Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vušigda

Moje ošetřovatelka byla naštěstí vědkyně a do této chvíle se o mě starala jako velice pečlivá zdravotní sestra, takže jí nevadilo, když jsem se pokusil postavit na vlastní nohy, i když jsem neměl na sobě ani ten pověstný fíkový list. Horší bylo, že mi chůze ještě nešla. Stál jsem ještě jakž takž, ale když jsem měl udělat první krok, připadal jsem si pořád ještě vratký.

„Nelámej to hned všechno,“ napomenula mě. „Posaď se na postel, přistrčím před tebe stoleček a zkusíš něco sníst. Nemůžeš se věčně živit hadičkou do žíly!“

Připomněla mi, že mám vlastně hlad. Dvacet dní jsem přece nejedl! Hadičkou do žíly! To není jídlo, jen zoufalé udržování při životě! Na druhé straně, dvacet dní jsem nevydával energii, takže jsem ji ani nepotřeboval.

„Co vy vlastně jíte?“ zeptal jsem se už trochu smířlivěji.

„Dáš si pořádný kus masa s lišejníky?“ nabídla mi.

„Někteří lidé u nás maso vůbec nejedí,“ řekl jsem. „Říkají si vegetariáni.“

„To ty nejsi,“ zarazila mě. „Měl jsi předtím v žaludku maso, tak se jen ptám... nebo chceš opravdu jen ty lišejníky?“

„To spíš jen to maso bez lišejníků,“ navrhl jsem. „Lišejníky na Zemi pojídají jen sobi, nenáročná severská zvířata...“

„Víš co?“ vzdychla si. „Nebudu ti nic říkat, prostě dostaneš pořádný dlabanec a uvidíme, jak si s ním poradíš.“

Přišoupla přede mne pojízdný stoleček s miskou. Docela to vonělo, když odklopila pokličku. Lžíce byla jako u nás, ten jídelní nástroj je celosvětově jednotný, lžicí jedí polévky i Číňané.

Pustil jsem se do předloženého menu opatrně, ale chutnalo mi, až jsem vyprázdnil misku. Maso plavalo v omáčce, která mi chutí připomínala svíčkovou na smetaně, kromě ní tam bylo cosi, co chutnalo jako nudle, ta kombinace nebyla k zahození.

„Tak vidíš, jak ti lišejníky chutnaly!“ řekla má ošetřovatelka a vyměnila mi prázdnou misku za sklenici něčeho, co sice také vypadalo podezřele, barvou to připomínalo borůvky... Řekl jsem si, že je to borůvkový koktejl a vypil jsem ho. Chutnalo mi to, ale raději jsem se neptal, z čeho to je, abych se nedočkal nevítaného překvapení.

Moje opatrovnice pak odšoupla stoleček stranou a podala mi hroudu nějakého textilu.

„Strojíte se sice jinak, ale tohle taky zvládneš,“ ujistila mě.

Musela mi ale do toho pomoci. Byl to podobný jednoduchý oděv jako měla ona sama, působil na mě dojmem římské tuniky. Na nohy mi připnula skoro klasické sandály a mohl jsem vstát.

„No vidíš, jak jsi k světu!“ povzbudila mě a podala mi ruku, aby mi pomohla postavit se. Teď už jsem se neklátil jako strašák v poli, stál jsem obstojně a pokoušel se o první, zatím jen pomalé a opatrné kroky.

„Výborně!“ chválila mě. „A poslyš, obvykle se oslovujeme jmény a vy přece také. Můžeš mi říkat Raxdinka, ale jak mám já nazývat tebe?“

„Honzo,“ řekl jsem.

„Aha,“ přijala to. „Takže Jan. Jak se cítíš? Mělo by to být každou minutu lepší...“

„Asi je,“ připustil jsem. „I když je toho na mě najednou moc. Takový skok! Úplná změna životních principů! Pořád jako kdybych tomu nemohl uvěřit!“

„Tak si představ, že totéž prožilo sto milionů lidí,“ vybídla mě dobrácky. „Sto milionů lidí v průběhu století. Milion každý rok, tři tisíce denně, to byla fuška! Jako vždy to měli nejhorší ti první. U posledních již žádné pochyby nebyly, bylo to zaběhané, navíc je tlačil čas, aby byli z toho hrozícího pekla pryč!“

„A to vás bylo jenom sto milionů na celý svět?“ podivil jsem se, neboť mi to až teď došlo. „Nás je skoro osm miliard!“

„Nás bylo původně taky víc,“ přiznala. „Když ale bylo jisté, že naše původní slunce není stabilní, rozhodovali jsme se odejít jinam. K tomu bylo nutné, aby nás bylo míň. Naši předkové se dohodli snížit své počty. Vyhlásili, že každá tehdejší rodina smí mít jen jedno dítě, takže v rozhodující fázi nás bylo už jen sto milionů a to se dalo zvládnout.“

„Politika jednoho dítěte?“ ožil jsem trochu. „Pokud vím, tu na Zemi zkusili Číňané a nezvládli ji.“

„To nebyli ochotní se trochu omezit?“ podivila se.

„Tak nějak,“ přikývl jsem. „Potíž je v tom, že každý Číňan chtěl mít za každou cenu syna. Když se pak rodině narodila dcera, nechali dítě bez pomoci zemřít, aby to vypadalo, že se narodilo mrtvé a mohli se znovu pokoušet o syna. Výsledkem bylo, že z té doby vyrůstali samí muži a pak si nemohli najít partnerky.“

„To ale museli zabíjet nemluvňata!“ otřásla se. „To je u nás zcela vyloučené. Zabíjet mimina! Hrůza! Našim pozorovatelům to nějak uniklo, jinak by o tom mluvily oba naše obydlené světy!“

„To se nedělo u nás, ale v Číně, na opačném konci Země,“ upřesnil jsem to. „Ale mimina se zabíjejí všude na světě, jenže z jiných důvodů. Říká se tomu »lidské právo matky«. Podle těch žen má každá právo nakládat se svým tělem jak chce. Když dítě nechce, dá si je odebrat...“

„A ty to schvaluješ?“ podívala se na mě s očekáváním.

„Ne, ale pokud vím, právníci to nikde pořádně nevyřešili,“ vzdychl jsem si. „Většinou to schvalují.“

„Už jsem se lekla, že i ty...“ oddychla si. „Víš, jaký mám s tebou největší problém? Chybí ti naše psychická blokáda. Takže bys mohl – přinejmenším teoreticky – zabíjet.“

„Mohl bych,“ přikývl jsem. „Když se mě někdo bude snažit zabít, budu se bránit. A třeba silou.“

„Takže jsi – podle našeho názvosloví – »blenij«,“ zařadila si mě pohotově do jakési škatulky. „Blenijové jsou lidé, schopní při vlastní obraně zabít útočníka, ať dravé zvíře, nebo i člověka. Ano, jsou i u nás, ale je jich tak jeden na čtyři tisíce. Jsou potřební při průzkumu živých světů, proto se po nich občas v populaci pátrá.“

„Občas se zřejmě i takové výjimky hodí,“ podotkl jsem.

A zase jsem si vzpomněl na tu knihu...

Když se Lemovi kosmonauti vrátili na Zem z vesmíru, lidé se na ně dívali jako na obludy, protože »byli schopní zabíjet«.

Do takové situace bych se opravdu nechtěl dostat. To, že pocházím ze světa, kde je vraždění běžné a navíc má vzestupnou tendenci, znamenalo, že jsem i těmhle potenciálně nebezpečný. Ale jakmile si mě mohli zařadit mezi výjimky, sice vzácné, ale vyskytující se i mezi nimi, nemuseli by ke mně cítit zásadní odpor. Ocenil jsem, že Raxdinka ke mně necítila odpor ani když se mě bála, že jsem horší než pouhý blenij. A pokud odpor cítila, nedala nic najevo.

Na její pokyn jsem se prošel po místnosti a dokonce jsem si zkusil dupnout. Dopadlo to výborně, nepotácel jsem se. Zřejmě jsem se rychle vzpamatovával. Ale musela to být šílená operace! Úplná změna životních principů! A zpětná přeměna, i když ani ta není teoreticky vyloučená, potrvá podstatně déle. Neuměl jsem si to ani představit. A přitom nejsem lékař! Ti by z toho museli být na větvi ještě víc!

„To by ti tedy šlo,“ pochvalovala si. „Zkusíme další krok. Tady jsme pořád ještě na Zemi. I když v našem doupěti je naše prostředí, ve Vušigdy je k tomu i vyšší tlak a navíc vyšší úroveň gravitace. Vušigdy nemá jen kyanovodíkovou atmosféru, ale také velikost vašeho Saturnu. Ale na to si zvykneš jako my.“

Další kamínek do mozaiky odlišností! Žít na Saturnu, na to je potřeba hodně odvahy! Jak se asi cítili ti první, kteří se do toho prostředí stěhovali? Podstoupili nevyzkoušenou nevratnou změnu a odcestovali do světa, ve kterém by bez úpravy a bez skafandru nepřežili ani vteřinu... to rozhodně nebyly »betrizované« sušinky Stanislava Lema! Ale zvykli si a žijí tam už déle než pětadvacet tisíc let – a když se poměry uklidnily a usadily, vrátili se, aby na Zemi pozorovali rozkvět civilizace v Egyptě a stavbu pyramid, největších zbytečnosti, jaké se vidí ve vesmíru...

No, jsem na to opravdu zvědavý!

Cestu, pokud má smysl o ní vůbec hovořit, jsme uskutečnili pomocí »tunelového cestování«, jak už o něm Raxdinka hovořila. »Dotar« opravdu vypadal jako tunel, dokonce v něm byly i koleje a převážela nás mašinka, zvenku podobná malým motoráčkům, až na druh pohonu a interiér – ten se podobal spíše stíhačce. Kabina byla skoro prázdná, cestovali jsme jen tři, ale letuška nás nejprve usadila do tvarovaných křesel a pečlivě připoutala. Pak si sama sedla do nejbližšího volného křesla, také se připoutala a nejspíš vydala skrytě povel ke startu. V té chvíli se »motoráček« rozjel, že by mu ten odpich záviděla i formule 1. Trvalo to sotva vteřinu, pak to naopak vypadalo, jako bychom najeli do nějaké překážky, hodilo nás to dopředu do pásů, až »motoráček« zastavil, zhoupl se a zůstal stát.

Problém byl, že mi obě, letuška i Raxdinka, musely pomoci vstát, samotnému mi to nešlo. Jednak jsem tu vážil o polovinu víc a za druhé jsem ještě nebyl plně při síle. Ale Raxdinka to zřejmě letušce včas vysvětlila, takže mi pomáhaly se smíchem. Postavil jsem se s pocitem, že se v nejbližší chvíli rozplácnu na podlaze jako žába. Připadal jsem si, jako když vylezu z bazénu po delší době plavání – to se také člověku zdá, že se gravitace zvýšila, ale po chvilce se to vždycky srovná.

„Je tu jedenapůlnásobek gravitačního zrychlení proti Zemi,“ vysvětlovala mi rychle Raxdinka. „To je asi jako kdybys nesl na zádech batoh o poloviční váze tebe samotného. Na to si zvykneš.“

Měla pravdu, ale v první chvíli mi to připadalo nepříjemné. Na zádech jsem přece nic neměl a přesto jsem kráčel těžce jako slon. Vystoupili jsme z »motoráčku«, přešli po »nástupišti« a stanuli na jakémsi ochozu.

„A jsme v Risipeji,“ řekla. „Tady bydlím.“

Pod námi se rozkládalo město.

Město se ještě dalo rozpoznat, jenže se pozemským městům vůbec nepodobalo. Zdejší budovy vypadaly jako obrovské černé krystaly s lesklým sklovitým povrchem. Neměly okna, takže mi chybělo měřítko, které jinak okna poskytují. Pomyslel jsem si, že skleněné stěny jsou nejspíš průhledné jen jedním směrem, ale netušil jsem, že skutečnost je jiná. Zdejší budovy opravdu neměly okna. Život se z nich navenek vůbec neprojevoval. Byly to prostě takové zakleté skály, cizí a bez života...

A k tomu úplně nečekaná obloha, pokrytá fialovými mraky, z nichž občas visely výběžky směrem dolů, většinou až na zem. Mraky pluly pomalu a jejich spodní výběžky zametaly město, až nás jeden zahalil do nafialovělé mlhy a v té chvíli jsme neviděli skoro nic než fialové mlžné obrysy nejbližších stěn.

„Máme štěstí, je tu zrovna večer, ale je ještě trochu vidět,“ řekla Raxdinka spokojeným tónem. „Přes den je to nejlepší, ale na den bychom si museli počkat. Pojďme dovnitř, bude tu pršet.“

Vzala mě za ruku a vtáhla do nejbližších dveří. Dal jsem se odvést bez odporu, venku teď bylo příliš vlhko.

Na »nástupišti« nikdo nebyl. »Kosmické nástupiště« bych si představoval živější, ale tady žádné davy neproudily. Dokonce i letuška kamsi zmizela – chápal jsem to, šichta jí naším příletem skončila. Raxdinka mě vtáhla do menší kabiny, říkala jí »sádeg«, hádal jsem na výtah a bylo tomu tak, rozjeli jsme se prudce dolů a jeli jsme podle mého mínění hodně dlouho, jenže ve zdejším prostředí jsem nedokázal odhadnout rychlost klesání, mohli jsme letět rychlostí stíhačky nebo se plazit jako šneci. Pravda, měl jsem na okamžik pocit lehkosti, což ukazovalo na rozjezd směrem dolů. Ale ve zdejší zvýšené gravitaci jsem nedokázal odhadnout, jakou rychlost jsme v té malé chvilce nabrali. Přišlo mi divné, že »kosmické letiště« vestavěli do budovy a ke všemu do takové výšky. Na konci mě to málem složilo na podlahu, když kabinka zabrzdila a decelerace se sečetla s gravitací, naštěstí to trvalo jen krátce, dveře se otevřely a vystoupili jsme.

Stáli jsme na pokraji větší haly, tentokrát tu bylo lidí víc, tady konečně byly ty spěchající davy. Nás si ale nikdo nevšímal. Upřímně řečeno, nikdo neměl důvod si nás všímat, zdálo se mi, že se tihle lidé spěchem podobají Japoncům, jen nemají tak šikmé oči, zkrátka se od Evropanů nelišili, abych tu působil jako exot. Všichni tu měli na sobě podobné tuniky, ale každý jiné barvy. Co jim chybělo na originalitě tvaru, to doháněli barevností, ale i my dva jsme bílou dokonale splynuli s davem. Chvíli jsem pozoroval cvrkot v hale, než mi došlo něco, co mě trochu zelektrizovalo.

Ten dav tvořily skoro výhradně ženy. Od roztomilých, sotva capkajících malých děvčátek po starší, usedlé matróny, ale chlapa jsem tu prostě neviděl. Ledaže by zdejší chlapi vypadali naprosto stejně jako ženy – jednotně oblečení, se stejně dlouhými vlasy, ale i s jemně ženskými obličeji... a všichni, co procházeli dostatečně blízko nás, až na malá děvčátka, měli dobře vyvinutá ňadra. Jestli se opravdu zdejší chlapi od žen neliší, budu s tím mít asi problém.

Raxdinka mě nechala chvíli kochat se davem, ale pak mě opět popadla za loket.

„Pojď se mnou, je to ještě kus cesty pěšky,“ požádala mě a zavěsila se do mě. Dobrá, půjdeme spolu. Ten kus cesty obnášel sotva sto padesát metrů, pak jsme odbočili do užší chodby s řadou různobarevných dveří po obou stranách. Došli jsme nanejvýš do třetiny a Raxdinka mě otočila proti jedněm červeným dveřím.

„Zapamatuj si to – chodba Hóhlašů, dveře číslo pět,“ otočila se ke mně. Jenže to už se dveře – nevím jak – otevřely, vsákly se do stěny, vstoupili jsme a dveře se za námi stejně divně zavřely.

„A jsme doma!“ komentovala to zvesela.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě, sotva jsem se trochu stačil po jejím bytě porozhlédnout. Byl to podle mého odhadu byt, aspoň to nevypadalo na pracoviště.

„Vadí mi ta silnější gravitace,“ přiznal jsem.

„Mně taky,“ přiznala, „ale na to si rychle zvykneš. Posaď se zatím tady, donesu svačinku a pak si dáme pokračování terapie, co jsme nestihli na Zemi.“

Pokynula mi na širokou pohovku s opěradlem, ale neměl jsem chuť odpočívat.

„Svačinka je dobrý nápad,“ řekl jsem, „ale co máš na mysli pod tím »pokračováním terapie«? Ono to ještě nestačilo?“

„Nestačilo,“ řekla tónem, nepřipouštějícím odpor. „Zatím tě Zarcha přetransformovala podle nového kyanovodíkového vzoru, ale s tím bys tady nevystačil. Uznávám, transformaci bych bez ní nezvládla, to je hodně náročný proces a ona je velice uznávaná specialistka, ale dál už bych si měla vědět rady i sama. Především ti musím zařídit telepatii, jinak budeš mezi námi navždy cizincem a to jistě nechceš. Telepatie ti umožní spojení s »libijantlem« a ten tě jednak naučí náš jazyk a za druhé se bude o tebe starat.“

„Co je to – »libijantl«?“ zeptal jsem se.

„To vy lidé na Zemi nemáte,“ ujistila mě. „Centrální mozek Vušigdy řídí snad všechno, co se dalo automatizovat. Takový... robot, to by bylo asi vhodné slovo.“

„CML – Centrální Mozek Lidstva?“ usmál jsem se, neboť tuto vymoženost známe už dávno, bohužel prozatím jen z románů nebo z filmů o budoucnosti. Samozřejmě mi před očima vyskočil ke straně nachýlený CML z jednoho českého seriálu⁴, který právě díky tomu náklonu dělal chybu za chybou.

„Vy už něco takového máte?“ podívala se na mě Raxdinka překvapeně.

„Zatím jen jako nápad, který by se měl teprve uskutečnit,“ zamlouval jsem to. „Provedení je ale nad naše možnosti.“

„Ale telepatii nemáš,“ konstatovala. „Takže neřídíte stroje telepaticky, že ne?“

„Ne, o téhle možnosti se u nás také zatím jen uvažuje.“

„Takže si, prosím tě, lehni na pohovku, musím ti znehybnit hlavu,“ nasměrovala mě k pohovce.

Tam připevnila k bočnímu opěradlu něco mezi středověkým mučícím nástrojem a svěrákem a požádala mě velitelsky, abych do toho vložil hlavu. A pak mi ji tak silně stiskla, až jsem nemohl pohnout hlavou ani o milimetr.

„Nejlépe uděláš, když teď na chvíli zavřeš oči, aby tě nic nerozptylovalo,“ poradila mi. „Bude to trvat... asi deset minut...“

Ležel jsem tedy nehnutě, ale nic se nedělo.

„Vydrž, ještě pět minut!“ řekla po chvilce. Takže polovička té nepříjemné procedury je za mnou, utěšoval jsem se.

Pak Raxdinka uvolnila mučící nástroj a pomohla mi posadit se. Mučící nástroj odnesla a přinesla tác se svačinkou. Vypadalo to jako velké buchty, ale nebyly s tvarohem ani s mákem, náplň měla chuť vepřové pečeně a obal kolem chutnal jako chleba, byla to tedy pěkně výživná svačinka. Kdybych tak debužíroval pořád, vypadal bych brzy jako bečka, pomyslel jsem si.

To se ti jen zdá, ozvalo se mi najednou v hlavě, máme tu přece zvýšenou úroveň gravitace, vyžaduje vyšší výdej energie a tu musíme někde nabrat. Tady nikdo příliš neztloustne, ledaže by pořád jen ležel...

Copak, copak, snad mi nečteš myšlenky? pomyslel jsem si a podíval se pobaveně na Raxdinku.

Já za to nemůžu, to ty myslíš hlasitě a nesměruješ to, pak to vnímá kdekdo aspoň do pěti metrů, zazvonil mi v hlavě smích. Musíš se naučit telepatii směrovat, pokračovala, když se trochu nasmála. Tvá první lekce telepatie bude o směrování... Jen malé děti telepaticky žvatlají všude kolem sebe, ale jim se to promíjí. U dospělého je to trapas...

Směrování telepatie! Nejenže to jde, ale je to nutnost!

Navíc má směrovaná telepatie podstatně větší dosah, dodala k tomu další podrobnost. Všesměrová zahluší okolní prostor do pěti metrů, ale intenzita vjemů ubývá se čtvercem vzdálenosti, dál už není zřetelná. Směrovaná telepatie klesá se vzdáleností jen pomalu, takže má podstatně větší dosah – v husté atmosféře na Vušigdě něco přes sto kilometrů, v řidší na Zemi by to bylo asi na tisíc kilometrů. O další prodloužení se postará »libijantl«, s ním je dosah prakticky neomezený...

První lekce telepatie byla proto o směrování. Musel jsem se sladit s Raxdinčinou telepatickou rezonancí, aby mě vnímala jen ona a nikdo jiný, ale když jsem to poprvé vystihl, šlo mi to samo.

„Tím jsi na úrovni našich batolat,“ řekla se smíchem.

Telepatická rezonance se v jazyce Vušigďanů řekne »lazin«. Čeština pro ni nemá odpovídající výraz, dá se opsat jen přibližně. Má to něco společného s rezonancí, ale je to vysoce individuální, asi jako otisky prstů, podle nichž se dá člověk jednoznačně určit. To je na Zemi notoricky známé, zločinci proto »pracují« zásadně v rukavicích. Podobně je tomu s »lazinem«, dovoluje uskutečnit spojení se známým protějškem na jakoukoli vzdálenost a proto se na Vušigdy nevyskytují mobilní telefony. Nejsou potřebné.

Druhá lekce z telepatie se týkala navazování spojení se zdejším »libijantlem«, neboli centrálním mozkem Vušigdy. Ten na tomto světě řídí všechno, co se dá automatizovat. Raxdinka našla v češtině významově nejbližší slovo »robot«, ale rozhodně to není ten čapkovský umělý člověk, »libijantl« je složitější. Ale protože řídí všechno, je nutné se k němu naučit přistupovat, to je zdejší základ. Jeho výhodou je i snazší »lazin«, než jaký je třeba ke spojení mezi lidmi. Není div, že jsem se ho hbitě naučil.

A pak jsem se nestačil divit. Raxdinka mě navedla, abych »libijantl« požádal o »aťochů jimeni«. Bezelstně jsem ji poslechl, ale v té chvíli mi ztuhl krk, že jsem nemohl pohnout hlavou a chvilku mi nesnesitelně zvonilo v uších, ale když to po chvíli přestalo, začala na mě Raxdinka mluvit nějak divně a já jsem si uvědomil, že jí rozumím, i když jsem tu řeč nikdy neslyšel. Něco podobného jsem zažil, když Raxdinka – ještě na Zemi – požádala místní libijantl, aby ji naučil mluvit řečí, kterou rozpoznal z mé první věty – vlastně už z prvního slova. Taky trochu ztuhla a pak už mluvila česky jako by se v Čechách narodila. Teď se to jenom opakovalo tady – libijantl mě naučil jazyk Vušigdy, takže jsem po krátkém zacvičení mohl mluvit jako zdejší domorodec.

Stal jsem se tedy Vušigďanem...

A svět Vušigdy se stal mým osudem...

------------------------ Poznámky:

  4 Seriál "Návštěvníci"

Errata:

05.09.2021 13:36