Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Apokalypsa Vušigdy

Že to je v háji, to bylo jasné i mně. Místní si to dovedli představit ještě mnohem plastičtěji.

Bez libijantlu nefungovalo skoro nic. Svítila sice světla, ale nedala se telepaticky ovládat. Kdo měl v té chvíli zhasnuto, zůstal potmě, kdo měl rozsvíceno, nemohl zhasnout. Se světlem to však vypadalo lépe než potmě.

Spolu se světly začalo fungovat větrání a tím přestalo hrozit lidem udušení. Naopak nefunkční vytápění lidem nevadilo, neboť tepelná kapacita hmoty města neumožnila pozorovatelné změny teploty. To se mělo změnit, neboť větrání nasávalo vzduch zvenčí a byla otázka času, kdy se vyrovnají venkovní a vnitřní teploty, avšak zdálo se, že to nebude žádný problém. Město Risipeja leží v subtropické oblasti a na Vušigdy se nestřídají roční doby.

Největším problémem města byla logistika neboli dopravní problémy. Nejenže nefungovaly výtahy, ale doprava uvnitř města zkolabovala úplně. Libijantl předtím řídil všechno od osobních výtahů přes hromadnou dopravu až po nákladní dopravu, rozvoz zboží i potravin. Společné jídelny mohly běžet i na ruční řízení, vaření tady považovali více za umění než za rutinu, ale nikdo si nevěděl rady, jak do kuchyní dopravit nutné suroviny. Nákladní doprava od kamionů po výtahové krychle neexistovala. Kuchyně měly jen pohotovostní zásoby v chladničkách nebo ve spižírnách. Zatím měly z čeho vařit, otázkou bylo, jak dlouho.

Nad městem Risipeja se vznášel přízrak katastrofy.

A všichni to věděli.

Nejsem schopen říci, které patro je naše. Patra se tu počítají od nultého, kde je však pouze anihilační elektrárna a ta je více než dvě stě metrů pod původní úrovní terénu. Nevím ani, kde je původní úroveň terénu, odkud by se to začínalo počítat u nás na Zemi. Naše patro je zkrátka umístěné »někde dole« a číslo šedesát osm o ničem nevypovídá. Z naší cesty na venkov si pamatuji, že začínala krátkým klesáním, což by mělo znamenat, že bydlíme nad původní úrovní terénu. Anebo taky ne, v případě, že jsme jeli dolů do kdovíjak hluboko uloženého vodorovného tunelu. Cesta ze střechy dolů do našeho patra byla bez výtahu úmorná, zejména pro množství dveří, které jsme museli otevírat ručně. Chápal jsem to. Schodiště se při požárech vyznačují komínovým efektem, jeho rozdělení na kratší úseky je z tohoto úhlu žádoucí, ale otravovalo nás to. Už protože jsme měli jen jednu baterku, věnovanou nám od jedné dobrosrdečné dívky.

Dorazili jsme ale do »našeho« patra a brzy jsme se přivítali s Raxdinkou. Čekala na nás v pohodě a hned nám sdělovala nové poznatky, které se mezitím dozvěděla.

Bohužel byly jen zlé a ještě horší.

Katastrofa, která postihla město Risipeju, nebyla vůbec tak ojedinělá, jak astronomové čekali. Město Risipeja leželo v době příchodu kosmické ničivé vlny na přivrácené straně planety, dalo se říci »v první čáře úderu«. Jenže ostatní města schytala tentýž úder se stejnou silou, dokonce i ta, která byla na odvrácené straně Vušigdy. Je pravda, mechanické škody v podobě rozbité skleněné stříšky hlásila jen Risipeja, ale výpadek elektřiny byl všude stejný a co hůř, všude to zničilo libijantly – ony centrální mozky měst.

Ve městě Geližefy se energetikům dokonce ani nepodařilo spustit elektrárnu, i když tam udeřila kosmická ničivá vlna úplně ze strany, takže měla být zeslabená stovkami kilometrů atmosféry. Tam byla situace v současné době nejkritičtější a Rada města byla nucená vyhlásit okamžitou nucenou evakuaci města, protože tam lidem hrozila otrava vydýchaným vzduchem. Bylo to tím horší, že evakuace probíhala potmě a i podle kusých zpráv tam panoval nezvládnutý chaos.

O evakuaci ovšem uvažovala i Rada města Risipeja. Nebyla by tak překotná jako u Geližefy, ale všem se jevila stejně nutná. Obyvatele Geližefy vyhnalo z města nefungující větrání, nás tady stejně naléhavě, i když ne tak zhurta, vyžene hlad. Protože až ve vyšších patrech dojdou pohotovostní zásoby v chladničkách, bude téměř nemožné dopravit tam nové.

V Geližefy byla situace nejhorší, ale u nás v Risipeji nebude dlouho trvat a bude také zle. Rada města proto rozhodla předem. Není-li možné zajistit dopravu potravin do vyšších pater všem, musí většina obyvatel město nuceně opustit. Šlo jen o to, jestli ten odsun proběhne jakž takž organizovaně nebo vypukne chaos jako v Geližefy. Pochopitelně bylo třeba snažit se spíš o to první, chaos byl naopak poslední, co by bylo zapotřebí.

To se ví, evakuace z města musela mít určitá pravidla. Bylo třeba zajistit stravování i mimo město a i když by bylo možné ve zdejších subtropech spát »pod širákem«, bylo nutné zajistit lidem lepší ubytování než někde v lese. První bouřka by ukázala, zač je toho loket a co všechno nezvládli.

Na »vlastivědném výletě« jsme spali přímo v »dure«. Prostě jsme sklopili sedadla a zatáhli okna, abychom měli v »naší noci« potřebnou tmu. »Dure« nemají ruční řízení, ale to se dá do nich nouzově vsadit. Je to nouzový prostředek k přesunu poškozených a zneschopněných »dure«, nicméně přepraví »dure« i s lidmi do cílového umístění, kde se vyjme a »dure« se změní v zaparkovaný karavan. Řidiči se pak na antigravitačním opasku »sévidu« vrátí do města pro další »dure«. Uprostřed stejným způsobem zaparkují kamion, změněný na společnou kuchyni s jídelnou. Ruční řízení tedy umožní vytvořit provizorní sídliště, kam se obyvatelé města uchýlí. Nevýhodou je, že ručních řízení je v současné době málo. Pochopitelně, byly přece považovány za prostředky krajní nouze a nebylo vhodné je v »dure« ponechávat.

Stejná ruční řízení umožnila zprovoznit alespoň minimální kamionovou dopravu, zásobující nejenom nouzová sídliště kolem města, ale i část města, kde obyvatelé zůstanou. I když obyvatelná budou jen ta patra, kam bude možné dopravit zásoby, musíme využít každé možnosti, neboť »dure« nebudou stačit pro všechny a část obyvatel bude muset bydlet i v ubytovnách udělaných ze změněných kamionů.

Zemědělství bylo naštěstí katastrofou dotčené nejméně. Už dřív bylo závislé na lidech, obsluhujících chov domácích zvířat. V zemědělství byla nouzová opatření nejjednodušší, stačilo nějak vyřešit střídání obsluhy. Místo aby chovatelé užitkových zvířat jezdili na šichty z města, ubytovali se natrvalo v objektech, kde měli »odpočinkové místnosti«. Pro ně to bylo snadné, někteří přespávali v objektech už dřív, když jim cesta do města nestála za námahu. Ti pak pocítili katastrofu nejméně.

Stejně tak málo se katastrofa dotkla skladů potravin, i když sklady byly součástí měst. Byly však většinou umístěné tak, aby co nejvíc ulehčily dopravu. Automatické kamiony zajížděly dřív do skladů samy, teď bylo nutné dovybavit je ručním řízením a zaměstnat odpovídající množství lidí jako řidiče. Samozřejmě nestačili udržet v chodu všechno, ostatně pro ně neměli dostatek modulů ručního řízení, ale nejdůležitější dopravu zajistili.

Tak se s námi jako jeden z prvních rozloučil Franta. Zapojil se jako kamioňák a se svou novomanželkou Cimií se odstěhoval z města. Ujistil nás, že se s Cimií budou střídat v řízení a postačí jim bydlet, stejně jako ostatní »kamioňáci«, přímo v kamionu. Je k tomu vybavený jako »dure«, změněné v zaparkované karavany, až na to, že jim zůstane ruční řízení a budou vozit náklady podle potřeb nově ustanoveného dispečinku.

Rozloučili jsme se s tím, že se občas telepaticky spojíme a předáme si další zkušenosti. To se rozumí, otázka pivovaru nás přestala zaměstnávat, v současném chaosu to prostě nepřicházelo v úvahu, stejně jako plán navštívit Zemi a nalákat do Vušigdy nějakého odvážného sládka. To všechno sfoukla ničivá vlna jako chmýří z pampelišky, teď nás trápila jediná otázka – jak přežít za podmínek zhroucené civilizace, ve které jsme vlastně cizinci. Teď nebyl čas na nic jiného a nejméně ze všeho na fňukání. Zapojit se do všeobecného snažení bylo naší hlavní povinností.

Již prvního večera mě však Franta telepaticky kontaktoval. Měl už zřejmě chvilku volna a vážil jsem si toho, že si vzpomněl zrovna na mě.

»Poslyš, Honzo, napadlo tě zeptat se těch svých manželek, co vlastně dělají ostatní chlapi na Vušigdy?« zeptal se mě, hned když jsme si vyměnili úvodní pozdravy.

Zarazilo mě to a musel jsem přiznat, že mě to do této chvíle nepálilo. Vím, že chlapů je na Vušigdy málo, takže mě nezarazilo, že jsem dosud žádného neviděl.

„A všiml sis aspoň, že tady všechno dělají ženské?“

„Toho jsem si všiml,“ souhlasil jsem. „Ale to souvisí s tím, že jsem tu dosud žádného chlapa neviděl.“

„Tak si to nech pořádně, ale taky upřímně vysvětlit!“ pobídl mě Franta. „Mně to musela Cimie vysvětlovat dvakrát, než mi to došlo, že to není kec. Tak dobře poslouchej! Zdejší chlapi nedělají vůbec nic. Válejí se doma, nechávají se obskakovat ženskými, ale ani v současné mizérii nehnou prstem. Věřil bys tomu? Na mě všechny kamioňačky – vážně jsem tady mezi nimi jediný chlap – koukají jako na dvouhlavé tele. Dokonce už Cimii domlouvaly, ať mě do té práce tolik nehoní... ale Cimie jim trpělivě odpovídá, že jsem se na to přihlásil sám. Je tohle vůbec možný?“

»Skoro jako v Rusku!« odvětil jsem také telepaticky.

»Jak – jako v Rusku?« nechápal Franta.

»Já jsem tam sice nebyl, ale táta tam byl kdysi na studijní cestě,« vysvětloval jsem mu. »Taky ho to tam dorazilo. Představ si partu kopáčů s krumpáči a lopatami – a samé ženské. Vede je nějaký namyšlený předák, pochopitelně bez jakéhokoliv nářadí, neušpiněné fajnové ručičky v kapsách, vykuřuje si a popíjí ze své placatice – a honí ženské do práce jako středověký dráb, chybí mu jen bičík. Tohle tam prý vzniklo, když se chlapi vrátili po Druhé světové válce domů. Doma po celou válku všechnu práci oddřely ženské, protože chlapi byli na frontě. Když se pak vrátili, museli si přece po těch krutých bitvách odpočinout – a nechali ženské dřít dál a ještě je začali pohánět, aby se neulejvaly. Je pravda, že jich spousta ve válce zatřepala bačkorama, ale ti, co se vrátili, neuměli vzít za práci. Táta tam byl v šedesátých letech dvacátého století a to ten šlendrián ještě v plné kráse přetrvával. Chlapi se nechali obskakovat i doma, neboť i doma měly ženské velkou početní převahu. A i když nad tím pravoslavná církev jen zděšeně zavírala oči – i když je tam bigamie oficiálně trestná, měl tam každý chlap dvě až tři ženské. Jednu jako oficiální manželku a jednu nebo dvě neoficiální. Nechci moc kafrat, ale tady to může být podobné.«

»Fuj tajxl!« ulevil si Franta. »To ti řeknu, mě by tady hanba fackovala, kdybych sklouzl do takového srabu. A co ty? Necháš se obskakovat ženskými?«

»Taky už koukám, čím bych mohl pomoci,« ujistil jsem ho. »Ale nechce se mi zabetonovat se v kamionu. Spíš bych se chtěl uplatnit při odborné rekonstrukci zdejší civilizace. Mimochodem, rodiče Ivana dělají od začátku společně v kravíně a rozhodně nám nedělají ostudu, i když jsou na naše poměry důchodci. A to si piš, nechci se nechat zahanbit!«

»No to doufám!« řekl Franta. »My pozemšťani bychom měli zdejším bábovkám ukázat, kdo je tady chlap a kdo jenom chovný samec. Dejte se, chlapi, taky na něco, ať neskončíme jako ti ruští váleční veteráni!«

»Budeme se snažit,« ujistil jsem ho.

Pak jsme se od sebe odtrhli, ale mně ten slib, že neskončím jako Rusové po válce, vrtal hlavou dál.

Musím se víc snažit, došlo mi.

Když za mnou přišla Nijjatejja, jestli bych jí nechtěl pomoci vyhodnotit přístroje, zanechané na chodbě pod střechou Risipeje, nebyl jsem proti.

„Bude to jako u nás výlet na Sněžku,“ usmál jsem se.

„Jakou Sněžku?“ nechápala, ale snadno jsem jí vysvětlil, že je to takový vyšší kopec u nás v Čechách.

„Nepůjdeme tam po schodech,“ řekla. „Vezmeme si na to dva antigravitační opasky sévidy a na střechu poletíme zvenku.“

„Tím líp,“ řekl jsem.

S antigravitačním opaskem jsem létal na Zemi, když jsem stěhoval zájemce k »čertovu mlýnu«. Nedělalo mi problém vzít ho na sebe a letět s Nijjatejjou ve formaci. Naštěstí bylo krásné počasí a skleněné hory města Risipeje se leskly fialovými odlesky od mraků. Sévid není trysková stíhačka, aby do výšky vystoupal bleskurychle, bylo to velice velebné a povznášející, když jsme pomalu podél skleněných stěn stoupali vzhůru.

Nahoře jsme hned zamířili k opuštěnému vozíčku. Nijjatejja měla s sebou nevelkou krabičku ručního řízení a když ji připnula k vozíčku, pohnul se a začal ji poslouchat.

„Ten nám nejvíc pomůže,“ pochvalovala si Nijjatejja.

Jenže vozíček se najednou nekontrolovatelně rozjel, vytrhl Nijjatejji z rukou ovladač a mířil na svých pásech plnou rychlostí k okraji střechy, kde narazil do vyvýšeného okraje. Ještě chvilku hrabal naprázdno pásy, pak náhle zastavil a už se nepohnul. Bylo to tak nečekané, že jsme v první chvíli zůstali překvapením stát. Když jsme k němu doběhli, pokoušela se Nijjatejja manipulovat ovladačem, ale bezvýsledně. Vozíček se už ani nepohnul.

„Koukám, že nám moc nepomůže,“ opravil jsem ji.

„Kitlqadl!“ zaklela Nijjatejja. „To nám ještě chybělo!“

Jenže vozíček už na nic nereagoval. Ať s ovladačem dělala co chtěla, vozíček zaujal pozici mrtvého brouka.

„No, ještě že je tu ten okraj,“ hledala aspoň něco kladného na nepříjemné situaci. „Jinak by spadl dolů a nejspíš by dole něco rozbil. Blbé je, že máš pravdu,“ obrátila se ke mně. „Musíme ty přístroje odtahat sami. Kouká z toho pořádná šichta.“

To mi bylo jasné též. Nijjatejja odpojila ovladač od mrtvého vozíčku a dala ho do kapsy, pak jsme spolu zamířili ke schodům. Střepy tu byly pořád – nepodstatné věci se budou napravovat, až na ně bude čas a nálada, stejně jako uklízet vyřazený vozíček.

Došli jsme po schodech až za druhé dveře. Za nimi skončilo pole posypané střepy, ale hned za dveřmi ležely těžké přístroje, které budeme muset odnést. Nijjatejja vytáhla z batohu dva pevné popruhy a ukázala mi, jak si představuje odnášení přístrojů. Dva a dva se připevní na popruh, člověk si mezi ně dřepne, popruhy vzepře rameny a zvedne se. Přístroje rozloží svou váhu na ramena a nesou se rozhodně lépe než kdyby je musel nést rukama.

„A teď pochodem vchod, po schodech dvě stě dvacet osm pater. Ještě že dolů a ne nahoru,“ pokusil jsem se zlehčit to.

„Zapomínáš na naše sévidy,“ připomněla mi je.

„Myslíš, že nás unesou?“ chtěl jsem vědět.

„Unesou i víc,“ ujistila mě. „Jediná potíž bude se stabilitou. Mohlo by se stát, že se zátěž na popruzích rozkývá, převáží se dopředu nebo nedejbože dozadu, a otočí nás hlavou dolů.“

„Pak mám nápad,“ řekl jsem. „Zvedneme se s přístroji na popruzích a až pak si připneme opasky, aby popruhy byly uvnitř opasků. Pak nám žádné rozkývání nehrozí.“

Hned jsem předvedl, jak to myslím. Vztyčil jsem se, nechal jsem popruhy nést veškerou zátěž a volnýma rukama jsem opasek připnul až přes popruhy. Stabilita se tím výrazně zvýšila.

„Muhru, jak to?“ podivila se Nijjatejja. „Jak to, že jsi přišel na tuhle fintu? Sévidy jsou přece naše technologie, vy na Zemi nic takového nemáte!“

„My taky někdy koukáme, jaké finty vymysleli primitivové u nás na Zemi!“ řekl jsem s úsměvem. „Tak jdeme?“

Nijjatejja zkusila zapnout vznášení, pak se zkusila zahoupat dopředu a dozadu.

„Ono je to fakt stabilní!“ řekla. „S tím bychom se mohli zkusit snést dolů venkem a vykašlat se na schody!“

„Tak proč to nezkusit?“ pobídl jsem ji.

„Zkusíme to?“ zeptala se mě. „Nastav se raději do formace, já si na to troufnu spíš než ty, nováček.“

Měl jsem na jazyku, že už jsem takovou formaci sám vedl, ale proč se hádat, když je to vlastně jedno. Nastavil jsem si tedy režim »formace« připnutý na Nijjatejju, ta se pomalu, ještě dost opatrně vznesla, ale pak odvážně zamířila k okraji ploché střechy.

Cesta dolů byla maličko rychlejší než cesta nahoru, sévidy nemusely nic zvedat, jen brzdily klesání. Vršek budovy se zvolna přesunul do výšky nad námi a zdola se začaly přibližovat ploché střechy nižších budov, které jsme v bezpečné vzdálenosti minuli a snesli se na otevřenou plošinku, ze které jsme nedávno vzlétli. Dopravu jsme zvládli bez chyb a mohli jsme být oba spokojení.

Teď už chybělo jen donést těžké přístroje do laboratoře, kde je chtěla Nijjatejja vyhodnotit.

A to se rozumí, u toho jsem nesměl chybět!

Rozbor záznamů, pořízených Nijjatejjčinými přístroji, byl až spartánsky krátký.

Ten první úder vyřídil všechny přístroje, že nezaznamenaly vůbec nic. I záznam kamer končil ještě dřív než obloha vzplála tou zelenou září, kterou jsme si ještě pamatovali. Záznamy se sice kupodivu zachovaly, ale jen k osudné vteřině, pak – nic.

A co bylo horšího, všechny přístroje byly úplně zničené, takže se záznamy ani nedaly zobrazit. Nejen ty, které jsme na střeše vystavili přímému úderu. Spálilo to i přístroje astronomické laboratoře. Záznamy se nedaly přehrát nikde. Nijjatejju nakonec napadlo použít jeden starodávný muzeální kousek, schovávaný jako talisman snad ještě z doby před Velkým Stěhováním. Jako jediný po připojení k záznamovému médii ožil a zobrazil aspoň některé charakteristiky včetně obrazového záznamu. Viděli jsme se na něm, jak se bavíme, pak byl najednou obraz v půli jakoby ustřižený a dál vůbec nic.

„Aspoň něco,“ komentoval jsem to. „Teď víme, že kamery fungovaly až do toho záblesku, pak je to sežehlo. Divné je, že to nesmazalo úplně všechny záznamy.“

„To bude tím, že záznamový modul je postavený nejstarší technologií »dratvipy«,“ mínila Nijjatejja. „Novější technologie, »mivedlitová«, představující obrovský kvalitativní skok, podlehla při úderu vlny zkáze. Starou technologii dosud najdeš v mnoha strojích. Je robustní a jak se zdá, ani příliš neutrpěla. Na ní jsou postavené i ruční ovladače, proto fungují. Jenže stará technologie neměla potřebné parametry, byla poměrně pomalá, ani kapacitou neoplývala... novější stroje včetně libijantlů jsou proto založeny na novější »mivedlitové« technologii. Nevím, k čemu bych ti to ale připodobnila.“

„Pro něco takového bych našel příklady i na Zemi,“ opáčil jsem. „Například naše tranzistory. Klasické bipolární tranzistory jsou odolnější než novější »MOSFET«. S klasickými tranzistory se však nedají postavit složitější procesory, protože klasické mají mnohem větší spotřebu a také se nedají tolik zmenšovat. Procesor postavený na klasických tranzistorech by se sotva vešel do skříně a spotřeboval by neúměrně mnoho elektřiny, navíc by se musel usilovně chladit... modernější MOSFETy jsou menší, spotřebují jen zlomek energie a procesor se s nimi vejde do dlaně.“

„Zadrž!“ zarazila mě. „To není můj obor. Koukám, že máš o tom nějaké znalosti, nechtěl bys je porovnat s našimi? Kdybys chtěl, umožním ti schůzku s našimi odbornicemi.“

„Proč ne?“ usmál jsem se. „Ty tady některé znáš?“

„Znám,“ řekla. „Zprostředkuji ti to.“

„Výborně, budu se těšit!“ řekl jsem.

Těšil jsem se, ale marně.

Nijjatejja mi to snadno vysvětlila. Kamarádka, co se zabývá libijantly, nemá čas. Všechny odbornice se hemží kolem libijantlů jako vosy kolem rozkopnutého hnízda. Bez libijantlů nebudou pracovat automatické továrny, nepojede hromadná doprava a bude následovat jeden průšvih za druhým.

„Co ještě hrozí?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Za tu krátkou dobu, co musíme řídit kamiony ručně, máme už dvě těžké havárie kamionů, jedna řidička zemřela a tři další jsou raněné. Člověk zkrátka není dost pozorný, aby vždy zvládl kdejakou nepřehlednou situaci. Ve městě si vůbec nikdo netroufá řídit sádegy ručně, v tunelech a šachtách by to byl jeden karambol za druhým. Dost na tom, co se děje venku, kde je to přece jen přehlednější!“

„To znám,“ řekl jsem. „Na Zemi se denně přihodí havárií, že si jich už ani nevšímáme.“

„Jenže my na havárie nejsme zvyklí!“ opáčila Nijjatejja. „Vezmi si anihilační elektrárny! Tam se holky střídají, každá je už po deseti minutách zpocená jako myš, jen si zkus řídit anihilační reaktor ručně! Jde to, ano, ale znamená to za den sto dvacet úplně zruinovaných operátorek! V Geližefy prý reaktor zavařily, i to se může stát, stačí pár vteřin nepozornosti! Geližefy je teď nešťastné město, sousední města jim vypomáhají jak se dá, ale nedaří se jim to, pokoušejí se rozebrat si uprchlíky mezi sebe, ale tím se jenom zhoršuje situace i u nich... bez elektrárny se rychle vybijí baterie kamionů a bez nich je to ještě horší než u nás, dovedeš si to aspoň představit? Nedá se ani vařit, obilí se nedá ani umlít, jen zkus jíst nerozemleté zrní, naložené do mléka, aby aspoň trochu změklo... Tam je zle už teď! A u nás? Operátorky ze sebe vydávají všechno, ale je otázka času, kdy dojde k havárii elektrárny jako v Geližefy a to teprve nastane mazec!“

„To vaše anihilační elektrárny nemají záložní řízení?“

„Měly,“ odvětila Nijjatejja. „Jenže ten úder vyřadil všechny mozky najednou. Fungují jen lokální regulační smyčky, jenže bez centrálního řízení to neustabilizují! Takže řídí všechny, které mají páru o dynamice reaktorů. Kamion zvládne každá, do něj můžeš posadit kteroukoliv, ale anihilační reaktor musí řídit odbornice. Zatím to navzdory tomu napětí zvládají, takže se ve městě svítí a aspoň část lidí tam vydrží. Zbytek je mimo město, jenže i pro ně se musí nabíjet baterie kamionů, bez elektřiny se nedá vařit... zkrátka je to pohroma, i když každá dělá co musí.“

„I chlapi?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že to bude ode mne nepříjemné rýpnutí.

„Kdo ti to řekl?“ podívala se na mě Nijjatejja přísně. „Snad ne Raxdinka?“

„Mluvil jsem o tom telepaticky s jedním klukem od nás,“ řekl jsem klidně, jako by o nic nešlo. „Říkal, že chlapi všechny starosti nechávají na vás, ženských.“

„No jo... když už to víte... nemá cenu to tajit,“ vzdychla si Nijjatejja. „Naši chlapi... to je kapitola sama pro sebe... Bývaly doby, kdy chlapi vedli všechno, od manuální práce po výzkum a vývoj. Dalo by se říci, že vymysleli devadesát pět procent všeho co na Vušigdy máme. Dokonce nás k vědě nechtěli pouštět, neboť tvrdili, že na co sáhneme, to zkazíme. To bylo kdysi, před Velkým Stěhováním. Jenže pak se jim stoprocentně nepovedla přestavba organizmů na kyanovodíkový režim. Přestavba sama fungovala, ale prostředí silně znevýhodňovalo mužské spermie, takže došlo k fatálnímu přebytku žen. Chlapi to dlouho nechtěli uznat a když už se to nedalo ututlat, otočili, že je to vlastně správně, poměr jednoho chlapa na sto žen je přirozený, neboť i u krav stačí jeden býk na celé stádo.“

„Já bych to tak jistě netvrdil, ale... co bylo pak?“

„Pak se muži nějakou dobu považovali za přirozené hlavy rozkošatěných rodin a neomezené vládce světa. Bohužel přitom ztratili skutečnou vedoucí úlohu ve vědě a přestalo je zajímat, kam se Vušigdy řítí. Na skutečnou vědu jich bylo málo, takže ji přenechali ženám. Bylo to strašně krátkozraké a vydrželo jim to sotva dvě generace. Pak se ženy vzbouřily. Z neomezených pánů a vládců všeho, od rodin po svět Vušigdy, se stali otroci. Tehdejší ženy tvrdily, že muže úplně nahradí centrální spermabanka. Pak se naopak vzbouřili muži a jakž takž se to urovnalo, jenže muži si výsadní postavení zpět nevydobyli ani v rodině, ani ve vědě. Asi se pak urazili, takže se do vědy přestali hrnout. Zpohodlněli nám. To je ale také špatně.“

„Taky si to myslím,“ přikývl jsem. „Ale nemůžeš nám přece jen sjednat setkání s nějakou odbornicí přes libijantly? Jsme tu ze Země dva, kdo se v tom trochu orientujeme. Nemohli bychom se aspoň zapojit do diskuse?“

„Už jsem ti snad řekla, že se všechny naše odbornice hemží kolem libijantlů a nemají čas na diskuse!“

„Což je možná chyba!“ opáčil jsem. „Možná to chce obrátit se místo neúčinného hemžení k diskusi a hledat náhradní řešení. Pár takových náhradních řešení jste našly – kamiony řídíte ručně, stejně jako elektrárnu – ne, do reaktorů se míchat nechci, necítím se v tomto směru ani odborníkem – ale co třeba náhradní řešení za mivedlitovou technologii?“

„Na tomhle poli nejsem odbornice,“ přiznala Nijjatejja. „Já to tedy zkusím – snad se aspoň jedna dokáže z toho kolotoče na chvilku uvolnit, beztak to žádná nevydrží nepřetržitě...“

Ztuhla a chvilku se vzdálenou kamarádkou komunikovala telepaticky. Pak se zase odtrhla a obrátila se ke mně.

„Vyjednala jsem to,“ řekla stručně. „Půjdu tam s tebou, ty bys to beze mne ani nenašel... Uvidíme!“

Errata:

11.08.2021 23:01