Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Adaptace

Myslel jsem si, že rovnou nastoupím do »dotaru«, který mě odveze do doupěte na Zemi, tam na sebe natáhnu skafandr a hurá do Čech! Jenže se ukázalo, že to nepůjde tak rychle.

Nápad s volavkou zřejmě vznikl nedávno a Vušigďané ho sami ještě úplně nepřijali. Navíc výroba skafandru není otázkou hodiny. Raxdinka mě sice dovedla do jejich »Střediska výzkumu Země«, ale tam mi zatím předběžně sejmuli všechny možné míry, aby na mně skafandr neplandal nebo aby mě naopak nesnesitelně neškrtil. Dělali to tak, že jsem se nehybně postavil, aby mě mohlo NĚCO ze všech stran ofotit – z toho se všechny míry zjistí lépe než kdyby mě poměřovali krejčovským metrem. Jinak se ke mně chovali uctivě – byl jsem přece první obyvatel Země ve Vušigdy a navíc jsem projevil chuť zapojit se ve prospěch Vušigďanů, to jim jistě stálo za pozornost, kterou mi projevovali.

Pak mě ale vypoklonkovali ze »Střediska« a měl jsem zatím volno, než experti produmají nejlepší »volavčí strategii«.

„Máme tu menší problém,“ řekla Raxdinka, když jsme se vrátili do jejího nevelkého bytu. „Máme v současné době bytovou krizi, zkrátka – volné byty jsou jedině na opačné polokouli, tady se musí žádat a vyřízení nějakou dobu trvá. Nabízím ti vstřícně ubytování u mě. Máme si přehradit ložnici na dvě?“

„Já na tom trvat nebudu,“ řekl jsem. „Už toho mám v téhle gravitaci až po krk!“

A protože byl už večer – stihli jsme toho za jeden den i tak víc než dost – dali jsme si trochu pozdní večeři. Mohli bychom si dojít do nejbližší jídelny, ale šlo to i tady. V obývacím pokoji se náhle otevřela dvířka a na stolek vyjela brčálově zelená krychle, ze které se, když ji Raxdinka otevřela, linula slibná vůně.

Na každého z nás vyšel velký rohlík, či spíš bageta. Uvnitř bylo zapečené něco jako párek. Párek v rohlíku? Na to byl příliš velký. Takže obložená bageta? Jenže tady to nebylo rozkrojené pečivo s halabala vloženým párkem, tohle bylo už tak upečené. Jednak to nemohlo při jídle vypadávat a za druhé, šťáva z párku se při pečení vsákla do těsta kolem, to se prostě nedalo s našimi »hot dogs« vůbec srovnávat. To jídlo bylo zkrátka o třídu lepší.

A pak – hurá na kutě! Každý na své lůžko pod huňatou přikrývku.

To byl ale den! Na takové se nezapomíná!

Ráno mě probudila velice příjemná vůně. Otevřel jsem oči a chvíli si zvykal na světlo. Dřív než světlo mě ale probudila vůně a to už jsem viděl Raxdinku, postrkující do ložnice stoleček na kolečkách, na němž mi k posteli přivážela snídani. Takový servis jsem samozřejmě nečekal, ale Raxdinka dělala, jako by to bylo naprosto samozřejmé.

Římští patriciové byli zvyklí jíst a ležet při tom, takže jsem si řekl, že napodobím Římany. Raxdinka si přinesla malou kostku na sezení a posadila se naproti mně. Pak mi nabídla snídani. Bylo toho několik misek, skoro všechno dvojmo, i když menší porce, některé národy na Zemi to dělají také tak. Musel jsem ode všeho ochutnat a opravdu to bylo vynikající, i když jsem střídal sladké a slané s nakyslými plody – a všechno bylo báječně.

Když pak Raxdinka vyskočila a odvezla stoleček se zbytky naší první společné snídaně, vyskočil jsem také a rychle se oblékl.

Druhý den mého pobytu na Vušigdy začal skvěle, lépe ani začít nemohl. A nezdálo se, že by to dobré mělo skončit.

Raxdinka rozhodla, že mi ukáže místní muzeum »Velkého Stěhování«. Nebylo daleko, zdejší domy však byly mrakodrapy, takže jsme nejprve jeli »sádegem« dolů, pak tunelem podzemní dráhy a nakonec opět nahoru. Vše bez přesedání v jediné kabince, stejné jako kabinka výtahu, jakou jsem už jednou jel. »Sádeg« je zdejší městská hromadná doprava, nahrazuje nejen autobusy, tramvaje i metro, ale i výtahy. Ukázalo se, že »sádeg« nemusí být jen strohá kabinka výtahu. Ze stěn se dají vyklopit sedačky, stěny na požádání zprůhlední a mohli jsme vidět šachty i tunel. I když byly osvětlené jen spoře, bylo to i tak docela zajímavé.

Muzeum zabíralo v mrakodrapu poměrně rozsáhlý prostor, odhadem jako dvě stě tělocvičen. Raxdinka mě dotáhla do části věnované průzkumu Země, bylo znát, že to je její oblíbené místo. Byly tam i nějaké přehledy. Zdejší číslice mi »libijantl« nalil do hlavy v rámci učení jazyka, takže jsem nad nimi začal kacířsky pochybovačně uvažovat.

„Říkala jsi mi, že máte geneticky zabudovaný odpor proti násilí,“ začal jsem jednu z provokačních otázek. „Teď si všimni, kolik míšenců nechali vaši průzkumníci na Zemi. Vynech ty, které si odvezli, sleduj jen ty, co zůstali na Zemi. Pochopitelně se dál mísili s domorodci, až vznikl »geneticky vylepšený« národ, aspoň proti okolním národům. To bych ještě pochopil, ale teď mi něco nesedí. Proč byl ten národ tak úspěšný ve válkách? Vždyť vyhubil několik desítek nepřátelských kmenů! A ti nepřátelé byli v daném místě »usedlí«, ti neměli zájem válčit. Ti »vylepšení« potomci je většinou krutě vyvraždili. Jak to? Vždyť by měli být naopak mírnější než domorodci! A dnes jejich potomci na Zemi financují války a sami je úspěšně vedou. Není to trochu divné?“

„Ten rozpor je jen zdánlivý,“ přikývla. „Psychogenetická blokáda násilí se pochopitelně nedala udělat ze dne na den všem. Přeměna na kyanovodíkový životní princip nám trvala něco přes sto let, ale to nás tlačila nestabilní hvězda světa Zvórúhí, údajně to byl neskutečný fofr. Blokádu proti násilí nic nepopohánělo a navíc byly obavy, co to s lidmi udělá. Zaváděli ji proto pomalu a opatrně. A průzkum Země tenkrát potřeboval lidi, kteří si poradí s barbarskými národy. Proč dnes nemůžeme na Zemi vystupovat oficiálně? Hlavně proto, abychom se nedostávali do konfliktů – upřímně řečeno, krutost některých lidí je dnes vyšší než v dobách před pětadvaceti tisíci lety.

Proto tenkrát průzkumníky vybírali a genetická úprava proti násilí byla u tohoto oboru handicapem. Na Zemi tak vystupovali ti, kdo dokázali na násilí odpovědět ještě větším násilím. Z dob před pětadvaceti tisíci lety se na Zemi žádné zprávy nedochovaly, ale v našem muzeu jich najdeš dostatek.“

A opravdu, exponátů z té doby tu bylo poměrně dost. Navíc mnohé z nich byly v elektronické podobě, neboli v podobě knih. Zdejší knihy nemají mnoho společného s knihami, jak je známe na Zemi. Dovedou sice zobrazit i ploché archy pokryté písmem, ale nejčastěji to jsou holografické třírozměrné pohyblivé obrazy, jakési filmy. Nepromítají se na stěnu či jinou promítací plochu, ale vyvstávají přímo nad knihou.

A musím uznat, některé z té doby byly hodně kruté. Lov na lovná zvířata se ještě dal snést, zato lov členů sousedního kmene, zakončený hostinou připravenou výhradně ze zabitých dětí mnou pořádně zacloumal. Nedivil jsem se, že mi ty záběry Raxdinka pomohla najít, ale vypnula zvuk a když se záběry z vyvražďování objevily, otočila se, aby je neviděla. Bylo to na ni příliš drsné. A když jsem pár těch záběrů shlédl, ani jsem se jejímu odporu nedivil. Přitom věřím, že i ona prošla jakýmsi výběrem, neboť na Zem, a to i k nám, do Čech, dodnes posílají jen silnější povahy. Nemusíme se ani vracet tak daleko do minulosti, stačí couvnout v čase o pouhé století, kdy se daly záběry pro otrlé diváky natáčet i v Čechách.

Natož v Africe...

Konečně mě zavolali ze »Střediska výzkumu Země«, že pro mě mají skafandr a mám si ho přijít vyzkoušet, aby mi neplandal nebo aby mě neškrtil. Šli jsme tam opět spolu, já bych tam ještě netrefil, kdežto pro Raxdinku to byla rutinní cesta. Přivítali nás jakmile jsme dorazili a hned začalo zkoušení.

Skafandr mě trochu udivil. Byla to na první pohled kupička zmačkaného červeného celofánu s přilbou, která jediná vypadala trochu pevně. Vypadala jako cyklistická – na tvaru prý nezáleží, ale tahle prý na Zemi působí nejméně provokačně. Na motorku by se víc hodila uzavřená motocyklistická, jenže ta se sundává, zato v této mohu klidně sedět i u stolu. Helma skafandru se nedá sundávat, neboť je v ní »podpora života«. Američtí astronauté ke stejnému účelu mají na zádech pěkně velkou skříň. Pochopitelně používali v každé »výzkumné stanici« v různých dobách přilby různých tvarů – od starořeckých, s hřebenem z koňských žíní, po pruské helmy nahoře s bodcem. Za Protektorátu měli v pohraničí Čech, tedy vlastně v Sudetech, přilby typu Wehrmacht, ke konci války s domalovanou českou vlajkou, dnes jsou ve světě rozšířené aerodynamické cyklistické přilby, mezi nimiž se zdejší ztratí.

Další předmět, se kterým jsem se potřeboval seznámit, byl »fugyvyciv«. Vypadal spíš jako dámská kabelka a považoval jsem za pravděpodobné, že v rukou motorkáře bude působit jako pěst na oko. Navrhl jsem, aby změnili tvar na klasickou brašnu na popruhu, jako bývala svého času móda brašen od plynové masky. Ta snad ještě přetrvává a nebude působit nepřirozeně. Pro zdejší návrháře není nic nemožného a když jsem jim načrtl, jak by měla vypadat, za chvilku mi ji donesli. V brašně se nacházel počítač – tak jsem si to slovo v první chvíli pro sebe přeložil, i když bych to s našimi počítači raději srovnávat neměl.

Ta tenká blána byl skafandr. Na první pohled to byla kupa zmačkaného červeného celofánu. Neopatrně jsem se podřekl, že by snad měl být průhledný a bezbarvý, aby na mě nepřitahoval pozornost lidí, mezi nimiž se budu pohybovat, ale tím jsem na sebe jen prozradil svou neznalost barevných posuvů.

Když jsem se probudil po své přeměně, vypadala Raxdinka jako víla z pohádky. Jenže v tom je velká barevná zrada.

Kyanovodíkové bytosti totiž zdaleka nemají stejnou barvu s kyslíkovými. Při pohledu očima pozemšťana jsou modrozelené. V našem světě to působí nezdravě, až mrtvolně, tady je to běžná barva. Jenže – a to je nejdůležitější – při přeměně se nezmění jen barva pleti, rtů, vlasů a všeho dalšího, ale také – naštěstí tímtéž směrem – světlocitlivé prvky oka. A protože naše vnímání určuje rezonance světlocitlivých prvků s přicházejícím světlem, vidíme se kyanidovýma očima ve stejných barvách jako před přeměnou. Jenže lidé na Zemi nás vidí jako modrozelené zombie. Musíme to něčím vyrovnat – a tomu slouží barva skafandru. Napadlo mě, že se modrozeleně často zpodobňují vodníci a rusalky a jak jsem se dozvěděl, občas se stávalo, že lidé na Zemi Vušigďany spatřili v čirém, neobarveném skafandru. Stačí vypnout zbarvení.

Tak si kamarády pamatuješ (a tak se vidí oni sami)

Posun barev nám ale naopak zkreslí pohled na pozemšťany. Budu je vidět červené jako vařené raky. Až si skafandr obléknu a podívám se do zrcadla, uvidím i sebe v odstínech červené, tak jako když pohlédnu na své bývalé kamarády. Ti se na mě ovšem dívají pozemskýma očima a budou mě vidět tak, jak vidí sami sebe – přirozené barvy má zkrátka každý svět jiné. Budeme tedy vidět posunutě – a sami se zbarvíme pomocí skafandru, abychom vypadali pro pozemšťany přirozeně.

Oblékání skafandru je poměrně dlouhý proces. Skafandr se obléká na holé tělo, protože musí všude těsně přilnout ke kůži. Do uší, nosu a především do úst se vkládají vchlípeniny. Nejprve se proto musí některá místa zevnitř natřít gelem, především ta, která přiléhají na oči a do úst. S tím souvisí odstranění řas na víčkách – víčka musí klouzat uvnitř obličejové části volně, bez zadrhávání. Musím si zvyknout občas mrknout, i když nebudu mít oschlé oči a nebude mě to k mrknutí nutit. Kdybych nemrkal, působilo by to nepřirozeně. Před oblékáním si musím vypláchnout nos jakýmsi roztokem, aby se netvořil nosní hlen, a též ústa proti vysychání. Skafandrem vedou téměř neviditelné ploché trubičky, většinou po zádech, nejnápadnější jsou trubičky vedené do úst. Jsou z každé strany jedna a slouží jak k dýchání, tak ke krmení a napájení. O to se stará maličký komputer v přilbě, příkazy si sám čte z hlavy. Hadičky končí vzadu v ústech. Není to zrovna příjemné, ale když si na to člověk zvykne, ani mu to nepřijde. To se rozumí, jíst a pít běžná jídla a nápoje je zcela vyloučené.

Na všechno se dá ale rychle zvyknout, nakonec i na odlišné barvy. Když se budete na svět dlouho dívat skrz červené sklíčko a pak je odstraníte, bude se vám svět zdát nepřirozeně modrý, než se oči opět přizpůsobí. A to se rozumí, v místech přes oči musel být i skafandr čistě průhledný, bez červené barvy. I tak budu vidět víc do červena! Pole, přiléhající na oči, bude ovládat komputer v přilbě, takže může být čiré, zbarvené anebo jen protisluneční, což jsem si musel hned vyzkoušet. Samozřejmě jsem asistentky nejraději viděl normálně.

Napadlo mě, jestli bych se do Raxdinky zakoukal, kdybych ji viděl ještě jako člověk? Asi bylo jen dobře, že jsem ji spatřil už změněnýma očima. Ale když se to tak vezme – přeměnění jsme byli oba stejně a původně jsme byli stejní lidé jako oni, vždyť se předtím na Zemi tihle lidé bezproblémově mísili s pozemšťany, to se zkrátka jen přeneslo do změněného základu.

A já teď patřím k Vušigďanům.

Rozumí se samo sebou, že jídlo má tekutou podobu a nemá daleko k umělé výživě podávané přímo do žil. Je bezodpadové, což umožní dlouhodobý pobyt v »jedovatém prostředí Země« – i když by neměl přesáhnout pět až šest dní. Předpokládá to již dva dny předem pojídání »bezodpadové« stravy – člověk se nejprve musí od odpadů z normálního jídla očistit. První oblékání bylo proto jen cvičné a jen kvůli odzkoušení. Obléká se na holé tělo s asistencí dvou lidí – ale při chronickém nedostatku mužů jsem musel očekávat, že mi budou pomáhat asistentky. Raxdinka se ochotně nabídla jako první, ale druhá byla úplně neznámá dívka. Naštěstí se s Raxdinkou znala, takže mi nezbylo nic jiného než se před oběma nestydět. Vědě se zkrátka občas přinášejí oběti...

I ve skafandru jsem se cítil úplně nahý, ale to už jsem měl na sobě aspoň ten červený celofán, takže se to už sneslo. Ukázalo se, že mi skafandr sedne, změřili mě prve dobře, takže nastoupilo stejné, ne-li pracnější svlékání.

A s velkou láhví tekuté stravy jsem se mohl vrátit »domů«, přesněji k Raxdince... Mám teď dva dny na »čištění« a adaptaci. Dva dny nesmím nic jíst kromě té tekuté stravy.

To se dá vydržet.

Errata:

11.08.2021 23:01