Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Revoluce

U jednoho poháru samozřejmě nezůstalo, ale celkově jich nebylo tolik, aby je »poslaly pod stůl«, jak se zpočátku trošku obával i Zdislav. Za oslavu stály dvě události. Bezkonkurenčně vedl příchod Aplafů na Zem a hned poté Zdislavova rehabilitace a přeměna v člověka.

Stát po deseti tisíci letech opět na dvou nohou musel být úžasný pocit! Aplafů mu dali nejen nové tělo, ale hned dospělé, takže nemusel prožít úmorné kojenecké, batolecí a dětské údobí. Bylo by zajímavé být u toho, jak malé kojeňátko radí ctihodným expertům, nebo jak se batole účastní špičkových výzkumů, ale Aplafů to bezpochyby vyřešili nejlépe. Jen ať svůj nový život naplní lépe než těch deset tisíc let jako tygr! Může snad něco lépe odpovídat pojmu »druhá šance«?

Barbarská možnost využití potratu tím pádem zůstala tím, čím byla od začátku. Barbarsky nouzovým řešením, přijatelným jen kdyby to jinak nešlo.

Drobná náprava dosavadní nectnosti Studní, totiž pomalý růst od počáteční úrovně, na níž se učedník nachází v okamžiku přeměny, byla opravdu jen drobná náprava. Jenže Jitka i Víťa byli Věrce vděční za odvahu, jak ji vesmírné návštěvě přednesla. Aplafů se jen trochu zamyslel, dal jí zapravdu a hned to provedl, ale kdyby mu problém nepředložila, nikdo by ho nenapravil. A i když to Aplafů z nezkušenosti mírně přehnal, nikdo mu to nezazlíval, naopak. Necítili to jako chybu, spíše jako třetí důvod k oslavě. Které dítě nikdy netoužilo být naráz dospělým! Dospělí je příliš často trestají, komandují, přikazují a zakazují, kdežto na dospělého se spousta sankcí nedá použít! Už jste někdy viděli dospělého za trest klečet?

Je však pravda, že pana Vuka přesvědčil až Zdislav, když logicky poukázal na to, že už opravdu fyzicky vyrostli a v malém množství jim nemusí škodit ani šampaňské. Kdyby to tvrdili zbývající tři, nebylo by jim to nic platné. Zdislava ale pan Vuk odmítnout nemohl.

Byla otázka, zda to zabere i na rodiče, tetičky, úřední osoby a jak na to budou reagovat učitelé. Všichni měli nejasné tušení, že to jen tak neprojde. Ale výhody byly všem jasné už teď a třetí sklenku šampaňského jim dobrácky dopřál i pan Vuk.

Pak si všichni uspořádali slavnostní hostinu. Nejvíc musela vyprávět Věrka, která na to měla nejdobrodružnější pohled. Zarach od tetiček v kritické době se dal pochopit přesně tak, jak to od začátku chápala ona. Jako jejich svévoli, byť chvályhodně motivovanou heslem »Sorry, safety first!« Ale i kdyby to myslely dobře a šlo jim o bezpečí nejen Věrčino, ale všech, tu kardinální chybu udělaly, že nikdy nepochybovaly o Zdislavově vině. Však také Zdislav právem spoléhal na Aplafů a trochu i na Věrku, která mu bez dlouhého váhání pomáhala.

Hostina probíhala místo večeře, mezitím totiž nastal večer. Pan Vuk se proto rozhodl výjimečně doprovodit Víťu a zejména Jitku domů, aby jim pomohl překonat údiv rodičů. Krčmářovi i Marešovi si už sice zvykli na odlišnosti svých dětí, ale poslední změna vyvolaná Aplafů byla přece jen silné kafe, které by rodiče nemuseli bez jeho svědectví jen tak strávit.

Ačkoliv se chtěli původně rozloučit Víťa s Jitkou a ponechat Věrku se Zdislavem u pana Vuka, Věrka se rozhodla pro okamžitý návrat jako první a když to ostatním oznámila, nabídl se jí jako doprovod Zdislav.

„Vuk dosvědčí totožnost Víťovi a Jitce, já tobě,“ řekl.

„Ty budeš u tetiček mnohem víc potřebovat svědectví pana Vuka než já!“ upozornila ho Věrka na skutečnost, že ho jako Zdislava nikdo z jeho známých nepozná. Kdo jeho proměnu neviděl, neuvěří!

„Ale uvěří,“ ujišťoval ji Zdislav.

„To chci vidět, jak!“ sýčkovala Věrka.

„Kdykoli vám u kriogisů poskytnu svědectví,“ sliboval pan Vuk. „Ale teď tady chvilku počkejte, než se vrátím. Musím naše dospělce, jak jim říkají Aplafů, doprovodit domů, jinak by je vlastní rodiče nepoznali. Mně snad uvěří!“

Jitka s Víťou se tedy rozloučili a pan Vuk s oběma odešel. Věrka se Zdislavem v sednici osaměli a Zdislav si přesedl do čela stolu na místo pana Vuka, aby byl Věrce blíž.

„Doufáš, že tě tety poznají?“ pochybovala Věrka a kriticky se po sobě podívala.. „Vypadám sice dospělejší, ale obličej mám pořád svůj... ale ty budeš pro ně úplně cizí chlap!“

„Postačí mi, když tetičce Markétě připomenu, co mi kdysi řekla,“ usmál se Zdislav.

„Myslíš, že tě podle toho pozná?“ pochybovala Věrka.

„Jistě,“ usmál se Zdislav. „Nikdo mě nenazval »prolhanou pruhovanou příšerou«, jen ona. A dělala to s chutí a opakovaně, dokud... dokud jsem si ji trošku nepřitáhl prackou. Nikdo u toho nebyl, jen ona a já... uvidíme, jestli si na to ještě vzpomene!“

„To byla taková?“ podivila se Věrka.

„Bylo jí tehdy jako je dnes tobě, jenže byla rozmazlenější,“ zavzpomínal s úsměvem. „Jako dítě dvou kriogisů vypadala jako roční mrně a rodiče ji museli před světem skrývat. Uklidili ji tedy k Vukovi, který se jim nabídl, že ji pomůže vychovávat. Měla telepatii a mohla si vytvářet podle seznamu cokoliv ji napadlo, jenže ji tenkrát strašně štval její malý vzrůst. Znáš to přece také, i když v menší míře. Markéta z toho obviňovala nejdřív rodiče, což jí Vuk včas vymluvil, nebylo to ani chytré, ani spravedlivé. Tak si našla mě.“

„Nebála se tě?“ divila se Věrka.

„Maminka ji ujistila, že si rozmyslím jí ublížit, neboť by mě za to čekalo neuvěřitelné prodloužení trestu,“ pokrčil rameny. „Tisíc let, to si ve tvém věku těžko představíš, pro ni to bylo něco jako věčnost. A byla to pravda. Měl jsem s ní nebeskou trpělivost, jenže tak dlouho se chodí se džbánem... až pohár přeteče. Zkrátka jsem ji popadl, přitáhl si ji k sobě a zavrčel na ni, že teda vydržím těch tisíc let navíc, ale nejprve se pořádně napiju její krve a co z ní zbude, spláchnu. Je taková česká průpovídka, když praskla kráva, ať praskne chalupa... Začala telepaticky ječet a přivolávat Vuka, tak jsem ji trošku přimáčkl. Pak teprve začala prosit, ať ji nechám naživu, že už mi tak zle nikdy neřekne... no, vzal jsem ji za slovo, uznal jsem, že se chce polepšit, takže popravu odložím, když mi přestane nadávat! Splnit ty vyhrůžky bych nemohl, ale vyhrožovat jsem jí mohl. Člověk v tygřích tlapách většinou slíbí všechno, aby se z nich dostal živý. Slíbila to a dodržela. Uměla si asi představit, že bych i já mohl splnit, co jsem jí slíbil, když... když ona poruší slovo...“

„Nedivím se, že tě nemá ráda!“ pochopila. „I když... to bylo před třemi sty lety, ne?“

„Při nejbližší návštěvě rodičů je přesvědčila, aby ji vzali co nejdál pryč,“ usmál se. „I pak dodržela slib, že o mně neřekne křivého slova, ale... odstěhovali se tenkrát až do Brna a tetička Markéta se pak zdejšímu kraji dvě stě let vyhýbala jako čert kříži!“

„Proto ji to tak rozčertilo!“ pochopila to Věrka. „To hodně vysvětluje! A navíc ještě ukecala Barču, aby se do mě pustily spolu! Barča přitom zpočátku vypadala vstřícně s tím nápadem věnovat ti v našich pozemských možnostech nové lidské tělo...“

„Já věděl, že jen Aplafů to vyřeší přijatelně!“ řekl Zdislav. „A že budou spravedliví! Slyšela jsi taky, že nám chtějí obnovit všechny smazané záznamy z biroivi? Rada Moudrých to tenkrát vydávala za následek katastrofy, ale ve skutečnosti smazala všechno, co by mohlo přivést někoho zvídavého na stopu jejich podvodů a zločinů! Aplafů ale našli jakési nouzové zálohy a jestli nám opravdu hlavní záznamy obnoví a staré cenzurní zásahy se objeví, nebude už moci nikdo pochybovat!“

„Ale co když někdo přijde s názorem, že Aplafů nejsou tak spravedliví, jak se o nich tvrdilo, že ti třeba nepřípustně nadržují! Nebo že ti skočili na lep?“

„Už od doby Aplafů patří do našeho kodexu zásada »Každý má právo na vlastní názor, ale nikdo nemá právo na vlastní fakta.« Falšování fakt podle vlastního názoru je podle toho zločin a obnovou dat Aplafů odhalili zločiny Rady Moudrých. Vlastní názor pak tetičky mít mohou, ale fakta hovoří proti němu, těžko to někdo přijme.“

„To ještě uvidíme!“ řekla Věrka tónem, vyjadřujícím snahu ukončit tohle téma. „Nechme toho, ono se to ukáže.“

„Smím tě tedy doprovodit do Prahy?“ zeptal se jí Zdislav, jako kdyby dosavadní hovor neměl jiné vyústění než odpověď na tu otázku. „Uvaž, nikdy jsem tam nebyl! Nepočítám cesty ptáků, což znamená, že znám Prahu jen shora.“

Vzal ji přitom za ruku, ale odtáhla ji.

„Víš, Věrčo, proč jsem jako tygr odmítl kombinaci genů z vás čtyř?“ zeptal se jí znenadání zdánlivě úplně bez souvislosti.

„Nevím,“ zarazila se a uvažovala, co tím chtěl vlastně říci.

„To je přece jasné!“ usmál se. „Kdyby mi Aplafů stvořil tělo z genů vás čtyř, byl bych geneticky vaším potomkem. Takhle mám půlku genů od Jitky a půlku od Víti, takže jsem jejich genové dítě a ti dva jsou moji genoví rodiče. Kdybych přistoupil na druhou možnost, měl bych od každého z vás čtvrtinu a ty bys byla moje genetická babička.“

„To mě nenapadlo,“ rozesmála se. „Babička...! K smíchu! Vždyť je mi teprve patnáct a tobě hodně přes deset tisíc!“

„To je stáří osobností,“ řekl vážně. „Geneticky bys byla má babička, neboť bych měl čtvrtinu tvých genů. Chápeš ten rozdíl?“

„No dobře, je v tom rozdíl,“ přestala se smát. „I když je směšné, aby Víťa s Jitkou byli tvoji rodiče, táta s mámou... Vadilo by ti, kdybych byla... tvoje genetická babička?“

„Ani nevíš, jak!“ ujistil ji. „Kdybych byl geneticky tvůj vnuk, nemohl bych tě dnes požádat o ruku. Což právě činím...“

„Cože?“ zvážněla úplně. „To myslíš... vážně?“

„Naprosto!“ ujistil ji. „Známe se přece už dlouho, ne?“

„To jsi byl ale tygr!“ namítla. „A navíc... vždyť jsi Ind! My dva přece pocházíme ze dvou úplně odlišných civilizací!“

„Jenže teď jsem člověk jako ty,“ připomněl jí. „A geneticky jsem dítě českých rodičů. Odmítl jsem i genetický základ z Indie, ačkoliv mi ho Aplafů nabízel i s návratem. Nechci se tam vracet! Žil jsem posledních pět set let v Čechách, jsem tu déle zdejší než ty! Ačkoliv jsem se nesměl jako tygr mezi lidi odvážit, Vuk mi ze soucitu dal možnost poznávat lidi očima ptáků, koček a veverek... Neznám zatím život ve městech, ale na vsi jsem doma a vůbec, vždyť už ani nevím, jak vypadá dnešní Indie proti té před pěti sty lety, kdy jsem ji opouštěl. Už dávno patřím sem!“

„Prosím tě, snad si nemyslíš, že to stačí?“ vyhrkla.

„Poznal jsem u Vuka pár desítek kriogisů, ale ty jediná jsi mi věřila!“ pokračoval. „Možná jen ze soucitu, ale věřila jsi mi! A když Aplafů moji nevinu potvrdil, tvou důvěru potvrdil. Teď už mezi námi není na soucit místo, ale jistě mi věříš dál. Já ti věřím už dávno a vzájemná důvěra je další důležitá podmínka pro základ něčeho víc.“

„Ale...“ hledala ještě, co by mohla namítnout, „zapomněl jsi, že je mi patnáct. To je ve zdejší civilizaci dětství. V Indii se lidé žení a vdávají i mladší, ale tady to není přípustné. Musel by sis na mě ještě pár let počkat!“

„Biologicky už je ti kolem dvaceti,“ přejel ji pohledem, až zrudla. „Na šampaňské jsi vyspělá dost, proč bys nemohla chodit s klukem?“

„To způsobil omyl Aplafů,“ namítla rychle. „Jak jsi to říkal prve? Co stáří osobnosti? Tobě je deset tisíc, mně teprve patnáct.“

„Osobnost zraje životními zkušenostmi,“ řekl vážně.

„To se ti jen zdá,“ namítala rychle.

„Mám ti to vypočítat?“ usmál se. „Do stěhování na vesnici jsi byla malé děvčátko. Pak jsi toho prožila víc než spousta lidí za deset let! Začal to konflikt vaší rodiny s darebáckým lichvářem Vondrou, které vás vyhnalo z Prahy! Započtu zkušenosti u Vuka, potyčky se zdejšími darebáky, soud s panem Moravcem, pak ještě horší podraz sociálních pracovnic... Vždyť jsi oficiálně i zemřela! Další zkušenosti z Prahy a nakonec, kolik lidí už vidělo na vlastní oči Aplafů? K počítání vystačí prsty jedné ruky! Ale když chceš trvat na těch patnácti letech, uznám to a počkám si na tebe. Uznej, trpělivosti mám dost...“

„A taky jsi s tím přišel moc naráz!“ pokračovala zmateně. „Dobře, poznali jsme se už když jsi byl v tygří kůži. Ale jako lidi se pořádně neznáme!“

„Neznáme,“ přikývl klidně. „Tu chybu chci napravit. Proto tě chci také doprovodit do Prahy. I když si myslím, že každý člověk by měl milovat na druhém především jeho srdce. A to ty máš dobré, bez nejmenších pochyb...“

„Zdislave...“ obrátila se na něho prosebně. „Nech mi aspoň víc času! Není možné rozhodnout se v jednom jediném dni!“

„Dal jsem slovo a zpátky ho nevezmu, ale nebudu na tebe naléhat,“ slíbil bez mrknutí oka. „Rozmysli si to. Nejpozději za tři roky ti bude osmnáct a to už je i v Čechách dost.“

„Děkuji,“ vyhrkla rychle.

„Ale do Prahy bys mě pozvat mohla,“ přešel do prosebného tónu naopak on. „Jen jsem zvědavý, jak tam žijete. A kromě toho, když už znáš můj vztah k Markétě, budeš jistě zvědavá na okamžik, kdy mě pozná.“

„Zeptáme se ještě, co na to pan Vuk!“ odstrčila už podruhé jeho ruku.

„Dobrá, počkáme,“ přikývl.

Pan Vuk se vrátil brzy, zřejmě použil služeb svých jelenů.

„Jak to proběhlo u Marešů a u Krčmářů?“ starala se Věrka.

„Neutrálně,“ usmál se pan Vuk. „Začalo to málem přísným trestem za pozdní příchod, ale když si páni rodičové všimli změn svých ratolestí, nastoupil nefalšovaný úlek. Něco podobného vyvolá každé setkání s Neznámem. Řekl jsem jim, že to není nic katastrofického, jen jejich děti, jak prve zaostávaly, teď skokově dospěly. Souvisí to s naší jinakostí, není to jejich zásluha ani vina. Prostě si na to musí zvyknout. Nejvíc brblal pan Mareš, ale ani jemu nezbylo než to uznat. Největší obavy měl, aby Jitce platila žákovská jízdenka na autobus, ale to je maličkost.“

„Vzhledem k tomu, že Jitka doma připravuje jídlo pomocí biroivi, jim určitě zbývá na autobus dost peněz,“ mínila Věrka.

„Tak nějak jsem jim to řekl i já,“ usmál se pan Vuk. „Jenže pan Mareš se vytasil s tím, že dávají uspořené peníze na Jitčin účet, aby jí našetřili na výbavu, až se bude chtít vdávat. Zatím toho tam moc není a holka vyrostla, že by se klidně mohla vdávat už dnes. A co teď? Na to jsem jim řekl, že kriogisové výbavy nepotřebují, protože si všechno vyčarují až podle potřeby, což je uzemnilo. No nic, hlavně že dceru přijali takovou, jaká je!“

„A u Krčmářů to jistě prošlo taky,“ usmála se Věrka. „Protože kdyby ne, začal bys jistě většími potížemi. Takže to dobře dopadlo, teď ještě aby jim to dobře dopadlo i ve škole!“

„Zajdu tam s nimi ráno,“ sliboval pan Vuk. „Z toho mraku pršet nebude, bývám velice přesvědčivý, když je to zapotřebí. Jdeš taky domů, Věrko? Nechceš, abych šel s tebou?“

„Já už doprovod mám,“ ukázala Věrka na Zdislava.

„Kdybyste potřebovali svědectví, zavolejte mi telepaticky!“ nabádal je. „Telepatie se dá snadno používat i dálkově...“

„To už známe,“ přerušila ho Věrka. „To mě naučila Barča. Zdislav to zná odjakživa a Aplafů mu vrátili i všechny pravomoci kriogisů, nemusíš mít o něho obavy.“

„Tak tedy jděte a pozdravujte tvé rodiče, Věrko, i tetičky, až je uvidíte!“ vybízel ji.

„Stane se!“ odvětil Zdislav.

Ani z toho nečišela ironie... 

Věrka otevřela kjodlych do předsíně bytu a za okamžik byla se Zdislavem uvnitř. Ani nepotřebovala, aby jí kjodlych vytvářel pan Vuk. Aplafů zrušil omezení nejen Zdislavovi, ale i jí.

Z dálky sem doléhal večerní hluk města, ale v bytě bylo ticho, ačkoliv ve společném obývacím pokoji za prosklenými dveřmi svítilo světlo.

„Jsme doma!“ obrátila se na něho vesele. „Pojď, představím tě rodičům!“

Pro jistotu před vstupem zaťukala na dveře, ale nečekala na vyzvání a otevřela je.

U společného jídelního stolu ale s rodiči seděly i tetičky a všichni čtyři se na Věrku i na Zdislava podívali trochu udiveně. Co trochu! Vytřeštili na ně oči všichni čtyři!

„Dobrou chuť!“ popřála všem Věrka klidně.

„Dobrý večer vespolek,“ přidal se Zdislav.

„Do... dobrý,“ zakoktal otec. Vzhled dcery ho ohromil, ale ani matka, ani tetičky nevypadaly v té chvíli o mnoho chytřeji.

„Věruško!“ vydechla ohromeně maminka. „Co je to s tebou?“

„Co by se mnou bylo, mami?“ podivila se Věrka její otázce. „Jen jsem povyrostla. Na tom snad není nic špatného!“

„Ale... ale to přece není normální!“ vykoktal otec.

„Máš pravdu, normální to není,“ souhlasila Věrka. „Tady na tom místě vám slibuji, že už se to nebude opakovat. Jen si budete muset zvyknout, že jsem dohnala malé zpoždění ve vývoji.“

„Chceš snad tvrdit...“ zarazila se maminka uprostřed věty, ale Věrka si to domyslela.

„Ano, mami,“ přikývla. „Vysvětlila jsem vám, že porostu pomalu a budu dlouho vypadat jako malá holčička. Naštěstí to už není pravda. Dorostla jsem a ode dneška vypadám normálně.“

„Ale ty jsi teď... i na patnáctiletou... trošku moc...“ namítla maminka.

„To je náhrada za křivdy, které mi zpožďování způsobilo,“ odvětila Věrka.

„Takže... už nebudeš... jiná?“ ubezpečoval se otec.

„Jestli myslíš, že už bych neměla být kriogiska?“ usmála se Věrka. „To ne, v tom jsem stejná jako dřív, jen jsem povyrostla. Ale mám pro vás dobrou zprávu. Pan Vuk vás může změnit, abyste byli jako já. Doufám, že to neodmítnete!“

„Cože?“ vyskočily naopak obě tetičky.

„Co to plácáš?“ obořila se na Věrku Markéta. „Každý přece ví, že to Vuk udělat nemůže! Nemůžeš přece za něho něco takového slibovat!“

„Každý přece ví, že to Vuk udělat nemůže...“ opakovala po ní Věrka. „Jenže je to jinak. Málokdo naopak dneska ví, že to pan Vuk dneska slíbit může. A nejen slíbit, ale také splnit. Vukova Studna je totiž aktivní. A můžeme přijmout mezi kriogisy nejen moje rodiče, ale i rodiče Jitky a Víti a také mého brášku.“

„Tomu jsme to už slíbili, ne?“ namítla Barbora.

„Slíbili, ale až v dospělosti,“ souhlasila Věrka. „Jenže pan Vuk ho může změnit hned, nemusíme čekat.“

„Ale to by byl strašně dlouho miminem, pak ještě stovku let dítětem...“ vypočítávala Markéta. „Určitě stojí za to počkat!“

„Ba ne,“ řekla Věrka. „Být kriogisem od mimina má své výhody. Vždyť to znáš! Jednak může od malička požadovat od biroivi všechno co potřebuje, ale hlavně, netknou se ho nemoci a i případné úrazy se rychleji zahojí. Bráška ale nebude sto let dítětem, jako jsi byla ty. Bude růst normálně. Zatím to není moc známé, ale pan Vuk dnes ovládá »dvourychlostní stárnutí« a já doufám, že se to brzy roznese.“

„Jaké »dvourychlostní stárnutí«?“ zalapala po dechu Barča.

„Odkdy je něco takového možné?“ přidala se k ní Markéta. „Každý ví, že Studna je dvaasedmdesát let po každé přeměně vyschlá a mrtvá!“

„Ode dneška to není pravda,“ řekla Věrka. „Každý kriogis zná cyklus Studní, jenže Vukova bude ode dneška výjimkou. Je aktivní a tak zůstane. Navíc pan Vuk umí nastavit, aby kriogisové pomaleji stárli až od dospělosti a ne od okamžiku přeměny. A to je právě to »dvourychlostní stárnutí«. Podívejte se na mě, já jsem živoucí důkaz.“

„Ale to přece není možné!“ vybuchla tetička Markéta. „Jaký živoucí důkaz? Co je na tom důkaz? Že jsi znenadání vyrostla?“

„To nebylo znenadání, ale »dvourychlostní stárnutí«,“ řekla Věrka. „Jděte se podívat na Jitku a Víťu! Také vyrostli! S trvalou aktivitou Studny pana Vuka to jsou žhavé novinky.“

„A tomu máme věřit?“ nechtěla to Markéta připustit.

„Nevěřte, ale jděte se podívat k panu Vukovi!“ pobídla ji Věrka. „Můžete to mít z první ruky, dřív než většina ostatních!“

„Chceš snad tvrdit, že Vuk přišel na něco úplně nového?“ nedůvěřovala jí ani Barča.

„Proč Vuk?“ opáčila Věrka. „Ten to jen dostal jako Strážce Studny do užívání!“

„Byli u něho z Ándrapradéše?“ hádala Barča.

„Ne, tam ještě o ničem ani netuší,“ usmála se Věrka.

„V Ándrapradéši že o tom nevědí?“ lapala po dechu Barča. „Kdo jiný by mohl něco tak přelomového vymyslet?“

„Například Aplafů,“ odpověděl jí Zdislav, který dosud až na úvodní pozdrav mlčel. „Všechny novinky zařídili Aplafů. Přesněji jeden z nich, který dnes navštívil Vuka. Vlastně nás, Vuk se dostal až k hotovému, ale Aplafů ho uznal za Strážce Studny. Potvrdí nám všechno a navíc pořídil z návštěvy Aplafů záznam. Až si ho prohlédnete, budete se na to dívat jinak – i ty, Markéto!“

„Poslyš, hochu,“ změřila si ho nepřátelsky tetička Markéta. „Odkdy si tykáme? A odkud vůbec jsi? Znám všechny kriogisy v Čechách, ale tebe ne!“

„Znáš mě taky, Markétečko, jen mě ještě nepoznáváš,“ usmál se Zdislav. „Bude to asi tím, že jsem v Čechách kriogisem teprve několik hodin a předtím jsem vypadal jinak.“

„Chceš nám snad tvrdit, že Vuk udělal kriogise i z tebe?“ zeptala se ho Barča.

„Ne, Vuk ani Studna za to nemohou,“ usmál se Zdislav. „Člověka ze mě udělal Aplafů. Posoudil můj případ a rozhodl v můj prospěch. Vždy jsem tvrdil, že Aplafů jsou spravedlivější než všichni kriogisové dohromady! Jen se to potvrdilo.“

„Ale mladíku!“ napomenula ho Barča. „Nejsi namyšlený? Tvrdit o sobě, že tě změnil v kriogise sám Aplafů... to je trochu... velikášské. Hodně velikášské, nemyslíš?“

„Pravda není velikášská,“ usmíval se Zdislav. „Tady Věrka je svědek, jak se to stalo!“

„Věrka že je svědek?“ zaškaredila se Markéta. „Věrka že byla dneska u Vuka? Můžeš mi prozradit, jak by se tam dostala, když jsme jí s Barčou zablokovaly kjodlych?“

„Jak se tam dostala?“ usmál se Zdislav. „Jednoduše! Zablokovaly jste jí sice svévolně kjodlych, ale zapomněly jste, že může přijet i autobusem! A Věrka to stihla! Právě včas, aby mi pomohla domluvit se s Aplafů! Ti nám umožnili vytvořit spojení mezi Zemí a jejich vesmírnou základnou a jeden z nich přišel až k Vukově chajdě, aby se přesvědčil o zdejších poměrech přímo na místě. Teď to Aplafů znají, takže se vrátil, ale zůstala po něm spousta změn. Vukova Studně, »dvourychlostní stárnutí«, ale hlavně spravedlnost! Aplafů ze mě udělal člověka a napravil tak všechny staré i novější křivdy!“

„Jaké křivdy?“ zamračila se Barča. „Komu se děly křivdy?“

„Například mně!“ řekl Zdislav a zvážněl. „Mimochodem, ty a Markéta jste se na nich podílely. Musel to napravit sám Aplafů, naštěstí jsou opravdu spravedliví, jak jsem vám vždycky tvrdil!“

„Cože jsi nám tvrdil?“ mračila se Barča.

„Jak se opovažuješ lhát, že jsme ti křivdily, když se neznáme?“ přidala se k ní Markéta.

„Ale znáte mě!“ trval na svém Zdislav. „Jen mě nemůžete poznat, to je to! Ale že byste mi nekřivdily, to zapřít nemůžete. Nikdy jste mě nevyslechly, vždycky jste tvrdily, že lžu. To byla ta největší křivda, nechápete?“

„To lžeš!“ vybuchla Markéta. „Nikomu jsme žádnou křivdu nezpůsobily! Proč myslíš, že máme důvěru ostatních kriogisů napravovat křivdy jiných? Ani tě neznáme, takže jsme ti ani nemohly ubližovat!“

„Křivdy jiných napravujete, ale samy...“ vzdychl si Zdislav. „Ty mě tedy neznáš?“

„Neznám!“ řekla Markéta sveřepě. „A netykáme si!“

„Sama sis s tím tykáním začala!“ odvětil Zdislav a zvážněl. „A už dávno! Chceš tvrdit, že mě neznáš a nikdy jsi mě neznala?“

„Neznám – a nikdy jsem tě neznala!“ odvětila Markéta pevně.

„Ale znáš!“ usmál se kysele Zdislav. „Nepamatuješ, jak jsi mi před třemi sty lety nadávala do »prolhané pruhované příšery«? Nepamatuješ, jak jsem tě přimáčkl prackou ke zdi?“

Markéta ztuhla, jako by do ní udeřil hrom, neschopná slova.

„Jakou prackou?“ nechápala pořád ještě Barča.

„A ty si nepamatuješ, jak jste ji nahonem odvezli od Vuka do Brna?“ obrátil se Zdislav na ni. „Možná dodneška nechápeš, proč byla tenkrát tak hysterická, ale Markéta to ví dobře!“

„To bys musel být ale Zdislav!“ vydechla Markéta v hrůze.

„Taky že jsem!“ uklonil se lehce. „Věrka tu proměnu viděla a potvrdí mi to. Byl u toho i Vuk, zeptejte se ho! Je o tom ostatně záznam a jak víte, záznam se zfalšovat nedá. Aplafů nepotřebují na proměnu tygra v člověka lidský zárodek, dokáží to i přímo. Jsem dnes na světě jediný člověk nenarozený z matky! Ano, já jsem tygr Zdislav! Jenže tygr Zdislav v obnovené lidské podobě!“

Zatímco Markéta s Barčou lapaly po dechu, Věrčini rodiče na ně jen zírali. Nechápali skoro nic, ačkoliv sami viděli, že jejich malá dceruška znenadání vyrostla a dospěla. Ale i to byla záhada. Vždyť jim sama nedávno vysvětlovala, proč bude dlouho malou holčičkou... to teď není pravda? Že by to souviselo s tím divným »dvourychlostním stárnutím«? Řeči o tygrovi v lidské podobě pak nechápali vůbec.

„Příchodem Aplafů se toho změnilo víc než si myslíte,“ pokračoval Zdislav. „Víc než dřív se musíme ohlížet i na jejich mínění. Aplafů jsou spravedlivější než kriogisové, takže uděláme nejlépe, když jejich názor bude pro nás zákonem. Když aktivovali Vukovu Studnu natrvalo, znamená to, že si přejí, aby počty kriogisů stoupaly rychleji. Aplafů, který nás navštívil u Vuka, jasně řekl, že Vuk může mít ode dneška učedníky ne každým rokem, ale každým dnem. Řekl mu také, že bude mít větší volnost ke změnám, ale i větší zodpovědnost za proměněné. Slíbil od základu změnit i »efekty motýlích křídel« a spoustu dalších nutných úprav.“

„Kdyby Vuk mohl měnit lidi v kriogisy denně, nedokáže je vyškolit,“ namítla tetička Barča. „To je nad jeho síly.“

„Tak to namítal i Vuk,“ souhlasil Zdislav. „Na to mu Aplafů poradil, aby pro nováčky zřídil školu, kde je budou učit jiní. Má založit školu kriogisů a přesvědčit dosavadní Zvědy, aby tam vyučovali. Kromě toho nám Aplafů darovali pár dalších novinek. Jednou je možnost školit v rychlém režimu, podobném prohlížení záznamů. Jedna škola může stačit pro celé Čechy, jde jen o učitele. A to budou dosavadní Zvědové.“

„Budou-li chtít...“ pochybovala Markéta.

„Proč by nechtěli?“ opáčil Zdislav. „Bude to přece v jejich zájmu. Čím víc kriogisů, tím méně se budeme muset skrývat. Podmínkou Aplafů je větší zodpovědnost jak při výběru nováčků, tak i při jejich učení. Však nám ještě řeknou, co všechno by se v našem světě mělo změnit, jen co se tady trochu rozhlédnou...“

„Počkat!“ zarazila do Barča. „Netvrdil jsi, že se i ten jeden Aplafů vrátil? Má to snad znamenat, že se budou vracet i k nám?“

„Mohli by, ale nemusí,“ usmál se Zdislav. „Uvědomte si, že Zemi právě teď pečlivě sleduje přes pět tisíc Aplafů. Nemusí tu být osobně, dokáží to i na dálku.“

„Proboha, jak?“ nechápala ani Barča.

„Každý z nich je v této chvíli vcítěný do několika desítek našich zvířat, čtyřnohých i ptáků,“ tvrdil Zdislav. „To jsou stovky tisíc zvířat od myší po vlaštovky. Jejich pomocí Aplafů zkoumají, jak to na Zemi chodí. Už když se s námi ten jeden u Vuka bavil, jen tak na okraj poznamenal, že za chvilku obsáhnou celou Evropu. Země je dnes přeplněná darebáky. Bude jistě lepší, když nám od nich aspoň občas pomohou.“

„To jako... že teď budeme pod jejich dohledem?“ došlo Markétě.

„Už jsme,“ přikývl Zdislav.

„Ale... být trvale pod dohledem bude strašné rozčarování!“ namítla Markéta. „Pro lidi i pro kriogisy!“

„Proč?“ usmál se Zdislav. „Křesťané tak přece žijí od samého začátku! Jen si mezitím zvykli, že po zločinu nenásleduje vzápětí odpovídající trest a většina křesťanů proto bez velkých skrupulí hřeší. Rozmohlo se mezi nimi i pokrytectví, slovy se hlásí ke křesťanství a přitom svým bližním připravují na Zemi peklo... Kriogisové měli být lepší, ale ruku na srdce, jsou?“

„Měli by být!“ souhlasila přísně Barča.

„Měli by být,“ opakoval ještě jednou Zdislav, ale znělo to trpce. „Deset tisíc let jsem žil nevinně v tygří kůži! Zpočátku mě drželi v kleci a ukazovali jako zločince, tisíc let jsem se musel skrývat v džungli, a i když mě vzal Vuk do ochrany, ponižování ani tady v Čechách nepřestalo.“

„Všichni tvrdili, že jsi zločinec!“ řekla zaraženě a trochu vyčítavě Markéta.

„Ano, všichni to tvrdili,“ opakoval po ní ještě vyčítavěji. „Nikdo ani na okamžik nezapochyboval. Až když se našel člověk, který přece pochyboval, jménem spravedlnosti jste ho mocensky odstavily jako pomýleného a nejspíš nebezpečného bludaře. Že, Barčo s Markétou? Nepochybovaly jste o spravedlnosti svého zásahu proti Věrce, že?“

Obě tetičky ztuhly. Obvinění mířilo přímo, jmenovitě na ně.

„Ano, »Safety first!«,“ pokračoval Zdislav. „Ale jediné, co vás jakž takž omlouvá, je že jste aspoň trochu pochybovaly. Nejvíc zločinů nejhoršího zrna v našem světě páchají, kdo vůbec nepochybují. Kdo si prohlédli podvržená fakta a i když nebyla ani zdaleka nepochybná, vytvořili si podle nich názor a na něm pak trvali i tisíc let! Samozřejmě byla větší vina na darebácích, kteří pečlivě zametli stopy, vytrhali z fakt jen co se jim hodilo a spojili je »nepochybnými« svědectvími pochybných svědků, až jejich falešný obraz zmátl spoustu jiných. Ale upřímně, kolik opravdu nepochybných důkazů proti mně tenkrát u soudu naši Moudří vznesli? Žádný, vážení, žádný! Všechno byla jen křivá svědectví! Ale kdo si pak ty záznamy prohlédl, nepochyboval a připojil se ke křivdě! I když dnes může tvrdit, že »jen« naletěl.“

„Ale proč Aplafů nenaletěli?“ mračila se Barča. „Neříkej, že přišel Aplafů, jen se na tebe podíval a hned věděl, že ti křivdili?“

„Přišel Aplafů, zpřístupnil pěti tisícům svých druhů archivy a ti zakrátko zjistili, jak se věci mají,“ řekl Zdislav. „Víte přece, jak rychle to jde! V jediném okamžiku vám před očima proletí celé roky! Aplafů naštěstí věděli o jakýchsi nesmazatelných nouzových zálohách, o kterých falšovatelé neměli tušení, proto je nemohli seškrtat a změnit. Aplafů si prohlédli neseškrtaná data, proto to zjistili tak rychle! A když si zvýraznili změny, pochopili, co falšovatelé zametali a to naopak přitáhlo jejich pozornost. V každém případě jim jsem vděčný, vrátili na Zem spravedlnost!“

„Takže jsi získal zpět lidské tělo?“ přeměřila si ho tetička Barča pohledem.

„Nejen lidské tělo, i když ani proti němu nic nemám,“ řekl Zdislav. „Především jsem získal čest, to je stokrát víc! Deset tisíc let mě všichni považovali za hnusného vyvrhele, ani ten Vuk mi nevěřil! Teprve Aplafů zjistili, jak to bylo doopravdy!“

„Na to se budu muset zeptat Vuka!“ rozhodla tetička Barča.

„Poslyš, tetí...“ přerušila ho Věrka. „Vuk už tu chybu uznal. A neříkala jsi mi, kdyby se časem ukázalo, že vaše »safety first« bylo zbytečné, že se obě Zdislavovi pokorně omluvíte? Teď se to tedy ukázalo. Máte slovo k omluvě!“

„O tom se musím nejprve důkladně přesvědčit!“ odmítla Barča. „Dovol mi, abych teď i já pochybovala. Nejprve se zeptám Vuka a až pak se uvidí!“

„Správně pochybuješ,“ souhlasila naoko Věrka. „Podívej se tedy na poslední Vukův záznam! A taky na historii Atalantixu! Aplafů tvrdili, že smazané záznamy zvýrazní, stejně jako všechna podezřelá svědectví.“

„Podle čeho si troufají rozhodovat, která svědectví jsou podezřelá?“ vrčela Markéta.

„Podezřelá jsou svědectví neodpovídající skutečnosti,“ řekl Zdislav. „Jsou to většinou svědectví typu »jedna paní povídala«. Pravda je přitom v záznamech zničených Radou Moudrých a ty ukazují něco jiného. Prohlédněte si především obnovené záznamy z té doby, pak teprve pochopíte, kde je pravda!“

„Ale vždyť tě ta svědectví usvědčila!“ namítla ještě Barča.

„Všechna zachovalá svědectvíi!“ opravil ji Zdislav.

„No právě! Všechna zachovalá svědectví!“ opakovala.

„Všechna byla ve stylu »zaručeně jsem to tak viděl, škoda, že mě nenapadlo pořídit záznam....«, ale bez jediného záznamu, bez jediného skutečného důkazu! Rada Moudrých smazala vše, co se jí nehodilo. Dnes děkuji Aplafům, že měli někde schované ty nouzové zálohy!“

„Vždyť by to úplně otočilo celé naše dějiny!“ lamentovala Barča, dokonale vyvedená z míry. Byl to pro obě šok. Aby se teď měly rozloučit s tím, čemu věřily už pět set let?

„To doufám!“ řekl Zdislav. „Třeba se ani nedohodneme. Bylo by špatné, kdyby se daly dějiny otočit jediným svědectvím! Pochybujte, ale jděte se také přesvědčit! Zeptejte se Vuka, jak mu bylo, když mu Aplafů otáčel svět naruby! A především se jděte podívat na pravé důkazy! Vuk pořídil záznam, který všechno potvrzuje. Aplafů také nedali na svědectví z druhé ruky, sami se šli podívat, co se u nás na Zemi dělo! Pak teprve pochopíte, proč mám nové tělo a čistý štít!“

„Pravda, jedno svědectví nestačí. Zvlášť od podezřelého!“ řekla kousavě Markéta. Zřejmě nechtěla za žádnou cenu připustit, že by to mohla být pravda.

„Dvě svědectví!“ opravila ji Věrka. „Moje snad taky něco váží! Ale jestli nepůjdete za Vukem a nezeptáte se ho, jak se mu líbil Aplafů, a především, jestli se nepodíváte na Vukův záznam a na obnovené záznamy z Atalantixu, prohlásím vás obě dvě za zaslepené pravověrné fanatičky!“

„Ale Věrko!“ vložila se do hádky její maminka. Nerozuměla sice, o čem se přou, ale postavila se za tetičky, které považovala za důvěryhodnější.

„I ty, mami?“ obrátila se na ni Věrka vyčítavě. „Víš aspoň, o čem se dohadujeme?“

„To nevím, ale měla bys být ke starším lidem zdvořilejší!“ mínila matka.

„Copak nejsme?“ zastal se Věrky Zdislav. „Jsme zdvořilí ve srovnání s pomluvami, co o mně všichni mimo vaši dceru šířili!“

„Poslyšte, mladíku,“ obrátila se na něho maminka, „nejspíš to ještě nevíte, ale ty dvě dámy jsou ze všech lidí v této místnosti nejstarší!“

„Omyl, mami,“ usmála se Věrka. „Nejstarší je Zdislav. Nejen tady, ale na celém světě. Žije deset tisíc let. Vypadá mladě, ale je starší než pyramidy!“

„Teď už tomu vůbec nerozumím!“ postěžoval si Věrčin otec.

„Z toho si nic nedělej, tati,“ utěšovala do Věrka. „Nejsi jediný, kdo nic nechápe. To, co se dnes stalo u Vukovy chalupy, otočilo náš svět naruby. Přišli k nám mimozemšťané, ale co víc, budou přicházet častěji. Tetičky by to chápat měly, žijí celý život v očekávání této události, jenže jak vidím, rozhodilo je to víc než tebe a mámu, kteří nic netušíte.“

„Máš pravdu,“ řekla tetička Barča krotce. „Rozhodilo nás to. Jenže Vuk mi to právě potvrdil. Říká, že sedí ve své chajdě a studuje záznamy Atalantixu. Podívala jsem se na jeho záznam. Aplafů na jeho paloučku, to je prostě bomba! Takže je to všechno pravda a nám dvěma nezbývá, než se teď pěkně pokorně omluvit. Tobě, Věrko, i Zdislavovi. Vlastně především jemu. Křivdily jsme mu nejvíc.“

„Co to říkáš, mami!“ vyjekla Markéta.

„Že se musíme obě Zdislavovi omluvit,“ obrátila se k ní Barča sklesle, ale přísně. „Křivdily jsme mu, teď se to ukázalo. Nic jiného nám nezbývá. Omezování Věrky byl sice jen následek našeho prvotního omylu, ale i Věrce se musíme omluvit.“

Vypadalo podivně, proč tak najednou obrátila, ale Věrka i Zdislav to chápali. Zřejmě se v krátké chvilce nejen telepaticky spojila s Vukem, ale prohlédla si i záznamy. Prohlížení záznamů je přece rychlé, v jediné vteřině se dají strávit i hodiny. A Barča neváhala. Nejprve se ptala na názor Vuka, který jí zřejmě poradil, kam se zaměřit. Museli přiznat, že Barča dovedla nejen pochopit pravdu, ale také ji uznat.

„Ale mami! Ty tomu věříš?“ vyjekla Markéta.

„Zeptej se Vuka, sám ti to řekne!“ nařídila jí Barča. „Sama uvidíš, že u něho skutečně byl dnes Aplafů a budeš muset otočit. A co se týče omluvy... jestli jsi Zdislavovi nadávala »prolhaná pruhovaná příšera«, omluvíš se mu dvojnásobně. Nedůvěra je omluvitelná, zejména vzniklá omylem, ale nadávky ne. Budeš muset do toho kyselého jablka kousnout a požádat Zdislava o odpuštění!“

„Já?“ vybuchla Markéta. „To snad nemyslíš vážně!“

„Myslím to vážně!“ zvýšila hlas i Barča. „Teď hned se spoj s Vukem! Omluvím tě, když budeš mimo debatu, ale neomluvím tě, jestli ještě něco kvikneš a nepodíváš se na ty záznamy. Začni hned teď, nebo tě i já prohlásím za zaslepenou fanatičku!“

„I ty, mami?“ bránila se Markéta vyčítavě.

„Vždycky mi šlo o spravedlnost!“ řekla Barča. „Uznávám, naletěla jsem. Jako ostatně všichni. Ale to neznamená, že to budu tvrdohlavě hájit! Chybovat je lidské, ale trvat na chybě, když už člověk pozná pravdu, je nelidské, pamatuj si to! A konec diskuse, zavolej Vuka!“

Markéta zmlkla a jako kdyby se zaposlouchala do něčeho vzdáleného. Zřejmě už volala telepaticky pana Vuka. Když se ale po chvilce dovolala, vypadala jako přešlá mrazem.

„Měli jste pravdu,“ řekla trochu stísněně. „A já byla bestie. Nebude to pro mě kousnutí do kyselého jablka, ale do nezralého citrónu, jenže trvat na chybě je opravdu nejpitomější na světě, takže... odpusť mi, Zdislave, už to nikdy neudělám!“

A trochu opatrně mu podávala ruku.

Jestliže obrat tetičky Barči byl trochu nečekaný, byl aspoň pochopitelný. Tetička se od Vuka dozvěděla, že není v právu ona, ale Zdislav, načež ve jménu spravedlnosti změnila názor, který předtím tak úporně zastávala. Fakta hovořila jinak a nedala se už ignorovat.

Proměna tetičky Markéty byla ještě neuvěřitelnější. Byla od malé holky proti Zdislavovi tak naježená, že se zdálo nemožné, aby se změnila. Jistě na ni hodně zapůsobil obrat její matky, ale přece jen... její omluvu Věrka ani nečekala, aspoň ne tak rychle.

Ukázalo se však, že pro obě byla spravedlnost nad všechno ostatní. Tetička Barča si na ní zakládala a u Markéty se dalo říci, že jablko nepadlo daleko od stromu. Ať to bylo i pro ni kousnutí do citrónu, spolkla svou hrdost, přiznala Zdislavovi pravdu a litovala své křivdy.

Zdislav se na to zachoval rytířsky. Neřekl ani slovo, jen přijal s podávanou omluvou i Markétinu nabízenou ruku. Stiskl ji a zeptal se:

„Do smrti dobrý?“

„Do smrti dobrý,“ souhlasila Markéta.

Věrka na to jen zírala. Teda, uvažovala, ublížit mi někdo tak krutě, jako tetička Markéta Zdislavovi, těžko bych to přešla tak rychle. Ale když to přijal Zdislav, tím lépe! Do smrti dobrý... snad to oběma vydrží!

A rychle oba plácla přes spojené ruce, aby to zpečetila.

To byl obrat! Jenže už bylo dávno po půlnoci a nezbylo než se rozejít. Tetička Barča nabídla Zdislavovi nocleh, jenže Věrka namítla, že i oni mají v bytě »pokoj pro hosty«, kde se dá snadno přespat, proč to komplikovat? Dohodli se tedy, že se zase sejdou ráno, aby se společně poradili co dál. Aplafů všechno otočili, musí se s tím nějak vyrovnat.

Tetičky pak odešly, Věrka se svolením rodičů připravila Zdislavovi pohodlnou pohovku a pak si všichni popřáli dobrou noc.

Zítra je den taky a ráno bude moudřejší večera...

Ráno neměl nikdo čas na dlouhé vyspávání. Věrce se telepaticky ohlásila tetička Barča s prosbou o pomoc, kterou Věrka nemohla odříci. Krátce poté se tedy všichni až na malého Vojtíška sešli u »pracovní snídaně«, kde ale nešlo ani tak o snídani, jako spíš o pokračování ze včerejšího večera.

„Doufám, že po té přijaté omluvě můžeme spolupracovat,“ obrátila se Barča na Věrku a Zdislava. „Smím se vás zeptat? Vuk mi před chvílí řekl, že se umíte spojit s Aplafů. Jak to děláte? Chtěla bych se jich osobně na něco zeptat.“

„Je to jednoduché,“ řekla Věrka. „Vyvoláš si gumalbit...“

„Počkej!“ zastavil ji Zdislav. „Zjednoduším to. Až do toho vyvolání gumalbitu je to stejné, ale dál nemusíš postupovat tak nemotorně. Vytvořím zkratku, pak postačí, když místo příkazu »myprim dfjomge« – čili »zobraz vesmír« – přikážeš »myprim Aplafů«. Bez mezihry s určováním hvězd to bude rychlejší.“

„Ty umíš tu zkratku udělat?“ zeptala se ho Věrka.

„Jistě,“ přikývl. „Ještě jsem všechno nezapomněl!“

Pak se chvilku zamyslel – zřejmě se telepaticky dohadoval s kalbedýrem biroivi.

„A je to!“ řekl po chvilce ulehčeně. „Ponecháme teď čest vyvolat Aplafů Barče. Jednak se jich chtěla na něco zeptat, jednak na znamení spolupráce, jako by se mezi námi nikdy nic zlého nedělo. Prosím, zkus si to, Barčo!“

Před tetičkou se objevila šedivá dlažební kostka, ale místo oblohy se nad ní objevil zmenšený obraz mimozemšťana.

„Vítejte!“ usmál se na všechny přítomné. „Co pro vás mohu udělat?“

Věrčini rodiče se na to dívali jako na zjevení. Nerozuměli ani slovu, ale při pohledu na dceru pochopili, že tomu tvoru rozumí.

Zdislav s Věrkou už to znali a přece se opět zachvěli, když si uvědomili, jak neuvěřitelně daleko od nich Aplafů je. Šest set světelných let je příliš velká dálka! I když už věděli, že to pro tyhle vesmírné bytosti není taková překážka.

I tetička Markéta vypadala jako v transu. Tohle spojení bylo teď důležitější než cokoliv jiného.

„Mám jen jednu otázku,“ obrátila se na mimozemšťana. „Co děláme špatně?“

Mimozemšťan se na ni podíval s úsměvem.

„Skutečně dobrá otázka,“ přikývl. „Ale je vás, jak vidím, jen šest. Nemohli byste se shromáždit třeba do sněmovního sálu Zámku? Pro začátek stačí, když se sejdete všichni, co mluvíte česky, později bude třeba rozšířit nové informace i na ostatní.“

„Už jste zjistili, v čem děláme chyby?“ opakovala tetička Barča otázku, aniž by dala jen mrknutím oka najevo údiv, že Aplafů ví o Zámku a tajném sněmovním sálu.

„Ano, ale je toho víc,“ odvětil Aplafů. „Sejdete se tedy v Zámku?“

„To můžeme zařídit,“ řekla Barča.

„Pak mě tam zavolejte!“ odvětil Aplafů.

A zmizel...

Svolávání česky mluvících kriogisů se chopily tetičky, neboť Věrka znala jen některé návštěvníky Zábojovy kavárny.

Věrka se místo toho spojila s panem Vukem a položila mu otázku, zda je jeho Studna skutečně aktivní a kdyby ano, jestli by přijal za učedníky její, Jitčiny a Víťovy rodiče. Dodala k tomu argument, že o kriogisech i tak vědí ze všech ne-kriogisů nejvíc a i sám Aplafů přece říkal, že trhání rodin je chyba.

Pan Vuk se přes noc vzpamatoval z překvapení i z toho, co se dozvěděl z obnovených záznamů. Odpověděl, že může s rodiči přijít prakticky kdykoliv, ale že bude nutné včas pro ně zařídit vyučování. Věrka by podle něho mohla také pomoci, ačkoliv má jen základy. Bude nutné podle rady Aplafů vymyslet kriogisí školu, aby získali potřebné vědomosti o všech stránkách jejich nového života.

Věrka se tedy rozhodla a hned na místě požádala pana Vuka, aby změnil v kriogisy její rodiče, že je k němu obratem přivede. Snad to stihne před zasedáním v sněmovním sálu Zámku. A že by bylo dobré přidat k nim i rodiče Jitky a Víti.

„Dva lidi vezmu, ale víc asi ne,“ přivolil pan Vuk. „Bude chvíli trvat, než si prohlédnu tu sbírku pokrytectví, podlosti a nenávisti, shromážděnou tehdejší Radou Moudrých!“

„Snad to netrvá tak dlouho,“ přimlouvala se.

„Ty si na to nepamatuješ?“ zeptal se jí na oplátku. „Vlastně jste mi tam vy tři hupsli s rozběhem jako do koupaliště, takže jste se utopili jako koťata. Obvykle to probíhá pomalu, ne tak hrrr.“

„Můžu tedy přijít s našimi?“ opáčila netrpělivě Věrka.

„Ach jo!“ povzdychl si pan Vuk. „Tak je přiveď!“

Věrka po těch slovech zrušila telepatické spojení a jakoby se vytrhla z transu.

„Mami, tati, vezměte Vojtíška, jdeme za Vukem!“ obrátila se na rodiče.

„Kam?“ nechápali oba.

„Za panem Vukem,“ opakovala Věrka. „Ukažte, přichystám pro Vojtíška košík, ať se zbytečně nezdržujeme.“

„Proč tak náhle?“ zeptal se otec. „Nepočká to do zítřka?“

„Nepočká,“ odvětila Věrka, zatímco si bez ohledu na mínění rodičů vytvořila dětský košík a opatrně tam přenášela spícího brášku. „Události se na nás povalí jako lavina, nebude čas. Chci, abyste se účastnili už nejbližšího shromáždění ve sněmovním sálu Zámku, takže konec debaty, jde se!“

„Jakého Zámku?“ nechápal otec.

„To se dozvíte brzy,“ odbyla je Věrka. „Konec řečí, jdeme!“

Košík vrazila do ruky tátovi a sama vytvořila kjodlych do předsíně Vukovy chaloupky.

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Zdislav.

„Jen pojď, třeba tam budeš platný,“ souhlasila Věrka.

Prošli v pohodě bránou. Pan Vuk už je očekával, ačkoliv nevypadal nadšeně.

„Manipulace se Studnou vypadá jinak, než vám asi vaše dcera vykládala,“ začal opatrně, když otevíral dveře ke Studni.

„Nic nám neříkala,“ ujistil ho Věrčin otec. „Jen že se tady utopili v jakési divné vodě.“

„To nebyla voda, ale prygo,“ uvedl to pan Vuk na pravou míru. „Není účelem se v něm utopit, postačí po několik minut vydržet pod hladinou. Obvykle spustím do Studny žebřík, nováček do pryga sestoupí, potopí se, jen má hlavu nad hladinou, chvilku počká, pak se nadechne, ponoří se do pryga celý a když už nevystačí s dechem, rychle se vynoří. To musí opakovat, než se v prygu objeví zajiskření, ohlašující konec procedury.“

„To jsem neviděla,“ řekla Věrka. „Jak se pamatuji, utopila jsem se, ale žádného jiskření jsem si nevšimla. Trochu světla tam bylo, ale bylo úplně klidné.“

„Vy tři jste vůbec byli neobvyklý případ!“ vzdychl si pan Vuk. „Po přeměně a zejména po tom zajiskření Studna vždycky rychle vyschla. U vás tří tomu bylo nejinak, takže jsem mohl sestoupit až na dno a jednoho po druhém vás vynést. Jenže teď si nejsem jistý, zda to půjde tak snadno. Studna je plná a nevím, zdali vyschne, abych případně mohl vytáhnout někoho až ze dna, kdyby tam spadl.“

„Nic jednoduššího!“ usmál se Zdislav. „Někdo se tam po žebříku spustí bez nadechování, anebo požádáte o potápěčský dýchací přístroj, s jehož pomocí vydržíte na dně až hodinu i bez utopení. To není problém. Jakmile utopence vytáhnete na vzduch, začne dýchat. Prygo není voda, mimo Studnu se vypaří.“

„Myslíš?“ znejistěl pan Vuk.

„Už jsem ti někdy radil špatně?“ opáčil Zdislav.

„No dobrá,“ ustoupil pan Vuk. „Můžeme to zkusit.“

Museli to krátce vysvětlit i Věrčiným rodičům a ještě dvakrát ujistit Věrčinu maminku, že se o Vojtíška nemusí bát, protože nejde o utopení, ale o to, aby i mimino bylo pod hladinou jen na nezbytně dlouhou dobu.

Jako první se odhodlal vyzkoušet pobyt ve Studni Věrčin otec. Ani mu nic jiného nezbývalo, nemohl přece poslat zbaběle dopředu vlastní ženu a tím méně miminko. Vstoupil po lehkém žebříku do Studny a chvíli se potápěl v prygu, než začala Studna jiskřit, načež na pokyn pana Vuka vystoupil mezi ostatní. Jak prorokoval Zdislav, prygo se z oděvu rychle vypařilo, takže mohl s úsměvem předvést, že to není tak zlé, jak se zdálo.

Jako druhá se do Studny spustila maminka. Po druhém ponoření pod hladinu Studna i u ní zajiskřila na znamení, že je vše hotovo. Nejtěžší otázkou bylo, co teď s Vojtíškem. Vyřešil to Zdislav. Prohlásil, že prygo kriogisům neškodí, převzal od Věrky košík s bráškou, spustil se do Studny i s košíkem a pětkrát dítě potopil pod hladinu, než i jemu Studna na rozloučenou zajiskřila.

Trvalo to déle než u dospělých, ale pan Vuk měl pro to vysvětlení.

„Kdyby dítě bylo nahaté, bylo by to rychlejší,“ mínil. „Chvíli zřejmě trvalo, než se mu prygo dostalo až na kůži.“

Ale i teď se všichni dočkali.

„Tady ho máte!“ podával Zdislav košík s dítětem rodičům.

Matka se ho samozřejmě hned chopila a rychle zjišťovala, zda se miminku nic nestalo. Mocné zívnutí ji však ujistilo, že Vojtíšek nejspíš tento důležitý okamžik zaspal.

Rodina byla konečně pohromadě.

Errata:

22.07.2021 13:11