Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Syreďga

Nečekal jsem, že mě Nijjatejja povede ke stanici »sádegu«. Vždyť předtím říkala, že jízda »sádegy« by byla po městě příliš nebezpečná, přesněji – řídit sádegy ručně v tunelech a šachtách, to by byl jeden karambol za druhým...

„Když je v dané čtvrti v chodu jen jeden, nemůže se s ničím srazit,“ řekla na mé udivení, že pojedeme sádegem.

Což byla jistě pravda. Když na železnici mohla na trať vždy jen jedna souprava, která dostala »žezlo«, nemohla se s ničím srazit. Pravda ovšem je, že tehdy těch vlaků jezdilo málo. Ale v tak mimořádné situaci, jaká nastala tady, to může být řešení pro zásobování mimořádně důležité oblasti.

Pověřená řidička nás naložila pouze na mimořádný příkaz, ale do kabiny jsme se i tak sotva vešli. Důležitější než my byl totiž dopravovaný náklad – pytle, kanystry a plastové bedny, ve kterých se přepravovaly potraviny pro jednu jedinou jídelnu na tomto patře, kde kromě pár kuchařek žili jen experti na libijantly, nepřetržitě bádající nad úkolem, jak co nejdřív něco udělat se svými stroji, dříve než se všechno rozsype.

Během jízdy Nijjatejja dvakrát ztuhla – s někým telepaticky mluvila, podle výrazu jejího obličeje to muselo být důležité. Pak ale vždy nasadila neutrálně klidný výraz a nejevila touhu podělit se o tyto novinky.

Protože jsme nebyli osobní, ale nákladní výtah – což se dalo poznat jen nahlédnutím do přeplněné kabiny, nezastavil výtah ve své stanici, ale vyjel z ní na chodbu a pomalu pokračoval až k jídelně, kde na něj už čekala delegace kuchařek.

„Vy pokračujte támhle tou chodbou!“ ukázala nám řidička, když nás vystrčila z kabinky. „Tady se nám nemotejte, vystačíme si sami, bez vaší pomoci...“

„Já to tu znám,“ ujistila ji suše, ale dobrácky Nijjatejja.

Pokračovali jsme chodbou, končící u dveří do velkého sálu, kde na nás čekala Nijjatejjina kamarádka.

„Seznamte se!“ pobídla nás Nijjatejja. „Tady je kamarádka Syreďga – a tohle je pozemšťan Honza, který by se chtěl seznámit s libijantly...“

Pak poodstoupila stranou, aby nám dala možnost vzájemně se pohledem ohodnotit.

„Dyť je to chlap!“ řekla zklamaně Syreďga.

„Ale ze Země!“ připomněl jsem jí. „U nás spolupracujeme. Vědu dělají více chlapi než ženy, ale ženy nikdo neodhání.“

„To by tak ještě scházelo!“ opáčila Syreďga.

„Na oplátku prosím neodhánět od vědy muže!“ řekl jsem. „Zejména když jde o katastrofu. To je každá rada drahá!“

„Co ty víš o našich problémech?“ vyjela si na mě Syreďga.

„Právě že vím tak málo, chci se dozvědět víc,“ řekl jsem. „Když vidím, jak se všichni snaží pomoci...“

„Potřebujeme víc řidičů kamionů!“ přerušila mě Syreďga. „Tam by ses uplatnil hned a bez problémů!“

„Tam by ses přece uplatnila i ty!“ odvětil jsem.

„Blázníš?“ otřásla se. „Odbornice jsou mnohem potřebnější u libijantlů! Kdybychom šly všechny za řidičky, kdo by je řešil?“

„Ale mě s klidem pošleš dělat řidiče!“ vrátil jsem jí to.

„Ty nejsi a nemůžeš být odborníkem na libijantly!“

„Nejsem,“ přiznal jsem klidně. „Ale vyznám se v pozemské počítačové technologii. Třeba by vám něco z toho pomohlo.“

„Vaše počítače znám!“ řekla dost přezíravě. „Vy jste ještě nepřekročili dratvipovou technologii, o mivedlitové nemáte vůbec ani ponětí, takže nám nepomůžete!“

„Možná jsme nepřekročili dratvipovou technologii, ale naše technologie řídí atomové reaktory, které už se ručně řídit nedají,“ řekl jsem. „Když dokážete řídit vaše anihilační elektrárny ručně, uplatnila by se tam podle mého mínění i dratvipová technologie. A protože to je potřeba co nejdřív, měli byste v první řadě zkusit vyřešit elektrárny, dříve než v nich dojde ke katastrofě, která by měla těžší následky než srážka dvou kamionů!“

„To snad není tak hloupé!“ zastala se mě i Nijjatejja. „Ivan umí spoustu věcí. Například rozdělat v přírodě oheň bez techniky, jak to prý na Zemi dělají úplně primitivní lidé.“

„To nám nepomůže,“ odvětila Syreďga. „Podle zpráv, které nám ze Země občas docházejí, nedosahuje pozemská technologie ani úrovně dratvipové. Čím nám tedy může pomoci?“

„Třeba koncepcí,“ nadhodil jsem. „Jestliže se vám sesypala mivedlitová část, ale dratvipová funguje, mělo by být snadnější doplnit ji tím, co funguje. Řekl bych, že naše technologie by vaše elektrárny uřídila, když to dokážete i ručně. A jestli je dratvipová technologie pokročilejší než pozemská, mělo by to jít tím spíš.“

„Jenže dratvipová technologie je robustnější, takže je těžší a potřebuje víc místa i energie.“

„No a co?“ řekl jsem. „Vás bolí, že je těžší? Bolelo by to u letadla, kde na váze záleží, ne u elektrárny. Potřebuje víc místa? Tak jí dejte víc místa, to přece není problém. Musíte přece řešit hlavně provoz elektráren, méně důležité věci odložte na později!“

„A jak by sis to vlastně představoval?“ začalo ji to zajímat.

Začal jsem tedy rozvíjet svou myšlenku. Jestli jsem to dobře pochopil, mivedlitová část technologie představuje něco jako zdejší umělou inteligenci, zatímco robustnější dratvipová se spíš stará o vlastní vykonávání povelů.

„Předpokládám, že vaše civilizace zná jako my »univerzální procesor« nebo »univerzální procesorová deska«...“ začal jsem.

„To bývalo kdysi,“ zavrtěla hlavou Syreďga. „Takové desky byly v módě před třiceti tisíci lety, ještě na Zvórúhí. Dneska by je mohli mít jedině v muzeu a je otázka, zda tam nemají už jen nefunkční makety.“

„To by asi bylo vhodné zjistit,“ řekl jsem. „Půjdeš se mnou do nějakého takového muzea?“ obrátil jsem se na Nijjatejju.

„To se rozumí,“ přikývla astronomka. „Zajímá mě to.“

„Jenže mi pořád není jasné, jak to chceš použít,“ vrtěla opět hlavou Syreďga. „Musím ti připomenout, dratvipová technologie je také pomalejší a nemusí na takové úkoly stačit.“

„To neberu,“ řekl jsem. „Když to uřídí ručně operátor, musí na to procesor stačit. I pomalé počítače jsou rychlejší než člověk. Nesmí se ale zabývat ničím jiným. Kdyby se měl navíc starat ještě o spoustu nedůležitých problémů, mohlo by se stát, že všechny nestihne. Ale není problém svěřit řízení tak důležité části elektrárny procesoru, který se ničím jiným rozptylovat nebude.“

„Dratvipová technologie nedokáže zobrazovat holograficky a komunikovat telepaticky,“ vytasila Syreďga další argument.

„No a co?“ pokrčil jsem rameny. „Bude tedy zobrazovat na obrazovky z muzea a komunikovat pomocí klávesnice a tlačítek, stejně jako pracují ruční ovladače kamionů, sádegů a všeho, co se dá ovládat ručně. Máte pravdu, naše počítače neumí zobrazovat holograficky a neřídíme je telepatií. Ale řídit se dají uspokojivě i bez telepatie a holografie.“

„Zkrátka se nám snažíš nabourat všechny zásady libijantlů,“ vzdychla si Syreďga. „Ale nejhorší je, že máš asi pravdu. Několik jednoúčelových dratvipových zařízení nahradí operátorky. Člověk je přece jen pomalejší... Kitlqadl – proč to nenapadlo nás? Proč na tohle musí přijít cizinec?“

„Protože se pohybujete v zajetí bludného kruhu stereotypů,“ řekl jsem. „My je samozřejmě máme také, jen jiné. Někdy může pohled nezúčastněného cizince přispět k nalezení jiné cesty.“

„To bych nikdy neřekla...“ vzdychla si Syreďga. „Víte co? Počkejte tady, půjdu to navrhnout naší malé Radě. Když to podám já, přijmou to rychleji.“

„Tak jdi!“ usmál jsem se na ni.

Syreďga odběhla a Nijjatejja se na mě podívala tázavě.

„Ale ona to podá jako svůj návrh,“ řekla.

„Tak ať!“ řekl jsem. „Aspoň to ostatní rychleji přijmou.“

„Ale to nebude spravedlivé!“ řekla.

„Jde tady o spravedlnost, nebo o záchranu elektráren a tím vlastně celé vaší civilizace?“ namítl jsem.

„Jistěže jde hlavně o elektrárny!“ připustila Nijjatejja. „Ale ani spravedlnost nesmí být přitom opomenutá!“

„Poslyš,“ zkusil jsem to jinak. „Půjdeš teď se mnou do toho muzea? Nevadilo by, kdybychom začali hned, ať neutíká čas.“

„Máme tady čekat,“ připomněla mi.

„Ale na co?“ pokrčil jsem rameny. „Až nám Syreďga řekne, že to přednesla jejich Radě? Nemůže nám to sdělit telepaticky?“

„To může,“ připustila Nijjatejja. „No, když tam půjdeme napřed, nic se nestane. Tak jdeme!“

Naštěstí, jak mi hned řekla, Technické muzeum bylo blízko. Vlastně sousedilo s elektrárnou, dělila je jediná zeď, jenže to byla zeď pancéřová a bez dveří, takže jsme tam museli jít oklikou. Bez fungující vnitřní dopravy to byla docela zajímavá procházka, delší než kilometr.

Došli jsme k muzeu a hned zpočátku jsme měli štěstí. Bylo otevřené, i když uvnitř byly jen dvě průvodkyně, které se na nás dívaly sice se zájmem, ale nebyly z nás nadšené. Asi v nás viděly flákače, vyhýbající se záchranným pracím – i když se totéž dalo tvrdit i o nich.

„Co vás sem přivádí?“ zeptala se ta nejbližší.

„Zajímá nás, jestli tu máte nějaké staré exponáty dratvipové technologie,“ otázala se jí Nijjatejja. „Můžeme je vidět? A jsou to makety, nebo je můžeme vidět v chodu?“

„To se ví, že je tu máme v chodu!“ opáčila pyšně kustodka. „Můžeme vám je předvést. Udržujeme je zde od samého začátku, máme tu dokonce dílnu na jejich údržbu. Bohužel, při té nedávné katastrofě se nám rozpadly exponáty mivedlitové technologie, ale to se stalo po celé Vušigdě, takže je neuvidíte v chodu nikde. My už jsme to zjistily, máme telepatické spojení s Musei v nejbližších městech, ti zase mají spojení dál... zkrátka jsme si to sdělily.“

„Máte spojení i na Geližefy?“

„Tam ne,“ zchladla kustodka. „Jestli to nevíte, v Geližefy a v Tynypyche mají zničené elektrárny. Část lidí z Geližefy utekla do sousedních měst, dokud ještě měli v »durech« nabité baterie, ale když se totéž stalo v Tynypyche, neměli už kam jít. Tam je teď opravdu strašný zmatek, nikdo neví nic určitého.“

„O Tynypyche jsme ještě nevěděli,“ řekla užasle a trochu smutně Nijjatejja. „Takže ta katastrofa neskončila?“

„Mluví se už o šesti městech,“ řekla kustodka. „Ale může to být i tím, že jsou mimo dosah telepatie. Když libijantly přenosy telepatie nepodporují, může být domlouvání se vzdálenými městy obtížné a někdy nemožné.“

„Zdá se, že se to pořád ještě zhoršuje,“ shrnula to Nijjatejja.

„To se ví,“ odvětila kustodka. „Ale nikdo neví, co se proti tomu dá dělat.“

„Proto jsme sem přišli,“ řekla Nijjatejja. „Můžete nám tady ukázat, co všechno tu máte? Jak vám máme říkat? Já jsem profesí astronomka, jmenuji se Nijjatejja – a Honza je chlap ze Země.“

„Já jsem Hoxdiko a tohle je kamarádka Tiluji,“ představila nám obě naráz. „Prosím, následujte nás,“ otočila se a vykročila do nitra Muzea jako první s profesionálním úsměvem na rtech.

Následovali jsme je s velkou zvědavostí...

Historička Hoxdiko

Zjistili jsme, že kustodky Technického muzea jsou nadšenci na pravém místě. Nejenže měly velký výběr exponátů dratvipové technologie, ale navíc pečlivě udržovaný. A nepřipustily míchání rozdílných období, takže tu měly starodávné počítače s velkými obrazovkami, ovládané klávesnicemi, pečlivě s láskou udržované v provozu, které po zhroucení mivedlitové technologie pracovaly bezchybně dál. Kustodky na nich pod záminkou udržování hrály staré počítačové hry – mé srdce zaplesalo, když jsem rozpoznal jakousi variantu »tetrisu«, hry na záchranu dobytka před ničivou povodní a jiné chuťovky, které bych si někdy jindy docela rád na zkoušku zahrál, kdyby nás čas netlačil. Ve shodě s jejich dávnou blokádou násilí zde nebyla žádná počítačová hra typu »střílečky« ani »souboje« od boxu po meče a pistole, které jsem nemiloval ani na Zemi, takže mi tu ani nechyběly.

Nepřišli jsme však pařit hry do hráčského doupěte, místo toho jsem se zajímal o zdejší dílnu. Ukázalo se, že i ta dílna byla jedním z exponátů, takže neměla telepatické ovládání a plastické zobrazování, ale poctivé obrazovky a klávesnice. Podivil jsem se, jak jsou zachovalé, bez škrábanců, skoro jako nové.

„Některé naše exponáty nejsou uchovávány až z těch dob,“ vysvětlovala mi Hoxdiko. „My jsme je podle původních receptur vyrobily. Materiál proto není původní, ale vzhledem i funkčností opravdu jsou z těch dob. Naštěstí se z té doby dochovaly původní záznamové krystaly a potřebné díly vyrábíme na originál prastaré výrobní lince. Všechno se dá – s výjimkou prastarého materiálu – považovat za autentické.“

„Takže vy tu máte původní knihovnu receptur, umožňující vyrobit repliky všech těchto exponátů?“ musel jsem se ubezpečit.

„Přesně tak,“ přikývla Hoxdiko.

„Takže byste mi mohly na požádání vyrobit některý z těch novějších modelů bez mivedlitové technologie?“

„Můžeme,“ ujistila mě Hoxdiko.

„A kdybych chtěl spojit tehdejší technologii s novější, šlo by to?“ pokračoval jsem v oťukávání možností. „Myslím vytvořit spojovací kus, my mu říkáme »interface«, schopný spolupracovat se starými i s novými technologiemi?“

„To by bylo horší,“ zpochybnila to Tiluji.

„Proč?“ chtěl jsem vědět.

„Exponáty z dob počátků dratvipu měly odlišné připojení,“ vrtěla hlavou Tiluji. „Máme z té doby knihovnu receptur, ale bez možnosti dalšího vývoje. Vlastně – něco by tam bylo, je tam i pár vývojářských nástrojů, ale nikdo s nimi neumí zacházet. Jsou tam k nim i jakési návody, jenže ty nikdo nezná. A bez mivedlitové technologie se to nedá naučit.“

„Jak to?“ zarazil jsem se.

„Stará dratvipová technologie nezná telepatii a tím pádem nemá strojové učení,“ řekla Tiluji. „Bez strojového učení do hlavy nic nedostaneš a proto se to nedá použít.“

„Říkáš, že tam jsou návody...“ zachytil jsem se toho jako tonoucí pověstného stébla.

„Ano, ale dají se jen zobrazit,“ řekla Tiluji.

„Možná by to stačilo,“ řekl jsem.

„Snad se to nechceš učit jen z návodů?“ podívaly se na mě všechny tři jako na dvouhlavé tele. „To přece nejde!“

„Vy to možná neumíte,“ řekl jsem, „ale já jsem k vám přišel ze světa, kde se učení z návodů běžně používá. Ukažte mi je!“

„Myslíš?“ nedůvěřovala tomu ani Hoxdiko.

Ale usedla před jednu obrazovku, zapnula tři ruční vypínače a když se obrazovka rozzářila, začala v hierarchické struktuře hledat nějaký návod.

„Tak třeba tohle,“ zastavila hledání. „Říká ti to vůbec něco? Vždyť tam u vás nic takového nemáte!“

„Mám v hlavě strojové školení o konstrukčním programu »Gjylchán«, »Konstruktér«,“ ujistil jsem všechny. „Nejsem tedy ve zdejších technologiích úplný začátečník. A tyhle návody se podobají pozemským skriptům, ze kterých se učí skoro všichni. Nepovažuji to za nemožné. Necháte mě podívat se na ně?“

Hoxdiko vstala a uvolnila mi křeslo, kam jsem usedl místo ní. Trochu jsem se rozhlédl po zdejší hierarchii návodů, až jsem objevil něco vzdáleně podobného tomu, co už jsem trochu znal.

„No vidíte!“ komentoval jsem děvám, co mi koukaly přes ramena na prsty i do obrazovky. „Tady zřejmě máme předchůdce programu »Gjylchán« neboli »Konstruktér«, jenže se neovládá telepatií, která nefunguje, ale klávesnicí. A ta fungovat bude.“

„Ale má to přece ovládání úplně jiné!“ namítla Hoxdiko.

„Úplně jiné, jenže dostatečně popsané,“ dodal jsem. „To by mělo stačit každému, kdo umí pracovat s programem »Gjylchán«. Tak se do toho dáme, ne?“

Zkusil jsem vytvořit něco hodně jednoduchého, třeba hrnek. Trochu jsem si vyhrál s ouškem, aby nebylo tak jednoduché, pak jsem se to podle návodu pokusil odeslat do prastaré výrobní linky. Ležela sice trochu stranou, ale hlásila se jako schopná připojení.

Linka náhle pískla na znamení, že přijala zadání. Obrátil jsem se k ní. Zřejmě se už spustila, propojení radiovým kanálem fungovalo. Zakrátko se z linky vyloupl na výstupní pohyblivý pás krásný bílý hrneček. Nebyl z porcelánu, nýbrž z jakési houževnaté umělé hmoty, uvedené v seznamu materiálu s názvem »baljurók«. Vypadal skoro jako z křehkého porcelánu, až na to, že by vydržel i kutálení po žulovém schodišti.

„Tohle bylo jednoduché,“ přiznal jsem. „Ale když vezmeme něco z knihovny receptur a trochu to upravíme, vyrobíme si vše co právě potřebujeme.“

„Jenže – co vlastně potřebujeme?“ zeptala se Hoxdiko.

„To si budeme muset vysvětlit s partou, která se právě snaží vyřešit nebezpečnou situaci ve zdejší elektrárně,“ řekl jsem.

„To bude asi jednoduché, protože právě za námi přišli sem do Muzea,“ dodala Nijjatejja.

Parta vedená Syreďgou skutečně vešla do muzea, ale hned za vchodem nás spatřila a překvapeně se na nás dívala.

„Co tady děláte?“ našla konečně řeč Syreďga.

„Nějaké pokusy,“ odpověděl jsem jí a vlastně všem. „Chci zjistit, nakolik dokáže stará dratvipová technologie nahradit nové mivedlitové technologie.“

„S jakým výsledkem?“ zeptala se mě Syreďga. Nevím, zda se mi to jen nezdálo, ale tón její otázky mi připadal ironický.

„Dílčí výsledek je tohle!“ zvedl jsem do výše hrneček. „Zdá se, že stará technologie dokáže přinejmenším řídit výrobu. Tohle je jen demonstrační kousek, který ale předvádí, že můžeme použít program »Gjylchán«, přinejmenším jeho verzi bez telepatického ovládání. Jde to, jak samy vidíte.“

„Ale k čemu to má být dobré?“ zeptala se jiná.

„K výrobě spojovacích modulů staré a nové technologie,“ řekl jsem. „Je prý mezi nimi systémový rozdíl, který by nedovolil přímé spojení. V tom případě musíme vyrobit spojovací díly.“

„Na těchhle starých vykopávkách?“ přejela Syreďga očima halu se všemi starodávnými stroji.

„Jsou lepší než ty, které používáme na Zemi,“ přiznal jsem zdejší technologii převahu. „Přitom i našimi se dá řídit elektrárna. Tím spíš by to mělo jít s těmito. Teď jde vlastně jen o dva úkoly. Jednak zajistit propojení »řídících« počítačů s výkonnými obvody elektrárny, druhý úkol naprogramovat je, aby dokázaly spolehlivě řídit procesy.“

„K propojení těchhle křápů s výkonnými obvody elektrárny žádné spojovací moduly nepotřebuješ,“ řekla další odbornice. „Tam by šlo o spojení dratvipových technologií, naopak musíme vyřadit spojovací moduly, které tam již jsou. Postačí napojit řídící počítače na místa ručních ovladačů. Problémem bude spíš jejich naprogramování. Tyhle staré věci už nikdo neovládá a nemáme šanci to zvládnout, když nemáme strojové učení.“

„Máme tu staré návody,“ upozornil jsem je. „Nepotřebujete strojové učení, dá se to naučit z těch návodů.“

„Šílíš?“ vyhrkla Syreďga. „Učit se něco jen z návodů?“

„Nešílím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vy jste si tak zvykli na to strojové učení, že si to už jinak nedovedete ani představit. Jenže v naší civilizaci je takové učení docela běžné. Teď je nutné spojit znalosti o dynamice jednotlivých součástí elektrárny se znalostmi programování řídícího počítače. Na zvládnutí dynamiky součástí elektrárny bych potřeboval příliš mnoho času, snadnější asi bude, když vám pomohu naučit se podle návodů programovat. Na to si se svými znalostmi troufám. Máte-li zájem o spolupráci, můžeme tady na místě začít.“

„Cizinec – a ke všemu muž – a chce učit naše odbornice?“ vyhrkla nesouhlasně Syreďga.

„Cizinec, zvyklý učit se ze skript, tedy z návodů, který chce pomoci vyřešit katastrofu,“ řekl jsem to trochu jinak. „Záleží jen na vás, dámy. Buď pomocnou ruku přijmete, pak se budu snažit pomoci vám co nejlépe. Nebo pomoc ve své pýše odmítnete, pak se půjdu přihlásit jako řidič kamionu. I tam potřebujete každého, dokonce i cizince a ke všemu muže. Někteří naši hoši si to zkusili a nevedou si špatně. Jen si myslím, že tady bych vám pomohl významněji. Ve své civilizaci se počítám za odborníka a tady již samy vidíte, že i vaší technologii začínám rozumět.“

„Hele, Syreďgo, odmítat pomoc je hloupé!“ obrátila se na kolegyni jiná členka delegace.

„Zkusit to můžeme,“ ustoupila Syreďga.

Delegace vytvořila kroužek, kde se dámy tlumeně radily. Po chvilce kroužek zrušily a obrátily se k nám.

„Zkusíme to,“ řekla ta nejrozhodnější, která předtím vyčetla Syreďze, že odmítat pomoc je hloupé. „Ale v Risipeji to nepůjde. Připojení za chodu je nemožné a zastavit elektrárnu je riskantní.“

„Obávám se, že jiná cesta není,“ namítl jsem.

„Není,“ souhlasila odbornice. „Ale dá se to vyzkoušet jinde. Jarťadu právě jedná naším jménem s ostatními městy Vušigdy.“

Pohlédla stranou na mladší kolegyni, která stála zahleděná do dálky – zřejmě v telepatickém spojení. Krátce poté se Jarťadu vytrhla z transu a obrátila se k ostatním.

„Je to domluvené,“ řekla. „Pošleme misi do města Dichei. Mají tam dva anihilační reaktory, oba zastavené. Operátorkám se je nedaří nahodit, ale spálené nejsou. Počkají s tím tedy na nás.“

„Ideální stav pro pokusy,“ schválila to ta nejrozhodnější. „Lidi z Dichei beztak utíkají jinam, město už se nedá zachránit. Ale kdyby se podařilo uschopnit elektrárnu, nejspíš by se tam lidi rádi vrátili. A pak by se to dalo vyzkoušet i jinde. Navrhuji poslat tam kamion s počítači a prodloužený »dure« – autobus pro partu operátorek, která by pomohla místním nahodit reaktory i kdyby to dratvipová technologie nezvládla. Tu partu povede Jarťadu, tým pro pokusy s dratvipovou technologií budeš mít na starosti ty, Syreďgo. Byl to tvůj nápad vyzkoušet nabídku cizince. Ten jistě pojede s vámi. Kolik máš žen?“

Poslední větu zřejmě určila mně.

„Jsme jen dvě,“ odpověděla jí za mě Nijjatejja. „Honza přišel ze Země svobodný a ještě nás víc nepřijal.“

„Tím lépe, vejdete se do autobusu k operátorkám,“ rozhodla odbornice. „Holky, máte navíc příležitost připojit se k začínající rodině »tovelozy«. Jsou nějaké připomínky?“

„Autobus tam možná doletí, ale kamion ne, město Dichei je mimo dolet kamionů,“ řekla Syreďga.

„Poletíte ve formaci, ale ne přímo,“ organizovala to ihned ta nejrozhodnější. „Zastavíte se v Canadovu, je v dosahu. Nabijete si tam baterie a poletíte dál.“

„A nešlo by to bez kamionu?“ zkoušela to Syreďga. „Proč si nevezmeme tyhle staré křápy z muzea v Dichei?“

„Protože v Dichei mají v muzeu jen atrapy,“ odpověděla jí Hoxdiko. „My v Risipeji jsme vždycky měly nejlepší pořádek.“

„Slyšela's to!“ obrátila se organizátorka na Syreďgu.

„No dobře, pojedeme...“ souhlasila Syreďga.

Ale nezdálo se, že nadšeně.

Errata:

11.08.2021 23:01