Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Volavka

Přišel jsem do hospody poměrně brzy, ale už tam bylo pár štamgastů. Dovolil jsem si přisednout k jednomu stolu. Chlapíky jsem neznal, ale ti, co jsem znal, tady ještě nebyli, nebudu přece sedět u nějakého stolu sám.

Jak jsem čekal, hoši si velice rychle všimli, že nemám před sebou pivo, ani nic jiného. Ten, co seděl hned vedle mě, se mě udiveně zeptal, kde mám pití. Tím na mě strhl pozornost všech, neboť sedět v hospodě bez pití není zrovna obvyklé.

„Později,“ odmítl jsem mu vysvětlení.

„Copak?“ podíval se na mě nevraživě. „Jestli nemáš prachy, měl by sis aspoň pamatovat – bez peněz do hospody nelez!“

„Mám jiné důvody,“ ujistil jsem ho.

„Tak co tady chceš, když nepiješ?“ divil se hodně okatě.

„Jestli vám to nebude vadit, chci hlavně poslouchat,“ řekl jsem. „Byl jsem dlouho v cizině a čeština mi zní jako rajská řeč.“

„Tak si pust rádio, vole, a nelez do hospody!“ poradil mi.

„Rádio? Ty kecy se dneska nedají poslouchat,“ namítl jsem. „Jadrnou češtinu člověk dneska uslyší jen v český hospodě!“

„Má recht!“ ozval se chlápek naproti. „Rádio! To už bys ho mohl rovnou odkázat na telku! Tam je to némlich to samý!“

„Ty jsi byl v cizině?“ podíval se po mně další. „Kdepak, esli to není tajný?“

„Ve Vušigdě,“ odvětil jsem. „Tam se česky nemluví. Vrátil jsem se navečer a tak jsem tady, snad něco zajímavého uslyším.“

„Kde?“ rozesmál se další. „Tady v tomhle zapadákově? A něco zajímavýho?“

„Hoši, mně stačí poslouchat,“ řekl jsem. „Čeština je pro mě něco jako andělská hudba!“

„Na andělskou hudbu bys musel do kostela na mši,“ ujistil mě zase ten první. „Varhany jsou božskej nástroj. Když hrají, cítíš Boží velebnost a když je zmlknou, cítíš Boží milosrdenství.“

Chlapi se tomu zasmáli a já s nimi.

„A jak je vocaď daleko, ta... díra nebeská, co jsi byl?“

„Vušigda?“ usmál jsem se. „Říkáš – díra nebeská? A víš, že to docela sedí? Ale jak je vocaď daleko, na to se musím zeptat.“

„Ty to nevíš?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Budu se muset zeptat. Nemusím to snad vědět přesně, stačilo by plus-mínus světelný rok.“

„No, do toho rozmezí se vejde úplně všechno, ne?“

„Všechno tady na Zemi,“ přikývl jsem. „Potíž je v tom, že si teď zvykám na jiná měřítka. Nejbližší hvězda je čtyři světelné roky odsud a Vušigda je mnohem dál. Ten světelný rok je ještě docela mrňavá míra. Zeptám se na to, abych příště nevypadal tak hloupě, že ani nevím, jak je to daleko od Země.“

Bylo zajímavé pozorovat jejich obličeje, když jim začínalo docházet, o čem vlastně mluvím. První zmínku o světelném roku brali jako normální přehánění. Na jejich místě bych to ani nemohl chápat jinak. Jenomže mé tvrzení, že Vušigda je mnohem dál než nejbližší hvězda, způsobilo, že začali usilovně přemýšlet. Co může být dál, než nejbližší hvězda? Jenže u většiny se začalo jejich ohromení měnit v nedůvěru. Dál než nejbližší hvězda? To si z nich musím dělat legraci!

Konečně se vzpamatovali první.

„Hele, to máš od Aštara Šerana?“ vyjel na mě ten vedle mě.

Aštar Šeran samozřejmě na Vušigdy nikdy nebyl. Mohl by být v kontaktu s jinou civilizací? Teoreticky ano, ale aby na Zem přišla jiná civilizace a Vušigďané by si jí nevšimli? To by nebylo moc pravděpodobné. Měl bych se na toho Aštara pořádně přeptat a navštívit ho. Jestli se opravdu zná s nějakými Plejáďany, neměl by se divit ani mně.

„Aštara Šerana neznám,“ odpověděl jsem. „Jen jsem o něm něco zaslechl, nebo četl, už ani nevím... Ale co vím najisto, ten pán ve Vušigdy nikdy nebyl.“

„Ty taky ne, frajere!“ vyjel na mě můj soused u stolu.

„Chceš důkaz, že si nevymýšlím?“ otočil jsem se k němu.

„To by mě fakt zajímalo!“ řekl chlap.

„Takže důkaz číslo jedna!“ usmál jsem se. „Pánové, zajděte si všichni k očnímu. Vůbec jste si nevšimli, že mezi vámi sedím ve skafandru, že? Kalhoty, boty i bundu mám přes skafandr.“

Jak se dalo čekat, ztuhli všichni.

Sáhl jsem si dvěma prsty na hřbet ruky a odtáhl jsem blánu skafandru od své kůže. Blána přitom zčervenala ještě víc, chyběl jí modrý podklad mé kůže a byla ještě zřetelnější. Až teď viděli, že ji na sobě mám, ale ještě asi neprokoukli, že ji mám všude.

„Tý brďo, co je tohle?“ vyhrkl můj soused.

„Skafandr pro pobyt v jedovatém prostředí,“ řekl jsem.

„A proč ho máš na sobě tady?“ divil se hodně okázale. „Je snad tady nějaké jedovaté prostředí?“

„Pro vás ne,“ pokrčil jsem rameny. „Pro mě ano. Opravdu jste ještě nepochopili, že jsem mimozemšťan?“

„Ty?“ zalapal po dechu chlap naproti.

„Takže důkaz číslo dvě!“ usmál jsem se. „Ten skafandr není čistě průhledný, jak se vám možná zdá. Když si ho nadzvednu, je vidět, že je do červena. Proč? Protože musí dorovnávat pravou barvu mé kůže. Chcete vidět, jak vypadám doopravdy?“

„Chceš si tu červenou slupku svléknout?“

„To nemohu, vaše ovzduší je pro mě jedovaté,“ řekl jsem. „Sundat skafandr by pro mě byla sebevražda. Ale mohu ho nechat zprůhlednět. Dám mu příkaz, aby se odbarvil a pak mě uvidíte, jako kdybych žádný skafandr neměl. Dívejte se!“

Nařídil jsem skafandru odbarvit se a potěšeně jsem sledoval reakce chlapů. Tak vytřeštěné oči jsem už opravdu dlouho neviděl a tolik povislých čelistí také ne. Myslím, že další přesvědčování už nebude nutné, tohle by přesvědčilo i zatvrzelého dogmatika.

„A teď už mohu prozradit, proč si tu nemohu dát ani malé pivo,“ řekl jsem. „Zdejší vzduch i tekutiny jsou pro mě jedovaté. Takže – je mi líto. Kdysi jsem si dal pivo rád. Utěšuje mě, že tam, co žiju teď, mají taky docela dobré pití.“

„Kdysi sis dal pivo rád?“ opakoval po mně nevěřícně chlap naproti. „Jak to?“

„Kdysi jsem byl člověk jako vy,“ řekl jsem klidně. „Když si trochu zavzpomínáte, možná si na mě vzpomenete. Jenže jsem se stal mimozemšťanem a teď smím na Zem jenom na návštěvu.“

„Stal ses mimozemšťanem?“ opakoval po mně nedůvěřivě ten naproti. „Je to vůbec možný?“

„Sedím tady s vámi, takže to možné je,“ ujistil jsem ho.

„A jsi tu na návštěvě...“ uvažoval chlap naproti. „A čeština ti zní jako andělská hudba... na té... Vušigdy... se česky nemluví a proto jsi přišel do hospody... nejspíš i bez peněz, nebo se pletu? Tobě se tam ale musí po Čechách stýskat!“

„Trochu,“ připustil jsem. „Vušigdy je jiný svět, to se nedá zapřít. Nemají tam vesnice, jen města...“

„Jak to, prosím tě?“ ožil chlap naproti. „To musí být hec, že tam nejsou vesnice... to všichni lidé žijí ve městech?“

„Přesně tak,“ řekl jsem. „Vesnice byly na ústupu už v jejich starém světě Zvórúhí. Pokročilé zemědělství už nepotřebuje, aby zemědělci žili blízko u polí, to platí i na Zemi. Bydlení na vesnici má své výhody – například větší klid, blízkost přírody, ale také nevýhody. Na Zemi je to horší dostupnost lékařské péče, kultury, obchodů – co si budeme povídat! Když se stěhovali ze Zvórúhí do Vušigdy, tak tam prostě založili rovnou města a na vesnice se vykašlali.“

„Stěhovali se? Proč?“

„Protože jim planeta Zvórúhí shořela při výbuchu hvězdy. Naštěstí to zjistili včas a dokázali se přestěhovat jinam.“

„Přestěhovali se jinam...“ opakoval nedůvěřivě chlap. „To by museli mít hodně vyspělou kosmonautiku!“

„Mají,“ ujistil jsem je. „Létali do vesmíru už v době, kdy na Zemi bušili Neandertálci do pazourků. A už tenkrát byli na Zemi. Pak ale měli problémy se svým sluncem, se stěhováním do úplně jiného světa... na Zem se vrátili až za faraonů a stavby prvních pyramid. Ale to už se tu mohli pohybovat jen ve skafandrech.“

„Jestli je to skutečně tak, smekl bych před nimi,“ řekl chlap naproti, zdál se mi ze všech nejpohotovější. „Přestěhovat všechny obyvatele k jiné hvězdě, to by musela být fuška.“

„Počkej!“ zarazil ho chlap vedle mě. „Za doby faraonů se tu mohli pohybovat jen ve skafandrech... to snad za Neandertálců taky, ne?“

„Za Neandertálců ještě ne,“ řekl jsem. „To ještě byli s lidmi Země slučitelní. Dokonce prý na Zemi nechali i pár desítek svých potomků, míšenců. Zachovalo se to v pověstech. »A poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim...« To ještě byli jako my. Jenže s odstěhováním do nového světa se mu museli přizpůsobit. Nejenže se dokázali přestěhovat od hvězdy k hvězdě, ale dokázali sami sebe přizpůsobit jedovatému světu. Jenže tím pádem se pro ně stala jedovatá Země. Něco za něco.“

„Přizpůsobili... sami sebe?“ lapal po dechu chlap naproti, ale oči lezly z důlků všem.

„Neměli by to jednodušší, kdyby se přestěhovali k nám na Zem?“ napadlo chlapa vedle mě. „Naši předkové by se jim těmi kamennými sekeromlaty těžko ubránili!“

„Uvažujete příliš barbarsky,“ vrtěl jsem hlavou. „Vyvraždit domorodce a sebrat jim jejich svět, to by asi udělali Američané a možná i Češi. Tihle ne. Dalo jim větší fušku osídlit divokou a jedovatou planetu než krást jiným jejich, ale Vušigďané nejsou barbaři, jako my.“

„Mohli by obsadit jen část Země,“ napadlo chlapa naproti.

„A domorodce zahnat do rezervací?“ ušklíbl jsem se. „Tak to udělali Američané! Ale když se to vezme nestranně, Vušigďané na tom nakonec vydělali. Kyslíkových planet je ve vesmíru málo a všechny jsou již osídlené domorodci... nebo prostě nějakými bytostmi... nejsou všude lidé... Jedovatých planet je ve vesmíru víc a jsou neobydlené. Když se přizpůsobili těm nejobvyklejším, mají teď nadbytek místa pro kolonie.“

„Ale tím přišli i o možnost vrátit se domů, ne?“

„Kam – domů?“ opáčil jsem. „Jejich domovský svět shořel. A navíc, nově získané planety jsou větší než byla jejich původní Zvórúhí i než je Země. Je tam víc místa, ložiska surovin nejsou vydrancovaná... jak říkám, vydělali na tom.“

„A ty ses dal k nim?“

„Jak se to vezme,“ pokrčil jsem rameny. „Dostal jsem se k nim nechtěně, ale nelituji toho. Kdybych o nich tenkrát věděl, co o nich vím dnes, dal bych se k nim úplně dobrovolně.“

„Takže jsi vlastně – emigrant!“

„Emigrant ne, vždyť jsem se o to nesnažil,“ namítl jsem. „Vzali mě k sobě spíš jako hosta. A vezmou tam lidí ze Země víc. Kromě návštěvy Země se tu mám ohlédnout po dobrovolnících, kteří by tam šli se mnou.“

„To si snad z nás děláš psinu, nebo co?“ řekl nesouhlasně chlap naproti. „Dobrovolníci! Prosím tě, co by tam asi dělali?“

„Mohli by připravovat přesídlení části obyvatel Země,“ řekl jsem klidně. „Vušigďané mezitím objevili pár neobydlených světů a jeden by nám mohli věnovat.“

„Vždyť my přece nic takového nepotřebujeme!“ vybuchl jiný. „Proč by nám měli dávat nějaký svět?“

„Teď ještě ne,“ přikývl jsem. „Časem to může být aktuální. Víte, Vušigďané objevili několik světů, na kterých se obyvatelé vyvraždili. Jsou volné a na některých radioaktivita klesla natolik, že by se daly osídlit. Jsou tam opuštěná a dávno rozpadlá města se spoustou archeologických památek... bohužel i vydrancovaná ložiska surovin a velké haldy toxického odpadu, který se rozpadá pomaleji než radioisotopy...“

„A to by nám nabídli?“ ohrnul nad tím nos chlap naproti. „To bych jim klidně nechal, ať si to strčí někam!“

„Až bude všude na Zemi smrtící radiace, budeme ještě rádi, když nám dají svět, na kterém se to už vyzářilo!“ ujistil jsem ho.

„Až bude všude na Zemi smrtící radiace?“ opakoval po mně zaraženě chlap naproti. „To myslíš... po atomové válce?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Země nebude první svět, kde po vyvraždění nezůstane naživu ani myš! Vušigďané nás pozorují už od doby faraonů, podle nich je to vysoce pravděpodobné. Až tady začnou vyrůstat atomové hřiby, až nám bude za zadkem hořet koudel, budeme ohromně vděční za nabídku života, i když třeba na »použitém« světě! Darovanému koni na zuby nekoukej! Další možností by byla, jak sami říkáte, emigrace do světa Vušigdy. Tam je již všechno připravené, jenže bychom se museli nechat předělat na jejich životní principy. A protože je to vyzkoušené, bylo by to možná lepší. Byli bychom s Vušigďany slučitelní, tak jak byli kdysi oni s našimi předky.“

„A jako tenkrát by »poznávali synové boží« – to asi myslíš ty kosmické hrdiny – »že krásné jsou dcery lidské« – tedy nejspíš naše baby – »a vstupovali k nim...« tedy že by nám přebírali naše holky a my abysme se na to jen dívali?“ rýpnul si chlap vedle mě.

„Zajímavá představa!“ pousmál jsem se. „Bohudík vzdálená skutečnosti. Vypadá to totiž naopak, víc by to asi vadilo našim ženám. Na Vušigdy je totiž »přebuchtíno«. Je tam velký přebytek žen a dívek a pozemské děvy tam budou mít setsakra konkurenci. Přitom jsem tam ještě neviděl ošklivku. A to už tam mám jednu namluvenou, učila mě řízenou telepatii a vypadá jako pohádková víla... Spíš by se měli Vušigďané obávat, že jim budou naši hoši chodit za místními holkami, ale Vušigďané jsou přející a nebudou kvůli tomu dělat žárlivé scény. Volných žen je tam víc než dost.“

„A kolik myslíš, že tam seženeš dobrovolníků?“ podíval se na mě opět se skeptickým výrazem ve tváři chlap naproti mně.

„Co já vím?“ pokrčil jsem rameny. „Když sto, tak sto. Když deset, tak deset. Nejsem snad jediný dobrodruh, který přistoupí na jejich podmínky a bude pomáhat připravovat přijetí ostatních lidí ze Země. Až tady začnou bouchat atomové rachejtle, bude pozdě na rozmýšlení, pak to bude – ber nebo pojdeš!“

„A co když žádná válka nebude?“ namítl chlap proti mně.

„To tady na Zemi nikdo nezaručí,“ řekl jsem. „Samozřejmě se ví, že atomovou válku může zahájit jedině idiot, ale těch je na obou stranách dostatek. Vždyť i v Čechách je spousta lidí, kteří by nejraději házeli na nepřátele atomovky! Naštěstí je nemáme, ale kdo se zaručí za Američany a za Rusy? Jen si přiznejte – sedíme v prachárně na sudech střelného prachu a idioti si kolem směle zapalují cigára. To nemůže dobře skončit!“

„A co udělají ti tvoji mimozemšťané, kdyby tady na Zemi opravdu vypukla atomová válka?“

„Pokusili by se zachránit co nejvíc lidí,“ řekl jsem. „Mohli by otevřít své skrýše a nabízet lidem záchranu. Otázkou je, kolik lidí zachrání. V současné době to odhadují na několik tisíc z celé Země. To není mnoho! Kdyby dokázali počet zachráněných zvýšit aspoň na milion, bylo by to lepší. Ale zachránit miliardy po celém světě není v jejich silách, to patří do říše pohádek. Možná budou rádi, když zachrání těch pár tisíc. Takový vzorek lidstva. Nebude to snadné, lidi jim nebudou důvěřovat, budou je zřejmě muset přemlouvat, aby přijali možnost záchrany. A samozřejmě je další otázka, jak dlouho to půjde. Až se radioaktivita rozleze po světě, budou muset i oni zavřít a nejspíš i zrušit základny, aby to radioaktivní svinstvo nenatahali k sobě. Zbývající miliardy na Zemi zemřou a nikdo jim nepomůže.“

„Myslíš, že to nikdo nepřežije?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Vušigďané dosud našli ve vesmíru dva světy zničené atomovou válkou. Oba úplně mrtvé. Když to na Zemi dopadne lépe, přežijí to švábi, mravenci a snad i medúzy v mořích. V ideálním případě atomová válka nebude. I to je přece možné. Ale spoléhat se na to... to bych přece jen raději získal pár dobrovolníků, aby na Vušigdy pomohli připravit přijetí zachráněných lidí ze Země. Čím víc, tím lépe! A kdyby se ukázalo, že záchrana nebude potřebná, aspoň by si tam nádherně užili s Vušigďankami. Mohu potvrdit, všechny jsou hezké jako obrázek. Žádnou ošklivou, tlustou nebo dokonce feministku jsem tam ani okem nespatřil.“

„Tady na vsi taky feministku nenajdeš,“ ujišťovali mě hned všichni jeden přes druhého.

Radši jsem ale zmlkl, neboť jsem si uvědomil, co mi říkala Raxdinka o harémech na Vušigdy. Jak v nich byli muži pány, pak se ženy vzbouřily a z mužů nadělaly otroky. Kdoví, jak to tenkrát bylo na Vušigdy s feminismem. Feminismus stojí na »ubližování ženám« a následné »emancipaci«. Při nadbytku žen se však těžko prosazuje. U Vušigďanů nemohlo kvést »domácí násilí«, nebo jak se na Zemi říká, »ubližování ženám«. Vušigďané mají násilí zakázané geneticky... Až na jisté malé procento těch, kdo dokáží v sebeobraně i zabít. Ty pak vybírají do Kosmického průzkumu, kde to zkrátka jinak ani nejde. Vesmír není růžový sad určený k procházkám. Když na procházce po neznámém světě potkáte šavlozubého tygra, těžko ho budete přesvědčovat, že byste spolu mohli vycházet i bez násilí, když on nejspíš vyznává jen zákony džungle a zejména právo silnějšího. A má hlad.

„Nu, popřemýšlejte o tom!“ vyzval jsem všechny. „Nikoho nenutím, ale za zamyšlení to stojí. Kdo se mnou půjde, může mít zásluhy na záchraně pár tisíc obyvatel Země v případě, že nastane katastrofa. To dá rozum, když katastrofa nenastane, žádné zásluhy nebudou. V tom případě se jen přestěhuje do opravdu odlišného světa. Když říkám »odlišného«, myslím tím tak jiný svět, o jakém se vám tady ani nezdá. Není divoký ani barbarský, jen »jiný«. Pro dobrodružnější povahy to je země zaslíbená.“

Netušil jsem, jak strašné proroctví právě říkám... 

Během mého povídání začali do hospody přicházet další lidé, mezi nimi i moji rodiče. Moc se ale ke mně nehlásili. Sedli si až do rohu šenku, ode mne co nejdál, ale všiml jsem si, že oba natahovali uši, aby o nic nepřišli.

„Co myslíš?“ zeptal se mě jeden mladší než já, pamatoval jsem si ho jako Vojtu a matně jsem si vzpomínal, že ještě chodí na vysokou. „Uživil by se tam třeba takový programátor?“

„Chceš po mně něco, co nevím,“ odpověděl jsem mu. „Na to bych se musel zeptat. Ale obávám se, že tam s pozemskými znalostmi nemáme šanci. Mají před námi náskok nějakých třicet tisíc let a mají naprogramované všechno co se programovat dalo. Ale mohl by ses to u nich pořádně naučit. Mimochodem, jejich styl učení je hodně zajímavý. Nalejou ti během několika minut příslušný obor do hlavy strojově. Pak se jen trochu pocvičíš a jsi jejich špičkový odborník.“

„Tys to zažil, že tak mluvíš?“

„Ano, učili mě dvakrát,“ přikývl jsem. „Nejprve mě naučili jejich řeč, to je poměrně krátké učení. Potom mě naučili bavit se s jejich Centrálním mozkem, to bylo složitější. To nebylo žádné programování, jen jsem se naučil využívat příkazy. Programování by mě ale také zajímalo. Kdoví, třeba se nechám od nich vzdělat.“

„Tys snad nedávno promoval na inženýra!?“ podotkl jiný mladík. „To ti nestačí?“

„Když oni jsou o kus dál,“ vzdychl jsem si. „Představ si, že by se v Čechách chtěl uchytit doktor alchymie z doby Rudolfa II. Kdysi uznávaný odborník by na dnešní chemii jen nevěřícně zíral. Obávám se, že se tak bude u nich cítit každý odborník ze Země. Máme jedinou šanci – přijmout jejich vyučování a získat jejich úroveň. Mohu potvrdit, že strojové učení nebolí a výsledky jsou lepší než za roky usilovného šprtání.“

„Říkáš – nádherně si tam užít s Vušigďankami...“ opakoval po mně Vojta... „To jich je tam tolik volnejch?“

„Hodně!“ ujistil jsem ho. „Pro nás chlapy to má obrovskou výhodu. Kteroukoliv si vyberete, ta si vás hledí, neboť má kolem sebe velkou konkurenci. Proto tam feministkám pšenice nekvete. Kdyby tam některé něco přelétlo přes nos a chtěla by dělat rebelii, zůstala by zkrátka »na ocet«. A holky to vědí, žádná nepomýšlí na rebelii. Kdo máte na Zemi problémy s holkami, nechte je tu ostatním a pojďte na Vušigdy! Tam si vás budou jinak hledět! A jejich vzdělání taky nevypadá k zahození.“

Bylo ale vidět, že staré chlapy nepřesvědčím. Zato mládež byla přístupnější. V hospodě byla převaha chlapů, mladší holky tu nebyly, jen pár starších ženských – jak říkal táta, »baby tam mají dámský kroužek«, ostatně už se scházely u jednoho stolu vzadu, ale početní převaha chlapů byla pořád velká.

„A bylo by možné tam jít i se zdejší holkou?“ zeptal se jiný kluk, také jeden z těch mladších.

„Vyloučené to z principu není,“ řekl jsem opatrně. „Ale pro zdejší holky to není. Na ty by působilo depresívně, až by zjistily tamější převahu žen...“

„No právě!“ opáčil kluk nadšeně. „Taková konkurence by na ně jistě měla dobrý vliv, aby si nás víc hleděly...“

„Řekl bych, že pro zdejší holky to nebude,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdo holku má, ať si jí hledí a nepošilhává po Vušigdy. Tam by měli jít jen ti, kdo tady momentálně žádnou nemají. Tam si nějakou najdou tisíckrát snadněji než tady. Ale ono to bude mít i jisté nevýhody, jako vždycky, když jste v první linii. Nebude to pro mamánky ani pro maminčiny mazánky.“

„Takže to nemá jen výhody?“ zeptal se Vojta.

„Nebude to dostavník, ze kterého se dá kdykoliv vystoupit,“ zvážněl jsem. „Je to cesta do cizího světa. Rádi vás tam přivítají, ale když se k nim dáte, spálíte za sebou mosty. Hlavním účelem je přece připravit záchranu lidí Země před hrozící katastrofou.“

„Návrat tedy nebude jednoduchý?“

„Podívejte se...“

Zamyslel jsem se a pak jsem jim přednesl argument, který jsem použil i u rodičů. Týkal se odchodu našich lidí za lepším do Ameriky a jejich utěšování, že se přece mohou kdykoliv vrátit. To se však podařilo jen málo lidem, pro většinu to byla cesta bez návratu. Vušigdy je také taková vysněná Amerika – mimochodem mnohem lepší – ale návrat je ještě těžší. Tento argument platil jak na rodiče, tak i tady. Ale tady měl, zdá se, lepší výsledek.

Dva kluci se mi přihlásili k cestě do Vušigdy.

»Programátor« Vojta, který by tím dokonce oželel vysokou školu v Čechách, a zemědělský odborník, agronom Ivan, kterému jeho dosavadní skoro-choť minulý týden oznámila, že má lepšího a ať na ni raději zapomene. Vojta doufal, že na Vušigdy získá rozsáhlejší vědomosti, než by v Čechách získal za tři roky studia, které mu ještě zbývaly k titulu a Ivan zase zabral na lákavý přebytek dívek, které si dovedou vážit i kluka ze vsi, uznávaného za odborníka jen ve zdejším agrokombinátu.

Dva hned první den? To nevypadá špatně!

Nechal jsem je, aby si vyřídili, co na Zemi ještě potřebují a pro definitivní odpověď si sem přijdu zítra.

Odchod z hospody jsem využil k další náborové ukázce.

Z brašny jsem vytáhl bohatě zdobený opasek, který jsem si obřadně připnul kolem pasu. Před hospodu mě doprovodili skoro všichni chlapi od našeho stolu i ostatní přihlížející. Venku jsem všem zamával – a vznesl jsem se.

Antigravitační opasek byl důkazem, že si nevymýšlím, ale také dalším lákadlem...

Errata:

11.08.2021 23:01