Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Archivy

Tým energetiček pod vedením Syreďgy odletěl do dalšího města a mě zanechal v Risipeji. Po pravdě řečeno, ani jsem se tam moc nehrnul. Nechcete mě – nevadí, lísat se nebudu.

Dal jsem si oddych, museli jsme si ještě uspořádat »rodinné poměry« po příchodu dvou dalších manželek – Cedchy z města Dichei a Hoxdiko z Muzea v Risipeji. Vynadal jsem přitom jak Raxdince, tak Nijjatejji, že mi včas nepřipomněly, co ten společný nocleh v kabině auta může znamenat, ale obě holky na mě udělaly tak nevinné kukuče, že jsem se na ně nedokázal zlobit. Prostě se jim zdálo, že to dělám s rozmyslem a se znalostí věci.

Takže mi nezbývá, než se s tím smířit. Což o to, ty dvě jsou jako obrázek a nezdá se, že by byly hloupé, naopak. Cedchy byla členkou Rady města Dichei, což na rozdíl od Magistrátů měst na Zemi znamená, že městu rozumí. Hoxdiko s kolegyní udržovaly muzeální kousky v Risipeji tak skvěle, že se daly okamžitě použít k řízení tak důležitého zařízení, jako je anihilační elektrárna. Chtěl jsem se co nejdřív vypravit do Muzea Techniky, kde dělala průvodkyni, budu ji tedy mít doma.

S vyřešením dodávek elektřiny se do měst vracel normální život. Byla tu však přece jen nějaká omezení.

Řízení »sádegů« neboli kabinek městské dopravy zajišťoval předtím libijantl. Když vypadl, ustavila Rada města dispečink řízení provozu »sádegů«, který však nedosahoval kvality řízení libijantlem a doprava znatelně vázla. Předtím stačilo nastoupit do kabinky, telepaticky zadat cíl, kabinka se hbitě zařadila do proudu jiných a zakrátko dorazila do cíle.

Teď nefungovalo telepatické řízení, cíl bylo nutné zadat na klávesnici, které naštěstí v kabinkách byly, jenže byly dřív ukryté vedle dveří a teď je nikdo ani nezaklápěl. Nad klávesnicí se pak rozsvítilo světélko »Čekej!« a nastalo obvykle několikaminutové čekání. V době dopravní špičky čekání dosahovalo desítek minut, na což Vušigďané nebyli zvyklí. Některé ženy trochu reptaly a jak jsem slyšel, zdejší chlapi měli pro dispečink »sádegů« jen slova pohrdání – ale nikoho ani nenapadlo vyzkoušet si to na vlastní kůži a jít to řídit. Všichni jen remcali – až na Čechy, kterým čekání v postkatastrofické době nepřipadalo jako uznatelný důvod ke stížnostem.

Mně rozdíl jednoho patra nepřipadal ani jako dobrý důvod k přivolávání kabinky »sádegu«. Nedaleko bylo jedno ze schodišť a seběhnout o patro výš nebo níž mě přece nezabije. Na zvýšenou gravitaci už jsem si zvykl.

Takže jsem ráno nabídl Hoxdiko doprovod do Technického Muzea. Ona tam půjde jako průvodkyně, já jako vědec, který tam hledá materiál pro své výzkumy.

Když ovšem pořádně nefunguje městská doprava a lidé na doporučení Rady zůstávají doma, pokud cestovat nemusí, žádné davy se do Muzea nehrnuly. Měl jsem dokonce dojem, že jsme tam jen tři – já, Hoxdiko a její parťačka Tiluji. Nu – aspoň tam byl klid na bádání...

Vrhl jsem se na dokumenty z doby zavádění mivedlitové technologie. Tenkrát vedle sebe musely koexistovat oboje, stará i novější, než ta nová Vušigdy rychle opanovala. Kosmické lodě měly ještě staré technologie. Vystačily si s nimi, i když neměly telepatické ovládání. Ale doba přechodu musela být zajímavá. Už protože ta novější technologie nutně musela vznikat pomocí té starší a nějakou dobu se musely dělit o aplikace a řízené objekty. Později zákonitě převážila nová, už kvůli lepšímu, telepatickému ovládání. Ale i tu telepatii umožnily úpravy Vušigďanů! Člověk se s telepatií nerodí, ta se dětem implantuje až ve věku dvou let.

V počáteční době však vedle sebe žili lidé s implantovanou telepatii i bez ní. Všechno muselo být uzpůsobeno pro oba druhy řízení. Mě však teď nejvíc zajímalo, jak byly v té době vytvářené – nápovědy. Počítám, že byly společné, těžko předpokládat, že by se vedle sebe udržovaly dvě významově shodné sady. Znamená to, že novější nápověda vychází ze staré. Možná se časem mohla odlišit formátem, ale zpočátku bych si vsadil, že byly totožné. Telepatie jen zápisy jinak interpretovala a zpočátku neměla žádný vlastní formát. Dokumenty z té doby by tedy měly být čitelné starou technologií. Jde jen o to najít je.

A nejvhodnější místo, kde má smysl staré archivy hledat, je samozřejmě Technické Muzeum, kde se nejlépe vyzná moje nová choť Hoxdiko, od které mohu očekávat plnou podporu.

A to nevypadá špatně!

Požádal jsem Hoxdiko, aby mi pomohla vyhledat ve starých archivech dokumenty z historického období přechodu na novou mivedlitovou technologii. Hoxdiko nadšeně předala své kolegyni Tiluji starost o návštěvníky a přiběhla za mnou. Seděl jsem právě v odděleném koutě velké haly u obrazovky, hrabal se ve starých datech, ale moc mi to nešlo, řekl jsem si tedy, že ji zapojím do hledání. Víc hlav víc ví a čtyři oči vidí víc než dvě.

„Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se jí. „Potřebuji najít nějaký starý program, který by si věděl rady s oběma formáty nápovědy. Já vím, staré formáty čteme běžně, ale ty nové jsou úplně jinak zakódované a zobrazují se jako nesmyslná změť znaků. A my je potřebujeme přečíst.“

„Myslíš, že to bude v programech pro starou technologii?“

„Musí!“ odvětil jsem. „V přechodném období museli vaši předkové používat přednostně dratvipovou technologii, tu novou ještě neměli. Museli mít něco, aby přečetli a upravovali tu novou, ale aby na ní nebyli závislí. V počátcích se jim jistě často zasekla a museli ji tou starou oživovat.“

„Budeme to tedy hledat spolu...“ souhlasila.

Hoxdiko dokázala, že je opravdu odbornice na svém místě a že je dobře obeznámená s historií Vušigdy. Když za námi přišla Tiluji, její kolegyně, našla nás v soustředěné práci. Hledali jsme »chybějící článek« mezi dratvipovou a mivedlitovou technologií, který nám měl pomoci dostat se do bodu, od kterého se začala tato civilizace odvíjet jiným směrem než dosud.

Hoxdiko měla víc štěstí než já, ale já jsem zase lépe věděl, co vlastně hledáme. Upozornila mě na jeden – podle ní zajímavý – program, aniž by tušila, jak bude pro nás klíčový.

Přitom to byl poměrně jednoduchý konverzní program, měl podle popisek převádět starší formát nápovědy na nový a naopak a zobrazovat je. Hoxdiko zaujal, ale já jsem od první chvíle, kdy mě na tento skvost upozornila, dobře věděl, že právě tohle tak usilovně hledáme. Ten program znal oba, starý i nový formát, a dokonce je převáděl mezi sebou. A ve zdejším prostředí měl hodnotu Rosettské desky pro egyptology.

Konečně jsme mohli společně vyrazit do džungle novějších nápověd, nezobrazitelných programy dratvipové technologie. Zde totiž začínalo království mivedlitové technologie, choulostivější, jemnější, ale rychlejší a charakteristické paralelním prováděním tisíců programů a jejich podprogramů současně.

Byl jsem si jistý, že v těchto končinách muzea najdu něco, co starým Vušigďanům pomohlo vyvinout tu novinku.

Jenže tu byla hotová džungle všeho možného. Programy, databáze, konstanty, doprovodné texty, zdrojové soubory, spousty programů i překladače. Bylo mi jasné, že tohle už není úkol pro jednotlivce ani pro dvojici, ale poháněla mě posedlost najít onen mýtický »chybějící článek«.

A nebylo snadné ho vůbec rozpoznat... Strávil jsem nad počítači v Muzeu několik dní od snídaně do večeře. Hoxdiko mi s tím pomáhala vždycky, když nebylo v Muzeu tolik návštěvníků, aby se o ně musely starat obě. Tiluji věděla, co my dva hledáme, ale někdo musel v Muzeu sloužit jako průvodkyně. Pomohla nám ale ráda, byly přece s Hoxdiko kamarádky a i Tiluji tušila, že to, co hledáme, může být velice důležité.

A pak se na nás opět usmálo štěstí – i když se právem říká, že Štěstěna přeje jen těm připraveným...

Tentokrát jsem to objevil já.

Byl to předchůdce konstruktérského programu »Gjylchán«, jenže jeho součástí byla velká databáze realizovaných polotovarů i hotových produktů.

Teď už jsem teprve věděl, že na to nestačím. Ale tohle byl správný okamžik přibrat do triumvirátu další členku – Cedchy. Mohla totiž využít svých známostí, neboť se jako členka Rady města Dichei znala s členkami Rady města Risipeja.

Cedchy k nám přivedla tři nejvyšší členky Rady, aby se na náš objev podívaly.

Jak řekl Caesar – Kostky jsou vrženy!

Errata:

11.08.2021 23:01