Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Důlní Muzeum

Strávili jsme ve městě Dichei celkem dvanáct dní. Během nich uvedly odbornice do chodu všechny tři anihilační elektrárny, tím se stalo město Dichei nejbezpečnějším v tomto světě a lidé se mohli konečně začít vracet. Stačilo telepaticky obvolat nejbližší města, aby se objevily první autobusy s navrátilci.

Jako druhé město zvolily celkem logicky Risipeju. Většina odbornic byla z ní a bylo to nejbližší město od Dichei. Problém byl v tom, že bude nutné nejprve reaktory zastavit, pak zapojit co je třeba a teprve pak nahazovat. A po celou tu dobu bude Risipeja bez proudu. Dichei bylo město s výjimkou, že mělo onen záložní reaktor ve vestavěné kosmické lodi, který nejenže udržel životní podmínky aspoň v úzkém okruhu kolem elektrárny, ale poskytl i elektřinu nutnou k rozjezdu. Odbornice to chtěly obejít střídači s připojením nezbytného počtu akumulátorů z kamionů a modlit se, aby vydržely do spuštění reaktoru, což nebylo příliš jisté. Potíž byla, že se tahle situace bude v každém městě opakovat jako přes kopírák. Vypnout, potmě předělávat a na závěr doufat, že zbude energie na rozjezd.

Opět jsem se telepaticky spojil s Syreďgou – jednak už jsem věděl, že na ni logické argumenty platí a jednak jsem na žádnou jinou členku týmu neměl telepatický kontakt. Zkusil jsem uplatnit svůj vlastní nápad – v Dichei, kde již je elektřiny dost, vyrobit ve vhodné automatické továrně modul reaktoru, který by se vešel do kamionu. Ten modul by mohl objíždět města a všude pomáhat překlenout nebezpečné období bez elektřiny. Vzpomněl jsem si totiž na jakýsi dávný pozemský projekt malé atomové elektrárny na kolejích, schopné nahradit jednu běžnou elektrárnu.

„Bude to příliš dlouho trvat, než něco takového dokážeme vyprojektovat,“ namítla Syreďga.

„Proč?“ namítl jsem. „Recepturu kamionů má každé město, receptura reaktoru je v »gézutu« kosmické lodi pod Dichei. Zbývá jen spojit to dohromady.“

„Tak víš co?“ utrhla se na mě. „Vyjednám ti doporučení na Radu Dichei, ať ti dají nějaké schopné konstruktérky a pokus se to tvoje monstrum vytvořit! Když to dokážeš dříve než uvedeme do chodu všechna města, použijeme to. Může to být řešení číslo dvě, naší civilizaci se vždy vyplatilo podporovat dvě různé cesty.“

Odtrhla se – aspoň že to rovnou nezamítla...

Krátce poté za mnou do muzeální hvězdné lodi došla jedna členka Rady města s nabídkou, vyjednanou od Syreďgy. Dostanu dvě projektantky a volnou ruku v automatických továrnách – prý je to výraz vděčnosti za to, že jsem byl členem týmu, který uvedl zdejší elektrárnu do chodu. Ani slovo o tom, že jsem programové vybavení objevil tady v kosmické lodi.

Představili jsme se – jmenovala se Cedchy a dost se divila, že jsem muž a přitom se zajímám o techniku.

„A co vlastně tady chcete vyrábět?“ zeptala se mě zvědavě.

„Pojízdný reaktor,“ řekl jsem stručně. „Podívejte se, tady se nám naskytl unikátní záložní zdroj elektřiny právě v té muzeální hvězdné lodi. To jinde není, energetičky chtějí spojit akumulátory kamionů do baterie a tak získat proud nutný na rozjezd. Jsou však města, kde tohle nepůjde. Reaktory tam nejdou, kamiony jsou od katastrofy vybité a když tam pošlete jiné, než tam doletí, budou také na dně. Tam by se vyplatil pojízdný reaktor na kamionu.“

„A potřebujete je vyrábět sériově, nebo by stačil i jeden?“ zeptala se mě. „My totiž jednu takovou kombinaci máme.“

„Kde?“ zpozorněl jsem.

„Je to dokonce reaktor vymontovaný z naší hvězdné lodi na počátku kolonizace. Dlouho sloužil jako elektrárna pro doly, postupně jich vystřídal více, ale nakonec ho odstavili asi padesát kilometrů od Dichei, když tamní důl vytěžili do dna. Na památku tam zřídili muzeum důlní činnosti a pokud vím, ještě před dvěma sty lety právě tenhle reaktor slavnostně spustili, aby dodal lesku oslavám tisíciletého výročí uzavření dolu. V té době ještě prokazatelně fungoval, zřejmě se o muzeum dobře starali.“

„Reaktor z hvězdné lodi?“ zajiskřilo se mi v očích. „Ten nám seslalo samo nebe!“

„Ale za těch dvě stě let už ho nespustili,“ dodala opatrně.

„Zkusit to můžeme,“ rozhodl jsem. „Seženeš na to děvče, které to dokáže spustit?“

„To nevím,“ pokrčila rameny. „Je to muzeální kousek...“

„Moment!“ ztuhl jsem, neboť jsem si vzpomněl, že máme v partě muzejní kustodku Hoxdiko, na niž mám dokonce lazin, který v telepatii slouží jako telefonní číslo u mobilů. Hned jsem se s ní pokusil navázat telepatické spojení a když se mi podařilo, požádal jsem ji, aby za mnou přišla do muzeální hvězdné lodi, že potřebuji její znalosti.

„No sláva!“ odvětila Hoxdiko. „Už jsem se tu nudila! Tak já letím, čekejte na mě!“

Tím jsme se odtrhli a já se zase věnoval Cedchy.

„Naštěstí máme s sebou expertku na muzeální techniku,“ řekl jsem s úsměvem. „V tom případě potřebuji už jen dopravní prostředek, postačí »dure«.“

„To by byl ještě včera nesplnitelný požadavek,“ řekla také s úsměvem. „Všechna »dure« byla z města pryč, prchali na nich lidé k sousedům, když se zastavila elektrárna. Naštěstí se zrovna dneska začali vracet, »dure« dostaneš. Mám naopak jinou prosbu. Vešla bych se k vám na tu cestu? Zajímalo by mě to taky!“

„Myslím, že se do »dure« vejdeme pohodlně,“ usmál jsem se. „My budeme čtyři – já, mé dvě ženy, kustodka Hoxdiko – a ty bys byla pátá. Ale potřebujeme mapy, abychom tam trefili.“

„Mohu řídit, cestu tam znám,“ slíbila ihned.

„Príma!“ souhlasil jsem. „Půjdeme se připravit. Musíme si na cestu vzít nějaké zásoby jídla, kdovíjak to tam vypadá. Těžko tam budou plné ledničky.“

„Ledničky plné nebudou,“ přikývla Cedchy. „Ale bude tam elektřina. Kvůli Důlnímu Muzeu jsme tam ani nezrušili dálkové vedení. Doufám, že tam nebude velký nepořádek. Holky z Muzea odtud prchaly ve zmatku...“

„Elektřina – výborně! Nač ještě čekáme?“ řekl jsem.

„Na tvé ženy a na tu kustodku,“ řekla s úsměvem Cedchy.

Padesát kilometrů vzdušnou cestou je kousek, jenže jsme vyjeli až na konci »standardního dne« a k Důlnímu Muzeu jsme navíc dojeli za »planetární tmy«. Cedchy měla pravdu, v Muzeu se dalo rozsvítit, ale s uvedením reaktoru jsme nechtěli čekat, proto jsme se rozhodli pokračovat bez ohledu na hodiny.

Opravdu to nějakou dobu trvalo, ale nakonec se ukázalo, že třicet tisíc let starý reaktor je pořád provozuschopný. Rozběhl se a okolí zalilo světlo tisíců ozdobných lampiček. Ty budeme muset ještě odpojit, očesat všechny kabely, vedoucí kamsi do dolu, než budeme moci uvolnit zakotvení a otestovat, jestli je i kamionový základ provozuschopný. Ale to už jsem viděl veseleji.

Všeobecný jásot jsem nakonec musel přerušit rozhodnutím, že budeme pokračovat, až se vyspíme. Je fakt, že jsme to patřičně přetáhli. Ukázalo se však, že ubikace jsou opravdu v dezolátním stavu, zaměstnanci – či spíš zaměstnankyně – zdejšího Muzea ty prostory opouštěly ve zmatku. Děvčata se sice nabídla, že několik potřebných ubikací uklidí aspoň z nejhoršího, ale mávl jsem nad tím rukou. Prohlásil jsem, že musí být unavené přinejmenším tak jako já sám, takže žádné uklízení, rozložíme si sedačky v kabině »autobusu« a tu jednu noc přečkáme v »polních podmínkách«. V kabině bylo příjemněji než v ubikacích, natož »pod širákem«, a zakrátko jsme všichni »padli za vlast«.

Druhého dne jsme pokračovali čerstvější a s veselou. Bylo nutné odpojit všechny kabely, uvolnit zakotvení a otestovat, jestli kamion poletí, ale proti problémům se spuštěním reaktoru se nám to zdálo podstatně jednodušší a průchodnější.

Jak se říká, když si myslíte, že jde všechno hladce, tak jste určitě něco přehlédli. V tomto případě jsme vynechali testování akumulátorů kamionu a pochopitelně jsme na první pokus zjistili, že jsou vybité. Vědět to, zapnuli bychom přes noc nabíjení a teď by byly plné, ale takhle z toho koukalo pořádné zdržení.

Napadlo mě ale něco jiného. Propojit reaktor do nabíječky a akumulátory nabíjet za jízdy, takže vlastně vytvoříme atomový kamion. Když jsem to přednesl našim děvám, zamyslely se, ale nebyly proti. Všude ve městech jsou nabíječky součástí městské energetické sítě, ale nabíječka se dá vyrobit, součástí Dolu je malá výrobní linka, takže to půjde. Zdejší výrobní linka je sice pomalá, muzeální, nicméně je provozuschopná. Hoxdiko měla zkušenosti, k realizaci se proto hrnula sama a nakonec to dopadlo tak, že to stihla dříve než jsme akumulátory nabili na třetinu.

Pojedeme tedy atomovým kamionem!

Před výjezdem jsem se zkusil telepaticky spojit s Syreďgou, ale ukázalo se, že je nedostupná. Vůbec jsem její »lazin« necítil. Znamenalo to, že odjely do Risipeje a byly už mimo dosah. Jindy by to zprostředkovaly libijantly, ale telepatie byla pořád vyřazená, určitě za to mohl horský hřeben mezi námi.

Nevadí, jedeme!

Nejprve do Dichei, tam všechno pro jistotu zkontrolujeme, než se pustíme do cesty přes průsmyk.

Tam to bude horší...

Dojet do Dichei byla maličkost – padesát kilometrů není tak daleko, aby to vybilo baterie. Kontrolou po příjezdu na parkovišti jsme zjistili, že baterie kamionu jsou dokonce v lepším stavu než při odjezdu z Muzea. Takže jsme celou cestu jeli na atom a ještě jsme dobíjeli. Paráda!

Po příjezdu jsem se obrátil na Cedchy, zda by nám nemohla do kamionu zařídit vložení malé kabinky, aby se kamion změnil zčásti na autobus. Podle mě by to neměl být problém. Když do Risipeje pojedeme všichni kamionem, ubude nám hodně starostí proti tomu, kdybychom měli ke kamionu navíc »dure«. Například kdyby průsmyk zahalily mraky, museli bychom vzletět do výšky nad vrcholky a dokončit cestu odděleně. S jediným dopravním prostředkem odpadne starost o formaci, která se nedala nastavit automaticky, ale musela se držet ručně.

„Jak si to představuješ?“ zeptala se mě Cedchy.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Žádný luxus, prostě vložit kabinku se sedačkami, které se dají sklopit na lůžka, jako jsou v »durech«. Je to jen na cestu do Risipeje, ale i později se to dá využít, až budeme jezdit od města k městu.“

„To zařídím,“ přislíbila Cedchy. „Musím si ještě zařídit, aby za mě vzali do Rady nějakou novou, ale všechno stihnu.“

„Moment!“ zarazil jsem se. „Proč chceš, aby do Rady vzali nějakou novou? Chceš v Radě skončit?“

„Budu muset,“ řekla Cedchy s úsměvem. „Pojedeme přece do Risipeje všichni. Snad bys mě nenechal v Dichei?“

„Ty chceš do Risipeje?“ podivil jsem se. „Proč? Co se ti na Dichei nelíbí? Je to teď přece nejlépe zajištěné město na světě!“

„Ale já musím s tebou, přece!“ trvala na svém. „Stejně jako Hoxdiko! Už se na tebe strašně těšíme! Obě! Poslyš, že ty sis ani neuvědomil, že sis nás obě vzal?“

Bác ho!

Jak se říká, když si myslíte, že jde všechno hladce, tak jste určitě něco přehlédli. Nedošlo mi, že jsem je vlastně pozval. Ne do oficiální ložnice, ale společný nocleh v kabině »dure« se taky počítá. A je šumafuk, že jsme všichni »padli za vlast«, utahaní jako koťata. Ale co jsem měl dělat? Jediné správné řešení téhle pasti bylo nechat ženám pohodlnou kabinu »dure« a sám jít spát do svinčíku na ubikacích zaměstnankyň Důlního Muzea, případně do zatuchlé kabiny atomového kamionu, která potřebuje pořádně vymést a vyvětrat, aby se tohle stát nemohlo.

Mělo mi to dojít samotnému a včas!

Jenže to je zase jenom »pozdě bycha honění«... Raxdinka s Nijjatejjou si to buď také neuvědomily, anebo uvědomily, jenže s přijetím dvou spolu-manželek předem vřele souhlasily. A je to velice pravděpodobné. No to jsem zase spadl do pasti!

Trvat na tom, že to byl omyl?

To neprojde. Zdejším chlapům by se to stát nemohlo, ti jsou jistě dobře srozumění, jak málo stačí...

Honzíčku, Honzíčku, tohle sis zavařil! Čtyři manželky! Jako muslim! A jsou na mě natěšené! Odkopnout je? Je velká otázka, jestli by to pomohlo. A druhá otázka, jestli bych to dokázal. Neumím být na holku zlej! Mám ten nepříjemný dojem, že mi zbývá jen jedno – smířit se s tím. Nakonec – holky jsou hezké všechny, odbornice jsou v mnoha směrech větší než já, nebudou se jen fintit, bude na ně spoleh...

Ale přece jen mě to trochu zaskočilo a snad i naštvalo.

„Hele, hlavně zařiď tu kabinku, ať můžeme jet!“ utrhl jsem se na ni. I když – ona za to vlastně nemůže... pozval jsem je, to se dá chápat jako souhlas, využily toho hbitě, ale spolu-manželky neprotestovaly, to je jasné, tady u toho žádný kněz neasistuje...

Kdo chce s vlky žíti...

Přijeli jsme do Risipeji včas, dřív než energetičky vypnuly město. Když zkušená řidička Cedchy prokličkovala průsmykem, navázal jsem telepatické spojení s Syreďgou, oznámil jí, že jsme na cestě s anihilačním reaktorem v kamionu a požádal ji, aby vypnutí města odložila, dokud nepřipojíme reaktor místo baterie.

Škoda, že jsem neviděl, jak se na to zatvářila! Už zase jsem jí »naboural zásady«! Jenže ani teď nedokázala ostatním nařídit, aby mě ignorovaly a rozjely původní plány. Pochopila, že moje koncepce je prostě lepší a bude lépe na nás počkat, až přijedeme. Přece jen je fungující reaktor obrovský argument!

Na Zemi bych si snadno představil papaláše, který nařídí něco takového prostě ignorovat a projde mu to. Ale Vušigďané – či spíš Vušigďanky – mají větší smysl pro zodpovědnost. Na Syreďze bylo vidět, že jí mé nápady nejsou vhod, ale nedovolila si je odmítnout přímo. Když to nešlo jinak, dala mi šanci, o které doufala, že má nepatrnou naději na úspěch. Z jejího pohledu bylo absurdní, aby cizinec zkonstruoval reaktor umístěný v kamionu. Nahrálo mi, že něco takového kdysi existovalo a Vušigďanky to uchovaly alespoň v muzeu. A i když na mě Syreďga dělala dojem papalášky, nebyla schopná prosadit svou vůli za cenu, že poškodí všechny ostatní. Takové papaláše mít na Zemi!

Civilizaci Vušigďanek se v minulosti často vyplatilo, když daly průchod více možnostem. Rozhodly se pro přizpůsobení celé populace podmínkám nevlídných světů, ale současně vyslaly pár velkých hvězdných lodí pátrat po přívětivějších světech. I když ta druhá cesta nebyla úspěšná, neboť objevila ony přívětivé světy až po katastrofě Zvórúhí, přinesla nečekanou záchranu tím, že se do společnosti na Vušigdy vrátili muži s nepoškozenou dědičností.

Ale málo platné, pro Syreďgu to byla přece jen trošku hořká pilulka. Nechat se mistrovat od cizince, který se tu sotva ohřál, ničemu nerozumí, ale strefuje se do bezpochyby spolehlivějších způsobů záchrany civilizace Vušigdy.

Aspoň mě pokaždé odstrčila...

Errata:

11.08.2021 23:01