Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zrzavá víla

Probudil jsem se na chlupatém lůžku pod stejně chlupatou přikrývkou. Pomalu jsem otevřel oči. Tma tu nebyla, ale zdejší světlo bylo nepřirozeně do fialova. Bylo to asi stěnami, natřenými na fialovo. Na obličeji jsem měl jakousi průhlednou polomasku – jako používají anesteziologové při narkóze u operací. Chtěl jsem si ji strhnout, ale neposlouchaly mě ruce, nešlo to. A vůbec jsem se cítil slabý jako čaj. Polekal jsem se. Jsem snad v nemocnici? Ale jak jsem se sem dostal? I když – je to možné. Kdybych měl opravdu nějaký úraz, mohl bych na to zapomenout. Takové okno je prý v poúrazovém šoku běžné.

Nad mým lůžkem se dohadovali dva lidé. Starší žena právě hubovala menší dívku. Obě byly v bílém, ale nerozuměl jsem jim, na hubování jsem usuzoval jen z tónu hlasu. Dívka jí odpovídala a opět z tónu jejího hlasu jsem vycítil, že je nejspíš nešťastná. To hubování ji mrzelo, aspoň jsem si to tak představoval. Obě ženy měly na sobě něco jako římské tuniky, v pase sepnuté opaskem se sponou. Vypadalo to trochu zvláštně, i když ne nemožně.

Trochu jsem se pohnul. Starší žena ještě v rychlosti dívence něco nařídila – opět mi to tak připadalo – a pak se rychle vzdálila, zatímco dívenka se otočila ke mně a naklonila se nade mne. Při tom asi zjistila, že jsem vzhůru, protože mě vzápětí oslovila.

„Karpo oosu-um esu-uól?“ zeptala se mě.

Nevěděl jsem ale, co na to odpovědět. Tu řeč jsem neznal. Německy to nebylo, to bych přinejmenším poznal. Angličtině, polštině, slovenštině a ruštině bych i rozuměl. Z ostatních jazyků našich sousedů bych nepochopil maďarštinu a cikánštinu, ale i ty bych alespoň rozpoznal. Tuhle hatmatilku jsem nepochopil vůbec. Ani slovo! Ano, jsou na světě jazyky, kterým určitě nerozumím. Například arabština, finština, indické nebo africké jazyky. Ale pravděpodobnost, že na mě v Čechách někdo tou řečí vybafne, je tak malá, že bych si to troufal vyloučit, nebo jsem si to tak aspoň myslel. Bůh suď, co to je za sanskrt! Nemohl by to být jidiš? Ten taky neznám, prostě mi to nic neříkalo.

„Nerozumím ti, děvče!“ vysoukal jsem ze sebe.

Ani mluvení mi nešlo. Jazyk jsem měl neohebný, hýbat ústy mi dalo neúměrně velkou práci a ke všemu ta maska na ústech...

Dívka na okamžik ztuhla a setrvala tak několik vteřin jako zastavený film. Aspoň jsem si ji mohl lépe prohlédnout.

Očima stejných bytostí...

Co mě přímo udeřilo do očí, to byly její nádherné vlnité zrzavé vlasy. Jakoby ten odstín míchal na své paletě Mistr Tizián. Další, co mě zaujalo, byly veliké, krásně modré oči. Oproti nim měla poměrně malý nosík a roztomilou malou bradičku. Vypadala tak trochu jako víla z pohádky.

Pak se opět pohnula.

„To byla čeština, co jsi říkal?“ usmála se na mě.

„A co jiného?“ odvětil jsem. „Vždyť i vy mluvíte česky!“

„Česky tady mluvím jen já a ty,“ odsekla. „Já jsem před pěti minutami česky neuměla. Naštěstí jsi nám hned zpočátku umožnil zjistit, kterým nářečím mluvíš. Kdybys použil jiná slova, společná pro více nářečí, nebylo by to tak snadné.“

„Hlavně že si rozumíme!“ oddychl jsem si. „A vůbec, kde vlastně jsem? Co se to se mnou stalo? Chápej mě, mám okno jako obrovskou výlohu, nic si nepamatuji... jak jsem se sem dostal?“

„Myslíš okno... jako výpadek paměti?“ ubezpečovala se, jestli mi dobře rozumí. „Asi ano, otvor ve zdi to nejspíš nebude,“ odpověděla si hned sama. „Co je poslední, co si ještě pamatuješ? Ať vím, na co mám navázat...“

„Poslední, co si pamatuji...?“ zavzpomínal jsem. „Poslední, co si vzpomenu, bylo jak jsem se protlačoval takovým podivným sulcem, byla v něm tma a nedalo se v něm dýchat... a pak už nic nevím, asi jsem byl v limbu...“

„V tom případě ti toho moc neuteklo,“ ujistila mě. „Provalil ses k nám a zkolaboval jsi na otravu naším vzduchem. Pak uteklo jen dvacet dní, Zarcha tě vzpamatovala poměrně rychle. Tak tedy – vítej k nám! I když se ti to nemusí zamlouvat...“

„Zarcha? Co je to?“

„Ne »co«, ale »kdo«,“ opravila mě. „Zarcha je má velitelka, kdyby ses vzpamatoval o chvilku dřív, ještě bys ji mohl vidět.“

„Myslím, že jsem ji viděl,“ vzpomínal jsem si. „Zdálo se mi aspoň, že tu před chvilkou byla jakási starší ženská...“

„To byla Zarcha,“ přikývla dívka. „Vzpamatovala tě, pak mi patřičně vynadala a odešla, nemá na starosti jenom mě.“

„Proč ti vynadala?“ naježil jsem se, neboť jsem si na to opět velice výrazně vzpomněl.

„Vynadala mi právem,“ řekla dívka se stopou zarputilosti ve svém hlase. „A hodila mi tě na krk, protože jsem všechno vlastně zavinila. Nezavřela jsem dveře, je to tedy má vina. Ale tvá vina je to taky a ještě větší. Neměl ses protlačovat naším špuntem!“

„Špuntem?“ zachytil jsem to slovo.

„Jo, špuntem!“ ještě to slovo zdůraznila. „Ten »sulc«, jak mu říkáš, utěsňuje prostředí, která se nemají míchat, ale hlavně má zabraňovat pronikání živých tvorů. Do dneška stačil, až tobě se ho povedlo překonat. Ke své škodě.“

„Nebylo to snadné,“ přikývl jsem.

„Čoveče, co tě to napadlo?“ vyjela si na mě nečekaně, skoro jako před chvílí plísnila Zarcha ji. „Na otevřené dveře narazilo už více tvých předchůdců, ale všichni v děsu utekli, většinou již od první iluzorní stěny. Ten poslední před tebou byl odvážnější, měl s sebou nástroj na kropení vodou – jako kdyby měla voda nějaký význam! – a pokoušel se i o druhou stěnu, ale když zjistil, že je zavřená, aspoň pocákal vodou všude kde to šlo a vítězně odešel. Je to už... podle vašeho počítání... sto padesát let...“

Vodou na neznámý sulc? Vlastně – došlo mi – dávalo by to smysl, kdyby ta voda byla svěcená. To už si umím představit. Pan farář vykropil podezřelá místa a když se nikde nevyvalil sirný zápach, bylo to úspěšné splnění úkolu – zbavit mlýn »pekelných mocností«... To měl být ten poslední odvážlivec přede mnou? Za sto padesát let sem nikdo nevstoupil? I když je to možné. Dokud byl mlýn ještě v rozkvětu, do sklípku nikdo z mlýnské chasy nechodil. I kdyby sem nějakým omylem zabloudil, »dveře« byly zavřené a zastavil by se o kamennou stěnu.

„A vy jste k nám na druhou stranu chodili?“ zeptal jsem se.

„Proč ne?“ opáčila. „Nikdo nám to z vaší strany nezakázal. Dávali jsme si pozor, abyste si nás nevšimli, i když... vždycky se to utajit nepodařilo...“

„A kdo vy vlastně jste?“ zmohl jsem se konečně na otázku mířící k podstatě věci. „Vypadáte, jako byste ani nebyli z našeho světa...“

„Jistě,“ souhlasila. „Nejsme z vašeho světa.“

„Takže jste mimozemšťané?“ vydechl jsem překvapeně.

„Jo, to slovo sedí,“ souhlasila klidně. „Nepocházíme z vaší Země, pokud to tak myslíš. Jsi první, koho to napadlo, ti před tebou... i když nás možná taky považovali za něco cizího...“

„Vy jste... vy nejste...“ koktal jsem. „Ale co tady děláte?“

„Pozorujeme vás,“ odvětila s jakousi samozřejmostí. „Už pět tisíc let. Z vašeho hlediska je to dlouhodobá záležitost, jenže z našeho hlediska je to chvilka.“

„Jen pozorujete? Nebo ještě něco jiného?“

„Prakticky jen pozorujeme,“ odvětila. „Ostatní průzkumy, základní, geologický a biologický jsme ukončili už dávno. Vy jste těžší oříšek, říkáte to snad tak. Ne po biologické stránce, v té jste podobní vaší fauně, ale vaše myšlenkové postupy jsou vděčným předmětem zkoumání. No, když ses k nám dostal, můžeme toho využít. Třeba si teď spolu trochu popovídáme. Povídali jsme si už s vícero zdejšími domorodci...“

„O čem?“ nadskočil jsem, jak by asi nadskočil každý, komu mimozemšťané nabídnou »popovídání«. Může někdo odmítnout něco tak zajímavého?

„Tak... různě,“ vyhnula se přímé odpovědi. „Zajímá tě to?“

„No jistě!“ vyhrkl jsem.

„Ale ano, křesťani se s námi odmítali bavit,“ odpověděla.

„Křesťani vás nejspíš považovali za bytosti zlé...“

„Nikomu úmyslně neubližujeme,“ řekla. „Ani nemůžeme.“

„Nemůžete?“ zapochyboval jsem.

„Nemůžeme,“ trvala na svém. „Proti úmyslnému násilnému chování máme dědičnou psychickou blokádu. Naši předkové se na ní dohodli v dobách, kdy se jednalo o existenci naší civilizace. Pro nás není násilí jen nepřijatelné, ale zhola nemožné. Nejsme schopni zabít ani myš.“

To bylo pro mě nové. Ale snad by se to dalo pochopit. Něco takového popsal Stanislav Lem v jedné své knize². Lidé se tam rozhodli agresivitu potlačit chemicky, jenže to mělo i nežádoucí účinky. Všichni pozměnění nebyli sice schopní násilí, ale nikdo nedokázal riskovat ani v případech, kdy by mohli ohrožené bližní zachránit. Když se z vesmíru na Zem vrátili kosmonauti, vyslaní v předchozí éře, byli nepříjemně překvapení. Lidstvo za jejich nepřítomnosti úplně zastavilo kosmonautiku, neboť nikdo nebyl ochotný – a vlastně ani schopný – riskovat. Až na jeden v té knize popisovaný případ, kdy dívka dokázala riskovat vlastní život, aby zachránila partnera. Láska byla silnější než chemie, nešlo ovšem o zabíjení, ale pouze o riskantní jízdu autem.

Jenže v knize Stanislava Lema nebyla ta procedura dědičná. Možná by stačilo přestat ji používat, třeba jen pro omezený okruh lidí. Ti by pak mohli dělat nebezpečná povolání, jako záchranáře nebo již zmíněné kosmonauty. Jestli to ale chápu správně, tihle si to zajistili dědičně, takže si fakticky uzavřeli cestu zpět. Určitě to stálo za to, jestli to odstranilo války. A jestli nedokáží zabít ani myš, pak se jejich svět musí přímo hemžit hlodavci.

„U vás se to musí hemžit!“ vzdychl jsem si nahlas. „Myši se vám množí jako lavina, ne?“

„V našem světě myši nemáme,“ ujistila mě.

To mě ovšem uzemnilo.

„Jak to?“ vyhrkl jsem.

„Upravili jsme si pustý svět a dovezli jsme tam jen vhodné druhy rostlin i zvířat. Z hmyzí říše jen včely na opylování květů.“

Ano, to by bylo řešení, došlo mi. Také by si mohli chovat zvířata, jako jsou naše kočky. My je přece také tak využíváme. Na jednom světě tedy myši nemají. A druhý nejspíš nechali myším, jako v jiné knize lidé nechali svět mravencům³, či jak to bylo...

„Náš svět kdysi dávno podlehl zkáze,“ rozmetala mi teorii dvou světů aniž bych se jí na to zeptal. „Nemohli jsme s tím nic dělat, exploze hvězdy je příliš ničivý přírodní jev. Ještě jsme se nesetkali s civilizací, která by něco takového zvládla. Dokázali jsme se jen odstěhovat jinam, naštěstí jsme to aspoň zjistili včas. A možná nás právě to nebezpečí donutilo urychleně vymýšlet, jak cestovat vesmírem. Před třiceti tisíci lety naši předkové vymysleli »tunelové cestování dotar« a od té doby je nám vesmír otevřený.“

„Takže jste ten pustý svět našli a upravili si podle svého?“ domýšlel jsem rychle.

„Největší potíž je v tom, že světy vhodné k životu jsou už obvykle obydlené,“ pokračovala. „A když jsme někde požádali o pomoc, všude nám ji místní odepřeli. Nepomohlo ujišťování, že nikomu neublížíme. Zkusili jsme to i na Zemi, ale vaši předkové nás donutili hledat si štěstí jinde. Ne že by nám škodili, to je opravdu nad vaše lidské síly, ale rozdělili se na naše přívržence a odpůrce a začali se kvůli nám mezi sebou zabíjet. Raději jsme Zemi s trochou hořkosti opustili. Asi před pětadvaceti tisíci lety jsme začali úpravu úplně pusté planety, nevhodné k životu. Trvalo nám to tisíc let, ale výsledek nás uspokojil, odstěhovali jsme se tam a přestali jsme žebrat o místo na slunci jinde. Odešli jsme i ze Země, všechny síly jsme museli věnovat na úpravu nového světa a na naše přizpůsobení. Však už bylo na čase, pouhé dva tisíce let po našem odchodu naše bývalé slunce explodovalo a náš původní domov sežehlo... i s těmi krysami... Když konečně zhruba před pěti tisíci lety nastal klid, vrátili jsme se na všechna navštívená místa, i na Zem. Už ne jako prosebníci, ale jako pozorovatelé.“

„Před pěti tisíci lety?“ zavzpomínal jsem v hlavě na napůl zapomenuté vědomosti z dějepisu. „To jste se k nám vrátili někdy v době stavby pyramid v Egyptě?“

„Tak nějak,“ souhlasila. „Jen dodám, že ve vesmíru se něco tak zbytečného jen tak nevidí. Vaše předky to stálo neuvěřitelné množství práce, měli při tom neomluvitelné oběti – ale užitek žádný. V tak velkém měřítku se to už naštěstí neopakovalo.“

Odvrátila se ode mne, ale jen krátce, brzy se nade mnou opět sklonila. Cítil jsem se lépe a její velké oči mě přitahovaly...

„Myslím, že už ses natolik vzpamatoval, že bys měl vstát,“ řekla. „Zatím jen pomalu, opatrně. Nespěchej, nehoň se. Všechno má svůj čas. Nejprve si sám vyndej hadičku z nosu a pak se zkus opatrně posadit, já ti v tom pomohu.“

„Co to bylo?“ podíval jsem se na měkkou hadičku, kterou jsem si opatrně vytáhl z nosu. „Kyslík?“ hádal jsem.

„Kyslík ne,“ zavrtěla hlavou, podala mi ruku a pomohla mi posadit se. „To byl kyanovodík, aby se ti lehčeji dýchalo.“

Úplně jsem se zakuckal.

„Kyanovodík?“ vytřeštil jsem oči. „Ale to je přece smrtelný jed! A měl by vonět po hořkých mandlích, ne?“

„Čich se ti ještě upraví,“ ujišťovala mě. „Ale vůně budeš vnímat jinak než dosud. A co se týče kyanovodíku, je to přece náš nejběžnější plyn. Ten dýcháme – a teď i ty.“

„Já dýchám – kyanovodík? To snad ne! To není možné!“ nechápal jsem. „Kyanovodík je jedovatý plyn, za války mu Němci říkali Cyklon-B a otrávili jím miliony lidí!“

„No vidíš!“ chytila se toho. „Když to víš, potom dvojnásob nechápu, proč ses k nám tak vehementně nacpal.“

„Ale já jsem nevěděl, co je za tou sulcovou stěnou!“ vyhrkl jsem. „Jak jsem to měl tušit?“

„Normální živý tvor se nesnaží prorvat se za každou cenu do neznáma,“ vyčetla mi. „Já vím, je to moje vina, nezavřela jsem pořádně ty dveře. To by nejen vypadaly, ale i chovaly by se jako skála. Je mi jasné, že si trest zasloužím. Tím trestem jsi ty. Musím se teď o tebe postarat, když mám na tom svůj díl viny.“

„A nemůžeš mě prostě vrátit? Jen vystrčit před ty »sulcovité dveře«?“ pokusil jsem se s ní smlouvat.

„To už není možné,“ řekla. „Otrávil by ses na vaší straně kyslíkem. Víš, abych ti to dopověděla do konce – když předkové zjistili, že nemáme k dispozici žádný azyl, že nás nikdo nechce, takže nám zbývá jen dosti pofidérní možnost upravit si jinak neobyvatelnou planetu, někoho tenkrát napadlo uzpůsobit si nejen planetu, ale i sebe. My jsme předtím dýchali kyslík jako vy, jenže jediné volné planety byly s nedýchatelnou atmosférou, kde jsme měli i tak malý výběr. A tenkrát někoho napadlo, že se to všechno elegantně vyřeší, když předěláme naše životní principy, abychom mohli žít na některé z těchto planet. I když to trvalo pár tisíciletí, nebyl to zavrženíhodný nápad. Už předtím jsme to zkoušeli na dobrovolnících – kosmonautech. Ti se pak mohli na zkoumaných planetách pohybovat bezpečně i bez skafandru...“

„To se jako obětovali pro vědu?“ vytřeštil jsem na ni oči.

„Ono to šlo vždycky i naopak, i když zrovna z kyanovodíku do kyslíku to jde pozvolna a trvá to nejdéle...“ naznačila mi, že to nebude jednoduché. „Pokusy ukázaly, že se nejlépe přizpůsobíme světům s atmosférou tvořenou převážně kyanovodíkem. Těch se ve vesmíru nachází nejvíc, dokonce je jich víc než kyslíkatých. Přestavba je sice poměrně obtížná, nicméně možná. A než žebrat u nepřátelsky naladěných kyslíkatých bytostí, to už bylo opravdu lepší předělat se hromadně a zabrat pro sebe tyto světy. Dnes jich máme už osm a další si připravujeme, i když je nemůžeme osídlit. Osídlili jsme zatím Vušigdy a Ivilhoi. Celkově je nás desetkrát víc, než nás bylo v éře »Velké Přeměny«. Kyanovodík je pro nás výhodnější než byl dřív kyslík. Kyslík má také výhody, usnadňuje třeba náhodný vznik života pomocí elektrických výbojů, ale my nepotřebujeme, aby na našich světech vznikal život od začátku, naopak potřebujeme, aby tam bylo dost místa pro naše rostliny, živočichy a nakonec i pro nás.“

„Kyanovodíkové světy nemají vlastní život?“ zavrčel jsem.

„Zatím jsme žádný takový nenašli,“ ujistila mě s úsměvem. „Jejich atmosféry i povrch jsou plné živin, ale jak jsem už řekla, kyslík umožňuje vznik života pomocí elektrických blesků, jenže kyanovodík to zřejmě blokuje. Jakmile ale uzpůsobíme rostliny žít v kyanovodíkové atmosféře, nastane pravá exploze života.“

„Ale přeměnit životní pochody živých organizmů z kyslíku na smrtelně jedovatý kyanovodík musí být příšerně složité!“

„Neříkám, že je to snadné,“ připustila, „ale jde to. Důkazem jsi i ty sám. Dýcháš pomocí kyanovodíku jako my a bez něj nám i tobě hrozí udušení.“

„Ale... takhle bych se přece nemohl vrátit na Zem!“ došlo mi najednou. „A já tam mám ve mlejně motorku... jakže jsem tu dlouho? Dvacet dní? Proboha, to už jsem měl být dávno doma!“

„A je to pro tebe ještě důležité?“ zeptala se mě soucitně.

To mě tedy uzemnilo. Ale má pravdu! Předělali mě na jiné prostředí, Země má pro mě nedýchatelné ovzduší a já se starám o křáp, beztak zralý do šrotu? A vracet se domů jako monstrum, které potřebuje k dýchání kyanovodík? Co ještě chci na Zemi?

„Proč jste mě místo toho předělávání na kyanovodík prostě nevyšoupli do našeho světa?“ vyčetl jsem jí.

„Protože jsi měl v sobě tolik kyanovodíku, že bys nevydržel ani pár vteřin,“ odsekla. „Tím bychom do vašeho světa vrátili jen tvou mrtvolu. A to my nesmíme. Přestavba biostylů je sice delší a obtížnější proces, ale díky němu žiješ! Musím ti na rovinu říci, že zpětnou přeměnu sice před pětadvaceti tisíci lety vyzkoušeli, ale celou tu dobu to nikdo nezopakoval, vlastně nebyl důvod něco takového zkoušet. Navíc proto musí být laboratoř umístěná mimo kyanovodíkovou atmosféru a tu bychom museli nejprve postavit, nejspíš na Zemi, kde se nám to jeví jako zbytečné. Přece by ses nechtěl rok a půl mořit s polozapomenutými procedurami, jen aby ses vrátil na Zem, do světa krátce před atomovou zkázou? Počkej mezi námi! Buď to Země nepřežije, pak ani nebudeš mít kam se vrátit, nebo přežije a pak teprve uvidíš...“

Panebože, co jsem komu udělal? A proč zrovna já? No jo, zavinil jsem si to sám. Nezavřené dveře byla taky chyba, ale cpát se do cizích vrat byla chyba ještě větší. Nemám na koho nadávat, leda na sebe. Ale proboha, co budu dělat tady?

Tu poslední otázku jsem vzápětí vyslovil nahlas.

„Co bys tu chtěl dělat?“ pokrčila rameny. „Budeš zkrátka žít mezi námi. Dostala jsem tě na starost, seznámím tě tedy s naším životem. A možná se ti mezi námi zalíbí...“

Pomohla mi pořádně se posadit a spustit bosé nohy na zem. Přitom jsem zjistil, že jsem vlastně pod lehkou přikrývkou úplně nahý. Ale v této chvíli mi to bylo úplně fuk.

Dýchám kyanovodík! Bez toho jedu se dokonce udusím!

Co jsem komu provedl zlého?

------------------------ Poznámky:

  2 Betrizace v knize "Návrat z hvězd"...

  3 Clifford Simak – "Když ještě žili lidé..."

Errata:

11.08.2021 23:01