Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probouzení

Raxdinka vymyslela »vlastivědný výlet«.

Nepotřebovala na to ani velké přípravy. Objednala dopravní prostředek pro cesty mimo město zvané »dure«, naložili jsme kufr zásobami jídla a nápojů a vyrazili jsme.

Schválně neříkám »auto«, i když se »dure« podobá nejvíc autu bez kol. Je to vlastně podobná prosklená kabinka jako výtah »sádeg«, až na to, že má sedadla umístěná napevno, spodní část je určena pro zavazadla a nikdo zjevně nepočítá s možností cestovat vestoje.

Podobnost se »sádegem« je i v tom, že ani tohle auto nemá ruční řízení. Jako u výtahu stačí navolit cílovou stanici a výtah tam bez dalších zásahů dojede, tady postačí určit na mapě cíl a o další cestu se nikdo nestará do chvíle, kdy automat vybídne cestující otevřením dveří k vystoupení. Dokonce prý je časté, že si cestující po celou cestu ponechají zatemněná okna a zabývají se jinou činností.

My jsme ovšem nechali všechna okna průhledná, protože jsem byl zvědavý na okolní přírodu.

Podobnost se »sádegem« pokračuje i v tom, že první úsek cesty absolvujete stejnými tunely a šachtami. Hlavní rozdíl je ten, že kabina výtahu přijede do »stanice«, kde zastaví a vybídne vás otevřením dveří k nastoupení, kdežto »dure« z těch dveří vyjede na chodbu a pomalou jízdou dojede přede dveře vašeho bytu, kde teprve zastaví. K tomu je třeba, aby se výtahové dveře otevřely víc než pro nastupování – ale už jsem se zmínil, že zdejší dveře se neotevírají, ale vsáknou do stěny a pak se stejně podivně zavřou.

Pak se ovšem pro »dure« rozevřou jen o trochu víc.

Vlastně jsem se nezmínil ani o tom, že »stanice« výtahu je výklenek šachty či tunelu, kde se kabinka odklidí stranou a když vystupujete a nastupujete do výtahu, za zadní stěnou kabiny sviští jiné kabinky. Kabinka zkrátka nemá šachtu či tunel jen pro sebe. Je pak na automatech, jak kabinku zařadí do proudu jiných.

Pak ovšem není žádný div, že auta »dure« mají stejný tvar i rozměry jako kabinky »sádegu«, liší se vlastně jen tak, jako se na Zemi odlišují dálkové autobusy od městských nízkopodlažních autobusů hromadné dopravy. To ovšem platí jen když vezete větší zavazadla. Když zavazadla nemáte, nebo máte jen příruční, klesne podlaha kabiny i se sedadly níž a rázem jedete nízkopodlažním vozidlem. Jen se zavazadly se zkrátka nastupuje maličko hůř.

Jeli jsme »do přírody«, proto jsme museli mít dostatečné zásoby potravin. Mimo města tu nejsou žádné osady, vesnice, ba ani osamělé chaty. V Čechách obvyklá chatařská mánie se zkrátka Vušigďanům velkým obloukem vyhnula a v přírodě nenarazíte na žádný obchod.

Říkám sice »jeli jsme«, ale s autem bez kol můžete jedině létat, nanejvýš se vznášet. Vyzkoušeli jsme si oboje. Nejprve jsme letěli, i když v nevelké výšce, tak do dvou tisíc metrů. Výš to na Vušigdy nejde, výš až do stratosféry sahají fialové mraky, kde by pozemská dopravní letadla létat nemohla. Jsou tam vzdušné víry, které by je nejspíš rozlámaly. Dá se tu letět jen těsně pod mraky anebo klouzat nízko nad zemí, což se podobá jízdě v automobilu, jen tu ještě chybí silnice, mosty, tratě a vůbec nějaké stezky.

Raxdinka nám domluvila návštěvu chovné stanice zdejšího skotu. Chovají tu krávy podobné našim – až na fialovou barvu. Maně jsem si vzpomněl na fialovou reklamní krávu Milka, ale dostalo se mi ujištění, že jsem tu zaručeně první pozemšťan a na Zemi je fialová kráva opravdu nesmysl. Zato na Vušigdy jich jsou celá stáda. Mají tu pro ně přenosné kravíny, takové samohybné přístřešky s krmelci, vybavené soupravami pro dojení, které musí být přece jen obsluhovány lidmi. Obsluha zde má odpočinkové místnosti, kde ale nebydlí, létá sem z nejbližšího města, obvykle jednou denně a sice ráno, v poledne a večer, pokaždé jiná směna. O venkovskou práci je údajně velký zájem. Dopravu píce a odvoz mléka zařizují automatické létající kamiony – vlastně opět auta »dure«, jenže s přivěšenými návěsy.

Obsluhu tvořily samé ženy, které naše návštěva příjemně vytrhla z každodenní všednosti. Ochotně nám ukazovaly všechno, co podle nich stálo za pozornost. Dobytek tu není jediného druhu, jako bývá zvykem u nás. Mezi většími »kravami« se proplétaly menší »kozy« – vypadaly něco mezi kozou a antilopou, a jelenům podobné kusy s parohy. U našich jelenů mají paroží jen samci, ale tady je měly i samice. Vzpomněl jsem si ale, že u sobů je to také tak, takže to byly spíš sobice než laně.

Také rostlinná výroba je tu značně automatizovaná. Většina zemědělských strojů je tu na základě »dure«, jezdí po poli sama a lidé na ně jen dohlížejí.

Nikde jsem tu ale neviděl chlapa. Jen ženské. Připomnělo mi to Rusko. Ve Druhé světové válce padly tři generace chlapů, na ženské zbyla veškerá práce a ještě dlouho po válce ženy dřely i tam, kde to v Čechách byla doména chlapů – třeba s krumpáči ve výkopech. Tady bylo zřejmě chlapů ještě méně.

Pak jsme se ale odtrhli od zdejší civilizace úplně. Raxdinka měla vyhlédnutý kout v přírodě, na jedné straně les, na opačné straně malé jezírko a uprostřed kus louky a písčité pláže. Když si člověk odmyslel nepozemské barvy, bylo by tu krásné rekreační středisko. Zaparkovali jsme na louce a šli se vykoupat do jezírka. Bylo to třeba, bylo horko a voda byla osvěžující, i když byla teplá jako kafe – přece jen byla chladnější než vzduch.

Zato jsem vymyslel, že si uděláme táborový oheň. Na kraji lesa bylo na zemi suchých větví dost, stačilo donést je, sestavit vatru a zapálit ji. Chybějící sirky jsem se rozhodl nahradit třecími »ohňovými dřívky«. Kuchyňským nožem jsem opracoval kolík i destičku, po chvilce vrtění se začalo z dřívek kouřit a za chvilku už náš ohýnek vesele plápolal. Ze zásob jsem vybral pár kusů masa k opečení na prutu nad plamenem. Nebylo syrové, ale v ohni brzy získalo lepší chuť, čímž jsem si u svých dvou – ježkovy voči – manželek! – krutě šplhl a povýšil na »domorodého šamana«. Potvrdilo se, že Češi umí improvizovat i v neznámém světě, kde mají být doma spíš domorodci – vlastně domorodky.

Na tomto místě musím vsunout drobnou poznámku. Když Raxdinka balila zásoby, byla v tom příruční lednička s masem a já jsem se podivil, kde se na Vušigdy vzalo maso, když zdejší lidé nedokáží zabít ani myš. Že chovají dobytek i jiná zvířata na maso, to bych pochopil, ale kdo je potom zabíjí?

„Automatické jatky máme už od Zvórúhí,“ řekla Raxdinka.

Tím to tady bylo vyřešené...

Byla to zkrátka dovolená snů. O něčem takovém se mi dřív ani ve snu nezdálo. Na Zemi už není dost tak krásně opuštěných míst, snad někde na Sibiři, ale v Čechách?

Rozhodně jsem si nemohl stěžovat...

Problémem byla délka dne na Vušigdy.

Málo platné, jsme zvyklí na délku dne dvaceti hodin nebo čtyřiadvaceti hodin, jenže Vušigdy se otáčela jen jednou za třicet hodin. Sešlo se to sice po dvou zdejších dnech (neboli po třech dnech »našeho času«), ale dny se střídaly divně. Spali jsme ovšem v »dure«, kde jsme sklopili sedadla a zatáhli okna, abychom měli v »naší noci« potřebnou tmu, ale následující »den« vyšel zčásti do zdejší noci. Tady ještě víc vynikly plameny našeho ohniště – i na Zemi se u ohně nejlépe vysedává navečer a pak dlouho do noci.

Tohle byla obecně největší bolest tohoto světa. Ve městech bez oken to vůbec nevadilo, ale venku to přece jen představovalo handicap. A vadilo to prý i pozemským zvířatům. Kravíny a stáje pro zvířata musely být proto světlotěsné, aby se dala zvířatům nastavit »noc«, i když venku slunce praží naplno.

Obecně se to na Vušigdy řeší tak, že »venkovní pracoviště« mají kratší pracovní dobu. Že to obsadí více směn? Nevadí, to je naopak jen žádoucí. Jednak se zaměstná víc lidí, jednak dostávají zaměstnanci – obvykle ženy – víc času na odpočinek.

Takže i my jsme asi po čtrnácti dnech vyklidili tábořiště, uhasili a zametli ohniště, nasedli do »dure« a vyrazili na zpáteční cestu. Ale nemohu si pomoci, tahle dovolená byla nejlepší, jakou jsem kdy prožil.

Jenže se blížil čas probouzení pozemšťanů, u kterého bych měl podle dobrozdání zdejších lékařek být.

Krajané budou po vzbuzení potřebovat povzbuzení...

Nejprve se podle očekávání probudil nejmladší Karel. Ne protože byl první, ale u nejmladšího proběhly procesy rychleji. Po probuzení byl stejně mátožný jako já, ale snadno se uklidnil, když mě spatřil.

„Klídek, ještě chvilku lež, ostatní beztak ještě spí!“ oslovil jsem ho, když otevřel oči a udiveně zamžikal víčky.

„J-j-je m-mi t-t-tu ně-jak divně,“ vyrazil namáhavě.

„To je normálka, to přejde,“ uklidňoval jsem ho. „Znám to taky. Zhluboka dýchej, tak se rychleji vzpamatuješ, ale nesnaž se to lámat přes koleno. Vstaneš, až se na to budeš cítit dost silný.“

„Jako kdyby na mně ležel kámen!“ postěžoval si.

„Já vám to neřekl?“ podivil jsem se. „To je tím, že jsme na Vušigdy. Je tu o polovinu silnější úroveň gravitace, takže většinu přijaté energie spotřebuješ na vyšší výdaje při pohybu. Má to ale výhodu, tady se tolik netloustne.“

„O-ostatní spí?“ zeptal se.

„Spali jste všichni skoro dvacet dní,“ ujistil jsem ho. „Takže máš nejvyšší čas vstávat. Nemáš už hlad?“

„Jo, jako vlk,“ přikývl.

„Tak počkej, pomohu ti sednout,“ naklonil jsem se k němu. „Raxdinka ti už sem veze svačinku.“

„Ra-rax-dinka?“

„Jo, to je moje žena,“ řekl jsem. „Víš, já jsem se tu mezitím oženil. Až uvidíš zdejší holky, pochopíš, že to není marné.“

„Oženil – s mimozemšťankou?“ skoro nadskočil.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Když to jde... Vušigďané jsou s námi slučitelní. Až se tu trochu rozkoukáš, taky si dáš říct.“

„Ještě máš na sobě ten... skafandr?“ zeptal se mě.

„Tady? Není proč. Tady jsme teď doma, pamatuj si to.“

„Ale v hospodě jsi ukazoval, že bys měl být do modra, ne?“

„Však taky jsem, stejně jako ty,“ ujistil jsem ho. „Jenže tak jako jsme změnili barvu kůže, změnily se nám i oči. Ve výsledku se vidíme jako jsme se viděli na Zemi. A to je dobře.“

Pomohl jsem mu posadit se a spustit nohy na zem po straně lůžka. V té chvíli vešla dovnitř Raxdinka s pojízdným stolkem, na kterém bylo několik mističek.

„Vítej na Vušigdy,“ oslovila Káju česky.

„To rozumím mimozemsky, nebo ona mluví česky?“ obrátil se na mě Kája.

„Raxdinka umí česky,“ ujistil jsem ho. „Ale mimozemštinu se naučíš rychle.“

„A tohle je mimozemské jídlo?“ chtěl ještě vědět.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Ochutnej a můžeš to zhodnotit.“

Kája jídlo ochutnal opatrně, ale pak se na mě podíval se spokojeným výrazem.

„Není to špatné,“ pochvaloval si.

Kája přijal své probuzení dobře, ale se všemi to tak dobře nedopadlo. Paní Marie se po probuzení rozplakala, protože když otevřela oči, nespatřila svého muže, který se nakonec probral jako poslední. Paní Marie si vzala do hlavy, že už ho neuvidí a na mé utěšování nereagovala. Pořád opakovala „Vraťte mi mého Emila!“ a uklidnila se teprve když jsem ji dovezl k lůžku jejího manžela, který se právě začínal na lůžku vrtět, než konečně otevřel oči.

Pak už to bylo víceméně v pořádku. Probuzení se najedli, nabrali sil a postupně vstávali. Vypadalo to dobře.

Konečně jsme je mohli všechny posadit k jednomu stolu, naše asistentky před chlapy postavily půllitry s nápojem, který se mi zdál nejvhodnější jako náhražka piva, k tomu velké rohlíky se zapečeným masem a ohlásil jsem start prvního kola seznamování s civilizací Vušigdy spojené s otázkami a odpověďmi.

Hned na začátek ale nastalo menší nedorozumění. Omluvil jsem se všem milovníkům piva, že nápoj, který mají před sebou, nikdy neviděl pozemský pivovar, takže je to jenom náhražka.

„Kdyby se nám sem podařilo přilákat nějakého sládka, mohli by mu tu zařídit pivovar. Zatím si musíme vystačit s tím, co tu mají. Věřte, že se aspoň snaží.“

Pivo byl zdejší hořký bylinkový nápoj, shodou okolností též světle žluté barvy, který na můj podnět trochu nasytili bublinkami a podávali ve sklenicích, také pohotově vyrobených podle mého nákresu. Ale pravé pivo to samozřejmě nebylo a podle ošklíbání některých pozemšťanů jsem pochopil, že můj nápad neměl velký úspěch. Pít se to jistě dalo, ale k pivu to mělo hodně daleko.

„Poslyšte, hoši, nemáte někdo na Zemi známého, který by se vyznal ve vaření piva?“ oslovil jsem je.

Bohužel se nikdo nehlásil.

„Protože co si neuděláme sami, to mít nebudeme,“ varoval jsem je. „Zdejší lidé se mohou samou ochotou přetrhnout, ale co neznají, v tom nám těžko pomohou!“

„Oni tu neznají pivo?“ třeštil na mě oči Vojta.

„Jak vidíš, neznají,“ přikývl jsem. „Nějaké obilí tu mají, ale chmel... leda bychom si přivezli ze Země sazeničky.“

„Tak je to v háji!“ konstatoval Franta.

„Aspoň holky že tu docela ujdou,“ vzdychl si Kája, když mu Nijjatejja podávala z pojízdného stolečku další plněný rohlík.

„Holky tu ujdou, ale tahle není volná,“ varoval jsem ho. „To je totiž moje manželka.“

„Moment!“ naježil se Kája. „Nelži! Tvoje je ta zrzka!“

„Ale on nelže!“ zastala se mě Nijjatejja. „Má nás přece dvě, mě a Raxdinku.“

Teď se ale zarazili úplně všichni.

„Moment!“ opakoval Kája. „Bigamie je přece trestná!“

„Na Zemi,“ přikývl jsem. „Tady je jiný svět. To jsem vám neříkal? Na Vušigdy je taková převaha žen, že jich na jednoho chlapa připadá dvaadvacet, to by bez mnohoženství nefungovalo. Víte, že jsem ještě žádného místního chlapa ani okem nespatřil? Na Zemi je stejně mužů jako žen, tam je nemravnost zabrat si pro sebe víc než jednu, pak se totiž na někoho nedostane a to není fér. Tady se momentálně za nemravnost považuje mít trvale jen jednu, protože pak zůstane těch jednadvacet přebytečných na ocet, což pro změnu není fér tady. Do další svatby nebudou nutit jen Emila, ten je na ženění příliš starý. Vy mladší raději počítejte s tím, že i vám nabídnou více žen. Emila se to netýká už protože tady musí dát k dalším svatbám souhlas i dosavadní manželky. Marie má pozemské vychování, o jejím souhlasu opravdu silně pochybuji.“

„To si piš, nic takového podporovat nebudu!“ dodala Marie procítěně. „Ale to jsi nám měl říct ještě na Zemi, ne?“

„Víte všichni, jaký to byl fofr,“ drbal jsem se na hlavě. „Asi jsem toho zapomněl říct víc. Ale nikoho jsem nenutil, ani vlastní rodiče, když se mnou odmítli jít. Přesto si myslím, že nám tady bude líp než na Zemi. Je tu pokročilejší společnost, to je víc, než kdybyste se z horské samoty od ovcí přestěhovali do města.“

„Hlavně aby tu nebyli exekutoři!“ přál si procítěně Zdeněk.

„Ale co tady budeme dělat?“ zeptal se mě Ivan.

„Nebojte se, prácička se tu najde pro každého,“ ujišťoval jsem všechny. „Teda – až na penzisty, ti si tu budou prostě užívat života, není tu tolik starostí jako na Zemi. Řekl jsem, že tu máme připravovat místo pro evakuaci uprchlíků ze Země pro případ, že na Zemi nastane katastrofa. Fajn! Ale samozřejmě si tu musíme připravit půdu i pro sebe. My tu přece taky chceme žít!“

„Říkal jsi, že tady mají všechno...“ namítl zaraženě Kája.

„Ale ano, k životu tu všechno potřebné mají,“ nedal jsem se ovlivnit. „Jde vlastně o fajnovosti. Například pivo. To, co tu mají za pití, se neodvážím nazvat pivem. Dá se to pít, ale pivo to není. A to nejsem na pivo odborník ani znalec. Podle mě musíme na Zemi přesvědčit nějakého sládka, aby to tu vzal do ruky odborně. Uvítáme také agronoma, kterému se podaří vypěstovat tu chmel.“

Agronom Ivan při těch slovech viditelně ožil.

„A tak to bude ve více věcech,“ pokračoval jsem. „Nemáte někdo příbuzné na Moravě? Přednostně ty, co umí pěstovat víno, nebo se vyznají v pálení slivovice. Jiná možnost je demokraticky odhlasovat, že alkohol je metla lidstva a že tady zkrátka pivo ani víno nechceme, o slivovici nemluvě. Kdo si pamatujete televizní seriál »Návštěvníci«? Tam si lidstvo budoucnosti odhlasovalo ukončení výroby piva, ale lidi dál pokoutně vyráběli jakési pivo z amarounů...“

„Amarouny?“ přidal se pan Emil. „Tak jsme na vojně říkali konzervovým denním dávkám, takzvaným »kádéčkám«. To byla ale šlichta! Bez chuti a zápachu... jíst se to dalo, ale... opravdu jen z velkého hladu!“

„A vo-to-de, vážení!“ řekl jsem. „Co si neuděláme sami, to mít nebudeme! Budeme mít jen co tu mají Vušigďané. Neříkám, že je tady všechno humus jako amarouny. Ale pivo tu nemají.“

„S tím se musí něco udělat!“ souhlasil nadšeně Kája. „Ale kdo to bude zařizovat?“

„My!“ opáčil jsem. „Máme mezi námi agronoma. Když se trochu přeškolí, mohl by tady zavést pěstování chmele. Kdo mu chce pomáhat? Máme tu traktoristu. U chmele bude nezbytný, protože – jestli se nepletu – chmelnice vypadají jinak než běžně obdělávaná pole, takže pro ně tady nebudou mít stroje. Vušigďané nám vyrobí stroje, jaké dokážeme nakreslit – naštěstí je strojařina můj obor, já si na to troufnu. A tak to bude se vším.“

„A co máme dělat, když na Zemi známe někoho, kdo nám tu zatím chybí?“ zeptal se pan Emil.

„Buď nám o něm řeknete všechno co víte a já se tam půjdu po něm poohlédnout,“ řekl jsem, „nebo si sám natáhnete skafandr a půjdete ho na Zem zlanařit.“

„Skafandr... skafandr... to už pro mě nejni. Cožpak se na Zem nemůžu vrátit i bez toho... skafandru?“

„Bohužel ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Předělali nás na zdejší prostředí, které je pro lidi Země jedovaté. Ale tím pádem se pro nás stala jedovatou naše Země. Vracet se můžeme jen na pár dní, samozřejmě jen ve skafandrech, jinak to prostě nejde.“

„A to už se nemůžeme vrátit... natrvalo?“ zeptal se Kája.

„Jestli na Zemi vypukne atomová válka, bude otázka, jestli budeme mít vůbec kam se vracet,“ řekl jsem.

„Ale co když nevypukne?“ přerušil mně Kája.

„Pak můžeme představovat základ kolonizace světů s tímto druhem atmosféry,“ řekl jsem. „Země je už dneska katastrofálně přemnožená. V Čechách to snad tak zle nevypadá, ale podle mého mínění bude dobré být připraveni.“

„Takže budeme pionýři,“ přikývl pan Emil. „Nemyslím ty s rudými šátky, ale americké průzkumníky.“

„Nemyslím ani ty,“ řekl jsem. „Ti američtí chystali zkázu Indiánů. My nechceme představovat pro Vušigďany nebezpečí. Můžeme je nanejvýš obohatit o naše pivo. To jim snad neuškodí.“

„Jen aby!“ pochybovala paní Marie. „Víte přece, co udělala »ohnivá voda« s Indiány! S některými našinci to dokáže i pivo!“

„Zatím jsme tady bez ochmelků,“ řekl jsem. „Ty sem tahat nebudeme. Byli by tu jen na obtíž a pro ostudu.“

„Tak jak si to tedy představuješ?“ udeřil na mě přímo Ivan.

„Teď se tu musíme všichni – i já – pořádně rozhlédnout,“ řekl jsem. „Já jsem jen o pár dní před vámi, i když teď tady hraju machra. Porozhlédneme se po zdejší civilizaci, jak je tady co udělané, co tu můžeme očekávat a co ne... nechci vás svádět ke hříchu, ale nejvíc jsem se dozvěděl od zdejších děvčat, až jsem si nakonec dvě vzal – tady to není zločin, jako na Zemi, tady je to normální. Vlastně jich mám proti normálu ještě málo, ale nechci se zas vrhnout do všeho po hlavě, dvě mi zatím stačí. Raxdinka, to je ta zrzavá, je zdejší lékařka a Nijjatejja, ta černovláska, je astronomka. Obě umí vyprávět jedna báseň a myslím si, že pod jejich vedením poznávám zdejší civilizaci nejrychleji.“

„Tomu se nedivím,“ řekla paní Marie trochu nakysle. „Jistě to bylo velice příjemné seznamování, nebo se mýlím?“

„Nemýlíte,“ usmál jsem se na ni. „Kromě jiného mě tu obě zaučují do tajů zdejšího manželství. Proč ne? Ale seznámily mě s chovateli, či spíš s chovatelkami dobytka a s jejich pojízdnými kravíny, podnikli jsme společný výlet do zdejší přírody, dozvěděl jsem se i místní speciality z astronomie... Omrkněte zdejší holky třeba v jídelně, beztak tam budou po vás koukat... Nemusíte mít hned dvě nebo tři, jde to i s jednou...“

„Říkal jsi, že je to s jednou nemravné!“ vyčetl mi Kája.

„Nějakou dobu to nevadí,“ řekl jsem. „Než se poznáte... to by s dvaceti najednou šlo asi těžko. Jenže pak se dozvíte, že první manželka má za povinnost vybrat svému muži druhou... nevěřil jsem tomu, ale je to tak. Jistěže ji nepřivede bez vašeho souhlasu, vždycky můžete takovou nabídku odmítnout, ale – proč? Opakuji, tady je to normální a má to dobré důvody!“

„To abych tady měla dvacet snach?“ zděsila se paní Marie.

„To snesete,“ utěšoval jsem ji. „Představte si, že by váš syn měl dvacet tchyní!“

„No jo!“ chytil se toho Kája. „Říká se, že nejstrašnější trest za bigamii jsou dvě tchyně! »O třinácti tchyních⁵« je pak přímo pohádkový horror!“

„Tady to není tak hrozné,“ ujistil jsem všechny.

Předběžně jsme se dohodli vyslat na Zem naše vyslance, aby tam pátrali především dvěma směry. Jednak se měli podívat po chmelu, za druhé najít nějakého schopného sládka, schopného na Vušigdy zavést výrobu pořádného piva. Nemusel by přijít od některé světoznámé značky, postačilo by, aby dokázal uvařit pivo. Poskytneme mu podporu, jakou jsou schopni dát jedině nadšenci.

Pro dnešek jsme měli ještě zajistit ubytování, ale mezitím se po městě Risipeja rozneslo, že jsou tu noví muži ze Země, takže se do toho vložily městské radní – pochopitelně samé ženy, jako kdyby tu nikde žádní chlapi nebyli. Vyklidily pro nás celou jednu uličku, ze které odstěhovaly dosavadní nájemnice – uvolnily nám byty údajně velice ochotně, snad jen s podmínkou, aby nedostaly náhradní ubytování příliš daleko... Každý chlap do začátku dostal pětipokojový byt – až jsem se zarazil nad tím přepychem, zřejmě paní radní už předem počítaly s tím, že nezůstanou sami.

A samozřejmě společná návštěva jídelny, kde nás dívky ze všech stran jak se patří okukovaly.

Největší rozhodnost tam projevily Raxdinka s Nijjatejjou. Když viděly, že se pozemšťané k Vušigďankám moc nemají, daly hlavy dohromady a pak prostě kývly prstem a každému chlapovi přidělily jednu z těch nejbližších děvčat.

„Nechte si nalít do hlavy češtinu,“ pobídly je. „Ukážete jim, co budou potřebovat ve vztahu k libijantlu.“

Raxdinka pak všem postupně dala telepatii – to bylo ono vložení hlavy do svěráku, aby mohly proběhnout strojové úpravy mozku, ten svěrák byl nutný jen poprvé, příště už si to libijantl zařídí zafixováním hlavy sám, ale v této chvíli ještě nebylo čím zajistit jeho spojení a fixaci...

„Teď vás asistentky provedou po nejbližším okolí, abyste se tu trochu zorientovali,“ oznámila na závěr. „U večeře se sejdeme opět tady a dostanete příležitost postěžovat si na nedostatky, které se při tom projeví a kterých si všimnete. A teď se rozejdeme, přeji všem příjemné odpoledne a večer.“

No nazdar, pomyslel jsem si. A umínil jsem si nedivit se, kdybychom se u večeře sešli všichni ženatí...

Tady to jde velice snadno...

------------------------ Poznámky:

  5 Pohádka Járy da Cimrmanna...

Errata:

11.08.2021 23:01