Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návnada

Můj pobyt na Vušigdy doznal několik nečekaných zvratů.

Z původní záchrany mého ohroženého života (vinou vlastní hlouposti) tu nejdřív blikla úloha div ne zachránce světa Vušigdy, pozměněná na úlohu volavky na pokraji vlastizrady. Měl bych do Vušigdy lákat mladé chlapy v produktivním věku, aby pomáhali napravit jednu tisíce let starou chybu. Kdyby šlo opravdu o jejich záchranu před atomovou katastrofou na Zemi, pak bych snad měl lákat všechny krajany bez ohledu na pohlaví, ne? Proč jen chlapy, kteří mohou pomoci Vušigďanům? Připadalo mi to trochu jako zneužívání Země.

Na druhé straně – proč ne? Proč nepomoci lidem Vušigdy? Jsou to přece lidé jako my! A kdyby na Zemi doopravdy hrozila atomová zkáza, Vušigďané by dokázali zorganizovat hromadnou záchranu alespoň části lidí. A nemusí to být asimilací ve Vušigdy, mají přece i kyslíkové záložní světy!

Tak jako tak se ukazovalo, že zde nemusím být jen trapně vděčným nemehlem, které vlezlo kam nemělo, ale že bych si svou záchranu mohl »odpracovat« ve službě svých zachránců. Přece jen by se mi to líbilo víc. Zastávám názor – tuším Baťův – že nejlepší dluh je dluh čestně splacený. Dělám dluhy nerad, jenže člověk některé udělá aniž by na to měl vliv. Příkladem může být dřevorubec, který vydělal denně tři groše, z toho jeden půjčoval, druhým splácel dluh a teprve z třetího žil sám.

Vlastně až teď mě napadlo, komu budu na Zemi chybět a to už brzy. Měl jsem se přece vrátit domů. Nějaké zpoždění rodiče jistě pochopí, ale brzy jim začnu chybět. A i když po mně vyhlásí pátrání, nenajdou mě. To mě trochu mrzelo, i když mohli čekat, že jim po absolvování fakulty vyletím z hnízda, zařídím se pro sebe a nezůstanu jim věčně na krku... kdybych se mohl na Zem vrátit, třeba i ve skafandru, vedla by má první cesta za nimi...

Raxdinka na mě zatím nenaléhala, abych se vyjádřil. Jistě pochopila, že si to musím pořádně promyslet. Rozhodnout jsem se mohl různě a některá tato rozhodnutí hraničila s pozemskými paragrafy, takže bych se mohl stát podle zákonů i zločincem. Sem by se dala zařadit vlastizrada, špionáž ve prospěch cizí mocnosti, případně i zavlečení osob do ciziny – samé krásné paragrafy, pro mne jakoby stvořené. I když jsem si jistý, že zákonodárci neměli na mysli spolupráci s mimozemšťany. Stejně tak si však musím být jistý, že by se našli ochotní právníci, kteří by tyhle paragrafy na mě přihnuli, jen aby mě mohli skřípnout.

Právníci budou zaručeně první, komu se musím vyhnout. Ti se na Vušigdy dostat nesmí, i kdyby celá zeměkoule hořela! Byli by tam »vítaní« jako myši, krysy a jiní hlodavci.

Ale asi to vezmu. Selský rozum mi říká, že paragrafy, které se dají napasovat na spolupráci s mimozemšťany, se dají použít prakticky na cokoliv, jsou tedy už z podstaty nespravedlivé a řídit se jimi je větší zločin než porušovat je.

Nejspíš to tedy vezmu...

Raxdinka mi možná četla myšlenky, i když jsem se chránil vysílat je všesměrovou telepatií. Díval jsem se na ni a jako kdyby se v jejím obličejíčku odrážely mé vlastní úvahy. Když jsem měl úvahy chmurné, tvářila se nastraženě. Když jsem začal uvažovat na příjemnější téma, rozjasnila se. I když to mohla vyčíst z výrazu mého obličeje, nemám totiž správný »poker-face«, čili nehybnou tvář hráče pokeru, která nesmí prozradit protivníkovi nic z toho, o čem její majitel právě přemýšlí.

Jakmile jsem si tedy – zatím jen v duchu – připustil »asi to vezmu«, rozjasnila se a už tak zůstala.

„Budeme tedy pokračovat,“ řekla nekompromisně. „Lekce z dějin Vušigdy máme jakž takž ukončené, teď se věnujeme lekci o společnosti na Vušigdy. Týká se tě to také, neboť i vy říkáte »kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti«...“

„Společnost na Vušigdy... dobře, povídej!“ vybídl jsem ji.

„Na začátku »Velkého Stěhování« byla naše společnost na Zvórúhí podobná společnosti na Zemi,“ zahájila tedy další lekci.

„Základem byla tehdy monogamní rodina, tvořená mužem, ženou a jejich dětmi. Rodiny se spojovaly do obcí a ty do větších celků... asi bychom jim říkali »kraje«, nebo »regiony«, my jsme pro ně měli termín »lukyachy«. To, čemu říkáte »státy«, jsme na Zvórúhí neměli a není to ani na Vušigdy. Termín »lukyach« se na Vušigdy přeměnil v termín »město«, protože to je teď největší územní celek. Na Vušigdy nejsou malá města ani osady. Jen velká města s okolím. Souvisí to s pokrokem v zemědělství. Dřív byly na Zvórúhí malé zemědělské osady a jejich obyvatelé se postarali nanejvýš o nejbližší pozemky – víc nezvládli. Později vznikly velké zemědělské celky a vesnice začaly být nevýhodné. Nějakou dobu je držela tradice, ale později mělo bydlení na vsích už jen nevýhody. Na Vušigdy jsme měli moderní zemědělství od začátku a vesnice už ani nikdo nezakládal.“

„Dobře, ale jak je to s rodinami?“ přerušil jsem ji.

„Bohužel se nám nepodařilo udržet jako základ monogamní rodiny. Může za to nepoměr mezi muži a ženami, jak jsem ti před chvilkou vysvětlila. Jistě pochopíš, že rodina v tradiční podobě muž, žena a děti je nemožná za situace, kdy je pouze jeden muž na sto žen. Chtěli bychom to zvrátit, ale to bude možné, až se nám podaří ten poměr srazit na jedna ku jedné.

Poměrně krátce jsme drželi něco jako pozemské »harémy«, kde »rodinu« tvořil jeden muž a sto žen, ale to se ukázalo krajně nevýhodné. Muž se obvykle cítil pánem »svých« žen, ženám to pochopitelně vadilo a protože jich bylo početně víc, prosadily ve velice krátké době změnu, kdy se muž z vládce harému změnil v jejich otroka. S tím však nesouhlasili muži a společnost i tento model rychle zavrhla, i když některé jeho znaky přetrvaly.“

„Prostě jste to řešili za pochodu,“ pokrčil jsem rameny. „Jak jinak, když docházelo k tak podstatným změnám?“

„Současný stav je kompromis,“ souhlasila. „Tvrdošíjně se v něm drží základní jednotka rodiny – muž a žena. Držíme se toho jako cíle, kterého chceme zuby nehty dosáhnout. Zatím je tu nutná i větší pomocná jednotka zvaná »tovelozy«. Jejím základem je ono torzo rodiny – muž a žena, jen děti vychováváme společně. Nejvyšší počet žen v »tovelozy« určuje poměr narozených žen na muže plus dvě. Dnes, jak jsem už řekla, se rodí na jednoho muže dvaadvacet žen, »tovelozy« může mít tedy až čtyřiadvacet žen. Většina ale maximálního počtu nedosahuje. Rodinné rady tvoří všechny ženy a muž, který má kromě hlasu navíc právo veta. Není tedy jejich otrokem, ale ani despotou.

Pozice »hlavní ženy« není stálá. Střídají se, aby se dostalo na všechny. »Funkční období hlavní ženy« není pevně dané, ale nemá být kratší než osm dnů a delší než třicet. Podnět ke střídání dává vždy »hlavní žena«. Některé se snaží o co nejdelší období, jiné to omrzí dřív a některé se tam sotva ohřejí a předávají funkci dál. Ani pořadí žen na funkci »hlavní ženy« není stálé. Mohou se na něm dohodnout, avšak ta, která ve funkci nejdéle nebyla, může na to místo uplatnit přednost. Nemůže tak dojít k neoprávněnému odstrkování ani k neoprávněné dominanci.“

„A jak taková »velká rodina« vzniká?“ zajímalo mě.

„Začíná se pochopitelně od dvojice,“ řekla Raxdinka. „K ní se postupně přidávají další až do maximálního počtu, kterého, jak už jsem řekla, všechny »tovelozy« nedosahují. Podnět k přijetí další ženy může podat kdokoliv – muž, kterákoliv z žen, ale i ta, která se chce připojit. Přijetí však musí »rodinná rada« schválit jednomyslně, v tom mají právo veta všichni. Je to pochopitelné, když mají dál žít spolu a musí se shodnout. Když jsem studovala poměry na Zemi, setkala jsem se i s pojmem »rozvod«. Ten máme také a pro ženy je zde jednodušší než na Zemi. Mohou »tovelozy« kdykoliv opustit. Muž to má těžší – to je ten pozůstatek z minula. Jeho členství v »tovelozy« končí buď jeho smrtí, nebo rozchodem s poslední ženou. Je snad jasné, že první případ převažuje – nevím aspoň o jediném případu úplného rozpadu některé rodiny.“

„Máte to pěkné,“ řekl jsem. „A do takhle rozjetého vlaku mám zčistajasna naskočit?“

„Nemusíš,“ usmála se. „Ale jen hlupák by toho nevyužil.“

„A co až budu verbovat na Zemi?“ zeptal jsem se.

„Aha – na to jsem zapomněla,“ ťukla se do čela. „Když je muž na cestách nebo v práci, mají všechny ženy povinnost čekat na něho a žádná nesmí od rodiny odejít, dokud se on nevrátí. Ten stav končí, kdyby muž na cestě zemřel.“

„A jak je to u vás s nevěrou?“ zeptal jsem se.

„Myslíš, kdyby muž odešel k jiným ženám? Nebo aby žena odešla za jiným mužem? Proč by to dělali? Muž má žen i tak víc než dost a žena jiného volného muže nesežene. A ženy si muže dobře hlídají... co bych ti říkala – neděje se to.“

„Tvrdila jsi mi, že nejste schopni násilí!“ připomněl jsem jí.

„Nejsme,“ souhlasila. „Ale ženy jsou schopné se domluvit. Ani muž není schopen násilí a když mu všechny naráz odepřou sex, je to dost velký nátlak. On sice může totéž dělat jim, ale pro ně to takový trest není a kdyby to používal nespravedlivě, uměly by ho »umravnit«. Tady je nejlépe chovat se »mravně« a nedělat problémy, nemyslíš?“

„Nechci dělat problémy,“ řekl jsem. „Jde o to, jak se budou chovat ostatní. Kde se chovají mravně všichni, tam člověk nemusí čekat podraz, kde ale někdo na sobě nechá dříví štípat a jiný toho nestydatě využívá, tam je to podstatně horší.“

„Nesuď nás podle Země,“ požádala mě. „Podrazy nejsou ve Vušigdy zvykem. Ale to časem poznáš sám...“

Otočila se a dělala uraženou. No dobře, byl jsem upřímný, byl jsem takový už na Zemi. Asi bude potřeba delší čas na to naše vzájemné poznávání...

„Víš co?“ řekl jsem, „Měl bych se naučit zacházet s vaším skafandrem – když už se mám stát tou volavkou...“

„Takže to bereš?“ otočila se zase ke mně.

„Zkusím to,“ řekl jsem.

Errata:

11.08.2021 23:01