Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pozemská družina

Pochopitelně jsem neletěl daleko, jen k našemu domu. Tam jsem si odemkl, rozsvítil si v obýváku a čekal na rodiče. Čekání jsem si zkrátil telepatickým voláním Raxdinky. Slíbila přece, že bude na Zemi a možná mě bude sledovat pomocí mých kamer.

Když jsem jí řekl, že mám pro začátek čtyři zájemce, tedy vlastní rodiče plus dva poměrně inteligentní mladíky, řekla mi, že takový úspěch hned napoprvé nečekali a bylo by dobré, kdybych je všechny po jednom co nejdříve přivedl do »Čertova mlýna«. Budou tam na ně čekat, transformační kokony mají připravené.

Na rodiče jsem nečekal dlouho. Dav mých příznivců se po mém odletu vrátil do hospody, kde chlapi všechno ještě jednou podrobněji probírali, ale naše to příliš nezajímalo. Když slyšeli, že jsem odletěl domů, zvedli se, zaplatili a šli. Máma se omluvila dámské společnosti, která to přijala s pochopením.

Některé baby ji litovaly, jiné možná záviděly.

Nejspíš oboje, ale to druhé skrytě.

Než přišli rodiče domů, vyřídil jsem s Raxdinkou všechno potřebné a čekal jsem už jen na ně.

„První den čtyři zájemci, to ujde,“ řekl jsem rodičům, když dorazili do obývací kuchyně.

„Snad jen dva!“ opravil mě otec.

„Čtyři,“ trval jsem na svém. „Počítám i vás dva.“

„Ale my tam nepůjdeme!“ vyhrkla máma.

„Proč ne?“ podíval jsem se na ně udiveně.

„Vždyť je to... jako umřít!“ vyjekla máma.

„A co chcete dělat tady?“ namítl jsem. „Já už se přece vrátit nemohu. Chcete žít dál sami? Na Vušigdy budete mít brzy kupu vnoučat, ani je neuvidíte! Opakuji, je to jako odjezd do Ameriky.“

„Ale my jsme doma tady,“ přidal se k mámě i otec.

„Máš tu přece na hřbitově babičku s dědou,“ dodala máma.

Rychle jsem rozvažoval, co dál. Nutit je nemohu. Budu jim muset dát víc času na rozvažování. Nevymění vlast za vnoučata – i tak se to dá chápat. Nechám je tady a uvidíme! Až jim přinesu obrázky vnoučat, třeba se rozmyslí jinak.

„Takže mám jen dva,“ řekl jsem zklamaně nahlas. „Pokud necouvnou. Já už couvnout nemohu, v nejhorším tam budu sám.“

„Sám v úplně cizím světě?“ vyjekla máma.

„Sám tam jistě nebudu,“ usmál jsem se na ni, ale muselo to vyznít hodně trpce. „Má tam o mě zájem jedna šikovná dívčina, udělám si tam domov s ní, jistě nezůstaneme bez dětí. Škoda, být nás tam víc, bylo by to jistě veselejší.“

„A nemůžeš... nemůžeš se jim tam ještě omluvit, že sis to přece jen rozmyslel?“ chytala se máma toho pověstného stébla.

„Já se vrátit na Zem nemohu,“ řekl jsem smutně. „Vzduch mi teď vystačí už jen na čtyři dny, jídlo na dva dny. Pak se budu muset vrátit nebo zemřít. A to snad nechcete.“

„To jistě ne!“ odvětil rychle otec.

„Tak vidíte!“ řekl jsem. „A nemohli byste teď jít se mnou na hřbitov? Chci se tam ještě podívat, než odejdu...“

Tohle mi odříci nemohli...

Na hřbitově jsem se – asi naposledy – rozloučil s dědečkem a babičkou. Máma s tátou brečeli opodál, byli pořádně naměkko, ale rozhodnutí nikam se mnou nejít nezměnili.

„Tak babi a dědo, odcházím nenávratně do lepšího světa,“ končil jsem svůj tichý monolog. „Odpočívejte v pokoji, však jste se za svůj život starali víc než dost. Opravdu je mi líto, že vás tam nebudu mít. Budete mi tam chybět.“

Nevím, jestli to moji rodiče slyšeli. Říkal jsem to tak tiše, že nejspíš slyšeli jen tón mého hlasu.

„Můžeme jít,“ řekl jsem pak nahlas.

Domů jsme šli mlčky, máma zavěšená do táty, já jsem šel vedle nich na její straně, cesta tu byla dost široká. Stmívalo se.

Dům odemykal táta. Příslušelo mu to. Ale vešel jsem pořád ještě s nimi. Jsem jejich syn, i když se je chystám opustit. Nemám na vybranou, já už ne. Oni ještě mají, ale už o tom neřekneme ani slovo. Řekli jsme, co jsme museli říct, další slova jsou zbytečná.

Omluvil jsem se a odešel do svého, teď už vlastně bývalého pokojíčku. Doposud jsem se v něm cítil jako doma. Pokud se sem ještě někdy dostanu, budu tu už jako cizí návštěva. Tak jsem to aspoň cítil a tak to nejspíš bylo.

Spojil jsem se telepaticky s Raxdinkou, ale když jsem jí pro jistotu ohlásil, že přivedu jen dva dobrovolníky, ujistila mě, že už to ví. Má přece úkol sledovat mě a umí česky, rozuměla všemu.

Slovům asi rozumíš, ale jejich skutečnému významu těžko, pomyslel jsem si.

Taky mám ten dojem, odpověděla mi telepaticky.

Asi jsem si nedával pozor a pomyslel jsem si to moc nahlas.

Zítra přinesu ty dva – pokud si to ještě nerozmyslí, ohlásil jsem Raxdince oficiálně.

Budeme vás čekat, odpověděla mi.

Ráno jsme si u snídaně ještě chvilku povídali. Pochopitelně snídali jen rodiče, já jsem v té chvíli jen povídal. Líčil jsem jim město, ve kterém jsem byl, co všechno jsem tam viděl a sliboval jsem jim, že se co nejdřív vrátím na Zem a to se rozumí, má první cesta bude sem, za nimi. Už jsme ale ani jednou nezmínili, že by se tam měli vypravit za mnou.

Po obědě jsem opět odešel do hospody. Naši věděli, o čem tam chci diskutovat, ale se mnou už tam nešli. Máma se podřekla, že se trochu bojí, že by z ní sousedky chtěly o mně tahat rozumy. To se jí vůbec nelíbilo. Vlastně jsem se jí ani nedivil.

Já jsem tam jít musel, neboť jsem slíbil, že se tam objevím. Hospoda byla plná, až praskala ve švech. Včerejší události se již po vsi rozkřikly a kdekdo chtěl být při tom, až tam přijdu. Nemohl jsem je zklamat, zejména když jsem si chtěl aspoň dva zájemce odvézt. Kdybych se nedostavil, podruhé bych je neviděl. Nestojím o pověst žvanivého chlubila.

Ti dva, co měli zájem, tam už čekali, ale nebyli sami.

Agronom Ivan si s sebou přivedl své rodiče. Byli o trochu starší než moji, Ivan byl jejich jediný syn, takže souhlasili, že tam půjdou s ním, aby mohli mít radost z jeho úspěchů v cizím světě.

Když jsem včera rozdával rady, navrhl jsem oběma, aby svůj skrovný majetek někomu darovali – Vojta bratrovi a Ivan rodičům. Jenže co když se i rodiče chystali odejít? Ivan to vyřešil radou, aby domek rodičů darovali rodině strýce z tátovy strany. Tak to aspoň zůstane v rodě. Sepsali o tom darovací smlouvu, kterou uložili na obecním úřadě, a protože se na strýce nedovolali mobilem, poslali mu aspoň dlouhou textovou zprávu. Strýcově rodině se domek bude hodit pro Ivanovu sestřenici.

Řada zájemců se navíc rozrostla o další dva mladíky. Jeden se mi zdál na takový podnik ještě mladý, ale když se suverénně hlásil o místo na Vušigdy, pokrčil jsem rameny. Druhý byl zjevně opatrnější, ale také prohlásil, že už rozdal co měl a je připravený na cestu.

Poslední zájemce byl už starší chlap. Přihlásil se a zeptal se, jak to tam bude s financemi. Hlavně jestli zdejší finanční závazky budou platit i tam.

„Nebudou,“ řekl jsem mu. „Vušigdy je přece jiný svět než Země. Co sem pleteš nějaké zdejší závazky?“

„Víš...“ zakoktal se, „mám tady problém. Neřešitelný. Jde po mně exekutor, už mi zablokoval účet, onálepkoval všechno co mám v domě a teď se mě chystá vyhodit z domu. Doufám, že tam na mě nedosáhne, když tam teď odejdu?“

„Spadl jsi do dluhů?“ zeptal jsem se ho. „Už jsem to tady řekl včera. Je to cesta do cizího světa. Když se k nim dáte, spálíte za sebou mosty. Ani sám prezident exekutorské komory se tam za námi nedostane, to všem garantuji.“

„V tom případě jdu s vámi,“ řekl chlap. „Ale jestli tady jde o spálení mostů, rád bych před cestou spálil mosty doopravdy, ne jen ty pomyslné.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se ho.

„Jednoduše,“ řekl. „Já tomu grázlovi exekutorskýmu nedám vůbec nic. Vezmu dva kanystry benzínu, barák poleju a zapálím se vším, co je v něm. Udělal bych to tak jako tak, jenže pak by mě čekal arest – ale lepší arest, než skončit pod mostem a koukat se, jak se ta mrcha exekutorská napakuje. Co ty na to?“

„Chceš spálit mosty opravdu důkladně?“ zašklebil jsem se. „Mám zakázáno vzít tam rváče a násilníky. Ale spálit vlastní dům, to není násilí. A pak? Mám celkem deset antigravitačních opasků, pro každého jeden a ještě mi zbudou. Kdyby nás chtěl někdo zadržet, docela bych se přitom bavil.“

Takže jsem hned za tepla sdělil Raxdince, že zájemců bude místo dvou hned sedm, na což mi odpověděla, že by jich zvládli i víc, transformačních zámotků neboli kokonů mají ve zdejším doupěti celkem dvacet a kdyby bylo zájemců ještě víc, zajistili by přísun dalších.

Dobrá, to je zřejmě vyřešené, můžeme letět...

„První část cesty poletíme,“ oznámil jsem svým zájemcům. „Jak se tam létá, viděli jste už včera. Menší problém je v tom, že telepatii, nutnou pro řízení opasků, ovládám jen já. Obejdeme to tím, že ostatní opasky nastavím pro let ve formaci. Pak budu řídit jen první a ostatní poletí za mnou. Můžete si ještě vybrat, jaký tvar ta formace bude mít. Můžete letět jeden za druhým anebo jako husí hejno na tahu, rozvinuté do stran, žádné meze vám klást nebudu. Vyberte si!“

Vyšli jsme, pochopitelně s velkou bandou čumilů, na náves před hospodu. Tam jsem všem pečlivě nasadil a zajistil opasky. Pak jsem se postavil zády k nim a pobídl je, aby se seřadili tak, jak chtějí letět. Za sebou, vedle sebe, v klínovitém útvaru jako létá hejno husí... Ivanovi rodiče Emil s Marií se chtěli za letu držet za ruce, zato Kája se postavil daleko nalevo, zřejmě chtěl po celý let dobře vidět. Proč ne? Posledního Zdeňka jsem umístil co nejblíž k sobě a požádal ho, ať mi, až budeme ve vzduchu, ukáže svůj dům. Přistaneme poblíž, ať může »spálit mosty důkladně«.

„Tak připraveni?“ ohlédl jsem se po všech s úsměvem.

A když všichni přikývli, vznesli jsme se.

A bylo to úchvatné.

Nejprve se za námi dívala celá vesnice, plná náves, lidé si zacláněli oči před sluncem. Zdeněk mi ukazoval směrem k dolnímu konci vesnice. Přistáli jsme tam před starým ošuntělým dřevěným domkem.

„To je tvůj dům?“ zeptal jsem se ho pro jistotu. „Já jen, aby nepatřil někomu jinému!“

Jenže všichni potvrdili, že ta stará roubenka Zdeňkovi patří.

„Tak jdi!“ pobídl jsem ho.

„Ale... není to zrovna podle zákonů!“ ošíval se Zdeněk. „Ten dům už je vedený na jméno pana exekutora!“

„Nemravné zákony na Vušigdy neplatí,“ řekl jsem. „Tam se nebude měřit pokřivenými paragrafy.“

Zdeněk si dal tedy říci a vběhl do domku. Zakrátko se vrátil, ruce mu voněly benzínem, ale to už z oken vyšlehly plameny.

„Můžeme letět!“ řekl udýchaně.

Letěli jsme nízko nad terénem, tu a tam k nám dole pod námi vzhlédli lidé a nevěřili svým očím. Takovou letící formaci ještě nikdo nikdy v Čechách neviděl. Všiml jsem si, že někteří pohotovější na nás stačili namířit objektiv mobilu. Budou mít asi pěknou vzpomínku. Nevadilo mi to, jen ať si filmují. Budou mít problém s věrohodností natočených záběrů, trikových videí už se na internetu objevily mraky, jeden opravdický se mezi nimi jistě snadno ztratí.

Zajímavé bylo, že všichni kromě mě za letu roztáhli ruce do stran, jako kdyby měli křídla. Emil s Marií se celou dobu drželi za ruku, ale i oni druhou ruku roztáhli do stran. Nikoho nenapadlo letět bez roztažených rukou, třeba jako horkovzdušný balón nebo raketa. My lidé máme zkrátka od ptáků odpozorovaný styl letu, i když nám křídla chybí.

Neletěli jsme ani příliš rychle, i když proti prskoletu to byla rychlost, na jakou by se zaručeně nezmohl. Ani auta by s námi jen tak nedokázala držet krok, zejména v Čechách, kde je velmi málo silnic, kde se dá jet dvě stě za hodinu. Takže jsme po chvilce letu zamířili k zemi, k siluetě ruin starého »Čertovského mlýna«, ke vchodu do mimozemské základny.

Opatrně jsem přistál se všemi na prostranství před mlýnem.

Došlo tu k drobné legrační příhodě. Při odletu jsme mohli zaujmout formaci, abychom se vešli na prostornou náves. Zdejší plácek byl ale menší, všichni se na něj nevešli. Zastavil jsem tedy tak, aby všichni až na Káju byli na plácku, jen Kája visel nad potokem. Pak jsem všechny až na něho uvolnil z formace a teprve pak jsem s ním zamířil tak, aby se postavil na pevnou půdu.

„Už jsem se bál, že mě vyklopíte do potoka!“ komentoval to vesele Kája, když konečně stál na vlastních nohou.

„Když ty jsi byl ode všech nejdál!“ vzdychl jsem si.

„Ale zato jsem měl nejlepší rozhled!“ chlubil se Kája.

„Takže to stálo za to?“ usmál jsem se.

Kája nadšeně přikývl.

„Já děkuji hned dvakrát,“ řekl Zdeněk.

„Proč dvakrát?“ usmál jsem se.

„Zachránil jsi mě od arestu a umožnil jsi mi aspoň mrňavou pomstu,“ řekl Zdeněk. „On si tam už přivedl zájemce o koupi a teď mu bude muset vracet peníze. Jen tak na ně, na hamouny!“

Nemusel ani rozvíjet, koho tím myslí.

„A vašim dobrovolným hasičům jsi připravil neočekávané hasičské cvičení,“ dodal jsem.

„Chtěl bych vidět, jak uhasí dvacet rozlitých litrů benzínu!“ řekl s gustem Zdeněk. „Rozlil jsem to po půdě, aby to prosáklo skrz dřevěné stropy, pak jsem uvnitř polil nábytek a na odchodu jsem škrtl zapalovačem. To neuhasí ani deset sborů! Ještě nedávno jsem byl taky hasičem, umím si to představit.“

Pravda, nejhorší požár dovede připravit jen odborník...

„Takže pánové,“ zvážněl jsem. „Jsme na místě. Té zřícenině před námi říkají zdejší lidé »Čertův mlýn«. Nemusím dodávat, že tady žádné čerty nepotkáte, ale je tu tajný vchod do mimozemské základny. Máte ale také poslední příležitost couvnout, kdybyste si to rozmysleli. V tom případě vás snažně požádám, abyste to místo nikdy a nikomu neprozradili. Mimozemšťané by museli z druhé strany vchod zabetonovat a základnu někam přemístit, stálo by je to moc práce a já bych za to mohl. Takže bych asi viníka vypátral a příkladně potrestal.“

„Jak bys ho potrestal?“ chtěl hned vědět Kája.

„Něco by mě jistě napadlo,“ řekl jsem. „Třeba ho z výšky zasypat shnilými vajíčky. Větší darebáky bych ztrestal hůř. Co bys řekl tomu, kdybych mu v nestřeženém okamžiku zacvakl kolem pasu antigravitační opasek a pak bych se s ním proletěl lesem? Já bych pochopitelně letěl tak, abych se korunám smrků vyhýbal, ale ten chudák by to bral skrz větve, to by byl asi horší výprask než koštětem. A kdyby někdo zasluhoval ještě horší trest? Mohl bych jeho opasek vypnout v takových dvou stech metrech výšky, spadl by dolů, nejlépe na skály...“

Až jsem se sám otřásl při té představě. Ale hned mi také došlo, že tím bych ve Vušigdy skončil. Nebyl bych už člověkem, který dokáže zabít jen v sebeobraně a stal bych se v jejich očích vrahem, i kdyby ten potrestaný předtím hodil ostrý granát mezi děti z mateřské školky.

Ale – vyhrožovat bych tím mohl!

A doufám, že by tomu všichni uvěřili...

Na Zemi určitě...

Zavedl jsem tedy všech sedm do sklípku. Zdál se jim příliš všední, ale jen do chvíle, než jsem prošel stěnou do druhé části. Vyzval jsem je, aby mě následovali, ale stěnou neprošel nikdo. Musel jsem se vrátit, předvést jim, že jsem pořád živý a opakoval výzvu, aby mě následovali.

„Jestli vás zastaví tohle, co budete dělat, až budete muset projít skutečnými dveřmi?“ pokáral jsem je. „Tohle je obyčejná holografická stěna, zastaví to lesní zvířata a bojácné lidi, ale dá se skrz to projít úplně bez odporu. Jestli vám vadí, že musíte projít skálou – já chápu, když se to člověku blíží k nosu, každý zpomalí, já jsem zpomaloval také – můžete si pomoci tím, že zavřete oči a projdete při stěně po hmatu – hmatem to nezjistíte. Tak jdeme! Nebojsové s otevřenýma očima, bázlivější poslepu!“

V druhé části také nic nebylo, ale čekaly nás těžší dveře.

Spojil jsem se s Raxdinkou – na tak krátkou vzdálenost to byla hračka – a řekl jsem jí, že jsme tady a nejdřív půjdu já, abych ostatním předvedl, že to nic není. Pak jsem měl ke všem krátkou přednášku o vlastnostech dalších dveří – už se dají nahmatat, ale podle hmatu se podobají sulcu – a vmáčkl jsem se do toho rosolu, za okamžik jsem byl na druhé straně. Byla tu Raxdinka, s ní dvě mladší asistentky a starší odbornice Zarcha, která se starala, aby všechno probíhalo podle nového receptu. Jen jsem se na všechny usmál a vmáčkl se zpět do dveřního rosolu, abych mohl na druhé straně povzbudit krajany.

„Už tam na vás čekají,“ informoval jsem je. „Kdo jdete jako první?“

Nikomu se nechtělo, tak jsem určil pořadí já. Jako prvního jsem poslal Zdeňka. Měl by nejvíc spěchat, aby zmizel z dosahu pozemské justice. Vmáčkl jsem se hned za ním. Zdeněk už ležel na zemi a nebyl červený jako před okamžikem, teď měl normální barvu – v pozemských očích by ale byla mrtvolně modrá. Právě ho asistentky hbitě svlékaly, aby ho mohly uložit do rozevřeného »kokonu«, takové větší rakve oblých tvarů.

„Mohu přivést další?“ zeptal jsem se.

„Klidně!“ opáčila Raxdinka, sotva se na mě krátce ohlédla. Bylo vidět, že je zaujatá počínající transformací, nemělo smysl je rušit, vmáčkl jsem se proto raději zpět do huspeninových dveří.

Jako druhého jsem určil pana Emila.

„Počkej tam na mě!“ vyzvala ho jeho choť Marie.

Nevymlouval jsem jí, že se oba probudí až za dvacet dní. Nemělo by to smysl, jen by ji to rozrušilo. Tak ať si myslí, že tam na ni bude její muž čekat. Setkají se, až se probudí a to už budou vědět víc. Přinejmenším jim to vysvětlíme znovu a lépe.

Pak už to pokračovalo hladce až do posledního, traktoristy Franty, který dával přednost ostatním, až zůstal jako poslední.

„A nemohl by se některý z nich přijít ukázat?“ dožadoval se potvrzení o neškodnosti chystané procedury.

„Já ti nestačím?“ rozdurdil jsem se na něho. „Neříkám, že je to příjemné, ty rosolovité dveře mají zachytit všechno z jejich i z naší strany a nikomu se do nich dvakrát nechce. Já už jsem si na ně přece jen trochu zvykl. Pojď, ať na nás nečekají!“

A vtáhl jsem ho do rosolu za sebou za ruku.

Naštěstí se nechal uchlácholit a nebránil se. Teprve na druhé straně zalapal po dechu a stiskl mi ruku v křečích.

Kyanovodík!

Byla ho tam asi tisícinásobná koncentrace proti německým plynovým komorám. Kdo se ho nadechl, jen krátce zalapal po dechu, zmodral a skoro okamžitě ztratil vědomí. Poprvé jsem si to ani neuvědomil a pochybuji, že tihle ano. Tady by jistě nebyly dveře poškrábané od nehtů, i kdyby dveře nebyly pouhý rosol.

Mé svědomí ale nemělo důvod protestovat. Za normálních okolností bych všechny zavraždil, vtáhl jsem je přece do plynové komory s kyanovodíkem. Nebylo to vraždění jedovatým plynem, i když ten plyn je pro lidi Země smrtící.

My Vušigďané ho přece normálně dýcháme.

Ale nejvíc se to lišilo transformačními kokony a sehranými týmy zdravotnic, které s otrávenými okamžitě zahajovaly proces přeměny do nových životních principů.

Ne, není to vraždění v plynu.

Je to nový, i když jiný život.

Errata:

11.08.2021 23:01