Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarádi

Rekonstrukce anihilační elektrárny města Risipeja proběhlo stejně hladce, jako v Dichei, i když s mnohem větším nervovým napětím. Málo platné, tady tento pokus sledovalo pár milionů lidí, kterým šlo o střechu nad hlavou a v případě neúspěchu by je čekal potupný útěk do sousedních měst, které na tom – až na Dichei – nebyly lépe. Informační systém, dříve obsluhovaný mivedlitovou technologií, byl ochromený, ale ženy si předávaly zprávy telepatií, což bylo možná pomalejší, ale zato důkladnější.

Výhodou bylo, že byly na svých místech všechny odbornice a ne jako v Dichei, kde byla jen minimální skvadra, neboť ostatní musely spolu se zbytkem obyvatel uprchnout.

Tady to zase bylo obtížnější, neboť tu byl jen jeden, i když mnohem silnější anihilační reaktor. Stavba velkých energetických celků je v některých směrech výhodnější. »Decentralizace« neboli větší počet menších zařízení je naopak výhodnější třeba v případě poruchy – i když tady by havarovaly všechny reaktory a naopak by byl větší problém najít do nich kvalifikovanou obsluhu, která by byla schopná udržet je v chodu pomocí ručního řízení.

Proces rekonstrukce začal postupným odpojováním celků, které nebudou nutné pro samotné spuštění. Energetičky postupně povypínaly horní patra budovy, až se dostaly na výkon atomového kamionu, ten připojily a vypnuly hlavní reaktor.

Pak – sice za světla, ale bedlivě sledované tmavým městem – instalovaly řídící počítače, nahrály programy a pomalu, opatrně reaktor spustily, připravené při prvním náznaku nestability převzít řízení ručně.

Jenže reaktor naběhl, stabilizoval se a nerozkmitalo ho ani postupné připínání dalších celků. Nejprve osvětlení, hned poté ventilace, pak všechny kuchyně, továrny a až nakonec nabíječky pro »dure« a kamiony. To už celé město Risipeja jásalo a skvadra operátorek, všemi po zásluze oslavovaná, si mohla oddychnout. Je konec nervy drásajícího ručního řízení a stavů na hraně pádu!

Reaktor je stabilní jako dřív!

Sláva energetičkám!

Hned v první půlhodině po rozsvícení všech světel Risipeji mě telepaticky zavolal Kája. Pozval mě na večerní setkání Čechů na večeři do nejbližší jídelny. Přitom mi ještě vyčetl, že jsem se tam dosud neobjevil. Pravda, trochu jsem se jim odcizil, měl bych to napravit.

Dobrá, přijdu, potvrdil jsem mu to a chystal jsem se odejít za chlapy. Raxdince jsem řekl kam půjdu a požádal ji, aby mě omluvila u každého, kdo by se po mně sháněl.

Do jídelny jsem dorazil z našeho spolku čtvrtý. Už tu seděli u prodlouženého stolu Ivan s rodiči – Emilem a Marií. Když jsem se k nim ale hrnul s obvyklým tácem s večeří, Ivan mě posunkem zarazil a ukázal mi na židli úhlopříčkou přes stůl, takže bych od něho a jeho rodičů seděl co nejdál přes celý stůl.

„Tohle je tvoje místo,“ oznámil mi sebevědomě.

„Zavedli jste tady pevný zasedací pořádek?“ podivil jsem se trochu rozladěně, když jsem si dal tác s večeří na vykázané místo.

„Přesně tak,“ přikývl Ivan. „Dohodli jsme se na tom. Pro tebe tu držíme tohle pevné místo. Hele – támhle už jdou!“

Zbytek české krajanské obce přicházel v houfu, každý držel v rukou svůj tác a beze slov se hrnul ke »své« židli.

„Hleďme!“ uvítal mě Kája. „Návrat marnotratného syna!“

„Tak bych to neřekl,“ oponoval jsem mu. „Předně se nějak necítím jako marnotratný a za druhé – jakýpak syn? Nemám vůči vám všem spíš roli duchovního otce?“

„Prý jste vezli nějaké poslední součástky a museli jsme na vás všichni čekat,“ rýpl si Kája.

„To sedí,“ odvětil jsem. „Přivezli jsme anihilační reaktor, aby usnadnil rozjezd zdejší elektrárny. Parta šéfky Syreďgy už chtěla začít bez nás, ale přesvědčil jsem ji, aby počkala a nebláznila. Bez našeho reaktoru by to bylo příliš velké riziko. Díky tomu operátorky ve velínu už neřídí reaktor ručně, a přitom se všude ve městě svítí.“

„Se divím, že místo tebe neposadili do kabiny jiného.“

„Vždyť jsem neřídil já,“ opáčil jsem. „Celou cestu od města Dichei do Risipeje řídila Cedchy, zná cestu průsmykem.“

„A cos' tam teda dělal ty?“ opřel se do mě Kája. „Když jsi ani neřídil... nač tě tam měly? Jako maskota na ozdobu?“

„Já jsem, hoši, duchovním otcem reaktoru zamontovaného do kamionu,“ řekl jsem hrdě. „Navrhl jsem to, protože v Dichei nám jiný fungující reaktor umožnil spustit tamní elektrárnu. Byl ale zamontovaný do hvězdné lodi, kterou tam mají jako muzeum osidlování Vušigdy. Hlavní šéfka Syreďga mě tam pověřila udělat něco podobného, jenže přemístitelného. Načež s partou odjela do Risipeje, asi v domnění, že se mě lehce zbavila. Jenže já jsem měl obrovskou kliku. Při mém rozhovoru s členkou Rady města vyšlo najevo, že něco podobného – reaktor zamontovaný do kamionu – mají kousek od města ve vytěžených dolech, přeměněných na muzeum. Ten reaktor v kamionu tam stál na pomníku na památku starých časů. Kupodivu fungoval, i když je asi pětadvacet tisíc let starý. Stačilo ho sejmout s podstavce, vyčistit, nahodit – a do Risipeje jsme dojeli včas, aby to Syreďga nestihla spustit bez nás. A protože je reaktor v kamionu tisíckrát lepší než akumulátory, zdržela celou akci a dobře udělala.“

„Ještě řekni, že to záviselo jen na tobě!“ nedůvěřivě opáčil Kája. „My jsme tě tady zatím proklínali, že si děláš vejlety po okolí, zatímco my v potu tváře jezdíme od nevidím do nevidím s kamiony, aby lidi měli co jíst...“

„Ani nevíte, kluci, jak jsem rád, že jste se zapojili i vy,“ řekl jsem. „Víte, zdejší chlapi jsou vesměs padavky. Nechávají se jen obskakovat ženskými, ale sami nehnou prstem. Taky v Dichei se chlapi projevili jako totální sobci. Místo aby ženám pomohli, ještě pro sebe vyžadovali nezasloužené výhody. My jsme tady udělali Zemi úplně jinou reklamu! Vy jste jezdili s kamiony, to bylo záslužné, já jsem vymyslel, čím nahradit zdejší počítačovou umělou inteligenci, zničenou při kosmické katastrofě.“

„Ty?“ podíval se na mě divně Kája, ale s ním všichni.

„To spuštění přece řídily ženské... vedla je nějaká Syringa, nebo jak se ta ženská jmenuje...“ pokusil se argumentovat Ivan.

„Syreďga,“ opravil jsem ho. „Ta co vedla partu energetiček. Ano, ale – na myšlenku nahradit zničenou umělou inteligenci obyčejnými starodávnými komputery jsem přišel já. Na Zemi řídí atomové reaktory také takové řídící počítače a jde to. Druhý krok byl, když jsem v muzeu ve městě Dichei objevil staré programy řízení anihilačních reaktorů a energetičky pochopily, že nemusí ty programy znovu pracně vyvíjet od podlahy. Urychlilo to všechno velice podstatně.“

„Ale tady to dělaly bez tebe!“ přidal se Franta.

„Víš, to je tak,“ řekl jsem s úsměvem. „Zdejší ženské jsou příšerné šovinistky. Ony si myslí, že chlap nic nedokáže. Vždycky jsem jim něco vymyslel, ale pak mě od toho odehnaly, že jsem nešika a ke všemu cizinec a že ony jsou zdejší odbornice, takže si mám sednout někam do kouta a nechat je pracovat. I teď, když jsem jim přivezl až pod nos takový skvost jako reaktor v kamionu a zbavil je nejistoty, jestli jim akumulátory vydrží nebo ne. Neberu jim, že jsou odbornice, ale už by mohly přiznat barvu.“

„Kdo nás ještě na Zemi přesvědčoval, že tady nejsou žádné feministky?“ přidal se Vojta.

„Tak pozor!“ zvedl jsem prst. „Tohle nejsou feministky, co bojují o rovnoprávnost nad muži. To jsou pouhopouhé šovinistky, které si myslí, že současní chlapi za nic nestojí. Mezi těmi dvěma pojmy je setsakra rozdíl! Feministky by prosazovaly povinné kvóty na ženy i tam, kde by ženské překážely – třeba v dolech. A pak budou vyžadovat zákon o maximální váze balíků na poště, protože by je většina žen neunesla. Nebo budou vymýšlet zvláštní stejnokroje pro těhotné vojačky... mezi námi, těhotná vojačka je kráva, která nepochopila, že měla včas odejít... Zdejší šovinistky si naopak myslí, že musí muže uchránit od práce, protože všichni muži jsou lemplové. No, zdejší muži jim to víceméně potvrzují. Ale my, chlapi ze Země, jim dokazujeme, že lemplové nejsme. Feministky neuznávají argumenty a musí mít vždy pravdu, i když kážou bludy. Tyhle můžeme přesvědčit, že se mýlí a že i chlapi něco dovedou. A nejen jako kamioňáci, ale i v odborných věcech. Mě pokaždé blažilo vidět kyselý obličej Syreďgy, když musela uznat, že mám pravdu a ona se mýlila. Feministka na jejím místě by mlela dál svou a nic by neuznala.“

„Ale ve výsledku je to stejné,“ podotkl Kája. „Sám jsi teď přiznal, že tě od toho nakonec vždycky odehnaly.“

„Taky přiznávám, že nejsem odborník na zdejší techniku,“ pokrčil jsem rameny. „Že to pak realizovaly zdejší odbornice, to je přece v pořádku. Kdybych měl řídit reaktor já a ručně, mohlo by to dopadnout jako v Černobylu. Já měl vždycky jen nápad, na který zdejší odbornice nepřišly, protože jsou – jak říkám – v zajetí zdejších stereotypů. Snažily se resuscitovat umělou inteligenci, postavenou na mivedlitové technologii, která dostala smrtící ránu při zdejší kosmické katastrofě. Prostě je nenapadlo, že by to starší dratvipová technologie zvládla také. Já na rozdíl od nich ale vím, že na Zemi řídí takové provozy naše staré počítače, takže jsem je pošťouchl, že to bude rychlejší. A bylo, to je vše. V muzeu v Dichei jsem našel dávno nepoužívané programy, sestavené pro dratvipovou technologii, přičemž se ukázalo, že jsou jako šité na míru dnešku. A každý takový nápad jim šetřil spoustu práce, času a problémů. Proto to nakonec zvládly tak rychle!“

„Ale tebe odstrčily!“ opakoval Kája.

„Ale i to je v pořádku,“ řekl jsem. „Vždyť já tomu, až na pár nápadů, vlastně ani nerozumím. Já bych to nedokázal, aspoň ne tak rychle. Takže se do toho ani nehrnu. Co bych mezi nimi asi tak dělal? Zasloužilého, ale neschopného šéfa? O takovou čestnou funkci opravdu nestojím. Ty ženské to zmáknou beze mne, teď už mají postup, pojedou jako po másle. Já bych jim tam jen překážel. Radši se vrhnu na něco jiného... ale mám pro vás jedno důležité varování. Chcete ho znát, nebo si radši nabijete hubu jako já?“

Změna tématu nám mohla jen prospět. A hoši se nechali nalákat na mou »rozbitou hubu«, i když jen symbolicky.

„Tak poslyšte,“ začal jsem. „Co byste udělali vy na mém místě? Přijeli jsme do opuštěného muzea, odkud místní musely po katastrofě ve zmatku prchat, takže neměly čas za sebou uklidit. Všude otevřené dveře, kterými vítr navál dovnitř haldy prachu, my bychom to nazvali »bordel jako v tanku«. Jenže nás zajímal jen kamion s reaktorem na podstavci, sloužil jim tu jako pomník. Věděli jsme, že někdy před dvěma sty lety, na nějaké kulaťoučké výročí, ho muzeální pracovnice ještě spustily – ještě byl pokrytý svítícími řetězy z té slávy, nechaly je na něm... Nám šlo hlavně o to, jestli půjde či nepůjde spustit. Tak jsme se do toho všichni pěkně zakousli, až se všechna ta světelná cingrlátka rozsvítila jako vánoční stromeček, neboť reaktor byl – věřte nevěřte – pořád provozuschopný. Jó, staří obyvatelé Zvórúhí byli machři!“

„No dobře, ale to snad nebyla ta rozbitá huba?“ přerušil mě nedočkavě Kája – asi ho víc zajímalo cizí – tedy mé – neštěstí.

„Už jsem skoro u toho,“ krotil jsem jeho netrpělivost.

„Neruš!“ okřikl ho i Ivan.

„Tak jsem řekl, že zbytek doděláme ráno,“ pokračoval jsem. „Jenže – jak říkám – v muzeu byl »bordel jako v tanku«, všude vrstvy prachu, nejvíc na ubytovně. Holky se sice nabídly, že to fofrem uklidí, ale já jsem řekl, pro tu jednu noc to nestojí za námahu, rozložíme si v autě sedačky a přespíme v teple v autě. Ráno to dokončíme a jedeme zvesela do Dichei. Takže jsme si rozložili sedačky... no a tím pádem jsem si rozbil tu hubu.“

„Ty jsi z té sedačky spadl?“ vyhrkl Kája.

„Ale kdepak,“ mávl jsem rukou. „Ráno jsme se v pořádku probudili... jenže od té noci jsem šťastně ženatý s dalšími dvěma ženskýma, protože noc strávenou ve společné ložnici tady chápou jako přijatou nabídku k sňatku. Poňátno?“

„Dyť to bylo... jako noc na čundru!“ vyhrkl Kája.

„Taky jsem si to myslel,“ přikývl jsem. „Jenže tady to platí nejen pro oficiální ložnice, ale pro jakkoliv společně strávenou noc. V jedné místnosti jako v jedné kabině.“

„Ale říkal jsi, že to musí schválit všichni...“ přidal se Ivan.

„Jistě, ale já jsem je do té kabiny pozval,“ řekl jsem. „To je vlastně souhlas. No a mé dvě dosavadní manželky neprotestovaly, a mlčení je taky souhlas. Tím je to zpečetěné.“

„Dyť to snad ani jinak nešlo,“ namítl Kája.

„Ale šlo by to, proč ne?“ usmál jsem se. „Když jsem je do té kabiny pozval, měl jsem sám strávit noc jinde. Buď v prachu na ubytovně, nebo v kabině kamionu, anebo »pod širákem« – to bych snad vydržel, i když jsem nebyl na vojně... tak to teď aspoň říkám vám, třeba vás to uchrání od stejné zkušenosti.“

„Takže vážení!“ vzal si slovo pan Emil. „Všichni jsme se tímto přesvědčili, že pan Jan není zrádce ani ulejvák, jak mezi námi někteří – nebudu ukazovat – tvrdili. Naopak. Našel si něco důležitějšího než ježdění s kamiony. A projevil se jako kamarád, když nás všechny varoval před tím, co ho potkalo a co by mohlo potkat každého. Takže je na místě omluva. Omlouvám se za sebe, že jsem tady při těch řečech neprotestoval. No a tím vám, pánové, předávám slovo k omluvám. Řada je na vás.“

Předal slovo ostatním, jenže pak nastalo delší ticho.

„A já konečně chápu!“ ťukl se Ivan do čela. „Já jsem jezdil se dvěma holkami – pravda, chlapa tady nevidět... Jedna byla má choť Ryscuko, druhá její kamarádka Erfóge. Všichni víme, proč jezdíme tři: jedna spí, druhá řídí a třetí ji udržuje v bdělosti. Tak jezdíme všichni, aby kamiony nestály. Jenže občas se musí dobít baterie a přitom si smí posádka schrupnout. Jenže Efróge vždycky odmítala zůstat s námi v kabině, tvrdila, že už je vdaná. Což je pravda, ale já to považoval za prudérnost. Ale až teď mi docvaklo, jak to vlastně je! Ještě že byla Erfóge vdaná! Být svobodná, už jsem tu zkušenost mohl dávno dávat k dobrému já!“

„A já mám kliku, že jezdím s oběma manželkami,“ dodal Kája. „Vida, jak snadno tady člověk může padnout do chomoutu! Ale uznávám, Honza se zachoval jako kamarád. Tímto mu nabízím omluvu za toho »zrádce a ulejváka«, nevěděl jsem, jak to opravdu je. Vědět to, radši bych si jich pár vrazil.“

„Omluva se přijímá!“ řekl jsem s úsměvem.

„My dva jezdíme s takovou dívčicí,“ přidala se paní Marie. „Už jsme společně vyspávali nabíjení v kabině víckrát... jenže si vzpomínám, já ji hned zpočátku varovala, aby si na Emila nedělala chutě, že nic takového nebude... a ona se od té doby drží poctivě zpátky... je ale vidět, že tady »Ne« znamená opravdu »Ne!«.“

„To já taky jezdím s oběma manželkami,“ přidal se i Zdeněk. „Ale u mě to bylo v pořádku. Oruti, má první, mi sama nabídla tu druhou Fyčogi. Trochu jsme si to vyříkali a když jsem zjistil, že je to tady běžné, nebyl jsem proti. Fyčogi jsme oficiálně pozvali do naší ložnice, všechno bylo podle zdejších regulí, nikdo si na nic nestěžuje. Jen se mi to nechtělo tady přiznávat... říkal jsem si, že byste se na mě dívali jako na bigamistu, ale když vidím, jak tady Honza vede čtyři ku dvěma na manželky, tak si říkám, že máme všichni co dohánět.“

„Víc mi vadí zdejší nečekaná katastrofa,“ řekl Emil.

Tím opět změnil téma, takže jsem se nedozvěděl, jak jsou na tom zbývající členové naší České krajanské obce. Ale poměr »monogamních« rodin k »polygamním« se opět trochu posunul.

Katastrofa byla ovšem také výživné téma.

„Podívejte se,“ vložil jsem se opět do diskuse. „Lákal jsem vás sem, že budeme připravovat místo pro naše krajany ze Země. Nikdo v té době nemohl tušit, že nás zasáhne kosmická katastrofa takového druhu. Nikdo, na Zemi ani tady, neměl s něčím takovým nejmenší zkušenost. Vušigďané věděli, že ta vlna předtím zasáhla jeden neobydlený svět, kam mířila jejich hvězdná loď, která tou vlnou prolétla také. Ani ten neobydlený svět, ani kosmická loď neutrpěly žádnou škodu. Postihlo to jen mivedlitovou technologii, která je umělá a příliš choulostivá, ale samovolně se nevyskytuje. Proto Vušigďané nic netušili. Jenže vlna přišla a místo slibované efektní podívané zničila na Vušigdy mivedlitovou technologii, se kterou zdejší civilizace stojí a padá. Takže se zde všichni i s námi rázem ocitli v postkatastrofickém světě, jaký by dovedl vymyslet snad jen Hollywood. Nebudu se za nic omlouvat, nezavinil jsem to. Ale když už jsme tady, je naší morální povinností zapojit se do záchrany zdejší civilizace. Každý tam, kde bude nejužitečnější. Vy jste si vybrali kamioňáky. Mimochodem, Syreďga mě posílala přihlásit se také, ale optal jsem se jí, proč také ona nešla jezdit s kamionem? Odsekla mi, že je jako energetička důležitější. Souhlasil jsem a řekl jsem, že se cítím užitečnější, když se starám o jejich zastaralé technologie, které jsou mi bližší. Myslím, že to Syreďga pochopila. Nechci se chlubit, ale těch pár mých nápadů mělo ohromnou cenu bez ohledu na to, kdo je později realizoval, chápete? Předpokládám, že se podaří v první fázi udržet v chodu elektrárny, bez nich by se každá civilizace vrátila někam do doby bronzové nebo železné. Druhou fází bude obnova mivedlitové technologie, neboli zdejší umělé inteligence. Bude to podstatně složitější, ale až se to podaří – a já o tom nepochybuji – obnoví se celá tato civilizace. A pak se můžeme vrátit k původním úmyslům a připravovat tady místo pro krajany ze Země.“

„A ty si pořád ještě myslíš, že i po tomhle bude na pořadu dne stěhování lidí ze Země sem?“ zeptal se mě Ivan.

„Katastrofa, kterou jsme tu přečkali, je ve vesmíru velice ojedinělá,“ řekl jsem. „Stává se tak jednou za pár milionů let. Při větší intenzitě té vlny – tedy kdyby zdroj té vlny, totiž exploze supernovy, nastala blíž a vlna se méně rozptýlila, dokázala by svět zbavit veškerého života, tedy vyvraždit. Můžeme spekulovat, jestli se to nestalo na Zemi dinosaurům. Až se podaří odstranit její následky, v tomto případě obnovit mivedlitové technologie, bude to stejné, jako kdyby nepřišla. A můžeme pokračovat. Tohle je jen nečekaná mezihra, kterou jsme nemohli předvídat.“

„A co až tahle vlna zasáhne Zemi?“ napadlo Ivana.

„Přibral bych do diskuse svou druhou manželku Nijjatejju,“ řekl jsem. „Je zdejší astronomkou. Mám ji zavolat?“

Osazenstvo stolu po krátké diskusi souhlasilo a já jsem tedy telepaticky přivolal Nijjatejju.

Než přišla, zkrátili jsme si čas úvahami o našem působení na Vušigdy. Došlo i na problém piva, ale v tom jsme se shodli. Je zbytečné uvažovat o věcech, které snesou odklad. Budeme jistě v našem snažení pokračovat, až se vrátí vhodný čas.

Pak přišla Nijjatejja, které hoši vyhradili místo v čele stolu. Bohužel se tam nedal položit další tác, ale Nijjatejji to nevadilo, nepřišla na večeři, ale na odbornou konzultaci.

Očekával jsem, že to bude zajímavé.

„Ptáte se, kdy to dorazí k Zemi a co to tam může udělat,“ začala Nijjatejja, když si vyslechla sadu připravených otázek.

„Předně musím říci, že k Zemi ještě záblesk té explodující novy nedorazil. Světlo letí zhruba třicetkrát rychleji než postupuje čelo vlny. Záblesk dorazí k Zemi za osmadvacet let, většina lidí se ho tam dočká. Bude to úžasná podívaná. Na obloze vzplane jasnější hvězda než je svit měsíce v úplňku a bude svítit několik dní, než pohasne. Čelo vlny se ale pohybuje pomaleji, takže si na něj na Zemi počkáte dva tisíce sedm set let, přičemž náraz bude asi dvatisícekrát slabší a dá se očekávat, že žádné velké problémy nezpůsobí. Musím podotknout, že Země je mnohem dál od centra výbuchu než Vušigdy a účinky slábnou se čtvercem vzdálenosti.“

„A co ten svět, kam dorazila vlna ještě před Vušigdy?“ optal jsem se. „Tam přece musely být účinky mnohem větší!“

„Byly,“ přikývla Nijjatejja. „Skoro stokrát. Jenže ani to na velké škody nestačilo. Naše hvězdná loď tím proletěla, posádka hlásila, že to s lodí zatřáslo, ale nic to nepoškodilo. Zaznamenali jen slabé ozáření sekundárním zářením, ale dalo se to zanedbat, krátce jim v celé lodi vypadl proud, ale to rychle napravili. Proto jsme se nebáli, že by to něco provedlo na Vušigdy. Jenže v lodi nebyla mivedlitová technologie, takže jsme netušili, jak zničující účinky to na ni bude mít.“

„Zemi tedy nic nehrozí?“ zeptal se Ivan.

„Téměř nic,“ ujistila ho Nijjatejja. „Živé organizmy vydrží mnohem víc, vaše elektronika je zhruba na úrovni naší starodávné dratvipové technologie a tu to nepoškodilo ani tady. Ledaže byste do té doby vyvinuli mivedlitovou technologii, ta by pak nemusela vydržet ani u vás.“

„Takže se o Zemi bát nemusíme,“ řekl ulehčeně Kája.

„Kosmické vlivy nejsou to nejhorší,“ řekla Nijjatejja. „Více byste se měli bát toho, co jste si na sebe vymysleli sami. Nebyli byste první civilizace, která by se sama vyvraždila. Zamyslete se, co by se stalo, kdyby ta vlna vyvolala... třeba falešné pohybující se skvrny na obrazovkách vašich radarů. Aby si Američané mohli myslet, že na ně letí ruské rakety a naopak Rusové by viděli, jak se k nim rychle blíží rakety americké. Obě strany by pak mohly dát povel ke startu skutečných raket a dříve než by kosmická vlna přešla, letěly by proti sobě dvě skutečné »vlny« atomových raket. To by podle mého mínění bylo horší.“

„Jo, to by bylo horší,“ přiznal Ivan.

Ostatní jen přikývli.

Errata:

11.08.2021 23:01