Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Náraz hvězdné vlny

Nijjatejja se svou parťačkou rozložily své přístroje na střeše města Risipeja. My ostatní jsme jim mohli pomáhat jen okrajově, nejvíce jako přidavači potřebného materiálu. Moc práce na nás nezbylo, Nijjatejja své přístroje přivezla na elektrickém pásovém vozíčku, který hladce vyjel i po schodech a jeho akumulátor krmil přístroje energií. Těšili jsme se všichni na jedinečnou podívanou.

Litoval jsem, že s námi nebude Raxdinka. Ale Rada města vzala doporučení astronomů vážně a skupinám ohrožených, mezi něž se teď Raxdinka počítala, zakázala pobyt nejen mimo město, ale i v povrchových oblastech města, vzdálených méně než deset stěn od okraje. Parta městských »údržbářů« tyto oblasti pro jistotu na podlahách označila červenými čarami s červeným šrafováním ve směru do nebezpečné oblasti.

Astronomové vycházeli ze zkušeností kosmonautů, jejichž hvězdná loď čelem hvězdné vlny prolétla při cestě na Balhol. Ti potvrdili, že to při průletu lodí pořádně zamávalo. Nezdálo se jim to katastrofické, ale neprošlo to úplně hladce.

„Může tam být ledacos,“ pokrčila rameny Nijjatejja. „Buď skutečná síla podobná gravitační, nebo – ještě pravděpodobněji – něco elektromagnetického. Nesmíme zapomínat, že to otřáslo sto šedesáti tisíci tunami hvězdné lodě. Může v tom být gama záření, ani to se nedá vyloučit.“

„Gama záření?“ zpozorněl jsem. „To by bylo nebezpečné. Myslel jsem, že gama záření, tedy v podstatě světlo, přiletělo dřív než tenhle oblak hmotných částic?“

„Ten oblak hmotných částic prostupují elektromagnetické víry,“ ujišťovala nás Nijjatejja. „Přitom mohou částice vytvářet dodatečné gama záření. Přední okraj vlny neustále prudce rotuje. Čelo je tvořené malými rotujícími tyčemi, které drží pohromadě magnetické síly. Je to v podstatě letící urychlovač.“

„No právě!“ řekl jsem. „Nemůže to být pro nás nebezpečné, až to vpadne do atmosféry Vušigdy?“

„Naše hvězdná loď krátce po průchodu čelem vlny přistála na planetě Balhol, kde měla jedinečnou příležitost ke zkoumání následků vlivu vlny na planetu a na její život. Neobjevila tam prakticky nic, co by potvrdilo katastrofické očekávání,“ poskytla nám Nijjatejja další důležité informace.

Mohli jsme tedy očekávat gigantické kosmické divadlo bez velkých obav. Přesto jsme se usadili zhruba uprostřed střechy poblíž schodiště, které by nám umožnilo ústup v případě, že by se to »divadlo« ukázalo jako nepříjemné.

Vušigďanští astronomové měli počátek »divadla« spočtený na vteřinu přesně, ovšem jen za předpokladu, že čelo vlny bude postupovat stejně jako dosud.

„Mohlo by to ovlivnit i magnetické pole zdejšího slunce i samotné planety Vušigdy,“ ponechávala si Nijjatejja zadní vrátka u této předpovědi. „Je otázka, zda se čelo vlny působením těchto vlivů zpozdí nebo urychlí. To jsou všechno neznámé parametry. Mohou mít ale poměrně malý vliv. Odhadujeme to plus minus půl minuty, to je rozptyl při těchto měřítkách nepatrný.“

„Pozorujete to i z družic?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Pozorujeme, ale vedeme tam jen automatická pozorování,“ řekla Nijjatejja. „Není to zase tak nevinné. Otřáslo to sto šedesáti tisíci tunami hvězdné lodi a nedá se vyloučit, že to lehké družice, nechráněné ani atmosférou, ani magnetosférou Vušigdy, prostě smete. Posádka by byla v nebezpečí života. Družice si případně obnovíme, ale životy lidí na nich raději neriskujeme.“

„A co my tady na střeše?“ zajímalo mě. „Nejsme ještě lehčí než ty »lehké družice«?“

„Jsme, ale nad námi je dvě stě kilometrů husté atmosféry,“ uklidňovala mě Nijjatejja. „Ta bude působit jako polštář...“

Sotva to však dořekla, »divadlo« začalo.

A vůbec nebylo nevinné, jak astronomové předpokládali.

Obloha náhle vzplála zelenou září, všude kolem bylo jasno, jak jsem tady ještě nikdy nezažil. Současně se ozvala ohlušující exploze, takže jsem od té chvíle nic neslyšel. Mraky nad námi se v jediném okamžiku vypařily a z čistého nebe sjelo současně snad tisíc blesků. Některé udeřily do země, ale jiné i do staveb města. Dva sjely v naší blízkosti, naštěstí stříška nad vrcholem schodiště byla vyšší než my, takže oba blesky udeřily do ní. Materiál stříšky takovou zkoušku nevydržel, do všech stran se rozstříkla sprška skleněných střepů. Náraz nás všechny odhodil a povalil, měl jsem pocit, že mě převálcovalo několik pneumatik.

„Tricagirca!“ zaklela některá z našich pomocnic.

V prvním okamžiku jsem si oddychl, že zase slyším, jenže v téže chvíli jsem si uvědomil, že to byla všesměrová telepatie.

Obloha stejně rychle, jak se rozsvítila, zase zhasla, mraky se opět spojily a po předchozím světle byla tma ještě temnější.

Pomalu jsem se zvedl. Sesypalo se ze mne pár skleněných kostiček z roztříštěné stříšky nad schody, ale neslyšel jsem žádný cinkot střepů. Znamená to, že ohlušení ještě neodeznělo.

„Páni, to byla řacha!“ zvedala se stranou další asistentka.

To už se zvedali všichni. Nějak jsem tomu nemohl uvěřit. Že by se celé »divadlo« omezilo na jednu, i když hroznou řachu? Také jsem se zvedl, jak se říká »přepočítal si kosti« a po zjištění, že jsem si asi žádnou nezlomil, jsem se obrátil na Nijjatejju.

„To jsem vážně zvědavý, co tvoje přístroje zaznamenaly!“

Nijjatejja už se k nim obracela i bez mé připomínky. Jenže se začala kabonit čím dál tím víc. Přístroje se ani nepohnuly, stále ležely na vozíčku, žádný nespadl, ale na první pohled bylo vidět, že si hrají na mrtvého brouka. Na telepatické povely nereagovaly.

„Koukám, něco se poškodilo,“ řekla po chvilce. „Prostě se nehlásí... musím prozkoumat úložiště dat, co se tam zapsalo a co už asi ne... Zdá se, že ta vlna proběhla, víc toho nebude.“

Chvíli jako kdyby lovila nějakou telepatii, pak to vzdala.

„A ani vozíček se nedá zapnout...“ posteskla si.

„Pomozte mi, prosím, odnosit přístroje do laboratoře, tady nic nezjistíme...“ obrátila se na své asistentky.

Rozdělili jsme si tedy ty těžké krabice a obrátili jsme se ke schodům. Skleněná střecha byla rozbitá na cimpr campr, ale dveře na střechu byly celé.

Jenže – nešly otevřít. Na telepatické povely nereagovaly.

„Asi to poškodilo elektroniku dveří,“ pokrčil jsem rameny. „Počkejte tu, přelezu rozbitou střechou na druhou stranu a zkusím ty dveře otevřít zezadu,“ navrhl jsem.

Nikdo neměl lepší nápad, takže jsem složil na zem bednu, kterou jsem měl v ruce, vyskočil na zábradlí a pokusil jsem se vyhoupnout se na rozbitou střechu. Vybral jsem si místo, kde byla skleněná střecha nejníž, jenže právě pod tím místem byly schody nejhloub, takže jsem musel přebalancovat po úzké zdi až k těm neposlušným dveřím a tam seskočit. Bylo to riskantní, seskočit ve zdejší zvýšené gravitaci na schody, ale vyšlo mi to, neztratil jsem ani rovnováhu, takže jsem krátce poté zkoušel telepaticky oslovit dveře z druhé strany.

Ukázalo se, že marně. Dveře mě z druhé strany neposlechly.

„Jen ztrácíš čas,“ napomenula mě Nijjatejja. „Každé dveře mají jen jedno telepatické otevírání, které účinkuje z obou stran. Ale zevnitř bys mohl najít panel ručního ovládání. Měla by to být taková nevelká krytka ve stěně vedle dveří, pod ní by měla být dvě tlačítka: »zavřít« a »otevřít«. Na některých dveřích by mělo jedno z nich svítit. Pak stiskni to svítící.“

Dobrá rada, jen teď najít správnou krytku. Ale kupodivu tu byla, jenže po odklopení mě čekalo nečekané překvapení. Byla tu sice dvě tlačítka, ale nesvítila. Naštěstí se mi podařilo přečíst obě cedulky pod tlačítky a stiskl jsem to správné. Dveře se hladce vsákly do bočních stěn a cesta na schodiště byla volná.

Vyšel jsem ven a hrnul jsem se ke krabici, kterou jsem před chvílí položil na zem.

„A na schodech bacha, je tam plno střepů!“ varoval jsem všechny. Možná zbytečně, protože střepy viděli všichni.

Sestoupili jsme po schodech na spodní podestu, jenže za ní byly další dveře, které na telepatický příkaz nereagovaly. Naštěstí měly po straně ruční ovládání a daly se otevřít.

Otevřely se však do chodby, která byla úplně potmě.

Zvenku jsme to nezpozorovali. Zdejší budovy nemají okna, takže jsou zvenčí tmavé jako nějaké skály. Ale v chodbě mělo svítit světlo. Proč nesvítilo? Napadlo mě, že v čele té kosmické vlny přišel elektromagnetický impuls, jaký doprovází atomové výbuchy – konec konců i ta vlna byla pozůstatkem gigantického výbuchu hvězdy, jakému se nic nevyrovná. Elektromagnetický impuls by mohl globálně vyřadit elektřinu a nejspíš by pak vedl k zastavení elektráren. To by všechno vysvětlovalo. Zdá se, že ten výpadek – na Zemi mu říkáme »black-out« – je nad síly zdejších energetiků, že se jim ještě nepodařilo obnovit dodávku elektřiny. Dveře mohou mít – a nejspíš mají – nouzový zdroj, takže se dají nouzově otevírat a zavírat. Ale proč nesvítí nouzové osvětlení chodeb?

„Je to úplně v reglóži!“ zanadávala Nijjatejja. „Nemohu se telepaticky spojit s libijantlem. Taky vám neodpovídá?“

Zkusil jsem telepaticky oslovit libijantl, zdejší Centrální Mozek Lidstva – ale bez odpovědi.

„Taky se nechce se mnou spojit,“ vzdal jsem to.

Postupně se přidali další. Libijantl se nehlásil. Znamenalo to, že nás neposlechne skoro nic. Proto asi nereagoval ani pásový vozíček na přístroje. Libijantl přímo řídí »sádegy«, takže nejezdí ani kabinky hromadné dopravy. Chodit po tak rozsáhlém městě pěšky, navíc bez výtahů, jen po schodech, to bude šichta! Hned mi ale došly i další souvislosti. Tady ve vrchních patrech lidé nejsou. Všichni se na příkaz Rady města stáhli aspoň o deset pater níž. Nikdo nás tu neuslyší, nikdo nám nepomůže.

„Měl bych návrh,“ porušil jsem chvilku trapného ticha.

„Sem s ním!“ opáčila Nijjatejja.

„Jestli nefunguje libijantl, nejezdí ani výtahy.“

„To víme!“ přerušila mě netrpělivě jedna z asistentek.

„Takže navrhuji opatrně složit přístroje tady ke dveřím a jít dál bez nich,“ pokračoval jsem. „Až se rozsvítí světlo a půjdou opět výtahy, vrátíme se pro ně. Teď navrhuji dostat se co nejdřív k lidem, kteří budou vědět, co se vlastně děje.“

„To ti mohu říct i já,“ vzdychla si Nijjatejja. „Nejspíš úplně vypadla energetika. Takže všichni, co s ní mají nějaké činění, jsou na nohou a snaží se odstranit poruchy. Jen mám obavy, aby těch poruch nebylo příliš mnoho.“

„Zatím budeme držet »černou hodinku«,“ řekl jsem téměř spokojeně, neboť jsem nepochyboval o tom, že si Vušigďané jistě brzy poradí.

„Trochu tě vyvedu z optimismu,“ řekla Nijjatejja přísnějším tónem. „Bez elektřiny se nejenže nesvítí, ale nefunguje ani větrání a v uzavřené prostoře, jakou představuje město Risipeja, bychom se brzy začali dusit. Tady to ví každý, nepochybuj o tom, že se všichni odpovědní snaží odstranit poruchu co nejdřív.“

„Nechali jsme za sebou otevřené dveře ven,“ napadlo mě. „To by snad mohlo k větrání aspoň trochu přispět.“

„Snad by to pomohlo, až na to, že není komu, jsme přece na okraji města,“ namítla Nijjatejja. „Ale i kdybychom nechávali za sebou otevřené všechny dveře skrz celé město, větrání jedněmi dveřmi to nezachrání.“

Zatrnulo mi, ale zkusil jsem se telepaticky na dálku spojit s Raxdinkou. Skoro jako by na to čekala.

»Jak je to u vás?« zeptal jsem se jí.

»Je tu tma jako v pytli,« odpověděla mi. »Dozorčí služba na našem patře vyhlásila klid, máme počkat, až se rozsvítí.«

»Kde jsi?« zeptal jsem se jí.

»Kde bych byla?« opáčila. »Doma, tady je přece bezpečno, až na tu tmu jsem v pohodě, ale jak jste na tom vy?«

Ujistil jsem ji, že jsme sice při nárazu vlny zažili úchvatné divadlo, ale přečkali jsme to. Popsal jsem jí, jak blesky poškodily skleněnou stříšku nad schodištěm, ale nic víc poškozeného jsme nikde neviděli. V horních patrech města je ovšem stejná tma jako dole, výpadek proudu je zřejmě globální.

»To nic, naši to jistě brzy opraví,« neztrácela optimismus. »Asi byste udělali nejlépe, kdybyste se usadili ve společenském centru, je jich na každém patře dost, a vyčkali, až se rozsvítí. Tam co jste beztak nikomu nepomůžete.«

To byla pravda, ale sedět někde potmě by nás brzy omrzelo. Na druhou stranu nám nic jiného nezbude. Tady opravdu nemáme komu ani jak pomáhat. Elektrárna je hluboko pod městem, tam je teď těžiště všeho snažení.

„Byla to podstatně větší řacha, než jsme čekali, co?“ usmál jsem se na Nijjatejju.

„To tedy byla,“ odvětila kysele. „Brali jsme ji na lehkou váhu, i když jsme věděli, že zacloumala i těžkou hvězdnou lodí. Ale přiznám se, také jsem věřila polštáři nad námi. Atmosféra sahá do dvou set kilometrů, to je trojnásobek co na Zemi, zdálo se mi to dost. Zjevně to ale dost nebylo.“

„Tu rozbitou skleněnou střechu přece neponičil náraz vlny, ale obyčejný blesk,“ namítl jsem.

„Blesky jen vybily energii, dodanou do atmosféry vlnou,“ opravila mě. „Atmosféra přece jen něco pohltila. Zapomněli jsme na to, že co pohltí, to dlouho neudrží a obratem to vydá, třeba ve formě blesků. Ale blesky byly to nejmenší. Zarazily se o vnější plášť města, dál už neškodily. Elektrárnu vyřadilo něco horšího, co prošlo až dolů.“

„Takže budeme čekat, až to energetici spraví,“ řekl jsem už zase klidnějším hlasem. „Neměli bychom poslechnout Raxdinku? Poradila mi, ať se posadíme do nejbližšího společenského centra a počkáme tam na konec black-outu.“

„Nic rozumnějšího ani dělat nemůžeme,“ pokrčila rameny Nijjatejja. „Souhlasím s návrhem opatrně složit přístroje sem ke dveřím a odejít do nejbližšího společenského centra.“

„Jen bych raději sestoupila po schodech někam, kde bude víc lidí,“ doplnila ji jedna z asistentek.

„Jsem pro!“ souhlasila Nijjatejja. „Bude nás víc, aspoň si to lépe prodiskutujeme.“

Jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné, jak se to jevilo. Tady se nám to diskutovalo, když sem pronikalo zvenčí trochu světla. Ale na nejbližším schodišti dolů už světlo nebylo. I když jsme šli bez těžkých přístrojů, tápali jsme pomalu, opatrně, schod po schodu. Deset pater po schodech beze světla, to bylo poněkud kruté, zejména když tu všude bylo mrazivé ticho, ve kterém byly slyšet jen naše opatrné, šoupavé kroky po schodech.

Konečně jsme se dostali do míst, jde už by měli být lidé. Jenže najít krytku nouzového otevírání dveří nebylo tak snadné. Naštěstí se nám podařilo dveře otevřít a z dálky jsme konečně zaslechli hlasy. Byli tu lidé a jak se zdá, vášnivě spolu diskutovali o současném stavu ve městě.

Dál jsme se tedy drželi pohromadě a postupovali jsme po hlasu, až jsme vešli do nejbližšího společenského centra. Spousta lidí měla stejný nápad jako Raxdinka – nečekat doma, ale odejít někam, kde se dá aspoň diskutovat.

Budeme tu aspoň mezi svými...

Všimli si nás hned jakmile jsme vstoupili. Ve společenském centru bylo totiž světlo. Ne že by svítilo osvětlení, ale mnoho žen má v posteli lampičku, aby nebudily ostatní světlem. Častější to bývá tam, kde jich spí víc pohromadě a zejména když spí s dětmi. Společenská místnost byla teď plná těchto bludiček.

„Helemese, další!“ dostalo se nám vřelého uvítání. „Kde jste byly, dámy, že jdete až teď?“

Nějak mě přehlédly, ale nedivil jsem se. Tenhle svět je spíš ženská záležitost. Vlastně jsem tu kromě pozemšťanů žádné jiné chlapy ani okem nespatřil.

„Na střeše,“ odvětila Nijjatejja. „Měřili jsme tam ten náraz. Ale byl nějaký velký, pěkně to s námi zacvičilo!“

„To se nedivím,“ řekl jedna zdejší. „Cuklo to i s námi a to jsme deset pater hluboko! Že vás vůbec napadlo lézt na střechu!“

„Měla jsem tam přístroje,“ ospravedlňovala se Nijjatejja.

V té chvíli znenadání vzplála světla a společenská místnost byla najednou veselejší. Ženské hned začaly zhasínat lampičky.

„No konečně!“ neodpustila si Nijjatejja. „Těm to trvalo!“

Místo odpovědi všechna světla opět zhasla a společenská místnost se ponořila do úplné tmy, protože nesvítily ani baterky. Naštěstí je ženy ještě nestačily odložit a brzy se opět rozblikaly.

„A tricagirca!“ zaklela některá. „Vono to neskončilo?“

„Nediv se!“ okřikla ji jiná. „Uvědom si, vysadil i libijantl! Už jsi někdy startovala anihilační reaktor ručně, bez libijantlu?“

„Já myslela, že to ani nejde,“ namítla jiná.

„Kdyby to nešlo, byli bysme všichni v reglóži!“ přidala se další. „Jde to, ale anihilace je strašně nestabilní. Asi jako když si položíš pingpongový míček na medicinbal a teď se snažíš hýbat medicinbalem, aby pingpongáč nespadl. A navíc ve větru, který ti do toho občas zafouká.“

„Ale když reaktor naběhl, měl to libijantl převzít, ne?“

„Libijantl asi nabíhá pomaleji, než si myslíš.“

Bavily se odborně, ale rozuměl jsem tomu a vypadalo to logicky. Vypadla elektrárna, následně i Centrální Mozek Lidstva a bez něho se nedaří elektrárnu nastartovat. Jen jsem si řekl, že to mají udělané nešikovně. Centrální Mozek Lidstva má mít vlastní záložní zdroj, aby ho krátkodobý black-out neboli výpadek jen tak neohrozil. Zejména když se elektrárna bez něho nedá řídit.

Konečně se světla opět rozsvítila a i když jsme netrpělivě čekali, co bude dál, světla už nezhasla.

„Elektrárna běží!“ řekla Nijjatejja vítězně. „Teď už jen aby se rozběhl libijantl!“

„Já tam někde mám sestru!“ hlásila se jedna vzadu. „Ta by měla vědět víc než my!“

Ztuhla a bylo vidět, že se zabývá telepatií. Oči všech žen – ale i moje – se na ni upnuly. Konečně se zase probrala z transu.

„Tricagirca!“ řekla. „Dámy, je to opravdu v reglóži! Je to horší než si myslíte! Rumigi tvrdí, že libijantl nejde ani zapnout. Zdá se, že je buď těžce poškozený, nebo – ještě pravděpodobněji – úplně zničený. To by bylo opravdu v reglóži!“

„Úplně zničený libijantl?“ zalapala po dechu Nijjatejja. „To by byl konec města Risipeja!“

„Je to ještě horší!“ řekla žena, co se to právě dozvěděla od své známé. „Všechna města jsou prý na tom stejně. Rumigi říká, že na celé Vušigdy nefunguje ani jeden libijantl.“

„No nazdar!“ řekl jsem, i když jsem neznal úděs té propasti.

„To by byl konec světa!“ vyjekla Nijjatejja. „Nebo aspoň konec naší civilizace! Taková katastrofa nás může vrhnout o třicet tisíc let nazpátek!“

„To říká Rumigi také!“ potvrdila to žena, která tuto zprávu právě získala.

„Je to v reglóži!“ shodlo se hned několik dalších...

Souhlasil jsem s nimi.

Errata:

11.08.2021 23:01