Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Náprava

„Jste opravdu mrňouskové,“ oslovil obr Aplafů ztuhlou skupinku. „Nechtěli jsme tomu ani uvěřit, ale je to tak, patříte k nejmenším bytostem ve vesmíru.“

„Jak to?“ nechápal pan Vuk. „Jste ve vesmíru, nebo už na Zemi?“

„Do dneška jsme byli na naší základně daleko odsud, světlu to trvá skoro šest set let. Jenže náš novější chlogisyr umožňuje přeskočit to rychleji, prakticky v okamžiku. Přeskočil jsem právě chlogisyrem až k vám.“

»Tak vás tady vítáme!« postavil se Zdislav na zadní, ale ani pak nesahal Aplafů výš než ke kolenům. Nedal se tím ale vyvést z míry a nabízel obrovi k potřesení svou tlapu.

Aplafů se k potřesení ruky neměl. Zřejmě neznal pozemské zvyky. Zatím.

„Rozhlédneme se u vás,“ řekl po krátkém odmlčení. „Považujeme za svoji povinnost zkontrolovat všechny civilizace, používající biroivi. Nesmíme dopustit, aby těch prostředků někdo zneužíval. Doufám, že proti tomu nic nemáte, ale jestli nemáte co skrývat, vadit vám to nemusí.“

»Porozhlédněte se,« souhlasil Zdislav. »Jen se obávám, že jste příliš nápadní.«

„Nemáš pravdu,“ usmál se obr. „K rozhlédnutí využíváme vcítěných zvířat, stejně jako to umíte vy. Jenže my je používáme lépe. Vy jich současně vcítíte jen pár, u nás to má lavinovitý průběh. Stačil jsem se tu zmocnit dvou zvířat a osmi ptáků, jenže jsem je hned předal dalším, ti si také našli další a právě teď ovládáme dva tisíce zvířat a ptáků v okruhu dvaceti kilometrů. A naše možnosti se rozrůstají rychleji než je rychlost zdejších zvířat. Stačí pár zdejších ptáků s dálkovým viděním a náš okruh se skokem rozroste až k obzoru. Zabývá se tím v této chvíli pět tisíc našich, ale většina jich ještě čeká, až jim jiní pomohou najít vhodná zvířata. Nepochybujte ale, že za noc a den pokryjeme celý kontinent, pak přejdeme na další. Do pěti dnů o vás budeme vědět všechno.“

„A některým lidem nahlédnete do karet!“ ušklíbla se Věrka.

„Už víme, že to některým bude vadit,“ připustil Aplafů. „Naštěstí o tom nevědí. Stejně to bude vadit některým kriogisům. Potvrdili jsme si, Zdislave, že jsi nám říkal pravdu. Nejen o tom, jak to probíhalo, ale i jak se viníci pokoušeli zahladit stopy.“

»Já vím,« řekl Zdislav. »Rada Moudrých tenkrát smazala, co se dalo, jen aby se pravda nedala už nikdy zjistit.«

„A smazali víc věcí, které vám později chyběly,“ přikývl obr. „Naštěstí nevěděli o nouzových zálohách, ty vám naštěstí naši předkové neprozradili. Nám teď stačí porovnat je s obsahem archivů a seznamů. Chybí toho mnoho a většina potvrzuje tvůj pohled na věc. Jsi spravedlivý, Zdislave, a proto chceme aspoň částečně napravit křivdy, kterými jsi trpěl.“

»Křivdy těžko napravíte,« namítl tygr. »Nejtěžší ztráta pro mě tenkrát byla, že jsem přišel o přátele. Ty nejbližší mi zabili a ostatní se ode mne odvrátili, ta zrada byla ještě horší. Co na tom chcete napravovat?«

„Většina se toho skutečně napravit nedá,“ souhlasil vážně obr. „Ale přece! Můžeme ti vrátit lidskou podobu. Získáš celý další lidský život a bude na tobě, aby byl plnější než život tygra, zatíženého spoustou omezení. Ztracené přátele ti nevrátíme, ale v tomto kraji jsi přece získal jiné. Zatím jen tři a možná už čtyři.“

»Získat lidské tělo je opravdu lákavé,« přitakal Zdislav. »Jen kdyby to nebylo spojené se smrtí toho dítěte. Přiznám se, že se mi to příčí.«

„I to už víme,“ zamračil se trochu obr. „Rozumné bytosti mláďata nezabíjejí. Tady je toho neúnosně. Nu což, vložíme se do toho, více špatností se musíte zbavit. Ale ty od nás získáš lidské tělo bez zabíjení. Můžeš si dokonce vybrat. Líbilo by se ti mít tělo Inda a vrátit se do Indie, nebo raději zůstaneš v Čechách?“

»Jak to ale chcete dělat?« zpozorněl Zdislav.

„Vypůjčíme si dědičnost zdejších lidí,“ usmál se obr. „Šlo by to i s jedním člověkem, ale vznikl by dvojník, vinohi, to by se ti nelíbilo. Stačí vzít dědičnost dvou, čtyř až osmi lidí a smíchat je. Byl bys pak s nimi příbuzný, ale přitom jedinečný, vždyť ani dvě děti týchž rodičů nejsou stejné.“

»Kdyby to tak šlo, byl bych vám neskonale vděčný,« řekl vážně tygr. »V tom případě bych ale raději zůstal v Čechách. Byl jsem sice Ind, ale moji krajané se ke mně zachovali hanebně a přátele mám teď jen tady. Raději zůstanu s nimi.«

„Dobře,“ přikývl Aplafů. „Postačí ti dědičnost těchto čtyř?“

»Postačili by i dva,« řekl Zdislav. »Třeba Jitky a Víti. Doufám, že je nebudeš trápit!«

„To jistě ne,“ usmál se Aplafů. „Vzorek jejich dědičnosti už mám. Dvou much, které mi ho pořídily, si ani nevšimli. Stačí nám i kapička potu. A teď se dívej!“

Na trávě se objevila růžová skvrna. Rychle rostla, rychleji než rostou houby. Za pár vteřin byla jako tenisák, do minuty jako kopací míč. A už bylo znát, že je to lidské dítě, zatím jen zárodek, embryo, až na to, že rostlo neuvěřitelně rychle.

Druhá minuta. Zárodek dorostl do rozměrů kojence, ale rostl dál. Tak rychle snad nekyne ani těsto s droždím.

Třetí minuta. Na zemi leželo zhruba pětileté dítě, chlapeček s křečovitě zavřenýma očima. A pořád rostl, ručičky i nožičky se mu prodlužovaly. Brzy dorostl velikosti Víti, ale ani teď se vývoj nezastavil, jen se jeho růst začal zpomalovat.

„To teď budeš ty,“ řekl Aplafů. „Vciť se do něho!“

Mladík na lesní trávě vzdychl a otevřel oči.

V téže chvíli se zablesklo a tygr Zdislav zmizel, navzdory tomu, že příkaz dešadé nedovolí anihilovat větší tvory než hmyz.

„Vstaň, Zdislave!“ poručil Aplafů. „A pozor na rovnováhu, máš už zase jen dvě nohy místo čtyř!“

Mladík na zemi otevřel oči, chvíli mžikal, pak se rozhlédl a vyskočil. Trochu se zakymácel, pravda, čtyři nohy mají větší stabilitu, ale vyrovnal to. Přece jen nezapomněl, jak chodí člověk!

„Tohle... tohle jsem teď já?“ vykřikl a začal si radostně prohlížet své lidské ruce, skoro jako to dělají mimina, když si jich poprvé všimnou.

„Pomozte mu obléknout se,“ pobídl Aplafů ostatní. „Také se přece oblékáte, ne?“

Tentokrát se první vzpamatoval Víťa. Natáhl ruku a podal novému Zdislavovi to samé, co měl na sobě. Červené trenýrky, košili, krátké kalhoty a sportovní boty. Zdislav se otočil a rychle se oblékl, jen boty mu byly malé a musel požádat o větší velikost.

„Můžeš dál bydlet u mě,“ nabídl mu pan Vuk, který se už vzpamatoval ze všeho překvapení a konečně pochopil, že to není naaranžované divadlo, ale skutečnost.

„Ty jsi Strážce nejbližší Studny, viď?“ obrátil se na něho Aplafů.

„Ano, jsem!“ hlásil se k tomu hrdě pan Vuk.

„A vaše studny se probouzejí jen jednou za mnoho let, že?“

„Za dvaasedmdesát let, jako vždycky,“ ujistil ho pan Vuk.

„Tvá Studna je ode dneška probuzená trvale,“ řekl Aplafů.

„To jako... že bych mohl mít učedníky každým rokem?“

„Ne každým rokem, ale každým dnem,“ opravil ho Aplafů. „Víceletý cyklus platí pro řídce osídlené světy, kde to stačí. U vás to bude jinak. Podmínkou je větší zodpovědnost při výběru, proto se změna zpočátku projeví jen u tvé Studny. Časem všechny Studny i jejich Strážce změníme, ale to si probereme později. Ode dneška máš větší volnost ke změnám, ale i větší zodpovědnost za změněné. Rozumíš?“

„Snad,“ přikývl pan Vuk. „Sám ale těžko stihnu vyškolit tolik nováčků!“

„Zařídíš pro ně školu a učit budou jiní,“ poradil mu Aplafů.

„To by mohl pan Vuk změnit i moje rodiče!“ vyjekla Věrka náhlým poznáním.

„Samozřejmě,“ souhlasil Aplafů.

„A taky naše!“ přidali se Jitka s Víťou.

„Vy jste do dneška trhali rodiny?“ obrátil se Aplafů přísně na pana Vuka. „Jestli to bylo z nouze, kvůli víceletým cyklům Studny, dalo by se to omluvit, ale měli byste to napravit, dokud to jde. Měňte s mláďaty i dospělce, netrhejte rodiny.“

„Při dvaasedmdesátiletém cyklu Studní to jinak nešlo,“ ujišťoval ho pan Vuk.

„Beru to na vědomí,“ přikývl Aplafů. „Vy berte na vědomí, že trhání rodin je chyba. A podle toho se řiďte. Nejlepší je změnit vyhlédnutou rodinu, pokud je zdravá a funkční, při jednom cyklu Studny.“

„Oni dodneška měnili jen dospělé,“ přidala se Věrka. „Jenže to už bývají rodiče příliš staří, takže to skoro nemá cenu. A měnit příliš mladé děti také není snadné, my pak pomalu rosteme.“

„Takže neumíte vícerychlostní růst?“ ujišťoval se Aplafů. „Myslím tím to, co jste viděli před chvílí s tělem pro Zdislava...“

„Neumíme,“ řekla za všechny Věrka. „Proto jsme my tři pořád mrňouskové, jak říkáš. Než dorosteme do dospělosti, dlouho to potrvá. Mnohem déle než u ostatních dětí.“

„A vám to vadí, co?“ usmál se Aplafů. „Nedivím se, to vadí všem mláďatům, i našim. Takový růst, jako jste viděli před chvílí, povolujeme výjimečně. Mládě s tělem dospělce má více nevýhod. Může mít sílu dospělce, ale neumí ji ovládat. U Zdislava to bylo jiné, vložil tomu tělu vlastní osobnost a ta je jistě dost zralá, aby to opravňovala. Vy jste ale mláďata, měli byste růst přirozenou rychlostí.“

„No právě!“ vzdychla si Věrka. „Kdyby to šlo přirozenou rychlostí! Jenže my se už dlouho držíme takhle mrňaví. Naši kamarádi zatím znatelně vyrostli a my pořád nic...“

„Aha...“ pochopil zřejmě Aplafů. „To by bylo něco jiného! Potřebovali byste růst tak rychle, jako děti bez Studně, že?“

„Tak nějak!“ přikývla.

„Být dítětem je příjemné, přesto všechny děti ve vesmíru touží být dospělci,“ usmál se Aplafů. „To není nic nového, známe to i u našich mláďat. Ale to se dá změnit. Naučím Strážce Studny vícerychlostní růst kriogisů. Není to přece tak těžké, viděli jste to na těle pro Zdislava.“

V té chvíli všichni tři učedníci, Jitka, Věrka i Víťa, pocítili po celém těle chvění. Zdálo se jim, že to je jen jakési brnění, jenže to nebyl jen tenhle pocit.

Začaly jim být malé boty.

„Zujte se, rychle!“ poradil jim Aplafů, který si toho všiml.

Rychle se tedy všichni tři zuli, ale tím to neskončilo.

Věrka měla na sobě košili s dlouhými rukávy a s údivem pozorovala, jak se na ní právě ty rukávy rychle zkracují. Nejvíc to bylo znát právě na nich. Musela si rozepnout knoflíčky na zápěstí a brzy vypadala jako v košili své mladší sestry. Víťa měl naštěstí kraťasy, ani Jitka neměla dlouhé rukávy, u nich to nebylo tak zřejmé.

Nejméně se to zatím projevovalo na Víťovi. Ačkoliv zřejmě rostl i on, na jeho krátkých kalhotách a košili s krátkými rukávy to nebylo znát. Ostatně i Zdislav se dokázal do šatů jeho velikosti ustrojit. Až na boty, které jim Aplafů připomněl včas zout.

„To snad už stačí!“ vykřikla náhle Jitka, neboť pochopila, že vypadá nejen dospělejší než před chvílí, ale i než spolužačky.

„Je to příliš mnoho?“ zeptal se nejistě Aplafů. Přece jen o lidech nevěděl všechno!

Brnění v těle skončilo a všichni tři si mohli oddychnout. Víťu svědil obličej, přejel si tam rukou a s údivem nahmatal pod prsty pichlavé strniště. Sakra, pomyslel si, k dospělosti u kluků patří i holení, nemůže přece chodit do školy s bíbrem. A protože to jeho spolužáky ještě nepotkalo, Aplafů to zřejmě přehnal, leda by to kámoši chytře neskrývali...

„Jestli jsem vás tři posunul k dospělosti víc než třeba, omluvte mě. Vrátit to nejde, ale utěšoval bych vás, že se to brzy vyrovná. Není to o tolik, aby to vadilo.“

„Co kdyby se to použilo na hodně malé dítě?“ vzpomněla si Věrka na brášku.

„Tam by to vadilo,“ mínil Aplafů. „Ale jak vidím, vám to vadit nebude. Měli byste si pořídit oděvy větší velikosti, vaše se podle potřeby nezvětšují. Ale to je maličkost, to jistě zvládnete.“

„Měli bychom vám připravit nějaké přístřeší,“ napadlo Zdislava. „Do žádného našeho domu se nevejdete. Budeme vám muset postavit něco většího.“

„Nic nestavte,“ zarazil ho Aplafů. „Vrátím se na základnu. Beztak jsem k vám přišel hlavně přesvědčovat malověrné. Možná vás z toho důvodu navštívím ještě víckrát, ale nemá smysl, abych byl u vás trvale. Průzkum vašeho světa vedeme od nás a kdybyste naši přítomnost opravdu potřebovali, víte už, jak mě, nebo toho, kdo se bude o váš svět starat, zavolat. Ale spousta věcí se dá zařídit i na dálku, bez mé přítomnosti.“

„Budete nás sledovat?“ zeptala se Věrka.

„Jistě!“ přikývl. „Cítíme odpovědnost za civilizace, kterým jsme dali biroivi. Včera jsem seděl na základně se dvěma kolegy. Dnes sleduje váš svět pět tisíc našich prostřednictvím deseti tisíc vašich zvířat v okruhu dvou a půl milionu zhavae a povoláváme další dobrovolníky. Jste složitý svět, ale naše sledování se bude časem zmenšovat. Přetáhli jsme si k nám ke zkoumání i data vašich nouzových záloh. Jen jsme je zkopírovali, vlastní záznamy vám pochopitelně zůstaly a chceme vám dokonce hlavní záznamy obnovit a zvýraznit staré cenzurní zásahy. Možná časem tu a tam zasáhneme. Někteří vaši lidé jsou necitelní a spousta zasluhuje trest, ale nemělo by to být znát. I vy sami přece něco takového používáte, říkáte tomu »efekty motýlích křídel«. My používáme přednostně lavalsní metody. Nechceme vám jako celku škodit.“

„To by chtělo víc takových setkání,“ mínil Zdislav, neboť už se trochu otřepal z proměny.

„Budou,“ přikývl Aplafů. „Samozřejmě budou. Jakmile se seznámíme s poměry u vás, navrhneme náš další postup. A ten musíme projednat i s vámi. Buď tady, ale spíš bychom si vaše lidi zvali k nám. Máme víc klidu a u nás na nenápadnosti nezáleží.“

„Bude se to týkat i Strážců Studní?“ zeptal se Víťa a díval se přitom na pana Vuka.

Přitáhl tím na sebe pozornost zejména dívek, protože měl úplně jiný, znatelně hlubší hlas než ještě před chvílí. I on bude mít zřejmě doma problém, aby ho rodiče poznali.

„Nejen jich,“ souhlasil Aplafů. „I jiných. Určitě od základu změníme »efekty motýlích křídel«. Na tomto světě očekáváme spoustu nutných úprav.“

„Budou asi potřeba,“ souhlasil i pan Vuk. „Mít učedníky každý den, to se prostě nedá stihnout. Každého učíme jednotlivě, jen tak můžeme dát každému nejlepší péči. Proto školy jako takové nemáme.“

„Dobrá, nad tou připomínkou se zamyslíme,“ slíbil Aplafů. „Ale teď se vrátím na základnu, volají mě k nějakému problému. Jsem rád, že jsme vás poznali a jistě se ještě mnohokrát uvidíme. Určitě z toho setkání nebudete mít škodu, naopak. Zatím jsme na každém světě odstranili více problémů, u vás je očekáváme též.“

„Můžeme vás zavolat kdykoliv?“ zeptal se raději Zdislav.

„Jistě,“ přikývl Aplafů. „Vytvořte si gumalbit a postupujte jako dosud. Zatím jsme původní nahradili novým. Naši odborníci mají všechna práva, dokonce i ta, o kterých ani nevíte, jde to i na dálku. Jen první dva přenosy jste museli uskutečnit vy.“

„Přál bych si co nejméně důvodů volat vám,“ řekl procítěně Zdislav. Vypadal jako mladík, ale všichni věděli, že zdání klame. Všem bylo jasné, že může ihned navázat na staré výzkumy, aniž by potřeboval další školy. I kdyby se zaměřil na nové problémy, bude mít před většinou odborníků náskok. A jeho »co nejméně důvodů volat Aplafů«? Jistě, co vyřešíme sami, nemusí řešit oni.

„Jeden důvod bych vám ale přál,“ usmál se Aplafů, neboť jeho narážku pochopil. „Přál bych si občas se scházet na přátelská popovídání.“

„Právě tak jsem to myslel,“ přikývl Zdislav.

Zablesklo se a Aplafů beze stopy zmizel. Nevstupoval do žádného tunelu, prostě zmizel. Dopravní prostředek chlogisyr je nejspíš jiného druhu než kjodlych.

Pětice lidí stála na lesní pasece. Pořád ještě jako by tomu nemohli uvěřit. Ale stačilo, aby se na sebe podívali a bylo jasné, že se jim to jen nezdálo. Jedině pan Vuk vypadal stejně jako dřív. Ostatní se více nebo méně změnili, nejvíc Zdislav.

Byl opět člověkem!

„Pojďme do chalupy!“ navrhla Jitka. „Mám dojem, že začíná pršet!“

Měla pravdu, první kapky už padaly.

Pan Vuk všem otevřel kjodlych...

Do předsíně Vukovy chalupy dorazili ještě pohromadě, ale tam se rozdělili. Pan Vuk je pozval do sednice na kávu šerzi a koláčky od Liběny, ale obě dívky tam odmítly vstoupit.

„Hele, kluci, jděte napřed a sem se nevracejte, dokud tam nepřijdeme,“ poprosila Věrka chlapeckou část party i s panem Vukem. „My dvě se musíme teď hned převléknout, třeba i tady v předsíni. Nepočká to už ani vteřinu.“

Předvedla přitom, jak jsou jí krátké rukávy košile. Víc to ani odůvodňovat nemusela.

Zdislav se na ně podíval, usmál se a vykročil do sednice jako první, Víťa také rychle pochopil, že je to nutné, takže šel druhý, pan Vuk poslední. Ne že by to pochopil až teď, ale pečlivě za nimi zavřel dveře.

„Poslyšte, hoši, měli byste si také vyměnit obleky,“ navrhl jim. „Oba v těch krátkých kalhotách vypadáte trochu... trochu přerostle.“

Víťa se Zdislavem na sebe mrkli a rozesmáli se.

„No, u nás dvou se to ještě snese,“ poznamenal Zdislav.

„Holky jsou na tom hůř,“ přidal Víťa.

„Nechte je!“ ukončil pan Vuk hovor. „Taky se potřebujete ustrojit slušněji!“

Víťa proti převléknutí nic nenamítal a hned si také nechal zobrazit několik druhů košil. U kalhot si příliš nevybíral, rychle se rozhodl pro kostkovanou flanelovou košili a jeany. Zdislav se mu přizpůsobil a odlišoval se od něho jen jinými barvami košile. Byli s tím ale hotoví rychle a pak usedli k bytelnému stolu, na kterém mezitím pan Vuk nachystal mísy s koláčky a hrnky šerzi.

Za chvíli se otevřely dveře a do sednice vpluly obě dívky.

Bylo dobře, že se předtím rozhodli počkat s jídlem na jejich příchod, protože teď by oběma mladíkům asi zaskočilo v krku. Obě dívky se nastrojily do slavnostních šatů jako do tanečních. Věrka byla v jasně červených a Jitka ve světlezelených. Lišily se, podobně jako kluci, jen v barvách, s drobným rozdílem v tom, že hoši neměli oblek vhodný do tanečních. Což se na to chystali?

Pan Vuk seděl v čele velkého selského dřevěného stolu, oba chlapci se prve usadili na jedné delší straně, takže bylo logické, že na dívky zbylo místo proti chlapcům. Jitka vešla do sednice jako první, takže si mohla vybrat, kam se posadí. Vybrala si židli proti Víťovi a na Věrku zbyla židle proti Zdislavovi. Nezdálo se, že by jí to vadilo, naopak.

„Teda, mládeži, na dnešek budeme asi dlouho vzpomínat!“ zhodnotil to pan Vuk.

„Taky si to myslím,“ souhlasil Zdislav. „Ale škoda, že nás nenapadlo pořídit z toho setkání pořádný záznam! Vždyť to byla přímo historická chvíle!“

„Nenapadlo?“ přimhouřil oči pan Vuk. „Jak koho! Od tebe by byl záznam přerušený, přecházel jsi z jednoho těla do jiného... mě to naštěstí napadlo. A nepřerušil jsem to ani když jsem si chvíli myslel, že je to pouhá mystifikace. Takže záznam máme!“

„Bravo, Vuku!“ rozjasnil se Zdislav. „Napadlo tě to včas, my jsme kvůli technickým problémům na záznamy zapomněli. Měli bychom to ale pořádně oslavit, nemyslíte? Navrhl bych něco slavnostnějšího. Koláčky jsou vhodné, ty bych ponechal, ale šerzi bych nahradil originálním francouzským šampaňským. Jste pro?“

„Moment!“ zamračil se pan Vuk. „To bychom slavili jen my dva. Učedníkům ještě nebylo osmnáct, takže žádný alkohol, ani šampaňské! A když bublinky, tak limonádu!“

„To jste ale, pane Vuku, něco přehlédl,“ namítla Věrka.

A provokačně se hodně nadechla, aby nechala vyniknout, že už není takové vyžle, jako ještě před hodinou.

„Milé děvy, uznávám, že jste nám nějak rychle vyspěly, ale osmnáct vám není, uznejte to zase vy dvě!“ krotil je pan Vuk. Změny u nich nepřehlédl, ale nechaly ho chladným.

„Ale pane Vuku, snad byste netrval na byrokratických formalitách!“ přidala se k Věrce prosebně i Jitka. „Chcete snad po dalších sto letech přiznat, že jsme historicky zlomový okamžik slavili obyčejnou limonádou?“

„Má pravdu,“ přidal se Víťa. I jeho dospěle znějící hlas ukazoval na nutnost zamyslet se nad jejich důvody.

„Vždycky jste zdůrazňoval úsloví starých Římanů, že »víno pijeme pro povznesení, ne abychom padli pod stůl«,“ přidal se i Zdislav. „Nemusíme se přece opít pod obraz, ostatně ani já na to nejsem zvyklý a nejhorší pohled je na ožralé abstinenty. Jeden pohár šampaňského nás ale pod stůl nepošle a navíc si myslím, že všichni čtyři máme těla srovnatelná s dvacetiletými, takže to sneseme a nebude nám to ani škodit ve vývoji.“

Pan Vuk se na něho podíval pátravě. Zdislava nemohl okřiknout jako ty tři, ačkoliv bylo zřejmé, že jsou všichni čtyři vývojově na stejné úrovni. Chvilku uvažoval, ale pak ustoupil.

„Dobře, to snad sneseme,“ řekl a sám objednal pět pohárů šampaňského.

Uznal, že je proč.

Errata:

22.07.2021 13:11