Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pivní starosti

Mé obavy, že se u večeře sejdeme všichni ženatí, se naštěstí nenaplnily. A nejvíc stížností neměli pozemšťané, ale jejich zdejší asistentky. Stěžovaly si na chladnou povahu našich chlapů. Asi o nich měly přehnané očekávání.

„Tomu se nedivte,“ snažil jsem je uklidnit. „Chlapi by si asi raději vybírali sami a ne si nechat přidělit učitelky od Raxdinky. Ale nejsme tu na seznamovacím večírku, vaše úloha je naučit je, co budou potřebovat. Vaši učedníci jsou z jiného světa, chybí jim základní znalosti. Telepatii dostali až dnes, zatímco vy ji ovládáte už od věku batolat.“

„Uděláme to takto,“ rozhodla rázně Raxdinka. „Všechny si přesedněte vlevo o jedno místo, až k vašemu sousedovi. Vyměníte se a zkusíme to znovu. Můžete se přeskupovat podle libosti, až se vystřídáte u všech. A pak si chlapi vyberou, která se jim zdála jako učitelka nejlepší. Začnou od nejstaršího, na nejmladšího zbude ta poslední. Uvidíme, jak si povedete! Na noc se ale každá vrátíte do svého bytu, tady se zase uvidíme ráno. Jasné?“

No, podle mého mínění to bylo dost odvážné, ale proč ne? Zatím přece o nic nejde. Uvidíme!

Dohodli jsme se řešit otázku vyslance na Zem a jeho úkolu až u snídaně – a pak už se zábava nesla jako příbojové vlny tam a sem, občas do toho nějaký postřeh přihodily asistentky, zkrátka večer ubíhal jak se patří. Ani nám nevadil kruh čumilů kolem našeho stolu – v tomto případě čumilů ženského rodu, ani nevím, jak se to řekne česky. Vušigďansky je to »šoferchy«.

Pak jsme se zvedli a vydali uložit se ke spánku. Raxdinka ale trvala na tom, že všichni neženatí pozemšťané musí spát sami. Nebudou na Vušigdy zatahovat nepřípustné praktiky nezávazného sexu bez zodpovědnosti.

Ostatní Vušigďanky na ni hleděly nepřátelsky, jenže to, co prosazovala, vyžadovaly i městské radní. Jinými slovy, jenže se stejným významem. Možná za tím byly pradávné zkušenosti ze starověku Země, možná nejnovější informace získané z pozemské televize, převážně z amerických filmů poslední doby.

Kupodivu jsem s tím souhlasil.

Bez zodpovědnosti to nepůjde.

Ráno jsme se konečně dohodli. Skafandr si oblékne Ivan, je přece agronom a má kontakty na spolužáky. Přinejmenším jeden z nich je zaměstnaný ve chmelové oblasti, takže by mohl vyřešit otázku chmele. A navíc měl nějakou dobrou asistentku, protože ovládal nejvíc příkazů libijantlu a naučila ho dokonce používat antigravitační opasek »sévid«. Uměl na něm nejen létat, ale uměl nastavit několik »sévidů« do formace, takže by nám mohl přivézt několik dalších krajanů, kdyby se mu podařilo přesvědčit je, aby do toho šli s námi.

Doprovodil jsem ho až na Zem, ale zůstal jsem v »doupěti«, kde byla atmosféra jako na Vušigdy. Zatímco Raxdinka dávala Ivanovi poslední rady, mě posadila ke skleněné kouli, abych bedlivě sledoval, jak si náš vyslanec na Zemi počíná. Skleněná koule byla vlastně projektor, vytvářela plastické obrazy jen tak ve vzduchu, takže jsme viděli i slyšeli, jak bude jednat.

Vybrali jsme si velice vhodný okamžik. Na Vušigdy jsme se úplně rozešli s pozemským časem – měli jsme v času pořádný guláš. Žádný div, zkuste se přizpůsobit čtyřiadvacetihodinovým pozemským dnům, když den na Vušigdy trvá třicet hodin, ale den Vušigďanů jen dvacet! Aniž bychom se o to snažili, strefili jsme se do pěti hodin ráno, kdy v Čechách většina lidí ještě spí, takže se nikdo nebude podivovat létající postavě, která přelétá nízkým letem směrem do známé chmelové oblasti ve Středních Čechách.

Ivan do cíle doletěl ještě příliš brzy, ale využil toho, aby se prošel po vesnici a tesklivě si zavzpomínal na dobu své poslední návštěvy. Hele – tady byl dům! A je tu jen hromada rozpadlých cihel! Tady byl plácek, kde si dříve hrály děti, teď je to ohrazené plotem, někdo plácek zprivatizoval a děti vyhnal... i ta vesnice se s časem mění...

Když zpozoroval, že se v kamarádově domku rozsvítilo, šel zazvonit na zvonek. Kamarád ho hned bouřlivě přivítal, pozval do domu a vypadalo to, že je to všechno na dobré cestě...

Pochopitelně mě nejvíc zajímal výsledek jejich jednání, ale ti dva si museli nejprve připomenout všechny společné zážitky ze školy i z různých čundrů, což byla generální zatěžkávací zkouška mé trpělivosti. A navíc musel Ivan odmítat společné »to se musí zapít«, což naštěstí skončilo, když odhodil masku a prohlásil se za mimozemšťana. Pak následovaly střídavé okamžiky strachu, vyjevení a nedůvěry, ukončené požadavkem na důkaz, načež Ivan předvedl a hlavně odbarvil skafandr.

To všechno už jsem znal, tím vším jsem prošel a není to zas až tak dávno, Ivan to jen po mně zopakoval, musel jsem ale chtě nechtě uznat, odkoukané to měl ode mne dobře. Ivanův kamarád to také jakž takž přežil, ale když došlo na lámání chleba, neboli k pozvání na Vušigdy, Ivan poprvé narazil. Zato pořádně.

„Poslyš, Ivane, s tím jsi měl přijít před dvěma roky,“ vzdychl si jeho kamarád. „Dneska to nepřipadá v úvahu. Mezitím jsem se totiž oženil, máme malého kluka a neříkej, že byste nás tam vzali všechny tři najednou. A i kdyby, Vlastička bude určitě proti. Pak tu mám rodiče, dva bratry s jejich rodinami...“

„Podívej, Pepku, mimozemšťané nás varovali, že náš svět je na pokraji atomové války. My se to tam snažíme připravit pro přijetí pár tisíc uprchlíků, které chtějí mimozemšťané zachránit, abysme nevyhynuli úplně. Zůstat na Zemi, až to začne bouchat, to bude fakt o hubu...“

„Sejčkuješ!“ namítl kamarád Pepek.

„Mimozemšťané ve vesmíru objevili světy, kde už k takové atomové válce došlo,“ nezastavil Ivana. „Seběhlo se to prý strašně dávno, mezitím tam úroveň radiace klesla, ale nepřežila to tenkrát ani myš. Až to začne na Zemi, nastane příšerný zmatek a nikdo ti nezaručí, že se tam dostaneš.“

„Nezdá se mi, že by to mělo nastat,“ namítl sebejistě Pepek. „Velmoci si na nic takového netroufnou. Zahájit atomovou válku může jen naprosto vygumovaný idiot!“

„To říkám taky,“ odvětil Ivan. „Zkus ale odhadnout, kolik takových vygumovaných idiotů je v Americe a kolik v Rusku?“

Ale to už jsem cítil, že Ivan úspěšný nebude. Naštěstí to asi také včas pochopil a přestal naléhat. Místo toho zavedl řeč na naše pivní problémy.

„Sládka žádného neznám,“ řekl Pepek. „Teda – znám, ale ne takového, který by s vámi šel. Sládci jsou dnes v Čechách vážení, kdo by vyměnil zdejší jistotu za vaše problémy? Mohl bych vám trochu vypomoci s chmelem. My ho totiž pěstujeme ve velkém. Ale to musíš přijít zjara, až budeme mít nějaké sazenice. Co bys chtěl teď na podzim?“

Nicméně tohle už se dalo považovat za úspěch a Ivan to tak chápal stejně jako já. Ještě se sice bavili dál, aby toho probrali co nejvíc (kdoví kdy se opět setkají) a Ivan se začal chystat na návrat do našeho »doupěte«.

Neodpustil si jen ukázku antigravitačního opasku »sévidu«, aby kamaráda přece jen trochu navnadil.

Pak ale vzletěl a nízkým letem zamířil k nám.

Už jsme na něho čekali.

Výhodou Vušigdy byl skoro nulový sklon osy otáčení ke slunci. Znamenalo to, že zde nejsou roční doby a vegetační klid. Ale na Zemi to neplatí a s tím jsme museli počítat.

Nevadí. Sazenice budou na jaře, hned je tady vyzkoušíme.

Zpráva o slíbeném chmelu vyvolala velké nadšení v řadách krajanského spolku Čechů na Vušigdy. Nikomu nevadilo, že Ivan nerozšířil naše řady o žádného dalšího dobrovolníka. Když bude chmel, bude pivo, i kdyby na správný postup měli přijít metodou pokus – omyl. Vždyť přece vědí to nejdůležitější – znají cíl, dobře si přece pamatují, jak má výsledný produkt vypadat!

Ivan se proto rozhodl navázat spojení s místními agronomy, nechat se seznámit se zdejšími odlišnostmi a případně posoudit kvalitu zdejšího ječmene – nebo co to vlastně tady pěstují. Kdyby to nevyhovovalo, dovézt ze Země ječmen na zasetí nebude takový problém, jako u chmele. A kdoví, možná i toho sládka najdeme.

Jako kdyby to byl povel pro všechny ostatní, aby se tady na Vušigdy podívali po nějaké prácičce, jaká by jim vyhovovala.

Já jsem se rozhodl podívat se za zdejšími konstruktéry nebo přesněji konstruktérkami. Měl bych se tu uplatnit ještě dříve než dojde na začátek pivovarnictví, abych získal trochu cvik se zdejší metodikou tvorby výkresů. Raxdinka mi nějaké najde. Ta holka má přehled, který jí mohu zatím jen tiše závidět.

Ale mezitím se půjdeme s Nijjatejjou podívat na očekávané polární záře po celé Vušigdy. Pozvu i všechny krajany, nebude se to jen tak opakovat, ať si to také užijí...

Jen mě napadlo, že nečekanými meteory a také nádhernou podívanou začínal i »Den Trifidů«...

Ale tam si za to mohli lidé sami...

Na nejbližší společné večeři mě Ivan požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Proč ne? I když jsem mu hned řekl, že stejné soukromí k rozhovoru nám poskytuje směrovaná telepatie, kterou nemůže nikdo cizí odposlechnout ani omylem. Ivan však namítl, že si ještě není moc jistý směrováním, takže jsem mu vyhověl.

„Ty, Honzo, jak se tady dá požádat holka o ruku?“ vybafl na mě hned naostro.

„Jednoduše,“ ujistil jsem ho. „Pozveš ji trochu slavnostním tónem do svého bytu přes noc. Jakmile s tebou stráví noc v bytě, bude se považovat za tvou legitimní manželku. Ale pozor, když totéž uděláš s další, budeš ženatý s oběma. Bez ohledu na to, jestli mezi vámi k něčemu dojde nebo ne – rozhodující je už to pozvání přes noc. Ty sis nějakou našel?“

„No... skoro...“ trochu se ošíval. „Měl jsi pravdu, zdejší baby jsou klasa. A Ryscuko je z oboru, jen jsem valil oči, kolik toho zná. Tvrdila, že nám na to pivo opatří pravý ječmen, stejný jako na Zemi, ale vypěstovaný tady – kdysi sem přetahali spoustu kulturních plodin a proč nepoužít, co za nás někdo dávno vyřešil? Ryscuko je chytrá, vzdělaná, příjemná mladá dáma a myslím, že jí taková nabídka nebude proti mysli.“

„Jestli není vdaná, tak určitě,“ přikývl jsem. „Neříkal jsem vám, že tu je přebuchtíno? A že zdejší buchty budou extra třída? Jestli si myslíš, že s ní vydržíš, vezmi si ji.“

„Možná bys to měl nadhodit při nejbližší společné večeři,“ řekl Ivan. „Myslím, že nebudu sám, koho to bude zajímat.“

„Dobře, dám to jako téma nejbližší diskuse,“ přikývl jsem.

„Ale o mně se radši ještě nezmiňuj,“ požádal mě. „Jde mi o naše, ty jsem na to ještě nepřipravil...“

„Jenže když si některou vezmeš, počítej s tím, že se k tobě okamžitě nastěhuje,“ připomněl jsem mu. „Tady není ve zvyku tajit to před rodiči. Už protože tady do toho rodiče nemluví, to je čistě vaše věc.“

„A jak jsi to udělal, že máš dvě?“

„Totéž,“ řekl jsem mu ochotně, „jenže s dalšími svatbami musí souhlasit všichni. Dosavadní manželky i ty. A pozor, tady je takový zvyk, že první manželka považuje za svou povinnost najít svému muži druhou ženu. Tak mi Raxdinka dohodila Nijjatejju. Obě jsou fajn, nemám důvod ke stížnostem. Počet žen je omezený podle planetárního poměru žen k mužům na dvaadvacet žen na jednoho muže, naštěstí to není povinné, úplně by mi stačily dvě.“

„Tady se nekonají svatby oficiálně?“

„Ne, tohle stačí,“ ujistil jsem ho.

„Tak ti díky a já jdu za Ryscukou...“

„Hodně štěstí!“ popřál jsem mu.

Udělal jsem ještě ten večer diskusní kroužek, pojednávající o zdejším rodinném systému a výsledek se dostavil.

Jak jsem očekával, do týdne jsme byli ženatí všichni. Kája stihl dokonce svatby dvě. Vzal si dvě sestry – velice si podobná jednovaječná dvojčata. Omlouval to tím, že by nepoznal, kdyby druhá občas zaskočila za svou sestru. Když jsou jeho obě, bude to legální a nebude to nikomu vadit.

Takže se tu neoženil jen pan Emil, neboť byl ženatý už na Zemi. Starší pár už se na změnu životních zvyklostí necítil, ale jak jsem čekal, nikdo jim nic nevyčítal. Ani pan Emil, ani jeho paní Marie se však nespokojili s postavením penzistů, které jim tu Vušigďané uznali. Oba si prohlédli zdejší živočišnou výrobu, aby si ji mohli porovnat se stavem na Zemi, nechali si všechno ukázat a pak si to sami vyzkoušeli. Když zjistili, jak to zde chodí, nechali se zapsat do party chovatelů, obsluhujících jeden kravín. Dělali to už na Zemi, ale tady to bylo podle nich snadnější. A možná se na tom podepsalo i to, že se tu po počátečních potížích se zvýšenou gravitací brzy cítili zdravější a čilejší než na Zemi.

Bylo to nejen možné, ale vlastně přirozené. Při předělávání na změněné životní principy zahynuly mikroorganizmy i parazité, které hostíme často trvale po celé dlouhé roky. Že na to lidské tělo reaguje zvýšenou čilostí? Proč ne?

A všichni jsme se brzy seznámili s příbuznými obory, jaké jsme měli na Zemi. Člověku to prostě nedá, ale aby mohl srovnat zdánlivě nesrovnatelné, musí o obou něco vědět. Nestačí povrchní seznámení. Proto jsme každý absolvovali nějaký ten rychlokurs strojového učení. Říkám »rychlokurs«, ale rozsah tak vstřebaných vědomostí odpovídal inženýrskému studiu na Zemi.

Přitom jsme se však setkali i s odvrácenou stránkou tohoto vysoce efektivního a moderního vyučování.

Nesmí se to totiž přehánět. Na Zemi nejsou výjimeční lidé, kteří vystudovali dvě i tři univerzity. Když dostali tu příležitost – proč ne. I když tím nejspíš zabrali místo a někdo jiný kvůli nim nemohl vystudovat, protože se na školu nedostal, i když si tím sami dobrovolně zkrátili dobu, kdy budou moci vědomostí účelně využívat. Já to samozřejmě omlouvám u nesmyslných oborů, jako jsou »gender studia«. Absolvent toho nesmyslu je v životě beztak k ničemu a když svým studiem vytěsní jiného »nadšence«, je to jen dobře, bude jich aspoň méně. A čím kratší úsek života mu zbude pro uplatnění, tím méně škody těmi pseudovědami za svůj zbytečný život napáchá.

Neočekávaná snadnost strojového učení by nás mohla svést ke snaze poznat toho co nejvíc. Ale ouha! Na to nás upozornil sám program strojového učení. Lidská paměť není nekonečná, to je snad pochopitelné. Ale poznatků, schopných nalití do hlavy je ve světě tolik, že se do jedné lidské hlavy prostě nevejdou. Snad šlo kdysi dávno, dokud toho lidstvo vědělo jen málo. Říká se, že poslední, kdo znal všechno vědění lidstva, byl Leonardo da Vinci a možná i Jára da Cimrman. Jenže od té doby se věda explozívně rozrostla i na Zemi, natož na Vušigdy.

Profesor matematiky nám na fakultě říkal nekompromisně: vyberte si – buď znát »nic o všem«, nebo »všechno o ničem«. Když to přeložím do srozumitelné češtiny: buď budete tak široce zaměření, že budete znát o všem něco, ale o ničem ne dostatečně podrobně, nebo se specializujete na úzký obor, o kterém budete vědět skoro všechno, ale o ostatních oborech nebudete znát vůbec nic. Ti první, se širokým záběrem, se uplatní spíš jako manažeři, ale sami nikdy nic neobjeví, specialisté se ve svém oboru stanou experty, což jim umožní pátrat dál, objevovat a vynalézat, ale ve všech ostatních oborech budou nepoužitelní.

Zdejší strojové učení má tedy limity. Každý může získat »základní vzdělání«, což je ono »nic o všem«, k tomu si přibrat jeden úzký obor, o kterém se dozví »všechno«, ale každému pak zbývá už jen malá rezerva, potřebná pro vlastní rozvoj, výzkum a vynalézání, nanejvýš ještě pro menší speciality, jako je možnost zvládnout některý neznámý jazyk. Ale ani těch jazyků se do hlavy nevejde nekonečně mnoho. Dva až tři se snesou, víc ne. Jedině profesionální překladatelé obsáhnou třeba i dvě stě jazyků, jenže pak už nejsou schopní zvládnout nic jiného.

Proto jsem zaváhal, co si vyberu. Ze Země jsem si přinesl vysokoškolské vědomosti, které jsou tady nedostatečné. Mohu si vybrat stejný obor a jen doplnit, co ještě nevím? Nebylo by lepší vrhnout se na něco úplně jiného?

Zatím jsem to odkládal.

Ještě není všem dnům konec.

Nechal jsem si »nalít do hlavy« jen jednu drobnůstku. Byla to práce s konstruktérským programem »Gjylchán«, umožňujícím vytvářet podklady pro automatizovanou výrobu, které na Vušigdy nahradily konstrukční výkresy, tento domluvený prostředek mezi inženýrem konstruktérem a kvalifikovaným mistrem průmyslové výroby. Na Vušigdy nevytvářeli strojírenské výrobky dělníci za pomoci jednoduchých nástrojů a strojů, tady bylo nutné zadat automatické továrně program, umožňující automatům vyrábět zadané výrobky bez lidského dohledu. Kvalifikovaného mistra tu nahrazovaly početné záhyby programu a knihovny konstrukčních celků, osvobozující konstruktéra od opakovaného zadávání příliš elementárních pravidel. Není zde nutné zadávat parametry závitů každého šroubu, tvary ozubených kol a tranzistorových bloků, zastupujících naše pozemské desky plošných spojů.

Začal jsem tedy navrhovat součásti pivovaru pod ideovým vedením triumvirátu Ivan, Vojta a Franta. Byla to nevděčná práce, neboť triumvirát mě vedl velice tápavě. Ivan s Frantou měli aspoň jakési představy, jak má pivovar vypadat, ale občas se nade mnou vášnivě přeli a navrhovali i protichůdná řešení problému. Chyběl nám zkrátka kvalifikovaný sládek, aby to vzal pevně do rukou.

Nakonec jsem se jim vzepřel.

„Klucí, nebylo by lepší, kdybyste se oba sebrali, navlékli se do skafandrů a šli na Zem sehnat toho sládka?“ navrhl jsem jim.

Odpověděli mi, že to chtějí spojit se získáním chmelových sazeniček, což nastane nejdřív na jaře.

„Mně to nevadí,“ pokrčil jsem rameny. „Já se přitom cvičím zvládat program »Gjylchán« neboli »Konstruktér«. Až začneme zadávat výrobu doopravdy místo posuzování 3D-modelů, budou se na nás zdejší odborníci dívat kriticky a nechci, aby to skončilo obrovským trapasem.“

„To už tu snad budeme mít toho sládka,“ vzdychl si Ivan.

„Jak myslíš,“ odvětil jsem. „Já pivař nejsem, mně by pivo ani tak moc nechybělo.“

„Proč se v té věci vůbec angažuješ?“ podíval se na mě zle.

„Kvůli vám,“ utřel jsem ho.

Večer toho dne jsem se dočkal dalšího překvapení, tentokrát od Raxdinky.

„Musím předat funkci »hlavní manželky« Nijjatejji,“ řekla trochu provinile. „Protože jsem v tom.“

„Cože?“ podíval jsem se na ni překvapeně. „Vážně?“

„Bez pochyb,“ přikývla.

„Takže budeme mít mimčo? Ale to je přece báječné!“ roztál jsem. „Jak dlouho to víš?“

„Ode dneška,“ řekla tiše. „Nezlobíš se?“

„A proč?“ opáčil jsem. „Bylo by sice lepší, kdybychom se pro to rozhodli uvědoměle, ale když už je na cestě, zlobit se kvůli tomu nebudeme.“

„Jenže to je – alespoň tady u nás – konec se sexem,“ řekla opatrně. „Obvykle nejen do narození děcka, ale ještě aspoň čtvrt roku potom.“

„To na Zemi taky uznáváme,“ přikývl jsem. „Nebereme to asi tak přísně, u nás se respektuje jenom šestinedělí, ale někdy je nutné prodloužit to i víc.“

„Najdu ti za sebe náhradu!“ nabídla se.

„Nic nehledej!“ zarazil jsem ji. „Nijjatejju jsi jako náhradu za sebe už našla, víc ti snad ani nepřísluší. Ví o tom aspoň?“

„Ví,“ špitla Raxdinka.

„Takže jsem poslední, kdo se o takové záležitosti dozvídá, co?“ udělal jsem uraženého. „Přitom bych měl být první!“

„Chceš to vědět vždycky první?“

„No – první to ví vždycky budoucí matka,“ ustoupil jsem. „Druhý to ví lékař nebo lékařka, která to zjistí. Ale jako třetí by měl být otec, má na tom snad také nějakou vinu!“

„Vinu?“ podívala se na mě udiveně.

„Na mimino snad musí být dva!“ usmál jsem se.

„To ano, ale proč vinu?“

„Protože jsme se pro to nerozhodli předem a spolu,“ řekl jsem. „To jsme ale měli. Nevadí, budeme se těšit úplně stejně.“

„Oba?“ zeptala se mě.

„To se ví, že oba!“ popadl jsem ji do náruče, i když trochu opatrněji než jindy...

Errata:

05.09.2021 13:36