Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lekce z historie

Od této chvíle se mnou mohla Raxdinka mluvit úplně stejně česky jako vušigďansky. Uměli jsme oba jazyky a tím jsme se od domorodců mohli odlišovat – kdybychom chtěli. Já jsem naopak toužil co nejvíc mezi zdejší zapadnout a nevyčnívat, i když jsem mohl tušit, že to nebude jen tak.

Raxdinka mi nabídla, že mi podrobně vysvětlí historii cesty Vušigďanů z jejich původního světa Zvórúhí. Nebyl jsem proti – bude užitečné dozvědět se o zdejším světě a jeho lidech co nejvíc. Takže jsme se pohodlně usadili do dvou křesílek, Raxdinka před nás postavila dvě sklenice s fialovým koktejlem (teď už jsem věděl, že se jmenuje »týmic« a je to namícháno z výtažku z plodů stejnojmenného keře), a pak spustila...

„Když před pětatřiceti tisíci lety vědci světa Zvórúhí zjistili, že drobné fluktuace na povrchu jejich slunce neustále přibývají, což nasvědčuje jeho nestabilitě a hrozící explozi, postavili lidstvo před nepříjemnou volbu. Buď se připravit na neodvratný konec v plamenech vybuchujícího slunce, nebo se pokusit o záchranu. Naštěstí prapředci už tenkrát znali kosmonautiku, navštívili pár sousedních světů a na některých objevili i rozumné obyvatele – i když jen jediná civilizace byla téměř na jejich úrovni, ostatní byly teprve počínající, dosud divošské světy.

Padl návrh postavit gigantickou kosmickou loď, schopnou vzít na palubu veškeré obyvatelstvo Zvórúhí, odletět včas od své hvězdy hrozící výbuchem a usadit se jinde.

Jiný návrh předpokládal stavbu flotily menších lodí. Měl by výhodu, doprava do cíle by byla plynulejší, hvězdné lodi by se mohly vracet a cestu opakovat, ale po spočtení všech parametrů bylo jasné, že tato cesta měla víc úskalí než předností. Jedinou skutečnou výhodou by bylo, že by se do cíle dostala aspoň část obyvatel i při předčasném výbuchu hvězdy. Většina obyvatel by zahynula ještě na Zvórúhí a část ve hvězdných lodích, které by se nestačily dostatečně vzdálit, ale ti první by snad byli v bezpečí. Převažovaly však nevýhody. Menší lodě nemohou mít dostatečně silné pancíře, takže by si tato cesta nutně vybrala daň v podobě havarií. Ve vesmíru je mezi hvězdami množství volně poletujících balvanů, než aby někdo mohl zaručit stoprocentně bezpečný let. Předchozí zkušenosti s takovými srážkami ukázaly, že záchrana posádek havarovaných průzkumných lodí je iluzorní, i když část posádky náraz v některém hermetickém úseku přežije.

U veliké lodi s kapacitou pro všechny obyvatele by hrozilo, že při předčasném výbuchu hvězdy zahynou všichni a zachrání se pouze posádky průzkumných lodí, které však bez spojení se svým domovem postupně zahynou také. Velká Rada Zvórúhí apelovala na rodiny, aby omezily počty potomků. Obyvatelé Zvórúhí byli disciplinovanější než Číňané a počet obyvatel exponenciálně klesal, ale to by pomohlo, kdyby přepravní kapacita hvězdných lodí stačila pro polovinu nebo jen třetinu obyvatel, ale už ne pro všechny. Otázku dopravy to tedy neřešilo.

Všechny hrozby popoháněly vědce k urychlování výzkumů prakticky ve všech oborech. A tak již po prvních pěti tisíci letech vyzkoušeli »tunelové cestování dotar«, prakticky okamžité lety nadprostorovým tunelem. Jednu takovou cestu máš za sebou a proti všem druhům kosmických lodí jedině tato metoda mohla lidi ze světa Zvórúhí zachránit. Postačí dopravit do cílového světa hvězdnou lodí jednu stanici »dotaru«, další by už vyrůstaly jako houby po dešti a cestování by nemělo žádnou překážku.“

„Jestli to dobře chápu, »dotar« způsobí vytvoření »krátkého spojení« mezi dvěma stanicemi, kudy pak projede jeho kabinka,“ chtěl jsem si ověřit svou představu. „Proč se ale musí rozjet na tak velkou rychlost a hned potom stejnou silou brzdit?“

„Vytvoření »krátkého spojení« stojí jednak veliké množství energie a navíc není příliš stabilní. Proto je třeba průlet tunelem urychlit na maximální možnou míru,“ vysvětlovala mi ochotně. „Dělá se to dokonce tak, že se nejprve rozjede kabinka a teprve když se blíží k rozhraní, vytvoří se jen na nezbytně nutnou dobu tunel a hned po průletu se ruší. Občas – tak jednou za deset let – se dokonce stává, že se kabinka rozjede, tunel se nepodaří otevřít, takže kabinka v plné rychlosti narazí do koncových nárazníků. Ty jsou beztak potřebné i při úspěšném přenosu a jsou naštěstí tak bezpečně odpružené, aby kabinku zastavily a cestujícím nehrozila újma. Vlastně je úplně jedno, kde se kabinka o nárazníky zastaví, zda v cíli nebo ve výchozím místě.

Ale nechci odbočovat, vraťme se k historii...

Překážky se zkrátka objevily tam, kde je nikdo nečekal.

Obyvatelé všech obydlených světů se proti přijetí azylantů postavili jako jeden muž a nepřáli si, aby u nich hledali záchranu. Nepomohlo ani, co dobrého pro ně průzkumníci udělali, nestačil vděk za poskytnuté technologie a jiné výhody. Žádná civilizace si nepřála trvalé usazení jiných bytostí ve svém světě, všechny se obávaly případných budoucích konfliktů. Dokonce i nejubožejší tvorové zaháněli průzkumníky klacky, když došlo na požadavek místa pro prchající obyvatele našeho ohroženého světa.

Jenže naši předkové si kdysi implantovali zásadní nechuť k násilnému řešení problémů. Teď se nemohli násilím postavit ani divochům, kteří měli proti hvězdným lodím jen kamenné sekery. Prostě to nešlo. A čas sice zvolna, ale přece jen ubíhal...“

„Byli i na Zemi?“ zeptal jsem se, i když jsem už měl nějaké tušení, že byli i u nás.

„Jedním ze světů, který naši průzkumníci navštívili, byla i Země,“ potvrdila Raxdinka můj dojem. „Byl by to krásný svět, tenkrát byl jen řídce osídlený, pro záchranu jako stvořený. Navíc – a to bylo zvlášť zajímavé – jeho životní principy byly slučitelné s našimi, takže mohlo docházet i k míšení a u některých kmenů měli míšenci lepší vlastnosti než původní obyvatelé.“

„Jak stojí na Zemi psáno ve starých svitcích: »A poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim...«“, doplnil jsem její výklad.

„Ano, jenže v té době už průzkumníci nemohli své potomky na Zemi dostatečně zabezpečit,“ doplnila zase ona mě. „Několik desítek si jich odvezli, ale stovky jich na Zemi nechali. Vylepšili nechtěně genofond Země, jenže k dohodě nedošlo, naopak, zvedla se proti nim jako »vetřelcům« silná vlna vášní a některé kmeny mezi sebou začaly kvůli sporům bojovat. Průzkumníkům nezbylo než odstranit »jablko sváru« – sebe.“

„Takže odletěli a zanechali po sobě jen pověsti a geneticky vylepšený lidský kmen, který se později stal prokletím, neboť si pro sebe a své členy nárokoval nedotknutelnost...“ doplnil jsem ji s trochou smutku.

„Ano,“ přikývla. „Ale asi sis nevšiml jednoho důsledku. Lidé Země byli v té době slučitelní s našimi předky, dokonce až tak, že mohli mít s nimi i děti. Došlo ti, co to znamená?“

„Jenže pak jste se přece předělali na kyanovodík a tím jste se od lidí Země dokonale oddělili,“ řekl jsem. „Dnes si ani ruce nepodáme bez nebezpečí otravy.“

„Máš sice pravdu, ale to není nejdůležitější,“ řekla. „Zkus se zamyslet, co je závažnější důsledek.“

Zarazil jsem se – a vtom mi to došlo.

„To znamená, že jste na mě mohli bez dalšího výzkumu uplatnit postup, úspěšný u vás!“ řekl jsem vítězně.

Raxdince jako kdyby trošku zajiskřilo v očích, usmívala se, ale přece jen se mi nezdálo, že by moji odpověď schvalovala.

„Je to jen další důsledek,“ přikývla. „Máš pravdu, použili jsme na tebe osvědčený postup, ale to ještě není všechno.“

„Myslíš, že byste mohli předělat víc lidí ze Země?“ hádal jsem opatrně jako stará, protřelá věštkyně, která nechce na sebe prozradit, že vlastně nic neví.

„Mohli bychom,“ přikývla. „Dokonce velmi rychle. Možná to brzy bude nutné. Vy se podle všeho tak důkladně vyvraždíte, že Země bude bez ochranných obleků neobyvatelná... ano, pro kosmonauty už je máte... ale dokázal bys trvale žít ve skafandru? To by nebyl život! Země bude škoda, co by jiné civilizace daly za takový svět... Místo abyste se shodli, rvete se bez přestávky mezi sebou. Poslední dobou stále častěji a krutěji.“

„Ne všichni,“ pokusil jsem se ji zarazit, ale byla spravedlivě rozhořčená a nedala se jen tak zastavit.

„Souhlasím, ne všichni,“ přikývla. „Ale rozhodují rváči. To byla kdysi přednost, když jste měli jako sousedy šavlozubé tygry, lvy a jeskynní medvědy, ale jakmile jste si vytvořili důmyslnější společnost a začali jste se zemědělstvím, medvědy a jiné šelmy jste vyhubili a to byl dobrý důvod s těmi rvačkami přestat.“

»A ono se to spíš ještě stupňuje,« pomyslel jsem si smutně, ale pomyslel jsem si to asi moc nahlas a vnímala to přes telepatii.

„To nám na vás nejvíc vadí,“ řekla. „Nebýt toho, věnovali bychom vám vědecký pokrok a zlepšili bychom život na Zemi... ale takhle? Vždyť byste se naším pokrokem jen lépe vyvraždili!“

„Já vím,“ povzdychl jsem si, tentokrát nahlas. „Zřejmě si s námi nevíte rady. Co u nás vlastně chcete dělat dál?“

„My už jsme s vámi skoro skončili,“ řekla. „Teď už vás jen pozorujeme, jak se šinete do té propasti. Nejste ve vesmíru jediní, ztracených civilizací známe víc, ale pomoci jim neumíme. Škoda těch zničených světů! Byly doby, kdy jsme doslova škemrali, aby nás někteří »vzali do podnájmu«. Dnes jsme naopak rádi, že nás všichni odmítli. Zejména ti, kdo si pak svůj svět zničili a na nás by také ohled nebrali. Jeden z těch zničených světů dnes máme v záloze, radiace už tam poklesla.“

„Počkat!“ zarazil jsem se. „Jak to? Proč jste s námi to... skončili? To jako myslíte, že nás opravdu čeká nějaká propast?“

„Jen se nad svým světem zamysli!“ pobídla mě. „Je vás tam jako much, svět vás už dnes pořádně neuživí – a k tomu děláte všechno možné, abyste ten pád do propasti urychlili. Války máte na denním pořádku, válčíte prakticky pořád, když ne celosvětové, tak aspoň místní, ale každý takový konflikt hrozí rozšířením do zbytku světa. V minulém století se vám to už dvakrát podařilo. Co s tím chcete dělat? Nemůžeme s vámi pohnout.“

„A zkoušeli jste to?“ přerušil jsem ji.

„Víckrát,“ odvětila. „Po dobrém to nemá smysl a po zlém to nedokážeme, museli bychom zrušit naše zásahy a těch si vážíme, nemůžeme je kvůli vám zradit. Co s vámi? V současné době vás pozorujeme a chystáme se odejít, až si svůj svět změníte v peklo. Možná z toho pekla dokážeme v kritické době vytáhnout pár tisíc lidí. Buď k nám, nebo na ten svět, kde už úroveň radiace poklesla a nezabíjí. Ale je nám z toho smutno.“

„Smutno... to jsou přece lidské city,“ namítl jsem.

„Smutek znají i zvířata,“ zchladila mě. „Většina samic cítí smutek, když zabíjíte jejich mláďata. Otrlejším samcům to bývá jedno. No, u vás, lidí, bývají někdy otrlé i ty samice...“

„To jsou ale patologické jevy,“ podotkl jsem uraženě.

„Ale máte jich příliš mnoho,“ odrazila můj argument. „Vaše ženy samy přišly s tím, že je nutné k záchraně světa pojídat nejen cizí děti, ale i vlastní! Moc jste se tedy matce Přírodě nepovedli.“

„Ale... odkud to všechno znáš?“ napadlo mě.

„V našich doupatech chytáme vysílání televize,“ ujistila mě. „Pro nás není problém rozumět kterékoliv řeči, ale nejvíc sleduje televizi naše doupě v Severní Americe, tam to chytají nejdéle a už se v jejich vysílání vyznají. V Čechách jste donedávna měli malý výběr programů a ke všemu příliš střídáte jazyky...“

Měla opět pravdu, v Čechách jsme donedávna měli jen tři vysílací kanály, z toho jeden vysílal rusky pro okupační vojska. V naší televizi se střídala čeština se slovenštinou, rarach aby se v tom vyznal – i když nám Čechům to ani nevadilo. Jenže při představě, co asi viděli její kolegové v Americe, mi bylo jasné, jaký obrázek si o nás asi utvořili. Drtivá většina amerických filmů je o tom, jak hrdinní hoši s vlajčičkou s hvězdami a pruhy levou rukou masakrují tu ruské mužiky, tu mimozemská monstra. Hlavně když mimozemšťané – aspoň podle Američanů – posílají do vesmíru stejná ozbrojená tupá hovada, jaké posílají do jiných zemí v našem světě Američané. Američané ve filmech s nadšením předpokládají stejnou děsivou tupost mimozemšťanů, aby mohli našemu světu předvádět svou »palebnou převahu«.

V žádném americkém filmu nenajdete, že mimozemšťané na naší Zemi jen zhnuseně pozorují, jak se celý náš svět pomalu, ale nezadržitelně šine k propasti, z níž nakonec nevyjde ani noha. Jak mimozemšťané nedokáží zabít ani králíka nebo slepici, takže pro ně na Zemi zbyla nevděčná úloha bezmocných pozorovatelů. Nebojí se po zuby ozbrojených amerických mariňáků, ale mohou se jen dívat, jak ti »skvělí hoši« masakrují neozbrojené civilisty, případně jak na nic netušící lidi shazují čím dál zákeřnější bomby. Proč nikdo neukáže skutečné mimozemšťany? Nebylo by to asi dostatečně »akční«? Nebyl by to »zaručený kasovní trhák«?

Když ale člověk o pravých mimozemšťanech opravdu něco ví, jsou mu všechny filmy o děsivých monstrech z vesmíru buď k smíchu nebo spíš k pláči.

A válečné filmy tím spíš.

„Vraťme se raději do naší historie,“ ukončila Raxdinka tuto odbočku a obnovila původní téma.

„Následujícímu období říkáme »Velká Přeměna« nebo také »Velké stěhování«. Když se ukázalo, že změna životních principů nejenže není vyloučena, ale v praxi se potvrdilo, že je možná, byl to čas velkých rozhodnutí. Jistě uznáš, že právě rozhodnutí bylo na tom to nejhorší. Spousta nadšenců byla pro, ale stejně početná, ne-li početnější skupina opatrnějších byla proti. Ti opatrní chtěli pokračovat v kosmických cestách s nadějí, že jednou přece jen objevíme vhodnou a přitom volnou kyslíkovou planetu. Bylo by to jednodušší, odpadla by přestavba životních principů, které se mnozí hrozili, navzdory úspěšným výsledkům pokusů. Později se ukázalo, že měli v některých bodech pravdu, ale na to se přišlo až po »Velké Přeměně«, kdy se s tím nedalo nic dělat.“

„Co to bylo?“ zeptal jsem se rychle.

„Necháme si to na později,“ odmítla mi vysvětlení, „když budeme pořád odbočovat, nikam se nedostaneme.“

„Promiň,“ ztichl jsem. „Povídej dál...“

„Velká Rada se rozhodla vyhovět oběma táborům, ať sám čas ukáže, co bude lepší. Na prvním objeveném kyanovém světě Vušigdy zahájila stavbu systému »libijantl« a tisíců »dotarových« stanic, doplněných o přechodové komory a lékařské buňky, kde by odborníci měnili příchozí na kyanovodíkový princip života. Na druhé straně zahájila stavbu stovek dálkových kosmických lodí, určených k průzkumu nejen okolních, ale i vzdálených světů. Tyto lodě měly na palubě »dotarové« stanice, které na vhodné planetě smontovaly – o další dopravu i zpáteční cestu se měla postarat už ta dálková »dotarová« stanice. Tím se vyhovělo oběma skupinám.

Trošku předběhnu – do dneška průzkumníci objevili stovky kyslíkatých planet, bohužel většinu obsazených vlastním životem. Jen tři byly prázdné, bez života. Byly na nich jen žalostné zbytky po původních civilizacích, které své světy zničily již dávno, takže by snad byly vhodnější pro kolonizaci než velké kyanovodíkové světy s nutností obrovských zásadních úprav lidí. Bohužel našli všechny tyto tři vhodné světy pozdě. Nejstarší z nich objevili dva tisíce let po zkáze původního světa Zvórúhí. Leda kdyby zahájili kosmický průzkum o více než dva tisíce let dřív... jenže v životě slovo »kdyby« znamená jen uznání předchozí chyby, která se už nedá napravit, nebo jejíž náprava by byla mimořádně náročná.

Zaplaťpámbu za nápad s přeměnou životních principů! Ten naše předky i nás zachoval naživu, i když v odlišném světě.“

„A vy jste se časem vrátili i na Zem,“ dodal jsem tiše.

„Nejen na Zem, prakticky na všechny světy, kam kdy naše hvězdné lodě dolétly,“ rozšířila to. „Průzkum jsme zastavili pouze po dobu »Velké Přeměny«, což bylo něco málo přes století. Byla by chyba zastavit průzkum natrvalo. Například bychom tak mohli pomoci jiným civilizacím, které by se dostaly do podobné pasti, do jaké jsme spadli. Kdybychom objevili svět ohrožený explozí hvězdy, nabídli bychom jeho bytostem cestu na jiný vhodný svět. Máme dnes v záloze prázdné světy kyslíkové, kyanovodíkové, čpavko-metanové i fluorové. Všem takovým civilizacím můžeme dnes pomoci, i když se tak zatím nikdy nestalo.“

„To byste byli jejich nadějí, i když o tom žádná civilizace s tímto problémem ještě neví...“ došlo mi.

„Možná jsme jejich nadějí, možná ne,“ opáčila. „Vraťme se raději ke světu Vušigdy krátce po »Velkém Stěhování«, ještě před výbuchem naší bývalé hvězdy a zkázou světa Zvórúhí. Tou dobou se ukázalo několik nepříjemných chybek souvisejících se změnou životních principů. Na to, v jakém spěchu ty výzkumy proběhly, jich mnoho nebylo, ale některé chyby nás mrzí dodnes.“

„Dokonalost prostě nikde neexistuje,“ usmál jsem se.

„Ano, ale...“ pokrčila rameny. „Jedna z chyb se projevuje až do dnešní doby. Trochu jsme ji už vynahradili, ale odpomoc se projevuje příliš pomalu. Nápravu odhadujeme až na pár tisíciletí. Viděla jsem, jak tě zaujal dav na naší křižovatce. Bylo tam dost lidí, jestlipak sis tam něčeho všiml?“

„Čeho jsem si tam měl všimnout?“ zarazil jsem se.

„Nic neobvyklého tě tam nezaujalo?“ zeptala se mě se svým šibalským úsměvem. „Myslela jsem, že tě to dosti zarazilo!“

„Trochu mě překvapilo, že jsem tam viděl samé ženy,“ řekl jsem. „Buď jsou vaši muži k nerozeznání od žen, nebo jich tam bylo opravdu tak málo...“

„To druhé je správné,“ zvážněla. „A to je ta chyba.“

„Takže vám chybí muži?“ podíval jsem se na ni udiveně.

„Nechybí úplně, ale je jich málo,“ řekla vážně. „Ta chyba se projevila až po několika generacích, když už si naši předkové pochvalovali, jak hladce změny proběhly.“

„Jak se u nás říká, když si myslíš, že jde všechno perfektně, tak jsi určitě něco přehlédl,“ doplnil jsem ji.

„Ukázalo se, že se něco přihodilo s hormony a s pohlavním dimorfismem,“ nedala se zastavit. „Zkrátka se nám přestali rodit chlapci. Na jednoho chlapečka připadlo až sto děvčátek. Nejhorší je, že se to zafixovalo v dědičnosti a když na to přišli, bylo pozdě. Ve Vušigdy vznikla katastrofální převaha žen. Později se zjistilo, jak ta chyba vznikla i co se s ní dá dělat, ale náprava není snadná. Zkoušeli počítačově odfiltrovat spermie s chromozómy XY, aby se rodili jen chlapci. To sice fungovalo, ale ti chlapci měli pořád tutéž vadu, takže se problém jen posunul o generaci. Navíc by to znamenalo vzdát se přirozeného rozmnožování a spolehnout se na umělé. To nebyla cesta ven!

Ukázalo se, že záchranou se mohou stát naše průzkumné hvězdné lodě, vyslané ve velkém množství do vesmíru. V těchto lodích byla naštěstí převaha mužů, byť pořád postaru kyslíkového typu. Nebyl už takový problém upravit postup jejich převedení na kyanovodíkový typ, aby se chyba neopakovala. Ti muži nás dnes zachraňují. Jim i jejich potomkům se dnes rodí chlapci a dívčiny v poměru půl napůl, nebo jak říkáte na Zemi, fifty-fifty.“

„To by ale znamenalo vyřadit zbývající muže z reprodukce, nebo to jde i jinak?“ napadlo mě.

„Vyřadit jakéhokoliv muže z reprodukce není možné,“ řekla vážně. „Mužů z navrácených posádek průzkumných lodí je málo a kdyby se ostatní vyřadili, vedlo by to ke kolektivní degeneraci. Jediná možnost je postupně nahrazovat vadné geny opravenými, a jen postupně je »zahušťovat«. Ono to jde samo od sebe, protože »nových mužů« přibývá rychleji než »starých«. V současné době je globální poměr dvacet dva k jedné – na dvaadvacet žen připadá jeden muž. Klesá to jen postupně, ale klesá to. Díky šťastnému nápadu Velké Rady zkusit oboje se nám do budoucna vrátila naděje. Bohužel pomalu. Mnoho průzkumných lodí zmizelo beze stop, nejspíš havarovaly, takže každý muž z navrácené posádky průzkumné lodě je dnes vítaný.“

„To si jich pak jistě hledíte!“ řekl jsem s úsměvem.

„No a když si složíš celou tu skládačku dohromady, vyjde ti něco zajímavého,“ nedala se Raxdinka ovlivnit. „Vzpomeň si, co platilo za minulé návštěvy našich průzkumníků na Zemi! Tvoji předkové byli s našimi předky natolik slučitelní, že mohli mít mezi sebou smíšené potomky. Některé odvezli k nám, ale většinu jich ponechali na Zemi, kde se úspěšně rozmnožovali dál...“

„Jenže pak se vaši předkové přeměnili na kyanovodíkové,“ namítl jsem, „a tím tu slučitelnost znehodnotili!“

„Ne tak docela,“ opáčila. „Když jsme převedli na náš nový typ tebe, bylo to již podle upraveného postupu. Takže ses vrátil do slučitelnosti s námi a můžeš mít s námi kyanovodíkové potomky. A jsi u nás stejně vítaný jako naši navrátilci z kosmu. Ale kdybys nám chtěl opravdu pomoci, mohl bys na Zemi působit jako verbíř a přilákat k nám další. Můžeš se tam sice vrátit jen ve skafandru, ale naše skafandry nejsou nemotorné jako vaše, ve kterých člověk vypadá jako sněhulák zabalený v peřině. Naše skafandry jsou jen průhledná blána přiléhající na kůži a poznáš je až při detailním zkoumání. Jediné, co je prozrazuje, je náústek, který se úspěšně schová pod plnovous. Kdo plnovous nemá, je nápadný hadičkami od úst – bohužel se to týká hlavně žen. Ale ty jako chlap bys na Zemi nebyl ve skafandru nápadný.“

„Takže byste po mně chtěli, abych se vrátil na Zem a dělal tam volavku?“ došlo mi s trochou nevole.

„Přesně tak,“ přikývla. „Nejlépe oboje. Na Zemi bys dělal »volavku«, i když se mi víc líbí české slovo »verbíř«, ale většinu času bys trávil na Vušigdy, kde bys byl vítaný jako naši navrátilci z kosmu. Tím by se to vyrovnalo. To snad není špatná nabídka!“

Nebyla by to špatná nabídka. Sice jsem chtěl ještě jakožto správný hnidopich podotknout, že slovo »verbíř« je německé a do češtiny jen přejaté, ale spolkl jsem to, víc mě zaujala jiná věc.

„Jenže ti chlapi, které bych přilákal na Vušigdy, by potom chyběli na Zemi, ne?“ vyslovil jsem ji.

„Kolik jich naprosto zbytečně padne ve vašich válkách?“ pokrčila rameny. „Ti na Zemi nechybí? Mělo by to ovšem jednu nepřekročitelnou podmínku. Nesměl bys k nám lákat rváče, kteří by k nám zatáhli pozemské násilí. To znamená, musel bys pečlivě vybírat lidi jako jsi ty sám. »Blenijové« nám nevadí, vrahové ano. Prospěl bys tím nám i vám. Země se řítí do zkázy a ty bys touto cestou zachránil na Vušigdy aspoň pár set svých krajanů. Uznej, nestojí to aspoň za pokus?“

Tento argument jsem nemohl jen tak zavrhnout. Záchrana alespoň malé části našich lidí před atomovou katastrofou, do které se lidstvo nezadržitelně řítí... Jenže když k té katastrofě nedojde, bylo by to víceméně nevratné »zavlečení našich lidí do ciziny«, což popisuje paragraf hraničící s vlastizradou.

Co teď? Babo raď!

Errata:

11.08.2021 23:01