Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rodiče

Měli jsme tedy dva dny volna. Raxdinka navrhla, že mi dá nějaké lekce ze zdejší techniky.

Nebyl jsem proti.

My pozemšťané jsme nezřízeně pyšní na úroveň naší vědy a techniky. Přitom jsme ji vyvíjeli tak posledních dvě stě let. Do té doby jsme toho dokázali žalostně málo. Po tisíce let zajišťovaly dopravu povozy tažené zvířaty. A porovnejte si těžké husitské vozy s lehkými, řemeslně dokonalými římskými nebo egyptskými válečnými vozy! Přitom v době, kdy naši předkové sotva smolili kamenné sekeromlaty, létala civilizace Zvórúhí do kosmu.

Exodus do kyanovodíkového světa je exemplární příklad. Znamenalo to zahodit dosavadní technologie a vymyslet naprosto odlišné. Pravda, měli na to tisíce let, ale za tu dobu vymysleli tolik novinek, že se nám lidem Země o nich ani nezdá. Zdaleka nešlo pouze o dalekosáhlou přestavbu kyslíkových organizmů na jiné životní principy, i když i to byl úkol, na který by ani Herkules nestačil. Nešlo o to, vyklopit přebudované lidi do plání cizího, donedávna smrtelně nepřátelského světa, ti lidé tam chtěli najít nový domov, museli se tedy stěhovat do připravených domů a ihned se zapojit do produkce dalších, nota bene s úplně jinými stroji a jinými vymoženostmi této nově postavené civilizace. Ano, trvalo to tisíce let, i když vlastní »Velké Stěhování« zabralo něco přes sto let, ale ta tisíciletí byla vyplněna obrovským vypětím sil. Bez toho by civilizaci pravděpodobně nezbylo nic lepšího než připravit se na hromadnou smrt.

Tato civilizace se ale nevzdala. Je prostě jiná...

Mělo to ovšem jednu – a to dost podstatnou – nevýhodu.

Můj pracně získaný inženýrský diplom by zde měl pouze historickou cenu, asi jako dnes diplom magistra alchymie, vydaný Karlovou univerzitou kdysi ve středověku. I kdybych si ho sem přinesl, mohu si ho dát leda za rámeček jako hezký obrázek. Tady je všechno úplně jinak. Konstrukční ocel? Ve zdejší atmosféře by dlouho nevydržela. Ostatní materiály? To samé. Přírodní zákony tu jsou sice stejné, jenže jsou uplatněné v úplně jiném prostředí. Veškeré vědomosti, tak nějak spojené s pozemským prostředím, jsou tady k ničemu. Vysokou školu bych musel vystudovat znovu, z dosavadních znalostí bych uplatnil snad jen matematiku, ta je v celém vesmíru stejná, ale nauka o materiálech je jiná a s tím i všechny odvozené vědní discipliny.

Samozřejmě spousta zdejších materiálů vypadala podobně jako staré známé materiály na Zemi, jen v jiných barvách. Třeba zlato – bylo i tady vysoce ceněné pro chemickou stálost, ale tady to byl rumělkově červený kov. Ne že by změnilo barvu, jen naše pozměněné oči ji viděly jinak. Místo železa tu měli kov zelenkavé barvy. Zdejší sklo sice vypadalo jako sklo, to jest byl to průzračný materiál, jenže to nebylo pozemské sklo. Tady se dala sklenička upustit na zem a nerozbila se. Místo dřeva tu měli velice pevný purpurový materiál a tak to pokračovalo dál. Dalo se na to zvyknout, jen mi to neustále připomínalo, že se nacházím v úplně odlišném světě úplně odlišné civilizace.

Zkrátka bych musel začínat »od píky«.

Uvidíme, k čemu se tu budu hodit... rozhodně se nechci stát pouhým exponátem v muzeu – v části věnované Zemi.

Dva dny uplynuly jako voda, a opět jsem stál v laboratoři »Střediska výzkumu Země«, abych si tentokrát navlékl skafandr na delší dobu a vyslechl si poslední dobré rady od zkušenějších.

„Budeme tě sledovat,“ slibovala mi Raxdinka.

Objektivy kamer nebyly v přilbě vůbec znát, ale až budu na Zemi, budou přenášet všechno do přijímače v »doupěti«, takže si po svém návratu mohu prohlédnout, jak jsem kde trapně koktal. Neměl bych na to zapomínat a pokud možno bych měl brát věci s nadhledem. Když vím o existenci kamer, snadněji se budu držet zpátky a nenechám se strhnout.

Oblékání skafandru bylo rychlejší než minule. Jednak jsme byli lépe sehraní, asistentka namazala příslušná místa gelem již před mým příchodem a nezdržovali jsme se výkladem.

Následoval oblek, oblékaný přes skafandr. Je nutný jen jako součást kamufláže, taktéž falešné řasy, obočí a kadeře vykukující zpod přilby. Oblečení je také zdejší výroby, protože oblek, který jsem měl na sobě ve chvíli, kdy jsem se protlačil do »doupěte«, se mezitím ve zdejší atmosféře rozpadl. Musel jsem opět načrtnout, co jsem měl na sobě a výrobu nechat zdejším. Podle mého mínění ho udělali krásně – ostatně na něm by až zas tolik nezáleželo.

A pak jsem se opět protlačil skrz známý sulc – uzávěr mezi nesnášenlivými prostředími – a ocitl jsem se ve sklípku.

A teď hurá ven, mezi lidi!

Už v kamenném sklípku se mi zdálo, že skála má purpurové zabarvení, ale to nic nebylo proti tomu, když jsem vystoupal po schůdcích do sklepa a vyšel na světlo. Najednou jsem měl pocit, že jsem někde na Marsu. Všechny rostliny kolem byly červené, od krvavě rudé po světlou rumělku. Musím se na Vušigdy podívat do přírody, jestli je taky tak do červena, nebo se to týká jen rostlin na Zemi? Ty se přece nepřebarvily, jen je nyní vidím změněnýma očima s posunutým viděním barev.

Země se mi zkrátka odcizila... nebo jsem se odcizil Zemi? Asi oboje. Jak je to v té básni?

Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!

Takže jsem pro svou rodnou kolébku zahynul...

Vlastně je to tak, co si mám nalhávat? Vlezl jsem někam, kam jsem neměl lézt, byla tam kyanovodíková atmosféra, takže jsem se otrávil a zemřel. To, že mi místní obyvatelé darovali život a spolu s ním i nabídku nového domova, je malý bonus. Do svého původního světa teď smím jedině v červeném skafandru, aby ve mně lidé neviděli modrozelenou příšerku...

Nakoukl jsem do sklípku vedle a příjemně mě překvapilo, že tam můj »prskolet« dosud stojí. Zřejmě sem nikdo nepřišel a opuštěnou motorku »neznárodnil«. Cítil jsem se pořád jejím majitelem, bývala to přece moje motorka. Nepotřeboval bych ji, ale chtěl jsem ji ještě pro pořádek dovézt domů.

Motorku jsem odemkl úplně zrezivělým klíčem, který byl v mých původních věcech. Naštěstí zámek povolil, ale s oděvem se rozpadly i mé doklady i s peněženkou, takže mám motocykl, ale nemám ani řidičák, ani papíry k motorce a kdyby mě policajti nezastavili, dojedu jen tak daleko, kam mi vystačí benzín, protože nemám ani vindru na další. Nu což, v nejhorším domů doletím. I když by to vypadalo hodně divoce.

Zakýval jsem prskoletem, abych se přesvědčil, zda v nádrži zůstal nějaký benzín. Byl tam a domů by mi měl stačit. Doma hodím motorku do kůlny, půjdu se podívat za rodiči – a pak už nejspíš motorku nebudu potřebovat.

Never more – nikdy víc!

Bude to asi smutné setkání...

Vytlačil jsem motorku ze starého mlýna na cestu a ohlédl se. Čertův mlýn – jistým způsobem byla ta pověst pravdivá! Sice jsem neupsal duši čertům, ale přišel jsem o tělo. Náhradou jsem získal jiné, ale to už mi nedovoluje žít na Zemi jako dosud. Teď je mým osudem Vušigdy. Je to něco za něco – něco jsem ztratil, něco získal. Naštěstí mi Raxdinka ztráty nahrazuje. Raxdinka, má dobrá víla z Vušigdy, je i dobrou náplastí na mou bolístku. Musím si přiznat, s ní mě to ani tolik nebolí.

Nastartoval jsem a pomalu jsem se rozjel. Nespěchám. Není kam se hnát – ani proč. Jdu vyřídit své poslední věci na Zemi...

Není to nakonec jakýsi – návrat ze záhrobí?

Do jisté míry se to tak dá chápat.

Domů jsem dojel až k večeru. Klíče od domu byly taktéž zrezivělé, rozdrolily se mi v ruce. Musel jsem na rodiče zazvonit a když vykoukl otec, musel jsem ho prosit, aby mi přišel otevřít.

„Nemám klíče!“ zavolal jsem na něho, když se mu nechtělo a volal na mě, ať si odemknu sám.

Takže jsem si musel hned v průjezdu vyslechnout lamentaci o nezodpovědnosti mého přístupu, když si nedávám pozor na tak důležité věci jako jsou klíče, které nepoctivý nálezce zneužije ke vloupání do domu a tak dále...

Ukázal jsem tátovi, co mi z klíčů zbylo a jeho lamentace se změnila ve stylu, že jsem nechal klíče nezodpovědně zrezivět...

Ježkovy zraky, pomyslel jsem si, kdyby šlo jen o klíče!

Ale mlčel jsem, uklidil prskolet do kůlny a konečně vešel do našeho domku. Tady ve světle jsem si poprvé ověřil, že osoby dříve známé se mi teď zdají červené jako vaření raci. A první byl na řadě otec, rozmrzelý ze ztracených klíčů.

„Prosím tě, kde ses tak coural?“ vyjel na mě. „Sliboval jsi, že se vrátíš z vandru do prvního a kolikátého je?“

„Budeš se asi divit, tati, ale opravdu nevím, kolikátého je,“ řekl jsem klidně, ale pevně.

„Vypadá to podle toho!“ přijal to otec jako přiznání k další chybě, kterou je třeba vyzvednout a rozpitvat. „Tak se nemůžeš divit, že jsme s tebou nepočítali na večeři.“

„Já teď beztak jíst nemohu,“ uklidňoval jsem ho.

„Kdy jsi jedl naposledy?“ podíval se na mě nevrle.

„Cestou na motorce,“ odvětil jsem podle pravdy. Ano, jedl jsem – či spíše ucucával jsem za jízdy tekutou stravu.

„To se chceš vybourat, co?“ pochopil to otec zase jinak, než jak to doopravdy bylo.

„Je mamka doma?“ zeptal jsem se raději.

„Už se na tebe chystá!“ varoval mě táta.

„Všechno je úplně jinak...“ řekl jsem. „Prkotiny mě vůbec nezajímají...“

Matka byla v naší obývací kuchyni, ale nechtěla se na mě ani podívat. Dělala uraženou. No jasně, slíbil jsem, že přijedu do konce prázdnin a nedodržel jsem to. Musím je nejprve přesvědčit, že někdy se slib při nejlepší vůli dodržet nedá. A rozhodl jsem se nic neskrývat. Pravda může být velice pádný argument.

„Á, mladý pán se přihrnul!“ uvítala mě nevrlým tónem. „Co bylo příčinou toho zpoždění?“

„Zemřel jsem,“ ohlásil jsem asi tu nejdůležitější příčinu.

„Vtípky tě neopustily, jak vidím,“ odsekla.

„To není výjimečně vtip, to je pravda,“ řekl jsem. „Zemřel jsem při setkání s mimozemšťany. Oni za to nemohou, mají příliš vražedné prostředí... Vzkřísili mě, ale... nejsem už člověk. Jsem teď mimozemšťan. Chápete? Vzkřísili mě jako jednoho z nich.“

„To snad nemyslíš vážně!“ obořil se na mě otec.

„Chcete vědět, jak teď doopravdy vypadám? Dívejte se!“

Zadal jsem telepatický příkaz skafandrovému komputeru, aby celý skafandr odbarvil. Červená barva začala rychle mizet, až jsem se viděl normálně jako na Vušigdy, jenže rodiče mě viděli svýma lidskýma očima – modrozeleného.

„Proboha!“ vykřikl otec.

„To ne! To snad ne!“ zděsila se i matka.

»Odchi!« požádal jsem rychle telepaticky, aby komputer uvedl skafandr do původního stavu.

Moje kůže opět zčervenala, ale rodiče měli ještě před očima mou pravou mimozemskou podobu. Stáli, jako kdyby vedle nich udeřil blesk.

„To je vysvětlení, proč jsem nemohl přijet dřív,“ řekl jsem jako by se nechumelilo. „Větší část té doby jsem byl mrtvý. Pak mě konečně v posledním týdnu oživili, ale musel jsem si nejprve zvyknout, že jsem jako oni. Věřte mi, jste první, s kým o své nové podobě na Zemi mluvím.“

„Ty jsi... jako oni?“ dostal ze sebe ztěžka otec.

„Ano, jsem,“ přikývl jsem. „Mohu teď žít jen v jejich světě, dýchám vzduch, který je pro vás smrtelně jedovatý a na Zem smím jít jen ve skafandru, který téměř není vidět, ale umožňuje mi žít a také mě přebarvuje do lidské podoby, protože moje pravá podoba je... viděli jste sami...“

„Ježíšikriste, to snad ani není možný!“ spínala ruce máma a rozbrečela se.

„A to teď budeš takový – pořád?“ staral se otec. Líbilo se mi, že objal mámu, aby jí dal morální oporu. Potřebovala ji.

„Pořád,“ přikývl jsem. „Vrátil jsem se, abych svůj pobyt na Zemi nějak uzavřel. Chtěl jsem vás ještě jednou vidět a chtěl jsem vás připravit na to, co se stalo. Kdybych se tu neukázal, nevěděli byste, co se se mnou stalo. Takhle to víte – nemusíte po mně dát pátrat, nebudu už na Zemi. Přijal jsem tady ještě jeden úkol, který chci splnit, a pak se vrátím do světa Vušigdy.“

„A to už tě nikdy neuvidíme?“ zaúpěla máma a rozbrečela se ještě víc, až mi jí bylo líto.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Nevylučuji, že se ještě na Zem podívám, dokud budu zaměstnaný u Kosmického průzkumu. Ale trvale tu žít nemohu. Zdejší vzduch je pro mě jedovatý, na Zem smím jedině ve skafandru, nesmím se tu nadechnout, napít nebo něco ochutnat, všechno je tady pro mě jedovaté. Nebude zkrátka možné, abyste mě viděli každý týden.“

„A kde tedy budeš?“ staral se otec.

„A víte, že to přesně nevím?“ odpověděl jsem. „Ve vesmíru se dá cestovat různě, ale já nikdy nepoletím hvězdnou lodí, jsou příliš pomalé. Vušigďané mají rychlejší kosmickou dopravu a tou teď cestuji. Z Vušigdy na Zem je to jediný skok, ale kde přesně ve vesmíru ta Vušigdy je, to ani nevím.“

„A my... mohli bychom se za tebou někdy podívat?“

„Tam, co teď budu žít, je příliš jedovaté ovzduší,“ řekl jsem omluvně. „Mohu vám leda navrhnout, abyste se nechali předělat stejným stylem, jakým jsem předělaný i já. Pak byste mohli žít na Vušigdy buď se mnou, nebo někde poblíž, ale ani vy byste se pak nemohli vracet na Zem. Mezi našimi světy je překážka vzájemně nebezpečných prostředí.“

„Panebože, čeho jsme se dočkali?“ lamentoval otec, až mi ho bylo líto. „Vždyť je to jako kdybys doopravdy umřel!“

„Ale já jsem doopravdy umřel,“ přikývl jsem. „Další život mi dali Vušigďané. Až na barvu kůže vypadám jako dřív, všechno si ze svého pozemského života pamatuji, jenže Země už není můj životadárný domov, ale jedovatý nepřátelský svět.“

„Vždyť máme jenom tebe!“ vzlykla máma. „A já už jsem se tolik těšila na vnoučata!“

„Vnoučata... možná je budete mít na Vušigdy,“ řekl jsem neurčitě. „Ale děti z Vušigdy na Zem nemohou. Leda – jak jsem už řekl, kdybyste se tam odstěhovali se mnou a prodělali stejnou přeměnu jako já. Otevřela by vám Vušigdy, ale uzavřela možnost návratu na Zem.“

„Poslyš, a... nevymýšlíš si to všechno?“ změnil otec náhle tón řeči. „Uznávám, byla by to opravdu originální výmluva, proč ses vrátil pozdě z cesty, ale... čeho je moc, toho je příliš! Všeho s mírou, i vtipů!“

„Bohužel to není vtip, tati,“ řekl jsem uklidňujícím tónem. „Taky to pro mě byla rána, když jsem zjistil, co se mnou udělali. Ale ani oni neměli na výběr. Nechtěli mě nechat mrtvého, ale nic jiného nemohli dělat než předělat mě na jejich životní principy. Ocitl jsem se znenadání v cizím světě a přišel jsem o možnost návratu na Zem, o kamarády, nejspíš i o vás... já už jsem se s tím vyrovnal, teď je řada na vás. Můžete si vybrat. Buď přijdete o mě, nebo – kdybyste šli se mnou – přijdete o Zemi. Je to jako zemřít na Zemi a probudit se v cizím světě. Já už to mám za sebou.“

„Říkáš... odstěhovat se tam s tebou...?“ uvažovala máma.

„Ale to snad znamená nejprve umřít, ne?“ namítl táta.

„Skoro,“ pokrčil jsem rameny. „Odstěhovat se tam znamená přijít o kamarády, nechat tu všechno a doufat, že najdete přátele tam. Leda... leda byste některé přátele přemluvili jít tam také.“

„To těžko!“ řekl otec. „Co by tam dělali?“

„Totéž co já a vy dva,“ odvětil jsem. „Žít se tam dá, to vám mohu potvrdit. Jen ten návrat... Není úplně nemožný, vždyť mě tady vidíte, ale není ani snadný. Nejde to bez skafandru a nejde to natrvalo. Vždycky už jen na pár hodin. Vzduchu mám na pět dní, ale poslední dva dny už bych byl o hladu a žízni.“

„Čeho jsme se to dočkali?“ brečela máma. „Jediný syn – a teď tohle!“

„Když někomu jediný syn doopravdy umře, je na tom ještě hůř,“ utěšoval jsem ji. „Takhle aspoň víte, že jsem naživu, budu na vás vzpomínat a kdoví, třeba se za vámi občas podívám, i když jen na skok. Kdybyste se tam odstěhovali za mnou, přišli byste o zdejší příbuzné a přátele, ale mohli byste se tam těšit z vnoučat. Určitě si tam nějaké pořídím.“

„To by sis tam nejprve musel odvést nějakou holku,“ řekl pochybovačně táta. „Která by tam ale s tebou šla?“

„Už mám jednu vyhlédnutou tam,“ ujistil jsem je. „Tam totiž žijí lidé skoro jako my. Nemusím si tam s sebou brát žádnou zdejší, děvčat je tam habaděj!“

„Ale... taky takovou... umrlou...?“ vyjekla máma.

„Ale mami,“ vzal jsem ji za ruku, „necítíš, že vůbec nejsem studený? A mám teď trošku jiné oči, v zrcadle se vidím jako dřív a holky jsou tam hezčí než tady. Kdybyste se tam dostali, viděli byste mě úplně normálně. Jaký je rozdíl, když se někdo odstěhuje někam daleko, třeba do Ameriky, a do Vušigdy? Ten v Americe se může pořád utěšovat, že se může kdykoliv vrátit do Čech, ale kdo se sem opravdu vrátí? A Vušigdy je lepší než Amerika.“

„Mluvíš, jako kdyby tě tam za nábor dalších hejlů platili!“ řekl zamračeně otec.

„A víš, že máš pravdu?“ usmál jsem se na něho. „Až na to, že jim ten nábor, jak tomu říkáš, budu dělat i zadarmo. Opravdu si myslím, že je tam lépe než v Americe – natož tady.“

„Vlastenec tedy zrovna nejsi!“ vyčetla mi máma.

„Naopak!“ zvážněl jsem trochu. „Bylo by skvělé, kdyby se na Vušigdy utvořil český krajanský spolek. Zkrátka kdyby nás tam bylo víc. Být tam sám, s kým bych si mohl poklábosit česky? Jen s lidmi, kteří byli v Čechách. Mimozemšťané mají v Čechách ukrytou tajnou výzkumnou stanici, ale žije tam jen pár vědců. Ale jen s nimi jsem si mohl popovídat česky. Zejména zpočátku, když jsem neuměl ani slovo po jejich.“

„Teď už po jejich umíš?“ podíval se na mě táta podezíravě. Měl asi důvod nevěřit mi – abych za pár dní zvládl cizí jazyk, ke všemu vzdálený češtině? Netušil zkrátka nic o strojovém učení.

„Umím,“ ujistil jsem oba.

Musel jsem prohodit aspoň pár slov Vušigdsky, aby mi to uvěřili, ale ujistil jsem je, že ovládám i telepatii, takže se s mnoha lidmi z Vušigdy domluvím i na dálku.

„Kvůli telepatii tam neznají ani mobilní telefony. Ne že by je nedokázali vymyslet a vyrobit, ale prostě je nepotřebují.“

Pak jsme se ještě chvíli bavili o příbuzenstvu. Věděl jsem, že příbuzných máme málo a nestýkáme se s nimi. Teta a strejc se občas objeví na hřbitově, kam nosí na Dušičky kytky na společný hrob dědečka a babičky, ale ne častěji než jednou do roka. Věděl jsem, že máma s tetou, svou sestrou, se kdysi pohádala, takže se od té doby nezdraví ani na tom hřbitově.

„Ti pro mě smutnit nebudou,“ mávl jsem nad nimi rukou.

„My jim o tobě ani neřekneme,“ ujišťovala mě máma.

„Neříkejte o mně nikomu,“ souhlasil jsem. „Měli by vás za blázny. Tomu přece neuvěří nikdo, kdo mě neuvidí.“

Jenže pomalu se blížila půlnoc a já jsem viděl, že debata už začíná váznout. Ospalí jsme byli všichni, takže jsem navrhl, že se sejdeme u snídaně a teď už jdeme spát a naposledy si vychutnám postel ve svém pokojíčku.

„Jen bych se ještě zeptal – co je zítra? Chtěl bych se podívat za bývalými kamarády do hospody.“

„Zítra je pondělí,“ ujistil mě otec. „Mohli bychom se tam odpoledne podívat všichni tři. Baby tam mají dámský kroužek.“

„A chlapi budou zase rozebírat fotbal,“ rýpla si máma.

„Fajn,“ řekl jsem. „Tak mě ráno vzbuďte.“

A odešel jsem do svého pokojíčku.

Tím pádem mohli odejít spát i oni...

Ráno je taky den.

Ráno mě nechali spát skoro do deseti. Oba rodiče mám už důchodce, měli mě dost pozdě a proto jsem také jedináček. Dosud jsem jim dělal radost, nakonec i tím, že jsem vystudoval techniku, na což byl táta hrdý... až teď tohle... Nápad vzít je do Vušigdy se mi nezdál špatný. Proč by si na stará kolena nemohli užít takový výlet, byť bez návratu? Může jim to přece vynahradit Raxdinka a případně později i nějaké to vnouče.

Na druhé straně mi bylo jasné, že to pro ně není lehké. Tak jako tak o něco přijdou. Buď o syna – což by bylo asi stejné, jako kdybych spadl pod rychlík nebo se čelně srazil s kamionem, nebo, když nebudou litovat ztráty příbuzných, přijdou o všechny známé a o všechna známá místa, o vzpomínky z mládí... a i když se mi to v prvním okamžiku zdálo přespříliš patetické, přijdou i o vlast. To je přece jen víc než rodinný domek s výhledem do ulice.

Rozhodl jsem se proto nenaléhat na ně. Nechám je, ať si to nejprve mezi sebou proberou sami ve svých hlavách. K takovému zásadnímu rozhodnutí je nutná naprostá shoda – a když nebudou chtít, nechám je na Zemi a občas je navštívím, jestli se přece jen nerozmysleli.

Něco jiného jsou kamarádi, spolužáci a vrstevníci. Ty bych tam chtěl opravdu nalákat. Bude-li nás tam víc, nebudeme se bát vlka nic... no, vlci tam zcela jistě nejsou, ale nejsou tam ani myši, komáři a jiná obtížná havěť. Nevzali je tam, nechali je shořet v původním světě. Přetáhli tam spoustu rostlin, vesměs kulturních plodin, hospodářská zvířata, ale z říše hmyzu jen včely, nezbytné k opylování květů. I to by mohlo převážit jazýček vah na stranu Vušigdy. A když neuspěji ani u nich?

V Čechách je dnes spousta lidí úplně na dně. Žijí na ulici, někdy přespávají na ubytovnách, jinde jim pomáhá Charita nebo Armáda Spásy, ale někteří živoří v kolektorech dálkového topení. Spadnout do takového svrabu je lehké, ale vyhrabat se z toho je nekonečně obtížnější. Je to vlastně začarovaný kruh. Bez bydliště neseženete práci, bez práce ubytování. A ne vždy si za to mohou bezdomovci sami. Stačí rozvod s pomstychtivou ex-manželkou, která manžela bez důkazů označí u soudu za násilníka a dosáhne toho, že ho Policie vyžene z jeho vlastního bytu na ulici.

O spravedlnosti našich pozemských soudů se dají vyprávět celé horrory a většina z toho je pravdivá, protože justiční zločiny jsou díky justiční mafii beztrestné.

Co když takovým lidem nabídnu odchod z tohoto světa? Já vím, takhle se označuje asistovaná euthanasie, ale mohl bych i na sobě dokázat, že mezi sebevraždou a »odchodem z tohoto světa« může být opravdu zásadní rozdíl. Odchod do Vušigdy neznamená smrt, může to být opravdu jen prostá změna domova.

Zkusím to.

Errata:

11.08.2021 23:01