Vítej, návštěvníku!

Nijjatejja

Můj úkol skončil vtažením Franty skrz dveře. Dál už jsem tam byl zbytečný a mohl jsem si svléci skafandr. Raxdinka teď na mě neměla čas, naštěstí tam na mě čekala další asistentka, aby mi s tím pomohla. Oblékl jsem si zdejší klasickou tuniku a čekal na ostatní, až skončí. Protože kokonů bylo jen sedm, rozhodli se vzít je s sebou do Vušigdy. Nakládání nebylo těžké, kokony se samy vznášely a ukládaly do držáků, vyměněných místo křesel.

Pak jsme si odbyli krátký let, sestávající z velmi prudkého rozjezdu a ještě ostřejšího brzdění – a byli jsme v mém novém domově ve městě Risipeja. Tam nás Zarcha propustila, řekla, že na uložení kokonů potřebuje jen jednu. Kokony ji totiž poslušně následovaly jako psíci, kam jim určila. Připomněla mi ještě, že bych měl být přítomen jejich probuzení – budu pro ně jediná známá tvář, schopná rychle je uklidnit. Ale to už jsme nasedali do kabinky »sádegu«, která nás měla dovézt do našeho patra.

Máme dvacet dní, než proběhne proces. Vušigďané mezitím rozhodli posečkat s dalšími až podle zkušeností s dobrovolníky, takže momentálně nemám důvod vracet se na Zem. Raxdinka se sice musí účastnit kontrol nad procesem, ale kokony příliš dozoru nepotřebují, stačí tam vždycky jen jedna a jsou na to čtyři, takže se střídají a každá má dost volného času. Zatím jsem se měl dále seznamovat se světem Vušigdy – ještě bylo pořád co objevovat.

A sám jsem měl také dost otázek.

Vrátil jsem se ke zdejším společenským normám.

Raxdinka se totiž ke mně chovala s takovou samozřejmostí, jako bychom byli manželé. Musel jsem se na to přeptat. Jak se vlastně taková velká rodina »tovelozy« zakládá?

„Tak, jako jsme ji začali my dva,“ ujistila mě. „Začínají dva a to tím, že se nastěhují do jednoho bytu.“

„Takže tím, že jsi mě vzala »do podnájmu«, jsme se vlastně stali manžely?“ požadoval jsem upřesnění.

„Ano,“ usmála se na mě líbezně. „Tady na Vušigdy s tím neděláme velké slavnosti, jako vy na Zemi. Žádné honosné, celé dny trvající svatby s kupou hostů. Prostě se ti dva první sestěhují do jednoho bytu a to stačí.“

„A když nejsou svatby, nejsou ani rozvody?“ rýpl jsem si.

„Jistěže ne,“ přikývla. „Čistě teoreticky bys mohl být opět svobodný, kdybych od tebe odešla. Žena smí »tovelozy« opustit, ale muž jedině tím, že by od něho odešly všechny a zůstal by sám. To ti ale se mnou nehrozí, mám tě opravdu ráda a neodejdu.“

„Takže jsem vlastně ženáč!“ došlo mi.

„A vadí ti to snad?“ podívala se na mě mile.

Zkusil jsem si ji představit, jak bych ji viděl, kdyby se přede mnou objevila na Zemi a nechala si odbarvit skafandr, abych ji viděl mrtvolně modrou. Raxdinka měla ale tak hezkou tvářičku, že... nevím, nevím... Teď jsem ji ale viděl jinýma očima, takže mi připadala jako andílek – i když s čertem v těle.

Dobře, jsem tedy ženáč...

Pozemský život jsem beztak definitivně opustil, budu tedy žít na Vušigdy a jestli k tomu patří zdejší zvyky, nezbývá mi, než se podřídit. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. A Raxdinka je – viděno zdejšíma očima – holka jako lusk, s tou bych to vůbec neprohrál. Takže milý Honzo, je to tvoje zákonitá choť, nedumej už nad tím a chovej se tak, jak to zdejší mravy vyžadují.

„No dobře, stěžovat si nebudu,“ přijal jsem to.

A nebylo k tomu třeba ani to obligátní »Ano«. Jenže tím to ani zdaleka nekončilo.

„Domluvila jsem se s jednou kamarádkou,“ zvěstovala mi. „Je to astronomka, uznávaná odbornice. Občas odlétá na oběžnou dráhu kontrolovat družice, protože odsud, s povrchu Vušigdy, nic z vesmíru nevidíme. S tou se taky nudit nebudeš.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na ni trochu nechápavě. Nedalo se přece tvrdit, že bych tak toužil po pohledu do vesmíru. Ještě bych pochopil, že to na Vušigdy při trvale zatažené obloze nebude tak snadné jako na Zemi, jenže Vušigďané se sem přistěhovali ze světa Zvórúhí, kde obloha jistě trvale zatažená nebyla, díky tomu tam rozvíjeli kosmonautiku, která je pak zachránila. To by se na Vušigdy nemohlo stát. Kdyby tu žili nějací původní obyvatelé, nevěděli by o vesmíru lautr nic a nic by je neponoukalo něco se o vesmíru dozvědět.

„Nijjatejja umí velice poutavě o vesmíru vyprávět,“ snažila se mě Raxdinka přesvědčit. „Akorát tak jednou za pět let vašeho času zmizí na pár dní do družice na oběžnou dráhu, to je zkrátka daň za její odbornost.“

„No dobře, zajímavé by to být mohlo,“ připustil jsem, že by takové vyprávění mělo cosi do sebe. „To jako předpokládáš, že k nám bude za tebou občas chodit, nebo jak to myslíš?“

„Za mnou?“ podívala se na mě nechápavě. „Proč za mnou? Podívej se, mojí povinností jako tvé první ženy je vybrat pro tebe druhou manželku. A bude to Nijjatejja. Máš něco proti ní? Vždyť jsi ji ještě neviděl, tak přece nemůžeš být proti!“

Jauvajs! Tohle je přece podraz! Zřejmě jsem si to nenechal včas a hlavně pořádně do detailů vysvětlit. I když mě to už mělo dávno napadnout. Je tu sice ideálem rodina ve složení muž, žena a děti, jenže to je ideál hodně vzdálené budoucnosti, až se tady sníží poměr mužů k ženám na padesát na padesát. Do té doby tu ale platí polygamie. Dvaadvacet žen na jednoho chlapa! Většina »tovelozy« maximálního počtu žen nedosahuje, ale ta základní rodina muž a žena je tu braná jako pouhý základ. A především mi včas nedošlo, že nebudou brát ohled na naše, pozemské zvyklosti. Ono se to řekne – přizpůsob se! Ale tohle je na mě trochu moc!

„Poslyš...“ rychle jsem dával dohromady všechny drobné střípky mých dosavadních znalostí, „není ve vašich pravidlech, že s rozšiřováním »tovelozy« musí souhlasit úplně všichni? Neměl bych mít právo do toho mluvit i já?“

„Vždyť já to zatím jen navrhuji!“ opáčila. „Souhlas musí dát všichni, tedy i ty. Nijjatejja předběžně souhlasí, já ji navrhuji, přece nebudu proti, takže rozhodovat budeš ty. Ale měl by ses s ní seznámit! Nemůžeš ji zavrhnout a přitom ji ani očkem nevidět!“

Sakra, vždyť je to praštěné! Aby manželka manželovi nutila svou konkurentku! To by se na Zemi stát nemohlo!

„A nevystačili bychom si jen my dva?“ zkusil jsem to jinak, mírněji. Upřímně řečeno, Raxdinka by mi stačila. Nejsem přece paša, abych musel mít žen celý harém!

„Chceš žít s námi, tak si zvykej!“ vybídla mě. „Počkej, já ti ji teď hned zavolám!“

Na chvilku strnula – jak je to u telepatického volání běžné.

Pak se otevřely dveře a do bytu vstoupila – Nijjatejja.

Astronomka Nijjatejja

Očima stejných bytostí...

Astronomka Nijjatejja byla úplně jiný typ než Raxdinka.

Raxdinka se podobala zrzavé, mírně rozvrkočené víle. Nijjatejja budila dojem černé kněžny. Byla vyšší než Raxdinka, dlouhé hladké vlasy barvy havraní měla sčesané až do čela a na ramenou jí vytvářely vlny, velké oči s výrazným obočím, plné rty. Také její oblek byl maličko jiný. Přes obvyklou tuniku měla na sobě navíc černou vestu s bílými ozdobami a musím uznat, hodilo se to k jejímu obličeji i k vlasům. Zatímco jsem si ji mlčky prohlížel, upřela na mě rentgenový pohled, jako kdyby mě chtěla skrz naskrz prosvítit.

No nazdar, pomyslel jsem si, ta tu od první chvíle převezme velení a otočí si nás oba kolem prstu.

„Pojď mezi nás!“ pozvala ji Raxdinka. „Představovat vás nebudu, víte o sobě dost, abyste se nespletli.“

„Pozemšťan na Vušigdy! To tu ještě nebylo!“ řekla hezkým, sytým a melodickým hlasem Nijjatejja. Od prvního slova jsem jí uvěřil, že umí velice poutavě vyprávět. Co mě však zarazilo, byla její čeština. Ona mluvila česky! Jistě, při kvalitě strojového učení bych se nemusel tak hloupě divit, ale – že ji to vůbec napadlo!

Ale že bych zde byl první pozemšťan? To snad ne!

„Vždyť jste si, pokud si to správně pamatuji, kdysi ze Země několik desítek lidí odvezli!“ namítl jsem.

„Ty vzali ještě na Zvórúhí,“ připomněla mi Raxdinka. „Na Vušigdy se ještě žádný cizinec nedostal. Jsi opravdu první.“

„Předchozí kontakty se Zemí skončily jeden a půl tisíce let před Velkým Stěhováním,“ dodala Nijjatejja. „Za tu dobu se geny Země dokonale promísily s geny našich předků. Navíc ti tehdejší nebyli čistí pozemšťané, ale tak nějak napůl.“

„Takže máš před sebou prvního čistokrevného pozemšťana na Vušigdy,“ ujistila ji Raxdinka. „Ale nebude tu dlouho jediný. V kokonech máme už šest dalších.“

„Sedm!“ opravil jsem ji.

„Šest pozemšťanů – a k nim jednu pozemšťanku,“ upřesnila to Raxdinka. „A z těch šesti si ještě jednoho odečti, protože je to už starší pán. Jeden z těch nových si s sebou vzal rodiče.“

„To byl zajímavý nápad,“ obrátila se na mě Nijjatejja.

„Byl, ale to nejsou moji rodiče,“ vzdychl jsem si.

„Jak to?“ podivila se Nijjatejja.

„Ti moji se sem neodvážili. Doufám, že je sem vezmu někdy příště, až se jim bude po mně víc stýskat.“

„To se ještě časem vyřeší,“ mávla rukou Raxdinka. „Teď se máme dohodnout my tři. Jak se ti, Honzo, líbí Nijjatejja? Vezmeme ji mezi sebe?“

Jauvajs, ta to bere hopem, pomyslel jsem si, ale dával jsem si pozor, aby se to neprojevilo v telepatii. Ale stejně je to hopem! Vidíme se poprvé sotva pět minut a hned svatba! Protože – podle zdejších pravidel odpovídá formule »vzít ji mezi sebe« pozemské formuli »pane ženichu, berete si dobrovolně...«

Jenže tady je jiný svět! Na Zemi je bigamie trestná, alespoň v Evropě a to ještě ne u muslimů, kteří polygamii tolerují. Tady je to... vlastně nutnost. Dokonce taková, že je povinností první manželky vybrat tu druhou, což Raxdinka udělala.

A Nijjatejje zřejmě taky nevadí, že by se měla o mě dělit. Do čeho jsem to spadl! Ale – kdo se dal na vojnu, musí bojovat, tady to jinak nepůjde. Další odpor je nejspíš zbytečný a marný. Tady je zkrátka jiný svět!

„Vezmeme ji,“ přikývl jsem.

Až teď jsem si všiml jedné zdánlivé maličkosti.

Z ničeho nic trochu poklesla intenzita osvětlení. Skoro jako by se venku setmělo, jenže Raxdinčin byt nebyl umístěný někde na okraji stavby, takže neměl jediné okno a venkovní stmívání se v něm nemohlo projevit.

Zpozorněl jsem. Není to nakonec projev nějaké poruchy?

Poslední otázku jsem vzápětí zopakoval telepaticky, jenže směrovaně na Raxdinku, aby ji Nijjatejja neslyšela.

„To nic,“ odpověděla mi také telepaticky Raxdinka, ale bez směrování. „To je přece večer...“

„Snad sis toho nevšiml až teď?“ usmála se Nijjatejja.

„Až teď,“ přikývl jsem, ale řekl jsem to nahlas.

„Tohle má kořeny ještě v našem starém domově Zvórúhí,“ rozhovořila se Nijjatejja. „Jak se otáčel, střídaly se na něm dny a noci a určovaly náš rytmus života. Vušigdy se také otáčí, ale dny jsou tu o polovinu delší. Bohužel jsme byli na rytmu Zvórúhí tak závislí, že nám jiný rytmus Vušigdy dělal problémy. Skončily až když jsme svá města zatemnili a v osvětlování nastavili rytmus podle Zvórúhí. Mělo to i své výhody. Domy bez oken jsou tepelně mnohem výhodnější.“

Uměla vyprávět poutavě, to se jí nedalo upřít. Měla pro to hlas jako stvořený a doprovázela to mimikou obličeje, která do jejího vyprávění pasovala.

„Jak dlouhý tu je den?“ zeptal jsem se.

„Třicet »tahyků«,“ odvětila Nijjatejja. „To ti asi nic neřekne, ale porovnávala jsem to s vašimi časovými konstantami. »Tahyk« trvá dvě třetiny pozemské hodiny, třicet tahyků odpovídá zhruba dvaceti pozemským hodinám. Na to si zvykneš snadněji než by sis zvykal na přirozený den Vušigdy, ten trvá třicet vašich hodin.“

„Tak se mi to nezdálo, že tu čas nějak rychleji ubíhá!“ řekl jsem s úsměvem. „Dvacet hodin je méně než našich dvacet čtyři.“

„Na to si zvykneš, není to ještě tak velký rozdíl,“ trvala na svém Nijjatejja. „Zachovaly se poznatky s lidmi dovezenými ze Země kdysi dávno, ještě na Zvórúhí. Zvykli si obvykle rychle.“

„Pokusím se,“ slíbil jsem.

Pak jsme spolu odešli do nejbližší společné jídelny. Byla na stejném podlaží, stačilo projít asi pět set metrů chodbami. Dával jsem si pozor, kudy jdeme, abych příště trefil i sám.

Jídelna se podezřele podobala jídelnám na Zemi, nejvíc mi připomínala nezapomenutelnou školní jídelnu, kam jsem chodil na základní škole. Dlouhý výdejní pult, na začátku tácy, na které jsme si vybírali vystavená jídla. Proti školním jídelnám tu nikde nevybírali stravenky a proti jiným jídelnám tu chyběla pokladna. Raxdinka mě ujistila, že se to někde počítá, takže jsem si přestal dělat starosti s placením. Odnesli jsme si tácy ke společnému stolečku a pustili se do nebývale chutné večeře.

„Mám pro vás oba zajímavost,“ navázala zase trochu jinak, opět s úsměvem, Nijjatejja. „Chystá se výjimečný kosmický jev, který by se mohl projevit i pod oblačnou pokrývkou Vušigdy. Navrhla bych vám účastnit se pozorování. Já to mám v pracovní náplni, ale myslím si, že to bude zajímavé i pro laiky. Trochu se vám tím přiblíží můj obor, abyste si nemysleli, že je odtržený od normálního života na Vušigdy.“

„Jaký je to jev?“ zeptala se Raxdinka. Jen mě předběhla, já byl také zvědavý »až na půdu«.

„Do zdejší hvězdné soustavy dorazí čelo rozpínajícího se oblaku ze supernovy,“ řekla Nijjatejja. „Je to velice řídký prach, dlouhou cestou vesmírem dávno vychladlý. Nebude nebezpečný. Nejzajímavější je na něm to, že to čelo je podivuhodně ostré, ten prach se nerozptýlil rovnoměrně. Už je na to několik zajímavých hypotéz, od elektromagnetických jevů po gravitační efekty, ty se při příchodu oblaku potvrdí nebo vyvrátí. Zajímavé pozorování se čeká nejen z družic, ale projeví se to až na povrchu. Očekáváme, že po celé Vušigdy vzplanou vydatné, od několika dnů po týdny trvající polární záře, takže bude dost času k jejich pozorování buď mimo města, z okolní přírody, nebo v omezené míře i ze střech budov a z těch několika vyhlídkových ochozů ve vyšších patrech. Samozřejmě všechno zaznamenáme i ze satelitů, ale já to budu natáčet ze střechy našeho domu. Doufám, že to budete aspoň pár hodin sledovat spolu se mnou, ujišťuji vás, že to bude zajímavé a nudit se jistě nebudete.“

„Kdy to nastane?“ zeptal jsem se.

„Už brzy,“ řekla Nijjatejja. „Dnes je to za čtyřicet dva dny. A potrvá to přinejmenším týden, v lepším případě pár desítek dnů. Myslím, že to bude úžasná a dostatečně zajímavá podívaná.“

„Takže to uvidí i krajané, co jsou právě v transformačních kokonech,“ řekl jsem spokojeně.

„Ale proč taková událost neprošla do zpráv?“ zachmuřila se trochu Raxdinka.

„Asi to lidi na Vušigdy nezajímá,“ řekla Nijjatejja.

„O tom bych pochybovala,“ řekla Raxdinka. „Například mě by to zajímalo hodně. Nebude to zrovna všední událost.“

„Částečně je to i kvůli tomu, aby nevypukla panika,“ dodala Nijjatejja. „O tomhle oblaku víme přece pár tisíc let, jen my jsme se toho doopravdy dočkali. Jenže asi před pěti sty lety se objevilo Hyzgrinisovo proroctví. Hyzgrinis byl vynikající hvězdář té doby a vyslovil obavy, že ten prachový oblak nebude neškodný. Podle něho ta ostrá čelní stěna nevypadá přirozeně a napovídá, že v tom oblaku mohou být nebezpečné síly. I když to krátce po jeho smrti vyvrátila skutečnost, že oblak prošel hvězdnou soustavou světa Balhol neškodně. Když tam pak přistála hvězdná loď a připojila planetu mezi naše záložní světy, neobjevila tam žádné potvrzení té katastrofické vize.“

„Tak proč s tím děláte takové tajnosti, vy astronomové?“ řekla Raxdinka vyčítavě.

„Ta hvězdná loď rovněž proletěla čelem oblaku,“ doplnila Nijjatejja. „A pořádně to s ní zamávalo. Ono v tom nejspíš přece jen něco bude. Smůla je, že největší planeta naší soustavy je právě na opačné straně našeho slunce. Být na naší straně, mohli bychom už dnes studovat, jak ta vlna účinkuje na velkou planetu. I když se většina astronomů shoduje, že největším efektem budou opravdu jen ty polární záře po celé Vušigdy, nejen kolem pólů.“

„Jak daleko odsud vybuchla ta supernova?“ zeptal jsem se.

„Skoro tisíc světelných let,“ ujistila mě Nijjatejja. „Světlo toho výbuchu sem dorazilo už dávno, ten oblak je pomalejší.“

„Takže uvidíme jevy, které se dají pozorovat jen jednou za život?“ shrnul jsem to.

„Jednou za život... na jednom světě jednou za milion let,“ rozšířila to Nijjatejja. „Za dalších tisíc let to bude pozorovatelné na vaší Zemi, to ten oblak dorazí k vám. Jenže na Zemi – to se dá už dnes spočítat – narazí čelo oblaku nejprve na Jupiter, na Saturn a až potom na Zem. Mars a Venuše budou tou dobou na opačné straně za Sluncem, ale na pozorování interakce vlny s Jupiterem se naši hvězdáři těší už dnes.“

„To by znamenalo, že jsme záblesk od výbuchu supernovy museli už dávno na Zemi pozorovat!“ došlo mi.

„Záblesk ano,“ přikývla Nijjatejja. „Ten jsme i my na Zemi už dávno natočili. Rozšiřující se oblak prachu letí pomaleji. Na ten si na Zemi jistě nedočkavě počkají naši prapotomci. My máme to štěstí, že to budeme pozorovat na vlastní oči a tady.“

„Jistě, to bude zajímavé,“ připustil jsem.

Nijjatejja nás opravdu nezklamala. Uměla vyprávět, navíc měla opravdu zajímavé téma. Mezitím jsme spořádali večeři, pak jsme odevzdali tácy u příslušného okénka a zamířili chodbami do Raxdinčina – a teď už vlastně našeho – bytu.

Errata:

11.08.2021 23:01