila maminka útok na její city. „Vojtíšek je výjimečně hodné dítě!“

„Co kdybych si ho vzala na procházku hned po ránu?“ napadlo Věrku. „Vezmu si ho do košíku, o plínky přece nemám nouzi, mlíčko pro miminka v láhvi taky není problém...“

„Na celý den?“ podívala se na ni s podezřením maminka.

„Proč ne?“ pokrčila Věrka rameny. „Vojtíšek bude se mnou v pohodě a já nebudu celé dopoledne jako na trní, abych návrat domů neprošvihla. A v lese mu bude jistě lépe než ve městě!“

„Ale co tam s ním budeš dělat?“ chtěla vědět maminka. „To se chceš jen tak procházet po lese? To bys měla za chvilku ruce vytahané!“

„Kdybych s ním chtěla bloumat po lese, položila bych ho do kočárku,“ ujistila ji Věrka. „To není problém. Ale já s ním po lese pobíhat nebudu. Najdu si místečko, kde se mu bude dobře spinkat a tam na něho budu jen dohlížet. Občas ho nakrmím nebo přebalím, nic víc nepotřebuje. Budou mu tam zpívat ptáčci, pod stromy je chládek i v létě, uvidíte, jak ho přinesu vyspinkaného do růžovoučka!“

Usmlouvala tedy s rodiči, že dostane brášku na celý den.

„Kdyby se zatáhlo a začalo pršet, ne abys ho nechala venku zmoknout!“ starala se maminka.

„Kdyby se zatáhlo a začalo pršet, mám to domů pět kroků!“ ujistila ji Věrka.

„A nevezmeš si ten kočárek už z domova?“ napadlo ještě maminku.

„Nevezmu,“ odmítla její návrh. „Košík bránou kjodlych pronesu, ale kočárek bych mohla o bránu poškodit.“

Hádat se s ní nemohli, věděla toho o hvězdné bráně víc než oni. Vlastně by bez ní nic takového ani koutkem oka nespatřili. Věrka s vymoženostmi mimozemšťanů zacházela tak samozřejmě, jako kdyby od malička nic jiného nedělala.

Ale ačkoliv nabízela rodičům celou neděli, závoj tajemna činil přece jen její návrh trochu podezřelým...

Mohou jí vůbec věřit?

Neděle začala ráno společnou snídaní. Věrka připravila pro sebe i pro rodiče velké pucláky oranžové kávy šerzi a plnou mísu makových koláčků. Až na nezvyklou barvu kávy všem chutnalo a po snídani si Věrka vyžádala připravit Vojtíška do košíku na výlet.

„Vezmi si víc plínek!“ radila maminka Věrce. „A vážně si myslíš, že Vojtíškovi bude stačit jedna flaška mlíčka? Kam jsi ji dala?“

„Do biroivi!“ zavrčela Věrka, uražená, že to máma ještě nepochopila. Pak jí vyrovnala na stůl v pěti řadách pětadvacet lahviček s mlékem pro miminka, aby jí došlo, proč nepotřebuje tahat žádné zásoby.

Vojtíšek ležel v přenosném košíku a koukal se, co se kolem děje. Nic nechápal, stačilo mu plné bříško a klid. Neprotestoval, když ho Věrka popadla a i s košíkem ho opatrně nadzvedla. Žádná těžká váha, pomyslela si, toho bych klidně unesla i kilometr...

„Tak se tu mějte a užijte si ten koncert!“ popřála oběma, když objala maminku a tátu.

Pak si otevřela modrý ovál, za nímž byl lesní stín, a opatrně překročila jeho svítící okraj. A aniž by se ohlédla, pokračovala po lesní cestičce rovnou za nosem.

Praskání větviček pod nohama si nevšímala. Už aby byla nahoře! Proč jí Zdislav zakazoval jít rovnou nahoru na skálu? Tvrdil, že by se s miminem mohla zakymácet, ztratit rovnováhu a spadnout! Jako kdyby se jí totéž nemohlo přihodit i dole. Ani výstup na skálu nebyl bez nebezpečí, zejména když bylo mokro.

Zdislav už na ni čekal na vrcholku. Zdola skoro nebyl vidět, což bylo jen dobře, aspoň ho nespatří nikdo nepovolaný.

»Věrko, Věrko!« vrtěl hlavou, když spatřil kamarádku, jak po pěšině supí k němu vzhůru s košíkem v náručí.

„Vyfasovala jsem zase hlídání,“ ukazovala mu Věrka hrdě košík s miminkem. „Neboj, Vojtíšek bude jako vždycky spinkat!“

»O tvého malinkého bratra nejde,« vrtěl hlavou Zdislav. »Ale nevěřil bych, že tak brzy zapomeneš na základy opatrnosti. Co ten chlap, co sem šplhá za tebou?«

Věrka v první chvíli ztuhla. Pak se ohlédla a ztuhla ještě víc.

Tím chlapem byl – její vlastní táta.

Věrku v prvním okamžiku napadlo položit košík s Vojtíškem na kámen, sestoupit až k tátovi a pořádně mu od plic vynadat. Musel přece projít její branou, jinak by se sem nemohl v tak krátké době dostat. Co sem ale měl co chodit?

Pravda, na vině byla i její nepozornost. Když odcházela z domova, ani se neohlédla. Mohl tedy v klidu projít kjodlychem, než se otvor uzavřel. Brána se po krátké době nečinnosti vždycky sama zavře, ale měla ji zavřít natvrdo příkazem, jakmile prošla na druhou stranu, jistota je jistota. A správně by neměla používat bránu před ne-kriogisy! Jenže její rodiče už ledacos věděli, takže se na ně dívala přece jen jinak, než se museli na své rodiče dívat Víťa s Jitkou.

A teď tohle! Táta šel za ní – aby ji snad špehoval!

Ale proč by to dělal?

Když však s košíkem trochu zaviklala, aby se přesvědčila, zda stojí stabilně, odhadla, že jeho stabilita za moc nestojí a mohl by spadnout. Co teď? Táta se také zastavil, když viděl, že se otočila a spatřila ho, musela mu ale uznat, že se ani neskrýval. Kdyby ji opravdu chtěl špehovat, nešel by za ní tak nepokrytě.

„Tak už sem pojď, když už seš tady!“ zvolala na něho. „Přišel jsi mě kontrolovat? Kdo ti řekl, abys za mnou šel? Snad ne máma?“

„No... víš... jen mě napadlo...“ soukal ze sebe otec provinile jako školáček přistižený při opisování, „...když jsi prošla tou bránou, že bych se měl podívat, jak se tu bude dařit Vojtíškovi...“

„Ty si vždycky umíš vybrat nejhorší chvíli, tati!“ ulevila si Věrka. „Prosím tě, jak ses chtěl dostat včas zpátky na koncert?“

„Myslel jsem, že až uvidím, jak je to tady s Vojtíškem, že mi umožníš návrat,“ opáčil. „Já se přece neskrývám, snad se spolu domluvíme! Ale myslel jsem, že s Vojtíškem půjdeš někam do klidného lesa a ne že s ním polezeš nahoru na skálu! Co tam vlastně chceš?“

„Mám tady rande,“ odvětila po pravdě.

„Cože?“ zděsil se otec. „Rande? Nejsi na to trošku mladá?“

„To není rande, jaké si myslíš,“ upřesňovala to. „Prostě tu mám sraz, schůzku, setkání, nazvi si to jak chceš. S kamarádem, co ve mně vidí člověka, ale ne holku, natož ženskou. Nechápeš?“

„Mluvíš v samých hádankách,“ přiznal.

„Dobře, polez nahoru, pochopíš to brzy!“ vyzvala ho.

Otočila se, zase zvedla košík se spícím nemluvnětem a bez dalšího vysvětlení zamířila k vrcholu. Nebylo tam daleko a bylo znát, že tam pěšinka končí.

„Rande na skále?“ nevěřícně kroutil hlavou táta. Neudělal však po úzké pěšince ani dvacet kroků a zděšeně se zastavil.

Nahoře na skále ležel – obrovský tygr.

„Seznamte se, prosím!“ přerušila Věrka okamžik zděšeného ticha. „Zdislave, tohle je můj příšerně zvědavý táta. A tati, to je Zdislav, můj kamarád, co ve mně vidí jen člověka. Už chápeš?“

„Tohle – a kamarád?“ vyhrkl otec zděšeně.

„Doufám, že se skamarádíte i vy dva,“ pokračovala Věrka.

»Ono nám nic jiného nezbude, co?« vzdychl si Zdislav, ale slyšela ho jen Věrka, neboť to bylo v telepatii.

„Nic jiného vám zřejmě nezbude,“ opakovala po něm Věrka nahlas. „Oběma!“

„Co je to vlastně za zvíře?“ zeptal se konečně táta.

„V tom zvířeti je člověk,“ sdělila mu dcera vážně. „Máš před sebou, tati, posledního Atlantiďana. Říká ti aspoň něco jméno Atlantida?“

„Atlantiďan?“ vytřeštil oči otec. „Proboha, kde jsi k němu přišla?“

„Žije pár století u pana Vuka, abys věděl,“ vysvětlila mu. „V původní Atlantidě žil jako člověk, pak jako tygr. Skamarádila jsem se s ním a teď spolu na něčem děláme...“

„Prosím tě... a to se nebojíš přijít k němu s malým dítětem? Co kdyby ho... sežral?“

„Nechceš mě chápat, tati?“ durdila se Věrka. „Zdislav přece není šelma, ale člověk v tygří podobě. O Vojtíška se neboj! Zdislav ho houpal už včera a jak nádherně se Vojtíškovi spinkalo! Zdislavovi nic neudělá, když našeho malého pohoupá, já mám zatím volné ruce a mohu pomáhat zase já jemu. Užitek je na obou stranách.“

„Ale... co kdyby malému ublížil? Třeba i nechtěně?“

„Toho se neboj, Vojtíšek by byl v košíku dobře chráněný i při autonehodě,“ ujišťovala Věrka tátu. „Podívej se!“

A přistrčila košík s dítětem k tygrovi, který vzal opatrně držadlo do zubů, aby si mohl položit košík mezi přední tlapy. Pak začal střídavě nadzvedávat levou a pravou přední tlapu, takže to vypadalo, jako kdyby se košík s miminem houpal na vodě.

„Teď mám jen jednu obavu,“ řekla Věrka spokojeně, když viděla, jak se otcův strach zvolna rozplývá. „Že to ještě dneska naprosto zbytečně vyslepičíš mámě! A ona pak bude celý koncert umírat hrůzou, co se s Vojtíškem děje!“

„O to se neboj!“ ujistil ji otec. „Nic jí neřeknu, sám vím, jak by se strachovala. Jen že jsi tady měla Vojtíška v lese ve stínu... a co tady s tím tygrem vlastně děláte?“

„Tati, nezlob se na mě, ale to je tajemství,“ řekla Věrka.

„I přede mnou?“ zamračil se.

»Tak mu to řekni,« pobídl ji neslyšně Zdislav.

„Řeknu ti to, když slíbíš, že to neřekneš nikomu na světě,“ dala si Věrka podmínku. „Akorát před mámou to tajit nemusíš. Ale řekni jí to tak, aby to za chvilku nevěděla půlka Prahy, jak je u mámy zvykem!“

„No nevím,“ zarazil se. „Znáš to! Svěř nějaké tajemství mámě! Jediná možnost je nic jí neříkat. Spíš by šlo tvrdit, jak se tu měl Vojtíšek krásně, lesní vzduch... Ale fakt mě zajímá, co tu doopravdy děláte?“

„Posloucháme mimozemšťany,“ sdělila mu s vážnou tváří. „A snažíme se jim odpovědět.“

„Mimozemšťany, povídáš?“ zarazil se táta. „Kde máš jaké mimozemšťany?“

„Nějakých šest set světelných let od nás,“ řekla. „Jsou ještě daleko, ale přibližují se. My je teď jen posloucháme, ale až jim odpovíme, to teprve bude zajímavé!“

„Říkáš, šest set světelných... to je přece strašně daleko, ne?“

„Jak pro koho, tati,“ usmála se. „Hele, naše věda pracuje i s většími jednotkami! Zdislav na mimozemšťany čeká už deset tisíc let a klidně si na ně ještě počká. Nediv se, jen v podobě zvířete mohl přežít do naší doby, ale to je dlouhé povídání. Tebe ani mě z mimozemšťanů hlava bolet nemusí, ale už se toho účastnit je ohromné dobrodružství, nechápeš?“

„Dobrodružství...“ vzdychl si. „No budiž... taky bych se přidal, kdybych tomu rozuměl aspoň tak, jako rozumím své práci. Hele, Věrčo, nešlo by do vaší práce zapojit počítače?“

„Těžko,“ zavrtěla hlavou. „Víš, my nejspíš s počítači pracujeme, jen to nejsou známé bedýnky s obrazovkami... Místo obrazovky máme... no, radši ti to ukážu...“

Pokynula rukou a stranou se objevil nádherný skleněný pohár s tmavěrudou tekutinou, zřejmě to bylo víno. Jenže pak se obraz krátce zatřásl a stejně rychle, jak se objevil, zmizel.

„Takhle si vyvolám obraz...“ komentovala to Věrka. „Kdybys měl chuť na víno, mohla bych ti místo obrazu vyvolat skutečný pohár vína, to už jsi přece viděl.“

„Nemám chuť na víno,“ odmítl její nabídku. „Ale když jsi nám vyčarovala k večeři pravý guláš, to byla dobrota!“

„To můžeš mít i tady, stačí říct!“ pokynula a na kameni se před otcem objevil veliký talíř s pravým maďarským gulášem, jenže s českými houskovými knedlíky. Česká ruka se zkrátka ani tady nezapřela.

„Na to teď není čas,“ odmítl otec s citelným zaváháním. Guláš byl jeho oblíbené jídlo a odmítnout ho nebylo snadné.

„Dobře, necháme to na jindy,“ souhlasila a guláš zmizel i s talířem. „Já tady probírám seznamy, se Zdislavem tu cosi hledáme. A protože nevíme, jak se to má jmenovat, musíme probírat názvy jeden po druhém... Naštěstí můžeme při prohlížení seznamu použít speciální slovo »chyržé«, neboli »další položku« a vyvolá se další, aniž musíme znát jméno.“

Pokynula a objevila se další položka hned za gulášem, ale jídlo to očividně nebylo. Byl to nepříliš velký kámen, vypadal jako žulová dlažební kostka.

„Co je to?“ zeptal se trochu zmateně Věrčin tatínek.

„Já to taky nevím,“ usmála se omluvně Věrka. „Tohle jsem ještě neviděla. Ale naštěstí se mohu zeptat, co je to.“

Dotázala se pomocí telepatie a stejnou cestou obdržela odpověď, jenže ji slyšela jen sama. Zdislav ani táta nic neslyšeli.

„Hele, Zdislave, říká ti něco pojem »gumalbit«?“ zeptala se tygřího kamaráda.

»Cože?« nadskočil tygr div nepřevrhl košík s nemluvnětem. Naštěstí osvědčil, že má postřeh pořád na úrovni, packou košík zachytil a narovnal, takže se Vojtíšek ani neprobudil.

»Zopakuj to!« poručil Věrce.

Věrka mu vyhověla a Zdislav vyskočil na všechny čtyři, tentokrát ale bral na košík větší ohledy, aby se ani nezakolébal.

»Vytvoř to!« poručil si.

Věrka poslušně zhasila obraz a místo toho předmět nechala zhmotnit. Vypadal opravdu jako žulová dlažební kostka, ale Zdislav na ten kámen okamžik zíral, jako by ho přitahoval.

»Poruč tomu: „Myprim dfjomge!“« požádal Věrku.

„Chceš snad tímhle zobrazit vesmír?“ podivila se.

»Neptej se a dělej!« pobídl ji netrpělivě.

Věrka se obrátila k podivnému předmětu a vyslovila slova, znějící jako zaklínání.

V té chvíli svět rázem ztmavl a kolem tří lidí a tygra nastala hluboká noc. Na obloze se objevily hvězdy, ale netvořily známá souhvězdí. Některé jiskřily na dosah jako vznášející se světlušky, jiné byly očividně dál. Věrka to pochopila hned po Zdislavovi. Kolem nich byl třírozměrný model okolního vesmíru v děsivém měřítku metr ku světelnému roku... nebo tak nějak. Hvězdy byly neuvěřitelně blízko, přímo na dosah.

»Věrčo! To je ono!« ujistil tygr malou kamarádku. I z jeho telepatie bylo znát, že ho tenhle objev rozrušil víc než co jiného.

»Prosím tě, vytvoř si vkryhir a označ tuto hvězdu!« ukázal jí na jednu ze vzdálenějších světlušek. Věrka ani nepotřebovala další vysvětlení, tuhle hvězdu na skutečné obloze poslední dobou zaměřovala mnohokrát, odtud přece přicházelo vysílání Aplafů »pro ztracené lodě«! Okamžitě požádala o zaměřovací sklíčko vkryhir a označila jím žádanou hvězdu. A v té chvíli jí po zádech přejel mráz.

A totéž asi cítil i její otec, protože se i on citelně zachvěl.

Nad žulovou krychlí se objevil půlmetrový obraz lidské hlavy. Ačkoliv to člověk nebyl. Modravá kůže s nepravidelnými, kovově se lesknoucími šupinami, bez uší a vlasů, byť s téměř lidskými proporcemi, příslušnost k lidskému rodu vylučovala na první pohled.

»Aplafů!« řekl Zdislav.

Errata:

22.07.2021 13:11