Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Město Dichei

Nakládání kamionu jsem se neúčastnil, přesněji řečeno, ani mě k tomu dámy nepustily. Místo toho jsem se s Nijjatejjou vrátil za Raxdinkou připravit se na cestu.

Kdo nic nemá, nic si s sebou nebere, ale když jdete naslepo do liduprázdného města, ve kterém nejde elektřina, musíte si vzít aspoň minimální zavazadla. Především co nejtrvanlivější jídlo, nějaké nápoje – možná tam ani nepůjde voda, něco jako spacáky pro pobyt v přírodě... kdoví, jak tam budeme bydlet.

Nepříjemné bylo, že Raxdinka byla v jiném stavu. Nelíbilo se mi tahat ji do neznáma, ale nechat ji v Risipeji bylo přibližně stejné riziko. Jestli se operátorkám nepodaří udržet elektrárnu v chodu, nastane tu stejný zmatek. Takže to bylo prašť jako uhoď, riziko bylo v obou případech velké a tak jako tak by bylo lepší být v nějakém průšvihu pohromadě.

Naštěstí Raxdinka nedávala najevo, že by jí to vadilo. Ještě to nebylo ani znát. Dokonce odmítla, že bych za ni nesl její batoh.

Když jsme v dohodnuté době dorazili k muzeu, přípravy už končily. Kamion nakládala jiná parta žen, neboť ty, co pojedou s námi, se musely také připravit na cestu. Autobus jsme už měli připravený na podzemním parkovišti a pro tuto chvíli jsme měli k výhradnímu použití »sádeg«, zajišťující kyvadlovou dopravu od muzea k autobusu – kamion ani autobus nejsou vhodné pro jízdu městskými tunely a šachtami. Skrz tunely by snad ještě projely, ale šachty jsou pro ně příliš malé.

V autobuse na nás čekala většina operátorek. Kromě nich tam seděla i Hoxdiko z muzea, ochotná pomoci, kdyby nastala na muzeálních kouscích nějaká závada. Naše skupina byla poslední, jakmile jsme se usadili v sedačkách, autobus vyrazil podzemními tunely směrem z města.

Venku řidička postavila autobus na venkovní parkoviště, aby šetřila baterie, než se z městských tunelů vynoří náš kamion. Když se objevil, řidičky se telepaticky domluvily na formaci a vzlétly s námi do fialové oblohy. Bohužel musely formaci řídit ručně, neboť pokrokovější funkce nefungovaly. To jsme naštěstí neviděli, neboť kamion letěl až za námi...

Hustota obyvatel na Vušigdy je nízká a jsou zde rozsáhlé neobydlené oblasti. Města jsou na Vušigdy daleko od sebe. Každé potřebuje k životu dostatečné zemědělské zázemí, ale to využívá poměrně malou část povrchu pevnin v subtropickém pásmu, kde je zemědělství snadnější.

Jakmile jsme pod sebou spatřili obdělaná pole a pojízdné kravíny, byla to jasná známka, že se blížíme k městu Canadov.

Měli jsme tam strávit noc a během ní naplno nabít baterie, aby nám vystačily až do Dichei.

Půjdeme si aspoň prohlédnout město...

Ve městě Canadov panovalo to, čemu se na Zemi trefně říká »organizovaný zmatek«. Obyvatelé Canadova poskytli nouzové ubytování uprchlíkům z Dichei, jenže těch bylo mnohem víc než kolik se jich mohlo vejít do bytů. Navíc se příchozí muži projevili jako vrcholní sobci, neboť pro sebe vyžadovali prázdné byty, aby je nikdo nerušil. Rada města to vyřešila tím, že sestěhovala dosud nevdané ženy do sálů areálů tělocvičen, kultury a muzeí.

Radní navíc zaskočilo zjištění, že v misi z Risipeje je jedna úplná rodina »tovelozy«. Přišli nám s omluvou nabídnout byt asi osm kilometrů od ostatních a odmítnutí je příjemně překvapilo. Prohlásil jsem totiž, že se nebudeme oddělovat od ostatních, když jde o jedinou cestovní noc a bylo by to jen zbytečné zdržování.

Z prohlídky města ovšem díky zmatkům sešlo. Ubytovali nás na chodbě přeplněného sálu tělocvičny, kde bylo ještě trochu místo, položili jsme si spacáky vedle sebe a šli jsme spát. Nebylo to jednoduché. Byl teprve počínající večer, po chodbě se neustále trousily z tělocvičny ženy a dívky dychtivé sprchování. Přeplněné sprchy byly až na konci chodby a stály před nimi fronty. Pikantní bylo, že zdejší krásky ani ve snu nečekaly, že by na chodbě mohl být muž, takže tudy chodily... řekněme... nedostatečně oblečené, pokud na sobě kromě ručníků přes ramena vůbec něco měly.

Ne že by mi to vadilo... spíš jsem čekal, že to bude vadit mým holkám. Nijjatejja zprvu chtěla korzující nahotinky varovat, že je tu chlap, ale včas jsem jí to rozmluvil. To bychom neusnuli nikdy, neboť by do pozdní noci nevyšla z upozorňování. Stačilo pohledět na frontu před sprchami na konci chodby. Požádal jsem raději obě mé dámy, aby se snažily usnout. Zítra nás čeká šichta, na kterou se potřebujeme pořádně vyspat. Slíbil jsem jim, že se na defilující nahaté krásky nebudu dívat a přetáhl jsem si přes hlavu kapuci spacáku na znamení, že to myslím vážně.

Beztak se asi nic jiného dělat nedalo...

Ráno jsme si v tichosti sbalili věci, zdejší průvodkyně nás odvedly na snídani a pak jsme opět nastoupili do autobusu. Byli jsme navzdory večerním zmatkům docela vyspalí, akumulátory se přes noc naplno nabily, takže už nám v cestě nestálo nic než jeden horský hřeben, jehož vrcholek sahal až do mraků.

Ze dvou možností – buďto hřeben přeletět ve výšce alespoň šesti tisíc metrů, nebo se snažit prokličkovat klikatým průsmykem ve výšce dvou tisíc metrů, kam často zasahují mraky a pak tam není vidět ani na krok, zvolily naše řidičky průsmyk. Kdyby se za letu ukázalo, že mraky klesly a znemožnily orientaci, můžeme ještě vzletět nad vrcholky a překonat je v mracích. Zdejší řidičky jim to schvalovaly, je to pohodlnější. Problém byl, že dříve řídily kamiony libijantly, které měly dokonalý přehled jak o průsmyku, tak o poloze letících objektů. Ale nedávno tudy přiletěly tisíce uprchlíků z Dichei, takže to asi nebylo tak nebezpečné.

Přelet skrz průsmyk ovšem sliboval grandiózní podívanou. Nechtěl jsem si ji nechat ujít, takže jsem zbystřil pozornost, sotva se před námi ty strmé štíty objevily. A po pravdě řečeno, stálo to za pozornost. Létající autobus bez křídel, následovaný létajícím kamionem, se začaly proplétat mezi strmými štíty ze všech stran. Byl to ohromující pohled, neboť naše stroje vypadaly na pozadí monumentálních velikánů jako dětské hračky. Za stálého stoupání jsme zatáčeli tu vlevo, pak vpravo. Řidičky si nedovolily hazard vysoké rychlosti, takže jsme se jenom ploužili, odhadem nanejvýš tři sta kilometrů v hodině, kdy se ještě dala formace dodržovat pomocí ručního řízení.

Nevím, jak vysoko jsme letěli. Přístroje viděla jen řidička a jistě měla co dělat, aby stačila reagovat. Výšku jsem mohl leda odhadovat podle toho, jak jsme se blížili k dolnímu okraji mraků. Jakmile mraky klesnou až na zem, bude další cesta průsmykem nemožná a oběma řidičkám, vzájemně spojeným telepaticky, pak nezbude než vzletět nad nejvyšší vrcholy a letět dál naslepo. Za pohořím by je pak čekal nebezpečný manévr klesání skrz mraky bez přímé viditelnosti. Mohli bychom pak jen doufat, že na druhé straně budou mraky nejméně tak vysoko, aby se v mezeře mezi nimi a zemí dalo bezpečně zabrzdit, jinak se rozbijeme o skály.

Málo platné, něčím byl tenhle let doopravdy riskantní. Ale na druhé straně byl průlet průsmykem neopakovatelně krásný. Skalní štíty byly místy barevné, jako by je pomaloval bláznivý malíř. Barevné skály jsou i na Zemi, ale my Češi jsme zvyklí jen na jednotvárnou šeď našich hor.

Tohle byla prostě pohádka!

Jenže najednou jsem zjistil, že buď klesáme, nebo se mraky nad námi zdvihají. V průsmyku jako kdyby bylo i víc světla. Ještě dvě zatáčky doprava a dvě doleva – a skály se rozestoupily a před námi se v dálce blyštěly skleněné krystaly obřích drahokamů.

Město Dichei.

Opuštěné město na cizí planetě!

Zvenčí na něm nebylo nic pozoruhodného ani nápadného. Ty skleněné krystaly se navenek vůbec neprojevují. Zdejší města nemají okna, svítící do noci, nemají ulice, kde by se mezi sebou proplétaly tisíce automobilů. Všechno je soustředěno uvnitř a ven ukazují jen hladké stěny z černého skla.

Černé diamanty, zasazené do krajiny...

Teprve uvnitř se v normálním městě odehrává to hemžení typické pro mraveniště, termitiště nebo včelí úly. Teprve uvnitř se pohybují davy lidí, šachtami a tunely se míhají krychličky kabin »sádegů«, rozsáhlé sály, chodby a křižovatky, rovnoměrně svítící stropy, nápisy geometrickým písmem, obrázky a piktogramy.

V opuštěném městě je však skoro všude tma jako v černém uhelném pytli, tma, která by se dala krájet. Jen málokde ji protne paprsek světla z ruční lampičky osamělé spěchající ženy...

Pravda, nás to v Dichei nečekalo.

Nás už v příjezdovém tunelu očekávala delegace místních údržbářek a operátorek, podzemní parkoviště s jasně osvětleným nástupištěm, na jehož osvětlení musely zdejší ženy přesměrovat lví podíl energie z nouzového generátoru a poměrně skromný dav usoužených žen, které pociťovaly vinu, neboť neudržely v chodu anihilační elektrárnu a zapříčinily panický útěk ostatních obyvatel města do sousedních šťastnějších měst, ve kterých elektřina ještě funguje a dodává jim život.

Tady už na nás byly připravené. Měly tu v zásobě konvoj osobních i nákladních »sádegů«, tak jak to naše expertky na dálku telepaticky vyjednaly, takže nám zbývalo jen nasednout do zdejší hromadné dopravy, nechat se odvézt ke zdejší elektrárně a počkat tam na konvoj nákladních sádegů, které nám přivezou vybavení z našeho kamionu.

Žádné velké vítání...

Místní ženy se na nás dívaly se směsicí naděje a pochyb. Od našich expertek věděly, že na jejich problém ještě nemáme hotový recept, že to chceme nejprve zkoušet a navíc podle pojetí jakéhosi cizince z barbarského světa, který nemá žádné ponětí o mivedlitové technologii a chtěl by svěřit anihilační reaktory starodávné dratvipové technice, ke všemu vytažené z muzea...

Nedivil jsem se jim, měly na nedůvěru nárok.

Přesto se k nám chovaly velice vstřícně. Když jsme se sešli ve velkém, jasně osvětleném velínu (aby mohly rozsvítit, musely nejprve vypnout osvětlení na parkovišti), uspořádali jsme poradu, na které místní odbornice pochopily, že nebudou jen přihlížet, ale očekává se jejich aktivní spolupráce.

Zdejší elektrárna byla staršího typu než elektrárna Risipeje. Místo jednoho velkého anihilačního reaktoru zde byly tři menší, navíc každý jiné velikosti. Bylo to vlastně dané od založení města a zahájení jeho stavby. Tenkrát dokázali stavět jen menší reaktory, ale prozíravě si v základech města ponechali prostory na větší typy, které později dostavěli a doplnili.

A od toho prvního, nejmenšího reaktoru jsme chtěli začít.

Ten ještě stavěli pradávní předkové a dokonce při tom měli převahu muži – v dnešní době to znělo jako pohádka. V průběhu věků se reaktory postupně vylepšovaly různými rekonstrukcemi, opravami a modernizacemi, takže původní dnes byly jen korpusy reaktorů, nicméně porucha nepostihla nejstarší díly, ale kupodivu nejmodernější část. Když si to srovnám s padesátiletou životností našich pozemských atomových reaktorů, smekl bych aspoň brýle, když už klobouk nenosím.

Další specialitou Dichei byla hvězdná loď, zabudovaná do základů města. Dichei bylo jedno z nejstarších měst, zakládali je ještě kosmonauti, jejichž hlavním úkolem byla přeměna planety rozptýlením života na svět schopný hostit nové obyvatele. Město vlastně stavěli z nadšení jaksi »navíc«.

Hvězdná loď v počátcích sloužila jako domov kosmonautů, později se z ní stalo svérázné muzeum, kde následující generace udržovaly stav, v jakém se loď nacházela v době dostavby města. Loď už dávno nebyla letuschopná – kdyby nic jiného, nikdo by ji nedokázal vydolovat ze základů města – pradávní kolonisté z ní navíc vymontovali reaktory, které upotřebili jinde, ale poslední reaktor zůstal na místě a i po pětadvaceti tisíciletích sloužil jako nouzový zdroj elektřiny. Ačkoliv by pro potřeby města výkonově nestačil, byly zdejší obyvatelky vděčné i za dodávku proudu pro nabíjení nejnutnějších obslužných kamionů, minimální osvětlení, větrání, vaření a sádegy pro ty, které na té ztracené vartě zůstaly v naději, že jednou elektrárnu obnoví a vrátí do města život.

Dostatek proudu byl ovšem velkou výhodou i pro případné spuštění anihilačního reaktoru.

Tak – a můžeme začít...

I když mi odbornice přiznávaly autorství koncepce obnovy elektráren, k vlastní odborné činnosti mě nepustily. Nebylo mi to proti mysli, uznával jsem jim, že o dynamice řízení anihilačních reaktorů vědí tisíckrát víc a že bych jim při tom spíš překážel než pomáhal. Byl jsem tu vlastně jako jejich pojistka pro případ, že by bylo zapotřebí rozluštit staré návody a využít technologii zdejších předků nějakým zapomenutým způsobem. Jinak jsem měl volno v prostorách ubikací, elektrárny – a v muzeu z hvězdné lodi, tedy ve všech místech aspoň částečně napájeným prastarým reaktorem dávných kosmonautů.

Mít takovou příležitost a nevyužít ji? To snad ne!

A pochopitelně jsem s sebou bral i obě své choti. Nebyla to tak obtížná procházka, aby ji nezvládla i Raxdinka. Obdivovaly ve hvězdné lodi každá něco jiného, ale bylo to zajímavé i pro ně.

Raxdinka se uchvátila velice účelně zařízenou a vybavenou palubní nemocnicí, která by podle ní obstála i v dnešní době.

Nijjatejja se zase zajímala o velitelskou kabinu, kde vedle nefunkčního, leč z piety udržovaného řízení lodi bylo soustředěné kupodivu fungující přístrojové vybavení. Velitelská kabina byla samozřejmě umístěná na nejvíce chráněném místě lodi a všechna čidla, dalekohledy a kamery sem byla svedena. Kosmonauté tyto přístroje časem přemístili na vrchol městských budov, takže se tady, hluboko v základech, dalo pozorovat okolí města, když už se kvůli mrakům nedal pozorovat vesmír.

Já jsem se nejvíc zajímal o reaktor. To se ví, že jsem se jeho řízení neodvážil dotknout, abych nepřerušil dodávku proudu. Ale byly tu ještě prastaré obrazovky a klávesnice. Jednu jsem zapnul, abych se porozhlédl po starých návodech.

Byly tu! Celá knihovna návodů! My bychom je asi nazývali »helpy«, v jazyce »jimeni« se to řeklo »Gézut«. Celá knihovna, pěkně zřetelně popsaná, dokonce s vestavěným vyhledáváním.

Nedalo mi to. Zadal jsem »řízení anihilačních reaktorů« – a nestačil jsem se divit.

Byly tu popsané nejen reaktory hvězdné lodi, ale – jako žhavá novinka – i teprve plánované anihilační reaktory pro města na nové planetě, zkonstruovaná konstruktéry ve světě Zvórúhí. Už tam, dávno před stěhováním, to plánovali a je vidět, že to měli promyšlené.

A nejvíc mi padl do oka »gézut« s nápisem »řízení reaktorů nových měst – konfigurace a spouštění«, obsahující odkaz na celý blok řídících programů.

Staří tu měli všechno!

Spojil jsem se telepaticky s Syreďgou.

»Rušíš!« vyčetla mi. »Máme nutnou poradu!«

»Tohle je asi důležitější!« odpálil jsem ji. »Ve staré hvězdné lodi jsem objevil kompletní soubor programů pro řízení reaktorů, konfiguraci a spouštění, vymyšlený ještě na Zvórúhí. Jestli jsem se nezmýlil, je tady všechno co potřebujeme pro spuštění nejstarší městské elektrárny. Rozumíš? Vaši předkové už tenkrát všechno vyřešili! Přerušte poradu a přijďte všechny do staré hvězdné lodi! Tady je všechno hotové, rozumíš?«

»Vážně?« zarazila se.

»V tak vážné situaci není místo na žerty!« ujistil jsem ji.

Syreďga se ode mne odtrhla, ale asi po deseti minutách mi sama telepaticky zavolala.

»Jedeme do hvězdné lodi, ale jestli tam nic nebude, připrav se na tvrdé pokárání! Opravdu nemáme čas na žerty!«

»Jen přijeďte!« odvětil jsem.

Delegace se do pomocné řídící kabiny reaktorů sotva vešla, některé musely čekat na úzké chodbě. Ve hvězdné lodi se šetřilo místem, všechno tu bylo úsporně a co nejúčelněji navržené. Když jsem jim ale předvedl »řízení reaktorů nových měst – konfigurace a spouštění«, bylo nám jasné, že nemá velký smysl vymýšlet něco jiného, stejně bychom se po dlouhém zkoumání sešli na tomtéž řešení. A kdyby ne, bylo by to nové horší. Staří to měli zmáknuté rozhodně lépe, bylo vidět, že to mají vypiplané. Bylo tu i řešení mimořádných stavů, které se nedají programovat bez náročných pokusů a při jejich selhání by hrozily další problémy.

„Tak co, dámy?“ řekl jsem vítězně. „Převzít či nepřevzít? Já jsem pro převzetí. Nemá cenu znovu objevovat, co je již dávno objevené a co rozhodně nebude spíchnuté horkou jehlou. Tady na tomto místě vyjadřuji svůj obdiv tehdejším konstruktérům.“

Myslím, že je to dost zaskočilo. Ale zdálo se, že mám opět pravdu. Tady bylo všechno. Od návodů k připojení po programy »řízení reaktorů v podmínkách proměnlivé zátěže«. Stačilo prostě všechno převzít, nakopírovat, pak na místě podle návodů připojit řídící počítače, pustit programy – a »může to pochodovat, dámy«!

Musím ale uznat, že to byla klika!

A taky připomenout, že se vyplatila úcta k práci dávných předků. Nikdo knihovny jako »nemoderní a překonané« nezrušil.

A teď se zkrátka hodily.

I když jsem se stal příčinou dvou zásadních zlomů v práci týmů odbornic na elektrárny, ani teď mě mezi sebe nepřizvaly. Už mě to skoro mrzelo. Rád bych byl u toho, až reaktor naběhne. Ale odbornice mě mezi sebe nechtěly a vnucovat se jim? To by mi hrdost nedovolila.

Zůstal jsem opět v řídící kabině reaktorů pradávné hvězdné lodi sám. Raxdinka se kochala palubní nemocnicí, Nijjatejja zase obdivovala astronomické přístroje ve velitelské kabině, já jsem seděl pořád v jednom křesle a listoval v návodech.

Teď už jsem nemohl doufat, že objevím něco důležitého. Co bylo důležité, to už v této chvíli aplikovala skupina odbornic u nejmenšího reaktoru elektrárny města Dichei. Očekával jsem, že se jim už nic nepostaví do cesty a je možné, že se brzy město Dichei rozsvítí v plné kráse. A pak se sem vrátí lidé a bude tu opět živo a snad i veseleji. A všechno díky tomu, že ve hvězdné lodi nebyla novější mivedlitová technologie, kterou by kosmická vlna vyřadila.

Věřím tomu, že Vušigďané mivedlitovou technologii znovu vzkřísí. Ničivá kosmická vlna není jev, který se opakuje pětkrát do roka, to je naštěstí taková výjimka jako výhra v loterii. Bude ale dobře, když anihilační reaktory nechají už natrvalo řízené tou odolnější dratvipovou technologií. Bez neustálé modernizace by přečkaly tu vlnu bez katastrofy.

Spolehlivost musí být ode dneška důležitější než sebelépe vypadající pokrokovost.

Prohrabával jsem se elektronickými knihami, uchovanými celá dlouhá tisíciletí v pamětech kosmické lodi starých obyvatel Zvórúhí. Většina jich byla starší než pravěké malby v jeskyních Altamira, pětkrát starší než pyramidy. Žádný dokument lidstva se s tím nemůže měřit. Zvórúhíové měli automatické továrny a velké mezihvězdné lodě v dobách, kdy nejšikovnější lidé dokázali jen krásně odštípnout kus pazourku, aby šel zvířecí šlachou přivázat k oštěpu...

A co se uchovalo z pradávných dob na Zemi? Pyramidy? Ty obrovské kupy kamení, uvnitř vykradené? Pár papyrových svitků, nějaké hliněné destičky, popsané klínopisy... Naproti tomu jsou tu dokumenty, které se dají poslat do automatické továrny, aby z ní vyšlo něco, co je vysoce nad schopnostmi lidstva ze Země...

Jak to vždycky říkal děda?

»Smekám brýle své, klobouku nemaje...«

Večer pro mě obě manželky přišly, aby mě konečně odtrhly od obrazovky a klávesnice.

„Uděláme si pěkný večer,“ řekla Raxdinka.

Krátce předtím, než jsme došli do jídelny, se všechna světla města Dichei rozsvítila naplno.

Reaktor ožil, nastartoval a celé město ožilo s ním. Nedošli jsme do jídelny, když se proti nám vyhrnuly jásající ženy a dívky. Spěchaly k elektrárně blahopřát partám, které vrátily městu život.

Přidali jsme se k nim.

Nikdo cizí nesmí do velínu vkročit, ale okolo velínu se táhl prosklený ochoz, kterým bylo vidět dovnitř. Za řídícími pulty tam seděla jen obvyklá minimální obsluha, připravená převzít řízení, kdyby automatika selhala. Ale nezdálo se, že by to hrozilo. První reaktor šlapal jako hodinky bez sebemenšího zásahu lidské ruky.

Zkrátka – úspěch jako Brno!

Přihlížející mávaly na ty uvnitř a naopak, operátorky občas zdvihly pohled od přístrojů, aby zamávaly přihlížejícím. A vzadu u stěn postávaly odbornice, kterým práce v tomto velínu skončila. Teď se přesunou na další, větší reaktory, protože ten nejmenší by neutáhl všechno, co se dá současně ve městě zapnout. Kdysi pro celé město stačil, ale to už bylo hodně dávno...

Také jsme zamávali celému osazenstvu elektrárny. Jen ať si to vítězství vychutnají! Čeká je totéž v ostatních městech tohoto světa, ale tím se vrátí život do měst a začne obnova.

Návrat do doby kamenné se tímto škrtá...

Errata:

11.08.2021 23:01