Raxdinka - víla z Vušigdy Raxdinka   (Citadely 5) Science fiction Václav Semerád © 2020 Václav Semerád Nakladatelství: Autobus Starý mlýn

Málokdo z lidí dnes může prožít celý svůj život v jediném domě. Lidé se zkrátka občas stěhují. Někdo jednou za život, jiní každoročně. Vynechám kočovníky, kteří jsou co týden jinde. Jsou ještě taková místa, kde to jde, ale Evropa už na to není dělaná.

Není dobré upnout se celý život na jedno místo. Člověk pak ztrácí o životě přehled. A nemusí to být bača na osamělé kolibě, stejně omezený bývá celoživotní měšťan v jediné čtvrti jediného města. Ano, většina Pražáků je omezená. Což platí i o Brňácích, Plzeňácích, i o jiných městech a osadách. Proto lidé z měst často utíkají do chatových osad a zejména Češi jsou tím pověstní.

Se stěhováním je ale spojený jiný jev. Člověk se totiž i rád vrací, nejraději na místa, kde se kdysi cítil šťastný – nejčastěji do kraje svého dětství. Takový návštěvník pak bývá zpravidla hodně naměkko. Ale i to je přece normální.

Mnozí takový návrat odkládají co nejpozději, až si člověk jednoho krásného dne, bohužel někdy až na smrtelné posteli, uvědomí, že nejlepší životní příležitost již beznadějně propásl a ta možnost se už prostě nikdy nevrátí.

Právě to se přihodilo mým prarodičům, kteří návrat do míst svého mládí již navždy prošvihli.

Babička se narodila hodně daleko – až v Srbsku, ve městě Jagodina, kus cesty za Bělehradem. Dlouhá léta se tam nemohla podívat, neboť tomu bránily hranice. Když se nakrátko otevřely, měli prarodiče závažnější existenční starosti – a pak se naše země stala členem vojenského paktu, který Srby bezohledně napadl, takže návrat babičky do míst jejího dětství byl úplně nemožný.

Srbové totiž, na rozdíl od nás, nezapomínají. Dodnes tam nesnášejí Němce – a dnes k Němcům přiřadili i Čechy.

Nepříteli se zkrátka neodpouští!

Zdánlivě jednodušší by bylo navštívit české pohraničí, kde prarodiče žili nějakou dobu po svatbě a kde se narodil můj otec. Ale ani to nebylo tak snadné, když babičku nemoc upoutala na invalidní vozíček. Aspoň nám dětem o těch tajemných krajích spolu s dědečkem občas vyprávěli. A bylo to zajímavé vyprávění!

Otec se do pohraničí ještě stačil vrátit, i když jen »na skok«. Jenže, jak nám potom vyprávěl, nebyl to šťastný návrat. Nikoho tam nepoznal a lidé si ho nepamatovali. Na místě některých domů zbyly jen ruiny, zato ve vsi vyrostlo několik nových domků, které změnily celkový vzhled obce.

Napadlo mě podívat se tam na poslední chvíli. Chtěl jsem využít poslední prázdniny svého života k cestě do míst, o kterých nám dědeček s babičkou tak poutavě vyprávěli a kam se později, jak jsem se bláhově domníval, už nikdy nepodívám.

Dědeček s babičkou nežili kočovným životem, ale děda měl zaměstnání, při kterém se občas i s rodinou stěhoval.

Nejstarší dědovo působiště krátce po válce bylo v tajemném českém pohraničí, kam tehdy dostal »umístěnku«. Tak to tenkrát chodilo – buď půjdeš kam ti určíme, nebo »k lopatě«. Bohužel to bylo krátce po odsunu Němců a ten kraj nebyl bezpečný. Němci se občas vraceli, odváželi si, co si během odsunu nestačili vzít, byli zpravidla dobře vyzbrojení a nerozpakovali se střílet. Žádný div, že chtěl děda z toho kraje zmizet co nejdříve, jenže to kvůli »umístěnce« nešlo. Když však nějací »wehrwolfové« vystříleli na babičku s malým dítětem pořádný růženec špičatých kulometných střel (naštěstí stříleli přes celé údolíčko, žádná střela se nestrefila a navíc měla babička dobrý nápad padnout k zemi a hrát mrtvou), vzchopil se a trval na okamžitém odchodu z toho kraje.

To malé dítě byl můj táta. Mnoho si z toho nepamatoval, jen jak kolem létal prach z rozdrcené omítky, slyšel hvízdání kulek, třesk drceného zdiva a z velké dálky štěkání kulometu. Ta událost se mu nesmazatelně zapsala do tehdy ještě malé dětské hlavičky a tak nám to později vypravoval. Samozřejmě ho potom nikdo nemohl dojmout bajkami o tom, jak jsme se my Češi zle zachovali k těm »hodným Sudeťáčkům« a i my děti jsme dodnes k těm bajkám imunní. Češi nechodili »přes čáru« zastřílet si na malé děti i s jejich matkami. Sudeťáčci byli zkrátka grázlové.

Nejvíc mě lákal »čertův mlýn«, kterým starší kluci kdysi tátu, tehdy ještě malého, strašili. Podle nich tam žili čerti, kteří zlé a neposlušné děti odnášejí rovnou do pekla. Tátu ujišťovali, že už ho čerti mají v zápisníku a že se má taky těšit na peklo...

Malé děti se strašit nemají, mohou si to pamatovat a pak se nočních můr jen tak nezbaví. Naštěstí tenkrát děda za sebe sehnal náhradníka, odstěhovali se a v jeho dalším působišti nebyl žádný »čertovský mlýn« ani »wehrwolfové«.

Nikdo mi nevymluví, že ti druzí byli po čertech horší.

A právě na »čertovský mlýn« jsem si vzpomněl, když jsem uvažoval, kam jet o posledních prázdninách svého života. Příště už nebudu říkat »prázdniny«, ale »dovolená«, jenže to je setsakra rozdíl! A pokud mezitím nebudu sám, budu muset brát ohled na zbytek rodiny, pro kterou by byl takový výlet zoufale nudný.

Když nám otec vyprávěl, jak ho kdysi »velcí kluci« strašili čerty, přidal nám k tomu děda pár zajímavých podrobností.

Seznámil se tam tenkrát s jedním ze starousedlíků. Byl to jeden ze »slušných Němců«, měl sice národnost německou, ale ke svým fanatickým soukmenovcům se nepřidal a když se Sudety připojily k Německu, nežádal o Říšskoněmecké občanství. Hlásil se pořád k Čechům, i když od svých soukmenovců vytrpěl různá příkoří. Už to, že dostával potravinové lístky »pro Čechy«, které byly mnohem »hladovější« než lístky určené »pro herrenvolk«. Češi to v Sudetech rozhodně neměli lehké, jenže české občanství ho zachránilo od nasazení na frontu a přídělové lístky po válce od odsunu. Tak se to totiž dělalo a různí »historikové«, kteří pečlivě studovali Benešovy dekrety, tam ovšem nic takového nenašli. To totiž vymysleli Češi, kteří si okupaci řádně protrpěli. Jaké jsi měl potravinové lístky? Německé? Pak ses dal k Němcům a je jedno, zda jsi Čech nebo Němec, spakuj se a tradá! Jsi Němec, ale měl jsi české »hladové« lístky? Pak jsi náš člověk a žij tu dál. Tak to bylo spravedlivější než by dokázal vymyslet pan doktor Beneš v Londýně. A to je také argument proti Sudeťákům, kteří považují odsun za »genocidu Němců v Čechách«. Ba ne, páni »hysterici«, odsun byl spravedlivý! Patřil jsi k okupantům – táhni!

Je pravda, že Němců, kteří zůstali Československu věrni, bylo příliš málo... Byly to zkrátka »bílé vrány« v moři černých.

Od toho Němce děda věděl, že mlýn byl již za Rakouska ruinou. Majitelé údajně vymřeli bez potomků, mlýn »zdědilo« Rakousko-Uherské mocnářství, jenže úředníci na mlýn v takovém zapadákově nenašli kupce, o nečekané »dědictví« se nemohli ani nechtěli starat, takže mlýn zpustl bezmála sto let před rozpadem Rakousko-Uherska. Byl však stavěný tak bytelně, že i neobydlený vydržel stát celé století, kdežto jiné domy ve vsi, i když položené dál od vody, zchátraly do podoby hromad nevzhledného kamení.

Existenci čertů ovšem děda i táta s úsměvem popřeli, ale ve vsi se vykládalo, že je tam nějaká tajná chodba. Když se jednou místní Jézédé rozhodlo využít velké mlýnské sklepy k uskladnění brambor, navezli jich tam prý několik vozů – a brambory přes noc zmizely. Dokonce to vyšetřovala »bezpečnost«, tehdejší policie, jako velkou »rozkrádačku socialistického majetku«, jenže tam prý objevili díru, kudy brambory »odtekly« kamsi do hlubin. Zřejmě byla dole jeskyně zaplavená vodou, jejíž průzkum byl v tehdejší době příliš nebezpečný, takže to policajti vzdali a odložili.

Čerti tak zůstali jen v pohádkách pro malé děti...

Jako spousta mladých kluků jsem vlastnil starší »prskolet«, neboli malý motocykl. Nejdůležitější na něm byla spotřeba pouhý litr a půl na sto kilometrů. Pětilitrová nádrž vystačila až na tři sta kilometrů, s tím se dá leckam dojet. Nevelký stan v batohu mi dal jistotu ubytování prakticky kdekoliv a pár konzerv nezávislost na síti pohostinství neboli hospod. Nebude mi vadit, když v cíli mé cesty žádná hospoda nebude. Nejdůležitější na mém vybavení byl bezesporu elán. Nikdy jsem v té vsi nebyl a nepočítal jsem, že by mě někdo znal. Teoreticky by si mohli starousedlíci vzpomenout na dědečkovo jméno, ale bylo to málo pravděpodobné.

Počasí mi přálo. Vyjel jsem po dešti, už nepršelo, vzduch byl ještě vlhký a to se motoru líbilo. Jel jsem jako po másle a brzy jsem začal kličkovat po pohraničních podhorských serpentinách. To se ví, kdyby u silnice nestála cedule se jménem obce, ani bych nepoznal, že jsem na místě. Několik dalších opuštěných baráků se zatím změnilo ve zříceniny, mnohde jen v hromady suti. V tomto zapomenutém kraji se ani před válkou, ani po ní moc nestavělo. Měl jsem naštěstí mapu, nad níž jsem s dědou i s tátou studoval, kde co je, abych se na místě zorientoval.

Nejprve jsem se stavil u kapličky, kterou jsem podle popisu snadno našel, kde tenkrát po babičce a malém tátovi stříleli. Byla strašně sešlá, nikdo se o ni po celý zbytek století nestaral. Nedalo mi to, vzal jsem z nářadí kleště a z děr ve zdi jsem si na památku vypáčil pár špičatých, již dosti zrezivělých kulometných střel⁰⁰¹.

Ty dole byly určené pro tátu, ty trochu výš pro babičku...

Co to ale bylo za bestie, které si chodily do Čech zastřílet? Byli přece dávno odsunutí, neměli důvod se vracet, jaká nenávist je k nám pár let po válce táhla?

Jenže u té zdi nic víc nebylo. Jen to, že tu mohli oba zůstat v krvi a já bych se ani nenarodil. Naposledy jsem si to prohlédl, nafotil, moc toho tu k vidění nebylo. Sem se už nikdy nevrátím. Tady ta německá nenávist k Čechům přímo kape ze stěn!

Ale ještě jsem se musel podívat do »čertova mlýna«, abych se ubezpečil, že tam opravdu žádní čerti nežijí. Samozřejmě jsem na pohádky nevěřil, nicméně zvědavost mnou cloumala jak se patří. Záhada zmizelých brambor byla totiž docela reálná!

A starý »čertovský mlýn« mě nezklamal. Byl zajímavější, než jsem ve svých představách z dětství čekal.

Jistěže jsem nečekal, že tam najdu čerty. Mlýn chátral déle než sto let, střecha se dávno propadla a zmizela, do výšky trčelo jen pár cihlových komínů, ale mlynář byl zřejmě na zdejší poměry bohatý, vyznával heslo »Můj dům – můj hrad« a nešetřil, takže mlýn vystavěl bytelně. To se ví, že dům u vody musí být stavěný bytelně, jinak by nepřečkal ani první jarní povodeň. Měl proto v přízemí kamenné zdi, všechny přízemní místnosti měly místo obvyklých stropů z dřevěných trámů, prken a omítek na rákos poctivé klenuté stropy z ostře pálených cihel, které vydržely i dlouhé chátrání. Horní patra měla klasické trámové stropy, panu mlynáři asi došly peníze. Nosné trámy jako u jiných opuštěných domů prohnily a zřítily se, do výše trčely jen holé cihlové stěny, ale dole byly všude ještě poctivé omítky, dodnes z nich opadala jen malá část. Na několika místech se na nich zachovala i malba. Mlynář byl zřejmě příznivec lidového umění, měl dole na stěnách skutečně mistrovské obrazy. Zbývaly z nich už jen náznaky, ale i ty byly podivuhodné.

Původně jsem myslel, že ruinu také jen obejdu, vyfotím si ji ze všech stran, nasednu na »prskolet« a odjedu s dobrým pocitem, že jsem si splnil jeden z dětských snů. Jenže když se ukázalo, že ruina je zachovalejší než jsem čekal, nezbylo mi než odvážit se i dovnitř. Staré cihlové klenby vypadaly pevně, nezřítí se na mě. Vrátil jsem se k zaparkované motorce pro silnou svítilnu a hurá do »HIC SUNT LEONES«, jak říkali staří Římané neznámým a ještě neprozkoumaným krajům.

»Zde jsou lvi!« pro Římany znamenalo, že tyto kraje nestojí ani za zkoumání. Pro mě to byla naopak výzva.

Zavezl jsem »prskolet« dovnitř a zaparkoval ho v jedné ze zadních místností, aby nestál před mlýnem a případné zloděje neprovokoval. Pro jistotu jsem ho zamkl. Jak se říká – podej čertu prst... i když sem skoro nikdo nechodí...

Bylo ovšem na první pohled patrné, že tahle ruina je lidmi dávno zapomenutá. Nejspíš sem nezabloudili ani vesničtí kluci. Dnes se děcka drží povětšinou doma, počítače mají pro ně větší kouzlo než objevitelské výpravy do okolí, ale já se ještě počítám ke generaci, pro kterou měly větší kouzlo »výpravy do neznáma«.

Ačkoliv stropy v přízemí mlýna nespadly, na podlaze všude překážely haldy svinčíku. Lidé ze vsi sem zřejmě vozili kdejakou stavební suť, ležel tu polámaný dětský kočárek, několik starých pneumatik, děravé plechové smaltované umyvadlo, vrstva cihelné a kamenné drti, zkrátka rumiště. Kupodivu tu nebylo vlhko, to mě u starého mlýna překvapovalo. Mlýn byl zadním koncem přilehlý k vysoké skále, která zřejmě přispívala k vodnímu spádu. Teď se voda hnala stranou a k mlýnu jsem musel přejet přes starý kamenný mostek, kupodivu stejně zachovalý jako většina mlýna.

Místnosti v přízemí měly malá okénka, takže byly tmavé. Ve dvou oknech byly dokonce ještě zbytky dřevěných rámů, byť už bez okenních křídel. Proháněl se tu vítr, který sem navál plno prachu. Ležely ho tu všude vysoké, časem ztvrdlé vrstvy.

Páteří stavby byla vysoká klenutá hala. Odhadoval jsem, že sem zajížděly vozy s obilím, aby skládání a nakládání probíhalo pohodlně a pod střechou. Bylo tu široké schodiště, kudy zřejmě nosila mlynářova chasa pytle – obilí nahoru, mouku dolů. Pod půdou bylo jistě vždycky sucho. Stroje a mlýnské kameny byly zřejmě v patře, dispozice budovy tomu odpovídala. Bohužel se nezachovaly ani stroje, ani mlýnské kameny. Schodiště končilo na úrovni patra a výš už chyběly stropy a příroda tu měla mnohem víc možností, jak tu cizí lidskou stavbu pohřbít. Nahoře už rostlo několik poměrně silných stromů. Jejich kořeny časem rozvolní i přízemní zdi a zbytek mlýna se brzy vrátí do lůna přírody. Sto let je z geologického hlediska pouhý mžik...

Vrátil jsem se raději níž, neboť mi zbývala ještě zadní část mlýna a hlavně – tajemné sklepy. Nečekal jsem vzadu rozsáhlé místnosti. Mlýn se kamennými zdmi opíral o skálu, všiml jsem si, že i ta je přitesaná, aby kamenné kvádry ležely na schodovitě vytesaných stupních místo na šikmé skále. Mlýn byl opravdu pevný jako hrad, všechno bylo fortelné. Musel jsem se v duchu divit, jak je možné, že se na tak dobře postavený mlýn nenašel za starého Rakouska kupec. Pravda, rakouští byrokraté byli jako všude pověstní neschopností... ale přece jen se měli víc snažit...

Jenže v poslední místnosti mě čekalo překvapení. Na konci, skoro až u skály, byla díra do země. V podlaze, která vypadala na udusanou hlínu, se tmavěla díra – opravdu jako do pekla. Zblízka jsem pochopil, že tady byly původně padací dveře, které zanesla ztuhlá vrstva starého prachu a dokonale je zamaskovala. Až když dřevo zpuchřelo a prolomilo se, byla díra na světě.

Nebyla to nakonec ta díra, kterou zmizely brambory?

Ale ne, brambory údajně zmizely z hlubokých sklepů, tohle vypadalo spíš na malý příruční sklípek.

Sklonil jsem se, dokonce jsem si lehl na zem a posvítil si dovnitř baterkou. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že její světlo vyhmátlo jakési schody vedoucí obloukem dolů, jenže měly konec za rohem, kam svítilna nedosvítila.

Tam se musím podívat!

Nenapadlo mě, že by takový průzkum měla dělat nejméně dvojice. Kdyby se jednomu něco stalo, mohl by mu druhý pomoci a kdyby to nebylo v jeho silách, měl by aspoň dojít pro pomoc do vsi. Jenže při takové příležitosti je těžké uvažovat až do detailů. Viděl jsem prostě díru do země a táhlo mě to jít se podívat na ty schody. Až odjedu, už se sem nikdy nevrátím a tajemné schody by mě pronásledovaly víc než existence »čertova mlýna«. Ba ne, nemůžete přece přiletět do Egypta obdivovat pyramidy a do žádné z nich ani nevlézt! To prostě nejde!

Vzpomněl jsem si, že poblíž vchodu leží železné harampádí a došel jsem si tam pro nějaké páčidlo. Železných tyčí tu bylo víc, vybral jsem si jeden kus, vrátil se ke zteřelému poklopu, abych se pokusil padací dveře vypáčit. Ukázalo se však, že jsou prohnilé víc než jsem čekal a místo abych je vypáčil nahoru, propadly se směrem dolů a díra se tak zvětšila, že se dolů dalo vlézt.

Takže – s pomocí Boží, jak říkají ateisti – vzhůru dolů!

Padající suť zasypala několik schodů, ale dál směrem dolů už byly schody schůdné. Sestoupil jsem tedy až dolů za zatáčku. Odhadoval jsem, že jsem asi dva a půl metru pod zemí, takže mě opět překvapilo, jaké je tu sucho. Vždyť nedaleko teče potok, který mlýn kdysi poháněl! Bylo mi to divné, nicméně byl to fakt, který jsem bral jako bonus – schody aspoň neklouzaly. Jenomže vedly směrem do skály a to bylo ještě zajímavější. Proč?

Za zatáčkou schody skončily, ale dál to bylo ještě podivnější a nějak jsem to nechápal. Byla tam jen pravoúhlá chodba, dlouhá asi dva metry – a dál už nic. V první chvíli mě napadlo, že si zde pan mlynář zařídil sklípek. Bylo tu sucho, ale i chladno, dal by se využívat jako přírodní chladnička. Ale nějak se mi to nezdálo.

Ta chodba i schody byly pracně vytesané do skály jen tak, pro nic za nic? Muselo to přece dát strašnou fušku, tesat díru dolů do skály, párat se se schody a to všechno jen kvůli sklípku? Viděl jsem více místnůstek vytesaných do jednolité skály, ale nikde se jejich tvůrci nebabrali se schody, aby dole skončili práci po dvou metrech. Bylo přece jednodušší tesat sklípek rovně do skály, jistě by byl stejně studený jako o dva metry níž. Nehledě na to, že by byl při kterékoliv větší povodni zaplavený bahnem a ani čištění by nebylo tak snadné jako u sklípku nad úrovní vody.

Bylo to zkrátka divné a něco mi tu nehrálo.

Profil chodby byl dole natolik velký, že jsem se tam mohl bez problémů narovnat. Ani to nebylo normální. Většina sklípků tohoto druhu je nižších. Škoda zbytečné práce, pro sklípek stačí nevelká díra do skály.

Došel jsem tedy v pohodě na konec sklípku. Světlo lampy ozářilo na zadní stěně jakési záhadné znaky, vytesané do skály a pak zřejmě nabarvené. Barva časem zašla, ale díky plastickému reliéfu to bylo stále zřetelné. Abych si je mohl lépe prohlédnout, přistoupil jsem až ke stěně a natáhl jsem k nim ruku.

Naprosto jsem nečekal, že mi ruka zajede do skály, takže mi v ní úplně zmizí! Ta skála nebyla pevná, jak jsem předpokládal. Ruka mi do ní vjela jako do zakalené vody, vůbec jsem ani necítil nějaký odpor.

Ta stěna... byla pouhou iluzí!

V první chvíli jsem ruku ze stěny ulekaně vytrhl. Stěna se zdála pevná jako dřív. Kdyby to byla zakalená voda, byly by teď na ní vlnky, kola, nebo já-nevím-co-ještě. Ale kdyby to byla voda, těžko by měla hladinu svisle, to dá rozum. Tohle je něco naprosto jiného, než jsem kdy v životě zažil.

Takže jsem stál před záhadou, které bylo srdečně jedno, zda ji pochopím nebo ne. Bylo tu ticho, neozval se ani šelest. Když jsem znovu opatrně sáhl na ty plasticky vytesané znaky, prsty mi do nich opět vjely aniž bych cokoliv cítil.

Znamená to snad, že jsou pouhou iluzí? Pak je ale největší záhadou, co tuto iluzi vytváří a kdo ji sem na mě nastražil. I když si o sobě moc nemyslím, kdo by tu něco dělal kvůli mně? Jsem tu jen náhodou, neboť jsem chtěl po tolika letech navštívit záhadu z dětství svého otce.

Záhada to ale je, i když asi ne kvůli mně. Mám jen smůlu – nebo naopak kliku – že tu stojím a mohu ji začít zkoumat, i když nevím jak a čím začít a jestli vůbec něco vyzkoumám.

Hned mě napadlo: není to holografie?

Té by se to podobalo nejvíc. Ale hned jsem si sám namítl, že to je něco jiného. Holografie se vyvolává speciálním světlem, zatímco má baterka je docela obyčejná a silně pochybuji, že může holografický obraz vyvolat. A žádný jiný zdroj světla zde není. Holografii si tedy s klidným svědomím odškrtnu.

Ale co to tedy, u všech čertů, je?

Pak mě napadlo, kdyby to byla přece jen holografie a kdyby ji vyvolávalo neviditelné ultrafialové světlo (bliklo mi to hlavou, i když jsem tušil, že je to pitomost), pak za ní musí být nějaká deska pokrytá hologramem. Chtěl jsem se jí dotknout... jenže jak moje ruka nenarazila na odpor, vjela mi do skály nejprve po loket a pak až po rameno. Deska s hologramem nikde.

Během prohmatávání skály (i když jsem nic nenahmatal), jsem najednou zakolísal a než jsem vyrovnal rovnováhu, ponořil jsem se do té podivné skály celý a rovnováhu jsem zachytil až na druhé straně...

Podivná chodba tu pokračovala a když jsem se ohlédl, viděl jsem za sebou volnou chodbu s točitými schody na konci. Iluzorní stěna byla vidět jen z jedné strany, zevnitř jako by nebyla. Tak se přece chovají některá zrcadla, z jedné strany zrcadlo, z druhé čiré sklo. Jenže tahle stěna zevnitř jakoby nebyla vůbec.

Couvl jsem o pár kroků zpátky a opravdu měl jsem dojem, že jsem vystoupil z pevné skály. To jsou mi ale věci!

V té chvíli mi docvaklo, že tím záhada nejenže nezmizela, ale ještě narostla. Kdo by něco takového chystal v úplně skrytém místě pod zteřelým dřevem padacích dveří, překrytých vrstvami letitého, ztvrdlého prachu? Kdo to mohl na tomto místě ocenit?

Ponořil jsem se opět do skály – nemohl jsem si pomoci, ale když se můj obličej blížil ke skále, musel jsem zavřít oči. Opět jsem se dostal skrz a viděl jsem pokračování chodby. Ve světle baterky jsem zjistil, že chodba se na konci opět lomí. Záhada tam tedy pokračovala.

Průchozí skála rázem ustoupila co do důležitosti do pozadí. Vždyť to jsou jen neobvyklé dveře! Co je však za rohem chodby? Tam se daly očekávat další a jistě zajímavější záhady!

Vykročil jsem tím směrem za svitu baterky. Chodba byla všude suchá, podlaha neklouzala, tím lépe! Ale čím více jsem se blížil k tomu zalomení chodby, tím více jsem zvolňoval. Nedá se nic dělat, instinkty zvířete se staví proti záhadám. Měl jsem chuť otočit se a utíkat ozlomkrk zpátky, jenže ta záhada mě na druhou stranu příliš lákala. A koho by ne?

I když jsem kráčel čím dál pomaleji, nakonec jsem se přece jen dostal k té zatáčce a posvítil jsem si do ní. Byl tam opět konec jeskyně, ale tentokrát už jsem se nezastavil a pokračoval ke stěně, abych si ji vlastnoručně ohmatal. Už jsem nevěřil ani kamenné zdi. Kdovíco je to za holografii...

A jak jsem čekal, stalo se. Jenže ta poslední stěna byla opět odlišná. Ta první byla méně než pavučina, vůbec nic jsem necítil, žádný odpor, prostě se mi ruka vnořila do skály. Jenže druhá stěna odpor kladla. Ne velký, ale... asi jako když člověk ponoří ruku do vody. A když do vody plesknete hodně zprudka, pocítíte docela slušný náraz. Tady to bylo totéž, jenže ta stěna nebyla jako voda vodorovně, ale svisle. Další záhada!

I tak jsem do ní vsunul celou ruku a když jsem se trochu víc opřel, vmáčkl jsem se do ní celý, i když mě nechtěla pustit dál tak snadno jako ta první. Ale nedal jsem se a vtiskl jsem se do stěny veškerou silou. Povolovala neochotně, ale povolovala. Ve chvíli, kdy jsem se k ní blížil i obličejem, musel jsem chtě nechtě zavřít oči (přece jen nejsem zvyklý procházet skálou), ale když jsem ucítil, jak mi oblila obličej, opět jsem oči otevřel.

Jenže jsem neviděl vůbec nic. V té stěně byla tma jako když ve sklepě našeho domku zhasne žárovka. A navíc jsem cítil, že ta stěna je nějak tlustší než minule. Ta minulá byla jako pírko, vůbec jsem ji necítil, a podle všeho byla tenká jako papír, kdežto tahle byla tlustá snad půl metru, nebo ještě víc, kladla mi odpor jako kdybych se pokoušel vmáčknout do sudu s medem, uhýbala, ale neochotně a cítil jsem se v ní jako pod vodou. Ta divná huspenina mi nevnikala do nosu ani do úst, tím se nejvíc lišila od vody, ale chyběl v ní vzduch, nebylo čeho se nadechnout. Už jste si někdy sáhli do vody, když jste měli na rukou třeba mikrotenový sáček? Tak jsem si připadal celý. Ale když už jsem tady, přece necouvnu! Chvilku to snad vydržím i se sáčkem přes hlavu! Cítil jsem ale, že mě nedostatek vzduchu donutí couvnout, bude-li trvat ještě déle.

Konečně jsem rukou, nataženou před sebe, zjistil konec i této stěny. Musela mít dobrý metr a nejenže jsem uvnitř neviděl, ale hlavně se v ní nedalo dýchat.

Konec stěny mě ale povzbudil natolik, že jsem se naráz tím podivným sulcem protlačil a vypadl z něho na druhé straně.

Jenže místo abych na druhé straně prohlédl a mohl si udělat představu, kam jsem se to dostal, najednou se mi udělalo mdlo a aniž bych spatřil něco jiného než tmu, sesypal jsem se na zem.

Errata:

05.09.2021 13:36